Rozsudek ze dne 22. 10. 2026
Plný text
3 As 103/2026 - 77
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: ScioŠkola Praha Nusle – základní škola, s.r.o., se sídlem [adresa] Praha 4, zastoupená Mgr. Jiřím Kubalou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem [adresa] Praha 1, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2026, č. j. 7 A 42/2026 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný dne 20. 10. 2020 vyhlásil podle § 171 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen „školský zákon), pod č. j. MSMT 34023/2020 1 „Pokusné ověřování obsahu, metod a organizace kombinovaného vzdělávání v základních a středních školách“ (dále jen „pokusné ověřování“). Cílem pokusného ověřování bylo prověřit možnost kombinované výuky v základních (a dalších) školách, tedy kombinaci denní (prezenční) a distanční výuky s využitím technických prostředků pro vzdělávání na dálku. Žalovaný poté vydal podle téhož ustanovení školského zákona celkem šest dodatků, jimiž upravoval parametry pokusného ověřování a prodlužoval dobu jeho trvání. Dodatkem č. 5 ze dne 23. 7. 2025 změnil jeho název na „Pokusné ověřování obsahu, metod a organizace kombinované výuky v základních a základních uměleckých školách“ a prodloužil jej do 30. 9. 2028. Dodatkem č. 6 ze dne 21. 5. 2026, č. j. MSMT 7076/2026 3 (dále jen „dodatek č. 6“) žalovaný pokusné ověřování ke dni 30. 9. 2026 ukončil.
[2] Žalobkyně napadla dodatek č. 6 u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobou proti rozhodnutí správního orgánu, který ji v záhlaví specifikovaným usnesením odmítl. Městský soud se zabýval otázkou, zda dodatek č. 6 představuje rozhodnutí podle § 65 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž nelze pojem rozhodnutí posuzovat pouze z materiálního hlediska, ale je třeba zkoumat i jeho formální znaky, které musí být splněny kumulativně. Rozhodné je přitom také to, zda příslušná právní úprava takový postup a vydání rozhodnutí předpokládá. Podle městského soudu školský zákon výslovně nestanoví povahu pokusného ověřování, ani formu, v níž se vyhlašuje. Žalovaný je podle § 171 odst. 1 s. ř. s. oprávněn pokusné ověřování vyhlašovat, řídit, vyhodnocovat a stanovit dobu jeho trvání, z čehož plyne také jeho oprávnění pokusné ověřování ukončit. Školský zákon však nepředpokládá, že by tak žalovaný měl činit v rámci formalizovaného postupu zakončeného vydáním rozhodnutí. Podmínka vydání aktu v rámci formalizovaného postupu tak není splněna.
[3] Vyhlášená pokusná ověřování jsou adresována primárně školám či školským zařízením a představují nástroj jejich řízení a kontroly ze strany ústředních orgánů státní správy, a to v rámci zákonem umožněné výjimky z obecného režimu vzdělávání podle školského zákona. S ohledem na uvedené z nich nemohou plynout bezprostřední veřejná subjektivní práva ani povinnosti žákům, jiným osobám či školám, jakožto podřízeným správním orgánům. Pokusné ověřování ani žalobou napadený správní akt, kterým žalovaný pokusné ověřování ukončil, nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., protože nenaplňuje formální ani materiální znaky správního rozhodnutí.
[4] Městský soud dále dovodil, že pokusné ověřování lze považovat za vnitřní předpis. Vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 Ao 1/2011 49, č. 2444/2011 Sb. NSS, v němž se kasační soud zabýval povahou rámcových vzdělávacích programů. Podle městského soudu pokusná ověřování působí pouze uvnitř hierarchického systému, mezi jehož jednotkami existují vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Takový vztah existoval i mezi žalobkyní a žalovaným, a to na základě zápisu žalobkyně do rejstříku škol a školských zařízení. Žalobkyni nenáleží veřejné subjektivní právo na konkrétní způsob realizace veřejné služby, tedy na poskytování vzdělávání v určité formě. Pokusné ověřování má dočasný charakter a v případě jeho ukončení nedochází k zásahu do oprávnění žalobkyně vykonávat činnost školy, neboť její existence se odvíjí od zápisu do rejstříku škol a školských zařízení. Žalobkyně je nadále povinna zajišťovat základní vzdělání žákům základní školy v běžném režimu podle školského zákona. Jelikož žalobou napadený správní akt má povahu interního normativního aktu, nemohla být žalobkyně jeho vydáním zkrácena na svých veřejných subjektivních právech. Tento akt nesplňuje ani podmínky pro jeho posouzení jako nezákonného zásahu.
II. Kasační stížnost a další vyjádření účastníků řízení
[5] Proti napadenému usnesení podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[6] Kasační námitky rozdělila do dvou okruhů; v prvním z nich přednesla námitky týkající se tvrzeného zásahu do jejích práv a ve druhém argumentaci ohledně právní povahy dodatku č. 6. Pokud je o první okruh kasačních námitek, stěžovatelka nesouhlasí se závěrem městského soudu, podle něhož byla v pozici podřízeného správního orgánu a na svých subjektivních veřejných právech nemohla být zkrácena. Upozornila, že je právnickou osobou nadanou nejen ústavním právem podnikat ale zejména právem poskytovat vzdělávání v soukromé škole, které je zakotveno v některých mezinárodních úmluvách. Na zákonné úrovni jí toto právo vzniklo zápisem do rejstříku škol a školských zařízení. S odkazy na odbornou literaturu namítla, že školy při poskytování vzdělávání nevystupují jako pouhé dekoncentrované orgány státní správy, nýbrž jako samostatné subjekty veřejné správy nadané vlastními právy a povinnostmi. V případě škol se jedná o decentralizaci, nebo konkrétněji o tzv. partnerskou veřejnou správu (odlišnou od státní správy a samosprávy), kde je působnost a pravomoc delegována na jiný subjekt veřejné správy odlišný od státu, přičemž mezi tímto jiným nositelem veřejné moci a státem neexistuje vztah nadřízenosti a podřízenosti (narozdíl od pouhé vertikální dekoncentrace uvnitř jednoho subjektu – obvykle státu). S tímto pojetím koresponduje i skutečnost, že stěžovatelka odpovídá za případné škody způsobené vlastní činností a odpovědnost nenese stát v systému odpovědnosti státu za výkon veřejné moci.
[7] Ve vztahu k řízení pokusného ověřování připustila stěžovatelka své podřízené postavení vůči žalovanému. V souladu s tím podle interních instrukcí žalovaného také vyplňovala závěrečné zprávy, účastnila se setkání zapojených škol a plnila další uložené úkoly související s pokusným ověřováním. Otázka, zda se jej bude nebo nebude účastnit, a v jakém rozsahu, však vyplývá z jejího rozhodnutí a rozhodnutí žalovaného, zda do něj stěžovatelku zařadí. Při rozhodování o účasti či neúčasti se stěžovatelka neřídí interními instrukcemi žalovaného, nýbrž vlastní vůlí.
[8] Stěžovatelka dále rozsáhle polemizovala se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ao 1/2011 49, jakož i se způsobem, jakým městský soud závěry tohoto rozsudku aplikoval na daný případ. Upozornila, že uvedený rozsudek nedospívá k obecným závěrům o povaze vztahu mezi žalovaným a soukromými školami ve všech myslitelných souvislostech (v tehdejším případě se jednalo o napadení části rámcového vzdělávacího programu jako opatření obecné povahy, a to rodiči žáků, nikoli školou). Ačkoli v dílčích aspektech, např. právě v otázce řízení pokusného ověřování, stěžovatelka připouští, že podléhá přímému řízení žalovaným, namítá, že obecně jeho interními instrukcemi vázána není.
[9] Obsahem druhého okruhu kasačního námitek byla polemika stěžovatelky ohledně právní povahy dodatku č. 6. Stěžovatelka odmítla jeho srovnání s rámcovým vzdělávacím programem. Ukončení pokusného ověřování dopadlo na uzavřený, jmenovitě určený okruh 23 právnických osob, které do něj byly zařazeny a ukládá jim konkrétní povinnosti. Rámcový vzdělávací program dopadá podle stěžovatelky na neurčitý počet škol bez individuálního úkonu vůči konkrétní škole. Stěžovatelka rovněž předestřela úvahy polemizující se závěry Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku č. j. 1 Ao 1/2011 49 posoudil rámcový vzdělávací program jako vnitřní předpis. Stěžovatelka se cítí být rámcovým vzdělávacím programem vázána nikoli proto, že jde o vnitřní předpis, nýbrž z důvodu příkazu zákonodárce obsaženého v § 5 odst. 1 školského zákona. Obdobně nemohou podle stěžovatelky vyhlášení pokusného ověřování a jeho dodatky představovat interní normativní akt (vnitřní předpis) uvnitř hierarchického systému veřejné správy. Dodatek č. 6 byl vůči stěžovatelce aplikován přímo a konkrétně, uložil jí konkrétní povinnosti, a to ukončit realizaci kombinované výuky a předat podklady k jejímu vyhodnocení.
[10] Stěžovatelka dále namítla, že dodatek č. 6 splňuje materiální i formální znaky rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť směřuje vůči uzavřenému okruhu jmenovitě určených škol a zasahuje do jejich právního postavení tím, že omezuje jejich možnost poskytovat kombinovanou výuku a ukládá jim povinnost ji ukončit. Žalovaný jej vydal podle § 171 odst. 1 školského zákona jakožto písemný akt označený číslem jednacím a doručil jej dotčeným školám prostřednictvím datových schránek. Závěr městského soudu, podle kterého dodatek č. 6 nevzešel z formalizovaného postupu, označila stěžovatelka s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu za příliš formalistický.
[11] Stěžovatelka závěrem namítla, že i kdyby měl dodatek č. 6 povahu vnitřního předpisu, soudnímu přezkumu by podléhala alespoň jeho konkrétní aplikace vůči ní. Odmítnutím zásahové žaloby jí proto městský soud podle jejího názoru odepřel soudní ochranu.
[12] Žalovaný označil ve vyjádření ke kasační stížnosti závěry městského soudu za správné a zákonné. Setrval na svém tvrzení, že mezi ním a stěžovatelkou existuje v souvislosti s pokusným ověřováním podle § 171 odst. 1 školského zákona vztah nadřízenosti a podřízenosti, přestože je stěžovatelka soukromou školou; při poskytování vzdělávání vystupuje jako poskytovatel veřejné služby, která podléhá veřejnoprávní regulaci. Žalovaný je při řízení pokusného ověřování oprávněn měnit jeho podmínky, rozsah i dobu trvání. Veřejné subjektivní právo na poskytování kombinované výuky stěžovatelce nesvědčí. Dodatek č. 6 nepředstavuje správní rozhodnutí ani zásah do veřejných subjektivních práv stěžovatelky, nýbrž interní normativní instrukci v rámci státní správy. Žalovaný proto navrhl zamítnout kasační stížnost jako nedůvodnou.
[13] Prostřednictvím dalšího procesního podání stěžovatelka upozornila na související řízení, které je u Nejvyššího správního soudu vedené pod sp. zn. 6 As 182/2026. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud zvážil postup podle § 110 odst. 2 s. ř. s., napadené usnesení zrušil a rozhodl ve věci samé.
[14] Žalovaný rovněž zareagoval na procesní vývoj ve věci vedené Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 6 As 182/2026 a zaslal kasačnímu soudu doplnění spisového materiálu (tématickou zprávu České školní inspekce a její shrnutí, dopis zapojeným školám s informací o vydání dodatku č. 6 a tabulku škol zapojených do pokusného ověřování). Setrval na závěru, že ve věci postupoval řádně, zákonně a věcně správně.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích uplatněných důvodů, přičemž též zkoumal, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 2 s. ř. s.
[16] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že „je li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 98, č. 625/2005 Sb. NSS). V řízení o kasační stížnosti se proto bude zabývat výlučně tím, zda městský soud postupoval správně, pokud žalobu stěžovatelky odmítl. Pro posouzení této otázky je rozhodující, zda dodatek č. 6 naplňuje definici rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., tedy zda představuje úkon správního orgánu, který zakládá, mění, ruší či závazně určuje práva a povinnosti stěžovatelky. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tomu tak není.
[17] Obdobnou věcí se Nejvyšší správní soud již zabýval v řízení o kasační stížností jiné stěžovatelky, Základní školy a mateřské školy Erazim 1, školské právnické osoby, se sídlem [adresa] Opava, která se domáhala ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu podle § 82 s. ř. s., přičemž za nezákonný zásah považovala ukončení pokusného ověřování a uložení povinnosti ukončit realizaci výuky v kombinované formě. Požadovala, aby městský soud v rámci obnovení předešlého stavu uložil žalovanému pokračovat v realizaci pokusného ověřování kombinované výuky podle dodatku č. 5 až do 30. 9. 2028. Městský soud usnesením ze dne 29. 6. 2026, č. j. 5 A 31/2026 40, žalobu podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. odmítl pro zjevný a neodstranitelný nedostatek aktivní věcné legitimace stěžovatelky. Konstatoval, že ukončení pokusného ověřování nemohlo zasáhnout do jejích veřejných subjektivních práv.
[18] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2026, č. j. 6 As 182/2026 87, usnesení městského soudu č. j. 5 A 31/2026 40 zrušil (výrok I.) a žalobu zamítl (výrok II.); ve výrocích III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že v daném případě nelze dovodit nedostatek aktivní věcné legitimace stěžovatelky; natož nedostatek zjevný a nepochybný, který by odůvodňoval odmítnutí žaloby bez jejího věcného projednání. Nejvyšší správní soud proto usnesení městského soudu pro nezákonnost zrušil a současně podle § 110 odst. 2 s. ř. s. sám ve věci rozhodl. Žalobu stěžovatelky zamítl, neboť zásah žalovaného shledal zákonným. Přestože předmětem přezkumu bylo v uvedené věci rozhodnutí městského soudu vydané v řízení o jiném žalobním typu, považuje Nejvyšší správní soud některé závěry šestého senátu za částečně využitelné i v nyní posuzované věci.
[19] Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. platí, že „[k]do tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví li tento nebo zvláštní zákon jinak. Za rozhodnutí se považuje také závazné stanovisko, které brání vydání povolení či souhlasu.“
[20] Podle § 171 odst. 1 školského zákona platí, že: „[m]inisterstvo vyhlašuje a řídí pokusné ověřování metod, obsahu, forem, organizace vzdělávání a pokusné ověřování způsobu řízení škol a školských zařízení; přitom vždy stanoví dobu pokusného ověřování, jeho rozsah, financování ze státního rozpočtu a způsob hodnocení jeho výsledků.
[21] Stěžovatelka namítla, že dodatek č. 6 představuje rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť se jedná o písemný akt adresovaný konkrétním školám, který změnil jejich právní postavení tím, že jim odňal možnost poskytovat kombinovanou výuku a uložil povinnost ji ukončit. Závěr městského soudu o absenci formalizovaného postupu označila za formalistický.
[22] Jak správně konstatoval městský soud, judikatura nenahlíží na pojem rozhodnutí podle § 65 a násl. s. ř. s. ryze materiálně, nýbrž požaduje i splnění určitých formálních znaků, které rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vymezil např. v bodě 74 svého usnesení ze dne 10. 7. 2018, č. j. 9 As 79/2016 41, č. 3779/2018 Sb. NSS, podle něhož „[z]ákladní normy zakládající pravomoc správních soudů k přezkoumání aktu orgánu veřejné moci podle § 2, § 4, § 65 s. ř. s. vyžadují naplnění čtyř podmínek: (i) správní úkon vydal orgán moci výkonné či jiný z orgánů popsaných v definici; (ii) orgán rozhodoval o právech a povinnostech fyzických a právnických osob; (iii) rozhodování se odehrávalo v oblasti veřejné správy; a (iv) činností správního orgánu musela být dotčena veřejná subjektivní práva fyzických nebo právnických osob. Žalobní legitimace je založena navíc nejen v případech, kdy je žalobce zkrácen na svých hmotných subjektivních právech, ale i ve všech případech, kdy je dotčena právní sféra žalobce (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 42, č. 906/2006 Sb. NSS).“ Jinými slovy, ačkoli prvotní kritérium představuje posouzení, zda daný úkon vykazuje materiální znaky rozhodnutí, tedy zda svou povahou a účinky odpovídá rozhodnutí, nelze odhlížet od jeho formálních charakteristik a je třeba mít na paměti též požadavek na splnění formálních náležitostí.
[23] Jedním ze znaků rozhodnutí podle § 65odst. 1 s. ř. s. je, že správní orgán v určitém formalizovaném procesu autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob. Již z jazykového vyjádření ustanovení § 171 odst. 1 školského zákona plyne, že vyhlášení pokusného ověřování nepředchází zákonem upravený formalizovaný proces, v jehož rámci by žalovaný zjišťoval skutkový stav, identifikoval účastníky řízení, umožnil jim uplatňovat procesní práva, prováděl dokazování či autoritativně rozhodoval o jejich individuálních právních poměrech. Školský zákon v souvislosti s pokusným ověřováním neupravuje okruh účastníků, nestanovuje procesní práva dotčených subjektů či opravné prostředky typické pro individuální rozhodovací činnost veřejné správy.
[24] Jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu, č. j. 6 As 182/2026 87 „je výhradní pravomocí žalovaného pokusné ověřování vyhlašovat a řídit, s čímž souvisí také jeho pravomoc stanovit dobu, po kterou bude pokusné ověřování probíhat. Stejně tak žalovaný závazně stanovuje rozsah a obsah pokusného ověřování, jakož i způsob hodnocení jeho výsledků; a určuje případně rovněž způsob financování ze státního rozpočtu. Zákonem předpokládané ′řízení′ ovšem neznamená, že by žalovaný mohl vůči školám postupovat svévolně. Smyslem ′řízení′ je v rámci pokusného ověřování mj. určovat metodiku a zajistit od škol takové výstupy a výsledky, které budou srovnatelné (budou mít vypovídací hodnotu) a budou sloužit k ověření přínosu předmětu pokusného ověřování a jeho případného budoucího využití“ (zvýraznění doplněno, poznámka Nejvyššího správního soudu). Jinými slovy, ustanovení § 171 odst. 1 školského zákona žalovanému nesvěřuje pravomoc rozhodovat o individuálních právech a povinnostech škol, nýbrž pravomoc organizační a koncepční povahy, jejímž cílem je pokusně ověřit určitou novou metodu nebo formu vzdělávání, či změnu obsahu nebo organizace vzdělávání. Zákonodárce u institutu pokusného ověřování patrně nepředpokládal individuální rozhodovací činnost vůči konkrétním subjektům, nýbrž vydání aktu, jehož prostřednictvím žalovaný nastaví parametry určitého experimentu ve školství.
[25] Školský zákon zmocňuje žalovaného k vyhlášení pokusného ověřování a jeho řízení, jehož součástí je mimo jiné i stanovení doby jeho trvání. Z uvedeného zákonného zmocnění žalovaný vycházel při vydání dodatku č. 6. kterým dobu pokusného ověřování zkrátil. Jestliže školský zákon nespojuje vyhlášení či řízení pokusného ověřování s formalizovaným procesem, který směřuje k rozhodnutí o individuálních právech a povinnostech konkrétních osob, školský zákon neupravuje procesní postavení adresátů ani jim nezaručuje procesní práva typická pro správní řízení a samotný akt nepředstavuje výkon rozhodovací pravomoci vůči škole, nelze ani dodatek č. 6 považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.
[26] Skutečnost, že se jedná o rozhodnutí, nelze úspěšně dovozovat z toho, že má dodatek č. 6 písemnou podobu, je opatřen číslem jednacím a je adresován konkrétním školám. Okruh těchto škol totiž neurčuje zákon. V době vyhlášení pokusného ověřování není jejich výčet znám a závisí výlučně na tom, zda se jednotlivé školy rozhodnou do pokusného ověřování zapojit. Skutečnost, že při vydání dodatku č. 6 byl již seznam zapojených škol znám, je toliko důsledkem toho, že se tyto školy samy rozhodly pokusného ověřování účastnit. Bez dalšího to však neznamená, že by žalovaný rozhodoval o jejich veřejných subjektivních právech. Školský zákon nezakládá školám veřejné subjektivní právo na účast v pokusném ověřování, ani právo na zachování podmínek pokusného ověřování po celou původně stanovenou dobu. Možnost realizovat určitou formu vzdělávání není samostatným právem školy existujícím nezávisle na pokusném ověřování, nýbrž důsledkem toho, že žalovaný v rámci své zákonné působnosti určité pokusné ověřování vyhlásil a nastavil a subjekt se do něj dobrovolně přihlásil. Proto ani zkrácení doby pokusného ověřování nepředstavuje zásah do existujícího veřejného subjektivního práva školy, ale výkon pravomoci žalovaného upravit či ukončit režim, který na základě svého zákonného zmocnění sám vytvořil.
[27] Stěžovatelka se svou argumentaci snažila podpořit také odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2017, č. j. 6 Afs 270/2015 48, v němž tento soud dovodil, že rozhodnutí poskytovatele dotace o pozastavení (krácení) dotace je individuálním správním aktem splňujícím materiální i formální znaky vyžadované § 65 odst. 1 s. ř. s., a může být podrobeno soudnímu přezkumu v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. V odkazovaném rozhodnutí však zákonná kritéria sloužila k individuálnímu posouzení právního postavení konkrétního příjemce dotace, zatímco § 171 odst. 1 školského zákona stanoví pouze parametry pokusného ověřování jako takového, nikoli kritéria pro rozhodování o právech a povinnostech jednotlivých škol.
[28] Stěžovatelka dále namítla, že i kdyby Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se v případě pokusného ověřování a dodatku č. 6 jedná o vnitřní předpisy, judikatura nevylučuje soudní ochranu proti jeho konkrétní aplikaci vůči jednotlivci. Dodatek č. 6 byl vůči stěžovatelce uplatněn zcela konkrétně a individuálně, neboť jí uložil povinnost ukončit do 30. 6. 2026 výuku v kombinované formě. Městský soud proto pochybil, jestliže vyloučil přezkum i v režimu žaloby na ochranu před nezákonným zásahem. Takový výklad by vedl k odepření jakékoliv soudní ochrany, což je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod i s judikaturou Nejvyššího správního soudu, kterou městský soud v napadeném usnesení sám citoval. Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení i v rozsahu, v němž městský soud vyloučil možnost věcného projednání věci jakožto žaloby na ochranu před nezákonným zásahem a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[29] Ani této námitce však nelze přisvědčit. Stěžovatelka v kasační stížnosti věnovala značný prostor argumentaci, která se týkala právní povahy dodatku č. 6. Reagovala tím na závěr městského soudu, který konstatoval, že pokusná ověřování lze považovat za vnitřní předpis, neboť působí pouze uvnitř hierarchického systému, mezi jehož jednotkami právně existují vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Stěžovatelka byla podle městského soudu ze strany žalovaného, jako ústředního orgánu státní správy pro základní školy, pověřena výkonem veřejné správy, jakožto podřízený správní orgán. Nejvyšší správní soud se v rozsudku č. j. 6 As 182/2026 87 zabýval i povahou vztahu mezi školou a ministerstvem. Dospěl k závěru, že „školy nejsou primárně správními orgány (jakkoli v určitých, školským zákonem v § 165 odst. 2 taxativně vymezených, případech státní správu prostřednictvím svého ředitele rovněž vykonávají), nýbrž právnickými osobami poskytujícími veřejnou službu vzdělávání (§ 2 odst. 3 školského zákona). V širším pojetí veřejné správy lze jejich činnost označit jako výkon pečovatelské (a tedy v zásadě nevrchnostenské) veřejné správy, při jejímž výkonu nejsou subjekty, které ji vykonávají, hierarchicky podřízeny orgánům státní správy. Vztah mezi školami (tedy i stěžovatelkou) a žalovaným proto nelze v obecné rovině paušalizovat jako vztah nadřízenosti a podřízenosti, jak to nesprávně učinil městský soud v napadeném usnesení. V tomto ohledu je proto nutno souhlasit se stěžovatelkou, že je samostatnou právnickou osobou poskytující veřejnou službu vzdělávání, která je v principu nadána veřejnými subjektivními právy majícími oporu v ústavním pořádku, nikoli pouhým vertikálně dekoncentrovaným orgánem státní správy, který by plně a ve všech ohledech podléhal řízení žalovaného. Škola je tak sama zpravidla v postavení adresáta veřejné moci vykonávané žalovaným“.
[30] Závěr městského soudu, podle něhož představuje dodatek č. 6 svou povahou interní normativní akt, který působí uvnitř struktury veřejné správy, kde panují vztahy nadřízenosti a podřízenosti, přičemž stěžovatelka nemohla být jeho vydáním přímo zkrácena na svých veřejných subjektivních právech a potažmo dodatek č. 6 nesplňuje ani podmínky pro jeho posouzení jako nezákonného zásahu, neobstojí. Jak je patrné z výše uvedené citace, Nejvyšší správní soud odmítl, že vztah školy a žalovaného bylo možné redukovat na vztah podřízenosti a nadřízenosti. Zejména však Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 As 182/2026 87 připustil, že postup městského soudu, který v tamní věci odmítl žalobu podle § 82 s. ř. s. pro zjevný a neodstranitelný nedostatek aktivní věcné legitimace stěžovatelky, byl nesprávný. Nejvyšší správní soud k tomu uvedl, že „[d]opady ukončení pokusného ověřování žalovaným do právní sféry stěžovatelky nelze dle Nejvyššího správního soudu vyloučit, neboť vyhlášením pokusného ověřování a zapojením školy do něj jí vzniklo přinejmenším právo se vyhlášeného pokusného ověřování účastnit. Přestože tedy stěžovatelce nesvědčí neomezené právo organizovat základní vzdělávání libovolným způsobem bez ohledu na zákon, byla li postupem podle § 171 odst. 1 školského zákona individuálně zařazena do zvláštního režimu, který jí dovoloval poskytovat vzdělávání jiným způsobem (v běžném režimu nepřípustným), vzniklo jí po dobu tohoto režimu oprávnění poskytovat vzdělávání tímto způsobem. V důsledku ukončení pokusného ověřování se pak právní postavení stěžovatelky nepochybně změnilo, neboť do 30. 6. 2026 mohla v mezích pokusného ověřování realizovat kombinovanou výuku, po tomto datu již nikoli. Jako možný příklad nezákonného zásahu do právní sféry školy lze uvést např. situaci, v níž by žalovaný pokusné ověřování ukončil svévolně a bez uvedení konkrétních důvodů, ze dne na den uprostřed školního roku bez zohlednění dopadů do práv zapojených škol. V takovém případě by jistě nebylo možné školám upřít právo na soudní přezkum popsaného postupu. Pominout nelze ani případné ekonomické dopady. S realizací pokusného ověřování může být spjato právo na určité přímé finanční krytí ze státního rozpočtu (…), v principu pak nelze vyloučit ani existenci marně vynaložených nákladů na předčasně ukončený projekt pokusného ověřování (např. investice školy do určitých pomůcek, které po předčasném ukončení projektu nebudou ve vzdělávací činnosti nadále upotřebitelné).
[31] Nejvyšší správní soud neopomněl, že věc, kterou projednával šestý senát se týkala kasační stížnosti jiné stěžovatelky a směřovala proti soudnímu rozhodnutí ve věci jiného žalobního typu. Nezbytné je ovšem mít na zřeteli, že se jednalo o dodatek č. 6, tedy zcela totožný dokument, kterým bylo ukončeno pokusné ověřování a jenž je předmětem přezkumu i v nyní posuzované věci. Městský soud však v napadeném usnesení přednesl i svůj závěr ohledně nemožnosti stěžovatelky domáhat se soudní ochrany právě prostřednictvím jiného žalobního typu.
[32] Prizmatem závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 182/2026 87 nelze případnou žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle § 82 s. ř s. odmítnout pro nedostatek aktivní věcné legitimace stěžovatelky. Zároveň však nelze přisvědčit postupu, který v kasační stížnosti stěžovatelka navrhla. Stěžovatelka v nyní projednávané věci svou žalobu sama označila jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu a v jejím závěru explicitně vyslovila návrh na zrušení dodatku č. 6. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatelka v replice ze dne 28. 6. 2026, jež je součástí soudního spisu městského soudu (č. l. 42 a násl.), následně uvedla., že pokud by „soud došel k závěru, že skutečně o rozhodnutí v materiálním smyslu nejde, pak je (…) přesvědčena, že věc lze projednat v řízení o ochraně před nezákonným zásahem“. Tento názor reflektoval městský soud v samém závěru napadeného usnesení, když konstatoval, že dodatek č. 6 nesplňuje podmínky pro jeho posouzení jakožto nezákonného zásahu. Ačkoliv je ve světle recentní judikatury Nejvyššího správního soudu zřejmé, že tento závěr není správný, městský soud stěžovatelce soudní ochranu de facto neupřel. Z napadeného usnesení je totiž zřejmé, že rozhodoval toliko o řádné podané žalobě proti rozhodnutí a pouze v reakci na tvrzení stěžovatelky prezentoval svůj právní názor na aplikaci jiného žalobního typu. Stěžovatelce nic nebránilo, aby se případně domáhala soudní ochrany prostřednictvím žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu podle § 82 s. ř. s., jejíž aplikaci Nejvyšší správní soud připustil. Pro úplnost však lze doplnit, že Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 6 As 182/2026 87 žalobu jiné stěžovatelky po jejím věcném projednání zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadené usnesení městského soudu je zákonné, a proto kasační stížnost proti němu podanou podle § 110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Jelikož předmětem posouzení byla v nyní projednávané věci výhradně skutečnost, zda městský soud postupoval správně, pokud žalobu stěžovatelky odmítl, nezabýval se doplněním spisového materiálu, který učinil žalovaný. Jelikož dospěl k závěru, že městský soud odmítl žalobu po právu, neshledal Nejvyšší správní soud ani důvody pro postup podle § 110 odst. 2 s. ř. s., který navrhovala stěžovatelka.
[34] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. za použití § 120 téhož zákona. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný byl ve věci úspěšný, prokazatelné náklady mu však nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud mu proto náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 22. října 2026
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu
Usnesení ze dne 12. 8. 2026
Plný text
3 As 103/2026 - 50
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: ScioŠkola Praha Nusle – základní škola, s.r.o., se sídlem [adresa] Praha 4, zastoupená Mgr. Jiřím Kubalou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem [adresa] Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2026, č. j. 7 A 42/2026 47,
takto:
I. Návrh žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.
II. Návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření, podle něhož by byla oprávněna poskytovat základní vzdělávání v režimu kombinovaného vzdělávání podle podmínek vymezených vyhlášením pokusného ověřování ve znění jeho dodatků 1 až 3 a 5, a kterým by Nejvyšší správní soud žalovanému uložil, aby do právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti vůči žalobkyni neuplatňoval účinky čl. 1 a 4 dodatku č. 6 a strpěl, že žalobkyně bude po tuto dobu poskytovat základní vzdělání v režimu kombinované výuky podle podmínek vymezených vyhlášením pokusného ověřování ve znění dodatku č. 1 až 3 a 5 se zamítá.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný postupem podle § 171 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), (dále jen „školský zákon“), vyhlásil dne 20. 10. 2020 pod č. j. MSMT 34023/2020 1, pokusné ověřování obsahu, metod a organizace kombinovaného vzdělávání v základních a středních školách (dále jen „pokusné ověřování“). Obsahem pokusného ověřování bylo plnění povinné školní docházky v základních školách a ve školách zřízených podle § 16 odst. 6 školského zákona a vzdělávání ve středních školách s využitím kombinovaného vzdělávání, jež spočívá v kombinaci prezenční a distanční výuky (s využitím technických prostředků pro vzdělávání na dálku bez osobní přítomnosti žáků v části vyučovací doby ve škole). Žalovaný v rámci výkonu pravomoci dle § 171 odst. 1 školského zákona následně vydal k pokusnému ověřování dodatky, kterými měnil jeho parametry a prodlužoval jeho trvání. Pokusné ověřování bylo naposledy prodlouženo dodatkem č. 5 do 30. 9. 2028. Dodatkem č. 6 ze dne 21. 5. 2026, pod č. j. MSMT 7076/2026 3 (dále jen „dodatek č. 6“) žalovaný pokusné ověřování k datu 30. 9. 2026 ukončil.
[2] Žalobkyně napadla dodatek č. 6 žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) napadeným usnesením odmítl. Dospěl k závěru, že dodatek č. 6 nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť nesplňuje formální ani materiální znaky správního rozhodnutí.
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti usnesení městského soudu včasnou kasační stížnost. Spolu s ní Nejvyššímu správnímu soudu navrhla, aby jí přiznal odkladný účinek, alternativně, aby rozhodl o nařízení předběžného opatření. Zdůraznila, že účelem návrhu není předjímat věcné rozhodnutí o kasační stížnosti, nýbrž zachovat takový stav, aby případný úspěch v řízení nebyl pouze akademický. Vysvětlila, že v rámci pokusného ověřování uskutečňovala ve vybraných třídách vzdělávání v modelu tzv. expediční školy, v rámci které se střídala prezenční výuka na tzv. expedicích s distanční výukou. Uvedené formy výuky se ve školním roce 2026/2027 mělo účastnit 52 žáků. Důsledkem nabytí účinnosti dodatku č. 6 by však byl nucený přechod těchto žáků do plně prezenčního vzdělávání, který zahrnuje docházku do školy v Praze – Nuslích. Část žáků však bydlí mimo dojezdovou vzdálenost a další část z nich nechce nebo nemůže plnit povinnou školní docházku v plné prezenční formě. Ukončení výuky ve formě expediční školy bude mít důsledky nejen pro tyto žáky, ale i pro jejich zákonné zástupce, stěžovatelku a její zaměstnance. Stěžovatelce vznikne jednak újma ekonomická (ve výši 560 224 Kč); za stěžejní však považuje újmu nefinanční, která spočívá v nutnosti ukončit vzdělávání v expediční škole, čímž dojde ke zmaření účelu pokusného ověřování, které by nebylo možné zhojit ani případným pozdějším zrušením dodatku č. 6. Stěžovatelce vznikne taktéž újma spočívající v zásahu do práva poskytovat státem uznané vzdělání v nestátním vzdělávacím zařízení.
[4] Újmu, která by vznikla žákům, označila stěžovatelka za nejzásadnější. Z dotazníkového šetření, které mezi rodiči uskutečnila, vyplynulo, že pro řadu z nich by bylo každodenní dojíždění neúnosné nebo fakticky nemožné, anebo nemají v okolí rovnocennou alternativu. Značná část dětí má specifické vzdělávací potřeby nebo zdravotní obtíže, dítě nastupuje do 9. ročníku nebo je kombinovaná výuka jedinou podmínkou udržení střídavé péče. Stěžovatelka poukázala i na načasování ukončení kombinované výuky a komplikace v souvislosti se zajištěním náhradního způsobu vzdělávání. Načasování vystavilo nejistotě i stěžovatelku, neboť nemůže vědět, kolik žáků se bude vzdělávat v prezenční formě; tato nejistota se přenáší i na její zaměstnance a případné ukončení jejich pracovních poměrů. Újmu, která by přiznáním odkladného účinku případně vznikla jiným institucím (žalovanému, Národnímu pedagogickému institutu České republiky a České školní inspekci) považuje stěžovatelka za zanedbatelnou. Vznik újmy jiným školám nepředpokládá. Pokud jde o veřejný zájem, podle tematické zprávy České školní inspekce nebyl shledán negativní vliv kombinované výuky na výsledky vzdělávání žáků. Naplňování cílů vzdělávání ve smyslu školského zákona by zachováním pokusného ověřování nebylo ohroženo; stejně tak by neohrozilo ani účelné vynakládání prostředků ze státního rozpočtu.
[5] Jelikož se stěžovatelka s obdobným návrhem obrátila již na městský soud, reagovala i na argumentaci žalovaného, kterou k ní v tomto řízení přednesl. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti přiznal odkladný účinek, alternativně vydal předběžné opatření, podle něhož bude stěžovatelka oprávněna poskytovat základní vzdělávání v režimu kombinovaného vzdělávání podle podmínek vymezených vyhlášením pokusného ověřování ve znění jeho dodatků 1 až 3 a 5 a žalovanému uložil, aby do právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti vůči stěžovatelce neuplatňoval účinky čl. 1 a 4 dodatku č. 6 a strpěl, že stěžovatelka bude po tuto dobu poskytovat základní vzdělání v režimu kombinované výuky podle podmínek vymezených vyhlášením pokusného ověřování ve znění dodatku č. 1 až 3 a 5.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření předně odkázal na argumentaci obsaženou ve vyjádření k žalobě. Návrhy stěžovatelky podle něj vychází z mylné úvahy, podle níž ukončení pokusného ověřování zasahuje do jejího veřejného subjektivního práva poskytovat vzdělávání, či do práva žáků na vzdělání. Stěžovatelka však nadále může i musí provozovat základní školu, poskytovat základní vzdělávání podle školského zákona a zařadit žáky do standardní prezenční formy v místě uvedeném v rejstříku škol a školských zařízení. Skutečnost, že někteří zákonní zástupci dávají přednost jinému režimu, že může dojít k poklesu příjmů stěžovatelky nebo že bude nucena upravit personální či organizační uspořádání, sama o sobě nepředstavuje nepoměrně větší újmu podle § 73 s. ř. s. ani vážnou újmu ve smyslu § 38 téhož zákona. Naopak přiznání odkladného účinku či nařízení předběžného opatření by podle žalovaného odporovalo veřejnému zájmu na jednotném výkonu státní správy ve školství a na účelném nakládání s veřejnými prostředky. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud návrhům stěžovatelky nevyhověl.
[7] Nejvyšší správní soud se předně zabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Z ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. vyplývají dvě podmínky pro jeho přiznání: tou první je existence nepoměrně větší újmy, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Druhou pak je, že přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Obě tyto podmínky přitom musí být splněny současně, neboť institut odkladného účinku má mimořádnou povahu. Základním pravidlem totiž je, že kasační stížnost odkladný účinek nemá (srov. § 107 s. ř. s.) a že přiznání odkladného účinku je vyhrazeno pouze ojedinělým případům definovaným v § 73 odst. 2 s. ř. s. Odložit účinky kasační stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu lze proto pouze výjimečně, pokud újma, která stěžovateli hrozí, je reálná, není vzhledem k jeho poměrům bagatelní, je významná a její vznik je v příčinné souvislosti s výkonem či jiným právním následkem plynoucím z rozhodnutí krajského soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 58, publ. pod č. 3270/2015 Sb. NSS).
[8] Řízení o návrhu na přiznání odkladného účinku je stejně jako řízení o kasační stížnosti ovládáno zásadou dispoziční. To znamená, že soud je při posuzování důvodnosti návrhu oprávněn vycházet pouze z důvodů, které účastník uvede ve svém návrhu. Není však jeho úkolem a nemá ani oprávnění dohledávat či domýšlet za účastníka konkrétní okolnosti a důvody, které by měly svědčit jeho návrhu na přiznání odkladného účinku. Stěžovatel proto musí v prvé řadě dostatečně podrobně uvést, v čem nepoměrně větší újma, která právě jemu hrozí, spočívá, jaký je její rozsah, z jakých konkrétních okolností vyvozuje, že tato hrozba je reálná a nikoli hypotetická. Na podporu svých tvrzení pak musí navrhnout provedení odpovídajících důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 32).
[9] Stěžovatelka předestřela v návrhu poměrně obsáhlou argumentaci. Tvrzenou újmu rozčlenila na ekonomickou a nefinanční, přičemž tu ekonomickou vyčíslila na částku ve výši 560 224 Kč. Při její kalkulaci zohlednila zejména nutnost změnit své dosavadní organizační a personální nastavení a ukončit poskytování vzdělávání v pokusném ověřování. Tyto změny jsou důsledkem předpokládaného poklesu příjmů a změny rozsahu její činnosti, jejich vznik i konečná výše závisí na budoucím počtu žáků, organizačních opatřeních stěžovatelky a případných úsporách mzdových nákladů, které stěžovatelka vyčíslila na částku 17 115 696 Kč. Jak správně podotkl ve svém vyjádření žalovaný, argumentace ekonomickou újmou působí nepřesvědčivě; na straně jedné ji stěžovatelka vyčíslila na částku ve výši 560 224 Kč, na straně druhé poukázala na ušetřené mzdové náklady ve výši víc jak 17 milionů Kč. Nelze opomenout, že stěžovatelka může nadále poskytovat základní vzdělávání v prezenční formě. Možné ukončení pracovních poměrů závisí na jejich organizačních rozhodnutích.
[10] Pokud jde o nefinanční újmu, ta podle stěžovatelky spočívá zejména v nutnosti ukončit konkrétní model výuky v podobě expediční školy. Žalovaný však opět správně upozornil, že stěžovatelka zaměňuje právo žáka na základní vzdělání s právem na konkrétní vzdělávací model. Z předestřeného návrhu neplyne, že by jí bylo znemožněno nadále vykonávat činnost základní školy a poskytovat základní vzdělávání, právě naopak, stěžovatelka sama deklarovala možnost pokračovat ve vzdělávání žáků v prezenční formě výuky. Tvrzená újma tak spočívá toliko v omezení konkrétní formy organizace vzdělávání. Pokud jde o újmu, která by vznikla žákům či jejich rodinám, dotýká se potenciálních dopadů na třetí osoby, které stěžovatelka dokládá převážně výsledky dotazníkového šetření a poukazem na různé individuální okolnosti rodin. Ačkoliv Nejvyšší správní soud nijak nezlehčuje praktické obtíže, které může změna režimu vzdělávání dotčeným rodinám způsobit, tyto skutečnosti nemohou bez dalšího představovat nepoměrně větší újmu ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s.
[11] Přiznání odkladného účinku by nadto podle Nejvyššího správního soudu kolidovalo taktéž s důležitým veřejným zájmem, neboť by de facto představovalo zachování dosavadního režimu a prodloužení pokusného ověřování ještě před rozhodnutím o kasační stížnosti. To by bylo v rozporu s veřejným zájmem na jednotném výkonu státní správy ve školství, dodržování podmínek poskytování vzdělávání a řádném nakládání s veřejnými prostředky. Posouzení zákonnosti ukončení pokusného ověřování náleží rozhodnutí o kasační stížnosti ve věci samé; rozhodnutí o odkladném účinku je nemůže předjímat. Podmínky pro odkladný účinek podle § 107 ve spojení s § 73 s. ř. s. proto nejsou splněny.
[12] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že ze shora uvedených důvodů návrh stěžovatelky zamítl a kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal. Zároveň připomíná, že usnesení o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
[13] Nejvyšší správní soud se dále zabýval návrhem stěžovatelky na vydání předběžného opatření. Podle § 38 odst. 1 s. ř. s. „[b]yl li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníků uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze li to po ní spravedlivě žádat.“ Pravomoc vydat předběžné opatření má i Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti (viz jeho usnesení ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006 37, publ. pod č. 910/2006 Sb. NSS).
[14] Ze znění zákona zřetelně plyne, že pro nařízení předběžného opatření musí být splněny tři podmínky, a to (1) podání návrhu na zahájení řízení ve věci samé, (2) podání návrhu na vydání předběžného opatření a (3) potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu. První dvě podmínky stěžovatelka splnila; Nejvyšší správní soud se proto dále zabýval pouze podmínkou třetí, tedy otázkou, zda stěžovatelce hrozí vážná újma, pro kterou je třeba zatímně upravit poměry účastníků, a to způsobem, kterým stěžovatelka požaduje.
[15] Výkladem pojmu vážná újma se Nejvyšší správní soud obecně zabýval v již odkazovaném usnesení č. j. Na 112/2006 37, podle něhož je daný pojem „nutno vykládat relativně autonomně a izolovaně od předběžného posuzování (přesněji řečeno odhadování) budoucí úspěšnosti navrhovatele předběžného opatření v řízení ve věci samé. Vážnou újmou je v případě, že předběžným opatřením má být podle návrhu účastníka soukromé osoby uložena povinnost správnímu orgánu, nutno rozumět zejména takový zásah do právní sféry účastníka (resp. pokyn či donucení s obdobnými důsledky), který – v případě že by byl v řízení ve věci samé shledán sám o sobě nezákonným či shledán součástí nezákonného komplexnějšího postupu správního orgánu – představuje natolik zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel. Vážnou újmou tedy budou zejména intenzívní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených […]“. Potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků předběžným opatřením nastává „v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro faktická jednání či právní úkony, jež by vytvořily nezvratný stav“ (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2017, č. j. 6 As 113/2017 61, odst. [6]). Povinnost tvrdit a osvědčit hrozbu újmy přitom tíží stěžovatelku (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2018, č. j. 5 As 47/2018 129, odst. [14]).
[16] Nejvyšší správní dospěl taktéž v případě návrhu na vydání předběžného opatření k závěru, že v nyní posuzované věci nejsou splněny zákonné podmínky pro jeho nařízení, a to již proto, že jeho účelem je pouze zatímní úprava poměrů k odvrácení bezprostředně hrozící vážné újmy, nikoli zachování dosavadního stavu po celou dobu soudního řízení. Stěžovatelka však svým návrhem usiluje právě o pokračování kombinované výuky ve formě expediční školy, kterou jí pokusné ověřování umožnilo. Vyhovění návrhu by mělo fakticky obdobný účinek jako úspěch ve věci samé. K tomuto závěru přistupují i další již shora uvedené důvody, pro které Nejvyšší správní soud zamítl návrh na přiznání odkladného účinku; tvrzené dopady na žáky a jejich rodiny nelze bez dalšího přenést do roviny vážné újmy stěžovatelky.
[17] Jelikož stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní týkající se hrozby vážné újmy ve smyslu § 38 odst. 1 s. ř. s., rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že se její návrh na vydání předběžného opatření podle § 38 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. zamítá. I v této souvislosti kasační soud podotýká, že tím nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 26/2005 76).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 12. srpna 2026
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu