Rozsudek ze dne 5. 9. 2019
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: D. B., zast. Mgr. Tomášem Císařem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 3. 2019, č. j. CPR-2767-3/ČJ-2019-930310-V241, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2019, č. j. 4 A 15/2019 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 12. 3. 2019, č. j. CPR-2767-3/ČJ-2019-930310-V241, zamítla odvolání a potvrdila rozhodnutí ze dne 26. 11. 2018, č. j. KRPA-81333-41/ČJ-2018-000022, kterým Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uložila žalobci správní vyhoštění, stanovila dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských Evropské unie, v délce jednoho roku a uložila povinnost vycestovat z území České republiky do 30 dnů od právní moci prvostupňového rozhodnutí.
[2] Žalovaná ve shodě s prvostupňovým orgánem uvedla, že správní vyhostění nebude nepřiměřeně zasahovat do práva na soukromý a rodinný život žalobce ani jeho syna a bývalé družky. Připomněla současně, že žalobce byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce tří let za trestný čin těžkého ublížení na zdraví, a v žalobcově případě proto převažuje veřejný zájem na tom, aby opustil území České republiky. Žalobce o svého nezletilého syna (občana České republiky) skutečně, intenzivně a trvale nepečuje, nesdílí s ním ani s jeho matkou (občankou České republiky) společnou domácnost, a proto se na něj nemůže vztahovat § 15a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. S přihlédnutím k tomu, že žalobce nepracuje, nepřijde v důsledku správního vyhoštění o zdroj obživy. Žalobce přitom může vyživovací povinnost plnit i z Nigérie. Žalovaná se ztotožnila s prvostupňovým orgánem, že doba jednoho roku, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, je úměrná závažnosti jednání žalobce. Možnost vycestování žalobce závazně posoudilo Ministerstvo vnitra s kladným závěrem, přičemž žalované nepřísluší tyto závěry zpochybňovat či jakkoliv přezkoumávat. Žalovaná rozhodnutí uzavřela s tím, že prvostupňový orgán rozhodl v souladu se zákonem včetně toho, že své závěry řádně odůvodnil.
[3] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2019, č. j. 4 A 15/2019 - 32, žalobu proti rozhodnutí žalované zamítl. Konstatoval, že pokud žalobce podal blanketní odvolání, z povahy věci nemůže namítat nepřezkoumání odvolacích důvodů. Podle tvrzení matky se žalobce se synem vídá jen jednou týdně, přičemž žalobce byl tři roky ze čtyř let, kdy je jeho syn na světě, ve výkonu trestu odnětí svobody. K lékaři syna doprovázel toliko jedenkrát. Podle soudu žalobce dostatečně nedoložil, že by o svého nezletilého syna skutečně pečoval. Soud uzavřel, že správní orgány proto žalobce správně vyhostily podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k tomu, že vztah žalobce k synovi není příliš blízký, jakkoliv přispívá na jeho výživu, s jeho matkou udržuje vztah kamarádský s tím, že společnou domácnost žalobce opustil sám a dobrovolně, správní vyhoštění žalobce nezasáhne nepřiměřeně do jeho práva na rodinný a soukromý život. S ohledem na mělkost vztahů mezi žalobcem a jeho synem nelze spatřovat ve správním vyhostění nepřiměřený zásah do práva na soukromý a rodinný život ani u žalobcova syna či jeho bývalé družky. Oproti těmto zájmům totiž nelze přehlédnout, že žalobce zde byl odsouzen za trestný čin a následně ignoroval povinnost opustit území České republiky. Soud vyhodnotil, že možnost vycestování žalobce správní orgány posoudily řádně a v potřebném rozsahu. Délku doby, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, i dobu k vycestování posoudil soud jako přiměřenou okolnostem případu.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti uvedenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost. Namítl, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav, nešetřily zájmy stěžovatele a svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily. Jestliže soud na tyto vady správních rozhodnutí nereagoval, sám přenesl do svého rozsudku nastíněná pochybení. Stěžovatel namítl, že o svého syna řádně pečuje, a je proto nezbytné na něj nahlížet jako na rodinného příslušníka občana Evropské unie. Mimoto správní orgány i soud nesprávně posoudily přiměřenost správních rozhodnutí. Jednak se správní orgány vůbec nezabývaly možností smírného řešení věci s tím, aby mu případně umožnily opustit Českou republiku dobrovolně. Nicméně vzhledem k tomu, že správní vyhoštění zasáhne nepřiměřeně do práva stěžovatele na soukromý a rodinný život, nebylo jeho vydání vůbec na místě. Soud přitom dostatečně nevysvětlil, proč má správní vyhoštění i délku doby, po kterou stěžovateli nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, za přiměřenou. Soud porušil tudíž svou povinnost správní rozhodnutí přezkoumat a své závěry řádně odůvodnit. Nejvyššímu správnímu soudu proto stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek zrušil a vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
[5] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanoveními § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[7] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku i správních rozhodnutí. Předesílá přitom, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7Afs 212/2006 - 76, publikované pod č.1566/2008 Sb. NSS, www.nssoud.cz). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán, resp. soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 -45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64).
[9] Nejvyšší správní soud posoudil napadený rozsudek soudu i správní rozhodnutí optikou výše uvedených závěrů a dospěl k závěru, že jak rozsudek městského soudu, tak obě správní rozhodnutí splňují požadavky přezkoumatelnosti. Ze všech uvedených rozhodnutí jednoznačně plynou důvody, které jak správní orgány, tak i soud vedly k přijetí jejich rozhodnutí. Ostatně právě i skutečnost, že s nimi stěžovatel rozsáhle polemizuje, svědčí o tom, že zmíněná rozhodnutí jsou přezkoumatelná. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že pokud žalobce podal blanketní odvolání, nelze z povahy věci žalované vytýkat, že sama aktivně nevyhledávala potenciální námitky, které by stěžovatel mohl uplatnit. Žalovaná splnila svou povinnost a napadené prvostupňové rozhodnutí přezkoumala a své závěry řádně zdůvodnila.
[10] Otázce významu vazby mezi dítětem, které je státním příslušníkem České republiky, a jeho rodičem, státním příslušníkem ze země mimo Evropskou unii, se zabýval Nejvyšší správní soud mj. v rozsudku ze dne 31. 1. 2019, č. j. 10 Azs 178/2018 - 37, ve kterém citoval rozsudek velkého senátu SDEU ze dne 10. 5. 2017, ve věci Chavez-Vilchez a další, C-133/15, podle kterého „existují velmi specifické situace, v nichž navzdory tomu, že se neuplatní sekundární právo týkající se práva pobytu státních příslušníků třetích zemí a že dotyčný občan Unie nevyužil svobody pohybu, musí být státnímu příslušníkovi třetí země, který je rodinným příslušníkem tohoto občana, přiznáno právo pobytu, neboť jinak by byl popřen užitečný účinek občanství Unie, kdyby v důsledku odepření takového práva byl tento občan ve skutečnosti nucen opustit území Unie jako celek, a byl tak zbaven možnosti skutečně využívat podstatné části práv plynoucích z tohoto statusu“ (bod 63). Pokud by totiž státní příslušník třetí země (nečlenské země EU) musel opustit území EU, mohlo by to vést též k omezení práv jeho dítěte, které by dle okolností věci čelilo volbě buď zcela ztratit pravidelný styk se svým rodičem, anebo také opustit území EU jako celek. Případná povinnost cizozemského rodiče opustit území EU by tak mohla jejich děti připravit o možnost skutečně využívat podstatné části práv, která jim plynou z jejich statusu občana EU (srov. Chavez-Vilchez, bod 65). Byť uvedené závěry směřovaly primárně do řízení o udělení pobytového statusu, lze je uplatnit i v řízení, jehož důsledkem má být uložení povinnosti opustit území České republiky, včetně udělení správního vyhoštění.
[11] Ve výše uvedeném rozsudku dále Nejvyšší správní soud poukázal na závěry Ústavního soudu, podle kterého „[b]ýt spolu znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes rozkoly ve vztazích mezi rodiči. Jak vyplývá z Úmluvy o právech dítěte, dítě má právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte (čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1). V zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, kde každý z nich poskytuje dítěti láskyplnou péči a každý svým dílem přispívá k osobnostnímu vývoji dítěte. Již proto jakékoliv omezení tohoto aspektu rodinného života (styku mezi rodičem a dítětem) musí být řádně a pečlivě odůvodněno, tedy musí sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být tomuto cíli přiměřené“ (nález ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS1079/17, bod 19). Z uvedeného vyplývá, že správní vyhoštění musí být posuzováno i z hlediska jeho přiměřenosti vůči dítěti cizince, který má území České republiky opustit.
[12] Podle Nejvyššího správního soudu je proto v nyní projednávaném případě nezbytné posoudit dvě klíčové otázky, a to zda lze považovat stěžovatele za rodinného příslušníka ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců a dále otázku přiměřenosti zásahu uděleného správního vyhoštění ve vztahu k právu na soukromý a rodinný život stěžovatele a jeho syna.
[13] Podle § 15 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců „se rodinným příslušníkem občana Evropské unie pro účely tohoto zákona rozumí jeho rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, o kterého skutečně pečuje.“
[14] Nejvyšší správní soud uvádí, že posouzení toho, zda je stěžovatel rodinným příslušníkem občana České republiky, není samoúčelné, neboť zákon o pobytu cizinců ve vztahu k takovýmto osobám stanovuje mírnější režim, resp. omezuje možnosti správního vyhoštění na užší okruh situací, a to zejména s ohledem na ochranu práv občanů Evropské unie.
[15] Nejvyšší správní soud souhlasí s hodnocením správních orgánů i soudu, že stěžovatel není osobou, která by skutečně pečovala o občana Evropské unie mladšího 21 let, jak vyžaduje § 15a zákona o pobytu cizinců. Byť stěžovateli nelze upřít jistou míru snahy budovat si se synem vztah, má Nejvyšší správní soud za to, že jejich kontakt má spíše formální povahu a nikoliv úzkou a citově naplněnou formu. Stěžovatel se vídá se synem toliko jedenkrát týdně (v blíže neznámém rozsahu), přičemž z provedeného dokazování neplyne, že by jakkoliv usiloval o zintenzivnění kontaktu samého. Sám naopak opustil společnou domácnost, a v důsledku toho omezil i kontakt se synem. Nelze také přehlédnout, že po dobu výkonu tříletého trestu odnětí svobody neměl se svým synem kontakt žádný. Jakkoliv stěžovatel hradí na syna výživné, tato skutečnost nepostačuje k závěru o tom, že by o syna skutečně pečoval. Nejvyšší správní soud proto uvádí, že správní orgány i soud na případ stěžovatele správně aplikovaly obecný režim správního vyhoštění, a nikoli režim mírnější určený pro rodinné příslušníky občanů Evropské unie, neboť stěžovatel neprokázal, že by o svého syna skutečně pečoval ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[16] Nejvyšší správní soud dále souhlasí se závěry správních orgánů i soudu, že správní vyhoštění nebude nepřiměřeně zasahovat ani do práva na soukromý a rodinný život syna stěžovatele. Lze jistě připustit, že zejména správní orgány mohly své závěry v daném ohledu komplexněji odůvodnit, nicméně provedené hodnocení umožňuje Nejvyššímu správnímu soudu, abych jejich hodnocení přezkoumal. Lze přitom uvést, že je pravidelně v nejlepším zájmu dítěte, aby mělo kontakt s oběma svými rodiči (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1079/17), nicméně toto právo není neomezitelné. V projednávaném případě totiž nelze přehlédnout, že vazby mezi stěžovatelem a jeho synem jsou mělké a nelze na ně nahlížet jako na hluboký citový vztah. V takovém případě tedy proti sobě stojí spíše formální vztah mezi stěžovatelem a jeho synem oproti poměrně závažným skutečnostem spočívajícím v tom, že stěžovatel byl na území České republiky odsouzen za násilnou trestnou činnost a následně ignoroval povinnost opustit území České republiky. V dané situaci tedy musel Nejvyšší správní soud vážit, zda dá přednost ochraně veřejného zájmu, neboť je zřejmé, že stěžovatel svým dřívějším jednáním prokázal nevůli dodržovat zákony České republiky, anebo zda upřednostní „možnost“ zintenzivnění vztahu mezi stěžovatelem a jeho synem. Jestliže se však stěžovatel dobrovolně vzdal jedné z možností budovat vztah se synem ve společné domácnosti, pak je zřejmé, že nelze do budoucna předpokládat zásadní zvýšení šance na to, aby byl vztah stěžovatele a jeho syna užší, což by představovalo důvod pro setrvání stěžovatele na území České republiky. Jinými slovy za situace, kdy nelze stěžovatele nutit do budování bližšího vztahu se synem, nejsou zde záruky a ani vyhlídky na to, že skutečně dojde k naplnění práva syna stěžovatele na rodinný život. Nejvyšší správní soud proto v kontextu projednávaného případu neshledal v uloženém správním vyhoštění nepřiměřený zásah do práva stěžovatelova syna na soukromý a rodinný život.
[17] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že správní orgány zjistily rozhodné skutečnosti případu v nezbytném rozsahu pro náležité posouzení věci. Vycházely přitom z relevantních podkladů, a to včetně těch, na které upozornil stěžovatel. Jakkoliv stěžovatel nesouhlasí se závěry správních orgánů, nelze dovodit, že by mu neumožnily uplatnit v řízení svá práva a zájmy. Je naopak zřejmé, že se stěžovatel mohl seznámit se spisovou dokumentací, k věci samé se vyjádřil a prvostupňový orgán na uplatněnou argumentaci věcně reagoval.
[18] Nejvyšší správní soud uvádí s odkazem své dřívější rozsudky ze dne 20. 7. 2017, č. j. 1 Azs 199/2017 - 27, a ze dne 29. 11. 2017, č. j. 5 Azs 3/2017 - 29, že zákon o pobytu cizinců předpokládá vydání rozhodnutí o správním vyhoštění tehdy, jestliže nastane některá ze skutkových okolností předvídaných v § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a to za předpokladu, že správní vyhostění nebude představovat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 - 74, ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 Azs 139/2016 - 46, ze dne 10. 2. 2017, č. j. 4 Azs 8/2017 - 21, či ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 Azs 120/2017 - 19). Správní orgány tak za situace, kdy bylo jednoznačně zjištěno, že stěžovatel pobývá na území České republiky bez potřebného povolení, správně vydaly rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť zákon o pobytu cizinců jiný postup nepřepokládá. Lze přitom doplnit, že samotné správní vyhostění nezasáhne nepřiměřeně do práva stěžovatele na soukromý a rodinný život. Vazby stěžovatele na Českou republiku jsou nepříliš úzkého charakteru. Stěžovatel zde nemá zajištěnou práci, se synem neudržuje užší vazby, jak bylo uvedeno výše, a žádné jiné vazby zde nemá. Oproti těmto skutečnostem stojí odsouzení stěžovatele za násilný trestný čin a nerespektování povinnosti opustit území České republiky. V takové situaci se jeví uložení správního vyhostění jako odpovídací okolnostem případu s tím, že nezasahuje do práva stěžovatele na soukromý a rodinný život v nepřiměřeném rozsahu. V přiměřeném rozsahu byla stanovena i doba, po kterou stěžovateli nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, i doba k opuštění České republiky, neboť odpovídá závažnosti jednání stěžovatele. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud na odůvodnění napadeného rozsudku i rozhodnutí správních orgánů, která se uvedené otázce věnovala v podrobném rozsahu.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o § 60 odst. 1 větu první ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. září 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu
Usnesení ze dne 25. 6. 2019
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: B. D., zast. Mgr. Tomášem Císařem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 3. 2019, č. j. CPR-2767-3/ČJ-2019-930310-V241, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2019, č. j. 4 A 15/2019 - 32, o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 12. 3. 2019, č. j. CPR-2767-3/ČJ-2019-930310-V241, žalovaná zamítla odvolání a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 26. 11. 2018, č. j. KRPA-81333-41/ČJ-2018-000022, jímž bylo žalobci podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, v délce jednoho roku, současně mu byla v souladu s ustanovením § 118 odst. 3 téhož zákona stanovena doba k vycestování z území ČR do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí a dále bylo ve výroku prvoinstančního rozhodnutí konstatováno, že se dle závazného stanoviska vydaného podle ustanovení § 120a zákona o pobytu cizinců na žalobce nevztahují důvody znemožňující jeho vycestování.
[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2019, č. j. 4 A 15/2019 - 32, žalobu proti rozhodnutí žalované zamítl. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost a navrhl, aby jí Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek. Uvedl, že případný výkon rozhodnutí by pro něj znamenal újmu spočívající v nemožnosti pobývat na území České republiky znásobenou tím, že by se nemohl účastnit soudního řízení, což by zasáhlo do jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel poukázal na to, že se na území České republiky nachází i jeho nezletilý syn a že zde má vytvořené rodinné zázemí. Upozornil, že v případě zrušení napadeného rozhodnutí by tak zcela zbytečně vynaložil náklady na cestu do své vlasti a zpět do České republiky. Návrh uzavřel s tím, že se přiznání odkladného účinku nedotýká zájmů třetích osob a nebude ani v rozporu s veřejným zájmem.
[3] Podle žalované převažuje veřejný zájem na tom, aby na území České republiky pobývali jen ti cizinci, kteří dodržují právní předpisy a respektují tak český právní řád. Pokud má být správní vyhoštění účinným opatřením, musí jeho následky nastat co nejdříve po jeho uložení. Odmítla přitom, že by při výkonu správního vyhoštění došlo k narušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť jeho zájmy v soudním řízení může hájit jeho zástupce. Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
[4] Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom přiměřeně použije § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Podle § 73 odst. 3 s. ř. s. se přiznáním odkladného účinku pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí.
[5] Nejvyšší správní soud připomíná, že odkladný účinek má charakter mimořádného institutu, vyhrazeného pro ojedinělé případy; je koncipován jako dočasná procesní ochrana stěžovatele jako účastníka řízení před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého soudního rozhodnutí. Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, přitom má povinnost tvrzení a povinnost důkazní, a je tedy na něm, aby konkretizoval a doložil (prokázal), jakou konkrétní újmu by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly.
[6] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci jsou naplněny zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[7] Je-li přezkoumáváno rozhodnutí příslušných správních orgánů o správním vyhoštění, je újma, hrozící stěžovateli z jeho výkonu, zřejmá ze samotné povahy tohoto rozhodnutí. To platí přinejmenším, pokud jde o zajištění práva na spravedlivý proces.
[8] K těmto závěrům Nejvyšší správní soud dospěl opakovaně, např. v usnesení ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100 (dostupné na: www.nssoud.cz), kde uvádí, že „Nejvyšší správní soud má za to, že může být pro výkon stěžovatelova ústavního práva na spravedlivý proces nezbytné, aby stěžovatel mohl zůstat na území ČR do skončení řízení o jeho kasační stížnosti. Byť je stěžovatel v tomto řízení, jak požaduje soudní řád správní, zastoupen advokátem, nelze přehlédnout, že k právu na spravedlivý proces náleží i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení atd.“ V této věci bylo sice přezkoumáváno rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu, tím spíše ale uvedené závěry dopadají na následky rozhodnutí o správním vyhoštění.
[9] K otázce přiznání odkladného účinku ve vztahu ke kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu ve věcech správního vyhoštění Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. 1 Azs 160/2014 - 25, uvedl, že zákonodárce nepřiznal ex lege odkladný účinek kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu ve věcech správního vyhoštění (na rozdíl například od věcí mezinárodní ochrany). Nejvyšší správní soud má ale za to, že i zde je to nezbytné pro ochranu práv žalobce, a to nejen pro možnost účasti stěžovatele na samotném řízení o kasační stížnosti, ale zejména v případě, že by věc byla zrušena a vrácena krajskému soudu, případně žalované nebo správnímu orgánu prvoinstančnímu. Zdejší soud při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nemůže předjímat, že k takové situaci na základě věcného přezkumu napadeného rozhodnutí krajského soudu nemůže dojít, a musí proto stěžovateli zajistit možnost plnohodnotné účasti na případném dalším řízení.
[10] Tyto skutečnosti musel Nejvyšší správní soud vzít v potaz při vyvažování újmy, která by mohla stěžovateli vzniknout nepřiznáním odkladného účinku, a újmou, která by mohla vzniknout jiným osobám, pokud by k odložení účinků jinak závazného rozhodnutí došlo. Zásah do stěžovatelových procesních práv by byl v případě nepřiznání odkladného účinku podstatný. Navíc při posouzení hrozící újmy stěžovateli je nutné vzít v úvahu i jím tvrzený rodinný život na území České republiky, kde bydlí i jeho nezletilé dítě. Naproti tomu nelze bez dalšího dovozovat, že by přiznání odkladného účinku mělo způsobit jakoukoliv újmu jiným osobám. V tomto vyvažování proto lze dojít k závěru, že by újma hrozící stěžovateli v důsledku nepřiznání odkladného účinku byla nepoměrně větší, než možná újma hrozící jiným osobám v důsledku jeho přiznání. První kritérium přiznání odkladného účinku je proto splněno.
[11] Pokud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 - 131, publ. pod č. 1698/2008 Sb. NSS). S ohledem na důvody správního vyhoštění leží v daném případě proti podstatné újmě hrozící stěžovateli riziko narušení veřejného zájmu jen nízké nebo maximálně mírné intenzity. Přiznání odkladného účinku proto není v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Tím je splněna druhá podmínka pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[12] Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že stěžovatelem namítaný nežádoucí stav, který v daném případě reálně hrozí, představuje nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout žalované či jiným osobám. Zároveň Nejvyšší správní soud neshledal, že by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti bylo v rozporu s veřejným zájmem. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se odkladný účinek kasační stížnosti přiznává.
[13] Současně Nejvyšší správní soud upozorňuje, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu