Usnesení ze dne 28. 11. 2024
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Aleše Smetanky v právní věci žalobce: M. A., zastoupený Mgr. Daliborem Lípou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] ze dne 13. 12. 2023, č. j. OAM-1315/ZA-ZA15-D07-2023, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 2 Az 3/2024 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátu Mgr. Daliboru Lípovi se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 5 250,-Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 12. 2023. Žalovaný rozhodl, že žádost žalobce u udělení mezinárodní ochrany je podle § 10a odst. 1, písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) nepřípustná a řízení o ní podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil. Zároveň deklaroval, že státem příslušným k posouzení podané žádosti je podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „Nařízení“) Chorvatská republika.
[2] Při posouzení věci vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu. Žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice podal žalobce dne 27. 9. 2023. Ze země původu vycestoval v dubnu roku 2023 na základě chorvatského víza letecky přes Istanbul do Záhřebu. V Chorvatsku pracoval měsíc ve městě R., ale nedostal zaplaceno. Poté pracoval u jiného zaměstnavatele. Celkově pobýval v Chorvatsku tři měsíce. Poté pokračoval do Německa, kde strávil měsíc prací na brigádách. V září roku 2023 pak přicestoval, již bez platného víza, do České republiky. V Uzbekistánu neměl žádné potíže, jediným důvodem k cestě do zemí Evropské unie byla snaha uživit prací zde svoji rodinu.
[3] Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl městský soud k závěru, že na případ žalobce dopadá čl. 12 Nařízení a státem příslušným k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu je tak Chorvatská republika. Ta také svoji příslušnost k vyřízení žádosti uznala. Systémové nedostatky v řízení o udělení mezinárodní ochrany zde nebyly zjištěny a žalobcem ostatně nebyly ani tvrzeny, důvody pro aplikaci č. 17 Nařízení nebyly shledány. Městský soud tak uzavřel, že rozhodnutí žalovaného je zákonné.
[4] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) formálně z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Konkrétně namítal, že žalovaný i městský soud chybně posoudili otázku příslušnosti státu k vyřízení žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Podle názoru stěžovatele mají kritéria pro určení příslušnosti pevně stanovenou posloupnost a před kritériem vydaného víza má nastoupit kritérium rodinných příslušníků. Stěžovatel má na území České republiky bratrance, který by měl být považován za rodinného příslušníka, a tato skutečnost by měla být v rámci posouzení přípustnosti žádosti zohledněna. Touto otázkou se však ani žalovaný, ani správní soud nezabývali. Pro absenci takové úvahy považuje stěžovatel jak rozhodnutí žalovaného, tak rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelné.
[5] Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje stěžovatel zejména v otázce právního posouzení hrozeb, jimž jsou vystaveny osoby žádající o azyl a pocházející z Uzbekistánu. Tato otázka byla dle jeho názoru posouzena zcela nedostatečně a jedná se o natolik závažnou vadu, že přesahuje jeho vlastní zájmy. Zároveň má za to, že správný procesní postup byl při rozhodování žalovaného i soudu narušen do té míry, že je zcela v obecném zájmu, aby tato pochybení byla napravena a aby k nim v rámci azylových řízení nedocházelo.
[6] Závěrem stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil na skutečnost, že stěžovatel byl již dne 18. 6. 2024 přemístěn do odpovědného státu – Chorvatské republiky, jeho konkrétní místo pobytu v tomto státě není známo. Žalovaný proto navrhl, aby bylo řízení o kasační stížnosti podle § 47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s § 33 písm. b) zákona o azylu zastaveno.
[8] S ohledem na výše uvedené musel Nejvyšší správní soud před rozhodnutím ve věci nejprve posoudit podmínky řízení. Dospěl přitom k závěru, že zastavit řízení o kasační stížnosti tak, jak navrhuje žalovaný, nelze. Ustanovení § 33 písm. b) zákona o azylu je koncipováno pro případy, kdy žadatel o azyl přestane být dosažitelným z vlastní vůle a místo jeho pobytu nelze objektivně zjistit. Nedopadá však na případy, kdy žadatelův pobyt přestane být znám v důsledku výkonu rozhodnutí žalovaného a kdy navíc, jak uvádí sám žalovaný, by bylo alespoň teoreticky možno zjistit jeho pobyt u úřadů příslušné země. Podmínky řízení tedy jsou splněny.
[9] Dále pak Nejvyšší správní soud posuzoval otázku přijatelnosti kasační stížnosti.
[10] Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[11] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 „[P]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
[12] Jak bylo již uvedeno výše, spatřuje stěžovatel přijatelnost své kasační stížnosti v nutnosti zodpovědět právní otázku hrozeb, jimž jsou vystaveni žadatelé o azyl z Uzbekistánu, a dále v existenci natolik závažných procesních vad v řízeních u žalovaného i u městského soudu, že je v obecném zájmu, aby byly napraveny. K prvému důvodu Nejvyšší správní soud uvádí, že se zcela míjí jak s obsahem rozhodnutí žalovaného, tak i městského soudu. Tato otázka je meritorní a v žádném řízení týkající se stěžovatele doposud nebyla posuzována. Podstatou rozhodnutí žalovaného bylo určení státu, který má řízení o udělení mezinárodní ochrany provést, nikoliv samotné posouzení podmínek pro udělení mezinárodní ochrany. Uvedená otázka tedy důvodem přijatelnosti kasační stížnosti být nemůže. Tvrzené vady řízení před správním orgánem a před soudem pak nebyly stěžovatelem ani v náznaku konkretizovány, takže Nejvyšší správní soud nemá v tomto směru co posuzovat.
[13] Ohledně námitky týkající se pobytu bratrance stěžovatele na území České republiky a možného odlišného kritéria pro posouzení příslušnosti státu k vyřízení žádosti o udělení mezinárodní ochrany pak Nejvyšší správní soud uvádí, že tato námitka nebyla uplatněna v žalobě, ač uplatněna být mohla, jedná se proto o námitku nepřípustnou ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. Jméno a bydliště bratrance ostatně stěžovatel v kasační stížnosti nijak neupřesnil.
[14] Nejvyšší správní soud shrnuje, že nebyly zjištěny žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti, uvedený návrh proto podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[15] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.). Na straně žalovaného nebyly zjištěny žádné skutečnosti, jež by mohly vést k mimořádné aplikaci § 60 odst. 1 s. ř. s. ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28.
[16] Ustanovený zástupce stěžovatele učinil ve věci jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“), a jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu. Za to mu náleží odměna vypočtená podle § 7 a § 9 odst. 4, písm. d) advokátního tarifu v úhrnné výši 4 650,- Kč a náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v úhrnné výši 600,- Kč, celkem tedy 5 250,- Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení stěžovatele nese podle § 60 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 28. listopadu 2024
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu
Usnesení ze dne 13. 6. 2024
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: M. A., zastoupený Mgr. Daliborem Lípou, advokátem se sídlem [adresa] Karlovy Vary, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 2 Az 3/2024 - 36,
takto:
Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá .
Odůvodnění:
[1] Včasnou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým městský soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 12. 2023, č. j. OAM-1315/ZA-ZA15-D07-2023. Žalovaný tímto rozhodnutím rozhodl o nepřípustnosti žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil podle § 25 písm. i) daného zákona.
[2] Stěžovatel v kasační stížnosti požádal o ustanovení zástupce a o přiznání odkladného účinku. Svůj návrh na přiznání odkladného účinku však neodůvodnil. Nejvyšší správní soud stěžovateli usnesením ze dne 3. 5. 2024, č. j. 3 Azs 82/2024 - 22, ustanovil zástupce, neboť splnil podmínky ve smyslu § 35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s § 105 odst. 2 téhož zákona. Stěžovatele prostřednictvím ustanoveného zástupce zároveň vyzval, aby návrh na přiznání odkladného účinku doplnil o důvody, pro které žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[3] Stěžovatel tak prostřednictvím ustanoveného zástupce učinil podáním doručeným soudu dne 16. 5. 2024. V něm poukázal na znění § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze ve spojení s § 107 téhož zákona kasační stížnosti přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Stěžovatel dovodil, že tyto podmínky jsou v jeho případě naplněny, neboť má za to, že jeho nucený návrat do země původu nebo státu, který je příslušný k posuzování jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany (Chorvatská republika), by byl nenahraditelnou újmou. Dále tvrdí, že následky nepřiznání odkladného účinku by byly zjevně nepřiměřené důvodům vydání rozhodnutí žalovaného a že přiznáním odkladného účinku nemůže jiným osobám vzniknout jakákoliv újma a toto přiznání není ani v rozporu s veřejným zájmem. Stěžovatel uvádí, že nepřiznání odkladného účinku by bylo na újmu jeho základnímu právu na spravedlivý proces, neboť by se v případě výkonu rozhodnutí žalovaného nemohl aktivně účastnit řízení o soudním přezkumu tohoto rozhodnutí. Má přitom za to, že aktivní účastí se rozumí mj. možnost pravidelného osobního kontaktu se svým právním zástupcem za účelem uplatňování svých práv.
[4] Žalovaný nesouhlasí s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti, neboť stěžovatel neprokázal naplnění podmínek podle § 73 odst. 2 s. ř. s. Uvedl, že v návrhu nestačí poukázat na pouhou možnost vzniku újmy. Vznik újmy musí být v příčinné souvislosti s výkonem napadeného rozhodnutí. Stěžovatel prezentuje důvody svého návrhu jen obecně, žalovaný proto navrhl jeho žádost zamítnout. Žalovaný rovněž poukázal na to, že mu není pobyt stěžovatele znám, čímž je naplněn důvod pro zastavení řízení podle § 47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s § 33 písm. b) zákona o azylu. Z toho důvodu navrhl, aby zdejší soud řízení o kasační stížnosti zastavil.
[5] Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že se stěžovateli podařilo doručit soudní písemnosti vhozením do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky na adrese uvedené v záhlaví, a to dne 27. 5. 2024. Na základě uvedeného má Nejvyšší správní soud za to, že důvod pro zastavení řízení podle § 47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s § 33 písm. b) zákona o azylu není dán.
[6] Z ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. vyplývá, že první podmínkou pro přiznání odkladného účinku je existence nepoměrně větší újmy, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Druhou podmínkou pak je, že přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Obě tyto podmínky přitom musí být splněny současně, neboť institut odkladného účinku má mimořádnou povahu. Základním pravidlem totiž je, že kasační stížnost odkladný účinek nemá (srov. § 107 s. ř. s.) a že přiznání odkladného účinku je vyhrazeno pouze pro ojedinělé případy vyjádřené v § 73 odst. 2 s. ř. s. Odložit účinky kasační stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu lze proto pouze výjimečně, pokud újma, která stěžovateli hrozí, je reálná, není vzhledem k jeho poměrům bagatelní, je významná a její vznik je v příčinné souvislosti s výkonem či jiným právním následkem plynoucím z rozhodnutí krajského soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58).
[7] Řízení o návrhu na přiznání odkladného účinku je stejně jako řízení o kasační stížnosti, jehož je součástí, ovládáno zásadou dispoziční. To znamená, že soud je při posuzování důvodnosti návrhu oprávněn vycházet pouze z důvodů, které účastník uvede ve svém návrhu. Není jeho úkolem a nemá ani oprávnění dohledávat či domýšlet za účastníka konkrétní okolnosti a důvody, které by měly svědčit jeho návrhu na přiznání odkladného účinku. Stěžovatel proto musí v prvé řadě dostatečně podrobně uvést, v čem nepoměrně větší újma, která právě jemu hrozí, spočívá, jaký je její rozsah, z jakých konkrétních okolností vyvozuje, že tato hrozba je reálná a nikoli hypotetická. Na podporu svých tvrzení pak musí navrhnout provedení odpovídajících důkazů (srov. např. usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32).
[8] K posouzení návrhu stěžovatele je třeba poznamenat, že přiznáním odkladného účinku dočasně pomíjí účinky rozhodnutí krajského soudu, přičemž v případě zamítnutí žaloby krajským soudem nesměřuje návrh na přiznání odkladného účinku primárně proti rozhodnutí krajského soudu, ale hlavně proti rozhodnutí správního orgánu napadenému žalobou (srov. Kühn, Z., Kocourek, T. a kol., Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, právní stav k 31. 5. 2019, dostupné v systému ASPI, k § 73 odst. 2). V projednávané věci nestanovuje napadený rozsudek stěžovateli žádné povinnosti, jež by byl povinen vykonat, ani jiné právní následky, jež by mu mohly způsobit újmu. Rovněž ani rozhodnutí žalovaného neukládá stěžovateli povinnost, která by byla vykonatelná a v jejímž důsledku by mu mohla vzniknout jakákoli újma. Žalovaný ve svém rozhodnutí pouze uvedl, že státem příslušným k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „Dublin III“), je Chorvatská republika, což samo o sobě není provázeno právními následky, jež by mohly stěžovateli přivodit újmu. Takové následky by mohlo zakládat až rozhodnutí o zajištění stěžovatele za účelem jeho předání do státu příslušného k posouzení žádosti podle nařízení Dublin III, 2013, podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (srov. rozsudek NSS ze dne 1. 4. 2021, č. j. 9 Azs 4/2021 - 39, odst. [13]).
[9] Lze tedy uzavřít, že újma, jíž se stěžovatel obává, není v příčinné souvislosti s neprodleným výkonem či jiným právním následkem napadeného rozsudku, jehož účinky chce stěžovatel kasační stížností odložit.
[10] Nejvyšší správní soud se nezabýval intenzitou tvrzené újmy, ani otázkou, zda přiznání odkladného účinku není v rozporu s důležitým veřejným zájmem, neboť neshledal, že by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, v jehož důsledku by došlo k odložení účinků napadeného rozsudku, tvrzené újmě zabránilo. Nejvyšší správní soud proto návrh stěžovatele zamítl a kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal. Tím zdejší soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení NSS ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 13. června 2024
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu