Rozsudek ze dne 20. 3. 2026
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Lukáše Pišvejce v právní věci žalobce: Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem [adresa] Praha 4, zastoupen JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 8, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem [adresa] za účasti: Tomaier Legal advokátní kancelář s.r.o., se sídlem [adresa] Praha 10, zastoupena Mgr. Pavlem Janků, advokátem se sídlem [adresa] Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2025, č. j. 9 A 42/2024 - 113,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rozsudek městského soudu
[1] Žalobce jako povinný subjekt odmítl rozhodnutím ze dne 25. 9. 2023 již potřetí žádost osoby zúčastněné na řízení (dále také „advokátní kancelář“) ze dne 18. 6. 2019 o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“). Advokátní kancelář jmenovitě žádala o „1) sdělení, jaké smlouvy byly mezi Ředitelstvím silnic a dálnic ČR a Ing. T. G., Ph.D. uzavřeny, co je předmětem těchto smluv a zda jsou tyto smlouvy nadále platné (případně kdy jejich platnost skončila), včetně poskytnutí kopií takových smluv; 2) sdělení, jaká pověření či jmenování Ředitelství silnic a dálnic ČR udělilo Ing. T. G., Ph.D. od počátku jeho působení v Ředitelství silnic a dálnic ČR, včetně poskytnutí kopií takových pověření či jmenování.“ Žalobce poskytnutí informací odmítl s poukazem na to, že advokátní kancelář se snaží získat informace pro účely občanského soudního řízení, v němž zastupuje společnost GEOSAN GROUP, a. s. proti žalobci, a poskytnutí informací by tak podle něj vedlo k narušení rovnosti účastníků řízení, rovnosti zbraní i práva na spravedlivý proces. V rozhodnutí odkázal na § 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona, který je podle něj třeba vykládat prizmatem nové právní úpravy zakotvené s účinností od 1. 1. 2023 v § 11 odst. 1 písm. g) a § 11a odst. 1 písm. a) téhož zákona.
[2] K odvolání advokátní kanceláře změnil žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 3. 2024 část výroku rozhodnutí žalobce tak, že se žádost odmítá pouze v rozsahu osobních údajů Ing. G. (čísla občanského průkazu, adresy bydliště, data narození, registrační značky vozidla) a v rozsahu vlastnoručních podpisů fyzických osob. Ve zbytku žalovaný rozhodnutí žalobce zrušil a řízení zastavil. Dále žalovaný podle § 16 odst. 5 informačního zákona přikázal žalobci, aby advokátní kanceláři poskytl požadované informace (vyjma osobních údajů a vlastnoručních podpisů) ve lhůtě 15 dnů od oznámení rozhodnutí.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, ve které akcentoval, že účelem žádosti o poskytnutí informací je jejich použití v občanském soudním sporu v neprospěch žalobce, nikoliv výkon politického práva na informace. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud”) žalobu zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Ve vztahu k poukazu na § 11 odst. 1 písm. g) informačního zákona městský soud vyšel ze závěrů judikatury, která se stejnou argumentací žalobce již zabývala. Shrnul, že tato výluka vyžaduje, aby došlo k vytvoření nebo získání informace v přímé souvislosti s předmětným řízením. Tuto podmínku žalobce nesplnil, neboť toliko účelově rozšiřuje danou výluku i na informace „pouze“ související se soudním řízením. Současně městský soud nepřisvědčil námitce žalobce, že by požadované informace musel nově vytvořit. Z obsahu spisu plyne, že dané informace měl k dispozici. Ve zbytku poukázal městský soud na závěry vyslovené v předchozích rozsudcích ve věci žalobce (rozsudek městského soudu ze dne 23. 6. 2022 č. j. 11 A 177/2019-169 a navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2023, č. j. 4 As 213/2022-49). Žalobce totiž podle něj setrvale, pouze jinými slovy, zdůvodňuje odmítnutí poskytnutí žádaných informací argumenty, na které již v minulosti správní soudy odpověděly a vyvrátily je. Žalovaný se přitom podle městského soudu jejich právním názorem bezezbytku řídil. Městský soud konkrétně připomněl, že podle předchozích rozsudků ve věci žalobce jsou veřejné subjektivní právo na informace a jemu odpovídající povinnost povinného subjektu poskytnout určitou informaci nezávislé na postavení povinného subjektu vůči žadateli v občanském soudním řízení, a poskytnutí informací tak z povahy věci nemůže nijak vést k porušení zásady rovnosti zbraní v občanském soudním řízení, kterého se povinný subjekt účastní. Dále zopakoval závěr, že ve vztahu k právu na informace je obecně nepodstatné, z jakého důvodu žadatel určitou informaci požaduje. Pokud není dána některá z výjimek stanovená v informačním zákoně, je povinný subjekt informaci povinen poskytnout. Postavení tzv. „společenského hlídacího psa“ se vztahuje pouze na případy žádostí týkajících se platů a odměn zaměstnanců veřejné sféry, a to vždy ve vztahu k právu na ochranu soukromí zaměstnanců povinného subjektu, nikoliv zájmu samotných povinných subjektů.
II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu obsáhlou kasační stížností s odkazem na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítá v ní, že městský soud vyložil dotčená ustanovení informačního zákona příliš restriktivně a nesprávně posoudil souvislost požadovaných informací s probíhajícím občanským soudním řízením. K tomu opakuje podstatu civilního sporu a tvrzení, která hodlá advokátní kancelář díky požadovaným informacím prokázat. Dovozuje, že dochází ke střetu jeho práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení s právem žadatele na přístup k informacím. Advokátní kancelář totiž dosáhne zvýhodnění pozice svého klienta, kterého by nezískala, pokud by protistranou nebyl povinný subjekt dle informačního zákona. Stěžovatel však jako účastník občanského soudního řízení není subjektem veřejné moci, nemůže proto dané informace poskytnout. Byl by v občanském soudním řízení znevýhodněn pouze z titulu svého obecného postavení jako povinné osoby. Tyto skutečnosti podle něj městský soud při svém rozhodování nevzal v potaz, nezabýval se popsanou kolizí práv, neporovnal je a neprovedl test proporcionality, ačkoliv právo na informace není absolutní. Stěžovatel má za to, že poskytnutí takových informací lze odmítnout právě dle § 11 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g) informačního zákona, neboť důkazní prostředek sloužící k prokázání existence nároku účastníka řízení či naopak k jeho procesní obraně je informací týkající se rozhodovací činnosti soudů. K tomu stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10 a na důvodovou zprávu k zákonu č. 241/2022 Sb., kterým bylo do informačního zákona doplněno ustanovení § 11 odst. 1 písm. g). Odhlédnout podle něj nelze ani od osoby žadatele, respektive účelu, k němuž mají být informace využity, k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16. Podle něj je v podstatě vyloučeno, aby se v posuzované věci advokátní kancelář domáhala informací pro účely celospolečenské diskuse jako tzv. „hlídací pes“. Cituje rovněž judikaturu týkající se rovnosti účastníků řízení a testu proporcionality při střetu základních práv. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu i rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti připomíná, že byl vázán právním názorem vysloveným v předchozích rozsudcích ve věci stěžovatele. Má za to, že veškeré jeho argumenty již byly opakovaně vypořádány. S ohledem na to žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[6] Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření uvádí, že kasační stížnost opakuje dřívější argumenty, které již byly opakovaně odmítnuty. Odkazuje proto na svá dřívější podání ve věci.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“)].
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel jako povinná osoba odmítl poskytnout advokátní kanceláři informace požadované na základě její žádosti ze dne 18. 6. 2019 opakovaně. Nejvyšší správní soud přitom již jednou důvodnost tohoto postupu věcně posuzoval, a sice v rozsudku č. j. 4 As 213/2022-49. V tehdejší věci se jednalo o přezkum rozhodnutí stěžovatele ze dne 17. 7. 2019, respektive rozhodnutí Ing. R. M. jako osoby pověřené řízením stěžovatele ze dne 4. 9. 2019. V citovaném rozsudku čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu odmítl výklad § 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona postavený na myšlence, že povinnost poskytnout informace, které by pak mohly být použity proti povinnému subjektu jako důkaz v občanském soudním řízení, je v rozporu se zásadou rovnosti zbraní. Vypořádal se při tom i s odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/10, sp. zn. IV. ÚS 1378/16, a ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1200/16, jakož i s jeho poukazem na to, že advokátní kancelář žádostí o informace nesleduje žádný veřejný zájem (výkon politického práva), ale chce ji pouze využít ve svůj vlastní prospěch (ve smyslu zneužití práva na informace, jehož cílem je znevýhodnění stěžovatele v probíhajících a do budoucna očekávaných soudních sporech).
[10] V nyní projednávané věci stěžovatel podal kasační stížnost proti rozsudku městského soudu, který přezkoumával rozhodnutí žalovaného vydané v návaznosti na závazný právní názor městského soudu vyslovený v rozsudku č. j. 11 A 177/2019-169 a následně aprobovaný Nejvyšším správním soudem v rozsudku č. j. 4 As 213/2022-49: „Výklad provedený městským soudem v napadeném rozsudku je tedy správný. Naopak, výklad předestřený stěžovatelkou, který by povinným subjektům umožňoval neposkytnout žadatelům takové informace, které by mohly být použity jako důkaz v občanském soudním řízení proti povinnému subjektu, je s ohledem na výše uvedené třeba odmítnout.“
[11] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel uplatnil při odmítnutí poskytnutí informací ve svém aktuálním rozhodnutí ze dne 25. 9. 2023 tentýž důvod, který v předchozím soudním řízení neobstál. I nyní založil odmítnutí poskytnutí informací na § 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona a svou argumentaci vystavěl především na tom, že advokátní kancelář by mohla použít požadované informace v probíhajícím občanském soudním řízení vedeném jejím klientem proti stěžovateli, což by bylo podle stěžovatele v rozporu se zásadou rovnosti zbraní účastníků soudního řízení. V aktuálním řízení stěžovatel tento stěžejní důvod zopakoval s tím, že nad rámec již vyřčeného podpořil svou argumentaci odkazem na novou právní úpravu v § 11 odst. 1 písm. g) a § 11a odst. 1 písm. a) informačního zákona, doprovozeným jejím rozborem, a rozhojnil odkazy na judikaturu týkající se obecně rovnosti zbraní a kolize základních práv.
[12] Podle usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 2. 2022, č. j. 1 Azs 16/2021-50, č. 4321/2022 Sb. NSS, platí, že „právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku podle § 110 odst. 4 nebo § 78 odst. 5 ve spojení s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. je krajský soud i Nejvyšší správní soud vázán i při přezkumu nového rozhodnutí správního orgánu.“ Rozšířený senát, s ohledem na dosavadní judikaturní východiska, v bodech 36 až 47 citovaného usnesení konkrétně uvedl, že právní názor je v téže věci kasačně závazný nejen pro ten orgán, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, ale rovněž pro orgán, který zrušující rozhodnutí vydal. V řízení o žalobě proti novému rozhodnutí správního orgánu se u těch otázek, které byly krajským soudem zodpovězeny při zrušení původního správního rozhodnutí, přezkoumává pouze to, zda správní orgán postupoval v souladu se závazným právním názorem krajského soudu. Ohledně takto vyřešených otázek totiž již není prostor pro polemiku. Jinak řečeno, krajské soudy jsou (kasačně) vázány svým názorem vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku (bod 39 usnesení). Trvá-li kasační závaznost právního názoru krajského soudu v řízení o žalobě proti novému rozhodnutí správního orgánu, tím spíše musí trvat závaznost právního názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem, a to i názorem korigujícím názor krajského soudu vyslovený v zamítavém rozsudku Nejvyššího správního soudu (bod 44 usnesení). Kasační závaznost lze výjimečně prolomit v případě změny skutkových či právních poměrů a dále při podstatné změně judikatury, a to na úrovni, kterou by byl krajský soud i každý senát Nejvyššího správního soudu povinen akceptovat v novém rozhodnutí.
[13] Stěžovatel i žalovaný byli proto v nyní projednávané věci povinni řídit se právním názorem městského soudu vysloveným v rozsudku č. j. 11 A 177/2019-169, který byl potvrzen v rozsudku č. j. 4 As 213/2022-49. V souladu s výše citovanou judikaturou byl městský soud následně oprávněn přezkoumat pouze to, jestli nově vydaná rozhodnutí dostojí tomuto právnímu názoru, a zda případně nebyly dány důvody pro výjimečné prolomení kasační závaznosti. Pouze tyto otázky následně mohou být předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu.
[14] Stěžovatel v kasační stížnosti netvrdí, že závazný právní názor vyslovený v předchozím řízení respektoval a městský soud tuto otázku nesprávně posoudil. Naopak v podstatě toliko zpochybňuje zákonnost vysloveného právního názoru a opakuje důvody, pro které jej nechce následovat. Touto polemikou se Nejvyšší správní soud nemůže zabývat. Závěry uvedenými v rozsudku č. j. 4 As 213/2022-49 je totiž v nynější věci vázán.
[15] Na výše uvedeném nic nemění ani to, že stěžovatel nově odkázal na § 11 odst. 1 písm. g) a § 11a odst. 1 písm. a) informačního zákona, tedy na ustanovení, která nebyla v době podání žádosti advokátní kanceláře účinná. Podle přechodného ustanovení v části první, čl. II, bodě 1 zákona č. 241/2022 Sb., žádost o poskytnutí informace podaná přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se vyřizuje podle zákona č. 106/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Nová právní úprava, účinná od 1. 1. 2023, tudíž na posuzovanou věc vůbec nedopadá a nelze ji chápat jako změnu právních poměrů, která by eventuálně umožňovala prolomit kasační závaznost. Nutno dodat, že městský soud v této souvislosti příhodně poukázal na to, že ani s touto argumentační linií stěžovatel před Nejvyšším správním soudem v jiné své věci neuspěl (rozsudek ze dne 16. 5. 2024, č. j. 10 As 79/2024-48). Poukázat lze také na rozsudek v jiné věci stěžovatele ze dne 18. 10. 2024, č. j. 5 As 179/2024-61. Ústavní stížnost proti rozsudku č. j. 10 As 79/2024-48 přitom Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 1777/24. V uvedeném unesení pak mimo jiné relativizoval i samotný zásah do práva na rovnost účastníků řízení (bod 13). Na vypořádání této části argumentace ze strany městského soudu stěžovatel navíc ani nijak věcně nereaguje, ale pouze opakuje svou žalobní námitku. Taková námitka je proto podle § 104 odst. 4 s. ř. s. nekvalifikovaná (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2023, č. j. 3 Afs 231/2022-46, odst. [16]).
IV. Závěr a náklady řízení
[16] S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně podle § 60 odst. 1 věty první a § 120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona, a procesně úspěšnému žalovanému nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. března 2026
Mgr. Lenka Krupičková
předsedkyně senátu
Usnesení ze dne 19. 11. 2025
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Lukáše Pišvejce v právní věci žalobce: Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem [adresa] Praha 4, zastoupen JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 8, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem [adresa] za účasti: Tomaier Legal advokátní kancelář s.r.o., se sídlem [adresa] Praha 10, zastoupené Mgr. Pavlem Janků, advokátem se sídlem [adresa] Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2025, č. j. 9 A 42/2024 - 113,
takto:
Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2024, č. j. UOOU-01327/21-28. Uvedeným rozhodnutím žalovaný postupem podle § 20 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“) změnil část výroku prvostupňového rozhodnutí v tom smyslu, že se žádost odmítá podle § 8a odst. 1 informačního zákona pouze v rozsahu osobních údajů Ing. G. (čísla občanského průkazu, adresy bydliště, data narození, registrační značky vozidla) a v rozsahu vlastnoručních podpisů fyzických osob. Ve zbytku žalovaný prvostupňové rozhodnutí zrušil, řízení zastavil a podle § 16 odst. 5 informačního zákona přikázal stěžovateli, aby osobě zúčastněné na řízení poskytl ve výroku specifikované informace ve lhůtě 15 dnů ode dne oznámení žalobou napadeného rozhodnutí (informace týkající se pověření či jmenování Ing. G., jakož i smluv, které s ním stěžovatel uzavřel).
[2] S kasační stížností spojil stěžovatel návrh, aby jí Nejvyšší správní soud přiznal v souladu s § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) odkladný účinek. Návrh zdůvodnil tím, že jej požadované informace mohou poškodit v soudním řízení, které vede proti společnosti zastupované osobou zúčastněnou na řízení. Je proto namístě, aby osobě zúčastněné na řízení nebyly informace do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem poskytnuty. S ohledem na závěry městského soudu totiž stěžovatel nemá jinou možnost než požadované informace osobě zúčastněné na řízení poskytnout. Ta je pak bude moci využít v řízení před soudy, čímž stěžovateli hrozí neodvratitelná újma na jeho právech. Přiznání odkladného účinku podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 a 5 s. ř. s. naopak není v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[3] K návrhu na přiznání odkladného účinku se vyjádřila osoba zúčastněná na řízení. Uvádí, že poskytnutím informací nehrozí žádná újma dotčeným osobám ani stěžovateli. Jde o informace, které může po stěžovateli jakožto povinné osobě požadovat každý. I kdyby újma hrozila, zajisté nebude nepoměrně větší než újma hrozící osobě zúčastněné na řízení, která se domáhá poskytnutí dotčených informací již více než 6 let. Dalším prodlužováním řízení narůstají osobě zúčastněné na řízení náklady na vedení sporu. Postup stěžovatele v řízení považuje osoba zúčastněná na řízení za šikanózní, neboť stěžovatel si musí být vědom nesprávnosti své argumentace, na jejímž základě odmítá poskytnout požadované informace. Tato byla opakovaně odmítnuta soudy. Stěžovatel tedy nemůže se svou kasační stížností uspět, a jejím podáním sleduje toliko oddálení okamžiku, kdy bude muset informace poskytnout. Přiznání odkladného účinku by tak bylo v rozporu s ústavně garantovaným právem na informace. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele zamítl.
[4] K návrhu na přiznání odkladného účinku se vyjádřil i žalovaný. Uvedl, že návrh považuje za projev zdržovací taktiky, neboť jeho rozhodnutí i napadený rozsudek jsou plně v souladu s prejudikaturou. Jde o zdržovací taktiku, přičemž tvrdí-li stěžovatel hrozbu spočívající ve využití informací v soudním řízení, je hrozba hrozící protistraně při jejich neposkytnutí srovnatelná. Navíc má protistrana možnost si informace opatřit i prostřednictvím procesních institutů v o. s. ř. Tvrzení o využití údajů v soudním řízení je také podstatou žalobních námitek. Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal.
[5] Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek, Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tam, kde kasační stížnost nemá odkladný účinek ze zákona, je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pouze pro případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.
[7] Nejvyšší správní soud předesílá, že v souzené věci přiznal městský soud usnesením ze dne 12. 6. 2025, č. j. 9 A 42/2024 - 37, odkladný účinek žalobě. Svůj postup odůvodnil tím, že jeho nepřiznání by pro stěžovatele představovalo neodstranitelnou újmu na právech.
[8] Po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelem a okolností projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou v daném případě splněny, resp. trvají již z řízení před městským soudem (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019-38, č. 4039/2020 Sb. NSS).
[9] Předmětem řízení o kasační stížnosti je otázka, zda povinný subjekt (stěžovatel) měl povinnost poskytnout požadované informace v režimu informačního zákona, či nikoliv, resp. zda tuto otázku správně posoudili žalovaný a městský soud. Pokud by Nejvyšší správní soud vyřešil tuto právní otázku ve prospěch stěžovatele, tj. zrušil by napadený rozsudek městského soudu i rozhodnutí žalovaného, a tím zbavil povinný subjekt (stěžovatele) povinnosti poskytnout vyžádané informace, šlo by o úspěch v praktické rovině de facto nulový, neboť informace by mezitím již byly poskytnuty (vyprázdnil by se tím předmět řízení ve věci samé). Přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti nemůže za této situace představovat újmu na právech žalovaného či osoby zúčastněné na řízení nepoměrně větší, než jaká hrozí stěžovateli, neboť pokud Nejvyšší správní soud shledá, že kasační stížnost není důvodná, dojde k odložení poskytnutí informací na pozdější dobu. To však nepředstavuje újmu natolik závažnou, že by převážila nad újmou způsobenou nezvratnými následky, které by nastaly v případě nepřiznání odkladného účinku. Žalovaný i osoba zúčastněná na řízení ostatně fakticky dovozují nedůvodnost přiznání odkladného účinku fakticky pouze z toho, že ve věci samé je kasační stížnost nedůvodná. To však nelze při posuzování návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti předjímat.
[10] Nejvyšší správní soud dále posoudil žádost o přiznání odkladného účinku i z hlediska zbývajících podmínek stanovených v § 73 odst. 2 s. ř. s. Podmínku absence rozporu s důležitým veřejným zájmem považuje Nejvyšší správní soud za splněnou. Již dříve v usnesení ze dne 21. 12. 2017, č. j. 10 As 345/2017 - 35, uvedl: „Je pravda, že obecně existuje veřejný zájem na poskytování informací, což potvrzuje i samotná skutečnost, že zákonodárce se rozhodl k jeho zachování přijmout obecně závaznou právní úpravu. V projednávané věci ovšem tento obecný veřejný zájem soupeří s jiným důležitým veřejným zájmem, kterým je ochrana údajů o majetkových poměrech třetích osob, resp. ochrana dalších osobních údajů. Srovná-li Nejvyšší správní soud tyto dva veřejné zájmy, dospívá k závěru, že ochraně těchto údajů je nutno dát dočasně přednost právě s ohledem na nezvratné následky, které by nastaly v případě, kdyby Nejvyšší správní soud účinky napadeného rozsudku neodložil. Je-li ve věci samé tedy spor o to, zda stěžovatel má, či nemá informace poskytnout, je namístě chránit tyto údaje do doby, než Nejvyšší správní soud rozhodne ve věci samé“ (důraz přidán Nejvyšším správním soudem).
[11] Ostatně takto Nejvyšší správní soud postupoval i v jiných řízeních, jejichž předmětem bylo posouzení shodné právní otázky, tedy zda má či nemá povinný subjekt povinnost poskytnout požadované informace (viz např. usnesení ze dne 24. 7. 2019, č. j. 5 As 170/2019-18, ze dne 31. 8. 2022, č. j. 2 As 196/2022-23, či ze dne 18. 7. 2024, č. j. 5 As 179/2024-41 v případě téhož stěžovatele). Z toho důvodu Nejvyšší správní soud setrvává na dříve vyslovených závěrech o nezbytnosti ochrany požadovaných informací do rozhodnutí ve věci samé. Jde o specifické řízení před kasačním soudem, v němž je hrozící újma na straně stěžovatele dalším postupem nezhojitelná (nenapravitelná).
[12] Zbývá doplnit, že rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku je rozhodnutím dočasné povahy a nelze z něj jakkoli předjímat budoucí meritorní rozhodnutí o podané kasační stížnosti (srov. již letité usnesení Nejvyššího správního soudu ze 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS). Usnesení o přiznání odkladného účinku může soud i bez návrhu zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§ 73 odst. 5 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že odkladný účinek žalobě přiznal v posuzované věci již městský soud, postačuje přiznat odkladný účinek kasační stížnosti pouze ve vztahu k napadenému rozsudku (srov. usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 16. 6. 2020, čj. 8 Azs 339/2019 - 38, č. 4039/2020 Sb. NSS), čímž bude z hlediska odkladného účinku až do právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci samé obnoven stav, který zde byl před právní mocí napadeného rozsudku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 19. listopadu 2025
Mgr. Lenka Krupičková
předsedkyně senátu