Rozsudek ze dne 29. 1. 2026
Plný text
3 As 96/2025 - 51
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína, soudkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudce Mgr. Lukáše Pišvejce v právní věci žalobkyně: JUDr. K. T., advokátka se sídlem [adresa] proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem [adresa] ze dne 23. 5. 2025, č. j. K 42/2019 a o poskytnutí ochrany před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2025, č. j. 6 Ad 7/2025 93,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2025, č. j. 6 Ad 7/2025 93 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnuta její správní žaloba pro nepřípustnost.
[2] Při posouzení věci vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu. Rozhodnutím ze dne 23. 5. 2025, č. j. K 42/2019 rozhodla žalovaná v probíhajícím kárném řízení tak, že „[p]ředsedkyně kárného senátu Mgr. J. A. a členové kárného senátu JUDr. J. M., Ph.D., LL.M a Mgr. J. Š., LL.M nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci kárně obviněné JUDr. K. T., advokátky ev. č. 082025, se sídlem [adresa] sp. zn. K 42/2019.“ Rozhodnutí obsahovalo poučení, že proti němu není přípustný řádný opravný prostředek.
[3] Žalobou ze dne 4. 6. 2025 napadla žalobkyně jednak výše uvedené rozhodnutí žalované v rozsahu nevyloučení člena kárného senátu JUDr. J. M. z projednávání a rozhodování věci, jednak se domáhala ochrany před nezákonným zásahem, který spatřovala v tom, že žalovaná za této situace nadále vede kárné řízení. Navrhla proto, aby bylo napadené rozhodnutí v uvedeném rozsahu zrušeno a žalované zakázáno v kárném řízení pokračovat.
[4] Městský soud při posouzení věci vyšel ze své předchozí judikatury ohledně téže problematiky a týchž účastníků, konkrétně z usnesení ze dne 19. 3. 2025, č. j. 10 Ad 4/2025 16. V něm konstatoval, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem má subsidiární povahu a uplatnit ji lze pouze tehdy, pokud neexistují jiné prostředky ochrany. Zde ovšem jiný prostředek ochrany existuje a je jím správní žaloba proti konečnému rozhodnutí vydanému v kárném řízení. Projednávaná věc je podle městského soudu výše citované věci podobná, proto soud žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu s ohledem na § 85 s. ř. s. vyhodnotil jako nepřípustnou. K té časti žaloby, v níž žalobkyně napadla i rozhodnutí žalované o námitce podjatosti, se městský soud nijak nevyjádřil.
[5] Kasační stížnost podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy pro nezákonnost usnesení o odmítnutí návrhu. V ní vyjádřila svůj názor, že řízení ve věci podjatosti člena kárného senátu (JUDr. J. M.) svým rozsahem a zaměřením překročilo zákonný rámec, neboť stěžovatelka byla napadeným rozhodnutím předsedy kárné komise zbavena zákonného práva na podání stížnosti podle ustanovení § 31 trestního řádu. Z uvedeného je zřejmé, že zde není žádný zákonný důvod pro pokračování v kárném řízení jako celku, a tedy v pokračování porušování jejího ústavně zaručeného práva žalovanou. Navrhla proto, aby bylo napadené usnesení městského soudu zrušeno a zároveň aby bylo zrušeno též rozhodnutí žalované v části týkající se nevyloučení člena kárného senátu JUDr. J. M. z účasti na kárném řízení.
[6] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná uvedla, že žalobou napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé. Je proto s ohledem na § 68 písm. e) s. ř. s. ve spojení s § 70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkumu vyloučeno. Navrhla proto, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
[7] Dříve než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k přezkoumání napadeného usnesení z hlediska uplatněného stížnostního bodu, musel posoudit, zda netrpí vadami, které tomu brání a k nimž by musel podle § 109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti. Zjistil přitom, že napadené usnesení je zatíženo jednou z nejzávažnějších vad – vadou nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost.
[8] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 75, „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.“
[9] V projednávané věci stěžovatelka v rámci jednoho podání uplatnila dvě žaloby – žalobu proti rozhodnutí žalované o návrhu na vyloučení členů kárného senátu z projednávaní a rozhodování její kárné věci a dále žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, který spatřovala v tom, že žalovaná i s vadně obsazeným kárným senátem pokračuje v kárném řízení.
[10] Městský soud v záhlaví svého usnesení označil věc jako „žalobu proti rozhodnutí předsedy kárné komise žalované ze dne 23. 5. 2025, č. K 42/2019“, a tu pak výrokem I. svého usnesení odmítl. V odůvodnění napadeného usnesení se však k otázce přezkumu tohoto rozhodnutí nijak nevyjádřil a věnoval se výhradně podmínkám zásahové žaloby, aniž by přitom objasnil, k jakému aspektu věci se tyto jeho úvahy (navíc převzaté formou rozsáhlé citace jiného rozhodnutí) vztahují. Z textu odůvodnění nelze zjistit, v jakém procesním režimu městský soud o věci vlastně rozhodoval, zda v režimu zásahové žaloby posuzoval nejen žalobu proti dalšímu vedení kárného řízení, ale i žalobu proti rozhodnutí, eventuálně co jej k takovému postupu vedlo. Pokud jde o samotnou žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, ta vůbec není uvedena v záhlaví při vymezení věci, takže je více než sporné, zda se výrok o odmítnutí žaloby vztahuje i na ni, přitom odůvodnění opírající se o ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 85 s. ř. s. by mělo navazovat právě na eventuální výrok o odmítnutí této žaloby, ten však ve výrokové části chybí.
[11] Za situace, kdy není jasné, o čem městský soud vlastně rozhodl, v jakém procesním režimu tak učinil a kdy je zásadní rozpor mezi výrokovou částí napadeného usnesení a jeho odůvodněním, nelze než uzavřít, že toto usnesení je nepřezkoumatelné pro absolutní nesrozumitelnost. Tato vada brání věcnému vypořádání námitek uplatněných v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto napadené usnesení podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V něm je městský soud vázán ve smyslu § 110 odst. 4 s. ř. s. právním názorem Nejvyššího správního soudu tak, že v novém rozhodnutí se výrokově vypořádá s oběma žalobami obsaženými v podání stěžovatelky ze dne 4. 6. 2025 a k oběma výrokům připojí odpovídající odůvodnění. Podle § 110 odst. 3 s. ř. s. pak rozhodne též o nákladech řízení o této kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 29. ledna 2026
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu
Usnesení ze dne 10. 9. 2025
Plný text
3 As 96/2025 - 47
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína, soudkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudce Mgr. Lukáše Pišvejce v právní věci žalobkyně: JUDr. K. T., proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2025, č. j. 6 Ad 7/2025 93,
takto:
Návrh žalobkyně ze dne 14. 8. 2025 na vydání předběžného opatření, jímž by soud žalované uložil, aby se do pravomocného rozhodnutí kasačního soudu zdržela provádění jakýchkoliv úkonů v kárném řízení vedeném pod sp. zn. K 42/2019, se zamítá.
Odůvodnění:
[1] Nejvyšší správní soud obdržel dne 7. 7. 2025 kasační stížnost, kterou se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Tímto usnesením byla odmítnuta její žaloba proti rozhodnutí předsedy kárné komise žalované ze dne 23. 5. 2025, v řízení vedeném pod sp. zn. K 42/2019. Žalobu soud odmítl jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) a § 85 s. ř. s.
[2] Dne 14. 8. 2025 doručila stěžovatelka zdejšímu soudu podání nazvané „Kasační stížnost – replika k vyjádření žalované, návrh na vydání předběžného opatření“. Stěžovatelka v podání uvedla, že žalovaná s ohledem na obsah kasační stížnosti nepředložila Nejvyššímu správnímu soudu celý správní spis, nýbrž pouze rozhodnutí ze dne 23. 5. 2025, proti němuž stěžovatelka podala žalobu. Podle stěžovatelky byla žalovaná povinna zaslat kasačnímu soudu celý správní spis a nepředložení spisu je samo o sobě „dostatečným důvodem pro vyhovění žalobě z důvodu nepřezkoumatelnosti.“ Stěžovatelka dále v podání tvrdila, že žalovaná nevypořádala její žádost ze dne 28. 4. 2025, v níž se domáhala sdělení totožnosti kárného žalobce. Žalovaná nařídila projednání kárné žaloby na den 5. 9. 2025, aniž by vyhodnotila otázku, zda je přípustné, aby „jednání bylo vedeno za účasti podjatých účastníků (členů kárného senátu a ‚tajemné‘ osoby kárného žalobce).“ Stěžovatelka následně navrhla, aby Nejvyšší správní soud vydal předběžné opatření ve smyslu § 38 s. ř. s., jímž žalované uloží, aby se do pravomocného rozhodnutí kasačního soudu zdržela provádění jakýchkoliv úkonů v kárném řízení vedeném pod sp. zn. K 42/2019.
[3] Žalovaná se k návrhu na vydání předběžného opatření nevyjádřila.
[4] Podle § 38 odst. 1 s. ř. s. „[b]yl li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníků uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze li to po ní spravedlivě žádat.“ Pravomoc vydat předběžné opatření má i Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti (viz jeho usnesení ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006 37, publ. pod č. 910/2006 Sb. NSS).
[5] Ze znění zákona zřetelně plyne, že pro nařízení předběžného opatření musí být splněny tři podmínky, a to (1) podání návrhu na zahájení řízení ve věci samé, (2) podání návrhu na vydání předběžného opatření a (3) potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu. První dvě podmínky stěžovatelka splnila; Nejvyšší správní soud se proto dále zabýval pouze podmínkou třetí, tedy otázkou, zda stěžovatelce hrozí vážná újma, pro kterou je třeba zatímně upravit poměry účastníků, a to způsobem, kterým stěžovatelka požaduje.
[6] Výkladem pojmu vážná újma se Nejvyšší správní soud obecně zabýval v citovaném usnesení č. j. Na 112/2006 37, podle něhož je daný pojem „nutno vykládat relativně autonomně a izolovaně od předběžného posuzování (přesněji řečeno odhadování) budoucí úspěšnosti navrhovatele předběžného opatření v řízení ve věci samé. Vážnou újmou je v případě, že předběžným opatřením má být podle návrhu účastníka soukromé osoby uložena povinnost správnímu orgánu, nutno rozumět zejména takový zásah do právní sféry účastníka (resp. pokyn či donucení s obdobnými důsledky), který – v případě že by byl v řízení ve věci samé shledán sám o sobě nezákonným či shledán součástí nezákonného komplexnějšího postupu správního orgánu – představuje natolik zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel. Vážnou újmou tedy budou zejména intenzívní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených […]“. Potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků předběžným opatřením nastává „v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro faktická jednání či právní úkony, jež by vytvořily nezvratný stav“ (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2017, č. j. 6 As 113/2017 61, odst. [6]). Povinnost tvrdit a osvědčit hrozbu újmy přitom tíží stěžovatelku (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2018, č. j. 5 As 47/2018 129, odst. [14]).
[7] Stěžovatelka ve svém návrhu neuvedla ve vztahu k nutnosti zatímně upravit poměry účastníků a újmě, která jí vážně hrozí, vůbec nic. Její tvrzení směřují výhradně do dílčích nesprávností či nezákonností probíhajícího kárného řízení a řízení o kasační stížnosti. Stejně tak hrozbu vážné újmy nijak neprokázala. Nejvyšší správní soud pro úplnost doplňuje, že vydání předběžného opatření je vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce popsal slovy o hrozící vážné újmě, nepostačí proto ani tvrzení o jakékoli (každé) újmě (srov. usnesení kasačního soudu ze dne 11. 12. 2024, č. j. 2 Azs 258/2024 23, odst. [13]).
[8] Ani Nejvyššímu správnímu soudu samotnému není zřejmé, v čem stěžovatelka spatřuje naplnění zákonných podmínek pro vydání předběžného opatření. Nadto zdejší soud podotýká, že smyslem předběžného opatření je zajistit, aby bylo možné dosáhnout účelu soudního řízení a aby tento účel nebyl tím, že nebude vyhověno návrhu na vydání předběžného opatření, zmařen (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 As 6/2017 75, odst. [12], publ. pod č. 3597/2017). Pokud by kasační soud ponechal stranou, že obsah podání stěžovatelky ani náznakem nekoresponduje se závěrečným návrhem na zdržení se provádění jakýchkoliv úkonů v kárném řízení, není Nejvyššímu správnímu soudu z ničeho zřejmé, jak by měl být účel řízení o kasační stížnosti zmařen pokračováním v kárném řízení se stěžovatelkou. Navrhované předběžné opatření totiž nemá ani základní souvislost s předmětem řízení, v němž je vydání předběžného opatření navrhováno (srov. citované usnesení č. j. 6 As 6/2017 75). Předmětem řízení o kasační stížnosti je napadené rozhodnutí krajského soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2024, č. j. 8 Azs 172/2020 66, odst. [64], publ. pod č. 4592/2024 Sb. NSS). Stěžovatelka však svým návrhem míří do kárného řízení před žalovanou.
[9] Jelikož stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní týkající se hrozby závažné újmy ve smyslu § 38 odst. 1 s. ř. s., ani její návrh nijak s řízením o kasační stížnosti nesouvisí, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že se její návrh na vydání předběžného opatření podle § 38 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. zamítá. Tím kasační soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 10. září 2025
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu