Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: V. M. D., zastoupený Mgr. Naďou Smetanovou, advokátkou se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] ze dne 25. 5. 2026 č. j. MV-59527-4/SO-2026, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 9. 2026, č. j. 64 A 11/2026 - 57,
takto:
Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.
Odůvodnění:
[1] Žalobce pobýval na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání jako osoba samostatně výdělečně činná, a to s platností prodlouženou na dobu od 2. 2. 2022 do 1. 2. 2024. Dne 17. 1. 2024 požádal o prodloužení platnosti daného povolení, a to v souladu s § 44a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění do 11. 6. 2026.
[2] Ministerstvo vnitra jako správní orgán prvního stupně však tuto žádost zamítlo svým rozhodnutím ze dne 6. 2. 2026, č. j. OAM-01657-38/DP-2024, a to podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a ve spojení s § 37 odst. 2 písm. e) daného zákona. Ministerstvo totiž dospělo k závěru, že smluvní stát uplatňující společný postup ve věci vyhošťování rozhodl o vyhoštění žalobce ze svého území, neboť porušil právní předpisy upravující vstup a pobyt cizinců na jeho území. Konkrétně ministerstvo zjistilo, že žalobce byl vyhoštěn z Norska na základě rozhodnutí Norského ředitelství pro imigraci ze dne 18. 11. 2023 s platností zákazu vstupu do 18. 11. 2026. Žalobce byl vyhoštěn, neboť norským úřadům poskytl nesprávné informace tím, že při žádosti o dočasné povolení k pobytu předložil padělaný diplom a výpis ze Saigon Tourist Hospitality College (vysoká škola hotelnictví a cestovního ruchu). Tyto informace byly zaznamenány v Schengenském informačním systému (SIS).
[3] Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobce bránil odvoláním u žalované, která však danému odvolání nevyhověla, v záhlaví uvedeným rozhodnutím jej zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila, a to podle § 90 odst. 5 správního řádu. Následně podanou žalobu Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) rozsudkem uvedeným v záhlaví zamítl.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se proti napadenému rozsudku bránil kasační stížností spojenou s návrhem, aby jí soud přiznal odkladný účinek. V něm uvádí, že se na území České republiky nachází „bez platného pobytového oprávnění a je tak vystaven bezprostřednímu a reálnému riziku, že s jeho osobou bude zahájeno řízení o správním vyhoštění.“ Zajištění či vyhoštění stěžovatele před vydáním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v projednávané věci by zmařilo smysl soudního přezkumu, neboť by odjezd stěžovatele z území České republiky představoval nevratný a zásadní zásah do jeho soukromí a ekonomické existence.
[5] Stěžovatel zdůrazňuje, že na území České republiky dlouhodobě podniká v gastronomii, podílí se na provozu restaurace, kde odpovídá za přípravu pokrmů. Tato činnost je jeho hlavním zdrojem obživy a „dokládá, že jeho profesní život je dlouhodobě spjat s Českou republikou.“ Provoz restaurace je „postaven na jeho osobním know-how,“ a jeho činnost není zastupitelná – pokud by z území vycestoval, provoz restaurace by se okamžitě zastavil, což by vyústilo v rozsáhlé negativní ekonomické dopady. Stěžovatel namítá, že krajský soud zamítl jeho návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, a to usnesením ze dne 31. 7. 2026, č. j. 64 A 11/2026 - 36, přičemž „nelze jeho situaci zredukovat na pouhou ‚ztrátu finančních příjmů,‘ jak to učinil krajský soud.“
[6] Stěžovatel doplňuje, že „by vycestování představovalo i zásah do [jeho] soukromého života,“ neboť do České republiky přicestoval ve 20 letech, pobývá zde více než 15 let a má zde vytvořené sociální vazby s přáteli a známými. V tomto směru uvádí, že restauraci provozuje se svým dlouholetým přítelem, panem B. T. L. „Skutečnost, že [stěžovatel] žije sám a nemá zde manželský svazek, nemůže znamenat, že jeho patnáctiletá lidská existence na tomto území není hodna právní ochrany. [Stěžovatel] odmítá závěr krajského soudu […], který ochranu [jeho] soukromého života redukoval výhradně na existenci tradičních rodinných vazeb, manželství, děti. Právo na respektování soukromého života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod garantuje jednotlivci ochranu jeho celkové sociální a profesní identity, vazeb s okolím a zázemí, které tvoří jádro lidského bytí.“ Dále tvrdí, že se jeho vazby na zemi původu po dobu pobytu v České republice zpřetrhaly – od roku 2012 zemi navštívil pouze dvakrát, nevlastní tam majetek, nemá tam sociální vazby, zdroj obživy ani ubytování.
[7] Stěžovatel má za to, že mu hrozí újma, která je nepoměrně větší než jakákoli újma, která by mohla přiznáním odkladného účinku vzniknout jiným osobám. „Přiznáním odkladného účinku dojde toliko k dočasnému tolerování přítomnosti žalobce na území České republiky po dobu rozhodování Nejvyššího správního soudu o jeho kasační stížnosti.“ Přiznání odkladného účinku se může dotknout pouze právní sféry stěžovatele.
[8] Stejně tak je splněna i podmínka absence rozporu s důležitým veřejným zájmem. Stěžovatel je trestně bezúhonný a jeho pobyt v České republice nepředstavuje bezpečnostní ani jinou hrozbu. Existence předmětného záznamu v SIS nemůže představovat podklad pro závěr o splnění dané podmínky.
[9] Žalovaná ve vyjádření k návrhu stěžovatele připomněla, že krajský soud zamítl návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, přičemž stávající návrh obsahuje téměř totožnou argumentaci, které krajský soud nepřisvědčil. Žalovaná proto odkázala na uvedené usnesení, s jehož obsahem se ztotožnila. Stěžovatel svá tvrzení nijak nedoložil, vyhovění jeho návrhu by bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, aby na území České republiky pobývali jen cizinci k tomu oprávnění a dodržující právní předpisy. Žalovaná rovněž zdůraznila, že stěžovatel momentálně na území pobývá, aniž by k tomu měl platné pobytové oprávnění.
[10] Podle § 107 s. ř. s. „[k]asační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 [s. ř. s.] se užije přiměřeně.“ Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. „[s]oud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, [1] jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce [stěžovatele] nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a [2] jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.“
[11] Z uvedeného vyplývá, že institut odkladného účinku má mimořádnou povahu, neboť kasační stížnost a priori odkladný účinek nemá. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví totiž není řádným opravným prostředkem, u něhož by bylo možno odkladný účinek bez dalšího očekávat. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s. Odložit účinky kasační stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu lze proto pouze výjimečně, pokud újma, která stěžovateli hrozí, je reálná, není vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž významná, a jejíž vznik je v příčinné souvislosti s výkonem či jiným právním následkem plynoucím z rozhodnutí krajského soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, publ. pod č. 3270/2015 Sb. NSS).
[12] Z uvedených požadavků však nelze vyvozovat, že k přiznání odkladného účinku stačí újmu ve stanovené intenzitě pouze tvrdit. Mimořádná povaha tohoto institutu totiž Nejvyššímu správnímu soudu neumožňuje, aby návrhu na přiznání odkladného účinku vyhověl pouze na základě obecných či nepodložených tvrzení, neboť v takovém případě by přiznání odkladného účinku bylo pouhou formalitou, a nikoli výjimkou. Stěžovatel proto musí v prvé řadě dostatečně podrobně uvést, v čem nepoměrně větší újma, která právě jemu hrozí, spočívá, jaký je její rozsah a z jakých konkrétních okolností vyvozuje, že tato hrozba je reálná, a nikoli hypotetická. Na podporu svých tvrzení musí navrhnout provedení odpovídajících důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32).
[13] Na základě výše uvedeného přistoupil Nejvyšší správní soud k posouzení návrhu stěžovatele.
[14] V prvé řadě je třeba zdůraznit, že krajský soud výše uvedeným usnesením č. j. 64 A 11/2026 - 36 zamítl návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku žalobě, který byl formulován v zásadních obrysech shodně s nyní projednávaným návrhem. Krajský soud ve svém usnesení uvedl, že stěžovatel neosvědčil hrozbu újmy, která by mu v důsledku výkonu nebo jiných právních následků rozhodnutí žalované mohla vzniknout. Soud stěžovateli vytkl, že svá tvrzení „nepodpořil konkrétními podklady, zejména doklady o rozsahu a výsledcích podnikatelské činnosti, o své nenahraditelné úloze v provozu restaurace, o závazcích vážících se k podnikání, ani doklady o mimořádné intenzitě sociálních vazeb na území [České republiky],“ (srov. odst. 13 jeho usnesení).
[15] V nyní projednávaném návrhu založil stěžovatel svá tvrzení o hrozící újmě na týchž skutečnostech jako v případě návrhu předloženého krajskému soudu, tj. existence podnikatelské činnosti vyžadující jeho osobní přítomnost, případné negativní ekonomické dopady jeho nepřítomnosti, silné spojení s Českou republikou a pevné sociální vazby. Nadto doplnil, že by nevyhovění jeho návrhu mohlo vyústit v to, že by soudní přezkum Nejvyšším správním soudem pozbyl smyslu, neboť by v mezičase mohl být vyhoštěn.
[16] V tomto ohledu však kasační soud upozorňuje, že stěžovatel předložil k osvědčení existence hrozící újmy tytéž podklady jako v řízení před krajským soudem (přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2025, fotografii vstupu do restaurace Asian Wok a Smlouvu o finančním vypořádání ze dne 1. 1. 2026 uzavřenou mezi stěžovatelem a panem B. T. L.). Stěžovatel tak opět nijak konkrétně nedoložil svá tvrzení o hrozící újmě, nereflektoval hodnocení krajského soudu o nedostatečnosti těchto podkladů k osvědčení existence hrozící újmy, ani na jím uplatněnou argumentaci nijak nereagoval.
[17] Stěžovatel v projednávaném návrhu prezentuje dílčí námitky vztahující se k usnesení krajského soudu č. j. 64 A 11/2026 - 36. Námitky se soustředí na polemiku s důvody, pro které byl krajský soud podle stěžovatele povinen odkladný účinek žalobě přiznat. Tato argumentace je však lichá, neboť krajský soud netvrdil, že soukromý život nepožívá ochrany či že by újma stěžovatele spočívala pouze ve ztrátě finančních příjmů. Krajský soud uvedl, že stěžovatel svá tvrzení o hrozící újmě dostatečně nedoložil, a tím nebyla existence případné újmy osvědčena (výslovně srov. odst. 19 usnesení krajského soudu). Od této skutečnosti stěžovatel zcela odhlíží a nijak ji v kasační stížnosti nereflektuje. Pokud stěžovatel k nyní projednávanému návrhu předložil tytéž podklady, jež krajský soud nepovažoval za dostatečné k osvědčení existence hrozící újmy, není podle kasačního soudu důvod, aby se od posouzení krajského soudu odchýlil. Stěžovatel nijak neosvědčil existenci své potenciální újmy a ani po výslovném upozornění krajským soudem nepředložil doklady, na nichž by mohla být hrozba jeho újmy fakticky založena.
[18] Pro úplnost je třeba uvést, že stěžovatel svou argumentaci zakládá na tvrzení, že bude povinen opustit území České republiky. Jím předestřená újma se tak ocitá v příčinné souvislosti s rozhodnutím, na jehož základě by byl povinen ze země vycestovat – takovou povinnost však napadený rozsudek ani předcházející správní rozhodnutí stěžovateli nestanovily. I kdyby tak stěžovatel relevantní podklady k danému návrhu doložil, nebylo by mu možné vyhovět. Újma, jíž se stěžovatel obává, totiž není v příčinné souvislosti s neprodleným výkonem či jiným právním následkem napadeného rozsudku (resp. rozhodnutí žalované), jehož účinky chce stěžovatel kasační stížností odložit.
[19] Je třeba uzavřít, že stěžovatel v návrhu netvrdil žádnou skutečnost, z níž by bylo možné dovodit, že by mu výkonem napadeného rozsudku hrozila závažná újma ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. Kasační soud se proto již nezabýval tím, zda jsou splněny další podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, tento odkladný účinek nepřiznal a návrh stěžovatele zamítl. Tím zdejší soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 4. listopadu 2026
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu