Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

21 Azs 5/2026

Téma · generováno AIZajištění zranitelné cizinky za účelem vyhoštění

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 16. 11. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: HAVELEC RadovanECLI:CZ:NSS:2026:21.Azs.5.2026.68
Další údaje
Předmět řízení: Pobyt cizinců

Shrnutí · generováno AI

Policie zajistila cizinku za účelem správního vyhoštění, přestože věděla o jejích zdravotních a osobních okolnostech. Tyto okolnosti však v rozhodnutí nevyhodnotila jako otázku zranitelnosti a městský soud tento nedostatek nahradil vlastními úvahami. Nejvyšší správní soud proto zrušil jak rozsudek městského soudu, tak rozhodnutí o zajištění.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Při rozhodování o zajištění cizince podle § 124 odst. 1 písm. c) a e) zákona č. 326/1999 Sb. musí správní orgán výslovně posoudit zranitelnost, jsou-li mu známy relevantní osobní či zdravotní okolnosti, a promítnout ji do přiměřenosti detence, jejích podmínek i úvahy o mírnějších opatřeních podle § 123b. Chybějící správní úvahu nemůže soud nahradit vlastním závěrem o materiálním respektování práv. Takové rozhodnutí je nepřezkoumatelné.

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobkyně: J. C. P., zastoupená JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem [adresa] o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2026, č. j. 4 A 2/2026 – 28,

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2026, č. j. 4 A 2/2026 – 28, se zrušuje.

II. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 13. 12. 2025, č. j. KRPA-388698-12/ČJ-2025-000022-ZZC, se zrušuje.

III. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti.

IV. Odměna ustanovenému zástupci JUDr. Maroši Matiaškovi, LL.M. se určuje částkou 12 270 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení nese stát.

Odůvodnění:

[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 13. 12. 2025, č. j. KRPA-388698-12/ČJ-2025-000022-ZZC, postupem podle § 124 odst. 1 písm. c) a § 124 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), rozhodla o zajištění žalobkyně, přičemž doba zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.

[2] Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.
[3] Městský soud předně neshledal důvodnou námitku, že v případě žalobkyně nebyly splněny zákonné podmínky pro zajištění podle § 124 odst. 1 písm. c) a e) zákona o pobytu cizinců. Vyšel z toho, že žalobkyně nerespektovala opatření uložené italskými orgány a nadále zůstala evidována v systému SIS II jako osoba, které je zakázán vstup do schengenského prostoru. Současně nerespektovala ani správní vyhoštění uložené jí v České republice v roce 2021, v jehož důsledku byla vedena v evidenci nežádoucích osob. Nadto nerespektovala povinnost vycestovat, uloženou jí v návaznosti na trest vyhoštění na dobu neurčitou, který jí byl uložen pravomocným trestním rozsudkem. Z uvedeného městský soud dovodil, že žalobkyně navzdory opakovaně uloženým povinnostem, správnímu vyhoštění i trestu vyhoštění území členských států neopustila a nadále se na něm zdržovala neoprávněně. Žalobkyně ostatně naplnění těchto skutkových okolností ani v průběhu správního řízení, ani v podané žalobě nijak konkrétně nerozporovala.

[4] K námitce, že žalovaná při rozhodování vůbec neposoudila zranitelnost žalobkyně, ačkoli jí bylo známo, že je HIV pozitivní a transgender osobou, městský soud přisvědčil tomu, že žalovaná se otázkou zranitelnosti ve svém rozhodnutí výslovně nezabývala, čímž pochybila. Současně však dospěl k závěru, že tato vada sama o sobě v projednávané věci neodůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí. Městský soud vyšel z toho, že žalované byly osobní a zdravotní poměry žalobkyně známy. Přihlédl zejména k tomu, že žalobkyně při podání vysvětlení uvedla, že kromě HIV infekce je zcela zdráva, a že ze správního spisu nevyplývá, že by její zdravotní stav představoval bezprostřední překážku detence. Podstatné pro městský soud bylo rovněž to, že žalobkyně byla umístěna do zařízení určeného i pro pobyt zranitelných osob, kde je zajištěna běžná zdravotní péče a v případě potřeby i péče specializovaná. Městský soud proto uzavřel, že ačkoli rozhodnutí žalované mělo být v této otázce explicitnější, nelze mít za to, že by práva žalobkyně jako zranitelné osoby byla materiálně porušena.

[5] Žalobkyně dále brojila proti závěru žalované, že v jejím případě nebylo možné využít některé ze zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Ani tuto námitku městský soud neshledal důvodnou. V posuzované věci žalovaná podle městského soudu možnost uložení zvláštních opatření řádně zvažovala a svůj závěr přesvědčivě odůvodnila. Zohlednila zejména dosavadní chování žalobkyně, její dlouhodobé nerespektování pobytového režimu, nerespektování uloženého správního vyhoštění, absenci dokladů, adresy pobytu i finančních prostředků, i její vlastní prohlášení, že do země původu vycestovat nechce. Za těchto okolností městský soud přisvědčil žalované, že žalobkyně neposkytovala dostatečnou záruku, že by povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření plnila, a že by proto uložení mírnějšího opatření mohlo vést ke zmaření výkonu vyhoštění.

[6] Dále se městský soud zabýval námitkou, že žalovaná dostatečně neověřila potenciální realizovatelnost správního vyhoštění a nevypořádala se s možnými překážkami vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Ani v tomto směru však žalobkyni nepřisvědčil. Uvedl, že v řízení o zajištění není třeba mít najisto postaveno, že správní vyhoštění bude skutečně provedeno, nýbrž postačí závěr, že je alespoň potenciálně realizovatelné. Pokud jde o náhradní cestovní doklad žalobkyně, městský soud připomněl, že předchozí obtíže při jeho opatřování z roku 2021 samy o sobě neprokazují, že by vyhoštění bylo i nyní objektivně neproveditelné. Žalovaná proto nebyla povinna již v okamžiku rozhodování o zajištění mít otázku cestovního dokladu definitivně vyřešenou. Pokud jde o překážky vycestování, městský soud zdůraznil, že žalobkyně při podání vysvětlení neuvedla, že by jí v zemi původu hrozilo konkrétní nebezpečí, ani netvrdila skutečnosti, které by žalované implikovaly potřebu podrobnější úvahy o překážkách dle § 179 zákona o pobytu cizinců. Za této situace městský soud uzavřel, že žalovaná mohla vycházet z informací dostupných v době rozhodování a že její závěr o alespoň potenciální realizovatelnosti vyhoštění obstojí.

[7] Důvodnou neshledal městský soud konečně ani námitku nepřiměřenosti samotného zajištění, včetně stanovené délky jeho trvání. Vyšel z toho, že účelem zajištění je vytvořit podmínky pro realizaci správního vyhoštění, přičemž v dané věci existoval silný veřejný zájem na tom, aby žalobkyně území opustila, neboť dlouhodobě a opakovaně nerespektovala právní řád České republiky i uložená rozhodnutí. Délka zajištění byla stanovena v rozsahu 90 dnů, tedy v mezích zákonného limitu, a žalovaná ji odůvodnila konkrétními okolnostmi případu. Městský soud proto neshledal, že by zajištění bylo nepřiměřené nebo nadbytečné, ani že by žalovaná délku zajištění stanovila bez zohlednění konkrétních okolností případu.

[8] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů, které podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního („s. ř. s.“).

[9] V úvodu kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že je státní příslušnicí Kuby, dlouhodobě pobývá v České republice, identifikuje se jako žena a je transgender osobou. Uvádí, že dlouhodobě užívá hormonální léčbu, podstoupila operaci prsou a hýždí a je HIV pozitivní. Současně poukazuje na to, že byla dne 25. 2. 2026 propuštěna ze ZZC Bělá-Jezová ze zdravotních důvodů, což podle ní dokládá nepřiměřenost předchozího zajištění.

[10] Stěžovatelka především namítá, že správní orgán ani městský soud dostatečně nezohlednily její zranitelnost. Tvrdí, že její zranitelnost plyne jak z její genderové identity transgender ženy, tak z jejího zdravotního stavu HIV pozitivní osoby, a že obě tyto okolnosti zakládají specifické potřeby zejména v oblasti přístupu ke zdravotní péči, soukromí a bezpečnosti v detenčním zařízení. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), zejména na věci Kiyutin proti Rusku, Christine Goodwin proti Spojenému království, O. M. proti Maďarsku, Yoh-Ekale Mwanje proti Belgii a Aden Ahmed proti Maltě, a dále na čl. 16 odst. 3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES (návratová směrnice). Současně stěžovatelka namítá, že správní orgán nerespektoval ani předchozí závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené přímo v její věci. V tomto směru výslovně odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2022, č. j. 1 Azs 218/2021-71, ze dne 23. 2. 2023, č. j. 3 Azs 410/2021-71, a ze dne 24. 2. 2023, č. j. 3 Azs 378/2021-37, které se týkaly jejího předchozího zajištění. Zdůrazňuje, že právě v rozsudku č. j. 1 Azs 218/2021-71 Nejvyšší správní soud vyslovil, že správní orgán musí při rozhodování o zajištění posoudit, zda nejedná se zranitelnou osobou, a že informace o vážné nemoci musí vnímat jako „výstražnou červenou kontrolku“. Podle stěžovatelky je nynější rozhodnutí žalované s těmito závěry v přímém rozporu, neboť zranitelnost v něm není ani jednou zmíněna. Městskému soudu pak vytýká, že místo zrušení rozhodnutí žalované nepřípustně nahrazoval její absentující úvahy vlastní argumentací. V tomto směru dále namítá rozpor se zásadou legitimního očekávání a odkazuje na § 2 odst. 4 správního řádu a na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 690/01.

[11] Dále stěžovatelka namítá, že správní orgán ani městský soud dostatečně neposoudily alternativy k zajištění. Tvrdí, že vzhledem k její zranitelnosti mělo být zvažováno zejména zvláštní opatření podle § 123b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, spočívající v umístění do pobytového či přijímacího střediska. V této souvislosti odkazuje na důvodovou zprávu k zákonu č. 176/2019 Sb. a dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2020, č. j. 7 Azs 417/2019-60, z něhož podle ní plyne, že právě u zranitelných osob má být primárně zvažováno využití zvláštních opatření namísto detence. Současně připomíná, že Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 Azs 218/2021-71 vytkl správnímu orgánu i městskému soudu, že v jejím případě nezohlednily možnost využití alternativ k zajištění.

[12] Stěžovatelka dále namítá, že její vyhoštění je dlouhodobě fakticky problematické pro absenci cestovního dokladu a neochotu kubánských orgánů spolupracovat při jeho vydání. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009-61, podle něhož musí správní orgány při rozhodování o zajištění posoudit, zda je správní vyhoštění alespoň potenciálně možné. Dále cituje usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, podle něhož je správní orgán povinen zabývat se možnými překážkami vyhoštění nebo vycestování, pokud jsou mu v době rozhodování známy nebo vyšly v řízení najevo.

[13] Na podporu svého tvrzení odkazuje stěžovatelka na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2020, č. j. 16 A 71/2020-17, který vycházel z judikatury publikované pod č. 4143/2021 Sb. NSS. Dovozuje z něj, že je nepřípustné opakovaně zajišťovat cizince, pokud je zřejmé, že není reálné obstarání náhradního cestovního dokladu, a že správní orgán měl nejprve usilovat o jeho získání bez současného zajištění. Městskému soudu pak vytýká, že aproboval postup žalované, přestože ta podle ní nepřesvědčivě nevysvětlila, proč by nyní měla být situace odlišná od předchozích neúspěšných pokusů o realizaci vyhoštění.

[14] Konečně stěžovatelka namítá, že správní orgán ani městský soud náležitě neposoudily překážky vycestování. Tvrdí, že žalovaná nevzala v úvahu její obavy z postavení LGBTI+ osob na Kubě ani otázku dostupnosti odpovídající zdravotní péče ve vztahu k léčbě HIV a jejím specifickým potřebám souvisejícím s tranzicí. Namítá, že tyto okolnosti měly být posouzeny alespoň předběžně z úřední povinnosti, a to i s ohledem na to, že v České republice opakovaně žádala o mezinárodní ochranu. V této souvislosti připomíná, že obdobný nedostatek žalované vytkl Nejvyšší správní soud již v předchozím řízení, a to opět v rozsudku č. j. 1 Azs 218/2021-71. Městskému soudu vytýká, že se spokojil s odkazem na starší rozhodnutí o správním vyhoštění z roku 2021, aniž by překážky vycestování posoudil aktuálně k okamžiku rozhodování o zajištění.

[15] Celkově tedy stěžovatelka tvrdí, že napadený rozsudek i rozhodnutí o zajištění jsou nezákonné, neboť správní orgán nerespektoval její zjevnou zranitelnost, nezkoumal řádně přiměřenost detence ani její alternativy, neprokázal reálnou možnost dosažení účelu zajištění a nevypořádal se s překážkami vycestování; tyto nedostatky podle ní městský soud nenapravil, naopak je aproboval a místy nahrazoval absentující úvahy správního orgánu vlastní argumentací.

[16] Žalovaná se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.

[17] Před vlastním meritorním přezkumem napadeného rozsudku se musel Nejvyšší správní soud zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, pokud tato stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Kasační soud se vymezením pojmu „podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele“ již zabýval při výkladu § 104a s. ř. s. ve znění účinném do 31. 3. 2021 (srov. jeho usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39; rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Tato kritéria přijatelnosti kasační stížnosti jsou použitelná i po novele § 104a odst. 1 s. ř. s., která s účinností od 1. 4. 2021 rozšířila okruh případů, v nichž se přijatelnost kasační stížnosti posuzuje (viz usnesení tohoto soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021–28).

[18] Při rozhodování o (ne)přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vychází z judikatorně ustálených kritérií (srov. usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33), pramenících ze závěrů již zmiňovaného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006-39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly judikaturou NSS řešeny, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) je dána potřeba učinit judikaturní odklon, 4) v napadeném rozsudku bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat tehdy, pokud krajský soud: a) ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.

[19] Stěžovatelka v kasační stížnosti otevírá právní otázku, zda je správní orgán v řízení o zajištění cizince povinen výslovně posoudit jeho zranitelnost a zda může soud v rámci přezkumu nahradit absenci takové správní úvahy vlastními závěry o „materiálním“ zajištění práv zajištěné osoby. Tato otázka přesahuje individuální rozměr věci, neboť se dotýká požadavků na odůvodnění zásahu do osobní svobody cizince a mezí soudního přezkumu správních rozhodnutí. Současně je třeba zohlednit, že tato problematika byla již judikaturou Nejvyššího správního soudu opakovaně řešena, a to i ve vztahu ke stěžovatelce, zejména v již zmiňovaném rozsudku č. j. 1 Azs 218/2021-71. Napadený rozsudek se od těchto závěrů v podstatné míře odchyluje, neboť připouští „materiální“ zhojení absence správní úvahy o zranitelnosti prostřednictvím soudního přezkumu.

[20] Tento rozpor s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu je způsobilý mít dopad do právního postavení stěžovatelky a zakládá přijatelnost kasační stížnosti.

[21] Napadený rozsudek proto Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s.

[22] Kasační stížnost je důvodná.

[23] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že: a) žalovaná při rozhodování o jejím zajištění a městský soud při soudním přezkumu nezohlednily její zranitelnost vyplývající z postavení transgender ženy a HIV pozitivní osoby; b) nebyly řádně posouzeny alternativy k zajištění, zejména možnost uložení zvláštního opatření; c) že žalovaná ani městský soud dostatečně neposoudily potenciální realizovatelnost správního vyhoštění, zejména s ohledem na předchozí neúspěšné pokusy o obstarání náhradního cestovního dokladu; d) že nebyly náležitě zohledněny překážky jejího vycestování do země původu.

[24] Nejvyšší správní soud shledal jako důvodnou již první z uplatněných kasačních námitek. Stěžovatelce je totiž třeba přisvědčit v tom, že žalovaná v napadeném rozhodnutí řádně neposoudila její zranitelnost a že městský soud tuto vadu nemohl zhojit vlastní úvahou. Ze správního spisu i z obsahu napadeného rozsudku je zřejmé, že žalované byly známy podstatné skutečnosti týkající se osobních poměrů stěžovatelky, zejména to, že jde o HIV pozitivní osobu, která se identifikuje jako žena a dlouhodobě prochází procesem změny pohlaví. Za této situace byla žalovaná povinna otázku zranitelnosti výslovně reflektovat a promítnout ji do úvahy o přiměřenosti zajištění, o vhodnosti podmínek detence i o případné existenci mírnějších opatření. Takový požadavek plyne již z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 218/2021-71, vydaného ostatně přímo ve věci předchozího zajištění stěžovatelky. V něm Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že „aby stát dostál svým povinnostem vyplývajícím z čl. 3 Úmluvy, musí jeho správní orgány při rozhodování o zajištění věnovat pozornost tomu, zda nejednají se zranitelnou osobou“, a dále, že „při rozhodování o zajištění tedy musí správní orgán posoudit, zda nejedná se zranitelnou osobou. K tomu by mělo dojít na základě informací, které má v době rozhodování k dispozici“. Nejvyšší správní soud v témže rozsudku zároveň zdůraznil, že pokud se správní orgán v průběhu řízení dozví, že jedná s osobou trpící vážnou nemocí, má takovou informaci vnímat jako „výstražnou červenou kontrolku“ s nápisem „potenciálně zranitelná osoba“. Právě o takovou situaci šlo i nyní.

[25] Závěry vyslovené v rozsudku č. j. 1 Azs 218/2021-71 přitom na nyní posuzovanou věc nedopadají pouze v obecné rovině. Nejvyšší správní soud v něm ve vztahu ke stěžovatelce výslovně uvedl, že informace o její HIV pozitivitě a probíhajícím procesu změny pohlaví měly žalovanou vést k posouzení její možné zranitelnosti a ke zkoumání, zda jsou podmínky detence slučitelné s jejím zdravotním stavem a osobní situací. Zdůraznil přitom, že žalovaná se měla zaměřit na dostupnou zdravotní péči v ZZC Bělá-Jezová, na podmínky panující v zařízení a na jejich případný vliv na zdravotní stav stěžovatelky. Současně vysvětlil, že správní orgány nemohou vycházet pouze z formálního výčtu zranitelných osob, ale musí hodnotit konkrétní situaci každého zajišťovaného cizince. Jestliže tedy žalovaná v nyní posuzované věci otázku zranitelnosti v rozhodnutí o zajištění vůbec nereflektovala, ačkoli jí byly rozhodné skutečnosti známy již z předchozích řízení, postupovala v rozporu s uvedenou judikaturou. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že se při podání vysvětlení dotazovala stěžovatelky na její zdravotní stav a že stěžovatelka uvedla, že kromě HIV infekce je zdráva a v době výkonu trestu odnětí svobody jí byla poskytována potřebná medikace. Tyto okolnosti totiž nemohou nahradit absentující správní úvahu o zranitelnosti. Jak Nejvyšší správní soud vysvětlil již v rozsudku č. j. 1 Azs 218/2021-71, zranitelná osoba nepřestává být zranitelnou v závislosti na tom, do jaké míry se léčí či neléčí, případně zda sama na svou zranitelnost výslovně poukazuje; rozhodující je, zda správní orgán osobu jako potenciálně zranitelnou identifikoval a tuto skutečnost promítl do úvah relevantních pro rozhodnutí o zajištění.

[26] Městský soud sice sám v napadeném rozsudku připustil, že žalovaná se přímo v rozhodnutí o zajištění zranitelností stěžovatelky nezabývala a že v tomto směru pochybila, přesto však žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka byla umístěna do zařízení určeného i pro zranitelné osoby, kde jí bude poskytována zdravotní péče a že její práva jako zranitelné osoby tak byla „materiálně“ respektována. Tím však městský soud překročil meze soudního přezkumu. Není úlohou správního soudu, aby chybějící úvahu správního orgánu nahrazoval úvahou vlastní; soud může pouze přezkoumávat zákonnost a přezkoumatelnost správního rozhodnutí, nikoliv za správní orgán dodatečně dotvářet odůvodnění, které v jeho rozhodnutí absentuje. V tomto směru lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 5 Azs 201/2016-25, podle něhož „není cílem soudního přezkumu nahrazovat činnost správního orgánu“ a správní soud „v rozhodnutí absentující úvahu správního orgánu nemůže nahradit svou vlastní úvahou“ (obdobně též rozsudek tohoto soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109, nebo ze dne 6. 1. 2021, č. j. 6 As 247/2020-44).

[27] Na uvedeném nic nemění ani úvaha městského soudu, že stěžovatelka byla umístěna do zařízení určeného též pro zranitelné osoby a že jí v něm bude poskytována zdravotní péče. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 24. 2. 2023, č. j. 3 Azs 378/2021-37, vydaném rovněž ve věci této stěžovatelky, označil obdobné odůvodnění za nedostatečné. Zdůraznil, že nepostačuje obecný odkaz na charakter zařízení či dostupnost zdravotní péče, ale je třeba konkrétně posoudit, zda jsou v daném případě zajištěny specifické potřeby zranitelné osoby, včetně rozsahu potřebné léčby, bezpečnosti pobytu a dalších relevantních okolností. Takové posouzení však v nynější věci absentuje. Žalovaná v napadeném rozhodnutí nevysvětlila, zda stěžovatelku považuje za zranitelnou osobu, jaké důsledky z jejích osobních a zdravotních poměrů dovozuje pro posouzení přiměřenosti detence, zda jsou podmínky v ZZC Bělá-Jezová slučitelné s její situací ani zda právě s ohledem na její zranitelnost nepřichází v úvahu některé z mírnějších opatření. Městský soud tento deficit fakticky nahradil vlastní úvahou, když dovodil, že umístění stěžovatelky do zařízení určeného i pro zranitelné osoby a poskytování zdravotní péče materiálně postačuje k respektování jejích práv. Takový postup je však ve světle citované judikatury nepřípustný. Nejvyšší správní soud současně nijak nezlehčuje skutečnost, že stěžovatelka dlouhodobě nerespektuje povinnosti na úseku pobytu cizinců, nerespektovala opatření uložená jí v Itálii ani rozhodnutí o správním vyhoštění vydané v České republice, pohybovala se po území členských států Evropské unie bez cestovního dokladu a dopustila se rovněž závažné trestné činnosti, za niž jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Je proto nepochybně dán velmi silný veřejný zájem na realizaci jejího vycestování i na jejím zajištění jako prostředku směřujícího k dosažení tohoto cíle. Ani existence takto silného veřejného zájmu však nemůže vést k rezignaci na požadavek řádného a přezkoumatelného odůvodnění rozhodnutí o zajištění, zahrnujícího i výslovné posouzení zranitelnosti, je-li tato otázka v dané věci zjevně relevantní.

[28] Lze tedy shrnout, že se žalovaná otázkou zranitelnosti stěžovatelky v napadeném rozhodnutí vůbec nezabývala, ačkoli k tomu měla dostatek podkladů a byla k tomu vyzvána i předchozími rozhodnutími vydanými ve věcech téže stěžovatelky. Městský soud pak tento nedostatek nemohl zhojit vlastní úvahou o materiálním respektování jejích práv. Jelikož v rozhodnutí žalované absentuje posouzení, zda je stěžovatelka zranitelnou osobou a jaký význam má tato skutečnost pro zákonnost a přiměřenost jejího zajištění, jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné a mělo být proto městským soudem zrušeno. Již tato vada sama o sobě odůvodňuje zrušení napadeného rozsudku i správního rozhodnutí.

[29] Ve vztahu k navazující námitce, dle které žalovaná a městský soud nedostatečně posoudily možnost využití alternativ k zajištění, Nejvyšší správní soud uvádí, že městský soud se touto otázkou v obecné rovině zabýval dostatečně (srov. odst. 27 až 32 odůvodnění napadeného rozsudku). Vycházel z toho, že žalovaná v rozhodnutí rozebrala jednotlivá zvláštní opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců a vysvětlila, proč je v poměrech stěžovatelky nepovažuje za účelná. Městský soud tuto úvahu aproboval zejména s poukazem na dlouhodobé nerespektování pobytového režimu, nerespektování dřívějšího správního vyhoštění, absenci adresy pobytu a finančních prostředků i na skutečnost, že stěžovatelka sama deklarovala, že do země původu vycestovat nechce. V tomto rozsahu nelze městskému soudu vytknout, že by se otázkou zvláštních opatření nezabýval nebo že by jeho úvahy byly samy o sobě nepřezkoumatelné. Současně však platí, že úvaha o možnosti využití alternativ k zajištění nemohla být úplná, pokud žalovaná předtím nevyhodnotila zranitelnost stěžovatelky a nezohlednila ji ani při posuzování vhodnosti mírnějších opatření. V tomto rozsahu je tedy námitka důvodná z týchž důvodů, jak byly uvedeny výše. Nad tento rámec však kasační soud neshledal v úvahách městského soudu o neúčelnosti zvláštních opatření další samostatné pochybení.

[30] Obdobně je třeba přistoupit i k námitce brojící proti závěru o potenciální realizovatelnosti správního vyhoštění. Městský soud správně vyšel z ustálené premisy, že v řízení o zajištění není třeba mít najisto postaveno, že k vyhoštění skutečně dojde, nýbrž postačuje, že je alespoň potenciálně možné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009-61, č. 1850/2009 Sb. NSS, usnesení jeho rozšířeného senátu č. j. 7 As 79/2010-150, či rozsudek ze dne 9. 8. 2021, č. j. 10 Azs 41/2021-29). Zabýval se i argumentem stěžovatelky týkajícím se dřívějších problémů s opatřením náhradního cestovního dokladu a přezkoumatelně vysvětlil, proč samotná existence obtíží v minulosti ještě bez dalšího neznamená, že vyhoštění je v současnosti zjevně nerealizovatelné (viz odst. 33 – 35 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje; žalovaná vskutku nebyla v okamžiku rozhodování o zajištění povinna mít otázku cestovního dokladu již definitivně vyřešenou a pro účely rozhodnutí o zajištění postačoval závěr o potenciální realizovatelnosti vyhoštění.

[31] Stejným způsobem je třeba nahlížet i na kasační námitku, podle níž žalovaná ani městský soud nezohlednily možné překážky vycestování. Městský soud se touto otázkou výslovně zabýval v odst. 36 odůvodnění napadeného rozsudku a uzavřel, že v řízení před žalovanou nevyšly najevo takové konkrétní skutečnosti, které by zakládaly povinnost podrobnější úvahy o překážkách podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud ověřil, že tento závěr má oporu ve správním spise. Z něj plyne, že žalovaná otázku případných překážek návratu nepominula, nýbrž se jí zabývala a vycházela přitom jak z dřívějšího rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 17. 6. 2021, v němž bylo vycestování stěžovatelky posouzeno jako možné, tak především z aktuálního podání vysvětlení ze dne 13. 12. 2025. Při něm stěžovatelka výslovně uvedla, že jí ve vycestování nebrání žádná překážka, že na Kubě žijí její rodinní příslušníci a že jí tam nehrozí mučení, nelidské či ponižující zacházení, trest smrti ani jiné závažné nebezpečí; Kubu rovněž označila za bezpečnou zemi. Uvedla pouze, že se obává nedostatku jídla a že na Kubu vycestovat nechce. Takové tvrzení však samo o sobě nepředstavuje překážku vycestování ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Ze spisu současně neplyne, že by v nynějším řízení uváděla obavy z pronásledování LGBT osob na Kubě nebo z nedostatku lékařské péče ve vztahu ke své osobě. Za této situace nelze žalované vytýkat, že se těmito otázkami v rozhodnutí o zajištění podrobněji nezabývala. Jak Nejvyšší správní soud judikoval již v usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, správní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění možnými překážkami vyhoštění tehdy, jsou-li mu tyto překážky v době rozhodování známy nebo v řízení vyšly najevo. V tomto ohledu kasační soud v úvahách městského soudu samostatné pochybení neshledává.

[32] Lze tedy shrnout, že žalovaná ve svém rozhodnutí nevyhodnotila zranitelnost stěžovatelky, ačkoli o její zranitelnosti měla dostatek indicií, disponovala k tomu dostatkem podkladů a byla k tomu zavázána i předchozími rozhodnutími soudu. Městský soud, jakkoli na stěžovatelkou předestřené argumenty reagoval plausibilní argumentací, nemohl tento nedostatek zhojit vlastní úvahou o materiálním respektování jejích práv. Pokud jde o ostatní kasační námitky, Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry městského soudu ohledně alternativ k zajištění, potenciální realizovatelnosti vyhoštění i absence konkrétně tvrzených překážek vycestování; tyto závěry však byly učiněny bez předchozího řádného posouzení zranitelnosti stěžovatelky, které mohlo být významné i pro hodnocení přiměřenosti zajištění a případné využití mírnějších opatření. Již tato vada proto odůvodňuje zrušení napadeného rozsudku i správního rozhodnutí.

[33] Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná. V souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. proto zrušil napadený rozsudek městského soudu. Vzhledem k tomu, že v dalším řízení by městský soud – s ohledem na zjištěné vady správního řízení a závazný právní názor Nejvyššího správního soudu – neměl jinou možnost než zrušit rozhodnutí žalované, zrušil Nejvyšší správní soud v souladu s § 110 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rovněž rozhodnutí žalované.

[34] Nejvyšší správní soud však současně nevyslovil, že se žalované věc vrací k dalšímu řízení. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012 - 34, č. 2757/2013 Sb. NSS, totiž platí, že „po zrušení rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno, protože podle § 124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je vydání rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění prvním úkonem v řízení. Je-li tedy tento úkon ve formě rozhodnutí zrušen, neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická a vyžaduje urychlené vyřízení, znamená ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím jakkoli zasahovalo do jeho pravomoci, která byla vyčerpána vydáním původního rozhodnutí“. Jelikož i v této věci Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění, které je prvním (a také posledním) úkonem v řízení, neexistuje dále řízení, v němž by mělo a mohlo být pokračováno. Proto nebylo možné věc žalované vrátit k dalšímu řízení.

[35] V případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozsudek krajského (městského) soudu a současně zruší i rozhodnutí žalovaného správního orgánu podle § 110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout vedle nákladů řízení o kasační stížnosti též o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§ 110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Náklady řízení v takovém případě tvoří jeden celek, a Nejvyšší správní soud proto o jejich náhradě rozhodl výrokem vycházejícím z § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.

[36] Ze spisu městského soudu ani Nejvyššího správního soudu se nepodává, že by stěžovatelce v řízení o kasační stížnosti nebo v řízení před městským soudem vznikly jakékoli důvodně vynaložené náklady. Stěžovatelce nevznikly náklady spojené se zaplacením soudního poplatku, neboť cizinec v řízení ve věci rozhodnutí o zajištění je od placení soudního poplatku osvobozen. Nevznikly jí ani náklady spojené s právním zastoupením, neboť v řízení před městským soudem zastoupena nebyla. V řízení o kasační stížnosti jí byl advokát ustanoven podle § 35 odst. 10 s. ř. s. V takovém případě hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.), nikoli žalovaný. Stěžovatelce proto nebyla náhrada nákladů soudního řízení přiznána. Žalovaná ve věci úspěch neměla, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud proto žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III.).

[37] V řízení o kasační stížnosti byla stěžovatelka zastoupena advokátem JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., na základě usnesení tohoto soudu ze dne 24. 2. 2026, č. j. 21 Azs 5/2026-45. Podle § 35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování zástupci stěžovatele, který byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, stát. Ustanovený advokát učinil dva úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu, a to převzetí a přípravu zastoupení a doplnění kasační stížnosti. Za každý z těchto úkonů mu náleží mimosmluvní odměna ve výši 4 620 Kč [§ 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu] a dále paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 10 140 Kč. Jelikož ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tato částka o částku odpovídající této dani v sazbě 21 %, tj. o 2 130 Kč, zaokrouhleno podle § 146 odst. 1 daňového řádu na celé koruny nahoru. Ustanovenému zástupci tak bude z účtu Nejvyššího správního soudu vyplacena celková částka 12 270 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.)

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 16. listopadu 2026

Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací