Rozsudek ze dne 6. 1. 2021
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobců: a) Ing. D. J., IČ [IČO], insolvenční správce společnosti SLOT Group, a.s., sídlem [adresa] Hradec Králové, b) SLOT Group, a.s, v úpadku, IČ [IČO], sídlem [adresa] zastoupená žalobcem a) jako insolvenčním správcem, a c) CEC Praha a.s., IČ [IČO] sídlem [adresa] Stodůlky, Praha 5, proti žalovanému: Celní úřad pro Moravskoslezský kraj, sídlem [adresa] Ostrava – Moravská Ostrava a Přívoz, týkající se žaloby proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 16. března 2020 č. j. 44725-18/2020-570000-61, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. června 2020 č. j. 22 Af 38/2020 - 40,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. června 2020 č. j. 22 Af 38/2020 - 40 se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Kontrolní skupina žalovaného provedla dne 11. února 2020 kontrolu v provozovně žalobkyně b) „STAR ARENA“ na adrese [adresa] -Jih – Bělský Les. Při kontrole vzniklo důvodné podezření, že žalobkyně b) provozuje technická herní zařízení bez příslušného povolení, tedy v rozporu se zákonem č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách. Povolení, která žalobkyně b) při kontrole předložila, totiž neodpovídala povolením evidovaným Ministerstvem financí. Žalovaný proto příslušná technická herní zařízení a další věci spojené s provozováním hazardních her (finanční hotovost, listiny) zadržel podle § 121 zákona o hazardních hrách.
[2] Námitky žalobce a), který je insolvenčním správcem žalobkyně b) [úpadek žalobkyně b) byl zjištěn usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. srpna 2019 č. j. KSPL 66 INS [č.], usnesením téhož soudu ze dne 29. listopadu 2019 č. j. KSPL 66 INS [č.] byl na její majetek prohlášen konkurz], proti opatření o zadržení věcí zamítl ředitel žalovaného rozhodnutím označeným v návětí. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že povolení k provozování dotčených technických herních zařízení bylo původně vydáno společnosti MASOX, a.s. (dále jen „MASOX“), která později svůj obchodní závod převedla na žalobkyni b). V souladu se zavedenou správní praxí vydalo Ministerstvo financí rozhodnutí o změně původních povolení (dále též „změnové rozhodnutí“), na jehož základě se držitelem povolení vydaných původně společnosti MASOX stala žalobkyně b). Změnová rozhodnutí evidovaná v informačním systému Ministerstva financí však nezahrnují povolení k provozování zadržených technických herních zařízení. Kopie změnových rozhodnutí, které předložila při kontrole žalobkyně b), ji sice k provozování zařízení opravňovaly, jejich platnost však žalovaný zpochybnil na základě odlišností od evidovaných změnových rozhodnutí. Vzniklo tedy důvodné podezření, že žalobkyně b) provozuje hazardní hry v rozporu se zákonem.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci a) a b) žalobu společně se žalobkyní c), která na základě smlouvy o prodeji závodu uzavřené se žalobcem a) v rámci insolvenčního řízení, účinné ode dne 1. dubna 2020, nabyla obchodní závod žalobkyně b).
[4] Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozsudkem označeným v návětí žalobě vyhověl a zrušil rozhodnutí ředitele žalovaného o námitkách i opatření žalovaného o zadržení věci a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Konstatoval, že žalovaný zcela zásadně zasáhl do vlastnických práv žalobkyně b) za situace, kdy měl k dispozici dvě verze změnových rozhodnutí, přičemž žalobkyně b) předložila ověřené kopie verzí, podle nichž jí svědčilo oprávnění k provozování hazardních her. Žalovaný disponoval odlišnými verzemi, a to na podkladě informací od Ministerstva financí. Za této situace nelze dle názoru krajského soudu dospět k závěru, že žalobkyně b) pravděpodobně nedisponuje oprávněním k provozování hazardních her, neboť kromě existence dvou odlišných verzí žalovaný neidentifikoval další okolnosti, které by jeho závěr podporovaly. Žalovaný přijal automaticky za správné verze předložené Ministerstvem financí, aniž by se snažil zjistit příčinu odlišností. Nesprávnost postupu žalovaného umocňuje i to, že kontrolu provedl až po více než čtyřech letech od vydání změnových rozhodnutí, po tuto dobu tedy neměl důvodné pochybnosti o oprávnění žalobkyně b) k provozování hazardních her. Postup žalovaného nemůže odůvodnit ani pokyn ze strany nadřízeného orgánu, který žalovaný navíc zmínil až ve vyjádření k žalobě. Krajský soud dále uvedl, že vydat opatření podle § 121 zákona o hazardních hrách nebylo možné bez vysvětlení, co zapříčinilo existenci dvou rozdílných verzí změnových rozhodnutí, intenzita pochybností ovlivňuje důvodnost podezření žalovaného. Krajský soud proto zrušil rozhodnutí ředitele o námitkách i opatření o zadržení věci, které je dle jeho názoru nutné považovat materiálně za rozhodnutí ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Na závěr krajský soud přisvědčil také argumentaci žalobců stran nezákonnosti postupu žalovaného s ohledem na § 170 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Namítal, že při provádění kontroly v provozovně žalobkyně b) disponoval především informacemi získanými z aplikace Státního dozoru nad sázkami a loteriemi („SDSL“). V průběhu kontroly mu byly předloženy kopie příslušných rozhodnutí, jejichž obsah se lišil od rozhodnutí evidovaných v databázi Ministerstva financí. V tu chvíli byl pro pracovníky stěžovatele nejpravděpodobnější závěr, že předložená povolení byla pozměněna či padělána. Za těchto okolností neměli jinou možnost než vydat opatření o zadržení věci. Stěžovatel má nadále za to, že v době vydání tohoto opatření existovalo důvodné podezření, že v souvislosti s užíváním technických herních zařízení dochází k porušování zákona o hazardních hrách. Pokud krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel existenci důvodného podezření dostatečně neprokázal v rozhodnutí o námitkách, měl zrušit pouze toto rozhodnutí a nikoli též opatření o zadržení věci.
[6] Krajský soud se měl dle názoru stěžovatele zabývat tím, zda dříve účinný zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „zákon o loteriích“), vůbec umožňoval přechod základního povolení. Žalobkyně b) sice na základě smlouvy účinné ke dni 1. října 2015 nabyla celý obchodní závod společnosti MASOX, povolení na ni však nepřešlo, neboť § 45 odst. 2 zákona o loteriích přechod povolení neumožňoval. Ministerstvo financí proto vydalo změnová rozhodnutí, ta se však netýkala povolení k provozování herních zařízení zadržených v této věci. Krajský soud pochybil v závěru, že všechna povolení, která žalobkyně b) předložila při kontrole, vydalo Ministerstvo financí v souvislosti s prodejem závodu společnosti MASOX, neboť tato povolení nebyla řádně zaevidována v informačním systému SDSL. Ministerstvo financí navíc Generálnímu ředitelství cel dne 24. ledna 2020 potvrdilo, že žalobkyni b) předmětná povolení nevydalo. Toto sdělení bylo podkladem pro vyhlášení celorepublikové akce a do správního spisu bylo založeno dne 25. srpna 2020.
[7] Stěžovatel dále zdůraznil, že platnost povolení předložených žalobkyní b) byla delší, než bylo v době jejich vydání obvyklé. Rovněž namítl, že opatření o zadržení věci není mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Toto opatření nelze srovnávat s trestem propadnutí věci či majetku.
[8] Krajský soud dále dle názoru stěžovatele pochybil v tom, že § 121 zákona o hazardních hrách „přiřkl téměř aspekt konečnosti“. Opatření o zadržení věci je opatřením předběžné povahy, které nepředurčuje konečné rozhodnutí o osudu zadržených věcí. Stěžovatel upozornil, že citované ustanovení je speciální vůči kontrolnímu řádu a odráží veřejný zájem na zamezení nezákonného provozování hazardních her, s nímž je spojeno riziko škodlivých finančních a morálních dopadů na společnost. Provozovatelé hazardních her proto musejí strpět důslednější dozor ze strany státu.
[9] Žalobkyně c) ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornila, že možnost přechodu nebo převodu povolení k provozování hazardních her vůbec nebyla předmětem řízení. Stěžejní otázkou, kterou krajský soud posuzoval, bylo, zda nesoulad mezi textem změnových rozhodnutí, která žalobkyně b) obdržela od Ministerstva financí a na jejichž základě provozovala technická herní zařízení, a textem změnových rozhodnutí evidovaných Ministerstvem financí může založit důvodné podezření umožňující zadržet technická herní zařízení. Krajský soud nepovažoval vydaná opatření za konečná, pouze dospěl k závěru, že nebyla splněna základní podmínka pro jejich vydání, tedy existence důvodného podezření. Žalobkyně c) dále upozornila, že obsahově prakticky totožnou věc posuzoval v několika rozsudcích i Krajský soud v Brně, který rovněž dospěl k závěru, že důvodné podezření ve smyslu § 121 odst. 1 zákona o hazardních hrách nemůže zakládat marginální nesrovnalost, již lze lehce vysvětlit bez součinnosti kontrolované osoby nebo jež není vůbec přičitatelná kontrolované osobě. V tomto směru žalobkyně c) odkázala na četnou judikaturu, která vykládala pojem „důvodné podezření“ v kontextu jiných zákonů. Upozornila též, že opatření stěžovatele zasáhlo do jejího práva na ochranu obydlí ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a odkázala na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Důvodné podezření umožňující určitý postup orgánů veřejné moci musí být způsobilé přesvědčit objektivního pozorovatele, musí být podloženo konkrétními a relevantními indiciemi a musí splňovat kritérium proporcionality. Žalobkyně c) dále upozornila, že stěžovatel ve věci vůbec nevedl správní spis, vytvořil jej až kvůli probíhajícímu soudnímu řízení. Tím se dle názoru žalobkyně dopustil hrubého porušení procesních předpisů. V kasační stížnosti stěžovatel odkazoval na dokumenty, které nebyly v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí součástí spisu. Avšak dodatečné hledání a prokazování důvodnosti podezření je z logiky věci vyloučeno, k takovým tvrzením stěžovatele nelze přihlížet. Žalobkyně c) dále upozornila na nesrovnalosti ve vedení evidence SDSL, na niž se dle jejího názoru nelze bezvýhradně spoléhat. Tato svá tvrzení žalobkyně podpořila řadou listin, které označila jako důkazy a přiložila ke kasační stížnosti. I ze samotného sdělení ze dne 24. ledna 2020 vyplývají pochybnosti Ministerstva financí ohledně jeho vlastní evidence. Dále je z něj zřejmé, že ministerstvo ze samotné delší platnosti předmětných povolení nevyvozovalo žádné závěry. Z korespondence mezi příslušnými orgány žalobkyně c) rovněž dovozuje, že stěžovatel neměl v okamžiku vydání opatření o zadržení věci k dispozici žádná změnová rozhodnutí od Ministerstva financí, natož rozhodnutí opatřená správnou doložkou právní moci. Stěžovatel tedy nemohl mít konkrétní a dostatečné vstupní indicie o tom, že v souvislosti s užíváním věci dochází k porušování zákona, a žalobkyně b) se mohla dovolávat presumpce správnosti rozhodnutí, která stěžovateli předložila.
[10] Žalobci a) a b) se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
[11] Usnesením č. j. 6 As 247/2020 - 26 ze dne 23. září 2020 Nejvyšší správní soud nepřiznal kasační stížnosti stěžovatele odkladný účinek.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud předesílá, že předmětem řízení podle § 65 a násl. s. ř. s. je žalobou napadené správní rozhodnutí. Správní orgán nemůže nedostatky odůvodnění svého rozhodnutí dodatečně zhojit až v soudním řízení o přezkumu tohoto rozhodnutí (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. září 2003 č. j. 1 A 629/2002 - 25, č. 73/2004 Sb. NSS). Soudní přezkum správních rozhodnutí je totiž „založen na kasačním principu, což znamená, že správní soud je oprávněn pouze zrušit napadené rozhodnutí a zavázat správní orgán svým právním názorem, přičemž v rozhodnutí absentující úvahu správního orgánu nemůže nahradit svou vlastní úvahou“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. července 2009 č. j. 9 As 71/2008 - 109). Nejvyšší správní soud proto považuje za irelevantní odkaz stěžovatele na sdělení ze dne 24. ledna 2020, jímž mělo Ministerstvo financí potvrdit, že nevydalo změnová rozhodnutí v podobě, ve které je předložila žalobkyně b), i tvrzení, že platnost povolení, která při kontrole žalobkyně b) předložila, byla delší, než bylo v době jejich vydání obvyklé. V odůvodnění svého rozhodnutí totiž stěžovatel těmito okolnostmi vůbec neargumentoval, odkazoval pouze na rozhodnutí evidovaná v systému SDSL. Krom toho jde též o skutečnosti uplatněné až po vydání napadeného rozsudku, k nimž Nejvyšší správní soud nepřihlíží (§ 109 odst. 5 s. ř. s.).
[14] Nejvyšší správní soud dále – v odpovědi na kasační námitku – konstatuje, že krajský soud neměl důvod zabývat se možností převodu či přechodu povolení k provozování loterií a jiných podobných her ve smyslu § 45 odst. 2 zákona o loteriích. Stěžovatel ve svém rozhodnutí nic o nemožnosti přechodu povolení neuváděl, a zřejmě proto ani žalobkyně v tomto směru v žalobě neargumentovala (přičemž krajský soud je vázán žalobními body – srov. § 75 odst. 2 s. ř. s.). Navíc tato námitka odporuje zbytku stěžovatelovy argumentace, v níž připouští (a činil tak již v žalobou napadeném rozhodnutí), že Ministerstvo financí vydalo rozhodnutí o změně držitele povolení k provozování hazardních her (dříve loterií a jiných podobných her), čímž nastal podobný důsledek, jako by povolení na žalobkyni b) přešla (či byla převedena). Není proto zřejmé, proč by se měl krajský soud zabývat tím, zda je změna v osobě držitele povolení možná.
[15] Nutno připustit, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů v té části, v níž krajský soud přisvědčil žalobcům stran nezákonnosti postupu žalovaného s ohledem na dikci § 170 písm. d) [insolvenčního zákona] včetně přiléhavého odkazu na relevantní judikaturu. Z citovaného textu, který představuje jediné vypořádání příslušného žalobního bodu, totiž není vůbec zřejmé, jaký vliv má § 170 písm. d) insolvenčního zákona a relevantní judikatura na zákonnost rozhodnutí žalovaného, a z jakého důvodu krajský soud přisvědčil argumentaci, kterou v tomto směru uplatnili žalobci. Toto pochybení nicméně není samo o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozsudku, neboť žalobci argumentovali citovaným ustanovením insolvenčního zákona spíše podpůrně a i krajský soud jim v tomto směru přisvědčil jen nad rámec nosného důvodu svého rozhodnutí, že v projednávaném případě neexistovalo důvodné podezření, že žalobkyně b) provozuje technická herní zařízení bez potřebného povolení. A právě tento závěr nyní Nejvyšší správní soud přezkoumá.
[16] Podle § 121 odst. 1 zákona o hazardních hrách lze zadržet věc, je-li zde důvodné podezření, že v souvislosti s jejím užíváním dochází k porušování tohoto zákona. Osoba pověřená dozorujícím orgánem ústně oznámí opatření o zadržení věci osobě, která má věc v době zadržení u sebe, a neprodleně vyhotoví úřední záznam, ve kterém bude uveden i důvod zadržení, popis zadržených věcí a jejich množství. Osoba pověřená dozorujícím orgánem předá kopii úředního záznamu osobě, která má věc v době zadržení u sebe, a stejnopis doručí dozorované osobě.
[17] Zadržení věci trvá do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o jejím propadnutí nebo zabrání, případně do doby, kdy bude prokázáno, že se nejedná o věc, v souvislosti s jejímž užíváním dochází k porušování tohoto zákona (§ 121 odst. 4 věta první zákona o hazardních hrách).
[18] S ohledem na argumentaci žalobkyně c) Nejvyšší správní soud upozorňuje, že opatření o zadržení věci podle citovaného ustanovení nelze považovat za zásah do práva na ochranu obydlí. Takovým zásahem může být samotná kontrola v provozovně, při níž osoby pověřené dozorujícím orgánem vstupují do prostor, kterým svědčí ochrana čl. 8 Úmluvy (viz například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. října 2014 ve věci Delta pekárny a. s. proti České republice, stížnost č. 97/11, body 77 a 78). Avšak opatření podle § 121 zákona o hazardních hrách se netýká tohoto chráněného prostoru, nýbrž věcí, které jsou v něm umístěny. Nejde tedy o zásah do práva na ochranu obydlí, ale do práva vlastnického (čl. 11 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě), popřípadě též do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. března 2020 č. j. 1 As 347/2019 - 38, bod 10). Tuto poznámku činí Nejvyšší správní soud jen pro přesnost, na další závěry nemá toto rozlišení vliv.
[19] Mezi účastníky řízení je sporné, zda byla technická herní zařízení (a s nimi související věci) žalobkyně b) zadržena na základě důvodného podezření, že v souvislosti s jejich užíváním dochází k porušování zákona.
[20] „Důvodné podezření“ je neurčitý pojem, který je nutné vykládat vždy s ohledem na okolnosti daného případu. Z usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. července 2008 č. j. 9 Afs 110/2007 - 102, č. 1729/2008 Sb. NSS vyplývá, že důvodné podezření musí být „založené na dostatečně konkrétních a přesvědčivých poznatcích“. Míra pochybností musí být natolik intenzivní, aby bylo pravděpodobné, že došlo k porušení zákona (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. března 2019 č. j. 2 As 257/2018 - 87, č. 3881/2019 Sb. NSS, bod 23), nemusí však být postaveno na jisto, že k porušení nesporně došlo. Jak vyplývá z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 3. června 2004 č. j. 5 A 1/2001 - 56, č. 329/2004 Sb. NSS, či ze dne 29. června 2011 č. j. 1 As 64/2011 - 83, prokázání porušení povinnosti a určení toho, kdo je za ně odpovědný, je předmětem následného řízení. Proto musí zahájení řízení předcházet určitá skutečnost, z níž důvodnost podezření plyne. Zákon nepředpokládá, že by muselo jít o informaci zvlášť kvalifikovanou nebo přicházející z určitého zdroje, musí však mít nezbytnou míru věrohodnosti a určitosti, aby nedošlo k zahájení řízení naprosto nedůvodného.
[21] Nejvyšší správní soud se skutkově prakticky totožným případem zabýval ve svém nedávném rozsudku ze dne 10. prosince 2020 č. j. 9 As 191/2020 - 76. I v tomto případě Celní úřad pro Jihomoravský kraj v průběhu kontroly obdržel změnová rozhodnutí, jež ověřil u Ministerstva financí, přičemž zjistil, že se tato rozhodnutí neshodují s rozhodnutími, která eviduje Ministerstvo financí. Z toho pojal podezření, že předložená rozhodnutí mohou být neplatná a neúčinná, z čehož mu posléze vzniklo důvodné podezření na provozování hazardních her v rozporu se zákonem o hazardních hrách (bod 19 citovaného rozsudku). Nejvyšší správní soud zdůraznil, že při kontrole nelze po správním orgánu požadovat, aby prováděl složité dokazování či sbíral další podklady pro potvrzení svého podezření. „Správní orgán nemůže při zadržení věcí mít najisto posouzené skutečnosti rozhodné pro závěr o protiprávním jednání, ke kterému došlo v souvislosti se zadrženými věcmi. Až v následné fázi správního řízení, ve které bude rozhodovat o tom, zdali skutečně došlo k porušení zákona o hazardních hrách, bude muset porušení tohoto zákona prokázat i z jiných skutečností než z odlišných verzí změnových rozhodnutí.”
[22] Jak již bylo uvedeno, v projednávaném případě zadržel stěžovatel technická herní zařízení na základě identického podezření jako v případě posuzovaném v citovaném rozsudku č. j. 9 As 191/2020 - 76. Nejvyšší správní soud proto nemá důvod se odchýlit od závěru, že samotná existence dvou rozdílných znění změnových rozhodnutí mohla skýtat dostatečný skutkový základ pro důvodné podezření ve smyslu § 121 odst. 1 zákona o hazardních hrách. Dle znění evidovaného v systému SDSL neměla žalobkyně b) v době kontroly oprávnění provozovat technická herní zařízení, která stěžovatel zadržel. V podrobnostech Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek č. j. 9 As 191/2020 - 76.
[23] Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako opodstatněnou i námitku, že krajský soud neměl společně s rozhodnutím o námitkách zrušit i opatření o zadržení věci (byť z jiných důvodů, než které namítal stěžovatel). Soud může (vedle žalobou napadeného rozhodnutí) zrušit pouze rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (§ 78 odst. 3 s. ř. s.). Opatření o zadržení věci však není rozhodnutím, a krajský soud tedy neměl pravomoc je zrušit. Krajský soud vůbec nezdůvodnil, proč považuje opatření o zadržení věci materiálně za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Judikatura Nejvyššího správního soudu navíc nedefinuje rozhodnutí pouze na základě materiálního znaku, kloní se k materiálně-formálnímu pojetí, přičemž právě forma odlišuje rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. a zásahy ve smyslu § 82 s. ř. s. (z poslední doby srov. například rozsudek ze dne 7. května 2020 č. j. 6 Afs 129/2019 - 55, č. 4061/2020 Sb. NSS, bod 26 a tam citovaná judikatura). Z výše citovaného § 121 odst. 1 zákona o hazardních hrách vyplývá, že osobě, která má věc v době zadržení u sebe, se opatření o zadržení věci oznamuje ústně, a následně se vyhotoví úřední záznam, ve kterém se uvede důvod zadržení, popis zadržených věcí a jejich množství. Kopie úředního záznamu se předá osobě, která má věc v době zadržení u sebe, a jeho stejnopis se doručí též dozorované osobě. Zákon tedy na postup při zadržení věci klade jen minimální formální požadavky, jde spíše o faktický úkon učiněný při dozoru nad dodržováním zákona o hazardních hrách, nikoli o rozhodnutí. Tento závěr podporuje též důvodová zpráva k zákonu o hazardních hrách (sněmovní tisk č. 578/0, 7. volební období, www.psp.cz), v níž se uvádí, že „z důvodu zamezení nadměrného administrativního zatížení dozorujících orgánů a potencionálního snížení jejich operativní schopnosti při boji s nelegálním provozováním hazardních her byla zvolena úprava, kdy nebude třeba vydat rozhodnutí o zadržení věci, nýbrž se pouze zákonem stanoveným postupem provede opatření o zadržení věci, které se následně oznámí osobě, jež měla věc v době jeho zadržení u sebe. V případě samotného zadržení věci se bude jednat o výjimku z obecného pravidla, neboť k tomuto postupu není třeba, aby bylo vydáno rozhodnutí.“.
[24] Uvedený názor nepřímo podporují též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. března 2020 č. j. 1 As 347/2019 - 38, ze dne 28. května 2020 č. j. 3 As 255/2019 - 45, ze dne 27. dubna 2020 č. j. 2 As 269/2019 - 43, č. j. 2 As 225/2019 - 43 a č. j. 2 As 206/2019 - 53. V nich Nejvyšší správní soud potvrdil, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v zadržení věci podle § 121 zákona o hazardních hrách, není přípustná, avšak ne proto, že by byl napadený úkon rozhodnutím, ale z toho důvodu, že se proti němu lze bránit námitkami, o nichž (teprve) vydá příslušný orgán rozhodnutí, které lze následně napadnout žalobou podle § 65 s. ř. s.
[25] Na závěr Nejvyšší správní soud uvádí, že nepovažoval za nutné provádět dokazování listinami, které jako důkazy označila žalobkyně c), neboť jsou v kontextu přijatých závěrů nadbytečné.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud tedy přisvědčil žalovanému, že v projednávaném případě existovalo důvodné podezření, že žalobkyně b) provozuje technická herní zařízení v rozporu se zákonem. Krajský soud navíc pochybil tím, že zrušil i opatření o zadržení věci, přestože tento úkon není rozhodnutím. Kasační stížnost je důvodná, a proto Nejvyšší správní soud v souladu s § 110 odst. 1 větou první s. ř. s. zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).
[27] Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu
Právní věta
Opatření o zadržení věci podle § 121 odst. 1 zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s.
Usnesení ze dne 23. 9. 2020
Plný text
6 As 247/2020 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobců: a) Ing. D. J., insolvenční správce spol. SLOT Group, a. s., sídlem [adresa] Hradec Králové, b) SLOT Group, a. s., sídlem [adresa] sídlem [adresa] Praha 13, proti žalovanému: Celní úřad pro Moravskoslezský kraj, sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. března 2020 č. j. 44725-18/2020-570000-61, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. června 2020, č. j. 22 Af 38/2020 - 40,
takto:
Kasační stížnosti žalovaného se nepřiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Ředitel žalovaného rozhodnutím ze dne 16. března 2020 sp. zn. 44725-18/2020-570000-61 zamítl námitky žalobců a) a b) proti opatření o zadržení věcí učiněnému žalovaným dne 11. února 2020 sp. zn. 44725-8/2020-570000-61 v provozovně žalobce b) označené jako „STAR ARENA“ v Ostravě podle § 121 odst. 1 zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách. Žalovaný zadržel zejména technická zařízení a finanční hotovost nacházející se v uvedené provozovně, jež sloužily k provozování hazardní hry či s tímto účelem souvisely.
[2] Žalobci společnou žalobou napadli rozhodnutí ředitele žalovaného u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“). Krajský soud rozsudkem označeným v návětí zrušil rozhodnutí ředitele žalovaného i opatření žalovaného o zadržení věcí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodňoval tím, že právními účinky zrušení rozhodnutí o námitkách i opatření o zadržení věcí, a konkrétně vrácením zadržených technických zařízení, by došlo ke zmaření úkonů, jejichž účelem je zajištění dodržování pravidel stanovených zákonem o hazardních hrách. Stěžovatel odkázal na § 121 zákona o hazardních hrách s tím, že je jeho povinností věc zadržet, pokud je zde důvodné podezření, že v souvislosti s jejím užíváním dochází k porušování tohoto zákona. Není zde tedy prostor ke správnímu uvážení a věc musí být zadržena do doby, než bude rozhodnuto o jejím propadnutí, zabrání, nebo než bude prokázáno, že nejde o věc, v souvislosti s jejímž užíváním dochází k porušování zákona. Pro posouzení důvodnosti zadržení věci je tedy podle stěžovatele rozhodující, zda v souvislosti s užíváním věci dochází k porušování zákona, a je bez významu, že by mohla být daná věc užita k jinému účelu či že by mohlo dojít k jejímu zpeněžení v rámci majetkové podstaty.
[5] Existenci veřejného zájmu v této oblasti podle stěžovatele vyjádřil již samotný zákonodárce. Odvíjí se od vysoké typové nebezpečnosti přestupků vymezených v zákoně o hazardních hrách a od významu zákonem chráněných zájmů. Provozování hazardních her bez platného povolení je spojeno s vysokým rizikem škodlivých finančních a morálních dopadů na společnost, čemuž odpovídá možnost uložení pokuty až do výše 50 000 000 Kč. Zadržení věcí bylo provedeno podle zákona a jejich vrácením by byl ohrožen veřejný zájem, neboť lze očekávat, že jejich opětovné zadržení po ukončení soudního přezkumu již nebude možné realizovat. Bezprostřední vrácení by tak mělo za následek nevratnou újmu stěžovatele spočívající v ohrožení důležitého veřejného zájmu, která je nepoměrně větší než újma způsobená jiným osobám spočívající toliko v dočasném omezení vlastnického práva.
[6] Žalobci a) a b) se k návrhu stěžovatele nevyjádřili. Žalobce c) ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku zdůraznil výjimečnost tohoto institutu, přičemž odkázal na mimořádné okolnosti, za jejichž splnění je odkladný účinek přiznáván kasační stížnosti správního orgánu. Podle žalobce c) jsou tvrzení stěžovatele týkající se obligatorní povahy zadržení věci a okolnosti důležité pro posouzení důvodnosti posuzovaného zadržení věcí nepodstatné pro rozhodnutí o odkladném účinku. Skutečnost, že zadržené věci mohly být použity k jinému účelu nebo být zpeněženy v rámci majetkové podstaty, je podle žalobce c) naopak důvodem zvyšujícím potenciální újmu žalobců a třetích osob. Posouzení zákonnosti opatření o zadržení věcí není pro rozhodnutí o odkladném účinku relevantní. Samotná existence veřejného zájmu pak podle žalobce c) nezapříčiňuje důvodnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatel podle žalobce c) také netvrdí ani neprokazuje, proč by nebylo možné realizovat opětovné zadržení věcí. S odkazem na zákonnou povinnost stěžovatele věci opětovně zadržet, pokud by je po jejich vrácení kdokoliv použil tak, že by porušil povinnosti podle zákona o hazardních hrách, pak žalobce c) dovodil, že argumentace údajnou nemožností tento úkon provést je nepřípadná.
[7] Žalobce c) také zdůraznil, že žalobce b) již není vlastníkem zadržených věcí, neboť vlastnické právo k těmto věcem přešlo na žalobce c) na základě převodu závodu realizovaného v rámci insolvenčního řízení žalobce b). Žalobce c) dále argumentoval tím, že i kdyby žalobce b) porušil povinnost podle zákona o hazardních hrách ve vztahu k zadrženým věcem, vrácením zadržených věcí, které mají být bezodkladně předány žalobci c) jakožto jejich vlastníkovi, by u žalobce b) odpadla jakákoliv reálná možnost těmito věcmi porušovat zákon o hazardních hrách a narušovat tak veřejný zájem. Nový vlastník by musel získat nové povolení vydané příslušným správním orgánem, a proto reálně neexistuje stěžovatelem uváděná hrozba pro veřejný zájem chráněný zákonem o hazardních hrách. I kdyby jakákoliv hypotetická hrozba porušování zákona o hazardních hrách existovala, má podle žalobce c) stěžovatel dostatek prostředků k tomu, aby předmětné věci opět zadržel vydáním nového, náležitě odůvodněného, opatření.
[8] Pokud jde o typovou závažnost předmětného přestupku, žalobce c) odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které není újmou hodnou ochrany přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti tvrzené ohrožení výkonu správního trestání, ani výše potenciálně uložitelné pokuty, která reflektuje pouze fiskální zájem státu. Současně žalobce c) zdůraznil, že s žalobcem b) doposud nebylo zahájeno žádné správní řízení o přestupku. Otázku možných sankcí označil za irelevantní, neboť v důsledku insolvenčního řízení by nebylo možné uspokojit jakoukoliv pokutu uloženou žalobci b), s ohledem na její mimosmluvní charakter.
[9] Žalobce c) dále upozornil, že na rozdíl do tzv. „kvízomatů“ se v nyní posuzované věci nejedná o nelegální přístroje, jimiž by byl ohrožen veřejný zájem, ale o certifikovaná a v minulosti povolená zařízení, jež dříve řádně provozoval právní předchůdce žalobce b).
[10] Podle žalobce c) stěžovatel bagatelizuje zásah do práv vlastníka zadržených věcí a s tím související újmu vznikající žalobci c), který nabyl závod z majetkové podstaty žalobce b). Tato újma přitom narůstá každým dnem. V rámci této argumentace žalobce c) odkázal na judikaturu Krajského soudu v Brně (např. rozsudek ze dne 10. července 2020 č. j. 62 A 82/2020 – 91; všechna zde citovaná konečná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), zdůrazňující, že zadržení věcí sloužících k výkonu podnikatelské činnosti je třeba vnímat jako podstatný zásah do ekonomického života kontrolované osoby, k němuž lze přistoupit za vskutku závažných okolností, jež vzbuzují oprávněné a objektivní pochybnosti o oprávněnosti provozu takových věcí. Újma vznikající žalobci c) je tak nepoměrně větší, než „hypotetická, nepodložená a toliko domnělá“ újma dovozovaná stěžovatelem.
[11] Odkladný účinek kasační stížnosti by podle žalobce c) poskytoval stěžovateli u tak závažného zásahu do ústavně garantovaného práva vlastnit majetek nežádoucí míru ochrany zakládající zjevnou nerovnost v porovnání s prostředky ochrany, které svědčí žalobcům (v podobě námitek proti opatření o zadržení věci a žaloby ve správním soudnictví).
[12] Pokud by tak Nejvyšší správní soud kasační stížnosti přiznal odkladný účinek, popřel by tím podle žalobce c) „předběžný“ charakter opatření o zadržení věci spočívající v „dočasném“ odnětí věci na dobu nezbytně nutnou, a zároveň by subjekt, jemuž věci byly zadrženy, byl v podstatě připraven o jedinou reálnou a efektivní možnost, jak se svévoli stěžovatele bránit. Tyto subjekty by pro příště neměly žádnou motivaci brojit proti postupu stěžovatele, neboť z časového hlediska by pro ně byla ochrana poskytovaná správním soudnictvím neefektivní, což by jen posílilo pozici stěžovatele, který by naopak byl motivován k excesivnímu uplatňování svých pravomocí, za které by nebyl postižitelný.
[13] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nejsou naplněny podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 73 odst. 2 ve spojení s § 107 s. ř. s.
[14] Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů, jež v souvisejících případech vyslovil již v usnesení ze dne 10. září 2020 č. j. 4 As 263/2020 – 26, ze dne 10. září 2020 č. j. 5 As 263/2020 – 22, ze dne 17. září 2020 č. j. 5 As 262/2020 – 25 a ze dne 17. září 2020 č. j. 5 As 264/2020 – 25. Tyto úvahy nyní stručně shrne.
[15] Aby Nejvyšší správní soud mohl kasační stížnosti přiznat odkladný účinek, musí být splněny tři materiální předpoklady: i) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu, ii) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, iii) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[16] K podmínkám přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podávané žalovaným správním orgánem se podrobně vyjádřil rozšířený senát v usnesení ze dne 1. července 2015 č. j. 10 Ads 99/2014 – 58, publ. pod č. 3270/2015 Sb. NSS. Institut odkladného účinku má primárně poskytovat ochranu žalobci před výkonem či jinými právními následky žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu. Žalobce bude zpravidla spojovat újmu se svými subjektivními právy, která mohou být skutečně závažně ohrožena okamžitým výkonem či jinými právními následky rozhodnutí správního orgánu, resp. krajského soudu. Žalovaný správní orgán naproti tomu žádná subjektivní práva nemá. Tím spíše nemůže mít práva, jež by mohla být ohrožena výkonem nebo jinými právními následky kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu. Jeho úkolem v soudním řízení je hájit zákonnost jím vydaného rozhodnutí. Zpochybnění zákonnosti rozsudku krajského soudu (jeho napadení kasační stížností) samo o sobě nemůže být důvodem pro přiznání odkladného účinku.
[17] V zájmu zachování zásady rovnosti v řízení před soudem nelze ani žalovanému správnímu orgánu odepřít právo domáhat se přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Přiznat odkladný účinek takové kasační stížnosti však lze jen výjimečně, pokud „odložení účinků rozhodnutí krajského soudu bude podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinků vznikne jiným osobám a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem“.
[18] Žalovaný musí újmu tvrdit a osvědčit, tj. vysvětlit, v čem tato újma a její intenzita spočívá. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se v souvislosti s napadeným rozsudkem krajského soudu žalovaný obává, by pro něj „byl zásadním zásahem, kterým by byl důležitý veřejný zájem skutečně ohrožen“.
[19] Veřejný zájem v daném případě stěžovatel spatřoval v samotné závažnosti přestupku podle § 123 odst. 1 písm. b) zákona o hazardních hrách spočívajícího v provozování hazardních her bez platného povolení, za nějž lze podle § 123 odst. 7 písm. a) zákona o hazardních hrách uložit pokutu až do výše 50.000.000 Kč. Netvrdil však, že proti žalobci b) zahájil správní řízení týkající se tohoto přestupku, přestože opatření o zadržení věci má podle § 121 odst. 4 zákona o hazardních hrách sloužit právě k tomu, aby v navazujícím řízení o přestupku mohl být uložen a vykonán správní trest propadnutí věci [§ 48 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“)], či uloženo a vykonáno ochranné opatření zabrání věci (§ 53 zákona o odpovědnosti za přestupky).
[20] Stěžovatel také nevysvětlil, co by mu mělo bránit v opětovném zadržení věcí. Jeho tvrzení je tak ryze spekulativní a hypotetické. Zadržení věci podle § 121 odst. 1 zákona o hazardních hrách není podmíněno vlastnictvím ani držbou věci osobou podezřelou ze spáchání přestupku. I kdyby byla zadržená zařízení vrácena žalobci c), tedy aktuálnímu vlastníkovi, nemohl by je provozovat do doby získání příslušného oprávnění k jejich provozování. A i kdyby věci nebyly zadrženy, samo o sobě by to nebránilo případnému uložení ochranného opatření zabrání věci v řízení o přestupku, neboť to lze vztáhnout i na věc náležející osobě odlišné od pachatele přestupku [§ 53 odst. 1 písm. d) zákona o odpovědnosti za přestupky]. Předpokladem takového postupu však je, aby stěžovatel vůbec takové řízení vedl a prokázal v něm spáchání příslušného přestupku.
[21] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v tomto případě není naplněna základní podmínka pro přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti, protože stěžovatel nedoložil vznik újmy spočívající v zásadním ohrožení důležitého veřejného zájmu.
[22] Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnosti žalovaného nepřiznal odkladný účinek podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. Tím však Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu