Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

4 Azs 15/2020

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 26. 11. 2020Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: WEISSOVÁ PetraECLI:CZ:NSS:2020:4.Azs.15.2020.71
Další údaje
Předmět řízení: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 26. 11. 2020

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: A. M., zast. JUDr. Vítem Biolkem, MBA, LL.M., advokátem, se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 1. 2018, č. j. OAM-120/ZA-ZA12-ZA05-2017-II, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2019, č. j. 32 Az 5/2018 - 73,

takto:

I. Kasační stížnost proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2019, č. j. 32 Az 5/2018 - 73, se odmítá.

II. Rozsudek krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2019, č. j. 32 Az 5/2018 - 73, se v rozsahu I. a II. výroku zrušuje.

III. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 3. 1. 2018, č. j. OAM-120/ZA-ZA12-ZA05-2017-II, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti.

V. Ustanovenému zástupci žalobkyně advokátovi JUDr. Vítu Biolkovi, MBA, LL.M., se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobkyně v řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč. Tato částka bude zástupci žalobkyně vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I.
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).

II.
[2] Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“). Ten shora označeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o žalobě (výrok II.) a ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Vítu Biolkovi, MBA, LL.M., přiznal odměnu za zastupování v žalobním řízení (výrok III.).

[3] Krajský soud především neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Následně nepřisvědčil výtce žalobkyně, že pohovor k důvodům jí podané žádosti o mezinárodní ochranu nebyl s její matkou (která ji ve správním řízení ještě jako nezletilou zastupovala) proveden v jejím rodném ázerbájdžánském jazyce, ale v jazyce tureckém, kterým se dorozumí pouze částečně. Poukázal přitom na obsah protokolu o pohovoru ze dne 15. 2. 2017, z něhož plyne, že matka žalobkyně s provedením pohovoru v tureckém jazyce výslovně souhlasila. Z obsahu protokolu také vyplývá, že matka žalobkyně odpovídala na položené otázky adekvátně, žádná otázka jí nemusela být zopakována a z jejích odpovědí je zřejmé, že dotazům porozuměla. Na závěr pohovoru byla matka žalobkyně rovněž dotázána, zda žádá o opětovné přetlumočení všech otázek a jejích odpovědí za účelem kontroly; této možnosti však nevyužila. Krajský soud s ohledem na tyto skutečnosti neshledal, že by v průběhu správního řízení došlo k porušení procesních práv žalobkyně. Uvedl také to, že nevznesla-li žalobkyně, resp. její matka, námitku nesprávného tlumočení již v průběhu správního řízení, shledává uplatnění této námitky až v řízení o žalobě účelovým.

[4] Krajský soud dále uzavřel, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí situací žalobkyně podrobně zabýval, přičemž posuzoval její azylový příběh jednak na podkladě výpovědi její matky učiněné ve správním řízení (zejména zhodnotil tvrzené politické problémy otce stěžovatelky v Ázerbájdžánské republice) a jednak na základě dostatečných, objektivních a přiměřeně aktuálních informací o zemi původu. Žalovaný podle krajského soudu ve správním řízení náležitě zjistil skutkový stav věci a řádně a správně odůvodnil, proč žalobkyni nelze udělit některou z forem mezinárodní ochrany podle zákona o azylu.

III.
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní brojí proti rozsudku krajského soudu (dále jen „napadený rozsudek“) kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení.

[6] Stěžovatelka namítá, že žalovaný ve správním řízení porušil § 3 správního řádu, neboť nezjistil skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a také § 22 zákona o azylu, podle nějž má účastník řízení právo jednat v mateřském jazyce nebo jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět. Poukazuje přitom na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 59 Az 389/2003 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 6 A 580/1993, v nichž se soudy vyjádřily k související problematice. Stěžovatelka namítá, že ve správním řízení nebyla její matka, která ji jako nezletilou zastupovala, poučena o možnosti provedení pohovoru před správním orgánem v jejím rodném jazyce (ázerbájdžánském), a proto (z důvodu neznalosti jejích práv) souhlasila s provedením pohovoru v jazyce tureckém. Stěžovatelka zdůrazňuje, že její matka nerozuměla tureckému jazyku do té míry, aby byla schopná vylíčit všechny pro azylové řízení podstatné skutečnosti. Pro bezvadné azylové řízení je přitom podle stěžovatelky stěžejní, aby správní orgán vedl pohovor s žadatelem o azyl v jeho rodném jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět. Prováděl-li v nynější věci žalovaný pohovor v jiném, než rodném jazyce matky stěžovatelky, je stěží přezkoumatelná otázka, zda tato byla skutečně poučena o možnosti provedení pohovoru v rodném jazyce. Jelikož matka stěžovatelky nerozuměla tlumočníkovi, nelze přihlížet k jejímu prohlášení v protokole o pohovoru, že si přeje konat pohovor v tureckém jazyce, ani k poukazu žalovaného a krajského soudu na to, že matka stěžovatelky nedala žalovanému v průběhu pohovoru najevo, že má s tureckým jazykem problém. Tím, že žalovaný vedl pohovor s matkou stěžovatelky v tureckém jazyce, nebyla stěžovatelce ve správním řízení poskytnuta příležitost k osvětlení zásadních skutečností a souvislostí, v důsledku čehož zjištění žalovaného nedosahují požadovaného standardu, který je vyžadován v azylovém řízení pro zjištění skutečných a úplných informací o stavu věci. Správní řízení tudíž bylo podle stěžovatelky zatíženo vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Jelikož krajský soud pro tuto vadu napadené rozhodnutí nezrušil, zatížil vadou nezákonnosti i napadený rozsudek.

[7] Stěžovatelka dále vytýká krajskému soudu, že její žalobní argumentaci, že by mohla být v zemi původu využita jako nástroj k vydírání jejího otce, vypořádal pouhým poukazem na to, že se jedná o spekulaci. Uvedené přitom podle stěžovatelky svědčí o tom, že má důvodné obavy z toho, že v zemi původu utrpí vážnou újmu v návaznosti na její rodinný vztah k otci, neboť ten je tam trestně stíhán z politických důvodů. Krajský soud rovněž nepřihlédl ke stěžovatelkou předestřenému testu tzv. reálného nebezpečí a ani jej neaplikoval.

[8] Stěžovatelka nakonec poukazuje i na to, že žalovaný v průběhu správního řízení nezvážil aktuální situaci v Ázerbájdžánské republice.

IV.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se v napadeném rozhodnutí dostatečně zabýval všemi relevantními okolnostmi případu, pečlivě je vyhodnotil a svůj závěr, že azylový příběh stěžovatelky neodůvodňoval udělení mezinárodní ochrany, řádně odůvodnil. K námitce stěžovatelky, že její matka neměla v době pohovou k žádosti o mezinárodní ochranu dostatečné znalosti tureckého jazyka, žalovaný uvedl, že pohovor byl s její matkou v tomto jazyce veden na její žádost, proti čemuž ostatně v průběhu pohovoru ničeho nenamítala. Žalovaný dále zdůraznil, že při posuzování věci vycházel z dostatečně aktuálních a věrohodných informací o zemi původu stěžovatelky. Uzavřel, že napadené rozhodnutí i napadený rozsudek byly vydány v souladu s právními předpisy, a plně setrval na svém právním názoru.

[10] Z právě uvedených důvodů žalovaný Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby kasační stížnost zamítl.

V.
[11] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Ohledně přípustnosti kasační stížnosti však dospěl k závěru, že proti výroku III. napadeného rozsudku (jímž krajský soud přiznal ustanovenému zástupci stěžovatelky odměnu za zastupování v řízení o žalobě), není kasační stížnost přípustná, neboť se v tomto rozsahu jedná toliko o rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení ve smyslu § 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost v části směřující proti výroku III. napadeného rozsudku odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. Ve zbylém rozsahu shledal kasační stížnost přípustnou.

[12] S ohledem na to, že se jedná o řízení ve věci mezinárodní ochrany, zabýval se dále Nejvyšší správní soud otázkou, zda je kasační stížnost proti výrokům I. a II. napadeného rozsudku přijatelná. Kasační stížnost je v souladu s § 104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti (jako neurčitého právního pojmu) a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Na tam uvedené závěry kasační soud nyní pro stručnost odkazuje.

[13] Pro nynější případ je podstatná zejména skutečnost, že Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 15. 10. 2020, č. j. 3 Azs 15/2020 - 84, shledal přijatelnost kasační stížnosti otce, matky a bratra stěžovatelky z důvodu, že se jejich kasační stížnost dotýkala právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. Tímto rozsudkem současně Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 28. 11. 2019, č. j. 32 Az 3/2018 - 124, a taktéž rozhodnutí žalovaného ze dne3. 1. 2018, č. j. OAM-121/ZA-ZA12-ZA05-2017, a ze dne 3. 1. 2018,
č. j. OAM-120/ZA-ZA12-ZA05-2017-I, týkající se zmíněných rodinných příslušníků stěžovatelky a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Jelikož se v právě posuzované věci jedná o kasační stížnost členky téže rodiny, vycházel kasační soud při posouzení otázky přijatelnosti (ale i důvodnosti) kasační stížnosti stěžovatelky ze závěrů formulovaných v citovaném rozsudku č. j. 3 Azs 15/2020 - 84. S ohledem na uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k dílčímu závěru, že kasační stížnost stěžovatelky je přijatelná, a proto přistoupil k posouzení její důvodnosti.

[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal výroky I. a II. napadeného rozsudku v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

[15] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval námitku uplatněnou s poukazem na § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí soudu, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud ji stěžovatel nenamítá, tedy z úřední povinnosti (srov. § 109 odst. 4 s. ř. s.).

[16] Z kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů. Konkrétně krajskému soudu vytýká, že se v napadeném rozsudku řádně nezabýval její žalobní námitkou, že by mohla být po návratu do země původu využita jako nástroj k vydírání jejího otce, a také, že nikterak nezohlednil a neaplikoval jí předestřený test tzv. reálného nebezpečí.

[17] Problematice nepřezkoumatelnosti rozsudků pro nedostatek důvodů se již Nejvyšší správní soudu ve své judikatuře mnohokráte věnoval. Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52) nebo v nichž zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Soudy však nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí věnoval všem stěžejním námitkám účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).

[18] Uvedeným kritériím napadený rozsudek vyhověl. Krajský soud výstižně popsal skutkový stav věci, stanoviska účastníků řízení a předestřel relevantní a ucelené právní závěry, kterými stěžejní žalobní argumentaci vypořádal. Ostatně sama stěžovatelka se závěry krajského soudu v kasační stížnosti podrobně polemizuje, což by u nepřezkoumatelného rozsudku nebylo možné. Nesouhlas stěžovatelky s těmito závěry a jejich odůvodněním přitom nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, nebo ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163).

[19] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, ale ani pro nesrozumitelnost a neshledal ani jinou vadu řízení před krajským soudem, která by mohla mít vliv na zákonnost jím vydaného rozsudku, dospěl k závěru, že kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nebyl naplněn.

[20] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že námitkou členů rodiny stěžovatelky, že s nimi žalovaný vedl pohovor k žádosti o mezinárodní ochranu v jazyce, kterému dostatečně nerozuměli a nemohli tak uvést všechny okolnosti relevantní pro rozhodnutí o mezinárodní ochraně, se zabýval již ve výše zmíněném rozsudku č. j. 3 Azs 15/2020 - 84. Zde poukázal mimo jiné na závěry uvedené v rozsudku ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008 - 66, podle nichž, aby žadatel účinně zpochybnil kvalitu tlumočení pohovorů v řízení o udělení mezinárodní ochrany, musí nejpozději v žalobě uvést konkrétní body, které podle něj byly přetlumočeny chybně.

[21] Krajský soud nynější věc posoudil v souladu s citovanou judikaturou a správně poukázal na to, že matka stěžovatelky (se kterou žalovaný vedl pohovor namísto nezletilé stěžovatelky) souhlasila s vedením pohovoru dne 15. 2. 2017 v tureckém jazyce, v průběhu pohovoru se nezmínila o tom, že nerozumí pokládaným otázkám či že se nemůže plně vyjádřit, a na závěr protokol o pohovoru bez připomínek dobrovolně podepsala. Krajskému soudu lze přisvědčit v tom, že z obsahu protokolu ani náznakem nevyplývá, že by stěžovatelčina matka měla problém s tlumočením a nemohla řádně vyjádřit své stanovisko, respektive detailně vypovědět azylový příběh své dcery. O tom nesvědčí ani jiné dokumenty založené ve správním spise. Stěžovatelka (resp. její matka) v průběhu správního řízení ohledně vedení pohovoru a tlumočení ničeho nenamítala. Je nepochybné, že pokud by matka stěžovatelky nerozuměla pokládaným otázkám a měla zásadní problém s jazykem, v němž byl pohovor veden, projevilo by se to v protokolu o pohovoru, například tím, že by jí tlumočník musel otázky pokládat vícekrát, byl by nucen je přeformulovat, matka stěžovatelky by se vyjádřila tak, že otázce nerozumí, její odpovědi na položené otázky by byly nepřiléhavé apod. Nic takového ovšem v protokolu ze dne 15. 2. 2017 zachyceno není. Naopak průběh pohovoru byl standardní a nic nenasvědčuje tomu, že by matka stěžovatelky nemohla uvést vše podstatné. Kasační námitku stran pochybení žalovaného při vedení pohovoru se stěžovatelkou, resp. s její matkou, tudíž shledal kasační soud nedůvodnou.

[22] Stěžovatelka dále v kasační stížnosti uvádí, že její azylový příběh se přímo odvíjí od potíží, jež měl v zemi původu její otec, přičemž jeho problémy považuje za vlastní. Uvádí také, že v případě jejího návratu do Ázerbájdžánské republiky by se mohla stát nástrojem přímého ovlivňování a nátlaku na jejího otce. Nejvyšší správní soud v této souvislosti opětovně odkazuje na své závěry vyslovené v citovaném rozsudku č. j. 3 Azs 15/2020 - 84, podle nichž žalovaný v rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany otci stěžovatelky nesprávně vyhodnotil skutečnost, že negativní postoj otce stěžovatelky, byť veřejně nevyjádřený, k užívání násilí v činnosti politické strany může představovat (v závislosti na dalších okolnostech) zastávání určitého politického názoru ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, resp. přesvědčení ohledně postupu původců pronásledování ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (kvalifikační směrnice). Kasační soud ve věci sp. zn. 3 Azs 15/2020 uzavřel, že závěry žalovaného ohledně tvrzených potíží otce stěžovatelky v Ázerbájdžánské republice s ohledem na zjištěný skutkový stav věci neobstály, přičemž shromážděný spisový materiál neobsahoval ani oporu pro jednoznačný závěr, který by ve svém důsledku vedl k neudělení mezinárodní ochrany podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Nejvyšší správní soud proto ve zrušujícím rozsudku č. j. 3 Azs 15/2020 - 84 zavázal žalovaného, aby v dalším řízení doplnil dokazování tak, aby tato otázka mohla být postavena najisto.

[23] Žalovaný tak má v dalším řízení o žádosti o mezinárodní ochranu otce stěžovatelky i jejích ostatních rodinných příslušníků (tj. matky a bratra) zjistit bližší okolnosti a podrobnosti toho, proč otec stěžovatelky vstoupil do politické strany YAP („Yeni Azerbaycan Partiyasi“, tedy „Strana Nový Ázerbájdžán“), jaké má politické přesvědčení, k jakým formám spolupráce s vládní stranou konkrétně přistoupil, na jakých konkrétních praktikách strany a v jaké míře se podílel a především z jakých důvodů se po určité době začal od metod strany YAP distancovat a proč s ní chtěl další spolupráci ukončit.

[24] Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 3 Azs 15/2020 přistoupil nejen ke zrušení rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany otci stěžovatelky, ale i rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany matce a bratru stěžovatelky, jelikož obě rozhodnutí trpěla stejnými nedostatky. Podle závěrů citovaného rozsudku č. j. 3 Azs 15/2020 - 84 dále platí, že žádost otce stěžovatelky o mezinárodní ochranu a jeho azylový příběh je v úzké spojitosti s žádostí jeho ostatních rodinných příslušníků, kteří de facto nemají vlastní azylový příběh, ale jejich tvrzené problémy v zemi původu přímo a bezprostředně souvisejí s otcem rodiny a s jeho pronásledováním. Ostatně některé popisované incidenty se týkaly přímo i jich (prohlídky u stěžovatelky doma, údajný pokus o únos jejího bratra, údajné opaření stěžovatelky horkou vodou apod.), a jejich případ tak nelze od žádosti otce stěžovatelky mechanicky oddělit, naopak je třeba žádosti těchto rodinných příslušníků posuzovat ve vzájemných souvislostech. Postavení stěžovatelky je tudíž v rozhodující míře závislé na vyhodnocení situace jejího otce. Uvedené platí tím spíš, pokud stěžovatelka pro případ jejího návratu do vlasti vyjádřila obavu z jejího zneužití jako prostředku nátlaku na jejího otce. Vzhledem k podstatným okolnostem případu tak Nejvyšší správní soud uzavírá, že žádost stěžovatelky o mezinárodní ochranu závisí na posouzení azylového příběhu jejího otce, od jehož potíží ve vlasti odvozuje stěžovatelka vlastní obavy z návratu do Ázerbájdžánské republiky.

[25] Nejvyšší správní soud proto v nynějším případě neshledal důvod odchýlit se od výše uvedených závěrů formulovaných třetím senátem ve věci kasační stížnosti otce, matky a bratra stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutím ministerstva o neudělení mezinárodní ochrany. Ve shodě s tímto rozsudkem tudíž Nejvyšší správní soud uzavírá, že v posuzované věci byl naplněn důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť skutková podstata, z níž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech.

VI.
[26] Pro výše uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud výroky I. a II. napadeného rozsudku podle § 110 odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s. zrušil. Jelikož již v žalobním řízení byly dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, krajský soud by v novém žalobním řízení nemohl učinit nic jiného, než toto rozhodnutí zrušit. Povaha věci tak umožňuje, aby Nejvyšší správní soud o žalobě sám rozhodl a podle § 110 odst. 2 písm. a), § 76 odst. 1 písm. b) a § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. současně se zrušením výroku I. a II. napadeného rozsudku zrušil pro vady řízení také napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm je žalovaný v souladu s § 78 odst. 5 s. ř. s. použitým přiměřeně podle § 110 odst. 2 písm. a) téhož zákona vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu. V dalším řízení se tedy nejen na základě doplněného dokazování ohledně podstatných skutkových okolností věci k otázkám uvedeným výše v odst. [23] bude taktéž důkladně zabývat tvrzenými obavami stěžovatelky z návratu do země původu proto, že by mohla být zneužita jako prostředek nátlaku na svého otce.

[27] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o dané věci rozhoduje, a proto musí rozhodnout i o náhradě nákladů celého soudního řízení. Stěžovatelka má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložila, neboť měla ve věci plný úspěch (§ 60 odst. 1 věta první s. ř. s. za použití § 120 téhož zákona). Ze spisů krajského soudu ani Nejvyššího správního soudu však nevyplývá, že by stěžovatelce v soudním řízení jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly, ostatně v tomto ohledu stěžovatelka ani žádný požadavek nevznesla. I vzhledem k zákonnému osvobození stěžovatelky od placení soudních poplatků a ustanovení zástupce soudem jí žádnou náhradu nákladů řízení před krajským soudem ani před Nejvyšším správním soudem nelze přiznat, neboť jedinými náklady řízení jsou odměna a náhrada hotových výdajů ustanoveného zástupce, které hradí podle § 35 odst. 10 s. ř. s. stát. Žalovaný neměl ve věci úspěch, náhrada nákladů řízení mu tudíž nenáleží. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě i o kasační stížnosti.

[28] Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2018, č. j. 32 Az 5/2018 - 22, byl stěžovatelce ustanoven zástupcem advokát JUDr. Vít Biolek, MBA, LL.M, přičemž toto zastoupení trvá i v řízení o kasační stížnosti (§ 35 odst. 10 poslední věta s. ř. s.). Odměna za zastupování advokátem za řízení o kasační stížnosti byla určena podle § 11 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za jeden úkon právní služby poskytnutý stěžovatelce (sepsání kasační stížnosti), a to ve výši 3.100 Kč. Náhrada hotových výdajů (režijní paušál) činí podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu 300 Kč za uvedený úkon. Zástupce stěžovatelky je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto součást nákladů tvoří rovněž tato daň.

[29] Odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti v celkové výši 4.114 Kč bude ustanovenému zástupci vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. O odměně ustanoveného zástupce v řízení o žalobě již rozhodl krajský soud výrokem III. napadeného rozsudku, který není tímto zrušujícím rozsudkem dotčen, jak výše uvedeno.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2020

JUDr. Jiří Palla
předseda senátu

Usnesení ze dne 13. 8. 2020

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: A. M., zast. JUDr. Vítem Biolkem, MBA, LL.M., advokátem, se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 1. 2018, č. j. OAM-120/ZA-ZA12-ZA05-2017-II, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2019, č. j. 32 Az 5/2018 - 73,

takto:

Návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření ze dne 10. 7. 2020, jímž by se žalovanému uložilo, aby do pravomocného rozhodnutí o této kasační stížnosti strpěl pobyt žalobkyně v pobytovém středisku provozovaném Správou uprchlických zařízení Ministerstva vnitra a poskytl jí základní hmotné zabezpečení, se zamítá.

Odůvodnění:

[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).

[2] Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl.

[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní brojí proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační stížností.

[4] Nejvyšší správní soud dne 13. 7. 2020 obdržel také návrh na vydání předběžného opatření podle § 38 s. ř. s. Stěžovatelka v něm po kasačním soudu požaduje, aby žalovanému uložil do pravomocného rozhodnutí o kasační stížnosti strpět její pobyt v pobytovém středisku a poskytl jí základní hmotné zabezpečení. Domáhá se také rozhodnutí o tom, že až do pravomocného skončení řízení o kasační stížnosti je oprávněna setrvat na území České republiky jako žadatelka o udělení mezinárodní ochrany.

[5] V odůvodnění návrhu na vydání předběžného opatření stěžovatelka uvádí, že se nachází na území České republiky bez stabilního přístřeší. V azylových zařízeních žalovaného pobývala společně se svou rodinou od počátku správního řízení do dne 2. 3. 2020. V tento den byla za asistence policie donucena spolu s rodinou opustit Pobytové středisko v Kostelci nad Orlicí. Z toho důvodu s rodinou protestovala před budovou žalovaného v Praze. Následně stěžovatelka společně se svou rodinou opustila území České republiky a odcestovala do Spolkové republiky Německo, kde taktéž požádala o mezinárodní ochranu. Poté, co jí zde bylo oznámeno, že příslušným státem k posouzení její žádosti je Česká republika, vycestovala s rodinou dobrovolně zpět do České republiky a požádala o zajištění ubytování v Přijímacím středisku Zastávka. Její žádosti však nebylo dne 24. 6. 2020 vyhověno a od té doby je stěžovatelka bez stálého přístřeší. Za pomoci Organizace pro pomoc uprchlíkům, z.s., si stěžovatelka dočasně zajistila ubytování u českého občana, a to do dne 23. 7. 2020.

[6] Stěžovatelka se proto vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nachází v tíživé situaci, přičemž se jí nedaří nalézt ani běžné nájemní bydlení. V důsledku pandemie koronaviru a následným změnám na trhu práce je pro stěžovatelku navíc nyní prakticky nemožné nalézt si zaměstnání. Stěžovatelce současně nebylo vydáno potvrzení o strpění na území podle § 78b zákona o azylu, neboť žalovaný trvá na splnění podmínky uvedené v § 78b odst. 4 písm. c) téhož zákona (doložení adresy místa hlášeného pobytu na území České republiky). Potvrzení o ubytování však není stěžovatelka schopna zajistit, jelikož si žádné bydlení dosud nenašla, a nevystaví jí ho ani občan, u kterého je aktuálně ubytována. Bez potvrzení o strpění na území stěžovatelka současně nemůže žádat o povolení k zaměstnání a vstoupit do nájemního vztahu.

[7] Správa uprchlických zařízení dále v přípise ze dne 24. 6. 2020, č. j. LIT-14722/2020, jímž nevyhověla žádosti stěžovatelky a její rodiny (otec, matka a dva sourozenci – poznámka soudu) o poskytnutí ubytování, vyjádřila, že se stěžovatelka a její rodina měla více snažit o integraci na trhu práce a o získání lepších znalostí českého jazyka. Stěžovatelka přitom doložila potvrzení, že její otec se kurzů českého jazyka zúčastnil a její bratr se integroval v místní komunitě v Kostelci nad Orlicí. Správa uprchlických zařízení tak podle stěžovatelky svévolně a necitelně rozhodla o ponechání pětičlenné rodiny bez přístřeší, a to včetně nezletilého dítěte.

[8] Stěžovatelka nakonec v odůvodnění návrhu shrnuje, že jsou naplněny všechny podmínky pro vydání předběžného opatření ve smyslu § 38 s. ř. s. Zdůrazňuje i to, že nesvědčí-li jí postavení žadatelky o mezinárodní ochranu podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, je taková právní úprava v rozporu s právem Evropské unie. Stěžovatelka je přesvědčená o tom, že jí náleží právo na ubytování a na poskytnutí přiměřeného hmotného zabezpečení na území České republiky. Žádá proto také o to, aby byly její poměry prozatímně upraveny tak, že může jako žadatelka o mezinárodní ochranu setrvat na území České republiky.

[9] Žalovaný ve vyjádření k návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření upozornil na § 79 odst. 5 zákona o azylu, jenž obsahuje demonstrativní výčet situací, za kterých může žalovaný povolit poskytnutí stravy a ubytování v azylovém zařízení osobám jiným, než které jsou uvedeny v odstavcích 1 a 3 citovaného ustanovení. Jde však toliko o možnost, nikoli povinnost správního orgánu umožnit těmto osobám na výjimku ubytování v pobytovém středisku; na toto ubytování nevzniká právní nárok. K případu stěžovatelky žalovaný dále uvedl, že byla společně se svou rodinou v Pobytovém středisku Kostelec nad Orlicí ubytována již od 9. 2. 2017. Na základě výjimky jí byl pobyt prodloužen až do 2. 3. 2020. Stěžovatelka posléze odcestovala do Spolkové republiky Německo. Následně dne 23. 6. 2020 stěžovatelka požádala o ubytování na výjimku, Správa uprchlických zařízení však uvedené žádosti nevyhověla. Žalovaný doplnil, že s výjimkou nezletilého bratra stěžovatelky, kterému je 17 let, je celá rodina tvořena osobami v produktivním věku. Vzhledem k délce pobytu na území České republiky tak mohla stěžovatelka získat pracovní povolení. Ani procesní práva stěžovatelky nebyla postupem žalovaného nikterak porušena, neboť neposkytnutí ubytování bez dalšího neznamená, že by stěžovatelka nemohla participovat na soudním řízení či se radit se svým zástupcem. V případě nouze se nadto může obrátit na organizace specializované na pomoc cizincům, což ostatně stěžovatelka již učinila. V současné době navíc netrvají žádná významná omezení v souvislosti s pandemií koronaviru, která by stěžovatelce bránila nalézt si vlastní bydlení. Žalovaný závěrem odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2020, č. j. 6 Azs 167/2020 - 49, podle kterého je vydání předběžného opatření mimořádný institut vyhrazený pro ty nejzávažnější případy. V této souvislosti proto žalovaný usoudil, že stěžovatelce nehrozí vážná újma, o čemž svědčí i skutečnost, že po ukončení pobytu ve středisku Správy uprchlických zařízení odcestovala společně s rodinou do Spolkové republiky Německo, kde žádala o mezinárodní ochranu, ačkoli řízení o její kasační stížnosti vedené v České republice dosud nebylo ukončeno. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření nevyhověl.

[10] Podle § 38 odst. 1 s. ř. s. „[b]yl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.“ Podle § 120 s ř. s. se uvedené ustanovení přiměřeně použije na řízení o kasační stížnosti.

[11] Nejvyšší správní soud úvodem podotýká, že věc stěžovatelky není prvním případem, ve kterém došlo k podání návrhu na vydání předběžného opatření s totožným či obdobným petitem, a to za podobných skutkových okolností. Poprvé Nejvyšší správní soud v obdobné věci usnesením ze dne 12. 3. 2020, č. j. 1 Azs 28/2020 - 56, návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Od uvedeného usnesení se následně odvíjí několik dalších rozhodnutí, v nichž se sice Nejvyšší správní soud ke svým dřívějším závěrům přihlásil, avšak návrhům na vydání předběžného opatření vyhověl. Důvodem pro tento postup byla specifická a výjimečná situace, která nastala až po vydání předmětného usnesení a jež spočívala ve vyhlášení karantény pro celé území České republiky a omezení volného pohybu osob kvůli probíhající pandemii „koronaviru“ (označovaného jako SARS-CoV-2). Nejvyšší správní soud v těchto rozhodnutích akcentoval výrazné ztížení možnosti stěžovatelů hledat si v takto složitých podmínkách soukromé ubytování, v některých případech pak tento důvod pro vyhovění návrhu umocnil i závažný nepříznivý zdravotní stav dotčených stěžovatelů. V této souvislosti lze odkázat především na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2020, č. j. 3 Azs 28/2020 - 73, případně dále usnesení ze dne 20. 3. 2020, č. j. 5 Azs 70/2020 - 32, či ze dne 1. 4. 2020, č. j. 10 Azs 97/2020 - 49.

[12] Nejvyšší správní soud však v kontextu aktuální situace (ukončení vládou vyhlášeného nouzového stavu ke dni 17. 5. 2020 a postupného zrušení s tím spojených omezení) uvádí, že v současnosti neplatí žádná celostátní opatření, která by stěžovatelce zásadně bránila v možnosti zajistit si vlastní ubytování. Předběžným opatřením lze navíc prozatímně upravit poměry účastníků tím, že rozhodne o ponechání cizince v pobytovém středisku i po dobu řízení o kasační stížnosti, jen ve velmi specifických případech. Jde tak především o situace zvláště zranitelných osob, v jejichž případě by ukončení pobytu v pobytovém středisku mohlo vést ke vzniku zásadní újmy, respektive ke zmaření účelu soudního přezkumu (srov. výše citované usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 28/2020 - 56). O takovou situaci se však v nyní posuzované věci nejedná.

[13] V usnesení ze dne 2. 7. 2020, č. j. 6 Azs 167/2020 – 49, již Nejvyšší správní soud také dovodil, že návrhu na předběžné opatření není možné vyhovět pouze na základě tvrzeného nedostatku finančních prostředků stěžovatelky, bez současného přistoupení dalších významných okolností. V případě stěžovatelky však Nejvyšší správní soud existenci takových okolností neshledal. Stěžovatelka totiž neprokázala, že by jí v možnosti zajistit si bydlení a zaměstnání bránily závažné zdravotní či jiné důvody. Stěžovatelka navíc společně se svou rodinou pobývá na území České republiky již relativně dlouhou dobu, v pobytových zařízeních žalovaného byla ubytována od 9. 2. 2017. Stěžovatelka je přitom osobou v produktivním věku, může si tedy bez větších obtíží opatřovat prostředky pro svou obživu prací.

[14] Nelze rovněž přijmout závěr, že by stěžovatelka byla v důsledku postupu žalovaného nějakým způsobem zkrácena na svých procesních právech a přístupu k soudu. Již krajský soud stěžovatelce ustanovil zástupcem advokáta, jehož zastoupení trvá i pro řízení před Nejvyšším správním soudem (§ 35 odst. 10, věta poslední s. ř. s.), a kterému jsou doručovány veškeré písemnosti v probíhajícím řízení. Ustanovený zástupce podal proti rozsudku krajského soudu jménem stěžovatelky kasační stížnost. Skutečnost ukončení pobytu stěžovatelky v pobytovém zařízení tak automaticky neznamená, že by nemohla participovat na soudním řízení či se účastnit porady se svým zástupcem.

[15] Jakkoliv Nejvyšší správní soud chápe, že se stěžovatelka a její rodina nachází v nelehké životní situaci, s ohledem na výše uvedené okolnosti neshledal, že by se jednalo o natolik zásadní narušení jejích práv, jehož strpění by po stěžovatelce nebylo možno spravedlivě požadovat. V případě nouze má současně stěžovatelka možnost obrátit se na organizace, které poskytují cizincům bezplatnou pomoc či poradenství. Nelze také odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelka po ukončení ubytování v pobytovém středisku žalovaného dne 2. 3. 2020 nepodnikla žádné kroky k tomu, aby si zajistila soukromé ubytování, avšak místo toho společně s rodinou odcestovala do Spolkové republiky Německo, kde požádala o mezinárodní ochranu.

[16] Úlohou Nejvyššího správního soudu tak není, aby v rámci rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření posuzoval způsob rozhodování žalovaného o žádostech o poskytnutí ubytování, či obecně posuzoval zákonnost postupů či aktů orgánů veřejné správy. Proto nelze přijmout argumentaci stěžovatelky, v níž polemizuje s důvody, pro které jí žalovaný ubytování „na výjimku“ neposkytl, respektive kritizuje, že jí žalovaný nechce vydat potvrzení o strpění pobytu na území. Stejně tak nelze brát v potaz důvody, pro které stěžovatelka žádala v České republice o udělení mezinárodní ochrany, jelikož rozhodnutím o návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření soud nikterak nepředjímá, jak rozhodne ve věci samé, a vlastním meritem věci se v něm nezabývá.

[17] Stěžovatelka rovněž žádala, aby Nejvyšší správní soud rozhodl o tom, že „stěžovatelka je do pravomocného skončení řízení oprávněna setrvat na území České republiky jako žadatelka o udělení mezinárodní ochrany“. O takto formulovaném návrhu soud samostatně ve výroku tohoto usnesení nerozhodoval, neboť se zcela míjí s povahou předběžného opatření ve smyslu § 38 s. ř. s. a se způsobem, jakým může soud o návrhu na předběžné opatření rozhodnout (viz odstavec [10] výše). Kasační soud není oprávněn žalovanému ani jiné osobě v rozporu s jednoznačnou dikcí zákona o azylu uložit, aby stěžovatelka setrvala na území České republiky „jako žadatelka o mezinárodní ochranu“.

[18] V posuzovaném případně je proto nepochybné, že stěžovatelce aktuálně nesvědčí postavení žadatelky o udělení mezinárodní ochrany podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, protože toto postavení měla pouze do skončení řízení o žalobě. Její kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí žaloby má sice ze zákona odkladný účinek (§ 32 odst. 5 zákona o azylu) a stěžovatelka je oprávněna po dobu řízení o kasační stížnosti pobývat na území České republiky (srov. již citovaná usnesení č. j. 1 Azs 28/2020 - 56 a č. j. 6 Azs 167/2020 - 49), nicméně „žadatelkou o mezinárodní ochranu“ podle citovaných ustanovení zákona není.

[19] Na základě uvedených skutečností tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky pro vydání stěžovatelkou požadovaného předběžného opatření nejsou za daného stavu splněny. Nezbylo mu proto, než tento návrh zamítnout.

[20] Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že podle § 38 odst. 4 s. ř. s. může soud rozhodnutí o předběžném opatření zrušit nebo změnit, změní-li se poměry, a to i bez návrhu. Předběžné opatření přitom zaniká nejpozději dnem, kdy se rozhodnutí soudu, jímž se řízení končí, stalo vykonatelným.

[21] O nákladech řízení o předběžném opatření rozhodne Nejvyšší správní soud v rámci rozhodnutí o nákladech řízení o kasační stížnosti (§ 61 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2020

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací