Rozsudek ze dne 8. 12. 2022
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Michala Bobka v právní věci žalobců: a) O. N., a b) K. N., oba zastoupeni JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2020, č. j. 32 Az 1/2019 - 91,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobců JUDr. Marošovi Matiaškovi, LL.M., advokátovi, se přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 17 182 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobců nese stát.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 31. 12. 2018, č. j. OAM-558/ZA-ZA11-ZA10-2018, žalovaný neudělil žalobcům mezinárodní ochranu podle § 12 až § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Žalobci podali proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové shora uvedeným rozsudkem zamítl.
[2] Krajský soud vycházel z následujícího skutkového stavu. Žalobkyně a) [dále jen „žalobkyně“] požádala dne 28. 6. 2018 v České republice svým jménem a jménem svého nezletilého syna [žalobce b) – dále jen „žalobce“] o udělení mezinárodní ochrany. Při následném pohovoru dne 3. 7. 2018 uvedla, že má ruskou národnost, je rozvedená a její nezletilý syn má po svém otci čečenskou národnost; oba vyznávají islám. Žalobkyně nikdy nebyla politicky aktivní a nemá žádné politické přesvědčení. Ve vlasti žalobci žili ve vesnici N., bydleli v rodinném domě společně s matkou žalobkyně, jejím bratrem a manželkou, kteří žádné problémy s veřejnou mocí nemají. Žalobci vycestovali dne 3. 2. 2018 letecky z Moskvy do Prahy, měli česká víza. Po příletu odjeli se ženou, s níž se seznámili v letadle, do Vídně, kde požádali dne 14. 2. 2018 o azyl. Následně byli na základě dublinského řízení transferovaní do České republiky. Co se týče zdravotního stavu, žalobkyně uvedla několik nemocí, se kterými se léčí (cukrovka I. typu, problémy s ledvinami, cévní potíže a potíže s játry, hepatitida typu C po transfuzi krvi). V zemi původu pobírala od roku 1996 invalidní důchod. Zdravotní potíže a související invalidita se u ní objevily po tom, co byla přítomná výbuchu v metru a následně byla 62 dní v kómatu. Popsala i zdravotní problémy žalobce (léčba na ortopedii a potíže s dásněmi).
[3] Při posuzování žaloby dále krajský soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně uvedla jako důvod žádosti o udělení mezinárodní ochrany obavy o svůj život a život nezletilého syna. V zemi původu byli oba napadání a ponižování ze strany skupiny deseti místních osob, a to pro jejich muslimskou víru a čečenskou národnost syna. Útočnici či rodinní příslušníci těchto osob válčili v Čečensku, odkud pochází nenávist mezi Rusi a Čečenci. Žalobce častovaly vulgárními nadávkami, vyhrožovaly jim zabitím, několikrát došlo i k pokusu o jejich zabití (oba byli pobodáni). Museli i vyhledat lékařské ošetření, žalobkyně byla dvakrát hospitalizována. Tito lidé byli Rusové ze stejné vesnice, které znala. Dva z nich byli příslušnici policie. Jeden pracoval ve městě Orechovo-Zujevo a druhý ve městě Kurovskoje; žalobkyně je tam viděla osobně, když podávala trestní oznámení (tato oznámení ale vždy zmizela). Do kontaktu s nimi přišla dvakrát, byli v civilu. Uvedenou skupinou osob (zejména mladými chlapci) byla od roku 2015 napadena celkem dvanáctkrát (naposledy v lednu 2018). Pokaždé se jednalo o jiné lidi ze stejné skupiny, kromě jejich vesnice k tomu docházelo i ve městě Kurovskoje, kam žalobkyně jezdila. Zmínění dva policisté ji nebili, ale útoku přihlíželi; později žalobkyně uvedla, že jeden z nich ji několikrát také udeřil. K napadání nezletilého syna docházelo od ledna 2017 do ledna 2018 (celkem asi patnáctkrát), lékaře navštívili pětkrát až sedmkrát. Žalobkyně po každém napadení podala trestní oznámení, ta ale nikdo neřešil. Odeslala i dopis na prokuraturu v Kurovskoje, při osobní návštěvě prokuratury jí ale sdělili, že jim žádný nebyl doručen, a to i přes to, že žalobkyně obdržela od pošty potvrzení o jeho doručení. Obrátila se i na oblastní centrální policejní oddělení ve městě Orechovo-Zujevo (nadřízený orgán policie v Kurovskoje) a hledala svá trestní oznámení. Bylo ji sděleno, že tam nejsou a má se obrátit na policii v Kurovskoje, kde je podávala. Tam ovšem potkala jednoho z policistů (útočníků) a dospěla k závěru, že se tam nedočká spravedlnosti. Chtěla se obrátit i na prokuraturu; dozvěděla se ale, že tam pracuje sestra jednoho z policistů a nečinila tak žádné další kroky. Následně již nic nepodnikala a rozhodla se zemi opustit.
[4] Krajský soud předně s odkazem na § 32 odst. 1 zákona o azylu ve spojení s § 71 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) konstatoval, že žalobci mohli svoji žalobu podanou dne 18. 1. 2019 rozšířit o žalobní body jen do 25. 1. 2019. Námitkami, které jsou poprvé obsaženy až v replice ze dne 9. 5. 2019 (tedy po uplynutí luhy pro podání žaloby) se proto nebude zabývat. Konkrétně se jednalo o námitky týkající se namítané diskriminace lidí ze Severního Kavkazu a Střední Asie a procesních námitek ve správním řízení (nepřesnost protokolace při pohovoru včetně opomenutí zápisu některých skutečností, nemožnosti zpětného přetlumočení z důvodu časové tísně, či vysvětlování žalobkyně, co svou výpovědi zamýšlela správně sdělit).
[5] Následně se krajský soud zabýval jednotlivými důvody pro udělení azylu. Neshledal především, že by byly naplněny znaky azylově relevantního pronásledování dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Ztotožnil se závěrem žalovaného, že se jednalo o negativní jednání (v případě pobodání závažné) ze strany několika soukromých místních osob v místě bydliště žalobců. Toto jednání ovšem nelze připisovat státu, respektive hodnotit je jako pronásledování ze strany státu. Z vyjádření žalobkyně vyplynulo, že v případě návratu do země původu se obává jednání této skupiny lidi, jejichž motivem byla osobní zášť a nenávist vůči muslimům a Čečencům. Zdůraznil, že žalobci neměli jiné potíže se státními orgány, policií nebo soudy. Poukázal rovněž na to, že z výpovědi žalobkyně mj. vyplynulo, že v době, kdy několik měsíců s nezletilým synem žili ve Vladivostoku a Čečensku, žádné problémy neměli. Potížím nebyli vystaveni ani v Moskvě, kam žalobkyně vozila nezletilého syna do školy. Krajský soud tedy konstatoval, že žalobci mohli a měli své potíže vyřešit institutem vnitřního přesídlení a dal za pravdu žalovanému, že v případě, kdy se žalobkyně setkala se zneužíváním policejní moci příslušníky policie v místě bydliště, měla a mohla svou ochranu řešit za pomoci kompetentních ruských státních orgánů na vyšší úrovni. Ke své ochraně nevyužila všech možností, k nimž měla v zemi původu přístup, a po selhání pomoci na nejbližší místní úrovni na další adekvátní pomoc rezignovala.
[6] Dále krajský soud posuzoval závěry žalovaného týkající se § 14 zákona o azylu. Jeho úvahy označil jako správné a odpovídající zjištěným skutečnostem. Uvedl, že žalobkyni byla v zemi původu se všemi zdravotními potížemi léčena (rovněž tak její nezletilý syn), a byly ji předpisovány léky, které byly dostupné. Do odjezdu ze země původu pobírala invalidní důchod. Z lékařských zpráv týkajících se léčby žalobkyně v České republice nevyplynulo, že by žalobkyně nebo její syn byli v bezprostředním ohrožení života nebo odkázaní na specializovanou léčbu, která by jím nemohla být bez přímého ohrožení života poskytnuta v zemi jejich původu.
[7] Co se týče možností udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, krajský soud konstatoval, že z azylového příběhu žalobců vyplývá, že v zemi původu neměli žádné potíže se státními orgány, bez problémů si vyřídili vízum a zemi původu opustili. Potíže se soukromými osobami mohli vyřešit pomocí institutu vnitřního přesídlení a v případě návratu do země původu se tak zcela vyhnout kontaktu s těmito osobami. Případné potíže pak mohou řešit prostřednictvím kompetentních státních orgánů, nikoli pouze na místní úrovni, jak se o to pokoušela žalobkyně. Neshledal ani, že by vycestování žalobců bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky (tvrzená nedostupnost lékařské péče prokázána rovněž nebyla).
[8] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“, žalobkyně samostatně i jako „stěžovatelka“) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížnosti z důvodů, které podřazují pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[9] K přijatelnosti své kasační stížnost uvádějí, že splňuje podmínky dle § 104a s. ř. s., neboť přesahuje vlastní zájem stěžovatelů v otázkách (i) posouzení situace pronásledování stěžovatelů ze strany policistů a jejich rodinných příslušníků, (ii) možnosti přesídlení v rámci země původu za situace, kdy původci pronásledování mají přístup do registrů obyvatel, (iii) hodnocení žalobních tvrzení uplatněných po uplynutí lhůty k podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného a (iv) uplatnění a hodnocení skutečností, které vyvstaly až po vydání rozhodnutí správního orgánu.
[10] Stěžovatelé namítají, že se krajský soud v napadeném rozsudku dostatečně nezabýval jejich námitkami a jde tak o rozsudek nepřezkoumatelný. Zároveň dle jejich názoru došlo i k dalším pochybením, na jejichž základě došlo k nesprávnému posouzení právní otázky. Vzhledem k postavení stěžovatelů a etnickému původu stěžovatele b) je lze podřadit pod sociální skupinu dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný ani krajský soud této skutečnosti nevěnovali dostatečnou pozornost. Stěžovatelé nesouhlasí s tím, že by se nesnažili své potíže řešit všemi dostupnými prostředky. Napadený rozsudek nijak nereflektuje tvrzení stěžovatelky a), že ač se obrátila na státní orgány, nedostalo se jí účinné pomoci; i z tohoto důvodu je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Stěžovatelé dále upozorňují na tzv. prospektivní rozhodování a související standard přiměřené pravděpodobnosti. Jsou přesvědčeni, že se v jejich případě jedná o pokračující násilí a ústrky, kterým budou v případě jejich návratu vystaveni znovu. Uvádějí, že původcem pronásledování je samotný státní orgán, neboť dva z hlavních původců pronásledování jsou příslušníci policie. Krajský soud zcela nelogicky shledal, že stěžovatelé neměli v zemi původu žádné potíže se státními orgány, policií nebo soudy. Uvedené je přitom v rozporu se skutkovým stavem věci, neboť stěžovatelka a) popsala jako dva hlavní původce pronásledování policisty. Proti jejich jednání přitom nepomohly ani opakované stížnosti a trestní oznámení podávané různým orgánům. Fakt, že si stěžovatelé vyřídili vízum a odcestovali ze země původu, na tomto závěru nic nemění. Systém ochrany nebyl pro stěžovatele dostupný, efektivní a neposkytoval žádné záruky ochrany jejich práv; neměli tak povinnost pokoušet se domáhat pomoci u dalších orgánů. Jsou přesvědčeni, že žalovaný i krajský soud nesprávné posoudili jejich obavy, že budou pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu.
[11] Co se týče splnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany dle § 14 zákona o azylu, stěžovatelé namítají, že žalovaný a krajský soud nesprávně interpretovali neurčitý právní pojem „případ hodný zvláštního zřetele“. Ze všech okolností obsažených ve spise vyplývá, že se v jejich případě o takový případ jedná, a to zejména s ohledem na zdravotní potíže stěžovatelky a).
[12] Stěžovatelé se dále dovolávají aplikace ustanovení § 14a odst. 2 písm. b) a d) zákona o azylu. Dle jejich přesvědčení je lze považovat za zranitelné osoby dle § 2 odst. 1 písm. i) tohoto zákona. Setrvávají na svém tvrzení, že jim hrozí vážná újma v podobě mučení a špatného zacházení na celém území Ruské federace. Možnost vnitřního přesídlení dle jejich názoru zůstává pouze „na papíře“. Zjistit aktuální místo pobytu stěžovatelů nepředstavuje pro policisty (původce pronásledování a zvláštní újmy) problém, což dokládá i jejich osobní zkušenost. Stěžovatelé mají za to, že se správní orgán i krajský soud omezily pouze na obecné konstatování, že jejich přesídlení je možné s tím, že tak již v minulosti učinili; opomenuly ale tvrzení, proč ve Vladivostoku ani Čečensku stěžovatelé nezůstali.
[13] Stran nepřípustného rozšíření žalobních bodů stěžovatelé namítají, že žaloba (byť stručně) obsahovala veškeré námitky, které stěžovatelé následně pouze rozvedli prostřednictvím repliky. Ta proto měla být považována pouze za dokreslení již přednesené žalobní argumentace, a bylo nezbytné se jí v podrobnostech zabývat. Závěrem navrhují prolomení zásady zakotvené v § 75 odst. 1 s. ř. s., neboť v době rozhodování žalovaného ještě nedošlo k úmrtí otčíma a matky stěžovatelky a); ta proto nemohla vědět, že jí stále hledají původci pronásledování.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že námitky v ní obsažené jsou neopodstatněné a žádost stěžovatelů není důvodná ani ve smyslu § 12 písm. b) ani § 14 zákona o azylu. Stěžovatelé byli v místě svého bydliště vystaveni protiprávnému jednání soukromých osob a nevyčerpali možnosti vnitřní ochrany. Nakonec se nerozhodli řešit své problémy vnitřním přesídlením, ačkoliv tuto možnost měli, a ze zjištěného stavu věci nelze dovodit, že by nešlo o účinné řešení. Jejich zdravotní stav nevyžaduje léčbu, která by v zemi původu nebyla dostupná. Tyto skutečnosti jsou dostatečně zřejmé jak z obsahu rozhodnutí žalovaného, tak z obsahu napadeného rozsudku. Ve vztahu k informacím o úmrtí otčíma a matky stěžovatelky žalovaný upozornil na rozpor s jejím předchozím vyjádřením uvedeným v replice. Poukázal na spekulativní povahu souvislosti mezi úmrtím matky stěžovatelky a problémy stěžovatelů. Napadený rozsudek ani rozhodnutí žalovaného dle jeho názoru netrpí vadami, které stěžovatelé namítají.
[15] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k posouzení důvodnosti kasačních námitek, musel se zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti.
[16] Podle § 104a odst. 1 s. ř. s., v rozhodném znění, účinném do 31. 3. 2021, platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[17] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS (rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle tohoto rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu existuje zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. O zásadní pochybení ve smyslu uvedeném pod bodem (4) půjde především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení současně zdůraznil, že není v rámci poslední kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoli pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
[18] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přijatelnou, neboť dospěl k závěru, že krajský soud pochybil při výkladu práva v otázce posouzení pronásledování stěžovatelů ze strany soukromých osob, pokud jde o vyčerpání vnitrostátních prostředků ochrany před tímto jednáním; v této souvislosti též nesprávně interpretoval ustálenou judikaturu tohoto soudu. Bez bližšího posouzení věci tak nelze vyloučit, že toto pochybení krajského soudu by mohlo vést k jinému rozhodnutí ve věci.
[19] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za prokázaný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků řízení za nedůvodnou (viz například nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek splňuje, neboť je z něj zřejmé, jak soud ve věci rozhodl, z jeho odůvodnění vyplývá, jakými úvahami byl při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl.
[20] Stěžovatelé v tomto směru namítají, že krajský soud v napadeném rozsudku „zcela opomněl skutečnost a námitky stěžovatelů, že příslušníci policie musí být považování za zástupce státu a není tedy možno věc vyhodnocovat stejným způsobem, jako kdyby byly původci pronásledování původně soukromými osobami“. Byť si lze jistě představit podrobnější odůvodnění, proč krajský soud považoval jednání skupiny [jejímiž členy byli dle stěžovatelky a) i policisté] za jednání soukromých osob, je z obsahu napadeného rozsudku seznatelné, jaké úvahy krajský soud k tomuto závěru vedly. Krajský soud neopomněl tvrzení stěžovatelů, že útočníky byli i dva policisté (byť nejspíše jen útokům přihlíželi a nezakročili proti nim); toto tvrzení v napadeném rozsudku naopak zmiňuje jak v popisu dosavadního průběhu řízení, tak ve vlastním shrnutí skutkového stavu věci, ze kterého při rozhodování vycházel. V tomto kontextu pak v bodě 38. odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatelkou a) předestřená tvrzení nenasvědčují závěru, že by útoky na ní a jejího syna byl státní mocí přímo vyvolané, podporované, vědomě trpěné či záměrně nedostatečně potlačované. Je tedy zřejmé, že dospěl k závěru, že policisté zde nevystupovali jako vykonavatelé státní moci, ale jako soukromé osoby (byť se přitom zpronevěřili svým služebním povinnostem). Následně konstatoval, že „z vlastních vyjádření žalobkyně […] vyplynulo, že v případě návratu do země původu se obává jednání popsané skupiny soukromých osob, jejichž motivem byla osobní zášť a nenávist […] vůči muslimům a Čečencům“. Nadto zdůraznil, že kromě popsaných potíží neměli stěžovatelé žádné jiné problémy a neměli ani žádné potíže se státními orgány, policií nebo soudy. Z odůvodnění napadeného rozsudku tak implicitně vplývá, že toto tvrzení posoudil v kontextu dalších vlastních tvrzení stěžovatelky.
[21] Stěžovatelé dále namítají, že krajský soud nijak nepodložil svoji úvahu (či neposkytl žádný důkaz) k tvrzení, že pomoc „vyšších úrovní“ policie či státního zastupitelství by v případě stěžovatelů byla „nepochybně účinnější“. Nejvyšší správní soud tento názor stěžovatelů nesdílí. Krajský soud v bodě 39. odůvodnění napadeného rozsudku stěžovatelce opravdu vytkl, že v případech, kdy se setkala se zneužíváním policejní moci příslušníky policie v místě bydliště, měla a mohla svou ochranu řešit za pomoci kompetentních ruských státních orgánů na vyšší úrovni. V této souvislosti ale dále v textu odkázal na informace EASO [Informace Evropského azylového podpůrného úřadu (EASO) - Zpráva EASO o zemi původu - Ruská federace, Státní aktéři ochrany, kap. 2.1 Ministerstvo vnitra (MVD) a policie, z března 2017, dále jen „Informace EASO“] a v kontextu zde uvedených informací uvedl, že stěžovatelka ke své ochraně nevyužila všech možností, k nimž měla v Ruské federaci přístup, a že po selhání pomoci na nejbližší místní úrovní na další adekvátní a „nepochybně účinnější pomoc rezignovala“. Je tedy evidentní, že krajský soud vyšel při svém hodnocení z informací EASO (které jsou součástí správního spisu), tudíž jeho závěry nelze označit za nezdůvodněné a ničím nepodložené. Současně je ovšem třeba uvést, že správnost těchto závěrů krajského soudu je již otázkou jejich věcného posouzení, kterým se v mezích kasačních námitek bude kasační soud věnovat dále.
[22] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nelze rovněž dovodit z prostého faktu, že se krajský soud explicitně nevyjádřil k tomu, zda lze stěžovatele považovat za příslušníky určité konkrétní sociální skupiny, která by mohla být pronásledována ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Za situace, kdy stěžovatelé tvrdí své pronásledování z důvodu vyznávání minoritního náboženského vyznání a [v případě stěžovatele b)] etnického původu, je evidentní, že jde o příslušníky sociální skupiny (skupin), které mohou být majoritní společností (respektive státem) pronásledováni; krajský soud tento zcela zřejmý fakt nikterak nerozporoval a touto optikou také nahlížel na předestřený azylový příběh stěžovatelů. Nebylo proto nezbytné, aby explicitně uvedl, že stěžovatele považuje za příslušníky určité sociální skupiny (skupin) potenciálně ohrožené pronásledováním.
[23] Do skupiny procesních námitek lze zařadit i tvrzení stěžovatelů, že jejich argumentace v replice k vyjádření žalovaného není nepřípustným rozšířením žaloby o další žalobní body. Stěžovatelé tvrdí, že jde pouze o „dokreslení“ již předestřených tvrzení obsažených v žalobě; s tímto tvrzením se ale nelze ztotožnit. Replika učiněná po uplynutí lhůty k podání žaloby je obsahově mnohem rozsáhlejší; byť některá (skromná) žalobní tvrzení opravdu jen „dokresluje“, tvrzení týkající se namítané diskriminace osob ze Severního Kavkazu a Střední Asie, jakož i procesní námitky v řízení před žalovaným (viz odst. [4] výše), lze nicméně považovat za nové (pozdě) uplatněné námitky, jak správně vyhodnotil krajský soud. Tvrzení stěžovatelů, že krajský soud ignoroval informace o úmrtí otčíma a matky stěžovatelky rovněž nelze přisvědčit. Smrtí otčíma stěžovatelky se krajský soud výslovně zabýval v rámci námitek chybné protokolace ve správním řízení, uplatněných v replice. V odst. 34. odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, že i v tomto případě jde o novou námitku, uplatněnou až po uplynutí lhůty pro podání žaloby; smrtí matky stěžovatelky a) se nezabýval, neboť tento argument nebyl žalobou (ani replikou) vůbec uplatněn, jakkoli [s ohledem na stěžovatelkou a) uváděné datum úmrtí (7. 2. 2020)] uplatněn být mohl a měl. Dovolávají-li se stěžovatelé zohlednění smrti matky stěžovatelky a) a jejího otčíma, coby skutečností, kterou nemohli uplatnit již v řízení před žalovaným (neboť se tak stalo až v době po vydání rozhodnutí žalovaného), zde je nutno přisvědčit vyjádření žalovaného, že v případě otčíma jde o tvrzení zcela rozporné s tím, co stěžovatelé uvedli v řízení před krajským soudem. Jestliže stěžovatelé argumentovali úmrtím otčíma stěžovatelky a) již v řízení před městským soudem, je logické, že nejde o skutečnost, kterou by měl zohlednit kasační soud, protože nemohla být (z objektivních důvodů) uplatněna v řízení před krajským soudem. Nadto je z kopií osvědčení o úmrtí (tvrzeného otčíma) V. A. N. (CBИДETEЛЬCTBO O CMEPTИ, CПРАВКА O CMEPTИ), vystavených orgány Ruské federace, zřejmé, že jmenovaný zemřel ještě před vydáním rozhodnutí žalovaného. Pokud jde o úmrtí matky stěžovatelky a), ke kterému mělo dle jejího tvrzení dojít dne 7. 2. 2020, i zde lze konstatovat, že tato skutečnost mohla být sdělena krajskému soudu v době před vydáním napadeného rozsudku (19. 3. 2020) a nelze ji proto uplatňovat v řízení o kasační stížnosti. Ani tyto námitky tak nejsou důvodné.
[24] Co se týče samotného posouzení věci, krajský soud neshledal, že by se stěžovatelkou a) předestřeném azylovém příběhu byly naplněny znaky azylově relevantního pronásledování dle § 12 písm. b) zákona o azylu. V souladu se žalovaným dospěl k závěru, že stěžovatelé byli vystaveni útokům (v případě pobodání závažným), ze strany skupiny soukromých místních osob, které bylo lokalizovány v místě bydliště. Dle jeho názoru toto jednání ovšem nelze připisovat státu, respektive hodnotit je jako pronásledování ze strany státu. Odkázal přitom mj. na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57 a ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 312/2016 - 31, ve kterých byl vysloven názor, že soukromé osoby mohou být původci pronásledování pouze za předpokladu, že státní orgány nejsou ochotny nebo odmítají poskytnout pomoc proti takovému jednání, nebo v případě, kdy takové jednání podporují či úmyslně přehlížejí.
[25] Nejvyšší správní soud souhlasí se závěry krajského soudu, že se stěžovatelé stali terčem útoků skupiny (i) místních (ii) soukromých osob, a to patrně z důvodu jejich muslimské víry či čečenské národnosti stěžovatele b), které mohly pramenit z antagonizmů, které mají původ v dřívějším rusko-čečenském konfliktu.
[26] Pokud jde o závěr krajského soudu, že stěžovatelka a) dostatečně nevyužila možnosti ochrany proti shora zmiňovaným útokům u vyšší úrovně kompetentních ruských státních orgánů, zde již s krajským soudem Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Jakkoli lze akceptovat závěr krajského soudu, že stěžovatelka a) nevyužila všechny nabízející se možnosti ochrany, k nimž měla v Ruské federaci přístup, nelze jí upřít, že reálně využila možnosti, které oprávněně považovala za dostupné a v kontextu jí uváděných okolností věci již od dalších pokusů upustila. Z listin založených ve správním spisu se podává, že se snažila domoci ochrany na lokální úrovni policie v Kurovskoje, následné i na oblastní centrálního policejního oddělení ve městě Orechovo-Zujevo (nadřízený orgán policie v Kurovskoje); dopisem se obrátila i na prokuraturu. Na další kroky ke své ochraně rezignovala až v případě, kdy se jí pomoci nedostalo.
[27] Požadavek krajského soudu na využití všech možností ochrany dostupných v Ruské federaci považuje kasační soud v nyní projednávané věci za příliš formalistický. Stěžovatelka a) patrně nevzdala řešení své situace po první neúspěšné návštěvě místní policie; naopak, obrátila se na ní opakovaně a následně i na její nadřízené orgány. Vše přitom nasvědčuje závěru, že jí policie ani prokuratura žádnou ochranu neposkytly. Krajský soud sice odkázal na Informace EASO, které skutečně zmiňují informaci, že oběti zneužívání moci policejními orgány (včetně jejich nečinnosti) mohou podat stížnost k Vyšetřovací komisi nebo Kanceláři státního zástupce, nelze ovšem přehlédnut, že podstatná část této informace současně pojednává o nevyhovujícím stavu policejních sil v Ruské federaci a poukazuje na množství nesrovnalostí v jejím fungování, které krajský soud při svém hodnocení nezohlednil.
[28] Jakkoli se krajský soud v napadeném rozsudku na podporu svých závěrů odvolal mj. na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 48/2008 - 57 a č. j. 1 Azs 312/2016 - 31, závěry zde vyslovené neaplikoval přiléhavě na skutkový stav nyní projednávané věci, neboť dostatečně nezohlednil aktivní snahu stěžovatelky a) řešit útoky proti ní a stěžovateli b). Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že stěžovatelka a) v souvislosti s opakovanými útoky ze strany soukromých osob učinila k ochraně sebe i stěžovatele b) u kompetentních orgánů veřejné moci sérií kroků, které však byly zcela neúspěšné; tímto způsobem dostála (judikaturou vyžadované) povinnosti obrátit se bezúspěšně před opuštěním země původu k ochraně svých práv na odpovídající vnitrostátní orgány.
[29] Přestože by ve smyslu výše zmíněné judikatury mohly skutečnosti uváděné stěžovateli představovat azylové relevantní důvod pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. b) zákona o azylu, před učiněním definitivního závěru je nezbytné posoudit ještě možnost vnitřního přesídlení stěžovatelů, coby způsob řešení jejich situace na vnitrostátní úrovni. Ze správního spisu je patrné, že stěžovatelka a) se situaci uvedeným způsobem snažila řešit přesídlením [spolu se stěžovatelem b)] do Vladivostoku a do Čečenska. Byť Nejvyšší správní soud rozumí situaci stěžovatelů a nijak ji nezlehčuje, nelze přehlédnut, že stěžovatelé neměli při vnitřních přesídleních potíže srovnatelné či minimálně obdobné potížím, které snášeli v místě svého předchozího bydliště. V průběhu pohovoru žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatelka a) uvedla, že ve zmiňovaných lokalitách žádné problémy tohoto typu neměli – z kontextu celého pohovoru plyne, že případné potíže byly pouze v rovině domněnek stěžovatelky. Ta, v souvislosti s pobytem ve Vladivostoku, zmiňovala sdělení policisty, že si aktuální pobyt stěžovatelů mohou policisté bez obtíží zjistit z registru obyvatel a že může mít „také problémy s Číňany třeba“. Později (po uplynutí lhůty pro podání žaloby, jakožto další žalobní bod) se sice snažila toto tvrzení korigovat, podstatné ovšem je, že v průběhu celého správního řízení nezmínila jakýkoliv faktický útok (ať slovní nebo fyzický) anebo hodnověrnou pohrůžku takovým útokem, které by v průběhu pobytu ve Vladivostoku nastaly. V hypotetické (a ničím nedoložené) rovině zůstává rovněž upozornění tamní sousedky, že by případně mohli mít s nezletilým synem problémy. V případě pobytu v Čečensku stěžovatelka a) žádné problémy (vyjma nedostatečné dostupnosti lékařské péče) neuváděla. Naopak závěr, že útoky na stěžovatele probíhaly výlučně na lokální úrovni a plynuly z prosté nevraživosti místních obyvatel vůči osobám jiného náboženského vyznání či etnického původu, podporuje i vyjádření stěžovatelky, že v Moskvě, kam vozila syna do školy, žádné problémy neměli. S ohledem na tyto skutečnosti a s přihlédnutím k rozlehlosti Ruské federace, umožňující stěžovatelům přesídlení mimo dosah původců útoků, tak lze konstatovat, že stěžovatelé mají možnost čelit popsaným problémům cestou vnitřního přesídlení v zemi původu; podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. b) zákona o azylu tak, jak jsou konkretizovány judikaturou Nejvyššího správního soudu, proto nejsou naplněny.
[30] Pokud jde o udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu, nemůže obstát tvrzení stěžovatelů, že krajský soud a žalovaný nesprávně interpretovali právní pojem „případ hodný zvláštního zřetele“. Z odst. 42. a 43. napadeného rozsudku je zřejmé, že se krajský soud se dostatečně věnoval posouzení možností udělení humanitárního azylu; jeho závěry dle Nejvyššího správního soudu zcela odpovídají zjištěným skutečnostem. Lze jen zopakovat, že oba stěžovatelé byli v zemi původu se všemi zdravotními potížemi léčeni, přičemž lze aprobovat závěr krajského soudu, že z lékařských zpráv, dokládajících léčbu stěžovatelky a) v České republice, nevyplynulo, že by byla v bezprostředním ohrožení života nebo odkázána na specializovanou léčbu, která by ji nemohla být bez přímého ohrožení života poskytnuta v zemi původu; to platí i pro stěžovatele b). Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatelka doložila v řízení o kasační stížnosti lékařskou zprávu o absolvovaném očním zákroku, ta ale dle informací tam obsažených proběhla ambulantně, bez komplikací a stěžovatelka byla propuštěna v dobrém stavu do domácí péče. Uvedené tak nemůže na závěrech o neudělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu (kde nadto správní soudy mohou zasáhnout pouze v případě excesu z diskreční pravomoci žalovaného) ničeho změnit.
[31] Konečně, pokud jde o možnost udělení doplňkové ochrany ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 písm. b) a d) zákona o azylu, zde je nutné upozornit, že stěžovatelé svou argumentaci staví na nemožnosti vnitřního přesídlení v rámci Ruské federace, kde namítají neexistenci jakéhokoli zázemí mimo poslední místo pobytu a obecnou nevraživost populace (zejména pak osob vykonávajících funkce v bezpečnostním aparátu) k osobám čečenské národnosti. Argumentace o nemožnosti vnitřního přesídlení z důvodu hrozby opakování útoků na stěžovatele pro jejich náboženské vyznání a etnický původ stěžovatele b) již byla z důvodů výše popsaných vyvrácena. Co se týče možných obtíží spojených s přesunem stěžovatelů (jako matky samoživitelky s nezletilým dítětem) do cizího prostředí, tato eventualita, jakkoli může být stěžovateli oprávněně vnímána jako značně obtížná, nepředstavuje vážnou újmu ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 písm. b) a d) zákona o azylu (mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, respektive rozpor s mezinárodními závazky České republiky). Ve shodě s krajským soudem a žalovaným tak ani kasační soud neshledal důvody pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu.
[32] Lze tedy uzavřít, že kasační stížnost není důvodná a Nejvyšší správní soud jí proto podle § 110 odst. 1, in fine, s. ř. s. rozsudkem zamítl.
[33] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelé, kteří neměli ve věci úspěch, nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Náhrada nákladů řízení tak nebyla přiznána žádnému z účastníků.
[34] V řízení o kasační stížnosti byl stěžovatelům usnesením tohoto soudu ze dne 30. 4. 2020, č. j. 3 Azs 131/2020 - 24 ustanoven zástupcem advokát JUDr. Maroš Matiaško, LL.M. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (viz § 35 odst. 10 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s.). Soud určil odměnu advokáta v souladu s § 7, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Ustanovený zástupce učinil ve věci tři úkony právní služby, a to návrh na vydání předběžného opatření [§ 11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu], první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu]. Podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu, jde-li o společné úkony při zastupování dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby činí částku 3 100 Kč [§ 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], po snížení podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu pak za každého ze stěžovatelů 2 480 Kč. V případě návrhu na vydání předběžného opatření pak tato částka představuje 1 240 Kč za každého ze stěžovatelů [§ 11 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 12 odst. 4 advokátního tarifu]. Za tyto tři úkony právní služby tak náleží zástupci stěžovatelů mimosmluvní odměna ve výši 12 400 Kč (4 x 2480 + 2 x 1240). Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu je s odměnou advokátovi spojena náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby. Celkově tedy náleží advokátovi náhrada hotových výdajů ve výši 1 800 Kč (6 x 300). Celkem zástupci stěžovatelů náleží odměna ve výši 14 200 Kč. Jelikož zástupce stěžovatelů uvedl, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se mu náhrada dle § 57 odst. 2 s. ř. s. o tuto daň ve výši 21%, tedy o 2 982 Kč. Celková částka, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, činí celkem 17 182 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 8. prosince 2022
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu
Usnesení ze dne 15. 5. 2020
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobců: a) O. N., a b) K. N., oba zastoupeni JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2020, č. j. 32 Az 1/2019-91,
takto:
Návrh žalobců na vydání předběžného opatření ze dne 15. 4. 2020, jímž by se žalovanému uložilo, aby do pravomocného rozhodnutí o této kasační stížnosti strpěl pobyt žalobců v pobytovém středisku a poskytl jim základní hmotné zabezpečení, se zamítá.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobci (dále jen „stěžovatelé“) domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2020, č. j. 32 Az 1/2019-91, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 12. 2018, č. j. OAM-558/ZA-ZA11-ZA10-2018. Tímto rozhodnutím žalovaný neudělil žalobcům mezinárodní ochranu podle § 12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Společně s podáním kasační stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud vydal předběžné opatření, kterým by žalovanému, respektive jeho organizační složce, uložil, aby strpěl ubytování stěžovatelů v pobytovém středisku do okamžiku pravomocného rozhodnutí o podané kasační stížnosti.
[3] V odůvodnění návrhu stěžovatelé tvrdí, že byli v zemi původu oběťmi brutálního násilí. Stěžovatelka a) je matka samoživitelka s nezletilým synem [stěžovatel b)], který v místě aktuálního pobytu plní povinnou školní docházku. Stěžovatelka a) je ve velmi špatném zdravotním stavu, trpí cukrovkou, chronickou hepatitidou, gastritidou, anémií a dalšími problémy, které omezují její pracovní schopnost. Stěžovatelé po dobu řízení o jejich azylové žádosti a řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného pobírali dávky podle zákona o azylu, ze kterých ovšem nebylo možné našetřit si na nájemné a další výdaje související s přechodem do soukromého (komerčního) ubytování. Ještě před jednáním ve věci před krajským soudem pracovníci Správy uprchlických zařízení (dále jen „SUZ“) stěžovatelce a) sdělili, že po vynesení rozsudku bude muset pobytové středisko opustit.
[4] Situaci stěžovatelů komplikuje i skutečnost, že pronajímatelé nejsou ochotni poskytovat ubytování cizincům, tím spíše pokud se nemohou prokázat ani potvrzením o strpění. K získání tohoto potvrzení je podle § 78b odst. 4 písm. c) zákona o azylu potřeba mít již platné potvrzení o ubytování. I kdyby stěžovatelé toto potvrzení získali, jedná se o potvrzení vystavené jen na krátkou dobu, což pronajímatele odrazuje od uzavření nájemní smlouvy. Stěžovatelé také dosud neobdrželi žádný příspěvek podle § 78d zákona o azylu. O příspěvek podle odstavce 2 tohoto ustanovení žádost podat nemohou, což dokládají vyjádřením sociální pracovnice Organizace pro pomoc uprchlíkům. Z tohoto vyjádření se podává, že praxe žalovaného je v současnosti taková, že žádost o předmětný příspěvek lze podat teprve tehdy, kdy má žadatel potvrzené ubytování mimo pobytové středisko; žadatelům ubytovaným v pobytovém středisku žádost „nenaberou“. Stěžovatelé tak mohou dostat pouze příspěvek ve výši životního minima podle § 78d odst. 6 zákona o azylu, tato částka však pokryje pouze nákup potravin, nikoli však kauci na ubytování a nájemné, a navíc nebude stěžovatelce a) vyplacena ihned.
[5] Stěžovatelé tvrdí, že vyloučení z pobytového střediska by pro ně znamenalo nutnost přebývat na ulici, což by znamenalo vážnou újmu na zdraví, v krajním případě též ohrožení života stěžovatelky a). Bylo by též v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte, a to tím spíše v době současného šíření pandemie nemoci COVID-19. Nemožnost setrvat v pobytovém středisku by pro stěžovatele znamenala i újmu v právu na spravedlivý proces, zejména právu na přístup k soudu a efektivní využití opravného prostředku (kasační stížnosti), neboť by nemohli přebírat poštovní zásilky; v této souvislosti odkázali na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci M. S. S proti Belgii a Řecku, ze dne 21. ledna 2011, č. stížnosti 30696/09, a rozsudek téhož soudu ve věci Budrevich proti ČR ze dne 17. 10. 2013, č. stížnosti 65303/10). Ukončení pobytu stěžovatelů v pobytovém středisku konečně není v souladu se zájmem státu na zachování veřejného pořádku a předcházení bezdomovectví. Z výše uvedených důvodů mají stěžovatelé za to, že neposkytnutím ubytování by u nich došlo ke vzniku vážné újmy ve smyslu § 38 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Podle stěžovatelů je současná praxe žalovaného taková, že ve většině případů umožní osobám setrvat v pobytovém středisku po dobu dvou týdnů po doručení zamítavého rozhodnutí krajského soudu. V některých případech (rodiny s dětmi, senioři, osoby ve špatném zdravotním stavu) vyhoví opětovné žádosti cizinců o poskytnutí ubytování na dobu maximálně 1 měsíce. Dlouhodobé ubytování umožní pouze ve zcela ojedinělých případech, a to i přesto, že mu § 79 odst. 5 písm. e) zákona o azylu nedává možnost uvážit ohledně doby, na kterou ubytování povolí (uvádí, že ubytování je možno povolit „po dobu platnosti potvrzení o strpění na území“). Tato praxe pak osoby, které nemají možnost zajistit si ubytování samy, velmi psychicky zatěžuje.
[7] Stěžovatelé dále poukázali na skutečnost, že o žádostech podle § 79 odst. 5 zákona o azylu nevede žalovaný správní řízení ve smyslu § 9 správního řádu, ačkoli výsledkem jeho posouzení je správní akt, kterým se v dané věci autoritativně zakládá právo žadatele na ubytování v pobytovém středisku. Žadatel tak především nemá možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí či uplatnit opravný prostředek. Stěžovatelé se domnívají, že takový postup je v rozporu s právními předpisy, neboť zákon o azylu je ve vztahu speciality ke správnímu řádu; na řízení o uvedené žádosti je tedy třeba bezezbytku aplikovat správní řád. Žalovaný, respektive jeho organizační složka – SUZ, postupuje v rozporu s tímto názorem a efektivně znemožňuje jakoukoli kontrolu správnosti jeho uvážení i kontrolu dodržování základních zásad správního řízení. Stěžovatelé tedy nemají možnost zjistit, z jakých podkladů žalovaný vycházel a jak je hodnotil, jsou tak v podstatě vydáni na milost a nemilost jeho absolutnímu správnímu uvážení. Vzhledem k tomu, že se jedná o základní životní potřebu, která jinak požívá poměrně silné právní ochrany (§ 2235 a násl. občanského zákoníku nebo § 208 odst. 2 trestního zákoníku), jeví se praxe žalovaného jako zcela nepřijatelná.
[8] Žalovaný ve vyjádření k předmětnému návrhu uvedl, že pobytové středisko podle zákona o azylu slouží k ubytování žadatele o mezinárodní ochranu do doby nabytí právní moci rozhodnutí o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný může povolit poskytnutí stravy a ubytování v azylovém zařízení také dalším osobám, jedná se však pouze o možnost, nikoliv povinnost žalovaného (§ 79 odst. 5 zákona o azylu). Na toto ubytování tedy nevzniká právní nárok. Ke konkrétnímu případu stěžovatelů žalovaný uvádí, že se v pobytovém středisku nachází již od 17. 7. 2018 a jejich další předpokládaný pobyt je vázán na dobu trvání nouzového stavu. Žalovaný přiložil k vyjádření kopii dopisu adresovaného předsedovi Nejvyššího správního soudu, ve kterém ho informuje o přijatých opatřeních v souvislosti s vyhlášením stavu nouze v ČR, týkajících se ubytování osob strpěných na území dle zákona o azylu. SUZ již dne 12. 3. 2020 v přímé souvislosti s vyhlášením nouzového stavu rozhodla umožnit všem osobám ubytovaným v azylových zařízeních, které podaly v souvislosti s řízením o mezinárodní ochraně kasační stížnost, po celou dobu trvání nouzového stavu ubytování a související služby.
[9] Dále žalovaný odkázal na rozhodnutí vedoucího odboru práce s klienty SUZ ze dne 6. 3. 2020 o zřízení komise za účelem posuzování výjimek klientů v azylových zařízeních SUZ (dále jen „rozhodnutí SUZ ze dne 6. 3. 2020“) a pokyn ředitele SUZ o pohybu klientů SUZ ze dne 6. 3. 2020 (dále jen „pokyn ředitele SUZ ze dne 6. 3. 2020“). Žalovaný s vydáním předběžného opatření nesouhlasí, přičemž v této souvislosti odkazuje na možnost požádat o ubytování na výjimku podle § 79 odst. 5 zákona o azylu a možnost poskytnutí finančního příspěvku podle § 78d odst. 6 zákona o azylu.
[10] Podle § 38 odst. 1 s. ř. s. platí, že byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.
[11] Pravomoc Nejvyššího správního soudu vydat předběžné opatření i v řízení o kasační stížnosti byla konstatována již v usnesení tohoto soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006-37, č. 910/2006 Sb. NSS. Pro takový postup musí být dle citovaného usnesení kumulativně splněny tyto podmínky: „1) podaná kasační stížnost, řízení o níž nebylo zastaveno, a to zásadně včetně kasační stížnosti mající vady, s výjimkou takových vad, že by z povahy věci bránily o předběžném opatření rozhodnout (…); vadu bránící o předběžném opatření rozhodnout se soud pokusí odstranit, jde-li o vadu odstranitelnou, a pokud se mu to podaří, o předběžném opatření poté rozhodne, jakmile to bude možné; 2) návrh na vydání předběžného opatření; 3) potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu; 4) podané vyjádření ostatních účastníků k návrhu na vydání předběžného opatření, je-li takového vyjádření potřeba […]“.Tyto podmínky jsou aplikovatelné i na nyní posuzovaný případ.
[12] V citovaném rozhodnutí se soud detailně zabýval i výkladem klíčového pojmu „vážná újma“, který je “nutno vykládat relativně autonomně a izolovaně od předběžného posuzování (přesněji řečeno odhadování) budoucí úspěšnosti navrhovatele předběžného opatření v řízení ve věci samé. Vážnou újmou je v případě, že předběžným opatřením má být podle návrhu účastníka - soukromé osoby uložena povinnost správnímu orgánu, nutno rozumět zejména takový zásah do právní sféry účastníka (resp. pokyn či donucení s obdobnými důsledky), který – v případě že by byl v řízení ve věci samé shledán sám o sobě nezákonným či shledán součástí nezákonného komplexnějšího postupu správního orgánu – představuje natolik zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel. Vážnou újmou tedy budou zejména intenzívní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených […]. V praxi půjde zejména o snahy správního orgánu proti vůli účastníka - soukromé osoby získat o účastníkovi informace, jež má k dispozici jen on, odejmout mu věci, které oprávněně drží či má v oprávněné detenci, či zabránit mu ve výkonu jeho práv nebo jej v něm citelně omezit (např. v právu užívat vlastněnou či pronajatou věc, v právu podnikat či provozovat jinou hospodářskou činnost)“.
[13] Stěžovatelé podali kasační stížnost a návrh na vydání předběžného opatření. Splnili tedy první i druhou podmínku pro vydání předběžného opatření; splněna je i podmínka čtvrtá. Nejvyšší správní soud však neshledal naplnění třetí podmínky, tedy že by stěžovatelům hrozila bez zásahu soudu vážná újma, pro kterou by bylo nutno zatímně upravit jejich poměry.
[14] Stěžovatelé měli postavení žadatelů o udělení mezinárodní ochrany pouze do skončení řízení o žalobě před krajským soudem. Jejich kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí žaloby sice má ze zákona odkladný účinek (§ 32 odst. 5 zákona o azylu), to ovšem neznamená, že by cizinci (stěžovatelům) v této fázi soudního přezkumu náleželo rovněž postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Cizinec je však oprávněn po dobu řízení o kasační stížnosti setrvat na území ČR (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3997/19). V tomto usnesení však Ústavní soud konstatoval, že cizinci na základě odkladného účinku kasační stížnosti svědčí postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany toliko pro účely setrvání na území; nelze tedy dovodit, že by tak tomu bylo i pro účely práva na zajištění ubytování a základního hmotného zabezpečení. Takový závěr by byl v rozporu se zněním zákona o azylu.
[15] Cizinec je tedy v rámci řízení o kasační stížnosti oprávněn pobývat na území ČR, a to na základě potvrzení o strpění na území dle § 78b zákona o azylu, podle kterého ministerstvo na žádost cizince rozhodne o jeho strpění na území na dobu nezbytně nutnou, pokud cizinec předložil náležitosti uvedené v odstavci 4. O strpění na území vydá ministerstvo cizinci potvrzení o strpění na území, ve kterém vyznačí dobu strpění na území.“ Podle odstavce 4 tohoto ustanovení je cizinec povinen k žádosti o strpění na území nebo prodloužení doby strpění na území povinen a) předložit cestovní doklad, je-li jeho držitelem, b) předložit doklad o včas podané kasační stížnosti s návrhem na přiznání odkladného účinku nebo při prodloužení doby strpění doklad o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti a doklad o tom, že řízení o podané kasační stížnosti dosud pravomocně neskončilo, a c) doložit adresu místa hlášeného pobytu na území.
[16] Žalovaný správně poukázal na to, že zákon o azylu jednoznačně stanoví, že právo na ubytování v pobytovém středisku a poskytnutí stravy mají pouze žadatelé o udělení mezinárodní ochrany (§ 79 odst. 3). Ministerstvo však může povolit poskytnutí stravy a ubytování v azylovém zařízení i cizinci, který je strpěn na území podle tohoto zákona, a to po dobu platnosti potvrzení o strpění na území [viz písm. 79 odst. 5 písm. e)]. Je tak na uvážení správního orgánu, zda takovému cizinci ubytování a stravu poskytne či nikoliv.
[17] V této souvislosti žalovaný soudu doložil vnitřní předpisy SUZ, které upravují postup této organizační složky při posuzování žádostí o poskytnutí ubytování podle § 79 odst. 5 zákona o azylu, a to rozhodnutí SUZ ze dne 6. 3. 2020 a pokyn ředitele SUZ ze dne 6. 3. 2020. Z těchto interních aktů se mimo jiné podává, že požádá-li cizinec o poskytnutí ubytování „na výjimku“, věc posuzuje čtyřčlenná komise, která jedná korespondenčně a zasedá zpravidla první pracovní den po podání žádosti (čl. 2 a čl. 4 odst. 1 a 2 rozhodnutí SUZ ze dne 6. 3. 2020, čl. 12 odst. 1 pokynu ředitele SUZ ze dne 6. 3. 2020). Stanoviska členů uvedené komise se závěrečným doporučením předává předseda komise vedoucímu odboru práce s klienty k posouzení (čl. 4 odst. 4 a 5 a čl. 6 odst. 1 rozhodnutí SUZ ze dne 6. 3. 2020). Mezi kritérii, která komise váží při hodnocení žádosti o výjimku, jsou pak zejména vážná zdravotní situace, skutečnost, zda o výjimku žádá rodina, jejíž člen plní povinnou školní docházku (zde je zohledňován zájem dítěte na dokončení alespoň daného pololetí) a ekonomická situace žadatele (čl. 5 odst. 2 rozhodnutí SUZ ze dne 6. 3. 2020. Konečně, podle čl. 6 odst. 2 rozhodnutí SUZ ze dne 6. 3. 2020 platí, že do okamžiku vyřízení žádosti vedoucím odboru práce s klienty platí u každého žadatele o výjimku dočasná výjimka udělená v souladu s pokynem ředitele SUZ ze dne 6. 3. 2020. Podle čl. 13 odst. 1 písm. b) tohoto pokynu pak platí, že vedoucí odboru, případně pověřený pracovník stálé služby zajistí, aby na základě vlastního písemného sdělení ubytoval bezplatně (na výjimku) osobu, která požádala o ubytování v azylovém zařízení, nemá nárok na ubytování podle písm. a) tohoto ustanovení (tj. není žadatelem o udělení mezinárodní ochrany), ale patří mezi osoby, kterým lze poskytovat ubytování na výjimku podle § 79 odst. 5 zákona o azylu a které dosud nebyl sdělen výsledek posouzení žádosti o tuto výjimku. Lze tedy říci, že podání žádosti o výjimku podle § 79 odst. 5 zákona o azylu má v souladu s výše citovanými ustanoveními vnitřních předpisů SUZ jakýsi „odkladný účinek“, není-li zjevně neopodstatněná (viz čl. 13 odst. 3 pokynu ředitele SUZ ze dne 6. 3. 2020); žadatel tedy do vyřízení jeho žádosti může setrvat v daném azylovém zařízení.
[18] Nejvyšší správní soud má rovněž za prokázané, že stěžovatelé mohou setrvat v pobytovém středisku bez jakýchkoli podmínek nejméně do konce nouzového stavu vyhlášeného vládou ČR. O tom byli informováni sdělením SUZ ze dne 29. 4. 2020. Stěžovatelé tedy v návaznosti na udělení této výjimky mohli (a měli) požádat o potvrzení o strpění na území podle § 78b zákona o azylu, kde by jako místo hlášeného pobytu uvedli konkrétní pobytové středisko. V návaznosti na to mohli požádat o finanční příspěvek podle § 78d odst. 6 citovaného zákona. Podle tohoto ustanovení, cizinci, který je strpěn na území a je bezplatně ubytován v azylovém zařízení, kde se neposkytuje strava, ministerstvo poskytne finanční příspěvek ve výši odpovídající částce životního minima cizince a společně s ním posuzovaných osob po dobu jeho ubytování v azylovém zařízení. Ustanovení § 42 odst. 4 a 5 se použijí obdobně. Finanční příspěvek podle odstavce 2 v takovém případě poskytnout nelze. Smyslem citovaného ustanovení je bezpochyby umožnit cizincům v nepříznivé ekonomické situaci překlenout dobu, po kterou jsou ještě oprávněni na území ČR pobývat, přičemž § 78d odst. 6 zákona o azylu nedává žalovanému na výběr, zda tento finanční příspěvek poskytne, ale ukládá mu povinnost jej poskytnout každému cizinci, který je na území ČR strpěn a je v azylovém zařízení bezplatně ubytován.
[19] Z toho, co bylo uvedeno výše, je zřejmé, že po dobu (dosud trvajícího) nouzového stavu je ubytování stěžovatelů v azylovém zařízení opatřením SUZ zajištěno, a to včetně poskytování finančního příspěvku. Nicméně i poté, co bude nouzový stav zrušen, právní řád ve spojení s interními normativními akty SUZ, které konkretizují oprávnění příslušné organizační složky žalovaného poskytnout ubytování „na výjimku“ podle § 79 odst. 5 o azylu, poskytuje stěžovatelům reálnou a efektivní možnost, jak tvrzené nepříznivé situaci předejít – zde žádostí o poskytnutí ubytování podle posledně citovaného ustanovení a žádostí o finanční příspěvek podle § 78d odst. 6 zákona o azylu, ze kterého by po dobu ubytování v pobytovém středisku mohli hradit náklady stravování. Ve vztahu k uplatnění uvedeného postupu, tedy k podání žádosti o výjimku a žádosti finanční příspěvek, případně k jejich výsledku, stěžovatelé toliko uvedli, že dosud žádný příspěvek neobdrželi. Neuvádějí, že by zmiňované žádosti podali a nebylo jim vyhověno.
[20] Jakkoliv soud chápe, že se stěžovatelé se nachází v nelehké životní situaci, nemůže za daného stavu návrh na vydání předběžného opatření posoudit věcně. Soudní ochrana je ochranou ultima ratio a může nastoupit pouze tam, kde navrhovatelé bezúspěšně vyčerpali prostředky, které jim k ochraně jejich práv poskytují normy v oblasti veřejné správy. Jinými slovy, zásah soudní moci je možný pouze v případě, kdy by stěžovatelé bezúspěšně využili shora popsaných prostředků k zajištění svého ubytování a obživy. Nic takového ovšem stěžovatelé v dané věci netvrdí a nevyplývá to ani z vyjádření žalovaného. Lze tedy stěžovatelům doporučit, aby u SUZ podali žádost o poskytnutí výjimky podle § 79 odst. 5 zákona o azylu a na soud se případně obrátili až poté, nebude-li jim vyhověno; tím samozřejmě kasační soud nikterak nepředjímá, jak by o (novém) návrhu na vydání předběžného opatření rozhodl.
[21] Z výše uvedených důvodů je nyní taktéž nadbytečné zabývat se možnou újmou na procesních právech stěžovatelů v případě jejich vyloučení z pobytového střediska, neboť té mají (minimálně dočasně) možnost zabránit podáním žádosti o výjimku. O tom, že stěžovatelé nejsou momentálně nijak kráceni na právu na spravedlivý proces, ostatně svědčí skutečnost, že včas podali kasační stížnost a požádali o ustanovení zástupce soudem; Nejvyšší správní soud přitom této žádosti vyhověl usnesením ze dne 30. 4. 2020, č. j. 3 Azs 131/2020-24. Ze stejného důvodu je rovněž bezpředmětné, zabývat se tvrzenými deficity mechanismu posuzování žádostí o výjimku.
[22] Nejvyšší správní soud samozřejmě nepřehlédl fakt, že v usnesení ze dne 18. 3. 2020, č. j. 3 Azs 28/2020-73, obdobné žádosti o nařízení předběžného opatření žadatelů o mezinárodní ochranu vyhověl, přičemž uvedený postup byl tímto soudem následován i v několika dalších rozhodnutích. Tato rozhodnutí ovšem výslovně reflektovala aktuální a zcela mimořádnou situaci pramenící z příčin a důsledků vyhlášeného nouzového stavu, kdy Nejvyšší správní soud považoval za nutné odhlédnout od výše vyložených požadavků na aktivní přístup žadatelů o mezinárodní ochranu při zajištění jejich ubytování a obživy. Jak vyplývá z odst. [22] a [23] odůvodnění zmiňovaného rozhodnutí, Nejvyšší správní soud s ohledem na tehdejší v podstatě bezprecedentní skutkovou i právní situaci netrval na vyčerpání mimosoudních možností ochrany žadatelů, neboť reálně hrozilo, že bez jeho bezodkladného zásahu může reálně dojít k těžké újmě na straně těchto osob. Tato specifická situace však již s vysokou pravděpodobností skončí ke dni 17. 5. 2020 (viz usnesení vlády č. 485 ze dne 30. 4. 2020 (in www.vlada.cz); do té doby jsou ubytování a obživa stěžovatelů zajištěny bez dalšího opatřením SUZ ze dne 12. 3. 2020, zmiňovaném v bodě [8] tohoto odůvodnění.
[23] Na základě uvedených skutečností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky pro vydání stěžovateli požadovaného předběžného opatření nejsou za daného stavu splněny. Nezbylo mu proto, než tento návrh zamítnout.
Poučení:Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. května 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu
Usnesení ze dne 8. 7. 2020
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobců: a) O. N., a b) K. N., oba zastoupeni JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2020, č. j. 32 Az 1/2019-91, o návrhu žalobců na vydání předběžného opatření,
takto:
Žalovanému se ukládá povinnost strpět pobyt žalobkyně a) a žalobce b) v pobytovém středisku provozovaném Správou uprchlických zařízení Ministerstva vnitra a poskytnout jim základní hmotné zabezpečení do pravomocného skončení řízení o této kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobci (dále jen „stěžovatelé“) domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2020, č. j. 32 Az 1/2019-91, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 12. 2018,
č. j. OAM-558/ZA-ZA11-ZA10-2018. Tímto rozhodnutím žalovaný neudělil žalobcům mezinárodní ochranu podle § 12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Dne 29. 6. 2020 doručili stěžovatelé Nejvyššímu správnímu soudu návrh na vydání předběžného opatření, kterým požadují, aby soud uložil žalovanému, respektive jeho organizační složce, aby strpěl ubytování stěžovatelů v pobytovém středisku do okamžiku pravomocného rozhodnutí o podané kasační stížnosti.
[3] V nyní projednávané věci se jedná o v pořadí druhý návrh na vydání téhož předběžného opatření; o prvním návrhu rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 15. 5. 2020, č. j. 3 Azs 131/2020-46, tak, že jej zamítl. Stěžovatelé v nynějším návrhu uplatnili identické důvody, které uvedli již v návrhu prvém; nyní pouze netvrdí, že by zamítnutím návrhu byli kráceni na svých procesních právech. Nejvyšší správní soud zde tedy pro stručnost odkazuje na bod [3] až [7] citovaného usnesení, kde jsou situace stěžovatelů, jakož i další podstatné okolnosti jejich případu podrobně popsány. Nad rámec těchto důvodů stěžovatelé ve svém návrhu uvádějí, že se již pokoušeli ve spolupráci s pracovnicí Organizace pro pomoc uprchlíkům (dále též „OPU“) najít ubytování v azylových domech; kvůli jazykové bariéře, z kapacitních důvodů a kvůli nemožnosti navázat stěžovatele na dávky státní sociální podpory a dávky v hmotné nouzi pro zaplacení ubytovacích služeb, nebyli do těchto zařízení přijati. Nemohou ani požádat o příspěvek podle § 78 odst. 2 zákona o azylu, neboť žalovaný přijetí o této žádosti podmiňuje tím, že žadatelé již mají zajištěno ubytování v soukromí.
[4] Stěžovatelé dále uvedli, že požádali Správu uprchlických zařízení (dále jen „SUZ“) o výjimku na ubytování podle § 79 odst. 5 zákona o azylu, dne 29. 6. 2020 jim bylo pracovníkem SUZ ústně sděleno, že jejich žádosti nebude vyhověno a že musejí následujícího dne pobytové středisko opustit. Dne 29. 6. 2020 adresoval vedoucí odboru práce s klienty SUZ (dále jen „vedoucí odboru“) stěžovatelům přípis „Odpověď na žádost o udělení výjimky na ubytování“, č. j. UT-15366/2020, kterým žádosti nevyhověl a (další) výjimku na ubytování neposkytl.
[5] Z tohoto přípisu, který stěžovatelé na výzvu soudu k návrhu v kopii doložili, se podává, že komise zřízená za účelem posuzování výjimek (dále jen „komise“) vzala v potaz skutečnost, že stěžovatelka a) pečuje o nezletilé dítě, zároveň trpí chronickými zdravotními problémy, které jí ovšem nezpůsobily invaliditu; s ohledem na délku pobytu na území ČR může stěžovatelka a) požádat o povolení k zaměstnání. Dále je zde konstatováno, že stěžovatelé jsou zranitelnými osobami a pochází ze země, která není bezpečnou zemí původu, v jejich případě jde o první žádost o mezinárodní ochranu a v současné době pobývají v pobytovém středisku na výjimku. V průběhu pobytu stěžovatelka a) opakovaně využila možnosti opustit zařízení, v souvislosti s jejím pobytem v zařízeních SUZ bylo hlášeno několik mimořádných událostí (pozn. NSS: bez jejich bližší konkretizace). Komise na základě uvedených skutečností dospěla k závěru, že neexistují žádné důvody, pro které by měla být stěžovatelům prodloužena výjimka na ubytování; stěžovatelka a) má možnost legálně pracovat a zajistit si prostředky k pobytu na území. Během pobytu v zařízeních SUZ měla možnost navštěvovat kurzy českého jazyka a projevit snahu zapojit se do života v ČR a zlepšit si tak postavení na trhu práce. Vzhledem k tomu, že opakovaně opustila zařízení v souladu s § 82 zákona o azylu, byla schopna si samostatně zajistit bydlení i prostředky k obživě. Výjimka na ubytování byla stěžovatelům dvakrát prodloužena, což jim poskytlo dostatečný prostor k řešení jejich situace, krom toho již na území ČR není vyhlášen nouzový stav ani žádná jiná plošná omezení v souvislosti s pandemií nemoci COVID-19.
[6] V reakci na toto rozhodnutí stěžovatelé podali dne 30. 6. 2020 opětovnou žádost o výjimku na ubytování, kterou doložili k návrhu na vydání předběžného opatření. Stěžovatelka a) v žádosti uvedla, že v pobytovém středisku absolvovala kurz českého jazyka v rozsahu 220 hodin a stále na lekce chodí, což dokládá osvědčením. Od června 2019 také chodí na jazykový kurz od OPU v Hradci Králové. Kvůli jejímu zdravotnímu stavu je pro ni obtížné najít si vhodnou práci; od srpna 2019 chodí jednou týdně uklízet dům v X, z odměny hradí své léky a synovi věci do školy. Rovněž se snaží integrovat do české společnosti, zúčastnila se i společenských akcí v okolí pobytového střediska. Její syn plní povinnou školní docházku, učí se velmi dobře. Stěžovatelka a) se snaží svoji situaci zlepšit, zapsala se do programů OPU a hledá zaměstnání, kvůli zdravotnímu stavu (cukrovka, anémie, chronická hepatitida typu C a gastritida) a přetrvávající jazykové bariéře se jí to ale nedaří. Stěžovatelka a) často kolabuje a musí být hospitalizována, má strach o své zdraví a je ve velkém stresu ohledně budoucnosti své a svého syna. Stěžovatelé se nacházejí v situaci, kdy si nemohou vlastními silami ubytování zajistit.
[7] Stěžovatelé se z výše uvedených důvodů obávají, že by jim v důsledku neposkytnutí ubytování v pobytovém středisku hrozila vážná újma. Z prostředků, které získávají z titulu příspěvku podle § 78d odst. 6 zákona o azylu, si nemohou našetřit na kauci a nájemné k bytu, hrozí jim tak, že by po opuštění pobytového střediska byli nuceni pobývat na ulici.
[8] Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že pobytovou situaci stěžovatelů řeší paní X, sociální pracovnice Organizace pro pomoc uprchlíkům, která tutéž agendu vyřizuje také u paní X; řízení o kasační stížnosti této cizinky, jehož součástí je i obdobný návrh na vydání předběžného opatření, vede kasační soud pod sp. zn. 3 Azs 137/2020. V odkazované věci byla zdejšímu soudu doručena kopie e-mailu této sociální pracovnice pracovníkům SUZ, ve kterém souhrnně popisuje situaci stěžovatelů v nyní projednávané věci, stěžovatelky X, jakož i dalších osob v obdobném postavení. Z tohoto e-mailu se podává, že se stěžovateli v nyní projednávané věci pracuje OPU dlouhodobě a průběžně se s nimi pokouší hledat ubytování i zaměstnání. Pro stěžovatelku a) to je ovšem kvůli jejímu zdravotnímu stavu obtížné. Stěžovatelé na sobě pracují, s ohledem na jejich individuální situaci však během jednoho či dvou měsíců jejich sociální situaci vyřešit nelze. Informace o tom, že musí opustit pobytové středisko, je uvrhla do silné psychické krize. Je sice možné na cca 1 týden využít krizová lůžka v azylových domech, to ovšem není řešením jejich situace. Návazné pobytové služby v azylových domech nelze využít mimo jiné kvůli nemožnosti navázat stěžovatele na systém státní sociální podpory; nadto je nyní vyžadován negativní test na onemocnění COVID-19, což představuje další finanční zátěž. O příspěvek podle § 78d odst. 2 zákona o azylu požádat podle praxe SUZ nelze, dokud stěžovatelé nemají nájemní smlouvu nebo potvrzení o ubytování. Stěžovatelé se tak nacházejí v „začarovaném kruhu“. Stěžovatelé by byli také odříznuti od nastavené sociální a právní podpory, školy, zdravotní péče apod.
[9] S ohledem na naléhavost věci a na skutečnost, že nynější návrh na vydání předběžného opatření je založen v zásadě na totožných důvodech jako první návrh stěžovatelů, nepovažoval Nejvyšší správní soud za potřebné, zasílat jej k vyjádření žalovanému, neboť k prvnímu návrhu se žalovaný podrobně vyjádřil (viz bod [8] až [9] usnesení č. j. 3 Azs 131/2020-46). Ostatně z rozhodnutí, jímž bylo udělení výjimky na ubytování zamítnuto, jasně plyne, že stanovisko žalovaného, respektive jeho organizační složky, k ubytování stěžovatelů v pobytovém středisku je negativní. Nejvyšší správní soud za součást stanoviska k návrhu považuje rovněž vyjádření žalovaného, které bylo soudu zasláno k prvnímu návrhu.
[10] Podle § 38 odst. 1 s. ř. s. platí, že byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.
[11] Pravomoc Nejvyššího správního soudu vydat předběžné opatření i v řízení o kasační stížnosti byla konstatována již v usnesení tohoto soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006-37, č. 910/2006 Sb. NSS. Pro takový postup musí být dle citovaného usnesení kumulativně splněny tyto podmínky: „1) podaná kasační stížnost, řízení o níž nebylo zastaveno, a to zásadně včetně kasační stížnosti mající vady, s výjimkou takových vad, že by z povahy věci bránily o předběžném opatření rozhodnout (…); 2) návrh na vydání předběžného opatření; 3) potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu; 4) podané vyjádření ostatních účastníků k návrhu na vydání předběžného opatření, je-li takového vyjádření potřeba […]“. Vážnou újmou ve smyslu citovaného usnesení je přitom třeba rozumět zejména „intenzívní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených“. Výše uvedené podmínky jsou aplikovatelné i na nyní posuzovaný případ.
[12] Stěžovatelé podali kasační stížnost a návrh na vydání předběžného opatření. Splnili tedy první i druhou podmínku pro vydání předběžného opatření. Naplněna je i třetí podmínka, tedy hrozba vážné újmy, pro kterou je nutno zatímně upravit poměry stěžovatelů. K uvedenému závěru však Nejvyšší správní soud dospěl vzhledem ke zcela specifickým okolnostem nyní posuzovaného případu, jak bude rozvedeno níže. S ohledem na to, co bylo uvedeno v bodu [9], Nejvyšší správní soud upustil od požadavku na splnění čtvrté podmínky.
[13] Již v předchozím zamítavém usnesení č. j. 3 Azs 131/2020-46, Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelé ztratili postavení žadatelů o mezinárodní ochranu pravomocným skončením řízení před krajským soudem. Jejich kasační stížnost má sice ze zákona odkladný účinek a stěžovatelé tak mohou na území ČR setrvat, to ovšem neznamená, že by jim svědčilo právo na ubytování v pobytovém středisku a základní hmotné zabezpečení. Na základě potvrzení o strpění ovšem mohou požádat o poskytnutí tzv. ubytování na výjimku podle § 79 odst. 5 zákona o azylu (viz body 20] až [23] citovaného usnesení). V této souvislosti Nejvyšší správní soud stěžovatelům vytknul, že ve vztahu k podání této žádosti ve svém návrhu netvrdili ničeho. Shledal, že s ohledem na blížící se ukončení nouzového stavu vyhlášeného na území ČR kvůli šíření pandemie nemoci COVID-19 a uvolnění přijatých mimořádných opatření, je třeba trvat na tom, aby stěžovatelé postupovali standardní cestou, tj. aby nejprve vyčerpali mimosoudní prostředky k řešení své situace, kterou je žádost o poskytnutí výjimky na ubytování v pobytovém středisku. Teprve nebudou-li stěžovatelé úspěšní, může soud jejich návrh posoudit věcně.
[14] Z podkladů zaslaných soudu spolu s druhým návrhem je zjevné, že taková situace nyní nastala. Stěžovatelé k novému návrhu na vydání předběžného opatření doložili „rozhodnutí“ vedoucího odboru, kterým nebylo vyhověno jejich žádosti o poskytnutí výjimky na ubytování v pobytovém středisku. Jakkoli soud nepovažuje za žádoucí, aby nahrazoval uvážení správního orgánu, zda má cizince ponechat v pobytovém středisku i po dobu řízení o kasační stížnosti, nelze vyloučit, že by v určitých specifických případech mohl žalovanému uložit, aby pobyt cizince v pobytovém středisku strpěl. Půjde především o situace zvláště zranitelných osob, u kterých by ukončení pobytu v pobytovém středisku mohlo vést ke vzniku zásadní újmy (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2020, č. j. 6 Azs 167/2020-49). O takový případ se s ohledem na odůvodnění návrhu a obsah jeho příloh jedná právě v nyní posuzované věci.
[15] Nejvyšší správní soud podotýká, že při rozhodování o předběžném opatření je omezen jednak tím, že musí rozhodnout bezodkladně, jednak i tím, že zpravidla vychází pouze z toho, co účastník řízení v návrhu předestře, respektive doloží, a z toho, co je zřejmé ze spisu. Stěžovatelé v návrhu poukázali především na nedobrý zdravotní stav stěžovatelky a) a dále na svou tíživou sociální a ekonomickou situaci, což ani žalovaný ve vyjádření k prvnímu návrhu na vydání předběžného opatření, ani vedoucí odboru v odpovědi na žádost o udělení výjimky nečinili sporným. Jakkoli není úkolem Nejvyššího správního soudu, aby v rámci rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření posuzoval způsob rozhodování žalovaného o žádostech o poskytnutí ubytování, nelze odhlédnout od skutečnosti, že odpověď na žádost o poskytnutí výjimky obsahuje pouze strohé konstatování kritérií, která komise pro své stanovisko k rozhodnutí vedoucího odboru vzala v úvahu (viz bod [5] věta první až třetí). Není však vůbec zřejmé, jakým způsobem byly uvedené skutečnosti váženy, která kritéria svědčila pro závěr o existenci důvodů pro prodloužení ubytování a která nikoliv. Z odpovědi na žádost stěžovatelů pak už vůbec neplyne, jak se s tímto stanoviskem vypořádal vedoucí odboru, který jim úvodem tohoto přípisu pouze sdělil, že se jim výjimka na ubytování neposkytuje (komise je pouze jeho poradním orgánem). Stěžovatelé přitom v opakované žádosti o výjimku na ubytování ze dne 30. 6. 2020 tvrdí a dokládají skutečnosti, které jsou v rozporu s tím, co je jim ze strany komise vytýkáno, mj. pasivita ve vztahu k integraci do české společnosti a navštěvování kurzů českého jazyka.
[16] Stěžovatelka a) by nepochybně mohla získávat prostředky na živobytí prací, neboť dle doložených podkladů a napadeného rozsudku krajského soudu se na území ČR nachází již od 28. 6. 2018, a může tedy získat pracovní povolení podle § 97 písm. e) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti – ostatně dle jejího tvrzení tuto možnost i využila – z lékařských zpráv založených ve spise tohoto soudu i soud krajského je však zřejmé, že její pracovní schopnost je významně omezena nepříznivým zdravotním stavem. Poukázat lze především na časté stavy hypoglykémie, pro které často upadá do bezvědomí. Jak vyplynulo z e-mailu sociální pracovnice OPU, doloženého k návrhu na vydání předběžného opatření ve věci sp. zn. 3 Azs 137/2020, i přes tyto komplikace se stěžovatelka a) snaží svoji situaci aktivně řešit ve spolupráci s OPU, dosud však bezúspěšně.
[17] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že neuspokojivý zdravotní stav stěžovatelky a), který jí do značné míry znemožňuje zajistit si finanční prostředky prací, jakož i potřeba péče o nezletilé dítě a skutečnost, že stěžovatelé jsou zranitelnými osobami ve smyslu § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu, zakládají ve svém souhrnu zmíněné specifické okolnosti, pro které je třeba návrhu na uložení předběžného opatření vyhovět. Zohlednil přitom i fakt, že stěžovatelé svoji situaci dosud nedokázali vyřešit ani aktivní spoluprací s pracovníky OPU; stěží lze pak předpokládat, že by toho nyní s ohledem na svoji tíživou situaci byli schopni sami. Je tedy zřejmé, že ukončení jejich pobytu v pobytovém středisku by stěžovatelům skutečně způsobilo zásadní újmu spočívající v podstatně ztížené, až minimální, možnosti zajištění si dalšího ubytování na území ČR; nelze ani vyloučit, že by se v důsledku vyloučení z pobytového střediska ocitli zcela bez přístřeší. Nejvyšší správní soud kvituje, že žalovaný poskytoval žadatelům o mezinárodní ochranu ubytování výjimečně po celou dobu trvání nouzového stavu, ačkoli jinak na něj již ztratili právní nárok. V posuzované věci jsou ovšem dány výše popsané závažné důvody pro to, aby bylo toto ubytování poskytnuto stěžovatelům i nadále, a to až do pravomocného skončení řízení o kasační stížnosti; přesvědčivé argumenty, které by tento závěr zpochybnily, se z obsahu sdělení vedoucího odboru nepodávají.
[18] Závěrem Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatelé, jakkoli tvrdí opak, mohou požádat o finanční příspěvek dle § 78d odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Podle něj cizinci, který je strpěn na území, lze s ohledem na prokázané majetkové a finanční poměry jeho nebo jeho rodiny poskytnout na jeho žádost finanční příspěvek až do výše 1,5násobku částky životního minima žadatele a společně s ním posuzovaných osob (§ 42 odst. 3), jsou-li společně posuzovány 2 až 3 osoby. Ačkoliv stěžovatelé uvádějí, že žádost nemohou podat, dokud nemají zajištěné soukromé ubytování, taková podmínka ze zákona o azylu neplyne. Stanoví-li žalovaný další podmínky nad rámec zákona, či rozhoduje-li v rozporu s ním, mají stěžovatelé možnost využít prostředků nápravy přímo v daném řízení. Současně je však třeba upozornit, že kladné rozhodnutí o takové žádosti by u stěžovatelů mohlo založit změnu poměrů ve smyslu § 38 odst. 4 s. ř. s., pro kterou soud může rozhodnutí o předběžném opatření i bez návrhu zrušit nebo změnit.
[19] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro vydání předběžného opatření. Proto zavázal žalovaného tak, jak je uvedeno ve výroku usnesení, tj. aby do doby pravomocného skončení řízení o této kasační stížnosti strpěl pobyt stěžovatelky a) a stěžovatele b) v pobytovém středisku provozovaném jeho organizační složkou, a současně s tím jim po uvedenou dobu poskytoval základní hmotné zabezpečení ve stejném rozsahu jako doposud.
[20] Účinky založené předběžným opatřením trvají, pokud soud předběžné opatření předtím sám nezruší či nezmění, do dne právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti. Vydání předběžného opatření žádným způsobem nepředjímá, jak zdejší soud rozhodne ve věci samé.
[21] O nákladech řízení o předběžném opatření bude rozhodnuto v rámci rozhodnutí o nákladech řízení o kasační stížnosti (§ 61 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s.).
Poučení:Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. července 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu