Rozsudek ze dne 28. 8. 2025
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Lukáše Pišvejce a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Ing. F. K., zastoupený Mgr. Miloslavem Čejkou, advokátem se sídlem [adresa] Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem [adresa] Brno, za účasti I) EG.D Holding, a.s., se sídlem [adresa] Brno, II) Ing. M. Z., a III) CETIN a.s., se sídlem [adresa] Praha 9, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2023, č. j. JMK 163310/2023 OÚPSŘ, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2024, č. j. 62 A 5/2024 - 213,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 6. 4. 2023, č. j. MUVB 1609/2023 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), schválil Městský úřad Velké Bílovice (dále jen „prvoinstanční orgán“) stavební záměr osoby zúčastněné na řízení II) „přístavba a nástavba vinného sklepu č. ev. Y“ na pozemku parc. č. XA v k. ú. V. Žalobce napadl uvedené rozhodnutí odvoláním. Žalovaný poté rozhodnutím ze dne 7. 11. 2023, č. j. JMK 163310/2023 OÚPSŘ (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu tak, že text výroku na str. 3 ve znění „Účastníci společného územního a stavebního řízení podle § 27 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“): Ing. M. Z., nar. X, H., H.“ se doplňuje nově tak, že zní: „Účastníci společného územního a stavebního řízení podle § 27 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“): Ing. M. Z., nar. X, H., H., EG. D, a.s., IČO: [IČO], Lidická 1873/36, Černá Pole, [PSČ obec]“. Ve zbytku rozhodnutí prvostupňového správního orgánu žalovaný podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrdil a odvolání žalobce zamítl.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem zamítl. Podle krajského soudu skutečnost, že se v případě vinného sklepa, tj. stavby, k níž byl schválen stavební záměr přístavby, nedochovaly doklady o provedení stavby a o kolaudaci, nemůže bez dalšího znamenat, že jde o stavbu nezkolaudovanou. Jedná se totiž o stavbu tzv. „historickou“, která se nachází na daném pozemku více jak půlstoletí, navíc vzniknuvší v podmínkách nedostatečné evidence práv k nemovitostem. Daná stavba byla řádně povolena a je evidována v katastru nemovitostí jako dokončená (existující).
[3] Krajský soud dále ve vztahu k průběhu hranice mezi pozemkem žalobce a sousedním pozemkem, na kterém má být realizována přístavba, uvážil, že k této otázce nebylo vedeno žádné řízení před civilním soudem, v němž by žalobce umístění vzájemné hranice činil sporným. Za této situace podle krajského soudu postupovali prvoinstanční orgán i žalovaný v souladu se zákonem, když vycházeli z existující hranice mezi danými pozemky evidované v katastru nemovitostí.
[4] Krajský soud se rovněž neztotožnil s argumentací ohledně závažné hrozící újmy vinici, která se nachází na žalobcově pozemku, v podobě narušení kořenů vinné révy a zhoršení pěstebních podmínek. Podle krajského soudu předmětný stavební záměr nijak nerozšiřuje půdorys současné stavby, přičemž ohrožení těch kořenů žalobcovy vinice, které přerůstají na sousední pozemek, nemůže napadené rozhodnutí jakkoliv zohledňovat, neboť soused (stavebník) nemá žádnou objektivní povinnost chránit cizí části vinice nacházející se na jeho pozemku. Ke tvrzenému zhoršení povětrnostních i slunečných podmínek krajský soud ve shodě se žalovaným dodal, že stavební záměr bude realizován na severní straně žalobcovy vinice, nadto se na hranici mezi oběma pozemky nacházejí dva plně vzrostlé stromy, které samy o sobě způsobují sníženou intenzitu pronikajícího světla a změnu přirozeného poryvu větru v okolí obou sousedních pozemků.
II. Kasační stížnost
[5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, jejíž důvody lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a), a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Navrhl, aby Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že stavba, k níž byl schválen stavební záměr přístavby, je zkolaudovaná. Podle stěžovatele nebyla stavba postavena před tak dlouhou dobou, aby to odůvodňovalo nedochování příslušných dokladů. Následně se stěžovatel zaměřil na popis historického vývoje právních vztahů k jiným nemovitostem v dané lokalitě. Podle stěžovatele je zarážející, že u jiných vinných sklepů v okolí došlo k zachování podkladů, přičemž u posuzované stavby nikoliv.
[7] Stěžovatel se dále neztotožnil se závěrem krajského soudu, že hranice mezi jeho pozemkem a pozemkem, na němž se nachází stavební záměr, je nesporná. Stěžovatel předně uvedl přehled historických okolností vedoucích ke zpochybnění hranice mezi předmětnými pozemky. Následně dal krajskému soudu za pravdu, že vskutku doposud neinicioval žádný civilní spor se stavebníkem ohledně umístění dané hranice, uvedl však, že jeho právní předchůdkyně takový spor vedla u Okresního soudu v Břeclavi, řízení však bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby.
[8] Podle stěžovatele se krajský soud rovněž mýlí, pokud dovozuje, že stavební záměr nebude mít žádný negativní dopad na jeho vinici.
[9] Žalovaný ani osoby zúčastněné na řízení se k věci nevyjádřili.
III. Posouzení kasační stížnosti
[10] NSS posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] NSS předně považuje za nezbytné připomenout, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti jsou proto určující pro způsob, jakým o ni kasační soud rozhodne. Jen stěží tudíž může být úspěšná kasační stížnost, v níž stěžovatel sice v obecné rovině polemizuje s důvody, na nichž krajský soud založil svůj rozsudek, avšak konkrétní obsah úvah stěžovatele se buďto míjí s podstatou argumentace krajského soudu, případně ustrne v rovině naprosté obecnosti.
[13] NSS se nejprve zabýval přípustností jednotlivých kasačních námitek. Kasační stížnost lze podat jen z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. Kasační stížnost podaná z jiných důvodů je nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s. Stěžovatel rovněž musí reagovat na argumentaci krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou závěry, které krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, nesprávné. Pokud tak neučiní a pouze znovu zopakuje námitky, které uvedl v řízení před krajským soudem, aniž by jakkoliv reflektoval jeho argumentaci, pak za předpokladu, že uvedené námitky krajský soud vypořádal a nelze v jejich opakování spatřovat setrvání na dříve vznesené argumentaci, která je nadále schopná obstát proti závěrům krajského soudu, nejsou takové námitky přípustné (usnesení NSS z 10. 9. 2009, čj. 7 Afs 106/2009-77, č. 2103/2010 Sb. NSS; z 15. 9. 2009, čj. 6 Ads 113/2009-43; nebo ze 14. 6. 2016, čj. 1 As 271/2015-36).
[14] Při pohledu touto optikou představuje ta část argumentace stěžovatele, v níž brojí proti negativním vlivům stavebního záměru na jeho vinici, nepřípustnou kasační námitku. Stěžovatel totiž v kasační stížnosti uplatnil zcela totožná tvrzení jako v žalobě (viz část VII. žaloby), která krajský soud přesvědčivě vypořádal v odst. 30 svého rozsudku. S těmito závěry přitom stěžovatel, krom prostého vyjádření nesouhlasu, nijak věcně nepolemizuje.
[15] Z přípustných námitek se NSS předně zabýval uplatněným důvodem podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, byl-li by současně rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel nijak nespecifikoval, v čem by nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu měla spočívat, resp., NSS toliko uvádí, že rozsudek krajského soudu je řádně odůvodněný, neboť je z něj jasně patrné, jakými úvahami se krajský soud řídil a k jakým závěrům dospěl. Kasační důvod ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není dán.
[16] Pokud se jedná o argumentaci stěžovatele, kterou poukazuje na nesprávnost závěru krajského soudu o existenci kolaudace stavby, jíž se týká stavební záměr, pak NSS nezbývá než uvést, že krajský soud žádnou takovou úvahu neučinil. Krajský soud ve svém rozsudku toliko upozornil na skutečnost, že obsah žalobních tvrzení nepředstavuje podklad pro závěr o nelegálním charakteru provedení stavby. Ve shodě s předchozími judikaturními východisky kasačního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2020, č. j. 1 As 302/2019-27, nebo ze dne 13. 10. 2017, č. j. 1 As 344/2016-42), na které přiléhavě odkázal krajský soud, totiž platí, že závěr o nelegální realizaci historicky existující stavby musí být podpořen konkrétními důkazy. Stěžovatel přitom v žalobě (kasační stížnosti) nepředestřel žádné věrohodné tvrzení, které by, byť potenciálně, zpochybňovalo provedení stavby v souladu s jejím povolením. Takovým tvrzením rozhodně nemůže být argument, že jiné stavby v okolí (údajně) kolaudační souhlas mají, neboť právní poměry týkající se odlišných staveb nebyly předmětem řízení v nyní projednávané věci a nemají tak žádnou vypovídací hodnotu ve vztahu k otázce zákonnosti napadeného rozhodnutí a závěrů v něm učiněných. Úspěšnou nemůže být ani polemika žalobce v tom směru, že vinný sklep, jehož se týká stavební záměr, není historickou stavbou, neboť „nebyl postaven před tak dlouhou dobou.“ NSS předně zdůrazňuje, že krajský soud při závěru o historickém charakteru stavby zohlednil nejen samotnou délku plynutí času, ale i chaotické právní poměry panující v době jejího vzniku, které nesvědčily důsledné evidenci právních vztahů k nemovitostem (viz odst. 25 rozsudku). Navíc samotné stáří stavby realizované v padesátých letech, jí bez dalšího řadí do kategorie „historických“ staveb, neboť stavby, k nimž se vztahuje shora citovaná judikatura, byly výrazně pozdějšího data vzniku (šedesátá až sedmdesátá léta minulého století).
[17] NSS se rovněž plně ztotožňuje se závěrem krajského soudu o zákonnosti postupu správních orgánů, které při posouzení věci vycházely z hranice mezi pozemky žalobce a stavebníka evidované v katastru nemovitostí. Krajský soud v tomto směru učinil pregnantní úvahu, podrobně rozvinutou v odst. 28 a 29 svého rozsudku, že stěžovatel se měl domáhat ochrany vlastnického práva před civilním soudem v řízení o určení vlastnictví, pokud měl za to, že stav vyplývající z katastru nemovitostí není v souladu s právem. Pokud stěžovatel takto nepostupoval, resp. jeho právní předchůdkyně vzala žalobu týkající se této otázky zpět, nemůže se v rámci stavebního řízení úspěšně domáhat toho, aby správní orgány skutečnosti vyplývající z katastru nemovitostí, jakožto veřejného seznamu ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, jakkoliv zpochybňovaly, resp. k nim vedly vlastní důkazní řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Vzhledem k tomu, že NSS shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl ji za podmínek vyplývajících z § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. (výrok I. tohoto rozsudku).
[19] O náhradě nákladů řízení rozhodl NSS na základě § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by měl procesně úspěšný žalovaný, kterému však v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. NSS proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II. tohoto rozsudku).
[20] Osoby zúčastněné na řízení mají podle § 60 odst. 5 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinností, které jim soud uložil. NSS těmto osobám žádnou povinnost neuložil a neshledal ani žádný důvod hodný zvláštního zřetele, pro nějž by jim právo na náhradu nákladů řízení mělo být přiznáno; proto rozhodl tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. tohoto rozsudku).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3 s.ř.s.).
V Brně dne 28. srpna 2025
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu
Usnesení ze dne 20. 3. 2025
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: F. K., zastoupený Mgr. Miloslavem Čejkou, advokátem se sídlem [adresa] Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem [adresa] Brno, za účasti I) EG.D Holding, a.s., se sídlem [adresa] Brno, II) M. Z. a III) CETIN a.s., se sídlem [adresa] Praha 9, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2024, č. j. 62 A 5/2024 - 213,
takto:
Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 6. 4. 2023, č. j. MUVB 1609/2023 schválil Městský úřad Velké Bílovice stavební záměr „přístavba a nástavba vinného sklepu č. ev. 49“ na pozemku parc. č. X v k. ú. V.B. Žalobce napadl uvedené rozhodnutí odvoláním. Žalovaný poté rozhodnutím ze dne 7. 11. 2023, č. j. JMK 163310/2023 OÚPSŘ rozhodl podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu tak, že text výroku na str. 3 ve znění „Účastníci společného územního a stavebního řízení podle § 27 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“): M. Z, nar. X, X“ se doplňuje nově tak, že zní: „Účastníci společného územního a stavebního řízení podle § 27 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“): M. Z., nar. X, X, EG. D, a.s., IČO: [IČO], Lidická 1873/36, Černá Pole, [PSČ obec]“. Ve zbytku rozhodnutí prvostupňového správního orgánu žalovaný podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrdil a odvolání žalobce zamítl.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem zamítl. Včasnou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení tohoto rozsudku.
[3] Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti navrhl, aby jeho stížnosti byl přiznán odkladný účinek. Zdůvodnil jej tím, že výkon napadeného rozhodnutí pro něj znamená újmu při „poškození zániku vinice“ a taktéž „nenahraditelnou újmu v dotčení jeho historických vlastnických práv“.
[4] Žalovaný ponechal na zvážení Nejvyššího správního soudu, zda jsou podmínky pro přiznání odkladného účinky splněny.
[5] Z ustanovení § 73 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) vyplývá, že první podmínkou pro přiznání odkladného účinku je existence nepoměrně větší újmy, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Druhou podmínkou pak je, že přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Obě tyto podmínky přitom musí být splněny současně, neboť institut odkladného účinku má mimořádnou povahu. Základním pravidlem totiž je, že kasační stížnost odkladný účinek nemá (srov. § 107 s. ř. s.) a že přiznání odkladného účinku je vyhrazeno pouze pro ojedinělé případy vyjádřené v § 73 odst. 2 s. ř. s. Odložit účinky kasační stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu lze proto pouze výjimečně, pokud újma, která stěžovateli hrozí, je reálná, není vzhledem k jeho poměrům bagatelní, je významná a její vznik je v příčinné souvislosti s výkonem či jiným právním následkem plynoucím z rozhodnutí krajského soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58).
[6] Řízení o návrhu na přiznání odkladného účinku je stejně jako řízení o kasační stížnosti ovládáno zásadou dispoziční. To znamená, že soud je při posuzování důvodnosti návrhu oprávněn vycházet pouze z důvodů, které účastník uvede ve svém návrhu. Není jeho úkolem a nemá ani oprávnění dohledávat či domýšlet za účastníka konkrétní okolnosti a důvody, které by měly svědčit jeho návrhu na přiznání odkladného účinku. Stěžovatel proto musí v prvé řadě dostatečně podrobně uvést, v čem nepoměrně větší újma, která právě jemu hrozí, spočívá, jaký je její rozsah, z jakých konkrétních okolností vyvozuje, že tato hrozba je reálná a nikoli hypotetická. Na podporu svých tvrzení pak musí navrhnout provedení odpovídajících důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32).
[7] Předně je nezbytné uvést, že stěžovatel žádal o přiznání odkladného účinku již v řízení o žalobě. Jeho návrh však krajský soud usnesením ze dne 7. 3. 2024, č. j. 62 A 5/2024 - 37, zamítl. Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že oba návrhy se svým obsahem téměř shodují; kromě drobné úpravy textu v podobě vynechání několika slov stěžovatel v návrhu na přiznání odkladného účinku, který učinil v řízení o kasační stížnosti, pouze odkázal na jiné ustanovení soudního řádu správního a změnil označení soudu, kterému návrh na přiznání odkladného účinku adresoval.
[8] Již ze shora uvedeného je patrné, že stěžovatelem prezentovaná újma (tedy „újma při poškození či zániku vinice“ a újma spočívající „v dotčení jeho historických vlastnických práv“) patrně nedosahuje takové intenzity a závažnosti, která by přiznání odkladného účinku odůvodňovala. Stěžovatel totiž v návrhu na přiznání odkladného účinku, který učinil v řízení o kasační stížnosti netvrdí, že by se situace změnila či vyvinula a újma by byla reálná, jak vyžaduje výše citovaná judikatura. Jeho obavy (stejně jako ty, které prezentoval v návrhu učiněném v řízení o žalobě) vycházejí z toho, že stavba může být již realizována, přičemž dojde k zásahu do jeho vlastnických práv.
[9] Jak správně uvedl krajský soud v usnesení o zamítnutí, tvrzení stěžovatele ohledně možné újmy navazují spíše na jeho přesvědčení o věcné nesprávnosti závěrů správních orgánů, resp. krajského soudu; uvedenému závěru nasvědčuje například argumentace stěžovatele, podle které „dostatečně prokázal spornost hranic pozemků p.č. st. X a p.č. st. X v k.ú. V. B. a rovněž existenci nepovolené a nezkolaudované stavby lisovny č.e. 49, která je součástí pozemku p.č.st. X v k.ú. V. B.“. Další argumentace, podle níž „realizací stavebního záměru M. Z. dojde k poškození vinice plísňovými onemocněními, příp. k jejímu zániku a tudíž vzniku nemalé újmy žalobci“ stěžovatel nikterak nedokládá, pročež zůstává pouze v rovině tvrzení. U návrhu na přiznání odkladného účinku se přitom očekává dostatečně konkrétní tvrzení, v čemž taková újma spočívá a uvedení jejího rozsahu a intenzity. Pokud stěžovatel poukazuje na to, že mu „vznikla a stále vzniká v důsledku nákladů na správní a soudní řízení, která vynaložila dříve již jeho matka a které dále vynakládá i žalobce“, Nejvyšší správní soud k tomu (ve shodě s tím, jak toto tvrzení posoudil krajský soud) uvádí toliko to, že tato otázka nemá s otázkou přiznání odkladného účinku souvislost.
[10] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že ze shora uvedených důvodů návrh stěžovatele zamítl a kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal. Zároveň připomíná, že usnesení o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 20. března 2025
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu