Rozsudek ze dne 28. 8. 2020
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Viktora Kučery a Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: SANTAL spol. s r. o., se sídlem [adresa] zastoupen Mgr. Bc. Janem Spáčilem, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalovanému: Finanční úřad pro Jihočeský kraj, se sídlem [adresa] a, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2019, č. j. 61 A 10/2019 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 6353 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce, advokáta Mgr. Bc. Jana Spáčila, LL.M.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu žalobce brojil proti daňové kontrole daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2015, neboť má za to, že daňovou kontrolu zahájil žalovaný dne 26. 8. 2019 po uplynutí lhůty pro stanovení daně.
[2] Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem určil, že zásah žalovaného spočívající v zahájení a vedení předmětné daňové kontroly byl nezákonný, a zakázal žalovanému nezákonně zahájenou a prováděnou daňovou kontrolu dále vést. Vycházel ze skutečnosti, že lhůta pro stanovení daně z příjmů právnických osob za dané zdaňovací období dle § 148 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), a § 136 odst. 2 téhož zákona počala běžet dne 1. 7. 2016. Prekluzivní lhůta tak uplynula ke dni 1. 7. 2019, přičemž daňová kontrola byla zahájena až dne 26. 8. 2019.
[3] Dne 22. 5. 2019 sice žalovaný doručil žalobci výzvu k podání dodatečného daňového tvrzení, a to z důvodu údajného zneužití práva v souvislosti s vydáním dluhopisů a následnou výplatou úroků z těchto dluhopisů. Tato výzva sama o sobě však k doměření daně nevedla, žalobce na ni reagoval nesouhlasně a dodatečné daňové přiznání nepodal. Výzva tak nemohla způsobit prodloužení prekluzivní lhůty ve smyslu § 148 odst. 2 písm. a) daňového řádu, podle něhož se lhůta pro stanovení daně prodlužuje o 1 rok, pokud v posledních 12 měsících před uplynutím dosavadní lhůty pro stanovení daně došlo k podání dodatečného daňového tvrzení nebo oznámení výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení, pokud tato výzva vedla k doměření daně. Daňová kontrola tudíž byla zahájena po uplynutí prekluzivní lhůty. Krajský soud vycházel z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech (rozsudky ze dne 30. 4. 2015, č. j. 2 Afs 1/2015 – 49, a ze dne 20. 5. 2015, č. j. 1 Afs 32/2015 – 28; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Ani v jednom z těchto rozhodnutí přitom Nejvyšší správní soud nepovažoval za rozhodnou aktivitu, či naopak pasivitu správce daně po vydání výzvy.
[4] Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018, č. j. 1 Afs 300/2017 – 26, nepovažoval krajský soud za přiléhavý. V tehdejším případě správce daně dostatečně specifikoval důvody výzvy, nicméně následně nepřistoupil k žádnému ze zákonem předvídaných postupů (zahájení daňové kontroly, doměření podle pomůcek či postup k odstranění pochybností). V nynějším případě ovšem po oznámení výzvy následovalo zahájení daňové kontroly, přičemž, jak sám žalovaný uvedl ve svém vyjádření, teprve v rámci této daňové kontroly bylo nutno prokázat, že se žalobce dopustil zneužití práva. Z tohoto důvodu lze také jen stěží v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného (kdy soud vychází ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí) předjímat, že k doměření daně skutečně dojde.
[5] Pouze na okraj krajský soud poznamenal, že k vydání výzvy v nynější věci přistoupil žalovaný až 10 měsíců poté, co s žalobcem projednal zprávu o daňové kontrole za zdaňovací období let 2013 a 2014. Již v této době musel mít žalovaný poznatky o důvodech výzvy i pro nynější zdaňovací období.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[6] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž namítá, že krajský soud věc nesprávně právně posoudil a nevzal v úvahu všechna související zákonná ustanovení. Stěžovatel předně uvádí, že zjistí-li správce daně nové skutečnosti nebo důkazy, na jejichž základě lze důvodně předpokládat doměření daně, musí dát daňovému subjektu možnost jeho chybu napravit a vyzvat jej k podání dodatečného daňového tvrzení. Krajský soud dále zcela pominul § 145 odst. 1 daňového řádu, který, byť pojednává o řádném daňovém tvrzení, lze vztáhnout i na daňové tvrzení dodatečné. Podle tohoto ustanovení, nebylo-li podáno řádné daňové tvrzení, vyzve správce daně daňový subjekt k jeho podání a stanoví náhradní lhůtu. Nevyhoví-li daňový subjekt této výzvě ve stanovené lhůtě, může správce daně vyměřit daň podle pomůcek nebo předpokládat, že daňový subjekt tvrdil v řádném daňovém tvrzení daň ve výši 0 Kč. V daném případě tedy došlo k naplnění fikce daňového tvrzení dle tohoto ustanovení. Stěžovatel dále považuje za zásadní závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, č. j. 1 Afs 179/2014 – 30, podle něhož je vyjádření nesouhlasu daňového subjektu s důvody výzvy dodatečným daňovým tvrzením v materiálním smyslu na daň ve výši 0 Kč. Reakce žalobce ze dne 8. 7. 2019 na výzvu k podání dodatečného daňového tvrzení je tedy takovým dodatečným daňovým tvrzením a prodlužuje lhůtu pro stanovení daně o 1 rok.
[7] Žalobce deklaroval nesouhlas se změnou daňové povinnosti. Zákon v takovém případě připouští odstranění přetrvávajících pochybností postupem k odstranění pochybností nebo v rámci daňové kontroly. Jelikož v daném případě spočíval důvod výzvy v předpokládaném zneužití práva (kdy důkazní břemeno leží na správci daně), je možné daň doměřit výhradně na základě výsledků daňové kontroly.
[8] Stěžovatel nesouhlasí ani s výkladem krajského soudu, podle něhož výzva k podání dodatečného daňového tvrzení nevedla (bezprostředně) k doměření daně. Výzvou k podání dodatečného daňového tvrzení bylo zahájeno doměřovací řízení, které směřuje k doměření daně. Výklad krajského soudu, že souvislost s doměřením daně dle § 148 odst. 2 písm. a) daňového řádu vylučuje jakékoliv další dokazování zákonem stanoveným způsobem, považuje stěžovatel za nepřípustně restriktivní. Daňová kontrola nastupuje jako nástroj pro správné stanovení daně v případě, kdy daňový subjekt tvrdil v dodatečném daňovém tvrzení daň ve výši 0 Kč, a je s tímto tvrzením spojena.
[9] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že dle jejího obsahu si byl stěžovatel dobře vědom úkonů, které je třeba ve věci učinit, avšak nepostupoval tak, aby tyto úkony provedl před uplynutím lhůty pro stanovení daně. Naopak nedůvodně spoléhal na to, že oznámením výzvy na konci prekluzivní lhůty způsobí bez dalšího její prodloužení. Výklad stěžovatele je v přímém rozporu s judikaturou, na niž odkazoval krajský soud, i s odbornou literaturou. Z § 148 odst. 2 písm. a) daňového řádu vyplývá, že výzva může vést k doměření daně právě a pouze tehdy, pokud je daň doměřena na základě podaného dodatečného daňového tvrzení nebo podle pomůcek. Pokud dojde k doměření na základě výsledků daňové kontroly, rozhodná jsou pouze kontrolní zjištění získaná v rámci této kontroly, a nikoliv skutečnost, zda postupu správce daně předcházela výzva k podání daňového tvrzení.
[10] Žalobce dále uvádí, že § 145 odst. 1 daňového řádu upravuje výlučně postup správce daně při nepodání řádného daňového tvrzení a nelze ho analogicky aplikovat ve vztahu k dodatečnému daňovému tvrzení, neboť tato situace je upravena výslovně v § 145 odst. 2 daňového řádu. Fikci dodatečného daňového přiznání ve výši 0 Kč proto nelze v nynější věci uplatnit. Z žalovaným citované judikatury Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, že negativní reakci daňového subjektu na výzvu je třeba posuzovat jako dodatečné daňové přiznání pouze v materiálním smyslu, a to navíc pouze ve vztahu k možnosti správce daně doměřit daň podle pomůcek, nikoliv v obecné rovině. Jiný závěr by byl zároveň v rozporu s § 141 odst. 4 daňového řádu, který připouští podat dodatečné daňové přiznání beze změny daně pouze za situace, kdy se mění údaje daňovým subjektem dříve tvrzené. Jiný výklad by byl také v rozporu se smyslem a účelem § 148 odst. 2 písm. a) daňového řádu, který umožňuje správci daně prověřit změnu tvrzení poslední známé daně ze strany daňového subjektu. Lhůtu ke stanovení daně není na místě prodlužovat, pokud daňový subjekt výši daně nemění. V posuzované věci navíc bylo vyjádření žalobce k výzvě podáno až dne 8. 7. 2019, tedy po lhůtě pro stanovení daně.
[11] V podání doručeném Nejvyššímu správnímu soudu dne 20. 7. 2020 žalobce upozornil na to, že v obdobné věci mezi týmiž účastníky řízení již jiný senát Nejvyššího správního soudu rozhodl, a to tak, že kasační stížnost stěžovatele zamítl (viz dále), a že shodný právní názor ohledně běhu prekluzivní lhůty Nejvyšší správní soud vyjádřil i v dalších věcech.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.), a jedná za něj k tomu pověřený zaměstnanec s odpovídajícím právnickým vzděláním (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[13] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud již o obdobné věci totožných účastníků skutečně rozhodl rozsudkem ze dne 5. 3. 2020, č. j. 1 Afs 66/2020 – 32. V podstatě jedinou odlišností uvedeného případu od nyní posuzované věci je přitom skutečnost, že zatímco v nynější věci představuje napadený zásah zahájení a vedení daňové kontroly daně z příjmů právnických osob, v označené věci se jednalo o daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. Podstata věci tak zůstává stejná, stejně jako argumentace účastníků řízení, Nejvyšší správní soud v plném rozsahu odkazuje na uvedený rozsudek, v němž věc posoudil následovně:
„V projednávané věci není pochyb o skutkovém stavu věci, spornou je právní otázka, zda může správce daně v prodloužené lhůtě pro stanovení daně dle § 148 odst. 2 písm. a) daňového řádu zahájit v rozsahu důvodů pro vydání výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení (pokud daňový subjekt sdělí, že neshledal důvod poslední známou daň měnit) daňovou kontrolu či nikoliv.
Podle § 148 odst. 2 písm. a) daňového řádu lhůta pro stanovení daně se prodlužuje o 1 rok, pokud v posledních 12 měsících před uplynutím dosavadní lhůty pro stanovení daně došlo k podání dodatečného daňového tvrzení nebo oznámení výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení, pokud tato výzva vedla k doměření daně.
Jak správně uvedl krajský soud, Nejvyšší správní soud se obdobným problémem již v minulosti zabýval v rozsudku ze dne 30. 4. 2015, č. j. 2 Afs 1/2015 – 49, v němž posuzoval situaci, kdy daňový subjekt v reakci na výzvu správci daně sdělil, že není důvod pro podání dodatečného přiznání k dani. Správce daně poté zahájil daňovou kontrolu a vyměřil daň na základě jejích výsledků. Nejvyšší správní soud v tomto případě konstatoval, že nebyla splněna zákonná podmínka, aby výzva vedla k doměření daně, neboť daň byla doměřena na základě daňové kontroly, a nikoliv na základě výzvy. Výzva tudíž nemohla mít zákonem předpokládaný účinek prodloužení lhůty o jeden rok. K zahájení daňové kontroly a vyměření daně teprve v takto „prodloužené“ lhůtě proto došlo nezákonně po uplynutí prekluzivní lhůty ke stanovení daně. Na tyto závěry navázal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 5. 2015, č. j. 1 Afs 32/2015 – 28, v němž uvedl, že jsou plně přenositelné i na řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem v podobě daňové kontroly zahájené po uplynutí lhůty pro stanovení daně. Lze tedy shrnout, že následně zahájená daňová kontrola nemá natolik bezprostřední vztah k výzvě k podání dodatečného daňového tvrzení, aby byly splněny podmínky shora uvedeného zákonného ustanovení („výzva vedla k doměření daně“). K prodloužení lhůty pro stanovení daně o 1 rok proto v takovém případě nedochází.
Tento výklad nebyl překonán ani rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018, č. j. 1 Afs 300/2017 – 26. V této věci totiž správce daně po vydání výzvy doměřil daň dokazováním mimo daňovou kontrolu, aniž by daňovému subjektu umožnil v průběhu dokazování uplatnit jeho procesní práva. Soud proto zavázal správce daně, aby v dalším řízení stanovil daň pomůckami, popřípadě provedl dokazování v řádném procesu v rámci daňové kontroly či postupu k odstranění pochybností. Soud se v této části rozsudku skutečnostmi rozhodnými pro běh prekluzivní lhůty výslovně nezabýval. V žádném případě ovšem závěry předchozí judikatury neodmítl, naopak z nich sám vycházel v bodě [17] rozsudku.
Pro úplnost je možné doplnit, že po reakci daňového subjektu na výzvu správce daně lze použít postupu k odstranění pochybností (§ 89 daňového řádu). Pokud je doměřena daň na základě tohoto postupu, jsou účinky výzvy zachovány. Skutečnost, že v rámci doměřovacího řízení proběhne postup k odstranění pochybností, nevylučuje návaznost rozhodnutí o stanovení daně k výzvě podle § 145 odst. 2 daňového řádu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 2 Afs 22/2016 – 43). Lze učinit obecný závěr, že § 148 odst. 2 písm. a) daňového řádu předpokládá, že účinky výzvy na prodloužení lhůty pro stanovení daně nastávají v případě, že mezi vydáním výzvy a doměřením daně existuje blízká věcná (a pravidelně i časová) souvislost. Ta je dána, pokud je daň doměřena přímo v návaznosti na výzvu nebo následně zahájený postup k odstranění pochybností ohledně stejných skutečností, které jsou vyjádřeny ve výzvě, nikoliv již při doměření daně na základě výsledků daňové kontroly. Daňovou kontrolu tudíž může správce daně zahájit pouze v původní lhůtě pro stanovení daně. Je tomu tak také proto, že daňová kontrola již rozsahem oprávnění správce daně při jejím provádění může relativně citelně daňový subjekt omezit. Daňový subjekt by tak mohl zároveň po nikoliv zanedbatelnou dobu setrvat v nejistotě, zda daň bude doměřena a jakým způsobem se postup správce daně projeví ve vztahu k prekluzivní lhůtě pro stanovení daně.
Stěžovateli lze dát za pravdu, že pokud správce daně disponuje natolik silnými poznatky, z nichž lze vytvořit důvodný předpoklad o doměření daně, je povinen vyzvat daňový subjekt dle § 145 odst. 2 daňového řádu k podání dodatečného daňového tvrzení a nemůže rovnou přistoupit k zahájení daňové kontroly. Výzva dle § 145 odst. 2 daňového řádu je ovšem operativním nástrojem, lhůta k podání dodatečného daňového tvrzení (případně vyjádření nesouhlasu daňového subjektu s důvody změny poslední známé daně) je obvykle stanovována v řádech dnů. Pakliže je výzva k podání dodatečného daňového tvrzení vydána až na samém sklonku prekluzivní lhůty ke stanovení daně, skutečnost, že již nezbývá časový prostor k zahájení daňové kontroly, je nutné připsat k tíži správce daně.
Námitka stěžovatele, že krajský soud nepřihlédl k fikci daňového tvrzení ve výši 0 Kč ve smyslu § 145 odst. 1 daňového řádu, není důvodná. Podle tohoto ustanovení nebylo-li podáno řádné daňové tvrzení, vyzve správce daně daňový subjekt k jeho podání a stanoví náhradní lhůtu. Nevyhoví-li daňový subjekt této výzvě ve stanovené lhůtě, může správce daně vyměřit daň podle pomůcek nebo předpokládat, že daňový subjekt tvrdil v řádném daňovém tvrzení daň ve výši 0 Kč. Jak správně podotýká žalobce, v uvedeném ustanovení je upravena situace, kdy daňový subjekt nepodá řádné daňové tvrzení, ač je k tomu povinen. Právní úprava dodatečného daňového tvrzení je komplexně upravena v § 141 daňového řádu (podání dodatečného daňového tvrzení zejména z iniciativy daňového subjektu) a v § 145 odst. 2 daňového řádu (výzva správce daně k podání dodatečného daňového tvrzení). Není tedy na místě v takových případech použít analogicky ustanovení § 145 odst. 1 daňového řádu. Stěžovatel tuto možnost připouští s odkazem na odbornou literaturu, žádný konkrétní zdroj ovšem neuvádí.
Stěžovatel dále argumentuje, že k prodloužení lhůty pro stanovení daně o 1 rok dochází dle § 148 odst. 2 písm. a) daňového řádu také v případě, že v rozhodné době došlo k podání dodatečného daňového tvrzení. Judikatura Nejvyššího správního soudu v minulosti dovodila, že reakci daňového subjektu, který v návaznosti na výzvu správci daně vyjádří nesouhlas s důvody podání dodatečného daňového přiznání, lze vnímat jako dodatečné daňové přiznání v materiálním smyslu na daň ve výši 0 Kč (srov. např. rozsudky ze dne 29. 5. 2015, č. j. 2 Afs 69/2015 – 32, ze dne 22. 7. 2015, č. j. 1 Afs 179/2014 – 30, ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 Afs 274/2014 – 31). Tato skutečnost by mohla svádět k výkladu, že takovou reakcí daňového subjektu dochází k prodloužení lhůty pro stanovení daně bez ohledu na to, zda výzva správce daně vedla k doměření daně. Tento výklad je ovšem dle Nejvyššího správního soudu nutné jako nesprávný odmítnout. Smyslem a účelem dané právní normy je totiž prodloužit lhůtu pro stanovení daně v případě, že daňový subjekt podá dodatečné daňové přiznání na daň ve výši odlišné od poslední známé daně (tedy na daň vyšší nebo nižší) tak, aby měl správce daně dostatečný prostor tvrzení daňového subjektu prověřit. Jen tehdy dochází k prodloužení lhůty pro stanovení daně bez dalšího. Nelze akceptovat, aby k prodloužení lhůty sama o sobě vedla jakákoliv reakce daňového subjektu na výzvu správce daně, bez ohledu na souvislost doměření daně s důvody vydané výzvy. V takovém případě by byla omezující podmínka daného ustanovení („pokud výzva vedla k doměření daně“) vyprázdněna ve všech případech, kdy daňový subjekt nezůstane zcela pasivní.“
[15] Lze přisvědčit žalobci i v tom, že citovaný právní názor Nejvyšší správní soud vyjádřil, resp. následoval rovněž v rozsudcích ze dne 5. 3. 2020, č. j. 1 Afs 441/2019 – 29, a ze dne 18. 6. 2020, č. j. 2 Afs 388/2019 – 70, byť se již týkaly jiných účastníků řízení. Nejvyšší správní soud tedy ani v nyní posuzované věci neshledal důvod, proč by se měl od uvedených závěrů odchýlit.
IV.
Závěr a náklady řízení
[16] Zdejší soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[17] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, a proto mu vůči neúspěšnému stěžovateli přísluší právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 6353 Kč. Tato částka představuje odměnu zástupce žalobce ve výši 3100 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) dle § 7 bodu 5. ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), dále za vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti náleží odměna ve výši jedné poloviny z 3100 Kč, tj. 1550 Kč [§ 11 odst. 2 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 As 336/2016 - 41], za hotové výdaje zástupce náleží celkem 600 Kč dle § 13 odst. 3 a 4 advokátního tarifu a za daň z přidané hodnoty (po zaokrouhlení) částka ve výši 1103 Kč. Soud nepřiznal žalobci náhradu nákladů připadajících na odměnu zástupce za vyčíslený úkon právní služby spočívající v poradě s klientem přesahující jednu hodinu, neboť jádrem sporu je posouzení právní otázky ve věci, s níž byl zástupce z předchozího řízení dostatečně seznámen, a nejedná se tudíž o účelně vynaložené náklady. Pokud jde o zmiňované podání žalobce doručené Nejvyššímu správnímu soudu dne 20. 7. 2020, jedná se o pouhou informaci o nově přijatých relevantních rozhodnutích zdejšího soudu, nikoli o plnohodnotný úkon právní služby, za nějž by zástupci stěžovatele dle advokátního tarifu náležela odměna a náhrada hotových výdajů. Částku ve výši 6353 Kč je stěžovatel povinen zaplatit žalobci do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Bc. Jana Spáčila, LL.M.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 28. srpna 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu
Usnesení ze dne 13. 2. 2020
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: SANTAL spol. s r. o., se sídlem [adresa] zastoupen Mgr. Bc. Janem Spáčilem, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalovanému: Finanční úřad pro Jihočeský kraj, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2019, č. j. 61 A 10/2019 - 32, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.
Odůvodnění:
[1] Včasně podanou kasační stížností se žalovaný, jakožto stěžovatel, domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, který výrokem I. uvedeného rozsudku deklaroval, že zásah stěžovatele spočívající v nezákonném zahájení a vedení daňové kontroly vůči žalobci na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2015 je nezákonný. Výrokem II. napadeného rozsudku krajský soud stěžovateli zakázal, aby dále vedl předmětnou daňovou kontrolu. Výrokem III. pak krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o žalobě.
[2] Stěžovatel v kasační stížnosti mj. navrhl, aby jí Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek, neboť vyhovění napadenému rozsudku by znamenalo ukončení předmětné daňové kontroly a současně tedy i doměřovacího řízení. Pokud by stěžovatel daňovou kontrolu ukončil a následně byl se svou kasační stížností úspěšný, byl by takový úspěch pouze akademický, neboť daňovou kontrolu by již nebylo možné znovu zahájit, a to kvůli nesplnění podmínek dle § 85 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“).
[3] Žalobce se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 27. 1. 2020, v němž především s odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 3 As 192/2015 – 34 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, až na dále uváděné usnesení ze dne 29. 1. 2020, č. j. 2 Afs 388/2019 – 39, jsou dostupná na www.nssoud.cz), uvedl, že předmětný návrh je nepřípustný, neboť možnost přiznání odkladného účinku soudem je vázána výlučně na žaloby proti rozhodnutím správních orgánů, potažmo na řízení o kasačních stížnostech proti rozhodnutím krajských soudů o takových žalobách. Stěžovatel navíc netvrdil ani neprokázal, že by výkon předmětného rozsudku nebo jeho jiné následky pro něj znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká by přiznáním odkladného účinku vznikla žalobci. Dále žalobce s odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2005, č. j. 1 Afs 106/2004 – 49, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Afs 73/2014 – 56, konstatoval, že stěžovatel svůj návrh odůvodnil toliko ohrožením veřejného zájmu na řádném zjištění a stanovení daně, což samo o sobě nemusí nutně vést ke vzniku nenahraditelné újmy na jeho straně. Případné přiznání odkladného účinku by naopak vedlo ke vzniku újmy na straně žalobce, který by byl nucen vynaložit další výdaje na právní a daňové poradenství i na své zaměstnance v souvislosti s probíhající daňovou kontrolou. Přiznání odkladného účinku by bylo v rozporu s principy právního státu a právní jistoty.
[4] Na vyjádření žalobce reagoval stěžovatel replikou ze dne 4. 2. 2020, v níž s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2016, č. j. 4 As 217/2015 – 182, publ. pod č. 3415/2016 Sb. NSS, mj. uvádí, že odkladný účinek může být výjimečně přiznán i kasační stížnosti správního orgánu proti rozhodnutí krajského soudu ve věci ochrany před nezákonným zásahem, neboť obsahuje-li výrok rozsudku krajského soudu příkaz nebo zákaz, nelze vyloučit, že návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti může mít reálné opodstatnění a sistace jeho účinků může být v konkrétním případě žádoucí. Judikatura, na kterou žalobce odkazuje, je nepřiléhavá, neboť dopadá na odlišný skutkový i právní stav.
[5] Nejvyšší správní soud předesílá, že již v nedávné době usnesením ze dne 29. 1. 2020, č. j. 2 Afs 388/2019 – 39, rozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku ve věci skutkově i právně podobné, jako je nyní posuzovaný případ. V řízení, které vedlo k vydání zmíněného usnesení, se situace lišila toliko formulací výrokové části kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu (Městského soudu v Praze), který žalovanému správci daně nejen zakázal, aby pokračoval v daňové kontrole, ale výslovně mu přikázal, aby, dle jeho závěrů nezákonnou, daňovou kontrolu zastavil. I přes tuto odlišnost lze závěry předestřené v uvedeném usnesení Nejvyššího správního soudu přiměřeně vztáhnout rovněž na nyní posuzovanou věc:
„Nejvyšší správní soud vycházel při posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti z následujících skutečností, úvah a závěrů.
Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Jak již dříve Nejvyšší správní soud ve své četné judikatuře konstatoval, soudy ve správním soudnictví poskytují primárně ochranu subjektivním veřejným právům a rovněž institut odkladného účinku je koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce – účastníka správního řízení – před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého rozhodnutí, jsou-li pro to splněny zákonem předepsané podmínky. Situace, kdy bude možno dovozovat vznik nepoměrně větší újmy na straně žalovaného správního orgánu v důsledku rozhodnutí správního soudu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, tak budou nepochybně představitelné na straně žalovaného správního orgánu v poněkud omezenější míře, než jak tomu bude na straně žalobce. V usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49, publ. pod č. 1255/2007 Sb. NSS, jsou mezi příkladmo uvedenými situacemi relevantními pro udělení odkladného účinku zařazeny případy vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi, nebo také udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v této věci se nejedná s ohledem na její povahu a skutkové i právní okolnosti o jeden z výjimečných případů, ve kterých je třeba návrhu žalovaného správního orgánu na přiznání odkladného účinku vyhovět.
Podle citovaného ustanovení soud při rozhodování o odkladném účinku poměřuje závažnost újmy, která může vzniknout stěžovateli nepřiznáním odkladného účinku, a újmy, která může naopak vzniknout jiným osobám přiznáním odkladného účinku. Možná újma hrozící stěžovateli přitom musí být nepoměrně vyšší a zároveň nesmí být přiznání odkladného účinku v rozporu s veřejným zájmem. Odkladný účinek kasační stížnosti má charakter institutu mimořádného, vyhrazeného pro ojedinělé případy. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti je prolamována právní moc soudního rozhodnutí, což je zákonem podmíněno splněním stanovených podmínek.
Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 – 32, nebo ze dne 23. 1. 2014, č. j. 6 Ads 99/2013 – 11). K tomu, aby soud mohl o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti rozhodnout, musí stěžovatel konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností to vyvozuje.
Stěžovatel svůj návrh opřel v zásadě o argument, že pokud bude muset postupovat v souladu s výrokem napadeného rozsudku, dojde k zastavení daňové kontroly a v této nebude možno s ohledem na restrikce uvedené v § 85 odst. 5 daňového řádu pokračovat, čímž bude zmařeno potenciální stanovení daně i v případě, kdy by kasační stížnost nakonec byla shledána důvodnou, resp. žalobou napadené jednání žalovaného bylo Nejvyšším správním soudem shledáno zákonným.
Podle § 85 odst. 5 daňového řádu nelze opakovat daňovou kontrolu v rozsahu skutečností, které již byly kontrolovány. Výjimky jsou stanoveny pod písm. a) a b) téhož ustanovení a případ, že kontrola byla ukončena z příkazu soudu, který byl následně v kasačním řízení zrušen, pod ně podřadit nelze. Otázkou je, zda by se nutně muselo jednat o kontrolu opakovanou. Pro odpověď je rozhodný výrok II. rozsudku městského soudu, kterým bylo žalovanému přikázáno nejen v kontrole nepokračovat, ale i kontrolu zastavit. Pokud by bylo nařízeno pouze nepokračování v kontrole, bylo by to možné vnímat jako pozastavení kontroly (jakési „zmrazení“ jejího provádění), přičemž v případě zrušení rozsudku městského soudu by bylo možno pokračovat (jednalo by se o tutéž kontrolu). Městský soud ovšem současně přikázal kontrolu zastavit. Nemůže se ovšem jednat o zastavení řízení ve smyslu § 106 daňového řádu, neboť daňová kontrola není řízením, ale postupem; to znamená, že by po zrušení „rozhodnutí o zastavení kontroly“ nepřicházel v úvahu postup podle § 124a daňového řádu. Městský soud blíže neobjasnil, co míní zastavením daňové kontroly, a vzhledem k tomu, že nemůže jít o rozhodnutí, může se jednat jen o úkony fakticky ukončující daný postup v části týkající se soudem posuzovaného zdaňovacího období. V každém případě, ať by žalovaný učinil jakýkoliv úkon, jímž by daňovou kontrolu ukončil, po zrušení rozsudku krajského soudu by tento úkon nebyl odstranitelný ani pominutelný; tj. žalovaný by musel přikročit k opakované kontrole, pro niž by ovšem neměl splněny zákonné podmínky. To nasvědčuje názoru žalovaného.
Na druhé straně nelze pominout, že městský soud vycházel z názoru, že stále probíhající daňová kontrola je ve vztahu k žalovanému zdaňovacímu období nezákonným zásahem. Přiznání odkladného účinku by nebylo jen oddálením ukončení kontroly, ale popřením rozhodnutí jako celku a v podstatě umožněním v pokračování nezákonného zásahu. V tom je třeba přisvědčit žalobci.
Oba dva důsledky jsou závažné, první pro žalovaného, druhý pro žalobce, aniž by bylo jednoznačné, který z nich je nepoměrně významnější než druhý. Nejvyšší správní soud spatřuje řešení v tom, že výrok II. městského soudu obsahuje dva na sebe navazující příkazy, jednak nepokračovat v daňové kontrole, jednak daňovou kontrolu zastavit. Z hlediska zajištění možnosti případného pokračování v daňové kontrole postačí provedení prvního příkazu, který současně chrání žalobce před pokračováním postupu, projednáním výsledků kontroly a doměřením daně. Proto Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek části výroku II. napadeného rozsudku, a to části přikazující daňovou kontrolu zastavit. To znamená, že žalovaný bude respektovat první příkaz městského soudu a v daňové kontrole nebude pokračovat do doby rozhodnutí o kasační stížnosti.“
[6] Z citovaného usnesení je patrné, že závěr žalobce o nepřípustnosti návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu, jímž bylo vyhověno žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu, je chybný. Tento právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 3 As 192/2015 – 34, na něž se žalobce odvolával, byl skutečně výslovně překonán již usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2016, č. j. 4 As 217/2015 – 182, publ. pod č. 3415/2016 Sb. NSS, které připomněl stěžovatel.
[7] Na straně druhé lze ve světle citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2020, č. j. 2 Afs 388/2019 – 39, přisvědčit žalobci, že stěžovatel neprokázal vznik nepoměrně větší újmy, jež by hrozila jím zastupovanému veřejnému zájmu na řádném výběru daně, ve srovnání s újmou hrozící žalobci v případě pokračování v daňové kontrole, jež byla napadeným rozsudkem krajského soudu shledána nezákonnou. V nyní posuzovaném případě krajský soud stěžovateli zakázal „dále vést“ předmětnou daňovou kontrolu. Krajský soud tedy stěžovateli uložil pouze povinnost nepokračovat v provádění předmětné daňové kontroly, nikoliv povinnost kontrolu „zastavit“, resp. ji ukončit, jak naopak učinil Městský soud v Praze ve výše citované věci vedené Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 2 Afs 388/2019. Skutečnost, že takový postup (nepokračování ve faktickém provádění daňové kontroly bez nutnosti jejího ukončení) není vyloučen, přitom Nejvyšší správní soud ve svém usnesení ze dne 29. 1. 2020, č. j. 2 Afs 388/2019 – 39, přímo zmínil: „Pokud by bylo nařízeno pouze nepokračování v kontrole, bylo by to možné vnímat jako pozastavení kontroly (jakési „zmrazení“ jejího provádění), přičemž v případě zrušení rozsudku městského soudu by bylo možno pokračovat (jednalo by se o tutéž kontrolu).“ Ačkoliv smysl nyní napadeného rozsudku krajského soudu a rozsudku městského soudu napadeného v citované věci byl bezpochyby stejný, tedy ochrana žalobců v obou věcech před pokračováním nezákonných zásahů žalovaných správců daně v podobě provádění nezákonné daňové kontroly, způsob, jakým bylo tohoto cíle dosaženo, byl v každé z těchto věcí odlišný. V nyní posuzovaném případě krajský soud neuložil stěžovateli povinnost daňovou kontrolu formálně ukončit, ale pouze v ní nečinit další kroky. Je samozřejmé, že daňová kontrola nemůže zůstat takto pozastavena věčně, přičemž logickým vyústěním dané situace bude v případě neúspěchu kasační stížnosti stěžovatele formální ukončení předmětné daňové kontroly, nejedná se však o povinnost založenou napadeným rozsudkem krajského soudu a jeho okamžitý účinek tedy v tomto ohledu nemůže představovat pro stěžovatele (jím zastupovaný veřejný zájem) již zmiňovanou nepoměrně větší újmu ve smyslu § 73 odst. 2 ve spojení s § 107 s. ř. s.
[8] Vzhledem k tomu, že stěžovatel neprokázal splnění již první zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, nezabýval se Nejvyšší správní soud vymezenými podmínkami dalšími, jež by musely být pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti splněny kumulativně.
[9] Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. návrh na přiznání odkladného účinu kasační stížnosti zamítl. Tím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. února 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu