3 Azs 194/2020

Plný text

3 Azs 194/2020 - 47
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: V. T. B., zastoupena Mgr. Naďou Smetanovou, advokátkou se sídlem [adresa] Praha, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2020, č. j. 62 A 75/2018 - 42,

t a k t o :

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 4. 2018, č. j. MV-91460-4/SO-2016. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání stěžovatelky a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 26. 5. 2016, č. j. OAM-435-16/ZR-2016, jehož výrokem I. byla podle § 46 odst. 1 v návaznosti na § 37 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) stěžovatelce zrušena platnost povolení k dlouhodobému pobytu, a výrokem II. jí byla podle § 37 odst. 3 téhož zákona stanovena lhůta k vycestování z území České republiky v délce 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí.
[2] Při posuzování věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu, který vyplývá ze správního spisu. Žalobkyně pobývala na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání - osoba samostatně výdělečně činná s platností od 7. 4. 2015 do 6. 4. 2017. Dne 11. 2. 2016 obdržel prvostupňový správní orgán od Policejního prezidia České republiky dopis, podle něhož SIRENE Norsko v rámci konzultační procedury dle čl. 35 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranících (dále jen „Schengenská úmluva“), sdělil, že příslušný imigrační úřad Norska rozhodnutím ze dne 17. 7. 2015 rozhodl o vyhoštění stěžovatelky z Norska a zákazu vstupu do Schengenského prostoru platném do 19. 7. 2020. Dle tohoto sdělení bylo důvodem tohoto rozhodnutí „[p]orušení norských imigračních zákonů (nikoliv porušení norského trestního zákoníku) a to pro skutek zdržování se na území Norska bez platného povolení. Osobě vypršela lhůta pro vízum a i přesto zůstala v Norsku a pracovala zde v období leden 2015  červenec 2015.“ Stěžovatelka byla s ohledem na zjištěné skutečnosti zařazena jako „nežádoucí cizinec“ do Schengenského informačního systému (dále jen „SIS“) pro účely odepření vstupu. Na podkladě těchto skutečností prvostupňový orgán dne 24. 2. 2016 zahájil z moci úřední řízení podle § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatelky podle § 37 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, přičemž rozhodl, jak bylo uvedeno shora.

[3] Po posouzení věci dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je nedůvodná. Krajský soud zdůraznil, že konzultační proces je dostatečný, pokud v případě záznamu do SIS dojde k vzájemné výměně informací mezi stranou, která záznam učinila, a stranou, která vydala povolení k pobytu, týkající se okolností záznamu, tj. za účelem ověření totožnosti cizince, a toho, zda a z jakého důvodu byl záznam vytvořen a zda neuplynula doba platnosti uloženého vyhoštění. Pokud jde o obdržené informace, ty plně podléhají uvážení správních orgánů, zda je vyhodnotí jako dostatečný důvod k odnětí dříve vydaného povolení k pobytu. Z ničeho přitom neplyne, že by v rámci rozhodování o zrušení platnosti povolení k pobytu stěžovatelky měl správní orgán vycházet přímo z rozhodnutí, na jehož základě byl záznam do SIS proveden. Krajský soud taktéž konstatoval, že informace sdělené v dopisu odboru mezinárodní policejní spolupráce Policejního prezidia ČR jsou dostatečným podkladem pro posouzení, zda je dopad rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatelky přiměřený jeho důvodům. Podle názoru soudu z uvedeného dopisu rovněž jednoznačně vyplývá, že o jejím vyhoštění z Norska a uložení zákazu vstupu bylo rozhodnuto proto, že bez platného povolení v Norsku pracovala; ostatně sama stěžovatelka při výslechu uvedla, že se domnívala, že má v Norsku platné pracovní povolení. Krajský soud rovněž dospěl k závěru, že správní orgány se řádně vypořádaly i se skutečnostmi týkajícími se dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky, které vyplývají z § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

[4] Kasační stížnost podala stěžovatelka formálně z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i žalobou napadené rozhodnutí, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

[5] Stěžovatelka setrvala na svém názoru, že skutková zjištěná vyplývající ze správního spisu jsou nedostatečná stran konkretizace skutku, pro který jí bylo uloženo vyhoštění z Norska. Podle jejího názoru ze sdělení Policejního prezidia nevyplývá, v jakém období se měla na území Norska neoprávněně zdržovat, zda se jednalo o úmyslné porušování norských imigračních zákonů, zda byla držitelkou norského víza a jeho platnost skončila, zda si vízum neprodloužila nebo jí nebylo uděleno, ani zda je jí kladeno za vinu, že v Norsku nelegálně pracovala, či nikoli. Stěžovatelka má za to, že z předmětného sdělení vyplývá jediná konkrétní informace, a to, že na její straně došlo k porušení norských imigračních zákonů jejím neoprávněným pobytem. Pokud však má toto předchozí protiprávní jednání stěžovatelky vést ke zrušení jejího povolení k dlouhodobému pobytu vydaného Českou republikou, a správní orgány na její případ aplikují § 37 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, které jako podmínku zrušení víza stanoví přiměřenost, měla by jim být podstata, druh a délka protiprávního jednání stěžovatelky známa, jelikož pouze s touto znalostí jsou schopni řádně poměřovat, zda je zrušení povolení přiměřené jeho důvodům. Je rovněž vyloučené, aby se stěžovatelka dopouštěla protiprávního jednání spočívajícího v neoprávněném pobytu v období od ledna do června 2015, neboť z jejího výslechu a dokladů vyplývá, že si v České republice v březnu 2015 prokazatelně prodlužovala platnost povolení k dlouhodobému pobytu a následně jí byly snímány biometrické údaje.

[6] Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že si v České republice za dobu svého pobytu nevybudovala silné zázemí. Dobru osmi let považuje za dostatečné dlouhou k tomu, aby nucené vycestování do země původu bylo vnímáno jako totální rozvrat jejího soukromého života. Stěžovatelka zde úspěšně podnikala a z příjmů z podnikání byla schopna pomáhat své rodině ve Vietnamu. Ke své znalosti češtiny (domluví se pouze v základech), poznamenala, že vietnamský jazyk patří do zcela jiné jazykové skupiny a čeština je k naučení jedním z nejtěžších jazyků. Pokud si k výslechu před správním orgánem zajistila tlumočení, je takový postup zcela legitimní a logický, neboť jeho předmětem nejsou běžné záležitosti každodenního života. Poznamenala také, že v České republice se žádného protiprávního jednání nedopustila, a zájem Norska je dostatečně chráněn uloženým vyhoštěním z jeho území.

[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že podle jejího názoru v řízení byla prokázána existence skutečností, které naplňují podmínky pro zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatelky. Podotkla, že správní orgán není nadán pravomocí k přezkumu rozhodnutí zahraničních státních orgánů o vyhoštění cizinců, a tudíž měla stěžovatelka námitky vůči svému vyhoštění z Norska uplatnit u tamních imigračních orgánů. Důvodem pro zrušení jejího povolení k pobytu pak nebylo samo o sobě jednání, kterého se v Norsku dopustila, ale záznam v SIS, jehož existenci stěžovatelka nezpochybňuje. Správní orgány rovněž řádně posoudily veškeré okolnosti soukromého a rodinného života stěžovatelky, které měly k dispozici. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

[9] Předmětem sporu v projednávané věci je toliko otázka, zda v rámci konzultačního řízení prováděného podle čl. 25 odst. 2 Schengenské úmluvy byla informace, z jakého důvodu byl norskými správními orgány vytvořen záznam o stěžovatelce do SIS, ověřena dostatečně - tedy tak, aby bylo možno posoudit přiměřenost důsledků rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatelky ve smyslu § 37 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Mezi stranami není sporu o tom, že stěžovatelka je vedena v SIS jako nežádoucí cizinec, neboť byla vyhoštěna z Norska a byl jí uložen zákaz vstupu do Norska do 19. 7. 2020.

[10] Podle § 37 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže jiný stát Evropské unie nebo smluvní stát uplatňující společný postup ve věci vyhošťování rozhodl o vyhoštění cizince ze svého území z důvodu odsouzení cizince k trestu odnětí svobody v délce nejméně 1 rok anebo pro důvodné podezření, že spáchal závažnou trestnou činnost nebo takovou činnost připravuje na území některého státu Evropské unie nebo smluvního státu uplatňujícího společný postup ve věci vyhošťování, a dále z důvodů porušení právních předpisů upravujících vstup a pobyt cizinců na jejich území, za podmínky, že důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti víza. Při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.

[11] Jak zdůraznil již krajský soud, podoba konzultačního řízení prováděného podle čl. 25 odst. 2 Schengenské úmluvy není nijak upravena a z tohoto důvodu stěžovatelka nemá veřejné subjektivní právo požadovat, aby konzultační řízení probíhalo určitým způsobem. K naplnění jeho účelu postačí, pokud v případě záznamu do SIS dojde mezi stranou, která záznam učinila, a stranou, která vydala povolení k pobytu, k vzájemné výměně informací týkajících se okolností záznamu. V posuzovaném případě se tedy jedná o ověření skutečnosti, zda cizinec, kterému byl v Norsku vytvořen záznam do SIS, je totožný s osobou stěžovatelky, dále zda a z jakého důvodu byl norskými správními orgány záznam vytvořen a zda neuplynula doba platnosti uloženého vyhoštění. Tyto obdržené informace pak plně podléhají uvážení správních orgánů české strany, zda je vyhodnotí jako dostatečný důvod k odnětí dříve vydaného povolení k pobytu. Ke zrušení povolení k dlouhodobému pobytu podle § 46 odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, tedy postačí, jestliže správní orgán zjistí, že byl proveden záznam do SIS a toto zjištění v následně vedeném konzultačním řízení ověří co do důvodnosti záznamu.

[12] Po posouzení všech relevantních skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že konkretizace důvodů, pro něž byl norskými správními orgány vytvořen záznam v SIS o stěžovatelce, je pro účely rozhodnutí v této věci dostatečná. Byť je nutno konstatovat, že tato informace je Policejním prezidiem ČR podána poměrně vágním způsobem, v souvislosti s dalšími okolnostmi projednávané věci ji lze vyhodnotit jako dostačující. Předně je nutno poznamenat, jak ostatně činí sama stěžovatelka, že v rozhodné době byla držitelkou povolení k dlouhodobému pobytu v České republice a mohla tak na základě volného pohybu osob na území Norska vstoupit a pobývat tam bez norského víza. Již při vědomosti o této objektivní skutečnosti tedy nelze uvažovat o tom, že by k porušení norských imigračních zákonů mohlo dojít samotným pobytem stěžovatelky na území Norska. V dopisu Policejního prezidia je pak jednoznačně uvedeno, že stěžovatelce vypršela lhůta pro vízum a i přesto zůstala v Norsku a pracovala zde v období leden 2015 – červenec 2015. Tedy již za tohoto stavu lze učinit závěr, že k porušení norských imigračních zákonů ze strany stěžovatelky mohlo dojít toliko na podkladě její pracovní činnosti na tamním území bez povolení. Nadto sama stěžovatelka při výslechu správnímu orgánu potvrdila, že v Norsku v uvedené době pracovala, nicméně povolení za tímto účelem jí měl opatřit její známý, a ona si není vědoma toho, zda tak skutečně učinil. Současně výslovně uvedla, že důvodem jejího vyhoštění z Norska byla skutečnost, že „neměla vhodné doklady, aby tam zůstala“. Co se týče vymezení období, kdy mělo k porušení norských imigračních zákonů dojít, sama stěžovatelka při výslechu uvedené období výslovně potvrdila. Uvedla sice, že v březnu až dubnu roku 2015 v České republice pobývala kvůli zařízení dokumentů k prodloužení jejího pobytu v ČR, nicméně se jednalo o krátkodobý účelový pobyt v ČR, který podle názoru Nejvyššího správního soudu na uvedeném nic podstatného nemění. Naopak, na podkladě informace poskytnuté Policejním prezidiem a výpovědi stěžovatelky měly správní orgány k dispozici přesné relevantní časové údaje.

[13] V projednávané věci tedy stěžovatelka byla prokazatelně vedena v SIS jako nežádoucí cizinec. Mezi českou a norskou stranou došlo v souladu s čl. 25 Schengenské úmluvy k řádnému konzultačnímu řízení, v rámci něhož byly zjištěny a ověřeny dostatečně konkrétní informace, které pro svoji závažnost opravňovaly správní orgány ke zrušení platnosti povolení stěžovatelky k dlouhodobému pobytu. Posouzení, zda se jedná o dostatečné důvody k odnětí povolení k dlouhodobému pobytu, přitom spadá do výlučné pravomoci smluvní strany, která povolení vydala. S ohledem na vnitrostátní právní úpravu české správní orgány nemají oprávnění přehodnocovat skutkový závěr o důvodnosti jejího vyhoštění z Norska. Jejich úkolem bylo pouze ověřit existenci rozhodnutí vydaného norskými správními orgány, které bylo důvodem záznamu v SIS a tvořilo tak podklad pro vytvoření překážky dlouhodobého pobytu na území České republiky, což učinily.

[14] Pokud jde o dílčí argumentaci stěžovatelky, týkající se posouzení dopadu rozhodnutí žalované do jejího soukromého a rodinného života, Nejvyšší správní soud uvádí, že pouhý fakt, že zde stěžovatelka pobývá již osm let a její podnikatelská činnost na území České republiky jí umožňuje vypomáhat rodině v zemi jejího původu, nic nesvědčí o tom, jak silné zázemí si zde vybudovala. Správní orgány i krajský soud podrobně osvětlily, z jakého důvodu dospěly k závěru, že dopad rozhodnutí na soukromý a rodinný život není nepřiměřený a přitom zvážily všechny relevantní skutečnosti. Ani v tomto směru Nejvyšší správní soud neshledal v jejich rozhodnutích žádné vady.

[15] S poukazem na shora uvedené důvody tak Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

[16] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 25. října 2021

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu

Plný text

3 Azs 194/2020 – 37
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: V. T. B., zastoupena Mgr. Naďou Smetanovou, advokátkou se sídlem [adresa] Praha, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2020, č. j. 62 A 75/2018 - 42, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 4. 2018, č. j. MV-91460-4/SO-2016. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání stěžovatelky a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 26. 5. 2016, č. j. OAM-435-16/ZR-2016, jehož výrokem I. byla podle § 46 odst. 1 v návaznosti na § 37 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) stěžovatelce zrušena platnost povolení k dlouhodobému pobytu, a výrokem II. podle § 37 odst. 3 téhož zákona jí byla stanovena lhůta k vycestování z území České republiky v délce 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí.

[2] V rámci řízení o kasační stížnosti stěžovatelka dne 22. 7. 2020 podala návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V něm uvádí, že s ní bylo dne 20. 3. 2019 zahájeno řízení o správním vyhoštění, přičemž rozhodnutí o správním vyhoštění bylo k jejímu odvolání zrušeno, nicméně vyrozuměním ze dne 30. 6. 2020 byla informována o změně kvalifikace vedeného řízení na řízení o povinnosti opustit území. Stěžovatelce tak bezprostředně hrozí, že jí bude uložena povinnost opustit území České republiky, a pokud by na zdejším území setrvala, vystaví se riziku, že s ní bude opětovně zahájeno řízení o správním vyhoštění. Po stěžovatelce nelze požadovat, aby předcházela vzniku vážné újmy tím, že bude vědomě porušovat zákon nelegálním pobytem na území České republiky.

[3] Stěžovatelka dále popsala, že na území ČR pobývá již přes 12 let. Byť zde nemá rodinu a je svobodná, za dobu svého pobytu si zde zařídila celý svůj soukromý život. Ten je v současné době plně orientován na její aktivity pro křesťanský spolek Vietnamská misie z.s., orientující se na náboženské vzdělávání dětí a mládeže, charitativní a dobročinnou činnost. Její náboženské přesvědčení také zhoršilo vztahy s její rodinou, protože všichni rodinní příslušníci jsou buddhisti a nemají pro její vyznání pochopení. Stěžovatelka si není jistá, jestli by jí rodina poskytla pomoc potřebnou k reintegraci a u jiných osob by s hledáním pomoci těžko uspěla. Stěžovatelka má také vyživovací povinnost ke své dceři, proto má obavy, jak by jí po návratu do Vietnamu byla schopna dostát. Vycestování by ji také připravilo o možnost praktikovat svou víru, protože ve Vietnamu se jedná o okrajové náboženství, které je komunistickou stranou považováno za nežádoucí a potenciálně ohrožující.

[4] Ke svým ekonomickým poměrům stěžovatelka uvedla, že v současné době nedisponuje platným živnostenským oprávněním, neboť správní orgán I. stupně jí odmítl vydat překlenovací štítek, přestože její správní žalobě byl přiznán odkladný účinek. Je přesvědčená, že tento postup byl nezákonný, a pokud bude kasační stížnosti přiznán odkladný účinek, bude se dále domáhat vydání překlenovacího štítku a zastavení řízení o povinnosti opustit území.

[5] Dle přesvědčení stěžovatelky se přiznání odkladného účinku nijak negativně neprojeví v právní sféře jiných osob. Stěžovatelka nikdy nespáchala trestný čin ani svým jednáním neohrožovala jiné osoby. Dodala také, že její záznam v SIS jako nežádoucí osoby v Norsku již exspiroval.

[6] Žalovaná s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nesouhlasí. Uvedla, že stěžovatelkou tvrzená újma nebyla nijak prokázána ani doložena. Její tvrzení stran nemožnosti praktikovat svou víru ve Vietnamu se pohybuje spíše v rovině možných obav a teoretických úvah. Odkázala také na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2019, č. j. 8 Azs 137/2019 - 35, v němž zdejší soud vyslovil, že je přirozené, že pokud na území některého státu žije cizinec řadu let, utvoří si zde alespoň nějaké základní společenské vazby, avšak stěžovatel v dané věci toto své obecné tvrzení nijak nedoložil. K otázce nároku stěžovatelky na vydání překlenovacího štítku žalovaná uvedla, že stěžovatelka podala žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání ještě před nabytím právní moci rozhodnutí o zrušení tohoto povolení, pročež jí svědčila tzv. fikce pobytu podle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, a to do právní moci rozhodnutí o prodloužení platnosti uvedeného povolení. Toto řízení však bylo ukončeno dne 16. 1. 2019, kdy také zaniklo její oprávnění pobývat na území České republiky. I v případě, že by rozhodnutí žalované v nyní projednávané věci bylo zrušeno, stěžovatelka by byla povinna z území České republiky vycestovat.

[7] Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek, „jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem“.

[8] Institut odkladného účinku se primárně vztahuje k žalobě jako prostředku ochrany veřejných subjektivních práv. Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Odkladný účinek vůči pravomocnému rozhodnutí by proto měl být přiznáván pouze v ojedinělých případech, pro něž zákonodárce užil slova o „nepoměrně větší újmě“. Přiznáním odkladného účinku se totiž prolamují právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Tímto zákonným postupem je meritorní rozhodnutí o kasační stížnosti, nikoliv přiznání odkladného účinku (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2013, č. j. 5 Afs 84/2012 - 33).

[9] Pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být v souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[10] Kasační soud vycházel zejména z předpokladu, že nedojde-li k odkladu právních účinků napadeného rozsudku do doby jeho rozhodnutí o kasační stížnosti, bude stěžovatelka v důsledku právních účinků pravomocných a vykonatelných rozhodnutí správních orgánů nucena opustit území České republiky, a to ještě před rozhodnutím o kasační stížnosti. Vycestování stěžovatelky by přitom vzhledem k jejím stávajícím poměrům nepochybně zasáhlo do její soukromé i pracovní sféry, neboť na území České republiky žije již přes 12 let, během nichž zde nejen provozovala podnikání, z jehož příjmů plnila svoji vyživovací povinnost k dceři, ale je zde také aktivně zapojená do aktivit svého náboženského spolku, kde pracuje s dětmi a mladistvými, a má zde pochopitelně zařízený celý svůj soukromý život. Ačkoliv může stěžovatelka ze země původu opět požádat o povolení k dlouhodobému pobytu, obtíže spojené s vycestováním, s řízením o případné nové žádosti o udělení pobytového oprávnění a s případným návratem do České republiky shledal Nejvyšší správní soud jako reálnou hrozbu nenahraditelné újmy, která by jí mohla vzniknout v případě nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Nucené vycestování mimo území České republiky by nadto mělo za následek ztížení možností stěžovatelky uplatňovat svá práva v řízení u soudu, přestože je zastoupena advokátem, a případně také v dalších souvisejících správních řízeních, která jsou s ní vedena.

[11] Naopak Nejvyšší správní soud pokládá za nepravděpodobné, že by v případě přiznání odkladného účinku kasační stížnosti hrozila újma jiným osobám, jelikož tomu žádné indicie nenasvědčují. Kasační soud tak vyhodnotil, že újma, která by mohla v případě nepřiznání odkladného účinku vzniknout stěžovatelce, je nepoměrně větší, než jaká by mohla vzniknout jiným osobám.

[12] Nejvyšší správní soud rovněž neshledal existenci skutečností, pro které by přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. K otázce možného rozporu s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 - 25, v němž dospěl k závěru, že „[p]okud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131, č. 1698/2008 Sb. NSS).“

[13] V nyní posuzovaném případě nelze přehlédnout, že důvody, pro něž byla stěžovatelce zrušena platnost povolení k dlouhodobému pobytu, nejsou natolik závažné, aby její další, avšak přesto časově omezené dobou řízení o kasační stížnosti, setrvání na území představovalo rozpor s důležitým zájmem, kterým je zde zájem státu, aby se na jeho území nacházely pouze osoby mající k tomu potřebné oprávnění.

[14] Kasační soud tudíž dovodil naplnění všech shora vymezených podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a proto kasační stížnosti odkladný účinek přiznal. V souladu s § 73 odst. 3 s. ř. s., přiměřeně užitým na základě § 107 téhož zákona, se odkladný účinek vztahuje na kasační stížností napadený rozsudek. Vzhledem k tomu, že krajský soud usnesením ze dne 8. 6. 2018, č. j. 62 A 75/2018 - 22, přiznal odkladný účinek žalobě stěžovatelky, fakticky se do meritorního rozhodnutí o kasační stížnosti obnovuje i odkladný účinek ve vztahu k vykonatelnosti žalobou napadeného správního rozhodnutí.

[15] Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že usnesení o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 28. srpna 2020

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu