Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

4 Azs 167/2026

Téma · generováno AIMezinárodní ochrana venezuelského účastníka demonstrací

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 12. 11. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: PALLA JiříECLI:CZ:NSS:2026:4.Azs.167.2026.59
Další údaje
Předmět řízení: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

Shrnutí · generováno AI

Žadatel o mezinárodní ochranu tvrdil, že mu po účasti na protivládních demonstracích hrozí ve Venezuele pronásledování. Nejvyšší správní soud uzavřel, že popsané návštěvy bezpečnostních složek ani další okolnosti takové riziko neprokazují. Kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Při posouzení azylu podle § 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb. je rozhodné reálné, nikoli jen hypotetické riziko budoucího pronásledování. V okolnostech projednávané věci návštěvy bezpečnostních složek po demonstracích, spočívající jen v dotazech na stěžovatele, nedosahovaly intenzity pronásledování. Krajský soud mohl převzít řádně odůvodněný závěr správního orgánu o absenci vážné újmy podle § 14a odst. 2 téhož zákona. Kasační stížnost proto byla podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítnuta pro nepřijatelnost.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • V rámci přezkumu důvodů pro udělení mezinárodní ochrany je tedy zkoumána možnost budoucího pronásledování, přičemž je využíván standard přiměřené pravděpodobnosti, což znamená, že tato možnost musí být reálná, nikoliv pouze hypotetická, byť nemusí dosahovat či přesahovat poloviční výše (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006‑82, a ze dne 13. 8. 2010, č. j. 4 Azs 11/2010‑112).
    Zobrazit v textu
  • S ohledem na průběh i samotné vnímání ze strany stěžovatele proto tyto návštěvy nemohly u něho vyvolat strach z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu.
    Zobrazit v textu
  • Takový postup však odpovídá setrvalé judikatuře Nejvyššího správního soudu, podle níž je přípustné, aby si krajský soud správné závěry žalovaného přisvojil se souhlasnou poznámkou, je-li jeho rozhodnutí řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené (srov. např. rozsudek soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, č. 1350/2007 Sb. NSS).
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Usnesení ze dne 12. 11. 2026

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D. v právní věci žalobce: B. R. G. D. R., zast. JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem, se sídlem [adresa] Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5 2026, č. j. OAM-1328/ZA-ZA11-P09-2025, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 8. 2026, č. j. 30 Az 4/2026-26,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi JUDr. Ing. Jiřímu Špeldovi se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši 6.135 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zástupce žalobce nese stát.

Odůvodnění:

[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 5. 2026, č. j. OAM-1328/ZA-ZA11-P09-2025, žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“).

[2] Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 13. 8. 2026, č. j. 30 Az 4/2026-26, žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného jako nedůvodnou zamítl.

[3] Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. V ní navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení, případně také zrušení žalobou napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její odmítnutí pro nepřijatelnost, případně zamítnutí pro nedůvodnost.

[4] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zastoupen advokátem.

[5] Kasační stížnost byla podána ve věci, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a proto se musel Nejvyšší správní soud dále zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.

[6] O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, ve světle odstavce 52 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS).

[7] Stěžovatel předně namítal, že krajský soud sice správně vymezil požadavek prospektivního a kumulativního posuzování pronásledování, při aplikaci těchto východisek na jeho případ však pochybil. Jednotlivé skutečnosti totiž hodnotil izolovaně a nepřihlédl k jejich souhrnnému významu. Rovněž nevzal dostatečně v úvahu opakované kontroly a domovní prohlídky ze strany bezpečnostních složek, jeho účast na protivládních demonstracích, zranění, které při jedné z nich utrpěl, odebrání občanského průkazu, následné výslechy a pokračující zájem bezpečnostních složek o jeho osobu. Tyto okolnosti ve svém souhrnu nasvědčují existenci odůvodněné obavy z budoucího pronásledování. Dále stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že domovní prohlídky souvisely jen s jeho postavením státního zaměstnance. Příslušníci bezpečnostní služby SEBIN při poslední prohlídce totiž zpochybňovali jeho loajalitu k režimu, upozorňovali na jeho kontakty s opozičně smýšlejícími osobami a vyjadřovali podezření z opoziční orientace. Krajský soud proto nesprávně posoudil otázku příčinné souvislosti mezi jednáním státních orgánů a jeho politickými názory, respektive názory, které mu bezpečnostní složky připisovaly. Stěžovatel rovněž vytkl krajskému soudu, že nedostatečně zohlednil pokračující zájem bezpečnostních složek o jeho osobu po demonstracích v roce 2024. Poukázal přitom na to, že ještě v roce 2025 docházelo k opakovaným návštěvám osob, které považoval za příslušníky SEBIN, a že se tyto osoby zajímaly mimo jiné o vyřizování jeho cestovního dokladu. Proto nebylo možné uzavřít, že zájem státních orgánů o jeho osobu již pominul. Za nesprávný označil stěžovatel rovněž závěr, že jeho setrvání ve Venezuele do listopadu 2025 a následné legální vycestování svědčí o absenci hrozícího pronásledování. Zemi původu totiž nemohl opustit dříve, protože dlouhodobě čekal na vydání cestovního pasu. Samotná skutečnost, že mu bylo umožněno vycestovat, pak nevylučuje riziko, kterému by čelil po návratu.

[8] K této kasační argumentaci lze uvést, že podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je pronásledováním jak jednání, které vede k porušení lidských práv, tak souběh různých opatření, jež by sama o sobě nebyla pronásledováním, ale ve svém souhrnu jsou natolik závažná jako zásah do těchto práv (tzv. „pronásledování na kumulativním základě“, srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2009, č. j. 5 Azs 7/2009-98, nebo ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008-70). Nejvyšší správní soud pronásledování na kumulativním základě neshledal například u žadatelky, která byla jednou předvolána a jednou zadržena na akci na podporu opozičního hnutí, přičemž nebyla ze strany policie podrobena nátlaku či násilí, zadržení pro ni neznamenalo následně žádné další příkoří a nesetkala se ani s žádným násilným jednáním ze strany represivních složek státu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2021, č. j. 6 Azs 94/2021‑32). Požadovaná intenzita pronásledování nebyla shledána ani u žadatele, jehož opakovaně vyslýchala policie kvůli kritickým projevům vůči vládě (činěným mezi přáteli a v práci a při setkávání s disidenty; stěžovatel však nebyl politickým aktivistou), byl považován za tzv. „nedůvěryhodnou osobu“, neměl přístup k lepším pracovním pozicím a byl omezován ve společenském životě (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2020, č. j. 1 Azs 140/2020‑44).

[9] Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále vyplývá, že posouzení podmínek pro udělení azylu je postaveno na potencialitě pronásledování v budoucnu po případném návratu žadatele do země původu, jedná se tedy, obdobně jako u posuzování skutečného nebezpečí vážné újmy pro účely doplňkové ochrany, o prospektivní rozhodování (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 47/2007‑60, či ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008‑83). V rámci přezkumu důvodů pro udělení mezinárodní ochrany je tedy zkoumána možnost budoucího pronásledování, přičemž je využíván standard přiměřené pravděpodobnosti, což znamená, že tato možnost musí být reálná, nikoliv pouze hypotetická, byť nemusí dosahovat či přesahovat poloviční výše (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006‑82, a ze dne 13. 8. 2010, č. j. 4 Azs 11/2010‑112).

[10] V rozsudku ze dne 21. 11. 2025, č. j. 5 Azs 157/2025 ‑ 37, se Nejvyšší správní soud zabýval situací venezuelského žadatele, který se zúčastnil demonstrací v letech 2015–2017 a následně jediného protestního shromáždění v Chile v roce 2024. Konstatoval, že „[v] kontextu dostupných informací o zemi původu není zřejmé, že by mělo být pronásledování stěžovatele b) přiměřené pravděpodobné, resp. že by měl čelit skutečnému nebezpečí vážné újmy.“ Dodal, že informace o zemi původu, které shromáždil žalovaný a následně doplnil městský soud, je třeba vnímat ve vzájemné souvislosti. Následně uzavřel, že ačkoli se stěžovatel „účastnil demonstrací jako řadový účastník v letech 2015–2017 přímo ve Venezuele a v roce 2024 v Chile, nic nenasvědčuje tomu, že by měly mít o jeho osobu venezuelské státní orgány jakýkoliv zájem. I kdyby bylo v jejich silách zjistit, že se stěžovatel b) účastnil demonstrací před cca osmi lety či v roce 2024 na území jiného státu, informace o zemi původu nenasvědčují tomu, že by tak – v případě řadových účastníků – venezuelské státní orgány běžně činily; resp., že by mělo i nadále docházet k zatýkání osob s ohledem na jejich účast na demonstraci v (nikoliv bezprostřední) minulosti.“

[11] V nyní posuzovaném případě žalovaný i krajský soud dospěli k závěru, že u stěžovatele není dána odůvodněnost strachu z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatel žil ve Venezuele prakticky celý život a více než 20 let pracoval jako státní zaměstnanec, přičemž v roce 2023 odešel do důchodu. Účastnil se však dvou až tří demonstrací v červenci a srpnu 2024, ve kterých působil jako řadový účastník, přičemž na jedné z nich mu bezpečnostní složky poranily oko. Zadržen však nikdy nebyl, nebyl nikdy trestně stíhán a bez obtíží byl schopen po těchto událostech získat cestovní doklad a následně legálně vycestovat ze země původu do České republiky. Během řízení o udělení mezinárodní ochrany také uvedl, že v průběhu let, kdy pracoval jako státní zaměstnanec, u něj bezpečnostní složky prováděly domovní prohlídky za účelem zjištění, zda není protirežimní. Návštěvy ze strany bezpečnostních složek u stěžovatele probíhaly také po jeho účasti na demonstraci, a to konkrétně v průběhu roku 2025.

[12] V této souvislosti krajský soud nesprávně konstatoval, že poslední domovní prohlídka proběhla v červnu 2024, a předcházela tak stěžovatelově účasti na demonstracích. Opomněl tak návštěvy příslušníků bezpečnostních složek, které probíhaly až po stěžovatelově účasti na zmíněných demonstracích. Zároveň však Nejvyšší správní soud dodává, že předmětné návštěvy, které byly provedeny po demonstracích, zohlednil ve svém rozhodnutí žalovaný, který shledal, že přestože jistě bylo jejich strpění nepříjemné, nedosahuje takováto aktivita intenzity pronásledování. S tímto hodnocením žalovaného se lze ztotožnit. Ostatně sám stěžovatel během řízení o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že během těchto návštěv konaných po jeho účasti na demonstracích se jej příslušníci bezpečnostních služeb toliko ptali jeho, případně jeho syna, na to, jak se má a jak se jim vede. V případě stěžovatelovy nepřítomnosti se pak jeho syna ptali, kde otec je a co zrovna dělá. Sám stěžovatel bral tyto návštěvy jako výsměch ze strany příslušníků bezpečnostních složek. S ohledem na průběh i samotné vnímání ze strany stěžovatele proto tyto návštěvy nemohly u něho vyvolat strach z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu.

[13] Stěžovatel dále namítl, že žalovaný ani krajský soud nevycházeli z dostatečně aktuálních a relevantních podkladů, neboť shromážděné zprávy o zemi původu nebyly náležitě vztaženy k jeho individuální situaci, zejména k postavení dlouholetého státního zaměstnance, který se účastnil protivládních demonstrací a dostal se do pozornosti bezpečnostních složek. Odkázal přitom na novější zprávy o situaci ve Venezuele, které podle jeho názoru potvrzují pokračující represe vůči osobám spojovaným s opozicí.

[14] Podle judikatury Nejvyššího správního soudu, jde-li o hodnocení situace v zemi původu, musí žalovaný vycházet z informací o zemi původu, které jsou relevantní, důvěryhodné a vyvážené, aktuální a ověřené z různých zdrojů, transparentní a dohledatelné (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008‑71, či ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008‑81, č. 1825/2009 Sb. NSS). Zastaralá je taková zpráva obsahující informace, které v důsledku změny okolností v období mezi vypracováním zprávy a jejím použitím nejsou aktuální, neboť situace, již zpráva popisuje, je již zcela jiná. Pokud se podstatně změní situace, může být zastaralá i zpráva stará pouhý týden, a pokud je situace stabilní, může být použitelná i zpráva stará několik let (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, č. j. 45 Az 21/2016-55, č. 3714/2018 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 6 Azs 109/2019-74). Otázkou nutnosti provést dokazování zprávami o zemi původu se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již také zabýval. V rozsudku ze dne 19. 10. 2021, č. j. 1 Azs 292/2021-51, konstatoval, že krajský soud je povinen provést dokazování takovými zprávami, které splňují požadavky kladené výše citovanou judikaturou, a zvláště pak zejména takovými zprávami, které jsou aktuální k datu vydání rozsudku krajského soudu. Ten je totiž ve věcech mezinárodní ochrany povinen vycházet ze skutkového a právního stavu ke dni vydání svého rozsudku, a to vzhledem k přímému účinku článku 46 odst. 3 procedurální směrnice, který požívá aplikační přednosti před § 75 odst. 1 s. ř. s.

[15] Žalovaný ve svém rozhodnutí a krajský soud v napadeném rozsudku vycházeli z Informace OAMP Venezuela - Bezpečnostní a politická situace v zemi - Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv ze dne 24. 2. 2026, Úředního věstníku Bolívarovské republiky Venezuela - Zákon o amnestii za účelem demokratického soužití, č. 6990, ze dne 19. 2. 2026 a Informace norského Centra informací o zemi původu Landinfo ze dne 11. 4. 2025 - Venezuela - Situace po prezidentské volbě konané 28. července 2024. Tyto zprávy zohlednily situaci v zemi původu stěžovatele po prezidentské volbě v roce 2024 i následné represi ze strany státních orgánů. Zabývaly se také zatčením prezidenta M. v lednu roku 2026 ze strany Spojených států amerických a následným vývojem po této události. Zmíněné podklady pro vydání rozhodnutí žalovaného tedy nepochybně splnily kritéria stanovená výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ostatně i sám stěžovatel při odkazu na novější zprávu EUAA z července 2026 uvedl, že represivní aparát zůstal zachován, tedy sám připouští, že k významným změnám v zemi původu nedošlo.

[16] Nakonec stěžovatel namítl, že krajský soud samostatně neposoudil riziko vážné újmy podle § 14a zákona o azylu a dostatečně nezohlednil jeho individuální situaci i aktuální bezpečnostní a politické poměry ve Venezuele.

[17] Krajský soud se v napadeném rozsudku po zhodnocení výpovědí stěžovatele, důvodů podání jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany a podkladových informací skutečně pouze ztotožnil se závěrem žalovaného o absenci nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu, aniž by v tomto ohledu učinil vlastní úvahu. Takový postup však odpovídá setrvalé judikatuře Nejvyššího správního soudu, podle níž je přípustné, aby si krajský soud správné závěry žalovaného přisvojil se souhlasnou poznámkou, je-li jeho rozhodnutí řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené (srov. např. rozsudek soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, č. 1350/2007 Sb. NSS). Uvedenou otázkou se přitom žalovaný ve svém rozhodnutí náležitě zabýval při posuzování důvodů pro udělení doplňkové ochrany, takže krajský soud nepochybil, když v tomto směru z jeho závěrů vycházel a jako správné je aproboval.

[18] Ve svém rozsudku krajský soud dále dovodil nepravděpodobnost zhoršení postavení stěžovatele v zemi jeho původu po zajetí prezidenta M., a to s ohledem na skutečnost, že právě činnost namířená vůči této bývalé hlavě státu byla uvedena jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Přitom z úřední činnosti nebyla zjištěna zásadní změna poměrů po uvedené události, která by byla významná z hlediska individuální situace stěžovatele, a proto krajský soud nadále považoval informace o zemi původu za přiměřeně aktuální a relevantní pro posuzovaný případ. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, že se krajský soud současnými politickými a bezpečnostními poměry ve Venezuele nezabýval.

[19] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že krajský soud rozhodl na základě skutkových zjištění vyplývajících z obsahu správního spisu zcela v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou správních soudů, přičemž se nedopustil ani jiného hrubého pochybení, které by vyžadovalo zásah Nejvyššího správního soudu. Ten proto podle § 104a odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 8 As 287/2020, část III. 4.). Stěžovatel v tomto řízení úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu svých nákladů. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že procesně úspěšnému žalovanému nevznikly náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Proto Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

[21] Usnesením ze dne 17. 9. 2026, č. j. 4 Azs 167/2026-52, ustanovil Nejvyšší správní soud stěžovateli k jeho zastupování v řízení o kasační stížnosti advokáta JUDr. Ing. Jiřího Špeldu. Náklady ustanoveného zástupce přitom nese v souladu s § 35 odst. 10 s. ř. s. stát. Nejvyšší správní soud zástupci stěžovatele přiznal odměnu za jeden úkon právní služby (převzetí a příprava zastoupení) podle § 11 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 7 a § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 4.620 Kč. Součástí náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti je také náhrada hotových výdajů (režijní paušál) s tímto úkonem související, která podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu činí 450 Kč. Zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto byla výše odměny zvýšena o 1.065 Kč, což odpovídá po zaokrouhlení sazbě 21 % z částky 5.070 Kč (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování stěžovatele v řízení o kasační stížnosti činí celkem částku 6.135 Kč, která bude ustanovenému zástupci vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 12. listopadu 2026

JUDr. Jiří Palla
předseda senátu

Usnesení ze dne 29. 9. 2026

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D. v právní věci žalobce: B. R. G. D. R., zast. JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem, se sídlem [adresa] Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2026, č. j. OAM-1328/ZA-ZA11-P09-2025, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 8. 2026, č. j. 30 Az 4/2026-26, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Kasační stížnosti žalobce se přiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 5. 2026, č. j. OAM-1328/ZA-ZA11-P09-2025, žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalobu podanou proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 8. 2026, č. j. 30 Az 4/2026-26, zamítl jako nedůvodnou.

[2] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, se kterou spojil návrh na přiznání odkladného účinku. V něm stěžovatel uvedl, že dlouhodobě nesouhlasí s režimem Nicoláse Madura, a dokonce se v minulosti účastnil několika demonstrací. Opakovaně v jeho domově byly ze strany služby národní bezpečnosti a dalších bezpečnostních služeb učiněny domovní prohlídky, přičemž v roce 2024 byl dokonce vyslýchán ohledně svého údajného opozičního politického postoje. Nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti by pro stěžovatele znamenalo nucené vycestování z České republiky a navrácení se do Venezuely před tím, než Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodne. Stěžovatel zároveň uvedl, že v červnu 2026 došlo ve Venezuele k silnému zemětřesení, které zničilo jeho obydlí. Návrat stěžovatele do země původu by tak znamenal návrat do prostředí, v němž se obává zásahu bezpečnostních složek, ale i návrat bez zajištěného bydlení v zemi původu. Přiznáním odkladného účinku nevznikne podle stěžovatele žádná srovnatelná újma na veřejném zájmu ani třetím osobám. Stěžovatel po celou dobu pobytu respektoval právní řád České republiky, po půl roce od podání žádosti o mezinárodní ochranu si sehnal práci a nepředstavuje žádné bezpečnostní ani veřejnoprávní riziko.

[3] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel neprokázal podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Tento institut je přitom výjimkou z obecného pravidla a je vyhrazen mimořádným případům. Stěžovatel musí konkrétně tvrdit a doložit újmu, která mu v důsledku výkonu napadeného rozhodnutí hrozí, přičemž musí jít o újmu závažnou a reálnou, nikoli hypotetickou. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na obavu z návratu do Venezuely a na obecné zhoršení bezpečnostní a politické situace v zemi původu. Taková tvrzení však sama o sobě bez dalšího neprokazují existenci konkrétní a bezprostředně hrozící újmy, která by odůvodňovala přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žalovaný proto uzavřel, že nejsou splněny podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s., a proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele zamítl.

[4] Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti byl podán včas a osobou k tomu oprávněnou. Přistoupil proto k jeho věcnému posouzení podle § 73 ve spojení s § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

[5] Podle § 107 s. ř. s., kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.

[6] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s., soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[7] Z těchto ustanovení vyplývá, že odkladný účinek lze na základě návrhu stěžovatele přiznat, jsou-li splněny tři podmínky: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu; 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014-58). Uvedené předpoklady musí být naplněny kumulativně. Povinnost tvrdit a osvědčit hrozbu újmy tíží stěžovatele (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, čj. 2 As 218/2015-50, bod 5). Žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být proto dostatečně individualizovaná a podepřená konkrétními důkazy (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2012, čj. 8 As 65/2011-74, bod 9), přičemž stěžovatelem tvrzená a prokazovaná újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická a bagatelní (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2017, čj. 9 Afs 275/2017-20, bod 10).

[8] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci jsou podmínky pro přiznání odkladného účinku splněny.

[9] Ve vztahu k první podmínce vycházel Nejvyšší správní soud z předpokladu, že nedojde-li k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, bude stěžovatel v důsledku právních účinků pravomocného rozhodnutí žalovaného nucen vycestovat zpět do země původu, přičemž tvrdí, že mu hrozí pronásledování ze strany bezpečnostních složek z důvodu jeho protirežimního postoje a návrat do země původu, ve které v důsledku nedávného zemětřesení přišel o obydlí. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že pozastavení nebo ztráta pobytového statusu žadatele o mezinárodní ochranu vystavuje stěžovatele bezprostřednímu riziku zahájení postupů směřujících k jeho vyhoštění či nutnosti vycestovat z území České republiky, případně k zajištění podle zákona o pobytu cizinců. K tomu Nejvyšší správní soud s poukazem na svou ustálenou judikaturu doplňuje, že pro osvědčení újmy ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. postačuje již samotná reálná hrozba těchto důsledků. Neudělení mezinárodní ochrany (či neprodloužení pobytového oprávnění) sice nepředstavuje přímo rozhodnutí o správním vyhoštění, a proto samo o sobě újmu nezpůsobuje. Jak však Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, již samotná navazující hrozba nuceného opuštění území České republiky představuje natolik zásadní zásah do právní i faktické sféry jednotlivce, že definici nepoměrně větší újmy naplňuje (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011-100, nebo ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014-25). Nejvyšší správní soud se v rámci rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nemůže zabývat posouzením hodnověrnosti ani opodstatněnosti těchto tvrzení stěžovatele, neboť by tím předjímal své rozhodnutí o samotné kasační stížnosti. Z tohoto důvodu musel vzít zdejší soud tato tvrzení při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti v úvahu. Pokud by stěžovatel byl nucen vrátit se do země původu před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, bylo by tím navíc v podstatě znemožněno přezkoumání závěrů napadeného rozsudku Nejvyšším správním soudem, resp. stalo by se tím budoucí rozhodnutí o kasační stížnosti do značné míry akademickým.

[10] Pokud jde o druhou podmínku, z ničeho nevyplývá, že by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti mohlo způsobit újmu jiným osobám. I tato podmínka pro přiznání odkladného účinku je splněna. Dočasné zachování dosavadního právního postavení stěžovatele do doby, než bude o jeho kasační stížnosti věcně rozhodnuto, nijak nezasahuje do subjektivních práv třetích osob. Újma hrozící stěžovateli je tak nepoměrně větší než újma, která by mohla vzniknout jiným osobám.

[11] Nejvyšší správní soud se také zabýval splněním třetí podmínky, tedy zda přiznání odkladného účinku není v rozporu s důležitým veřejným zájmem. K otázce možného rozporu s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud vyjádřil v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014-25, č. 3169/2015 Sb. NSS, v němž dospěl k závěru, že „pokud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu“. Proti závažné újmě, která stěžovateli v případě návratu do země původu hrozí, stojí v daném případě riziko narušení veřejného zájmu jen nízké nebo nanejvýš mírné intenzity. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je totiž rozhodnutím pouze dočasné povahy, které na omezenou dobu oddaluje povinnost stěžovatele vycestovat z území České republiky.

[12] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnosti přiznal odkladný účinek. Stěžovateli sice již v době řízení před Nejvyšším správním soudem nesvědčí postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany (s nímž mj. souvisí i právo setrvat na území České republiky) a toto postavení na základě přiznání odkladného účinku kasační stížnosti již nelze obnovit, avšak jeho přiznání může vyvolat právní následky stanovené v § 78b zákona o azylu. Ten upravuje pobytový režim neúspěšných žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, kteří podali proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost, protože ti v postavení žadatelů nejsou (a ani být nemohou). Jinak řečeno, cizinec v řízení o kasační stížnosti podané ve věci mezinárodní ochrany již nemá postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, ale je oprávněn setrvat na území České republiky, a to na základě rozhodnutí žalovaného o strpění na území podle § 78b odst. 4 zákona o azylu (shodně usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2025, č. j. 8 Azs 112/2025-35).

[13] Soud připomíná, že může usnesení o přiznání odkladného účinku i bez návrhu usnesením zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (srov. § 73 odst. 5 ve spojení s § 107 s. ř. s.). Z usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti rovněž nelze dovozovat jakékoliv závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. září 2026

JUDr. Jiří Palla
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací