Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek1× citováno

Spisová značka

4 As 431/2019

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 29. 4. 2022Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: WEISSOVÁ PetraECLI:CZ:NSS:2022:4.As.431.2019.104
Další údaje
Předmět řízení: Stavební zákon

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (14) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 29. 4. 2022

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: a) Ing. arch. M. T., zast. JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem, se sídlem [adresa] Brno a žalobkyně: b) Heršpická – správa nemovitostí, spol. s r.o., se sídlem [adresa] zast. JUDr. Ivanou Dreslerovou, advokátkou, se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem [adresa] za účasti osob zúčastněných na řízení: I) doc. RNDr. M. B., Ph.D., II) doc. RNDr. L. B., Ph.D., III) MUDr. F. P., zast. Mgr. Michalem Zahutou, advokátem, se sídlem [adresa] Brno, IV) Mgr. V. P., zast. Mgr. Michalem Zahutou, advokátem, se sídlem [adresa] Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2017, č. j. JMK 98052/2017, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2019, č. j. 30 A 190/2017 - 179,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2019, č. j. 30 A 190/2017 - 179, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I.
[1] Žalobce a) vydal dne 23. 3. 2010 certifikát č. j. 711007 (dále také jen „napadený certifikát“), podle § 117 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen stavební zákon), a § 10 vyhlášky č. 526/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona ve věcech stavebního řádu. V něm stvrdil, že stavba stavebníka – žalobkyně b) označená „Brno - Ivanovice, Obchodní centrum – Hobby Market, na pozemcích č. parc. XA, XB, XC, XD, XE, XF, XG, XH, XI, XJ, XK, XL, XM, XN, XO, XP, XQ, XR, XS, XT, XU, XV, XW, XX, XY, XZ, AA, vše v k. ú. I.“ (dále jen „stavba“ nebo „hobby market“), může být podle ověřené dokumentace a připojených dokladů po právu provedena.

[2] Proti napadenému certifikátu brojilo 11 žadatelů, mezi nimi i nynější osoby zúčastněné na řízení I až IV, žádostí o vydání rozhodnutí v řízení o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu o tom, že žalobkyni b) nevzniklo právo stavby stvrzené napadeným certifikátem ve zkráceném stavebním řízení podle § 117 stavebního zákona. Magistrát města Brna, odbor územního a stavebního řízení (dále jen „stavební úřad“), rozhodnutím ze dne 10. 3. 2017, č. j. MMB/0104559/2016 (dále jen „rozhodnutí stavebního úřadu“), rozhodl, že žalobkyni b) právo stavby stvrzené napadeným certifikátem nevzniklo.

[3] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobce a) a žalobkyně b) a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu.

II.
[4] Dvěma samostatnými žalobami u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) se žalobce a) i žalobkyně b) [dále společně jako „žalobci“] domáhali zrušení napadeného rozhodnutí. Krajský soud nejprve usnesením ze dne 29. 1. 2019, č. j. 30 A 190/2017 - 87, spojil řízení o těchto žalobách ke společnému projednání a poté rozsudkem ze dne 25. 9. 2019, č. j. 30 A 190/2017 - 179 (dále jen „napadený rozsudek“), žaloby zamítl.

[5] Krajský soud nepřisvědčil námitce, že napadené rozhodnutí trpí vadou nepřezkoumatelnosti. Uvedl, že žalovaný v něm předestřel, jakými úvahami byl při své rozhodovací činnosti veden, jakými skutečnostmi se zabýval a jaké důvody jej vedly k vyslovení závěrů v něm obsažených.

[6] Následně krajský soud shrnul, že v řízení před správními orgány vystupovalo jedenáct žadatelů, mezi nimiž byly i nynější osoby zúčastněné na řízení. Pro rozhodnutí o tom, že žalobkyni b) nevzniklo právo provést stavbu, přitom podle krajského soudu postačovalo, aby i jen jedna osoba v postavení žadatele (navrhovatele) ve správním řízení byla osobou, která měla být účastníkem „nezkráceného“ stavebního řízení. Krajský soud uzavřel, že takovými osobami, které by měly postavení účastníků stavebního řízení, byly bezpochyby všechny osoby zúčastněné na řízení. Ty také byly účastníky původně vedeného stavebního řízení týkajícího se stavby, jež však bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žádosti. Co se týče ostatních žadatelů ve správním řízení, kteří v řízení o žalobě nevystupovali, krajský soud jejich potenciální účastenství ve stavebním řízení podle § 109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2012 – shodně i dále) nezjišťoval. Shledal totiž, že přinejmenším ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení závěry žalovaného obsažené v napadeném rozhodnutí obstojí.

[7] Krajský soud neshledal důvodnými ani námitky týkající se možnosti obrany proti napadenému certifikátu a chybějící aktivní věcné legitimace osob zúčastněných na řízení. Odkázal na svůj rozsudek ze dne 21. 1. 2016, č. j. 30 A 12/2014 - 99, a na něj navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2016, č. j. 2 As 52/2016 - 84. Z nich krajský soud pro účely řízení o nynější žalobě dovodil, že osoby, které mohly být dotčeny vznikem práva stavby na základě certifikátu autorizovaného inspektora, mohou využít pouze postup podle § 142 správního řádu. Krajský soud současně dodal, že prokázání nezbytnosti podání žádosti o vydání rozhodnutí podle § 142 správního řádu pro uplatnění práv žadatele plyne již z toho, že pro tuto osobu jde o jediný způsob obrany proti zásahům do jejích práv. Tvrdí-li tedy v takovém případě žadatel, že je osobou, jež byla ve zkráceném stavebním řízení opomenuta, ač má právo uplatňovat námitky proti provádění stavby, považuje se pro účely vydání rozhodnutí podle § 142 správního řádu podmínka, že je takové rozhodnutí nezbytné pro uplatnění jeho práv, za prokázanou.

[8] Krajský soud se věnoval též výkladu § 117 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012. Vysvětlil, že uvedené ustanovení počítá s participací osob, jež by byly účastníky „nezkráceného“ stavebního řízení, i na jeho zkrácené formě. Podmínkou jejich účastenství v takovém řízení není, aby bylo vyhověno jejich věcným námitkám. Teprve při meritorním posouzení správní orgány zkoumají reálnost zásahu do práv účastníka. Účastenství tak obstojí samo o sobě bez toho, aby následně muselo vést k příznivému rozhodnutí pro tohoto účastníka. Podle krajského soudu proto žadatelé nemuseli již v žádosti o vydání rozhodnutí podle § 142 správního řádu uvést, jaké konkrétní námitky hodlají v případném navazujícím řízení vznášet. Stavební úřad v řízení o žádosti podle § 142 správního řádu posuzuje pouze to, zda byli navrhovatelé účastníky stavebního řízení v materiálním smyslu a zda s nimi jako s účastníky bylo ve zkráceném řízení jednáno.

[9] Krajský soud se zabýval i námitkou, podle níž osoby zúčastněné na řízení nemohly být účastníky stavebního řízení v materiálním smyslu. V té souvislosti rozebral § 109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2012) a s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 26. 10. 2017, č. j. 9 As 324/2016 - 52, ze dne 16. 1. 2018, č. j. 2 As 238/2016 - 96, či ze dne 14. 2. 2014, č. j. 6 As 10/2013 - 58) dospěl k závěru, že nynější osoby zúčastněné na řízení mohly být stavbou dotčeny na svém vlastnickém právu, a to jak prováděním stavby, tak i stavbou samotnou, přitom postačí pouhá potencionalita dotčení vlastnického práva. Krajský soud poukázal na skutečnost, že rodinné domy osob zúčastněných na řízení se nacházejí v blízkosti stavby (ve vzdálenosti cca 50 m a 57 m od rodinných domů se nachází okraj zásobovací komunikace hobby marketu). Stavba je přímo viditelná z těchto rodinných domů a ochranný val neplní funkci zabránění výhledu na stavbu ani nebrání doprovodným jevům (světelný smog, hluk ze stavby). Krajský soud v návaznosti na posouzení změny stavu způsobeného výstavbou stavby dospěl k závěru, že došlo ke značné změně poměrů v dané lokalitě. Z rozsahu a charakteru stavby tak jednoznačně vyplývá možnost dotčení vlastnických práv osob zúčastněných na řízení. Tyto osoby proto měly být účastníky stavebního řízení, a tudíž i jeho zkráceného formy.

III.
[10] Žalobkyně b) [dále jen „stěžovatelka“] nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

[11] Stěžovatelka především nesouhlasí se závěrem krajského soudu o možnostech přezkumu napadeného certifikátu. Má za to, že certifikát autorizovaného inspektora nelze přezkoumávat v řízení o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu. Dovolává se zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2794/16, ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2729/16, resp. i ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS. 439/16, která podle ní překonala rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 6. 9. 2012, č. j. Konf 25/2012 - 9 (podle nějž autorizovaný inspektor není správním orgánem a jím vydaný certifikát není rozhodnutím správního orgánu ani podle správního řádu ani podle soudního řádu správního, nýbrž jde o plnění ze soukromé smlouvy). Stěžovatelka zastává názor, že obranným mechanismem proti certifikátu autorizovaného inspektora je žaloba proti rozhodnutí, nikoliv postup podle § 142 správního řádu.

[12] Autorizovaný inspektor je podle stěžovatelky správním orgánem sui generis a jím vydaný certifikát má povahu správního rozhodnutí, a, aniž by takové rozhodnutí (certifikát) bylo zrušeno nebo prohlášeno za nicotné, nelze deklarovat, že právo stavby nevzniklo. Toto deklaratorní rozhodnutí pak nemůže vést ani k řízení o odstranění stavby, resp. k řízení o jejím dodatečném povolení. Rozhodnutí stavebního úřadu, že právo stavby žalobkyni b) nevzniklo, tedy není rozhodnutím, které by mohlo založit nezákonnost napadeného certifikátu.

[13] Stěžovatelka má za to, že i v případě, že by řízení podle § 142 správního řádu bylo správným procesním postupem pro přezkum napadeného certifikátu, neposoudil krajský soud tuto věc správně. Přestože se osoby zúčastněné na řízení rozhodly podat návrh na zahájení řízení o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu v procesním společenství s dalšími žadateli, tato jejich žádost byla fakticky složena ze sedmi jednotlivých žádostí (manželé podávali návrh společně). Postavení těchto jednotlivých žadatelů se ale od sebe diametrálně liší vzdáleností jejich pozemků od stavby, ale i co do množství překážek (staveb, porostů, pozemních komunikací). Přitom na místo vypořádání otázky, zda by byli jednotliví žadatelé účastníky stavebního řízení, přistupovaly správní orgány i krajský soud k jejich žádosti souhrnně, tedy aniž by mezi jednotlivými žadateli rozlišovaly a jednotlivě hodnotily, zda mohl každý z nich být účastníkem stavebního řízení. Pokud se správní orgány i krajský soud shodly se stěžovatelčiným tvrzením, podle nějž by ne všichni žadatelé byli účastníky stavebního řízení, tedy ne všichni jsou opomenutými účastníky, mělo dojít k vyloučení těchto žadatelů již ve správním řízení postupem podle § 140 správního řádu. Žadatelé totiž nebyli v postavení nerozlučného procesního společenství.

[14] Stěžovatelka v kasační stížnosti také namítá, že žadatelům nepostačilo pro zahájení řízení podle § 142 správního řádu pouze tvrdit, že jsou osobami, jež byly ve zkráceném stavebním řízení opomenuty, ale měli to i prokázat. To plyne z výslovné dikce uvedeného ustanovení. Krajský soud pochybil, pokud dovodil, že aktivní legitimaci žadatelů nebylo třeba prokazovat. Skutečnost, že tito byli v roce 2009 účastníky stavebního řízení, které bylo následně zastaveno, představuje jen jednu z podmínek pro naplnění hypotézy právní normy obsažené v § 142 odst. 1 správního řádu.

[15] Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěry, jež krajský soud vyslovil k otázce dotčení vlastnických práv žadatelů předmětnou stavbou, resp. jejím prováděním. Podle správních orgánů i krajského soudu žadatelé vlastní pozemky ve vzdálenosti 43 až 127 metrů od stavby, z čehož jasně vyplývá, že se nejedná o takovou vzdálenost, jež by mohla jejich účastenství ve stavebním řízení podle § 109 písm. e) stavebního zákona zakládat. Nejde o očividnou bagatelní vzdálenost, jak k posouzení otázky účastenství přistupuje judikatura Ústavního soudu (např. nález ze dne 22. 3. 2000, Pl. ÚS 19/99, nebo ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 59/99) či judikatura Nejvyššího správního soudu. Vlastnické právo navrhovatelů nebylo a není zasaženo vůbec, natož očividně při výstavbě či samotnou existencí stavby.

[16] K dotčení navrhovatelů světelným smogem stěžovatelka dodává, že venkovní osvětlení stavby bylo vyřešeno ve stavebním řízení a stavba osvětlení byla povolena samostatným rozhodnutím, aniž stavební úřad shledal možnost dotčení osob zúčastněných na řízení na jejich právech. Dotčení hlukem a prachem pak zabraňují husté porosty i samotná vzdálenost stavby a umístění pozemků, na nichž se nachází, ve svahu za umělým valem. Nadto stavby rodinných domů osob zúčastněných na řízení jsou od stavby vzdáleny více než zmíněných 43 až 127 metrů, neboť uvedená vzdálenost byla měřena od hranic jejich pozemků, nikoliv od jejich domů. I proto žadatelé nemohli být podle stěžovatelky účastníky stavebního řízení ve smyslu § 109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona.

IV.
[17] Osoby zúčastněné na řízení I a II svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužily.

[18] Osoby zúčastněné na řízení III a IV [dále jen „manželé P.“] ve svém vyjádření navrhují kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou a ztotožňují se s napadeným rozsudkem.

[19] Upozorňují na to, že v původně zahájeném stavebním řízení jim byla přiznána práva účastníků řízení, avšak toto řízení bylo z důvodu zpětvzetí žádosti zastaveno a stěžovatelka následně využila postupu ve zkráceném stavebním řízení, v němž již manželé P. toto postavení neměli. Nadto poukazují na skutečnost, že kolaudační souhlas k předmětné stavbě vydala osoba k tomu zcela neoprávněná, a tento souhlas je tak třeba považovat za nicotný.

[20] Manželé P. souhlasí se závěrem krajského soudu, že k tomu, aby se vedlo řízení podle § 142 správního řádu, postačí, aby i jen jedinému z žadatelů ve správním řízení svědčilo dotčení jeho vlastnických práv stavbou. Předmětem takového řízení totiž není definice vztahu mezi dotčenými vlastníky a stěžovatelkou, nýbrž prověření a určení toho, zda stěžovatelce vzniklo právo provést stavbu.

[21] Manželé P. také navrhují, aby Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí potvrdil, že deklaratorní rozhodnutí o tom, že právo stavby nevzniklo, je způsobilým podkladem pro zahájení řízení o odstranění stavby, neboť správní orgány jsou ve věci zahájení takového řízení doposud nečinné.

[22] Uvedené osoby zúčastněné na řízení setrvávají na stanovisku, že jsou stavbou zjevně dotčeny na svém vlastnickém právu a odkazují v tomto kontextu na rozsudek Nejvyššího správního soudu vydaný ve věci sp. zn. 5 As 67/2008, podle kterého může být za osobu dotčenou na vlastnickém právu považován i vlastník nemovitosti vzdálené 400 metrů od stavby.

V.
[23] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).

[24] Kasační stížnost je důvodná.

[25] Nejvyšší správní soud je povinen v souladu s § 109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti přihlédnout k takové vadě řízení před krajským soudem, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. K takové situaci došlo i v nyní posuzované věci, ač ji stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně nenamítala.

[26] Je nesporné, že předmětem nynějšího řízení je v obecnosti přezkum rozhodnutí o žádosti osob zúčastněných na řízení (a dalších 7 žadatelů) na vydání rozhodnutí podle § 142 správního řádu o určení, zda stěžovatelce vzniklo právo stavby stvrzené napadeným certifikátem. Ze správního spisu žalovaného vyplývá, že stavební úřad o této žádosti vedl správní spis sp. zn. OUSR/MMB/0348834/2016 (dále také jen „spis stavebního úřadu ve věci napadeného certifikátu“). Tento spis však není součástí listin, jež mají tvořit úplný spis správních orgánů obou stupňů, který žalovaný Nejvyššímu správnímu soudu pro účely řízení o kasační stížnosti předložil.

[27] Nejvyšší správní soud přitom již ve svém rozsudku ze dne 12. 3. 2008, č. j. 1 As 21/2007 - 272 vyslovil, že „[h]odnotil-li soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu obsah listin, na nichž správní orgán své rozhodnutí založil, bylo třeba, aby měl při rozhodování k dispozici úplný správní spis, jehož byly tyto listiny součástí. Pokud soud tuto podmínku nesplnil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ (důraz přidán)

[28] Ze správního spisu (žalovaného i stavebního úřadu; dále společně jen „správní spis“), jakož i ze spisu krajského soudu vedeného v této věci se podává, že stavební úřad předložil žalovanému zmíněný a pro nynější řízení podstatný spis vedený u něj pod sp. zn. OUSR/MMB/0348834/2016, dne 5. 5. 2017 spolu s podáním, kterým mu postoupil odvolání proti svému rozhodnutí ze dne 10. 3. 2017 (viz odst. [2]). Žalovaný dne 16. 8. 2017 vrátil uvedený spis stavebnímu úřadu zpět poté, co napadené rozhodnutí nabylo právní moci. V návaznosti na žádost krajského soudu ve věci sp. zn. 30 A 190/2017, vyžádal žalovaný dne 26. 10. 2017 opětovně u stavebního úřadu spisovou dokumentaci, kterou stavební úřad žalovanému předal dne 13. 11. 2017. Podle soupisu příloh byl součástí tohoto spisového materiálu rovněž spis stavebního úřadu ve věci napadeného certifikátu. Žalovaný poté dne 1. 12. 2017 předložil spisovou dokumentaci krajskému soudu ke spisu sp. zn. 30 A 190/2017, aniž specifikoval její obsah; uvedl pouze to, že přílohy sestávají z 5 svazků. Následně dne 22. 6. 2018 požádal žalovaný krajský soud o opětovné zapůjčení správního spisu. Krajský soud jej dne 4. 7. 2018 žalovanému rovněž bez uvedení bližších údajů o obsahu správního spisu (pouze se specifikací „1 balík“) zapůjčil. Dne 3. 4. 2019 žalovaný vrátil správní spis krajskému soudu, přičemž uvedl, že vrací „správní spis, resp. část spisového materiálu správních orgánů, souvisejícího s právní věcí vedenou krajským soudem pod značkou 30 A 190/2017, a zapůjčenou soudem pro účely dalšího správního řízení.“ V průvodním přípisu, jímž byl spis opětovně postoupen krajskému soudu, žalovaný neuvedl, které části spisového materiálu krajskému soudu zasílá. Krajský soud poté vrátil správní spis bez bližší specifikace žalovanému po vydání napadeného rozsudku dne 2. 12. 2019. Na to dne 20. 12. 2019 předložil žalovaný správní spis Nejvyššímu správnímu soudu pro účely řízení o kasační stížnosti stěžovatelky. Tento správní spis byl předložen ve dvou krabicích označených jako „1. část“ a „2. část" s průvodním přípisem obsahujícím sdělení o tom, že je předkládán kompletní správní spis, aniž žalovaný jeho obsah blíže identifikoval. Tento správní spis neobsahoval jako svoji součást žádný spisový přehled. Nejvyšší správní soud přitom zjistil, že součástí takto předloženého „kompletního“ správního spisu není spis stavebního úřadu ve věci napadeného certifikátu.

[29] Z právě uvedeného tedy vyplývá, že stavební úřad předal svůj spis sp. zn. OUSR/MMB/0348834/2016 žalovanému k řízení o odvolání žalobců a) a b). Další pohyb tohoto spisu stavebního úřadu ve věci napadeného certifikátu však již nelze přesně vysledovat. Správní spis tak, jak byl předložen Nejvyššímu správnímu soudu, neobsahuje žádný spisový přehled a z průvodních dopisů, jimiž byl tento spis (správních orgánů obou stupňů) postupně předáván mezi žalovaným a krajským soudem (viz výše), nelze pohyb jeho jedné části, tedy spisu stavebního úřadu ve věci napadeného certifikátu, vysledovat. Nelze tedy beze všech pochyb dovodit, zda tento spis stavebního úřadu byl po celou dobu součástí správního spisu jako celku. Není proto ani zřejmé, zda jím disponoval krajský soud v době vydání napadeného rozsudku (a nevyplývá to ani ze spisu krajského soudu, ani z napadeného rozsudku). Zcela jistě jím nyní nedisponuje Nejvyšší správní soud, aniž lze z jakékoliv písemnosti ve spise tohoto soudu zjistit, že mu byl předložen úplný správní spis obsahující i spis stavebního úřadu ve věci napadeného certifikátu. Bez existence spisového přehledu totiž nelze vůbec ověřit, zda žalovaný Nejvyššímu správnímu soudu pro řízení o kasační stížnosti poskytl úplný správní spis (tedy nejen vedený žalovaným, ale i stavebním úřadem, včetně spisu stavebního úřadu ve věci napadeného certifikátu). Nelze přehlédnout, že sám žalovaný již v podání ze dne 3. 4. 2019 (viz výše) uvedl, že vrací krajskému soudu pouze část dokumentace vztahující se k projednávané věci. Z toho není zřejmé, zda původně předložil krajskému soudu kompletní spisovou dokumentaci a následně již jen jeho část a kterou konkrétní část.

[30] Dohledat spis stavebního úřadu se Nejvyššímu správnímu soudu nepodařilo ani dodatečně dotazy u obou správních orgánů, u krajského soudu a u Obvodního soudu pro Prahu 1, který také v mezidobí správním spisem vedeným správními orgány obou stupňů disponoval (byl mu postoupen k jeho žádosti Nejvyšším správním soudem).

[31] V nyní souzené věci je přitom spornou otázkou, zda vůbec mělo být vedeno řízení o vydání rozhodnutí ve věci práva stavby založeného certifikátem autorizovaného inspektora a s tím související otázka aktivní legitimace osob zúčastněných na řízení k podání žádosti o vydání deklaratorního rozhodnutí ve smyslu § 142 správního řádu a jejich postavení jako opomenutých účastníků zkráceného stavebního řízení.

[32] Pro posouzení těchto sporných otázek je nepochybně rozhodný i obsah spisu stavebního úřadu ve věci napadeného certifikátu (byť kopie rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10. 3. 2017 i originál napadeného certifikátu ze dne 23. 3. 2010, č. j. 711007 jsou součástí správního spisu vedeného žalovaným). Je proto nezbytné mít k dispozici nejen úplný správní spis žalovaného, ale i úplný správní spis stavebního úřadu, a to v takovém rozsahu, jak jej žalovaný i stavební úřad ve svých řízeních nashromáždili a jak z nich následně při svém rozhodování vycházeli. Úplný správní spis (správních orgánů obou stupňů) je nutné vnímat jako jeden celek. V řízení o žalobě, na základě níž je přezkoumáváno rozhodnutí žalovaného, proto nesmí absentovat žádná část tohoto správního spisu. Správní spis, který není úplný, totiž nemůže mít pro soud dostatečnou vypovídací hodnotu. To platí tím spíše, pokud v daném řízení má být posuzována aktivní legitimace osob zúčastněných na řízení k podání žádosti o vydání rozhodnutí o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu a jejich postavení jako účastníků stavebního řízení, jak tomu bylo v souzené věci.

[33] Krajský soud tedy pochybil, pokud nekonfrontoval napadené rozhodnutí a jednotlivá podání účastníků řízení a osob zúčastněných na řízení s úplným správním spisem, resp. jejich v řízení uplatňovanou argumentaci hodnotil pouze s přihlédnutím k dílčím částem správního spisu, jehož vypovídací hodnota je proto omezená. V takovém případě nemohl řádně provést přezkum správního rozhodnutí vzešlého z řízení, o jehož průběhu neměl ucelený přehled.

[34] Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že pokud správní spis sestává z více částí (v tomto případě ze dvou krabic), jejichž součástí je i rozsáhlá stavební dokumentace a hned několik samostatných spisů stavebního úřadu týkajících se jednotlivých certifikátů vydaných autorizovaným inspektorem k různým částem téže stavby, je žádoucí, ba zcela nezbytné, aby žalovaný, stejně jako i stavební úřad jako správní orgán prvního stupně, vyhotovili pro takový spis spisový přehled. Je tomu tak proto, aby bylo možno v kterékoliv fázi řízení (o žalobě, o kasační stížnosti i kdykoliv jindy) ověřit jeho skutečný obsah.

[35] V nynější věci tedy nelze zjistit, ve které fázi řízení, ať již před správními orgány či před krajským soudem, resp. také Obvodním soudem pro Prahu 1, spis stavebního úřadu ve věci napadeného certifikátu přestal být správním orgánům či soudům k dispozici. Nelze tudíž ani ověřit, zda krajský soud rozhodoval na základě úplného správního spisu (sestávajícího nejen ze spisu žalovaného, ale i ze spisu stavebního úřadu ve věci napadeného certifikátu). Z uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud nemohl dojít k jinému závěru, než že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Je tudíž naplněn kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

[36] V dalším řízení krajský soud opatří úplný správní spis (zejména spis stavebního úřadu ve věci napadeného certifikátu), a teprve poté bude moci opětovně meritorně rozhodnout. Za předpokladu, že obstarání úplného správního spisu nebude možné, krajský soud zruší napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a věc vrátí žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude prvořadou povinností správních orgánů (případně i ve spolupráci s účastníky uvedeného řízení) provést rekonstrukci spisu týkajícího se žádosti o vydání deklaratorního rozhodnutí ve věci vzniku práva stavby stvrzeného certifikátem autorizovaného inspektora č. j. 711007. Teprve poté bude moci žalovaný opětovně ve věci rozhodnout.

[37] S ohledem na závěry uvedené výše se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat žádnou z kasačních námitek uplatněných stěžovatelkou, neboť dospěl-li k závěru, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, nebylo možné usuzovat na důvodnost či nedůvodnost stížnostních námitek ve vztahu k takovému rozhodnutí, jestliže výsledkem bezvadného procesu by mohlo být rozhodnutí jiné.

VI.
[38] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, napadený rozsudek proto zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení podle § 110 odst. 1 části věty první před středníkem s. ř. s. V něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

[39] V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 věta první s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2022

Mgr. Petra Weissová
předsedkyně senátu

Usnesení ze dne 23. 4. 2020

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobce a) Ing. arch. M. T., zast. JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem, se sídlem [adresa] Brno, a žalobkyně b) Heršpická – správa nemovitostí, spol. s r. o., se sídlem [adresa] zast. JUDr. Ivanou Dreslerovou, advokátkou, se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem [adresa] za účasti osob zúčastněných na řízení: I) doc. RNDr. M. B., Ph. D., II) doc. RNDr. L. B., Ph. D., III) MUDr. F. P., zast. Mgr. Michalem Zahutou, advokátem, se sídlem, [adresa] Brno, IV) Mgr. V. P., zast. Mgr. Michalem Zahutou, advokátem, se sídlem, [adresa] Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2017, č. j. JMK 98052/2017, sp. zn. S-JMK 66524/2017/OÚPSŘ, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2019, č. j. 30 A 190/2017 - 179,

takto:

I. Návrh žalobkyně b) na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.

II. Žalobkyni b) se ukládá zaplatit ve lhůtě tří dnů od doručení tohoto usnesení České republice - Nejvyššímu správnímu soudu soudní poplatek ve výši 1.000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Magistrát města Brna, odbor územního a stavebního řízení (dále jen „správní orgán prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 10. 3. 2017, č. j. MMB/0104559/2017, sp. zn. OUSR/MMB/0348834/2016, k žádosti 11 osob (včetně osob zúčastněných na řízení I – IV) v řízení o určení právního vztahu podle § 142 odst. 1 správního řádu deklaroval, že žalobkyni b) nevzniklo na základě certifikátu autorizovaného inspektora - žalobce a) ze dne 23. 3. 2010, č. j. 711007, v rámci tzv. zkráceného stavebního řízení podle § 117 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), právo stavby ke stavbě s názvem „Brno-Ivanovice, Obchodní centrum – Hobby Market“ na pozemcích parc. č. [parcela], nacházejících se v k. ú. [k.ú.], v obci Brno (dále jen „stavba“).

[2] Proti tomuto rozhodnutí podali jak žalobce a), tak žalobkyně b) odvolání, která žalovaný zamítl shora označeným rozhodnutím, a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

[3] Žalobce a) a žalobkyně b) brojili proti rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“) samostatnými žalobami, které byly usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 29. 1. 2019, č. j. 30 A 190/2017 - 87, spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí. V záhlaví specifikovaným rozsudkem následně krajský soud žaloby zamítl.

[4] Žalobkyně b) (dále jen „stěžovatelka“) nyní rozsudek krajského soudu (dále jen „napadený rozsudek“) napadá kasační stížností. K té podáním ze dne 23. 3. 2020 doplnila také návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[5] Stěžovatelka v něm především uvádí, že jí kvůli právním následkům napadeného rozhodnutí a napadeného rozsudku hrozí nepoměrně větší újma, než která může vzniknout jiným osobám v důsledku přiznání odkladného účinku. Poukazuje přitom na to, že bylo zahájeno řízení o odstranění stavby (podle oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby ze dne 24. 2. 2020, č. j. MCBIVA 00225/20, sp. zn. S-MCBIVA 00225/20/2) z důvodu, že stavba nebyla řádně povolena. I přesto, že uvedené oznámení neodkazuje přímo na napadené rozhodnutí nebo napadený rozsudek, má stěžovatelka za to, že zahájení řízení o odstranění stavby je přímým důsledkem vydání napadeného rozhodnutí. Stěžovatelce tudíž nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti hrozí újma v podobě povinnosti odstranit stavbu, což by představovalo jednak zásah do jejích vlastnických práv a jednak ztrátu zisku v podobě nájemného, které jí hradí společnost Bauhaus. Také jí hrozí újma spojená s nutností vynaložit náklady v případě vedení řízení o dodatečném povolení stavby podle § 129 odst. 2 stavebního zákona.

[6] Podle stěžovatelky nebude přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ani v rozporu s veřejným zájmem. Může totiž nastat situace, že bude rozhodnuto o dodatečném povolení stavby a přitom zde již nebude rozhodnutí o tom, že právo stavby nevzniklo; vznikne tedy nadbytečné rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Absence dvoukolejnosti správních rozhodnutí, která bude zaručena přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti, je ve veřejném zájmu. Taktéž stěžovatelka uvádí, že byla-li by nucena odstranit stavbu, vedlo by to k propuštění většiny zaměstnanců společnosti Bauhaus, která má stavbu v pronájmu. Došlo by tedy k poškození práv zaměstnanců a společnosti Bauhaus; nadto zaměstnanost představuje veřejný zájem. Stát by taktéž utrpěl, neboť po nuceném odstranění stavby by stěžovatelka a společnost Bauhaus nemohly vykonávat činnost, z níž mu plynou daně, odvody a jiné dávky.

[7] Co se týče dopadu přiznání odkladného účinku kasační stížnosti na jiné osoby, podle stěžovatelky samotnou existencí stavby nikomu přímá újma nevzniká. Osoby zúčastněné na řízení jsou pouze potenciálně stiženy újmou, která jim vznikla v důsledku absence jejich účasti na stavebním řízení. Také podle stěžovatelky nelze odhlédnout od toho, že stavba je používána již téměř 8 let, aniž by proti jejímu provozu brojil kdokoliv z veřejnosti nebo ze sféry žalovaného. Přiznání odkladného účinku i z toho důvodu nebude v rozporu s veřejným zájmem ani nebude na újmu žalovanému či osobám zúčastněným na řízení.

[8] Pro uvedené skutečnosti navrhuje stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu, aby přiznal kasační stížnosti odkladný účinek, který bude působit nejenom ve vztahu k napadenému rozsudku, ale i ve vztahu k napadenému rozhodnutí.

[9] Žalobce a) ve vyjádření k návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ze dne 1. 4. 2020 sdělil, že tento návrh považuje za důvodný, zcela se s ním ztotožňuje a navrhuje, aby mu bylo vyhověno.

[10] Osoby zúčastněné na řízení I) a II) ve společném vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedly, že se jím stěžovatelka snaží pouze prodloužit nezákonný stav – existenci a fungování stavby. Poukázaly na to, že stěžovatelka mohla nápravu tohoto stavu provést už po vydání napadeného rozhodnutí v červnu 2017. To však neučinila a na začátku roku 2020 nepovolená stavba stále stojí a je provozována, ačkoliv negativně zasahuje do životů obyvatel bydlících v přilehlých rodinných domech. Dalším prodlužováním nezákonného stavu se bude podle osob zúčastněných na řízení I) a II) zvyšovat jednak škoda, která vzniká těmto obyvatelům na hodnotě jejich nemovitostí, a jednak prodlužovat újma spočívající v každodenním obtěžování provozem a světelným smogem. Osoby zúčastněné na řízení I) a II) rovněž označily za nepravdivé tvrzení stěžovatelky, že za 8 let existence stavby proti jejímu provozu nebrojil nikdo z veřejnosti. K případné újmě, kterou stěžovatelka spatřuje v nutnosti vynaložit náklady na podání žádosti o dodatečné povolení stavby, osoby zúčastněné na řízení I) a II) uvedly, že doklady k takové žádosti již stěžovatelka nepochybně má, neboť si je mohla obstarat již po vydání napadeného rozhodnutí vědoma si toho, že stavba není oprávněná a obyvatelé okolních rodinných domů se jí brání.

[11] Osoby zúčastněné na řízení III) a IV) také považují návrh na vydání odkladného účinku kasační stížnosti za nedůvodný. Mají za to, že tvrdí-li stěžovatelka, že jí hrozí újma kvůli možnému odstranění stavby, opomíjí skutečnost, že v řízení o odstranění stavby je oprávněna podat žádost o dodatečné povolení stavby. V důsledku této žádosti stavební úřad řízení o odstranění stavby ex lege přeruší a stěžovatelkou předestřená újma ji nepostihne. Stěžovatelka má tedy sama, alespoň pro dodatečný časový úsek, možnost přivodit následky, které požaduje po Nejvyšším správním soudu prostřednictvím přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť řízení o dodatečném povolení stavby neskončí dříve, než bude rozhodnuto o kasační stížnosti stěžovatelky. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tudíž nemá v posuzované věci smysl. Podle informací zjištěných od stavebního úřadu Brno-Ivanovice nadto stěžovatelka již o dodatečné povolení stavby požádala a ke kompletaci potřebných dokladů jí byla stanovena lhůta půl roku; stěžovatelce tedy žádná újma nehrozí.

[12] Osoby zúčastněné na řízení III) a IV) také nesouhlasily s tvrzením stěžovatelky, že samotnou existencí stavby nikomu přímá újma nevzniká a poukázaly na to, že jim a desítkám dalších obyvatel sousedních pozemků vznikla stavbou zásadní újma, neboť v důsledku ní byl v téměř bezprostřední blízkosti jejich rodinných domů neoprávněně postaven a je provozován hypermarket o zastavěné ploše téměř 22.000 m² s celoročním a takřka celodenním provozem, konstantní kamionovou dopravou, reklamními slogany a služebními hlášeními opakovaně pouštěnými z amplionů, světelným smogem a dalšími vlivy. Osoby zúčastněné na řízení III) a IV) se stavbě dlouhodobě brání všemi dostupnými právními prostředky. Stěžovatelka je nadto od roku 2011 žalovala o částku přesahující 5 milionů Kč z titulu náhrady škody za prodlení se stavbou. Žalobu zamítl Městský soud v Praze, stěžovatelka proti ní podala odvolání.

[13] Osoby zúčastněné na řízení I)-IV) z právě uvedených důvodů Nejvyššímu správnímu soudu navrhly, aby kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal.

[14] Žalovaný se k návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

[15] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebyly v právě posuzovaném případě splněny.

[16] Zdůrazňuje přitom, že je třeba mít na paměti mimořádnou povahu odkladného účinku. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není řádným opravným prostředkem, u něhož by bylo možno odkladný účinek očekávat. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

[17] Podle tohoto ustanovení soud může přiznat žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Uvedené podmínky platí přiměřeně i pro odkladný účinek kasační stížnosti podle § 107 s. ř. s.

[18] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, vyslovil, že k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je nutné naplnit tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Vznik takto chápané újmy nadto musí být v příčinné souvislosti s výkonem či jiným právním následkem plynoucím z rozhodnutí krajského soudu.

[19] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu také vyplývá, že povinnost tvrdit a prokázat skutečnost, že výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro stěžovatele znamenaly újmu, která je nepoměrně větší, než může přiznáním odkladného účinku vzniknout jiným osobám, stíhá samotného stěžovatele; přičemž postačuje pouhý předpoklad tvrzené újmy. Stěžovatel je tedy pro úspěšnost svého návrhu povinen tvrdit včas, úplně a konkrétně rozhodné skutečnosti o vzniku nenahraditelné újmy. Tvrdit a osvědčovat rozpor přiznání odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem, popř. i újmu, jež by měla vzniknout jiným osobám, je naopak úkolem žalovaného. Soud tedy není oprávněn zjišťovat splnění uvedených podmínek z úřední povinnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2017, č. j. 2 Azs 163/2017 - 20).

[20] V nynější věci stěžovatelka především poukazuje na to, že jí nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti může vzniknout újma spočívající v povinnosti odstranit stavbu z důvodu zahájení řízení o odstranění stavby, které podle ní představuje přímý důsledek vydání napadeného rozhodnutí. Konkrétně tvrdí hrozící újmu v podobě zásahu do jejích vlastnických práv a také v podobě ztráty zisku z nájemného stavby, které jí hradí společnost Bauhaus. Podle stěžovatelky jí také hrozí újma spojená s nutností vynaložit náklady v případě vedení řízení o dodatečném povolení stavby podle § 129 odst. 2 stavebního zákona.

[21] Odstranění stavby nepochybně představuje citelnou újmu, jelikož jednoznačně může vést k nevratnému porušení práv stavebníka, které by již nebylo možné zhojit ani případným rozhodnutím v jeho prospěch, jež by v takovém případě bylo pouze akademického charakteru a nemohlo by mu poskytnout jinou než pouze hypotetickou ochranu (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 2 As 333/2016 - 52, ze dne 15. 6. 2016, č. j. 6 As 107/2016 - 40, či ze dne 10. 11. 2015, č. j. 6 As 230/2015 - 17). Předmětem soudního přezkumu však v posuzovaném případě není rozhodnutí o odstranění stavby, nýbrž rozhodnutí o určení právního vztahu podle § 142 odst. 1 správního řádu, kterým správní orgán prvního stupně deklaroval, že stěžovatelce v rámci tzv. zkráceného stavebního řízení podle § 117 stavebního zákona ke stavbě nevzniklo podle certifikátu autorizovaného inspektora - žalobce a) ze dne 23. 3. 2010, č. j. 711007, právo stavby.

[22] Stavba, jíž se týkají rozhodnutí v předmětné věci, je stále užívána v plném rozsahu. Ve správním řízení bylo pouze podle § 142 odst. 1 správního řádu deklarováno, že stěžovatelce v rámci tzv. zkráceného stavebního řízení podle § 117 stavebního zákona nevzniklo právo stavby k této stavbě. K zahájení řízení o odstranění této stavby kasační soud zdůrazňuje, že samotné odstranění stavby dosud pravomocně nařízeno nebylo. Nadto je více než pravděpodobné, že v průběhu řízení o odstranění stavby stěžovatelka požádá [pokud tak již neučinila, jak naznačují ve svém vyjádření osoby zúčastněné na řízení III) a IV)] o dodatečné povolení stavby podle § 129 odst. 2 stavebního zákona, jak v návrhu na přiznání odkladného účinku předjímá, a stavební úřad tudíž toto řízení přeruší a podvede řízení o podané žádosti o dodatečné povolení stavby. Je-li tedy v nynějším řízení jeho předmětem rozhodnutí o určení právního vztahu podle § 142 odst. 1 správního řádu, jen stěží může kasační soud hodnotit újmu stěžovatelky, která jí případně vznikne v důsledku jiného následného řízení, jehož další průběh a výsledek nelze v současnosti jakkoliv předvídat. Teprve v případě naplnění podmínek pro výkon rozhodnutí o nařízení odstranění stavby by bylo možné uvažovat o hrozbě nenahraditelné újmy.

[23] Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nebyla naplněna již první z výše uvedených podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (viz odst. [18]), neboť výkon nebo jiné právní následky napadeného rozhodnutí a napadeného rozsudku pro stěžovatelku neznamená vznik bezprostřední újmy. Za tu v nynějším řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost rozhodnutí o deklaratorním určení právního vztahu podle § 142 odst. 1 správního řádu, nelze považovat ani stěžovatelkou tvrzené vynaložení nákladů na případné vedení řízení o dodatečném povolení stavby.

[24] Za této situace již nebylo třeba zkoumat naplnění zbylých zákonných předpokladů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 73 odst. 2 s. ř. s., tedy disproporcionalitu případné újmy a absenci rozporu přiznání odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem.

[25] Nejvyšší správní soud tudíž uzavírá, že nebyly naplněny požadavky stanovené v § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 téhož zákona, a proto návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl. Soud závěrem uvádí, že tímto usnesením nepředjímá budoucí rozhodnutí ve věci samé.

[26] Nejvyšší správní soud nad rámec výše uvedeného dodává, že nepřehlédl, že stěžovatelka navrhovala odložit také účinky rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Především je třeba zdůraznit, že odložení účinků se vztahuje zásadně k tomu rozhodnutí, které je předmětem přezkumu, jak plyne z dikce § 73 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 107 téhož zákona (tj. v řízení o kasační stížnosti ve vztahu k napadenému rozsudku).

[27] Přesto, že se stěžovatelka dovolává judikatury kasačního soudu (konkrétně usnesení ze dne 16. 3. 2006, č. j. 2 Afs 77/2005 - 96), neshledává Nejvyšší správní soud pro postup jako v odkazované věci v souzeném případě prostor. Nelze totiž nevidět, že závěr vyslovený v usnesení druhého senátu vycházel ze skutkových okolností dané věci, v níž byla řešena otázka vyměření daně z přidané hodnoty. Kasační soud v té věci zvážil konkrétní skutkové okolnosti případu a dovodil, že v mimořádné situaci, pokud by důsledkem neodložení účinků rozhodnutí o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru mohl být výkon správního rozhodnutí (tj. povinnost zaplatit uvedenou daň) předtím, než věc bude posouzena též kasačním soudem, lze výjimečně vymezit rozsah odkladného účinku soudním rozhodnutím i ve vztahu ke správním rozhodnutím. Druhý senát kasačního soudu to dovodil právě z důvodu možného ohrožení stěžovatele případným výkonem správního rozhodnutí, které potenciálně může být kasačním soudem v budoucnu zrušeno, avšak až poté, co již byl výkon rozhodnutí uskutečněn.

[28] Tak tomu však v souzené věci v žádném případě není. Již výše Nejvyšší správní soud vyložil důvody, pro které není naplněn ani první z předpokladů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (vznik bezprostřední újmy, jež by mohla stěžovatelce vzniknout) a výkon napadeného rozhodnutí zde nepřichází v úvahu vzhledem k jeho povaze jako rozhodnutí o určení právního vztahu. Tudíž ani žádné nenávratné účinky, jak tomu mohlo popř. být v případě posuzovaném druhým senátem, nejsou s napadeným rozhodnutím v souzeném případě spojeny.

[29] V souladu s § 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích je s podáním návrhu na zahájení řízení (zde návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti) spojen vznik poplatkové povinnosti. Podle položky č. 20 Sazebníku soudních poplatků je návrh na přiznání odkladného účinku ve správním soudnictví zpoplatněn částkou 1.000 Kč. Tento soudní poplatek nebyl s podáním návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zaplacen, a proto soud stěžovatelce uložil, aby poplatek ve stanovené výši zaplatila [§ 4 odst. 1 písm. h) a § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích] a určil jí k tomu přiměřenou lhůtu.

[30] Soudní poplatek lze zaplatit:
- vylepením kolků na tomto tiskopisu nebo
- bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – [účet], vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby lze získat na internetových stránkách www.nssoud.cz v položce Rychlé odkazy – Úhrada soudních poplatků.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Nebude-li soudní poplatek včas dobrovolně zaplacen, bude vymáhán.

V Brně dne 23. dubna 2020

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu

Vyhovuji výzvě a zasílám Nejvyššímu správnímu soudu v kolkových známkách určený soudní poplatek.

ke sp. zn. 4 As 431/2019
podpis .................................................

Místo pro nalepení kolkových známek:

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací