Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení1× citováno

Spisová značka

4 Azs 82/2021

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 21. 5. 2021Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: WEISSOVÁ PetraECLI:CZ:NSS:2021:4.Azs.82.2021.54
Další údaje
Předmět řízení: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Usnesení ze dne 21. 5. 2021

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: B. D., zast. JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem, se sídlem [adresa] Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2020, č. j. OAM-221/ZA-ZA11-ZA20-2020, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2021, č. j. 41 Az 32/2020 - 27,

takto:

Návrh žalobce ze dne 3. 5. 2021 na vydání předběžného opatření, jímž by mělo být žalovanému uloženo, aby do pravomocného rozhodnutí o kasační stížnosti strpěl pobyt žalobce v pobytovém středisku provozovaném Správou uprchlických zařízení Ministerstva vnitra a poskytl mu základní hmotné zabezpečení, se zamítá.

Odůvodnění:

[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).

[2] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl.

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační stížností.

[4] Nejvyšší správní soud dne 4. 5. 2021 obdržel stěžovatelův návrh na vydání předběžného opatření podle § 38 s. ř. s. Stěžovatel v něm navrhuje, aby žalovanému byla uložena povinnost do pravomocného rozhodnutí o kasační stížnosti strpět jeho pobyt v pobytovém středisku a poskytnout mu základní hmotné zabezpečení.

[5] V odůvodnění návrhu na vydání předběžného opatření stěžovatel především uvádí, že sice je formálně zletilý, ale jeho věk je blízký věku mladistvého a jeho rozumové a volní schopnosti jsou na nižší úrovni, než by se dalo od průměrného jedince jeho věku očekávat, a v oblasti organizace osobního a pracovního života je plně odkázán na pomoc své matky; je tedy osobou zranitelnou ve smyslu zákona o azylu. Stěžovatel má za to, že jeho rozumové a volní schopnosti vylučují nalezení vlastního bydlení v tak krátké a (s ohledem na pandemii koronaviru SARS-CoV-2) rovněž složité době. Poukazuje také na to, že uvedená situace se negativně podepsala na jeho psychickém stavu. Stěžovatel zdůrazňuje rovněž nepříznivou situaci na trhu s bydlením, neochotu pronajímatelů poskytovat ubytování cizincům a vůbec problém (i z hlediska finančního) nalézt jakékoliv ubytování (ať už v azylovém domě či jiném nouzovém ubytování) a také nemožnost dosáhnout na dávky státní sociální podpory a dávky v hmotné nouzi. Stěžovatel dále sděluje, že se aktivně pokouší najít zaměstnání, avšak výplata z případného nově započatého pracovního poměru by mu byla vyplacena až počátkem června a její výše by stejně nemohla pokrýt zálohy a platby požadované předem většinou pronajímatelů. Stěžovatel prozatím rovněž neobdržel žádný finanční příspěvek ve smyslu § 78d zákona o azylu, neboť dosud nebyl v postavení, kdy by o něj mohl žádat (nemohl doložit potvrzení o ubytování mimo pobytové středisko). Ani v současné situaci nemůže stěžovatel podat žádost o tento finanční příspěvek; může pouze obdržet příspěvek ve výši životního minima podle § 78d odst. 6 zákona o azylu, jehož výše je pro případné zaplacení kauce a prvního nájmu bez dalšího zcela nedostatečná.

[6] Stěžovateli tedy reálně hrozí, že nebude-li mu vydáno povolení k ubytování v pobytovém středisku, bude vyhozen de facto „na ulici“. Nebude mít tudíž možnost přebírat poštovní zásilky od Nejvyššího správního soudu a bude mu znemožněno efektivně využít opravného prostředku ve formě kasační stížnosti. Neumožněním ubytování v pobytovém středisku by proto bylo stěžovateli odepřeno právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Přebývání na ulici by rovněž stěžovateli způsobilo vážnou újmu na zdraví, v krajním případě by mohlo vést i k psychiatrickým obtížím či ohrožení jeho života, nadto v situaci probíhající pandemie koronaviru SARS-CoV-2. Stěžovatel zdůrazňuje, že zákon o azylu dává sice správnímu orgánu ohledně této problematiky možnost uvážení, ale ta je limitována rámcem základních lidských práv a svobod, mezinárodních závazků České republiky a materiálními podmínkami žadatele o azyl, kterému musí být dána možnost nejenom právní, ale i materiální, aby v hostitelské zemi vyčkal konečného rozhodnutí o své žádosti.

[7] Stěžovatel také dále poukazuje na to, že o žádostech o vydání povolení k ubytování ani o jeho prodlužování nevede žalovaný správní řízení ve smyslu § 9 správního řádu, ačkoliv výsledkem jeho posouzení je správní akt, kterým se v dané věci autoritativně zakládá právo žadatele na ubytování v pobytovém středisku. Tím jsou dotčené osoby připraveny mimo jiné o možnost vyjádřit se k podkladům takového rozhodnutí a popřípadě využít opravných prostředků, tedy nemohou kontrolovat správnost uvážení správního orgánu ani dodržování základních zásad činnosti správního orgánu (zejména zásady individuálního posouzení či zásady správnosti zjištění skutkového stavu). Podle stěžovatele je takový postup žalovaného v rozporu s právními předpisy, jelikož zákon o azylu je ve vztahu speciality ke správnímu řádu. Jelikož zákon o azylu ve vztahu k řízení o vydání povolení k ubytování podle § 79 odst. 5 zákona o azylu nevyloučil aplikaci správního řádu, ani nestanovuje jiný postup, který by se na řízení o této žádosti použil, je na dané řízení podle stěžovatele nutné bezezbytku aplikovat úpravu správního řízení obsaženou ve správním řádu.

[8] Stěžovatel má za to, že důvodem, pro který mu žalovaný neprodloužil ubytování v pobytovém středisku, byla systematická snaha odradit žadatele o mezinárodní ochranu od podávání kasačních stížností, nikoliv kapacitní, či jiné důvody. To je zřejmé z odpovědi ze dne 9. 4. 2021, v níž Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra stěžovateli nabízí, že uhradí veškeré náklady spojené s jeho dobrovolným návratem do země původu, potažmo i ubytování, do doby, než bude dobrovolný návrat realizován.

[9] Stěžovatel nakonec uvádí i to, že podáním ze dne 21. 4. 2021 (odeslaným dne 27. 4. 2021) žádal o další povolení výjimky k ubytování, avšak k této žádosti doposud neobdržel žádnou odpověď.

[10] Stěžovatel je tedy s ohledem na uvedené skutečnosti přesvědčený o tom, že neposkytnutím ubytování v pobytovém středisku mu vznikne vážná újma předpokládaná ustanovením § 38 odst. 1 s. ř. s.

[11] Žalovaný ve vyjádření k návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření upozornil na § 79 odst. 5 zákona o azylu, jenž obsahuje demonstrativní výčet situací, ve kterých může žalovaný povolit poskytnutí stravy a ubytování v azylovém zařízení osobám jiným, než které jsou uvedeny v odstavcích 1 a 3 citovaného ustanovení. Jde však toliko o možnost, nikoliv povinnost správního orgánu umožnit těmto osobám na výjimku ubytování v pobytovém středisku; na toto ubytování nevzniká právní nárok. Žalovaný jako nepodložená odmítá stěžovatelova tvrzení, že je ve svých dvaceti letech odkázaný na svou matku, starající se o roční dceru, a že má snížené volní a rozumové schopnosti. Uvádí, že stěžovatel je mladý, svobodný, bezdětný a práceschopný muž, netrpící takovými zdravotními omezeními, která by jej limitovala v možnostech hledat a nalézt práci a ubytování. O tom, že mu bylo ubytování na výjimku prodlouženo pouze do 3. 5. 2021, byl stěžovatel s dostatečným předstihem informován, mohl tedy včas iniciativně učinit příslušné kroky k řešení své situace. Nadto žalovaný zdůraznil, že vzhledem k aktuálnímu vývoji pandemické situace v České republice dochází k rozvolňování dosavadních restriktivních pravidel, tedy se situace vyvíjí ve prospěch stěžovatele a jeho šancí nalézt zaměstnání i ubytování.

[12] Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření nevyhověl.

[13] Podle § 38 odst. 1 s. ř. s., byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat. Podle § 120 s ř. s. se uvedené ustanovení přiměřeně použije na řízení o kasační stížnosti.

[14] Pro vydání předběžného opatření musí být podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006 - 37, současně (kumulativně) splněny tyto podmínky: „1) podaná kasační stížnost, řízení, o níž nebylo zastaveno, […]; 2) návrh na vydání předběžného opatření; 3) potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu; 4) podané vyjádření ostatních účastníků k návrhu na vydání předběžného opatření, je-li takového vyjádření potřeba; 5) přípustnost návrhu, tj. neexistence důvodů nepřípustnosti (zejm. § 38 odst. 3 s. ř. s.)“. Tyto podmínky, mimo podmínku č. 5 (která byla zákonem č. 303/2011 Sb. novelizujícím § 38 odst. 3 s. ř. s. odstraněna), jsou aplikovatelné i na nyní posuzovaný případ.

[15] Podle téhož rozhodnutí při rozhodování o předběžném opatření soud „[…] vychází v první řadě z tvrzení navrhovatele a z obsahu spisu, přičemž v případě pochyb o pravdivosti skutkových tvrzení bude zpravidla vhodné vyžádat si vyjádření ostatních účastníků či některých z nich. Není vyloučeno, aby si soud z vlastní iniciativy za účelem řádného posouzení návrhu opatřil další podklady či informace a aby případně i provedl důkazy. Rozhodování o vydání předběžného opatření je rozhodováním pod intenzívním časovým tlakem, neboť ochrana práv formou předběžného opatření má smyslu pouze tehdy, je-li poskytnuta relativně rychle, zpravidla v horizontu dní či maximálně několika málo týdnů. S ohledem na to nebude zpravidla možno skutečnosti, které soud vezme za rozhodné pro posouzení věci, postavit najisto, nýbrž bude nutno v řadě ohledů vycházet pouze ze skutečností účastníky osvědčených (učiněných pravděpodobnými) či jen tvrzených, nebudou-li v rozporu s dalšími informacemi o věci, které soud bude mít k dispozici“.

[16] V tomtéž rozhodnutí se soud detailně zabýval i výkladem klíčového pojmu „vážná újma“, který je „[…] nutno vykládat relativně autonomně a izolovaně od předběžného posuzování (přesněji řečeno odhadování) budoucí úspěšnosti navrhovatele předběžného opatření v řízení ve věci samé. Vážnou újmou je v případě, že předběžným opatřením má být podle návrhu účastníka-soukromé osoby uložena povinnost správnímu orgánu, nutno rozumět zejména takový zásah do právní sféry účastníka (resp. pokyn či donucení s obdobnými důsledky), který – v případě že by byl v řízení ve věci samé shledán sám o sobě nezákonným či shledán součástí nezákonného komplexnějšího postupu správního orgánu – představuje natolik zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel. Vážnou újmou tedy budou zejména intenzívní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených […]. V praxi půjde zejména o snahy správního orgánu proti vůli účastníka-soukromé osoby získat o účastníkovi informace, jež má k dispozici jen on, odejmout mu věci, které oprávněně drží či má v oprávněné detenci, či zabránit mu ve výkonu jeho práv nebo jej v něm citelně omezit (např. v právu užívat vlastněnou či pronajatou věc, v právu podnikat či provozovat jinou hospodářskou činnost)“.

[17] V nyní posuzované věci stěžovatel podal kasační stížnost a návrh na vydání předběžného opatření, a splnil tedy první i druhou podmínku pro vydání předběžného opatření (viz odst. 14 výše). Nejvyšší správní soud však neshledal naplnění třetí podmínky, tedy že by stěžovateli hrozila vážná újma, pro kterou by bylo nutno zatímně upravit jeho poměry.

[18] Nejvyšší správní soud podotýká, že věc stěžovatele není prvním případem, ve kterém došlo k podání návrhu na vydání předběžného opatření s totožným či obdobným petitem, a to za podobných skutkových okolností. Zdejší soud řešil v nedávné době řadu případů, ve kterých se cizinci, žádající v České republice o mezinárodní ochranu, domáhali toho, aby soud uložil žalovanému strpět jejich pobyt v pobytovém středisku do ukončení řízení o jejich kasační stížnosti proti zamítavému rozsudku krajského soudu, případně aby též žalovanému uložil povinnost poskytnout jim základní hmotné zabezpečení. Poprvé rozhodl Nejvyšší správní soud v takové věci usnesením ze dne 12. 3. 2020, č. j. 1 Azs 28/2020 - 56, a to tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Od tohoto usnesení se poté odvíjí několik dalších rozhodnutí, ve kterých se sice Nejvyšší správní soud k jeho závěrům přihlásil, avšak návrhům na vydání předběžného opatření vyhověl. Důvodem pro tento postup byla specifická a výjimečná situace, která nastala po datu vydání předmětného usnesení a jež spočívala ve vyhlášení karantény pro celé území České republiky a omezení volného pohybu osob kvůli probíhající pandemii koronaviru SARS-CoV-2. Nejvyšší správní soud v těchto rozhodnutích akcentoval výrazné ztížení možnosti stěžovatelů hledat si v takto složitých podmínkách soukromé ubytování, v některých případech pak tento důvod pro vyhovění návrhu umocnil i závažný nepříznivý zdravotní stav dotčených stěžovatelů. V této souvislosti lze odkázat především na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2020, č. j. 3 Azs 28/2020 - 73, případně dále usnesení ze dne 20. 3. 2020, č. j. 5 Azs 70/2020 - 32, či ze dne 1. 4. 2020, č. j. 10 Azs 97/2020 - 49.

[19] Nejvyšší správní soud však v kontextu aktuální situace (ukončení vládou vyhlášeného nouzového stavu ke dni 11. 4. 2021 a postupného rušení s tím spojených omezení) uvádí, že v současnosti neplatí žádná celostátní opatření, která by stěžovateli zásadně bránila v možnosti zajistit si vlastní ubytování. Předběžným opatřením lze navíc prozatímně upravit poměry účastníků tím, že soud rozhodne o ponechání cizince v pobytovém středisku i po dobu řízení o kasační stížnosti, jen ve velmi specifických případech. Jde tak především o situace zvláště zranitelných osob, v jejichž případě by ukončení pobytu v pobytovém středisku mohlo vést ke vzniku zásadní újmy, respektive ke zmaření účelu soudního přezkumu (srov. výše citované usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 28/2020 - 56). O takovou situaci se však v nyní posuzované věci nejedná.

[20] V usnesení ze dne 2. 7. 2020, č. j. 6 Azs 167/2020 - 49, již Nejvyšší správní soud také dovodil, že návrhu na vydání předběžného opatření není možné vyhovět pouze na základě tvrzeného nedostatku finančních prostředků stěžovatele, bez současného přistoupení dalších významných okolností. V případě stěžovatele však Nejvyšší správní soud existenci takových okolností neshledal. Stěžovatel totiž neprokázal, že by mu v možnosti zajistit si bydlení a zaměstnání bránily závažné zdravotní či jiné důvody (např. tvrzená nižší úroveň rozumových a volních vlastností). Stěžovatel navíc pobývá na území České republiky již relativně dlouhou dobu, v pobytových zařízeních žalovaného byl ubytován od 7. 3. 2020. Stěžovatel přitom není zranitelnou osobou ve smyslu § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu, jak ve svém návrhu uvádí, je dospělou bezdětnou osobou v produktivním věku; může si tedy bez větších obtíží opatřovat prostředky pro svou obživu prací. Stěžovatel nadto disponuje potvrzením o strpění (jak vyplývá z výpisu z evidenční karty žadatele o mezinárodní ochranu), je proto oprávněn požádat o finanční příspěvek podle § 78d odst. 2 zákona o azylu (podle něj lze cizinci, který je strpěn na území, s ohledem na prokázané majetkové a finanční poměry jeho nebo jeho rodiny poskytnout na jeho žádost finanční příspěvek až do zde uvedené výše). Ač tedy v současné době nemá nárok na poskytnutí ubytování v pobytovém středisku, neznamená to nevyhnutelně, že by se musel ocitnout bez jakýchkoliv finančních prostředků a střechy nad hlavou.

[21] Nelze rovněž přijmout závěr, že by stěžovatel byl v důsledku postupu žalovaného nějakým způsobem zkrácen na svých procesních právech a přístupu k soudu. Nejvyšší správní soud stěžovateli usnesením ze dne 6. 5. 2021, č. j. 4 Azs 82/2021 - 37, ustanovil zástupcem advokáta, kterému jsou doručovány veškeré písemnosti v probíhajícím řízení. Skutečnost ukončení pobytu stěžovatele v pobytovém zařízení také automaticky neznamená, že by nemohl participovat na soudním řízení či se účastnit porady se svým zástupcem.

[22] Jakkoliv Nejvyšší správní soud chápe, že se stěžovatel nachází v nelehké životní situaci, s ohledem na výše uvedené okolnosti neshledal, že by se jednalo o natolik zásadní narušení jeho práv, jehož strpění by po stěžovateli nebylo možno spravedlivě požadovat. V případě nouze má současně stěžovatel možnost obrátit se na organizace, které poskytují cizincům bezplatnou pomoc či poradenství. Výše soud vysvětlil, že existují právní prostředky, kterými stěžovatel může tvrzené nepříznivé situaci předejít, resp. může získat finanční příspěvek od státu, ze kterého může hradit alternativní ubytování.

[23] Pro úplnost Nejvyšší správní soud také zdůrazňuje, že jeho úlohou není, aby v rámci rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření posuzoval způsob rozhodování žalovaného o žádostech o poskytnutí ubytování, či obecně posuzoval zákonnost postupů či aktů orgánů veřejné správy. Proto nelze přijmout argumentaci stěžovatele, v níž nesouhlasí s postupem žalovaného při vyřizování žádostí o poskytnutí ubytování a polemizuje s důvody, pro které mu žalovaný ubytování „na výjimku“ neposkytl.

[24] Na základě uvedených skutečností tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky pro vydání stěžovatelem požadovaného předběžného opatření nejsou za daného stavu splněny. Nezbylo mu proto, než tento návrh zamítnout.

[25] O nákladech řízení o předběžném opatření rozhodne Nejvyšší správní soud v rámci rozhodnutí o nákladech řízení o kasační stížnosti (§ 61 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. května 2021

Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu

Usnesení ze dne 21. 7. 2021

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: B. D., zast. JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem, se sídlem [adresa] Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2020, č. j. OAM-221/ZA-ZA11-ZA20-2020, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2021, č. j. 41 Az 32/2020 - 27,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému zástupci žalobce, JUDr. Ing. Jiřímu Špeldovi, advokátovi, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 6.800 Kč. Tato částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

I.
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), jako zjevně nedůvodnou.

II.
[2] Žalobce se bránil napadenému rozhodnutí podáním žaloby u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji shora uvedeným rozsudkem zamítl. Žalobní námitky neshledal důvodnými. Přisvědčil závěrům žalovaného v napadeném rozhodnutí a s poukazem na koncept bezpečné země původu uzavřel, že žalobce neprokázal, že zemi jeho původu za takovou bezpečnou zemi považovat nelze. K jediné žalobní námitce, za niž krajský soud považoval tvrzení o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci pro nedostatek shromážděných relevantních a aktuálních informací o zemi původu, uvedl, že v případě žadatele pocházejícího z bezpečné země původu jsou to důvody žádosti, jež předurčují rozsah povinnosti žalovaného shromáždit aktuální a přesné informace o zemi původu. Podklady žalovaným shromážděné (Hodnocení Ukrajiny jako bezpečné země původu z července 2019 a Informaci OAMP – Situace na Ukrajině z dubna 2019) proto považoval za dostatečné. Žalobce totiž v žádosti o udělení mezinárodní ochrany uváděl pouze důvody ekonomické povahy a netvrdil ani neprokázal takové skutečnosti, jež by byly způsobilé vyvrátit domněnku, že země stěžovatelova původu je bezpečnou zemí původu.

III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek městského soudu (dále také jen „napadený rozsudek“) kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje zrušit napadený rozsudek a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

[4] Stěžovatel tvrdí, že kasační stížnost podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť je třeba odpovědět na otázku, zda k tomu, aby žadatel pocházející z bezpečné země původu mohl prokázat, že v jeho případě se domněnka bezpečnosti této země uplatnit neměla, jsou dostatečná zjištění skutkového stavu věci spočívající v použití informací vyhotovených samotným žalovaným. Žadatel o mezinárodní ochranu totiž nemá prakticky možnost prokázat, že v jeho případě tato domněnka neplatí a musí mu tak být umožněno to prokázat především svou vlastní výpovědí a současně objektivními zprávami o zemi původu.

[5] Stěžovatel má za to, že v jeho případě Ukrajina bezpečnou země původu není. To dovozuje právě ze skutečnosti, že žalovaný neshromáždil dostatečné důkazy, z nichž se podává opak. Stěžovatel rozporuje úvahy krajského soudu o tom, že je povinností stěžovatele tvrdit a prokazovat, že v jeho případě Ukrajina bezpečnou zemí původu není. Jeho možnosti k předložení takových zpráv a informací, kromě své věrohodné výpovědi, jsou omezené, proto po něm nelze prokázání uvedené skutečnosti spravedlivě požadovat. Krajský soud tudíž uvedenou právní otázku posoudil nesprávně, napadený rozsudek neopřel o dostatek důvodů a ten je tudíž nejen nepřezkoumatelný, ale i nezákonný.

IV.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že žádost o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel neodůvodnil azylově relevantními důvody. Kasační stížnost se podobá žalobě a obsahuje pouze vágní a obecné námitky, jež v podstatě nelze považovat za relevantní kasační body, ale pouze za názor, který není nikterak podložen a je v rozporu s informacemi o zemi původu shromážděnými žalovaným. K otázce nedostatečně zjištěného skutkového stavu se vyjádřil žalovaný již v řízení o žalobě a touto otázkou se zabýval i krajský soud a v odstavci 11. napadeného rozsudku se s ní vypořádal. Stěžovatel neuvádí konkrétně, jaké informace v napadeném rozhodnutí chybí, co nového by do případu přinesly, ani jaký by měly význam pro výsledek řízení. Institut mezinárodní ochrany však neslouží k legalizaci pobytu na území České republiky, zvláště, neměl-li stěžovatel v zemi původu jakékoliv azylově relevantní problémy. Žalovaný tudíž navrhuje kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, nebo ji zamítnout jako nedůvodnou.

V.
[7] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s § 104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti (jako neurčitého právního pojmu) a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Na tam uvedené závěry kasační soud nyní pro stručnost odkazuje.

[8] Jak již uvedeno, podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatel spatřuje v odpovědi na otázku, zda lze za dostatečné zjištění skutkového stavu věci, které by umožňovalo stěžovateli prokázat, že země jeho původu není bezpečnou zemí, považovat takové shromáždění informací o zemi původu, jež vyhotovil samotný žalovaný. Stěžovatel totiž s výjimkou své vlastní výpovědi žádnými informacemi o zemi původu nemá možnost domněnku o bezpečné zemi původu vyvrátit.

[9] Nejvyšší správní soud však má za to, že uvedené otázka přijatelnost kasační stížnosti založit nemůže proto, že je formulována na nesprávném předpokladu (jsoucím v rozporu s § 16 odst. 2 zákona o azylu), že i v případě, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany pochází z bezpečné země původu, je to právě žalovaný, který má shromáždit informace k tomu, aby tento žadatel mohl vyvrátit domněnku o zemi jeho původu jako bezpečné zemi. Tuto otázku (nesení břemene tvrzení a důkazního) však již judikatura Nejvyššího správního soudu vyřešila a je v uvedeném ohledu konstantní. Nejvyšší správní soud totiž setrvale vychází z toho, že „pokud žadatel o mezinárodní ochranu pochází z bezpečné země, u které se předpokládá, že neporušuje práva vlastních občanů a dodržuje mezinárodní závazky, leží hlavní odpovědnost na prokázání opaku právě na žadateli (…). Pokud se tedy udělení mezinárodní ochrany domáhá žadatel ze země patřící mezi bezpečné země původu, je jeho úkolem přesvědčit žalovaného, že žádost nelze zamítnout podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, ale že jeho mimořádný příběh odůvodňuje věcné posouzení žádosti podle zákona o azylu.“ (usnesení ze dne 8. 10. 2020, č. j. 10 Azs 232/2020 - 32). Shodně se však vyjádřil kasační soud již v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, ale i v řadě dalších rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 23. 9. 2020, č. j. 6 Azs 209/2020 - 29, ze dne 24. 9. 2020, č. j. 1 Azs 49/2020 - 34 a další). Pro uvedené je to primárně žadatel o mezinárodní ochranu, který musí tvrdit a také prokázat, že v jeho individuálním případě jinak bezpečnou zemi původu za bezpečnou považovat nelze. Stěžovatel se tudíž mýlí v tom, že by vyvrácení oné domněnky o bezpečné zemi původu mělo z jeho strany spočívat v tom, že má povinnost obstarat informaci o zemi svého původu, které jinak v řízení o mezinárodní ochraně pravidelně opatřuje žalovaný. Po žadateli, jenž z bezpečné země původu pochází, zákon o azylu v § 16 odst. 2 vyžaduje tvrdit a prokázat, že u něj nastaly individuální skutečnosti (jež zná nejlépe právě tento žadatel), které vyvrací, že ve vztahu k němu je země jeho původu bezpečná.

[10] V souzené věci je přitom nepochybné, že stěžovatel důvod své žádosti o udělení mezinárodní ochrany spatřuje v tom, že v zemi původu nemá kde bydlet a žádá tudíž o legalizaci svého pobytu cestou této žádosti v České republice. Uvedená skutečnost však, sama o sobě a bez dalšího, nemůže založit azylově relevantní důvod ani za předpokladu, že by žadatel nepocházel z bezpečné země původu. Legalizaci pobytu je třeba v každém případě řešit prostřednictvím prostředků a institutů, jež poskytuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003 - 46, nebo ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2017, č. j. 2 Azs 264/2016 - 59). Krajský soud tuto otázku posoudil správně a s odkazem na přiléhavou judikaturu Nejvyššího správního soudu.

[11] Jinými slovy, v řízení se žadatelem pocházejícím z bezpečné země původu, který nedoloží, že v jeho případě tuto zemi nelze za bezpečnou považovat „podle § 16 odst. 3 zákona o azylu platí, že nedochází ze strany žalovaného k hodnocení, zda žadatel splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b téhož zákona.“ (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2020, č. j. 6 Azs 240/2020 - 36, nebo obdobně též rozsudek ze dne 14. 6. 2006, č. j. 3 Azs 208/2005 - 50 či ze dne 24. 11. 2020, č. j. 4 Azs 229/2020 - 34). Pro úplnost lze poukázat i na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2021, č. j. 7 Azs 347/2020 - 23, podle nichž „výše uvedená právní úprava (a konstantní judikatura k ní se vztahující) umožňuje (…) v případě, že cizinec pochází z bezpečné země, se věcně nezabývat jeho žádostí o mezinárodní ochranu, pokud cizinec neprokáže, že v jeho případě nelze domovskou zemi za bezpečnou považovat.“

[12] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že napadený rozsudek nepovažuje ani za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť se v něm uvedený soud vypořádal s žalobními námitkami a věcně, srozumitelně a přesvědčivě je vypořádal. Poukázal na důvody stěžovatelovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany (v zemi původu nemá kde bydlet), zohlednil výsledky správního řízení, stěžovatelovu výpověď podanou při pohovoru i shromážděné informace o zemi původu (viz odst. [2]), jež zhodnotil s ohledem na požadavky vyplývající z § 16 odst. 2 zákona o azylu jako dostačující. Nedopustil se přitom odklonu od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se otázek v souzené věci řešených či hrubého pochybení při výkladu hmotného práva. Dosavadní vnitřně jednotná a ustálená judikatura dává odpověď na všechny stěžovatelovy námitky.

VI.
[13] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje stěžovatelovy vlastní zájmy. Proto ji podle § 104a s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.

[14] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl účastníkem v řízení úspěšným a žalovanému nevznikly žádné náklady na rámec jeho běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

[15] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2021, č. j. 4 Azs 82/2021 - 37, ustanoven zástupce JUDr. Ing. Jiří Špelda, advokát. Jeho hotové výdaje i odměnu za zastupování hradí stát (§ 35 odst. 10 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci přiznal náklady řízení o kasační stížnosti v celkové výši 6.800 Kč. Tyto sestávají z odměny za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení včetně první porady s klientem dne 24. 5. 2021, doplnění kasační stížnosti) ve výši 3.100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] a za dvě paušální náhrady hotových výdajů s těmito úkony souvisejícími vždy ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 6.800 Kč. S ohledem na skutečnost, že zástupce stěžovatele nedoložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna a náhrada hotových výdajů se o tuto daň nezvyšuje. Částka nákladů řízení bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. července 2021

JUDr. Jiří Palla
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací