Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení1× citováno

Spisová značka

3 Azs 137/2020

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 10. 12. 2020Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: RYCHLÝ TomášECLI:CZ:NSS:2020:3.Azs.137.2020.94
Další údaje
Předmět řízení: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (5) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Usnesení ze dne 10. 12. 2020

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: S. G., zastoupená JUDr. Filipem Rigelem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2020, č. j. 31 Az 18/2019 – 23,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Filipu Rigelovi, Ph.D., advokátovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 11 483 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení žalobkyně nese stát.

Odůvodnění:

[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 9. 2019, č. j. OAM-582/ZA-ZA11-ZA21-2019, neudělil žalobkyni dle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), mezinárodní ochranu. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 7. 4. 2020, č. j. 31 Az 18/2019 – 23.

[2] Při posuzování věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu. Dne 27. 6. 2019 požádala žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany v České republice. V rámci žádosti a v následném pohovoru uvedla, že je arménské národnosti, hlásí se k arménské apoštolské církvi a nikdy nebyla členkou politické strany či hnutí, v zemi původu se politicky neangažovala. Vlast se rozhodla opustit v červenci 2018 poté, co byla celkem třikrát unesena neznámými osobami, které ji zavezly na opuštěné místo a vyhrožovaly jí. Žalobkyně se domnívá, že šlo o příbuzné jiné ženy, kterou znásilnil její bývalý přítel. Na tohoto muže se totiž její únosci dotazovali a chtěli vědět, kde se nachází. Po prvním únosu se žalobkyně obrátila na policii, kde jí slíbili, že se případem budou zabývat, ale nic se nestalo. Únos a následné vyhrožování se pak opakovalo. Proto se rozhodla obtíže vyřešit odchodem z vlasti. Dále žalobkyně uvedla, že se od roku 2015 léčí s obsedantně kompulsivní poruchou. Ta se projevuje tím, že má pocit, že je neustále ve špíně, pořád se musí mýt a prát si oblečení. Neustále cítí vnitřní napětí a neklid, občas přemýšlí o sebevraždě. V Arménii by neměla přístup k lékům, které užívá. Žalobkyně v minulosti neúspěšně žádala o azyl i v Rakousku, kde pobývala v letech 2012 až 2016, a to z důvodu, že jiný její bývalý přítel zabil svého kamaráda a utekl. Žalobkyni pak ve vlasti hledali příbuzní oběti, kteří chtěli vědět, kde se vrah ukrývá. Žalobkyně se návratu do domovského státu obává, neboť by ji tam mohli zabít rodinní příslušníci znásilněné ženy. Tato situace by na ni mohla působit natolik stresujícím dojmem, že by ji mohla dohnat k sebevraždě.

[3] Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná a rozhodnutí žalovaného shledal v souladu se zákonem. Zdůraznil, že jediným motivem odjezdu žalobkyně z vlasti byly výhrůžky ze strany soukromých osob. V této souvislosti se zabýval úvahou žalovaného o tom, zda mohla žalobkyně využít v zemi původu právních prostředků k ochraně před tímto jednáním. V Arménii se přitom lze obrátit na policii v případě, že má soukromá osoba konflikt s jinou osobou, policie takové případy běžně řeší. Na postup policie lze podat stížnost u nadřízeného orgánu, popřípadě se lze obrátit též na soud. Na práci policie dohlíží prokuratura a trestnou činností policistů se zabývá Speciální vyšetřovací služba. Žalobkyně učinila na policii jedno oznámení, dále se o svůj případ již nezajímala a v případě dalších dvou únosů se na příslušné orgány ani neobrátila. Krajský soud tak konstatoval, že žalobkyně měla před opuštěním vlasti využít všechny dostupné vnitrostátní prostředky ochrany, což neučinila. V případě návratu do Arménie může popsané mechanismy využít, pokud by se útoky na její osobu opakovaly.

[4] Krajský soud dále uvedl, že ani zdravotní stav stěžovatelky nezakládá důvody pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Nezakládá ani důvod pro udělení tzv. humanitárního azylu ve smyslu § 14 citovaného zákona. Žalovaný upozornil na to, že podle znaleckého lékařského vyšetření žalobkyně z března 2019 v Rakousku jí v důsledku přesunu do ČR nehrozí takové zhoršení zdravotního stavu, aby ji to ohrožovalo na životě. Z toho žalovaný dovodil, že ani případný návrat do vlasti ji nebude v tomto směru ohrožovat. Krajský soud se s tímto závěrem ztotožnil a doplnil, že ze zpráv o zemi původu vyplývá, že základní psychiatrické služby jsou poskytovány zdarma všem arménským občanům. Obdobně jsou pacientům zdarma přístupné i léky pro léčbu řady duševních onemocnění. K platbám z vlastních prostředků dochází pouze v případě drahých psychotropních léčiv. Stát poskytuje bezplatné zdravotní služby a občané mohou využívat dobrovolného zdravotního pojištění. Podle soudu je tedy lékařská péče v Arménii dostatečná a žalobkyně zde bude mít možnost pokračovat v léčbě svého onemocnění.

[5] Závěrem krajský soud neshledal ani důvody pro udělení doplňkové ochrany, přičemž převážně odkázal na argumentaci stran možnosti využití právních prostředků ochrany v zemi původu před tvrzeným nebezpečím ze strany soukromých osob, respektive na shora nastíněnou možnost využití tamní lékařské péče. Podklady shromážděné žalovaným přitom označil za transparentní, objektivní a aktuální. Pro úplnost též podotkl, že žalobkyně se nijak nedotýká situace kolem sporného území Náhorního Karabachu, neboť pochází z města A., ve kterém žádné napětí není.

[6] Kasační stížnost podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) formálně z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Ustanovený zástupce poté důvody kasační stížnosti podřadil pod písm. b) a písm. d) citovaného ustanovení s. ř. s. Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje stěžovatelka v tom, že přesahuje její vlastní zájmy. Krajský soud totiž rozhodl v rozporu s dosavadní judikaturou a též podstatně porušil zákon, což mělo dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky.

[7] Stěžovatelka předně namítá, že žalovaný řádně nezjistil skutkový stav věci. Při shromažďování zpráv o zemi původu pominul ty, které se zabývají efektivitou státního aparátu. Jestliže žalovaný a krajský soud dovodili, že se problémy stěžovatelky dají vyřešit prostředky, které nabízí právní řád jejího domovského státu, pak měli k tomu tvrzení shromáždit relevantní podklady. Žalovaným použité zprávy totiž pojednávají toliko o organizaci státního aparátu, nikoli o jeho reálném fungování. Stejně tak žalovaný neopřel o odpovídající důkaz svoje tvrzení, že přesunem stěžovatelky zpět do vlasti nedojde ke zhoršení jejího zdravotního stavu. Takový důkaz (znalecký posudek z oboru psychiatrie) nebyl v řízení opatřen. Tento důkaz nemůže nahradit zpráva z Rakouska, která se týkala přemístění stěžovatelky do ČR, kde jí nehrozilo žádné nebezpečí (na rozdíl od země původu). Stěžovatelka nadto upozorňuje, že jestliže doložila na podporu svých tvrzení zprávy o Arménii, které byly v rozporu s tím, co shromáždil žalovaný, mělo dojít k překlenutí tohoto rozporu. Žalovaný tak neměl vycházet ze zpráv, které jdou k tíži stěžovatelky, ačkoli byly novějšího data.

[8] V závěru kasační stížnosti pak namítá, že ve správním řízení podala dne 12. 9. 2019 vyjádření, v jehož rámci trvala na provedení dalšího pohovoru. K tomuto řádně formulovanému procesnímu návrhu se žalovaný nijak nevyjádřil, čímž zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.

[9] Stěžovatelka uzavírá, že z výše uvedených důvodů měl krajský soud rozhodnutí žalovaného pro vady řízení zrušit. Protože tak neučinil, je naplněn důvod kasační stížnosti dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Krajský soud dále přezkoumal nepřezkoumatelné rozhodnutí žalovaného, tím zatížil nepřezkoumatelností i napadený rozsudek, a proto je naplněn rovněž důvod kasační stížnosti dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje její odmítnutí pro nepřijatelnost, případně zamítnutí pro nedůvodnost. Nejprve odkazuje na spisový materiál, na své vyjádření k žalobě a na napadený rozsudek krajského soudu, s jehož závěry se ztotožňuje. Žalovaný je přesvědčen, že spolehlivě zjistil skutkový stav věci, shromáždil odpovídající podklady a objektivní informace a jeho rozhodnutí je v souladu se zákonem. Stěžovatelka podle něj neuvedla žádné relevantní důvody z hlediska mezinárodní ochrany.

[11] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že jestliže kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

[12] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 (všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad práva a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Přijatelnost kasační stížnosti by rovněž dle výše citovaného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, zakládalo zásadní pochybení krajského soudu při výkladu hmotného či procesního práva, pokud by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky.

[13] V zájmu stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Stěžovatelka v kasační stížnosti toliko obecně tvrdila, že napadený rozsudek je rozporný s dosavadní judikaturou (aniž by blíže specifikovala, o jaká rozhodnutí se má jednat) a též že krajský soud podstatně porušil zákon, což mělo dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a taková pochybení nezjistil. Průběh řízení nebyl stižen vadami, odůvodnění napadeného rozsudku bylo dostatečné a srozumitelné a krajský soud se vypořádal se všemi žalobními námitkami (viz zejména odstavce 23 až 39 rozsudku krajského soudu). Žádné pochybení krajského soudu ve smyslu výše uvedeného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, tak zdejší soud neshledal. Přijatelnost kasační stížnosti by mohla zakládat nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, touto vadou však dané rozhodnutí netrpí.

[14] Jak bylo výše naznačeno, napadený rozsudek není nepřezkoumatelný. V tomto směru stěžovatelka pouze uvedla, že krajský soud přezkoumal nepřezkoumatelné správní rozhodnutí žalovaného, čímž sám zatížil rozsudek touto závažnou vadou. S tímto tvrzením se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Stěžovatelka v žalobě výslovně nenamítala, že žalovaný nereagoval na její procesní návrh na provedení dalšího pohovoru (viz odstavec [8] výše), toliko obecně konstatovala, že žalovaný neprovedl navrhované důkazy. Ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 12. 9. 2019 pak sice žádala o provedení dalšího pohovoru, avšak pouze pro případ, pokud by měl žalovaný pochybnosti o pravdivosti jejích tvrzení, nebo pokud by vyvstaly ohledně jejího azylového příběhu nějaké nejasnosti. Jak však vyplývá z odůvodnění rozhodnutí žalovaného i z napadeného rozsudku krajského soudu, důvodem pro neudělení mezinárodní ochrany nebyly pochybnosti o pravdivosti skutkového stavu tak, jak jej stěžovatelka v průběhu řízení předestřela. V tomto směru tak není správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť žalovaný neměl žádný důvod provádět další pohovor (což z jeho rozhodnutí implicitně vyplývá), nepřezkoumatelným proto zdejší soud neshledal ani rozsudek krajského soudu.

[15] Nejvyšší správní soud též stabilně judikuje, že není chybou, pokud se soud s posouzením správních orgánů ztotožní a pro stručnost na jejich závěry odkáže. Měl by však v odůvodnění rozsudku vyložit, proč tak učinil, popřípadě přidat alespoň vlastní krátké hodnocení (viz rozsudek ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130). Těmto požadavkům krajský soud dostál. Z rozsudku vyplývá, jakým způsobem se s žalobní argumentací vypořádal, u všech námitek neopomněl krajský soud uvést vlastní stručné hodnocení.

[16] Žádnou právní otázku, ať již z oblasti práva hmotného či procesního, k níž by byl nucen se vyjádřit za účelem sjednocování judikatury, Nejvyšší správní soud v projednávané věci rovněž nenalezl. Otázky, které stěžovatelka nastolila v žalobě a poté znovu v kasační stížnosti, již byly opakovaně v judikatuře tohoto soudu řešeny. Nejvyšší správní soud se k působení soukromých osob v minulosti nejednou vyjádřil a například v rozsudku ze dne 13. 9. 2004, č. j. 4 Azs 185/2004 – 45, uvedl, že „[z]a pronásledování by mohlo být v souvislosti s ohrožením soukromými osobami pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu před tímto ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany veřejné moci pro některý z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu.“ Citovaný rozsudek se sice týká výslovně pojmu pronásledování, nicméně totožné požadavky klade zákon o azylu i na otázku posouzení hrozící vážné újmy v případě návratu do vlasti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62).

[17] Stěžovatelka se sice jednou na policii podle svých slov neúspěšně obrátila, avšak již nepodala proti postupu policie stížnost a ani se svůj problém nepokusila vyřešit jiným způsobem v rámci domovského státu a s využitím prostředků právní ochrany dle tamního právního řádu. Další útoky na svou osobu ani nenahlásila úřadům a místo toho se rozhodla vlast opustit. Nevyužila tak všech prostředků ochrany, které jí arménský právní řád nabízel, tudíž nelze dovozovat, že by taková ochrana nebyla poskytnuta nebo by byla neúčinná. Z judikatury Nejvyššího správního soudu také vyplývá, že subjektivní nedůvěra vůči vnitrostátním orgánům neodůvodňuje rezignaci na využití ochrany státu (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 5 Azs 11/2012 – 23).

[18] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.

[19] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s.).

[20] Stěžovatelce byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2020, č. j. 3 Azs 137/2020 – 54, ustanoven zástupce JUDr. Filip Rigel, Ph.D., advokát se sídlem [adresa] § 35 odst. 10 s. ř. s. platí odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Soud ustanovenému zástupci přiznal odměnu za dva úkony právní služby spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven soudem, a v doplnění kasační stížnosti [§ 7 bod 5., ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) a s § 11 odst. 1 písm. b) a písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „advokátní tarif“)]. Mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby činí částku 3 100 Kč, tj. za oba úkony v dané věci celkem 6 200 Kč. Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží ustanovenému zástupci i náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (celkem tedy 600 Kč). Ustanovený zástupce v rámci přípravy a převzetí zastoupení nahlédl dne 18. 6. 2020 u Nejvyššího správního soudu do spisu a pořídil si z něj kopie. Dle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu náleží advokátu v souvislosti s poskytnutím právní služby při úkonech prováděných v místě, které není jeho sídlem [adresa] náhrada za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět. Zástupce stěžovatelky tyto náklady uplatnil a doložil je technickým průkazem vozidla s potřebnými údaji. Nejvyšší správní soud tedy přiznal zástupci náhradu cestovních výdajů ve výši 1 790 Kč po zaokrouhlení za cestu na nahlížení do spisu z místa jeho sídla v Pardubicích do sídla Nejvyššího správního soudu v Brně a zpět v celkové vzdálenosti 294 km. Tato cesta byla realizována vozidlem VW Tiguan, registrační značky X, s kombinovanou spotřebou 5,9 litrů paliva na 100 km, přičemž výše průměrné ceny za 1 litr benzínu činí 32 Kč a základní sazba za jeden kilometr jízdy činí 4,20 Kč (§ 13 odst. 1 advokátního tarifu, ve spojení s § 1 vyhlášky č. 358/2019 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, a s § 4 téže vyhlášky). Nejvyšší správní soud přiznal zástupci stěžovatelky rovněž náhradu za promeškaný čas v rozsahu 9 započatých půlhodin po 100 Kč [§ 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, ve spojení s § 14 odst. 3 téhož předpisu], tj. celkem 900 Kč. Celkem tak náhrada cestovních výdajů a náhrada za promeškaný čas činí částku ve výši 2 690 Kč. Ustanovený zástupce soudu doložil, že je plátcem DPH (§ 14a advokátního tarifu). Celková částka jeho odměny se proto zvyšuje o sazbu této daně ve výši 1 993 Kč po zaokrouhlení (21 % z částky 9 490 Kč). Celkem tedy zástupci náleží odměna ve výši 11 483 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení stěžovatelky nese stát (§ 60 odst. 4 s. ř. s.).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 10. prosince 2020

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu

Usnesení ze dne 27. 5. 2020

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: X. X., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2020, č. j. 31 Az 18/2019 – 23, o návrhu žalobkyně na vydání předběžného opatření ze dne 23. 4. 2020,

takto:

Návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření ze dne 23. 4. 2020, jímž by se žalovanému uložilo, aby do pravomocného rozhodnutí o této kasační stížnosti strpěl pobyt žalobkyně v pobytovém středisku a poskytl jí základní hmotné zabezpečení, se zamítá.

Odůvodnění:

[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 9. 2019, č. j. OAM-582/ZA-ZA11-ZA21-2019, neudělil žalobkyni dle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), mezinárodní ochranu. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 7. 4. 2020, č. j. 31 Az 18/2019 – 23.

[2] Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) dne 27. 4. 2020 blanketní kasační stížností. Téhož dne podala dále návrh na vydání předběžného opatření dle § 38 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), jímž by se žalovanému uložilo, aby do pravomocného rozhodnutí o této kasační stížnosti strpěl pobyt stěžovatelky v pobytovém středisku a poskytl jí základní hmotné zabezpečení.

[3] V odůvodnění návrhu na vydání předběžného opatření stěžovatelka předně uvedla, že trpí psychiatrickými obtížemi s tendencemi k sebevraždě a též X. Toto vyplývá z okolností daného případu, které žalovaný nezpochybnil. Vyloučení stěžovatelky z pobytového střediska by mělo za následek, že by musela přebývat do skončení řízení o kasační stížnosti na ulici. To by samo o sobě znamenalo vážnou újmu na zdraví stěžovatelky, v krajním případě kvůli jejím obtížím i ohrožení jejího života. Tyto nepříznivé následky by byly aktuálně umocněny pandemií nemoci COVID-19, přičemž doba trvání nouzového stavu je pro věc nerozhodná. Situaci stěžovatelky zhoršuje fakt, že pronajímatelé nyní nejsou ochotní poskytovat krátkodobé ubytování cizincům. Stěžovatelka dále uvedla, že neobdržela finanční příspěvek ve smyslu § 78d odst. 2 zákona o azylu, a ani nemůže o jeho poskytnutí žádat. Může dostat pouze příspěvek ve výši životního minima podle § 78d odst. 6 zákona o azylu, což je pro případné zaplacení kauce a nájemného naprosto nedostatečná částka. Možnost stěžovatelky najít si ubytování mimo pobytové středisko je zásadně omezena. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje také na to, že bez ubytování si nebude moci přebírat poštovní zásilky od Nejvyššího správního soudu, bude jí tak fakticky odepřeno právo na přístup k soudu a na efektivní využití opravného prostředku ve formě kasační stížnosti. Neposkytnutím ubytování tedy dojde ke vzniku vážné újmy předpokládané v § 38 s. ř. s.

[4] Stěžovatelka dále v návrhu popsala dřívější praxi žalovaného, který povoloval ubytování v pobytovém středisku takřka všem osobám, které byly na území ČR strpěny na základě řízení o kasační stížnosti. Na jaře roku 2019 se však tato praxe náhle změnila a nakonec se ustálila na tom, že k dlouhodobějšímu ubytování takových osob dochází pouze zřídka. O žádostech o vydání povolení k ubytování nevede žalovaný (respektive Správa uprchlických zařízení jako jeho organizační složka; dále také jen „SUZ“) správní řízení. Tento postup je podle stěžovatelky v rozporu s právními předpisy. Cizinci jsou vydáni na milost absolutnímu správnímu uvážení při absenci opravných prostředků a bez možnosti dozvědět se konkrétní důvody, proč jim ubytování v pobytovém středisku nebylo povoleno. Hrozící újmě spočívající ve ztrátě bydlení tak není možné podle stěžovatelky předejít jinak, než právě vydáním předběžného opatření. Stěžovatelka k návrhu na vydání předběžného opatření nepřiložila žádné podklady (navzdory textu návrhu, v němž se uvádí, že jeho přílohou je vyjádření sociální pracovnice OPU k možnosti získání finančního příspěvku – pozn. soudu).

[5] Žalovaný ve vyjádření k návrhu stěžovatelky upozornil na § 79 odst. 5 zákona o azylu, jenž obsahuje demonstrativní výčet situací, ve kterých může žalovaný povolit poskytnutí stravy a ubytování v azylovém zařízení osobám jiným, než které jsou uvedeny v odstavcích 1 a 3 citovaného ustanovení. Jde však toliko o možnost, nikoliv povinnost správního orgánu umožnit těmto osobám na výjimku ubytování v pobytovém středisku; na toto ubytování nevzniká právní nárok. K případu stěžovatelky žalovaný konkrétně sdělil, že tato je v pobytových střediscích ubytována v podstatě nepřetržitě, v X je od 11. 7. 2019. O tom, že může v tomto pobytovém středisku zůstat po dobu platnosti nouzového stavu v ČR, byla stěžovatelka žalovaným uvědomena. Žalovaný též podotkl, že ředitel Správy uprchlických zařízení informoval dopisem předsedu Nejvyššího správního soudu o stanovisku k ubytovávání osob v azylových řízeních po podání kasační stížnosti v řízení o mezinárodní ochraně. Žalovaný závěrem na podporu svého postupu citoval § 78d odst. 6 zákona o azylu, jakož i § 42 odst. 4 a odst. 5 téhož zákona, a odkázal na přílohy svého vyjádření. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření nevyhověl. Žalovaný k vyjádření připojil následující přílohy: odpověď na žádost stěžovatelky o ubytování ze dne 29. 4. 2020; pokyn ředitele SUZ MV ze dne 6. 3. 2020, upravující pohyb klientů SUZ MV; rozhodnutí vedoucího odboru práce s klienty Správy uprchlických zařízení MV ze dne 6. 3. 2020, o zřízení komise za účelem posuzování žádostí o udělení výjimek klientů v azylových zařízeních SUZ MV; dopis ředitele SUZ ze dne 31. 3. 2020, adresovaný předsedovi Nejvyššího správního soudu JUDr. Michalu Mazancovi.

[6] Nejvyšší správní soud úvodem podotýká, že z výpisu z evidenční karty stěžovatelky č. X ze dne 26. 5. 2020 zjistil, že jmenovaná nadále pobývá v X, aktuálně na výjimku do 1. 6. 2020.

[7] Podle § 38 odst. 1 s. ř. s. byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.

[8] Nejvyšší správní soud úvodem podotýká, že věc stěžovatelky není prvním případem, ve kterém došlo k podání návrhu na vydání předběžného opatření s totožným či obdobným petitem, a to za podobných skutkových okolností. Zdejší soud řešil v nedávné době řadu případů, ve kterých se cizinci, žádající v ČR o mezinárodní ochranu, domáhali toho, aby soud uložil žalovanému strpět jejich pobyt v pobytovém středisku do ukončení řízení o jejich kasační stížnosti proti zamítavému rozsudku krajského soudu, případně aby též žalovanému uložil povinnost poskytnout jim základní hmotné zabezpečení. Poprvé rozhodl Nejvyšší správní soud v takové věci usnesením ze dne 12. 3. 2020, č. j. 1 Azs 28/2020 – 56, a to tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Od tohoto usnesení se poté odvíjí několik dalších rozhodnutí, ve kterých se sice Nejvyšší správní soud k jeho závěrům přihlásil, avšak návrhům na vydání předběžného opatření vyhověl. Důvodem pro tento postup byla specifická a výjimečná situace, která nastala po datu vydání usnesení č. j. 1 Azs 28/2020 – 56, a jež spočívala ve vyhlášení karantény pro celé území ČR a omezení volného pohybu osob kvůli probíhající pandemii „koronaviru“ (označovaného jako SARS CoV-2). Ve zkratce lze shrnout, že kasační soud v těchto rozhodnutích akcentoval výrazné ztížení možnosti stěžovatelů hledat si v takto výjimečných podmínkách soukromé ubytování, v některých případech pak tento důvod pro vyhovění návrhu umocnil i nepříznivý zdravotní stav dotčených stěžovatelů, který u nich zvyšoval riziko nákazy zmíněným onemocněním. V tomto směru lze odkázat především na usnesení ze dne 18. 3. 2020, č. j. 3 Azs 28/2020 – 73, a na něj navazující rozhodnutí tohoto soudu (namátkou například usnesení ze dne 20. 3. 2020, č. j. 5 Azs 70/2020 – 32, nebo ze dne 1. 4. 2020, č. j. 10 Azs 97/2020 – 49).

[9] Nejvyšší správní soud však v kontextu aktuální situace (ukončení vládou vyhlášeného nouzového stavu ke dni 17. 5. 2020 a postupné „rozvolňování“ uložených opatření a omezení) považuje za nezbytné znovu plně aplikovat závěry v usnesení č. j. 1 Azs 28/2020 – 56, jejichž podstatou je přesvědčení, že soud může nahradit správní uvážení, zda bude cizinec ponechán v pobytovém středisku i po dobu řízení o kasační stížnosti, jen ve velmi specifických případech. Půjde především o situace zvláště zranitelných osob, u kterých by ukončení pobytu v pobytovém středisku mohlo vést ke vzniku zásadní újmy. O takovou situaci se v nyní posuzované věci nejedná.

[10] Zdejší soud nepovažuje za potřebné znovu zde opakovat závěry vyřčené v usnesení č. j. 1 Azs 28/2020 – 56 a v na něj navazujících rozhodnutích, a v podrobnostech na ně odkazuje. Rozhodnou argumentaci lze s odkazem na odůvodnění usnesení č. j. 1 Azs 28/2020 – 56, shrnout tak, že „[z]ákon o azylu (…) jednoznačně stanoví, že právo na ubytování v pobytovém středisku a poskytnutí stravy mají pouze žadatelé o udělení mezinárodní ochrany (§ 79 odst. 3). Ministerstvo však může povolit poskytnutí stravy a ubytování v azylovém zařízení i cizinci, který je strpěn na území podle tohoto zákona, a to po dobu platnosti potvrzení o strpění na území [viz písm. 79 odst. 5 písm. e)]. Je tak na uvážení správního orgánu, zda takovému cizinci ubytování a stravu poskytne či nikoliv. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel v současné době nemá nárok na poskytnutí ubytování v pobytovém středisku. To ovšem neznamená, že by se musel nutně ocitnout bez střechy nad hlavou a jakýchkoliv finančních prostředků. Stěžovatel po rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí žaloby měl podat žádost o potvrzení o strpění na území a dále si mohl požádat o finanční příspěvek dle § 78d odst. 2 zákona o azylu (podle něj lze cizinci, který je strpěn na území, s ohledem na prokázané majetkové a finanční poměry jeho nebo jeho rodiny poskytnout na jeho žádost finanční příspěvek až do zde uvedené výše). Měl by tak mít možnost zajistit si případně jiné ubytování. Nelze rovněž shledat, že by byl stěžovatel v důsledku postupu žalovaného (ukončení ubytování v ubytovacím středisku) nějakým způsobem zkrácen na svých procesních právech. O tom ostatně svědčí skutečnost, že stěžovatel včas podal kasační stížnost a požádal o ustanovení zástupce soudem, Nejvyšší správní soud přitom této žádosti vyhověl. Skutečnost, že stěžovatel již nebude ubytován v ubytovacím středisku, rovněž automaticky neznamená, že by nemohl participovat na soudním řízení či se účastnit porady se svým zástupcem. (…) Jakkoliv soud chápe, že se stěžovatel nachází v nelehké životní situaci, neshledal, že by se jednalo o natolik zásadní narušení jeho právní sféry, jehož strpění by nebylo možno po stěžovateli spravedlivě požadovat. (…) Soud rovněž vzal v potaz zdravotní problémy stěžovatele, neshledal však, že by byly natolik závažné, že by stěžovatel nebyl schopen svou situaci řešit. Nejvyšší správní soud tedy nepovažuje za žádoucí, aby v podstatě nahrazoval uvážení správního orgánu, zda stěžovatele ponechá v pobytovém středisku i po dobu řízení o kasační stížnosti.“

[11] Výše uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávaný případ. Stěžovatelkou tvrzené zdravotní obtíže nejsou natolik závažné, aby bez dalšího odůvodňovaly vyhovění návrhu. Podle lékařské zprávy ze dne 7. 1. 2020, kterou stěžovatelka předložila spolu s potvrzením o majetkových poměrech (stěžovatelka rovněž žádá o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti – pozn. soudu), trpí X. Dle této zprávy „suicidální myšlenky či tendence neguje. Náhled choroby dobrý.“ Hrozící vážnou újmu spočívající v ohrožení zdraví stěžovatelky v důsledku případného ukončení ubytování v pobytovém středisku proto soud s ohledem na doložené podklady neshledal. Žádné další konkrétní a výjimečné okolnosti stěžovatelka v návrhu nepředestřela.

[12] Nejvyšší správní soud nadto v nedávném usnesení ze dne 15. 5. 2020, č. j. 3 Azs 131/2020 – 46, zdůraznil, že „[p]o dobu (dosud trvajícího) nouzového stavu je ubytování stěžovatelů v azylovém zařízení opatřením SUZ zajištěno, a to včetně poskytování finančního příspěvku. Nicméně i poté, co bude nouzový stav zrušen, právní řád ve spojení s interními normativními akty SUZ, které konkretizují oprávnění příslušné organizační složky žalovaného poskytnout ubytování ′na výjimku′ podle § 79 odst. 5 zákona o azylu, poskytuje stěžovatelům reálnou a efektivní možnost, jak tvrzené nepříznivé situaci předejít – zde žádostí o poskytnutí ubytování podle posledně citovaného ustanovení a žádostí o finanční příspěvek podle § 78d odst. 6 zákona o azylu, ze kterého by po dobu ubytování v pobytovém středisku mohli hradit náklady stravování. (…) Jakkoliv soud chápe, že se stěžovatelé nachází v nelehké životní situaci, nemůže za daného stavu návrh na vydání předběžného opatření posoudit věcně. Soudní ochrana je ochranou ultima ratio a může nastoupit pouze tam, kde navrhovatelé bezúspěšně vyčerpali prostředky, které jim k ochraně jejich práv poskytují normy v oblasti veřejné správy. Jinými slovy, zásah soudní moci je možný pouze v případě, kdy by stěžovatelé bezúspěšně využili shora popsaných prostředků k zajištění svého ubytování a obživy. Nic takového ovšem stěžovatelé v dané věci netvrdí a nevyplývá to ani z vyjádření žalovaného. Lze tedy stěžovatelům doporučit, aby u SUZ podali žádost o poskytnutí výjimky podle § 79 odst. 5 zákona o azylu a na soud se případně obrátili až poté, nebude-li jim vyhověno; tím samozřejmě kasační soud nikterak nepředjímá, jak by o (novém) návrhu na vydání předběžného opatření rozhodl.“ V dalších podrobnostech soud na citované rozhodnutí odkazuje.

[13] Z okolností případu stěžovatelky a dalších zjištěných skutečností vyplývá, že stěžovatelka „na výjimku“ v pobytovém středisku dosud pobývá (viz odstavec [6] výše), zřejmě tedy úspěšně výše popsaný mechanismus zajištění ubytování v zařízeních SUZ využila. Další postup ve věci přitom nyní nelze předjímat, stěžovatelce však lze v souladu s citovaným rozhodnutím č. j. 3 Azs 131/2020 – 46, doporučit, aby se nadále primárně pokusila využít zákonných možností, jak setrvat v pobytovém středisku.

[14] Na základě uvedených skutečností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky pro vydání stěžovatelkou požadovaného předběžného opatření nejsou za daného stavu splněny. Nezbylo mu proto, než tento návrh zamítnout.

Poučení : Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. května 2020

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu

Usnesení ze dne 8. 7. 2020

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: X. X., zastoupená JUDr. Filipem Rigelem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2020, č. j. 31 Az 18/2019 – 23, o návrhu žalobkyně na vydání předběžného opatření ze dne 1. 7. 2020,

takto:

Žalovanému se ukládá povinnost strpět pobyt žalobkyně v pobytovém středisku provozovaném Správou uprchlických zařízení Ministerstva vnitra a poskytnout jí základní hmotné zabezpečení do pravomocného skončení řízení o této kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 9. 2019, č. j. OAM-582/ZA-ZA11-ZA21-2019, neudělil žalobkyni dle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), mezinárodní ochranu. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 7. 4. 2020, č. j. 31 Az 18/2019 – 23.

[2] Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) dne 27. 4. 2020 blanketní kasační stížností. Téhož dne podala dále návrh na vydání předběžného opatření dle § 38 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), jímž by se žalovanému uložilo, aby do pravomocného rozhodnutí o této kasační stížnosti strpěl pobyt stěžovatelky v pobytovém středisku a poskytl jí základní hmotné zabezpečení.

[3] O tomto návrhu rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 27. 5. 2020, č. j. 3 Azs 137/2020 – 48, tak, že jej zamítl. Zdejší soud v odůvodnění zmíněného usnesení mimo jiné konstatoval, že u stěžovatelky neshledal možnost vzniku zásadní újmy v důsledku ukončení pobytu v pobytovém středisku, a to především proto, že stěžovatelka netvrdila a nedoložila žádné výjimečné okolnosti. Nadto v době rozhodování o návrhu měla možnost „na výjimku“ nadále v pobytovém středisku pobývat.

[4] Stěžovatelka následně soudu adresovala dne 1. 7. 2020 v pořadí druhý návrh na vydání předběžného opatření. V odůvodnění návrhu předně upozornila na svou aktuální situaci. Uvedla, že trpí psychiatrickými obtížemi s X. Toto vyplývá z okolností daného případu, které žalovaný nezpochybnil. Stěžovatelka se s popsanými obtížemi léčí ambulantně na psychiatrii v Rychnově nad Kněžnou a pravidelně dojíždí na „BK terapii“. Je si vědoma, že první návrh na vydání předběžného opatření kasační soud zamítl, avšak od té doby došlo ke změně situace. Stěžovatelka měla potvrzené ubytování v pobytovém středisku do 30. 6. 2020. Dne 25. 6. 2020 požádala o prodloužení ubytování, avšak dne 30. 6. 2020 jí bylo doručeno zamítavé rozhodnutí s tím, že se má ještě tentýž den vystěhovat. Nakonec bylo stěžovatelce po nátlaku ze strany Kanceláře veřejného ochránce práv a nevládních organizací umožněno zůstat neformálně v pobytovém středisku, a to do 1. 7. 2020. Správa uprchlických zařízení (dále také jen „SUZ“) však nadále trvá na jejím vystěhování. Dne 30. 6. 2020 stěžovatelka znovu požádala o prodloužení ubytování, o této žádosti SUZ do okamžiku podání návrhu na vydání předběžného opatření nerozhodla. I přesto bylo stěžovatelce uloženo, aby do 17:00 hod. pobytové středisko opustila a byl jí předán kontakt na noclehárnu v Hradci Králové. Stěžovatelka ovšem nemá peněžní prostředky na cestu do Hradce Králové a na uhrazení platby za nocleh.

[5] Stěžovatelka dále popisuje, jak se za pomoci sociální pracovnice Organizace pro pomoc uprchlíkům, z. s. (dále také jen „OPU“), pokoušela svou situaci vyřešit. Pomoc však nenalezla ani u pracovníků SUZ, ani u sociálního odboru Městského úřadu Kostelec nad Orlicí. Z důvodu pobytového statusu nemá možnost dosáhnout na dávky státní sociální podpory a dávky v hmotné nouzi. Sociální pracovnice OPU kontaktovala různé azylové domy a jiné možnosti nouzového ubytování, avšak z kapacitních a finančních důvodů, z důvodu jazykové bariéry nebo s ohledem na pobytový status nebyla stěžovatelka nikam přijata. Na nalezení komerčního ubytování nemá peníze. Rovněž dosud neobdržela žádný finanční příspěvek ve smyslu § 78d zákona o azylu, neboť dosud nebyla v postavení, aby o něj mohla žádat (nemohla doložit potvrzení o ubytování mimo pobytové středisko). Stěžovatelka je v „začarovaném kruhu“, o tom svědčí podrobné vylíčení její situace (a několika dalších cizinců v obdobném postavení – pozn. soudu) v e-mailu pracovnice OPU pracovníkům SUZ ze dne 30. 6. 2020. Tento e-mail je přílohou návrhu a stěžovatelka na něj dále odkazuje. Aktuálně má stěžovatelka nárok na příspěvek ve výši životního minima podle § 78d odst. 6 zákona o azylu, tato částka je ovšem pro případné zaplacení kauce nebo prvního nájmu zcela nedostatečná, nadto nebude stěžovatelce vyplacena na počkání.

[6] Z výše uvedených důvodů je stěžovatelka v bezvýchodné situaci, která se mimořádně negativně projevila na jejím psychickém stavu. Vyhození „na ulici“ by mělo za následek zhoršení jejího fyzického i psychického zdraví a není v souladu se zájmem státu na zachování veřejného pořádku a na předcházení bezdomovectví. Ztráta ubytování může mít rovněž dopad na právo stěžovatelky na přístup k soudu a na právo na spravedlivý proces. V další části návrhu se stěžovatelka věnuje polemice s praxí žalovaného, respektive SUZ jako jím řízeného organizačního útvaru, při rozhodování o prodlužování ubytování v pobytových střediscích; obdobná polemika byla již součástí jejího prvního návrhu. Stěžovatelka k tomu doplňuje, že SUZ po intervenci řady organizací přislíbila, že zohlední faktory zranitelnosti, zdravotního stavu, apod., nicméně jak vyplývá z okolností tohoto případu či případu projednávaného před zdejším soudem pod sp. zn. 3 Azs 131/2020, těmto proklamacím nedostála. Stěžovatelka má za to, že skrytým motivem SUZ při neprodlužování ubytování je snaha odradit žadatele o mezinárodní ochranu od podávání kasačních stížností. Závěrem stěžovatelka polemizuje s důvody neprodloužení jejího ubytování v pobytovém středisku, které SUZ předestřela v dopise ze dne 29. 6. 2020. Uvádí, že se aktivně za pomoci nevládních organizací snažila svou situaci vyřešit, ale bez finančních prostředků nebyla schopna najít si ubytování; za dané situace by tak postrádalo smysl chodit na prohlídky volných bytů, které si nemohla dovolit. Práce v pobytovém středisku za zvýšené kapesné nemohla stěžovatelce přinést dostatek peněz na nalezení soukromého ubytování. Jak již bylo výše uvedeno, ani v azylových domech se pro ni místo nenašlo. Stěžovatelka je psychiatrickou pacientkou a je proto zranitelnou osobou ve smyslu zákona o azylu, čehož si je SUZ vědoma. Přesto tuto skutečnost nevzala při rozhodování o prodloužení ubytování v potaz, respektive ji jen bez dalšího konstatovala, aniž by se jí blíže zabývala a vyvodila z ní patřičné důsledky.

[7] S ohledem na nutnost rozhodnout o návrhu stěžovatelky bez zbytečného odkladu Nejvyšší správní soud nevyžadoval stanovisko žalovaného, ostatně žalovaný se k věci vyjádřil podáním ze dne 6. 5. 2020 (k prvnímu návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření), ve kterém přiblížil mechanismus rozhodování SUZ o žádostech azylantů o prodloužení ubytování. Tehdy též uvedl, že poskytnutí ubytování stěžovatelům „na výjimku“ je výsledkem volné správní úvahy, na takové ubytování není právní nárok.

[8] Podle § 38 odst. 1 s. ř. s. byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.

[9] Kasační soud v usnesení č. j. 3 Azs 137/2020 – 48, kterým zamítl první návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření, přiblížil dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu o obdobných návrzích žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří se cestou předběžného opatření domáhali zajištění ubytování v pobytových střediscích spravovaných žalovaným. V podrobnostech proto nyní na zmiňované usnesení odkazuje. Soud může předběžným opatřením prozatímně upravit poměry účastníků tím, že rozhodne o ponechání cizince v pobytovém středisku i po dobu řízení o kasační stížnosti, jen ve velmi specifických případech. Půjde především o situace zvláště zranitelných osob, u kterých by ukončení pobytu v pobytovém středisku mohlo vést ke vzniku zásadní újmy, respektive ke zmaření účelu soudního přezkumu. O takovou situaci se s ohledem na odůvodnění návrhu a především jeho přílohy jedná právě v nyní posuzované věci.

[10] Zdejší soud zdůrazňuje, že od doby podání prvního návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření došlo ke změně situace, neboť z podkladů zaslaných spolu s druhým návrhem vyplývá, že stěžovatelce bylo ubytování „na výjimku“ v pobytovém středisku formálně ukončeno ke dni 30. 6. 2020. Stěžovatelka též oproti prvnímu návrhu svá tvrzení rozvedla a alespoň částečně je doložila. Argumentaci stěžovatelky podporuje přiložený e-mail sociální pracovnice OPU zaslaný dne 30. 6. 2020 zaměstnancům SUZ, ze kterého vyplývá, že dotčená pracovnice se stěžovatelkou v posledních měsících pracuje. Podle obsahu tohoto e-mailu stěžovatelka pravidelně dojíždí na terapii, zapojila se do projektu OPU na podporu hledání práce, zapsala se do kurzů českého jazyka a práci si aktivně hledá. Tyto informace měly být součástí žádosti o prodloužení výjimky na ubytování v pobytovém středisku.

[11] Úlohou Nejvyššího správního soudu není, aby v rámci rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření posuzoval způsob rozhodování žalovaného o žádostech o poskytnutí ubytování, či obecně posuzoval zákonnost postupů či aktů orgánů veřejné správy. Nelze však zcela odhlédnout od toho, že odůvodnění „rozhodnutí“, kterým žalovaný (respektive SUZ) stěžovatelce neprodloužil ubytování v pobytovém středisku (dopis označený jako „Odpověď na žádost o udělení výjimky na ubytování“ ze dne 29. 6. 2020, č. j. UT-15382/2020), nereflektuje výše uvedené skutečnosti. SUZ v něm naopak stěžovatelce vytýká, že byla pasivní, nezapojila se do pracovních aktivit ve středisku a nenavštěvovala bezplatné kurzy českého jazyka s cílem zlepšit postavení na trhu práce. Stěžovatelka zároveň podotkla, že SUZ při rozhodování mimo jiné konstatovala, že stěžovatelka trpí psychiatrickými potížemi a je zranitelnou osobou ve smyslu zákona o azylu, přesto však není z přiloženého „rozhodnutí“ patrné, jak byla tato kritéria zohledněna, respektive proč nejsou dostatečným důvodem pro prodloužení ubytování.

[12] Nejvyšší správní soud je při rozhodování o předběžném opatření omezen jak tím, že musí rozhodnout bezodkladně, tak i tím, že zpravidla vychází pouze z toho, co účastník řízení v návrhu předestře, respektive doloží, popřípadě z toho, co je zřejmé ze spisu. V projednávaném případě proto zohlednil, že stěžovatelka je zranitelnou osobou podle § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu, trpí zdravotními obtížemi psychiatrického rázu, snažila se svou situaci aktivně řešit prostřednictvím OPU a současná situace na trhu práce i poskytování komerčního bydlení je významně negativně ovlivněna stále trvající pandemií onemocnění označovaného jako SARS CoV-2 (byť již netrvá vládou ČR dříve vyhlášený nouzový stav a řada s tím spojených omezujících opatření). Žádná z těchto okolností by zřejmě sama o sobě nebyla dostatečná pro vyhovění návrhu, ale je to právě jejich souhrn, který při komplexním posouzení případu stěžovatelky vede soud ke kladnému rozhodnutí.

[13] Nejvyšší správní soud kvituje, že žalovaný poskytoval žadatelům o mezinárodní ochranu ubytování výjimečně po celou dobu trvání nouzového stavu, ačkoli jinak na něj již ztratili právní nárok. V posuzované věci jsou ovšem dány výše popsané závažné důvody pro to, aby bylo toto ubytování poskytnuto stěžovatelce i nadále, a to až do pravomocného skončení řízení o kasační stížnosti. Soud s ohledem na své nedávné usnesení ze dne 15. 5. 2020, č. j. 3 Azs 131/2020 – 46, jímž rozhodoval o předběžném opatření v obdobné věci, dodává, že jsou splněny předpoklady pro zásah soudní moci, neboť stěžovatelka doložila, že bezúspěšně využila zákonných prostředků k zajištění ubytování a obživy. Ztráta možnosti pobývat v pobytovém středisku by v daném případě mohla vést ke vzniku vážné újmy ve smyslu § 38 odst. 1 s. ř. s., spočívající v podstatně snížené možnosti zajištění si dalšího (soukromého) pobytu na území ČR (srov. usnesení tohoto soudu ze dne 18. 3. 2020, č. j. 3 Azs 28/2020 – 73).

[14] Na základě uvedených skutečností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky pro vydání stěžovatelkou požadovaného předběžného opatření jsou za daného stavu splněny. Proto návrhu vyhověl a žalovanému ukládá, aby strpěl pobyt žalobkyně v pobytovém středisku a poskytnul jí základní hmotné zabezpečení do pravomocného skončení řízení o této kasační stížnosti. Soud pro úplnost podotýká, že ve věcech mezinárodní ochrany rozhoduje s odkazem na § 56 odst. 3 s. ř. s., za použití § 120 téhož zákona přednostně.

[15] Účinky založené předběžným opatřením trvají, pokud soud předběžné opatření předtím sám nezruší či nezmění, až do dne právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti. K tomu lze dodat, že rozhodnutím o předběžném opatření soud nikterak nepředjímá, jak rozhodne ve věci samé. O nákladech řízení o předběžném opatření rozhodne soud v rámci rozhodnutí o nákladech řízení o kasační stížnosti (§ 61 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 téhož zákona).

Poučení : Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. července 2020

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací