5 Afs 261/2018

Plný text

5 Afs 261/2018 - 81
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: multigate a.s., se sídlem [adresa] Olomouc, zast. JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem [adresa] Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem [adresa] Brno, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 2. 2016, č. j. JMK 28342/2016, sp. zn. SJMK 75321/2011 OSPŽ, ze dne 23. 2. 2016, č. j. JMK 26966/2016, sp. zn. SJMK 80625/2011 OSPŽ, ze dne 25. 2. 2016, č. j. JMK 27520/2016, sp. zn. SJMK 122404/2011 OSPŽ, ze dne 25. 2. 2016, č. j. JMK 27999/2016, sp. zn. SJMK 122404/2011 OSPŽ, ze dne 25. 2. 2016, č. j. JMK 28492/2016, sp. zn. SJMK 76762/2011 OSPŽ, ze dne 1. 3. 2016, č. j. JMK 31813/2016, sp. zn. SJMK 76774/2011 OSPŽ a ze dne 8. 3. 2016, č. j. JMK 36196/2016, sp. zn. SJMK 146342/2011 OSPŽ, v řízení o kasačních stížnostech žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2018, č. j. 29 Af 41/2016149,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2018, č. j. 29 Af 41/2016149, se zrušuje ve výroku VI. a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Kasační stížnost žalobkyně proti výroku V. se zamítá.

III. Kasační stížnost žalovaného se zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce JUDr. Tomáše Vymazala, advokáta se sídlem [adresa] Olomouc.

V. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V projednávané věci jde o posouzení otázky, zda a za jakých okolností je možné předepsat místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické zařízení („místní poplatek“) bez jeho formálního vyměření platebním výměrem či hromadným předpisným seznamem.
[2] Žalobkyně a její právní předchůdkyně, společnost gate seven a.s., se žádostmi dle § 155 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, domáhaly u Městského úřadu Boskovice („správce poplatku“) vrácení přeplatku na místním poplatku za období I. – III. kalendářní čtvrtletí 2011. Správce poplatku jejich žádostem nevyhověl s odůvodněním, že k datu podání žádosti vratitelný přeplatek nevznikl, neboť uhrazením jednotlivých částek byla splněna poplatková povinnost za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle obecně závazných vyhlášek města Boskovice č. 2/2010 a č. 2/2011.
[3] K odvolání žalobkyně a její právní předchůdkyně žalovaný shora uvedenými rozhodnutími upřesnil výroky rozhodnutí správce poplatku tak, že doplnil identifikační údaje poplatníka a skutečnost, že se jedná o právnickou osobu splňující podmínky pro vznik poplatkové povinnosti. Do výroku rozhodnutí dále doplnil počty provozovaných zařízení, jejich typ, posuzovaná období a údaje týkající se jednotlivých plateb. Věcně nicméně odvolání nevyhověl.
[4] Krajský soud v Brně („krajský soud“) výrokem I. napadeného rozsudku zastavil řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 22. 2. 2016, č. j. JMK 28342/2016, sp. zn. SJMK 75321/2011 OSPŽ, neboť ve vztahu k tomuto rozhodnutí vzala žalobkyně žalobu zpět. Výroky II. – IV. zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2016, č. j. JMK 26966/2016, sp. zn. SJMK 80625/2011 OSPŽ, ze dne 25. 2. 2016, č. j. JMK 27520/2016, sp. zn. SJMK 122404/2011 OSPŽ a ze dne 25. 2. 2016, č. j. JMK 28492/2016, sp. zn. SJMK 76762/2011 OSPŽ, a věc v tomto rozsahu vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Ve vztahu k ostatním rozhodnutím žalovaného (ze dne 25. 2. 2016, č. j. JMK 27999/2016, sp. zn. SJMK 122404/2011 OSPŽ; ze dne 1. 3. 2016, č. j. JMK 31813/2016, sp. zn. SJMK 76774/2011 OSPŽ; a ze dne 8. 3. 2016, č. j. JMK 36196/2016, sp. zn. SJMK 146342/2011 OSPŽ) žalobu výrokem V. zamítl. Výrokem VI. rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě ve výši 17 712 Kč.
[5] Krajský soud vyšel z toho, že místní poplatek žalobkyně za období I. a II. čtvrtletí 2011 a místní poplatek právní předchůdkyně žalobkyně za období I. čtvrtletí 2011 byly uhrazeny po datu jejich splatnosti. Správce poplatku měl v takovém případě dle § 11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, povinnost vydat platební výměr na uvedené místní poplatky. Neučinilli tak, nebyly poplatky zákonným způsobem předepsány a je na ně třeba hledět jako na přeplatek. Ostatní sporné místní poplatky byly uhrazeny včas. Ačkoliv správce poplatku pochybil, neboť na žádost poplatníka nevydal platební výměr na tyto sporné poplatky, žalobkyni se dostalo přezkumu její hmotněprávní povinnosti v rámci rozhodování o žádosti o vrácení přeplatku. Trvat na vydání platebního výměru a dostát tak formálnímu postupu by za dané situace bylo formalistické. O samotné poplatkové povinnosti krajský soud neměl pochybnosti, neboť videoloterní terminály provozované žalobkyní a její právní předchůdkyní bylo třeba považovat za „jiné technické herní zařízení“ dle § 10a zákona o místních poplatcích, ve znění účinném do 13. 10. 2011.
II. Obsah kasačních stížností a vyjádření k nim
[6] Proti napadenému rozsudku podali kasační stížnost žalobkyně i žalovaný.

II.a Kasační stížnost žalobkyně

[7] Žalobkyně napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

[8] Krajský soud při posouzení věci nesprávně vycházel z předpokladu, že v řízení o přeplatcích se neuplatní § 152 daňového řádu. Je přesvědčena, že správce poplatku měl uhrazené částky nejprve použít na uhrazení nejstarších nedoplatků, a to konkrétně za období IV. čtvrtletí 2010. Včasná byla proto pouze platba poplatku žalobkyní za III. čtvrtletí 2011 v částce 20 000 Kč, všechny ostatní poplatky či jejich části, ať už hrazené žalobkyní či její právní předchůdkyní, byly uhrazeny po splatnosti.
[9] Krajský soud měl proto své závěry týkající se povinnosti vydat platební výměry na poplatky uhrazené po lhůtě splatnosti – s nimiž se žalobkyně ztotožňuje – vztáhnout i na ostatní období. Vzhledem k tomu, že platební výměry nebyly vydány, měly být i ostatní uhrazené místní poplatky na základě žádosti žalobkyni vráceny.
[10] Pro případ, že by NSS dospěl k závěru, že poplatky byly uhrazeny ve lhůtě splatnosti, vyjádřila se žalobkyně i k další argumentaci krajského soudu. Je přesvědčena, že právním důvodem pro připsání poplatkové povinnosti na daňový účet může být pouze platební výměr, který má konstitutivní charakter.
[11] Žalobkyně o vydání platebního výměru zažádala a bylo povinností správce poplatku jej vydat. Nelze jí dávat k tíži, že žádost neurgovala či neopakovala. S odkazem na rozsudek NSS ze 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 120/201531 namítá, že poplatník, který nepodal proti fiktivnímu platebnímu výměru odvolání, je v nevýhodě oproti poplatníku, který se proti fiktivnímu vyměření poplatku odvolal a dočkal se tak vydání platebního výměru. Nebylli platební výměr vydán, nebyl místní poplatek předepsán a platba na něj uhrazená je přeplatkem.
[12] V rámci řízení o přeplatku nelze provést posouzení hmotněprávní povinnosti. Správce poplatku ani žalovaný ostatně hmotněprávní přezkum poplatkové povinnosti neprovedli. Jednotlivá zařízení podléhající poplatkové povinnosti rovněž nebyla nezaměnitelně specifikována.
[13] I pokud by žalovaný přezkum poplatkové povinnosti provedl, učinil by tak po uplynutí prekluzivní lhůty. V takovém případě již ovšem přezkum nelze provést.
[14] Ve vztahu k výroku krajského soudu o nákladech řízení namítá, že soud nezohlednil právní úpravu obsaženou v § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Krajský soud měl sečíst tarifní hodnotu tří správních žalob a teprve z této částky vypočítat odměnu advokáta za jeden úkon právní služby. Zároveň nerozhodl o uplatněném nároku na náhradu cestovních výdajů, ale toliko o náhradě za promeškaný čas spojený s cestou.
[15] Žalobkyně navrhla napadený rozsudek v rozsahu výroků V. a VI. zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
II.b Kasační stížnost žalovaného

[16] Žalovaný napadl rozsudek krajského soudu v rozsahu výroků II. – IV. a VI., a to z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[17] Nezákonnost napadeného rozsudku shledává v závěru krajského soudu, dle kterého se § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích neaplikuje v případě, neníli poplatková povinnost splněna včas.
[18] Žalovaný má dále za to, že v řízení o přeplatku nemá být řešena otázka, zda měl být vydán platební výměr, ale toliko zda je přeplatek evidován na osobním daňovém účtu. Žalobkyně ostatně nerozporovala výši poplatkové povinnosti, ale její existenci. Proti nevydání platebních výměrů se v rámci vyměřovacího řízení nebránila a vrácení tvrzeného přeplatku požadovala proto, že jí dle jejího názoru nesvědčila hmotněprávní povinnost. Stejně argumentovala i v odvolacím řízení.
[19] V případě, kdy poplatník povinnost dobrovolně splní, byť po lhůtě splatnosti, je platební výměr jen deklaratorním rozhodnutím stvrzujícím poplatkovou povinnost. Trvat na jeho vydání by bylo v takovém případě pouhým formalismem, neboť stanovení poplatkové povinnosti platebním výměrem bylo nahrazeno rozhodnutím o přeplatku vydaným správcem poplatku v prvním stupni a přezkoumaným nadřízeným správcem poplatku v odvolacím řízení. Poplatník tedy neztratí možnost hmotněprávního přezkumu poplatkové povinnosti, který může proběhnout v rámci řízení o žádosti o vrácení vratitelného přeplatku. V projednávané věci byly hmotněprávní námitky týkající se povinnosti žalobkyně poplatky hradit správními orgány posouzeny a vypořádány.
[20] Žalovaný dále poukazuje i na to, že v nyní souzené věci se krajský soud odchýlil od své nedávné rozhodovací praxe (vycházející z rozsudků NSS z 1. 3. 2017, č. j. 6 Afs 211/2016−27 a č. j. 6 Afs 212/2016−21), v níž označil námitku nevydání platebního výměru za nedůvodnou, byloli přezkumu poplatkové povinnosti dosaženo jinou procesní cestou.
[21] Vydání platebních výměrů žádný z poplatníků v nyní souzené věci neurgoval, správce daně byl rovnou požádán o vrácení přeplatku. Za takové situace se správce poplatku a poté i žalovaný žádostí zabývali, přičemž v jejím rámci zkoumali i existenci poplatkové povinnosti, a to bez ohledu na to, zda byl či nebyl vydán platební výměr.
[22] Žalovaný navrhuje napadený rozsudek v rozsahu napadených výroků zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
II.c Vyjádření žalobkyně ke kasační stížnosti žalovaného

[23] Žalobkyně se zcela ztotožňuje s výkladem § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích provedeným krajským soudem. Ve zbytku vyjádření setrvává na závěrech, ke kterým dospěla ve své kasační stížnosti a navrhla kasační stížnost žalovaného zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[24] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasačních stížností a shledal, že byly podány včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, žalobkyně je zastoupena advokátem a žalovaný zaměstnankyní s vysokoškolským právnickým vzděláním (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasačních stížností a v rámci uplatněných důvodů. Rovněž ověřoval, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[25] Kasační stížnost žalobkyně není ve věci samé důvodná. Kasační stížnost žalovaného není důvodná v celém rozsahu.
[26] Dle § 10a odst. 1 věty první zákona o místních poplatcích, ve znění od 16. 6. 2010 do 13. 10. 2011, platilo, že poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí.
[27] Dle § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích platí, že nebudouli poplatky zaplaceny poplatníkem včas nebo ve správné výši, vyměří mu správce poplatku poplatek platebním výměrem nebo hromadným předpisným seznamem.
[28] Z výše citovaného ustanovení plyne, že v případě, že poplatník zaplatí místní poplatek včas a ve správné výši, není třeba poplatek platebním výměrem nebo hromadným předpisným seznamem vyměřit. Výjimkou je v tomto ohledu toliko situace, kdy takový poplatník nejpozději v poslední den lhůty, ve které byl povinen splnit ohlašovací povinnost, sdělí kvalifikovaným způsobem své pochybnosti a současně o vydání platebního výměru požádá. Odmítnutí vydat platební výměr by v takové situaci totiž mohlo vést k rezignaci poplatníka na jakoukoliv právní obranu, nebo poplatníka nutilo stát se neplatičem a čelit hrozbě zvýšení místního poplatku až na trojnásobek (usnesení rozšířeného senátu z 24. 6. 2014, č. j. 2 Afs 68/2012−34, č. 3096/2014 Sb. NSS, body 44 a 57). V takovém případě, jakož i v situaci, kdy poplatník místní poplatek nezaplatí včas nebo ve správné výši, je správce poplatku proto povinen platební výměr vydat.
[29] NSS tento závěr ve své pozdější judikatuře relativizoval. Konkrétně dovodil, že účelu zdůrazňovanému rozšířeným senátem (zmíněným v bodě [28] výše) je dosaženo, přezkoumajíli správní orgány (a následně v rámci případného soudního přezkumu i správní soud) hmotněprávní poplatkovou povinnost poplatníka v rámci řízení o žádosti o vrácení vratitelného přeplatku dle § 155 daňového řádu. Trvat v takovém případě na vydání platebního výměru by bylo formalismem, třebaže podmínky pro jeho vydání byly jinak splněny (viz rozsudky NSS z 1. 3. 2017, č. j. 6 Afs 211/201627 a č. j. 6 Afs 212/201621; z 6. 2. 2019, č. j. 6 Afs 201/2018−27, bod 20; a z 13. 2. 2019, č. j. 1 Afs 184/2018−31, bod 25).
[30] Devátý senát NSS nicméně v projednávaném případě dospěl k odlišnému právnímu názoru. Má za to, že zákonem stanovenou povinnost vyměřit místní poplatek platebním výměrem nelze zaměňovat se situací, kdy sám zákon vyměření poplatku nepředpokládá a tuto povinnost s ohledem na právo na spravedlivý proces dovodil u včas a ve správné výši uhrazených poplatků až rozšířený senát. Obdobně jako daň, musí být i místní poplatek, nebylli uhrazen ve správné výši či včas, vyměřen platebním výměrem, a to ve lhůtě pro stanovení daně. Ta činí 3 roky a počíná běžet dnem, kdy se místní poplatek stal splatným, přičemž vyměření místního poplatku po uplynutí prekluzivní lhůty je vadou, která způsobuje nezákonnost. Pokud nebyl platební výměr v situaci, kdy to sám zákon ukládá, vydán, je třeba na uhrazenou platbu hledět jako na přeplatek, se kterým správce poplatku zachází postupem dle § 155 a násl. daňového řádu.
[31] S ohledem na rozpor mezi judikaturou NSS zmíněnou v bodě [29] výše a názorem zastávaným devátým senátem NSS, postoupil devátý senát věc usnesením z 29. 7. 2021, č. j. 5 Afs 261/2018−52, rozšířenému senátu, aby se vyjádřil k otázce, zda je správce daně poplatku ve smyslu § 11 zákona o místních poplatcích povinen v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě vyměřit platebním výměrem pozdě uhrazený poplatek.
[32] Rozšířený senát se v usnesení z 16. 5. 2023, č. j. 5 Afs 261/201869, s názorem devátého senátu ztotožnil. Konkrétně pak dovodil, že „předpis místního poplatku bez jeho formálního vyměření je možný pouze v případě úhrady místního poplatku ve lhůtě splatnosti a ve správné výši poplatníkem, který splnil ohlašovací povinnost (§ 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích a contrario). V jiných případech (tedy i pokud je místní poplatek uhrazen ve správné výši, avšak po lhůtě splatnosti) musí správce poplatek stanovit rozhodnutím (platebním výměrem či hromadným předpisným seznamem). Pokud tak správce ve lhůtě pro stanovení poplatku dle § 148 daňového řádu neučiní, stává se platba poukázaná poplatníkem přeplatkem, s nímž musí být naloženo dle § 154 a 155 daňového řádu“ (bod 34 citovaného usnesení).
[33] NSS se tedy nejprve zabýval otázkou, které z místních poplatků uhrazených žalobkyní a její právní předchůdkyni v projednávané věci lze považovat za uhrazené ve lhůtě splatnosti a ve správné výši.
[34] Předmětem přezkumu NSS jsou úhrady za místní poplatek za I. až III. čtvrtletí roku 2011.
III.a Ke správnosti výše a včasnosti úhrad místních poplatků

[35] Mezi stranami není sporu o tom, že sporné poplatky byly zaplaceny ve správné výši.
[36] Co se týče včasnosti sporných úhrad místního poplatku, dle obecně závazných vyhlášek města Boskovice č. 2/2010, účinné od 1. 10. 2010, a č. 2/2011, účinné od 1. 3. 2011, byl místní poplatek splatný za první tři měsíce nejpozději do 15 dnů ode dne vzniku poplatkové povinnosti a za každé další čtvrtletí vždy do 15. dne prvního měsíce příslušného čtvrtletí.
[37] Ze správního spisu plyne, že žalobkyně v relevantním období poukázala na účet správce poplatku:
a. dne 18. 3. platbu ve výši 85.000 Kč;
b. dne 23. 6. 2011 platbu ve výši 85.000 Kč; a
c. dne 28. 6. platbu ve výši 85.000 Kč.
[38] NSS ze spisu zjistil, že žalobkyně v relevantním období podala u správce poplatku:
a. dne 9. 5. 2011 žádost o vrácení vratitelného přeplatku ve výši 85.000 Kč, který měl vzniknout zaplacením místního poplatku za I. čtvrtletí roku 2011 dne 18. 3. 2011;
b. dne 3. 8. 2011 žádost o vrácení vratitelného přeplatku ve výši 85.000 Kč, který měl vzniknout zaplacením místního poplatku za II. čtvrtletí roku 2011 dne 23. 6. 2011;
c. dne 3. 8. 2011 žádost o vrácení vratitelného přeplatku ve výši 85.000 Kč, který měl vzniknout zaplacením místního poplatku za III. čtvrtletí roku 2011 dne 28. 6. 2011;
[39] Ze správního spisu dále plyne, že právní předchůdkyně žalobkyně v relevantním období poukázala na účet správce poplatku:
a. dne 28. 3. 2011 platbu ve výši 55.780 Kč;
b. dne 13. 4. 2011 platbu ve výši 50.000 Kč; a
c. dne 13. 7. 2011 platbu ve výši 50.000 Kč.
[40] NSS ze spisu dále zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně v relevantním období podala u správce poplatku:
a. dne 18. 4. 2011 žádost o vrácení vratitelného přeplatku ve výši 55.780 Kč, který měl vzniknout zaplacením místního poplatku za I. čtvrtletí roku 2011 dne 28. 3. 2011;
b. dne 18. 4. 2011 žádost o vrácení vratitelného přeplatku ve výši 50.000 Kč, který měl vzniknout zaplacením místního poplatku za II. čtvrtletí roku 2011 dne 13. 4. 2011;
c. dne 8. 9. 2011 žádost o vrácení vratitelného přeplatku ve výši 50.000 Kč, který měl vzniknout zaplacením místního poplatku za III. čtvrtletí roku 2011 dne 13. 7. 2011.
[41] NSS se ztotožňuje s posouzením krajského soudu uvedeným v bodě 48 napadeného rozsudku. Z něj plyne, že místní poplatek za I. a II. čtvrtletí 2011 uhrazený žalobkyní a místní poplatek za I. čtvrtletí 2011 uhrazený právní předchůdkyní žalobkyně byl uhrazen po datu splatnosti, zatímco místní poplatek za III. čtvrtletí 2011 uhrazený žalobkyní a místní poplatek za II. a III. čtvrtletí 2011 uhrazený právní předchůdkyní žalobkyně byl uhrazen včas.
[42] Námitkou žalobkyně, dle které je třeba všechny úhrady místního poplatku (s výjimkou platby poplatku za III. čtvrtletí 2011 v částce 20.000 Kč) považovat za opožděné v důsledku aplikace § 152 odst. 1 daňového řádu, se NSS nemohl zabývat.
[43] NSS připomíná, že správní soudnictví je ovládáno zásadou koncentrační, dle které je soud při přezkoumání správního rozhodnutí vázán rozsahem napadení, jak je žalobkyně ve své žalobě vymezí a (nejdeli o rozhodnutí nicotné, kdy je oprávněn nicotnost deklarovat i bez návrhu) přezkoumá jen ty výroky rozhodnutí, které byly žalobou napadeny, a jen v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Je proto na žalobkyni, aby v zákonné dvouměsíční lhůtě pro podání žaloby žalobou vymezila, které výroky rozhodnutí a z jakých skutkových a právních důvodů mají být soudem přezkoumány (viz rozsudek NSS z 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/200469).
[44] Argumentaci, dle které veškeré platby v relevantním období (s výjimkou platby poplatku za III. čtvrtletí 2011 v částce 20.000 Kč) byly učiněny po datu splatnosti, a tudíž v těchto případech není možné aplikovat § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích, žalobkyně nicméně poprvé použila až v replice k vyjádření žalovaného k její žalobě. Z žádostí o vrácení vratitelného přeplatku, zmíněných v bodech [38] a [40] výše, je patrné, že žalobkyně považovala platby zmíněné v bodech [37] a [39] výše za úhradu místního poplatku za I., II., respektive III. čtvrtletí 2011, nikoliv za nedoplatky na místním poplatku a příslušenství za období předchozí. V žalobě následně rovněž netvrdila, že tyto platby je třeba považovat za úhradu nedoplatků za předchozí období. Aplikací § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích žalovaným se ostatně v žalobě vůbec nezabývala a toliko trvala na právním názoru, dle kterého měl být platební výměr vydán v případě všech sporných místních poplatků. Za takové situace je třeba její následnou argumentaci aplikací § 152 daňového řádu považovat za opožděnou.
III.b K zákonnosti vyměření místních poplatků uhrazených ve správné výši a včas

[45] Místní poplatek za III. čtvrtletí 2011 uhrazený žalobkyní a místní poplatek za II. a III. čtvrtletí 2011 uhrazený právní předchůdkyní žalobkyně byl tedy uhrazen včas a ve správné výši poplatníkem, který splnil ohlašovací povinnost. Předpis takového místního poplatku proto dle § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích a contrario byl možný i bez jeho formálního vyměření platebním výměrem. Pro vyměření místního poplatku za tato období tak existuje zákonný podklad.
[46] Námitky žalobkyně ohledně nemožnosti přezkumu hmotněprávní poplatkové povinnosti v řízení o vrácení vratitelného přeplatku jsou liché. Jak správně podotkl krajský soud v bodě 69 napadeného rozsudku, v rámci řízení o vrácení přeplatku byly námitky žalobkyně zpochybňující její poplatkovou povinnost správními orgány řádně vypořádány. Zejména žalovaný se existencí poplatkové povinnosti žalobkyně zabýval velmi důkladně, a to na str. 7 až 16 napadených rozhodnutí. Pokud jde o námitku, že žalovaný přezkum poplatkové povinnosti učinil až po uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření místního poplatku, NSS připomíná, že místní poplatek byl žalobkyni vyměřen (na základě aplikace § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích) před uplynutím prekluzivní doby k jeho vyměření. Následné rozhodování o žádosti o vrácení vratitelného přeplatku na této skutečnosti nemůže nic změnit (viz rozsudek NSS ze 7. 2. 2020, č. j. 10 Afs 173/201851, bod 74).
[47] K námitce žalobkyně, dle které o vydání platebního výměru zažádala a bylo tudíž povinností správce poplatku tento platební výměr vydat, NSS konstatuje, že ze správního spisu skutečně plyne, že žalobkyně a její právní předchůdkyně dne 5. 10. 2010 a znovu pak dne 7. 2. 2011 sdělily kvalifikovaným způsobem své pochybnosti ohledně poplatkové povinnosti. V podání z 5. 10. 2010 současně požádaly o vydání platebního výměru, v podání ze 7. 2. 2011 zase o vydání „stanoviska“. Takovou žádost však lze dle judikatury NSS z materiálního hlediska posoudit jako žádost o závazné posouzení věci a rozhodnutí o ní, tj. jako žádost o vydání platebního výměru (viz rozsudek NSS z 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 120/2015−31). Podmínky stanovené pro vydání platebního výměru dle usnesení rozšířeného senátu citovaného v bodě [28] výše tak byly dány.
[48] Závěry usnesení rozšířeného senátu je však nutné zasadit do kontextu skutkových okolností řízení, v němž bylo toto usnesení vydáno, a porovnat je se skutkovými okolnostmi právě projednávaného případu. Zatímco rozšířený senát byl veden zejména snahou o zachování práva na spravedlivý proces, konkrétně o nalezení určitého způsobu přezkoumání správnosti poplatkové povinnosti v případě poplatníků, kteří nesouhlasí se svou poplatkovou povinností (viz rozsudek NSS z 5. 11. 2014, č. j. 2 As 55/2014−46, bod 20), v nyní projednávané věci meritorně posoudily hmotněprávní povinnost žalobkyně správní orgány ve dvou stupních v rámci rozhodování o žádosti o vrácení přeplatku a následně v rámci soudního přezkumu i krajský soud. Žalobkyně se zároveň vydání platebního výměru dále nedomáhala (např. cestou ochrany před nečinností ve smyslu § 38 daňového řádu). Žalobkyni tak nebyla upřena možnost právní ochrany stran přezkoumání zákonnosti poplatkové povinnosti, kterou, i přes výhrady, splnila. Účelu zdůrazňovaného rozšířeným senátem v podobě přezkumu poplatkové povinnosti tak bylo dosaženo, byť jinou procesní cestou. Závěry plynoucí z citovaného usnesení rozšířeného senátu tedy dopadají na jiný skutkový stav, než jaký je dán v případě žalobkyně v právě projednávané věci (obdobně však viz např. rozsudky NSS z 5. 11. 2014, č. j. 2 As 55/2014−46, body 21 a 22, z 8. 4. 2016, č. j. 2 Afs 320/2015−35, body 19 a 20, či z 23. 11. 2017, č. j. 9 Afs 48/2017−29, bod 45). Námitka žalobkyně, dle které je jakožto poplatník, který nepodal proti fiktivnímu platebnímu výměru odvolání, v nevýhodě oproti poplatníku, který se proti fiktivnímu vyměření poplatku odvolal a dočkal se tak vydání platebního výměru, je proto zavádějící: pokud totiž v prvním případě poplatník proti poplatkové povinnosti brojí jinou procesní cestou, není možné konstatovat, že byl touto svou volbou znevýhodněn, a to i přes absenci vydání formálního platebního výměru. Ten byl v druhém případě toliko podkladem pro zachování práva na spravedlivý proces a následný přezkum ve správním soudnictví.
[49] NSS se rovněž ztotožnil s krajským soudem v tom, že žalovaný v napadených rozhodnutích dostatečně určitě specifikoval zařízení podléhající poplatkové povinnosti, jakož i dobu, po kterou jsou provozována (bod 70 napadeného rozsudku). Ohledně počtu provozovaných zařízení, jejich identifikace či doby jejich provozu ostatně není v projednávané věci sporu.
[50] Krajský soud proto nepochybil, zamítlli žalobu žalobkyně v části, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí, jímž žalovaný potvrdil rozhodnutí správce poplatku o zamítnutí žádostí žalobkyně a její právní předchůdkyně o vrácení vratitelného přeplatku za shora uvedená období.
3.3 K zákonnosti vyměření místních poplatků uhrazených ve správné výši, avšak po datu splatnosti

[51] Místní poplatek za I. a II. čtvrtletí 2011 uhrazený žalobkyní a místní poplatek za I. čtvrtletí 2011 uhrazený právní předchůdkyní žalobkyně byl naopak uhrazen až po datu splatnosti. V souladu s § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích proto bylo na správci poplatku, aby poplatek stanovil rozhodnutím (platebním výměrem či hromadným předpisným seznamem). Pokud tak správce ve lhůtě pro stanovení poplatku dle § 148 daňového řádu neučinil, stala se platba poukázaná poplatníkem přeplatkem, s nímž musí být naloženo dle § 154 a 155 daňového řádu.
[52] K námitkám žalovaného, kterými rozporuje povinnost vydat platební výměr v případě poplatků, které jsou uhrazeny ve správné výši po datu splatnosti, NSS toliko odkazuje na závěry rozšířeného senátu. Ten mimo jiné konstatoval, že požadavek na vydání platebního výměru v takovém případě vyplývá přímo ze zákona. Nejedná se o nadbytečný formalismus, a to jak z důvodu, aby bylo postaveno najisto, zda správce poplatku přistoupil k jeho zvýšení dle § 11 odst. 3 zákona o místních poplatcích, tak z důvodu, že o povinnosti zaplatit poplatek musí být rozhodnuto výlučně ve lhůtě pro stanovení daně (poplatku) dle § 148 daňového řádu (body 26 a 27 usnesení rozšířeného senátu z 16. 5. 2023, č. j. 5 Afs 261/2018−69).
[53] NSS se proto ztotožňuje s názorem krajského soudu, dle kterého jsou rozhodnutí, jímž žalovaný potvrdil rozhodnutí správce poplatku o zamítnutí žádostí žalobkyně a její právní předchůdkyně o vrácení vratitelného přeplatku za shora uvedená období, nezákonná.
3.4 K výroku o náhradě nákladů řízení

[54] Závěrem je třeba se vypořádat s námitkami žalobkyně ohledně výroku o nákladech řízení před krajským soudem.
[55] Pokud jde o námitku, že krajský soud měl sečíst tarifní hodnotu „spojených“ věcí, NSS konstatuje, že § 12 odst. 3 advokátního tarifu se použije nejen v případě, kdy soud spojí věci ke společnému projednání, ale také tehdy, pokud byly samostatné nároky uplatněny jednou žalobou, která byla projednávána ve společném řízení (rozsudek NSS z 11. 1. 2023, č. j. 8 Afs 27/2021−67, č. 4446/2023 Sb. NSS). Při výpočtu náhrady nákladů řízení ve spojených věcech je pak nutno použít citované ustanovení na všechny úkony právní služby učiněné od zahájení řízení (viz rozsudek NSS z 21. 7. 2010, č. j. 1 Afs 96/2009−87, č. 2149/2010 Sb. NSS).
[56] Krajský soud proto pochybil, neaplikovalli v projednávané věci § 12 odst. 3 advokátního tarifu, a nevycházelli proto z tarifní hodnoty představující součet všech tarifních hodnot všech (fakticky) spojených věcí, i přesto, že formálně o takovém spojení předtím nerozhodl. Krajský soud ostatně vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku ve výši 21.000 Kč, což odpovídá výši soudního poplatku za sedm samostatných žalob mířícím proti sedmi různým správním rozhodnutím.
[57] Jdeli konečně o námitku, že krajský soud nerozhodl o uplatněném nároku na náhradu cestovních výdajů na cestu k ústnímu jednání, NSS ze záznamu z ústního jednání ve věci zjistil, že žalobkyně soudu sdělila, že bude požadovat jejich náhradu, avšak není schopna je přímo na jednání vyčíslit. Doklady o nich však krajskému soudu následně doložila (č. l. 15 spisu krajského soudu). Krajský soud rovněž pochybil, nezahrnulli tyto výdaje do nákladů řízení žalobkyně.
[58] Obě námitky žalobkyně týkající se výroku o náhradě nákladů řízení jsou důvodné.
[59] Dle § 104 odst. 2 s. ř. s. je kasační stížnost směřující jen proti výroku o nákladech řízení nepřípustná. V projednávané věci žalobkyně nicméně kasační stížnosti napadla i výrok V. rozsudku krajského soudu, jakkoliv tuto kasační stížnost NSS posoudil jako nedůvodnou. NSS za této situace nic nebrání, aby k takto podané kasační stížnosti přezkoumal výrok krajského soudu o nákladech řízení. Zákonodárce totiž výše citovaným ustanovením nemínil absolutně a bezvýjimečně vyloučit přezkum výroku o nákladech řízení, ale naopak umožnit jej tam, kdy Nejvyšší správní soud věcně přezkoumává výrok o věci samé. Ustanovení § 104 odst. 2 s. ř. s. je tudíž aplikovatelné pouze na kasační stížnosti podané výlučně proti výroku o nákladech řízení (usnesení rozšířeného senátu z 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007−64, č. 2116/2010 Sb. NSS, bod 31).
IV. Závěr a náklady řízení
[60] Z výše uvedených důvodů NSS přikročil v souladu s § 110 odst. 1 věty první s. ř. s ke zrušení výroku VI. napadeného rozsudku a věc krajskému soudu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Na krajském soudu nyní bude, aby znovu rozhodl o nákladech vzniklých v řízení o správní žalobě. Bude vázán právním názorem vysloveným NSS v tomto rozhodnutí.
[61] Ve zbytku NSS v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. kasační stížnost žalobkyně zamítl. Zároveň v celém rozsahu zamítl i kasační stížnost žalovaného. O věci rozhodl bez jednání postupem podle § 109 odst. 2 věty první s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.
[62] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (o níž rozhoduje NSS, neboť řízení ve věci samé je jeho zamítavým rozsudkem ukončeno) soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.
[63] Pokud jde o kasační stížnost žalobkyně, ve věci samé úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, neboť kasační stížnost byla zamítnuta. Žalovanému nicméně žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly (viz usnesení rozšířeného senátu ze 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014−47, č. 3228/2015 Sb. NSS, bod 31).
[64] Jdeli o kasační stížnost žalovaného, ve věci samé úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, neboť kasační stížnost byla zamítnuta, a proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení proti žalovanému.
[65] Zástupce žalobkyně učinil v řízení před kasačním soudem jeden úkon právní služby, kterým je písemné podání ve věci samé [vyjádření ke kasační stížnosti; § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za tento úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH, k nákladům řízení se tedy přičítá DPH v sazbě 21 % (§ 14a odst. 1 advokátního tarifu), tj. 714 Kč. Celková částka náhrady nákladů řízení činí 4 114 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit k rukám jejího zástupce JUDr. Tomáše Vymazala, advokáta se sídlem [adresa] Olomouc, a to do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. června 2023

JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu

Plný text

(Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2023, čj. 5 Afs 261/2018-69)

V dané věci šlo o posouzení otázky, zda v případě úhrady místního poplatku po lhůtě jeho splatnosti je správce poplatku povinen vydat platební výměr dle § 11 zákona o místních poplatcích.

Žalobkyně a její právní předchůdkyně gate seven, a. s., se žádostmi podle § 155 daňového řádu domáhaly u Městského úřadu Boskovice jako příslušného správce poplatku vrácení přeplatku na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí, a to za I. – III. kalendářní čtvrtletí 2011. Správce poplatku jejich žádostem ve všech případech nevyhověl s odůvodněním, že k datu podání žádosti vratitelný přeplatek nevznikl, neboť uhrazením jednotlivých částek byla splněna poplatková povinnost za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle obecně závazných vyhlášek města Boskovice č. 2/2010 a č. 2/2011. Odvolání byla žalovaným zamítnuta.

Krajský soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2018, čj. 29 Af 41/2016-149, zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2016, čj. JMK 26966/2016, ze dne 25. 2. 2016, čj. JMK 27520/2016, a ze dne 25. 2. 2016, čj. JMK 28492/2016, sp. zn. S-JMK 76762/2011 OSPŽ, týkající se přeplatku na místním poplatku žalobkyně za I. a II. čtvrtletí 2011 a přeplatku na místním poplatku společnosti seven gate za I. čtvrtletí 2011. Řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2. 2016, čj. JMK 28342/2016, krajský soud zastavil, neboť ve vztahu k tomuto rozhodnutí vzal žalobce žalobu zpět. Ve vztahu k ostatním rozhodnutím žalovaného krajský soud žalobu zamítl.

Při rozhodování krajský soud vyšel z toho, že místní poplatek žalobkyně za I. a II. čtvrtletí 2011 a místní poplatek společnosti seven gate za I. čtvrtletí 2011 byly uhrazeny po datu jejich splatnosti. Správce poplatku měl v takovém případě povinnost dle § 11 zákona o místních poplatcích vydat platební výměr. Pokud tak neučinil, nebyly poplatky zákonným způsobem předepsány a jedná se o přeplatek. Ostatní sporné místní poplatky byly uhrazeny včas. I když správce poplatku pochybil, protože na žádost poplatníka nevydal platební výměr na tyto sporné poplatky uhrazené „s výhradou“, což bylo jeho povinností, jak posléze dovodila judikatura správních soudů (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 6. 2014, čj. 2 Afs 68/2012-34, č. 3096/2014 Sb. NSS, ADMIRAL GLOBAL BETTING), stěžovatelce se dostalo soudního přezkumu její poplatkové povinnosti právě na základě žaloby proti rozhodnutí o žádosti o vrácení přeplatku. Účelu zdůrazňovaného rozšířeným senátem v citované věci, tedy přezkumu poplatkové povinnosti, tak bylo dosaženo, byť jinou procesní cestou (viz rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2014, čj. 6 As 64/2014-40). Trvat na vydání platebního výměru a dostát tak formálnímu postupu by za dané situace bylo formalistické. O samotné poplatkové povinnosti žalobkyně, resp. i její právní předchůdkyně, krajský soud neměl pochybnosti, neboť otázka, zda videoloterní terminály podléhaly místnímu poplatku jako jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí dle § 10a zákona o místních poplatcích, ve znění účinném do 31. 12. 2011, byla rozřešena bohatou a ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu.

Proti rozsudku krajského soudu podali kasační stížnost žalobce i žalovaný. Pro rozhodování rozšířeného senátu byla významná pouze kasační stížnost žalovaného. Ten poukázal na judikaturu, která umožňuje věcné přezkoumání poplatkové povinnosti v rámci rozhodování o žádosti o vrácení přeplatku i ohledně místních poplatků uhrazených po datu jejich splatnosti, u nichž správce poplatku nevydal platební výměr. Zejména se jedná o rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2019, čj. 6 Afs 201/2018-27, a ze dne 13. 2. 2019, čj. 1 Afs 184/2018-31. Podle názoru vysloveného v uvedených rozsudcích (byť vydaných až po rozhodnutí krajského soudu v této věci) neobstojí závěr o nezákonnosti rozhodnutí zrušených krajským soudem pouze s ohledem na nevydání platebního výměru správcem poplatku u místních poplatků uhrazených po datu jejich splatnosti.

Devátý senát (předkládající senát) při předběžném posouzení kasační stížnosti dospěl k závěru, že názor vyslovený v rozsudcích Nejvyššího správního soudu čj. 6 Afs 201/2018-27 a čj. 1 Afs 184/2018-31, jichž se dovolával v kasační stížnosti žalovaný, vskutku dopadá na danou věc. Předkládající senát však nesouhlasil s takto judikovaným názorem, dle nějž i v případě úhrady místního poplatku po jeho splatnosti není nutno vždy vydat platební výměr a to, zda poplatník byl k úhradě místního poplatku povinen, lze věcně přezkoumat i následně v řízení o žádosti o vrácení přeplatku na místním poplatku.

Naproti tomu měl předkládající senát za to, že zákonem stanovenou povinnost vyměřit místní poplatek platebním výměrem nelze zaměňovat se situací, kdy sám zákon vyměření poplatku nepředpokládá a tuto povinnost s ohledem na právo na spravedlivý proces dovodil u včas a ve správné výši uhrazených poplatků až rozšířený senát.

Poplatky lze obecně vymezit jako nesankční peněžitá plnění, která ukládají veřejnoprávní subjekty jednotlivcům a která jsou příjmem veřejných rozpočtů. Podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny lze povinnosti ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích. Ukládání, vyměřování a výběr daní a poplatků proto nemůže záviset na libovůli správce daně. Speciální úprava v zákoně o místních poplatcích, která nestanoví povinnost vydat platební výměr v případě včas a ve správné výši uhrazené poplatkové povinnosti, nemá za následek ani popření základních principů nalézacího řízení, ani neomezenou dobu, v rámci které lze poplatky poplatníkovi vyměřit, předepsat či vymáhat. Místní poplatek se platí na základě ohlašovací povinnosti bez daňového přiznání, přičemž zákon o místních poplatcích stanoví povinnost poplatek vyměřit, pokud poplatník místní poplatek nebo jeho část nezaplatí (neodvede) včas nebo ve správné výši.

Tam, kde zákon o místních poplatcích ukládá správci poplatku povinnost vydat platební výměr, má toto rozhodnutí o poplatku zcela stejnou povahu jako platební výměr na daň. V obou případech totiž existuje zákonný podklad, který takovou povinnost ukládá, jakož i zákonná povinnost daň/poplatek uhradit. V obou případech také musí nastat právní skutečnost spojená se vznikem daňové povinnosti (provozování výherních hracích přístrojů na jedné straně, dosažení zdanitelných příjmů u daně z příjmů či zdanitelných plnění na výstupu u DPH na straně druhé). Deklaratorní povahu tak má i jakýkoli platební výměr na daň. Správce daně je však vázán prekluzivními lhůtami a nemůže předepsat či vymáhat nevyměřenou daň. Deklaratorní povahu platebního výměru zmínil rozšířený senát (byť v jiném kontextu) v bodu 10 usnesení ve věci ADMIRAL GLOBAL BETTING.

Obdobně jako daň, musí být i místní poplatek, který nebyl uhrazen ve správné výši či včas, vyměřen platebním výměrem, a to ve lhůtě pro stanovení daně, což je důležité pro nastolení právní jistoty. Zásahy veřejné moci do soukromé sféry jsou vždy limitovány během času. Stejně tak je během času podmíněna i náprava nezákonností jednání veřejné správy. Smyslem prekluze stejně jako promlčení je jednak přispívat k právní jistotě účastníků právních vztahů, jednak stimulovat věřitele (ať již jím je subjekt soukromého práva, nebo veřejná moc) k včasnému uplatnění jeho práv. V případě nároků veřejné moci nadto prekluze, případně promlčení, snižuje možnost svévolných zásahů do právní sféry fyzických a právnických osob. Jak v daňovém kontextu judikoval Ústavní soud, lhůty k vyměření daně mají významný vliv na právní jistotu: „Účelem zavedení prekluzívních lhůt pro vyměření bylo stimulovat správce daně k včasnému výkonu jeho práv a povinností a z hlediska právní jistoty daňových subjektů pak nastolit situaci, kdy po jejich uplynutí zanikají i jejich povinnosti, které zejména pokud jde o povinnost prokazovat, jsou po uplynutí delší doby vždy spjaty s určitými problémy“ (viz nález ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 493/05, č. 5/2007 Sb. ÚS). K prekluzi práva správce poplatku na vyměření místního poplatku jsou povinni přihlédnout z úřední povinnosti jak odvolací orgán, tak soud v případném soudním přezkumu.

Zákon o místních poplatcích stanoví povinnost místní poplatek vyměřit a daňový řád, který se použije subsidiárně, omezuje dobu, v níž je možné poplatek vyměřit, a po jejím uplynutí činí takový postup protiprávním. Pokud tedy vůbec nebyl platební výměr v situaci, kdy to sám zákon ukládá, vydán, nelze uhrazenou platbu považovat za splnění daňové povinnosti, ale ve smyslu § 150 odst. 4 daňového řádu je nutno ji zaevidovat jako platbu na dosud nestanovenou daň. Platba bez řádného vyměření poplatkové povinnosti není ničím jiným než přeplatkem, se kterým správce poplatku zachází postupem ve smyslu § 155 a násl. daňového řádu.

Judikaturní závěry umožňující výjimečně přezkoumat existenci hmotněprávní povinnosti v řízení o žádosti o přeplatek se týkaly situace, kdy zákon povinnost vydat platební výměr výslovně nestanovil, poplatníci nemohli znát tuto pozdější judikaturu a nevěděli, že je možné se u místních poplatků (i v případě jejich zaplacení) domáhat vydání platebního výměru způsobem popsaným v usnesení rozšířeného senátu ve věci ADMIRAL GLOBAL BETTING. Teprve pozdější judikatura reprezentovaná rozsudky čj. 6 Afs 201/2018-27 a čj. 1 Afs 184/2018-31 učinila v rozporu s principy nalézacího řízení přezkum hmotněprávní povinnosti v řízení o přeplatku obecným standardem.

Rozšířený senát rozhodl, že předpis místního poplatku bez jeho formálního vyměření je možný pouze v případě úhrady místního poplatku ve lhůtě splatnosti a ve správné výši poplatníkem, který splnil ohlašovací povinnost (§ 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích a contrario). V jiných případech (tedy i pokud je místní poplatek uhrazen ve správné výši, avšak po lhůtě splatnosti) musí správce poplatek stanovit rozhodnutím (platebním výměrem či hromadným předpisným seznamem). Pokud tak správce ve lhůtě pro stanovení poplatku dle § 148 daňového řádu neučiní, stává se platba poukázána poplatníkem přeplatkem, s nímž musí být naloženo dle § 154 a 155 daňového řádu.

Věc vrátil devátému senátu.

Plný text

5 Afs 261/2018 - 55
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. B. P. a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: multigate a.s., se sídlem [adresa] Olomouc, zast. JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem [adresa] Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem [adresa] Brno, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 2. 2016, č. j. JMK 28342/2016, sp. zn. S-JMK 75321/2011 OSPŽ, ze dne 23. 2. 2016, č. j. JMK 26966/2016, sp. zn. S-JMK 80625/2011 OSPŽ, ze dne 25. 2. 2016, č. j. JMK 27520/2016, sp. zn. S-JMK 122404/2011 OSPŽ, ze dne 25. 2. 2016, č. j. JMK 27999/2016, sp. zn. S-JMK 122404/2011 OSPŽ, ze dne 25. 2. 2016, č. j. JMK 28492/2016, sp. zn. S-JMK 76762/2011 OSPŽ, ze dne 1. 3. 2016, č. j. JMK 31813/2016, sp. zn. S-JMK 76774/2011 OSPŽ, ze dne 8. 3. 2016, č. j. JMK 36196/2016, sp. zn. S-JMK 146342/2011 OSPŽ, v řízení o kasačních stížnostech žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2018, č. j. 29 Af 41/2016  149,

takto:

Věc se postupuje rozšířenému senátu.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci v rozsahu podstatném pro rozhodování rozšířeného senátu

[1] Žalobkyně a její právní předchůdkyně gate seven a. s. se žádostmi podle § 155 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších přepisů, domáhaly u věcně a místně příslušného správce poplatku vrácení přeplatku na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí, a to za období I. – III. kalendářní čtvrtletí 2011. Městský úřad Boskovice, jako věcně a místně příslušný správce poplatku, jejich žádostem ve všech případech nevyhověl s odůvodněním, že k datu podání žádosti vratitelný přeplatek nevznikl, neboť uhrazením jednotlivých částek byla splněna poplatková povinnost za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle obecně závazných vyhlášek města Boskovice č. 2/2010 a č. 2/2011. Odvolání byla žalovaným zamítnuta.

[2] Předmětem posouzení rozšířeného senátu by měl být výklad § 11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „zákon o místních poplatcích) ve vztahu k povinnosti správce poplatku vyměřit poplatek uhrazený po lhůtě splatnosti platebním výměrem.

[3] V projednávané věci jde o poplatky uhrazené žalobkyní za I. a II. čtvrtletí 2011 a o poplatek uhrazený gate seven a. s. za I. čtvrtletí 2011. Krajský soud vycházel z úvahy, dle které se na poplatky, které byly uhrazeny ve správné výši avšak opožděně, nevztahuje speciální úprava pro nesporné poplatkové povinnosti (absence povinnosti vydat platební výměr), ale správce poplatku je povinen poplatek vyměřit platebním výměrem.

[4] Vzhledem k tomu, že správce poplatku platební výměry nevydal, ač je ze zákona vydat měl, nedošlo k vyměření ani zákonnému předepsání místního poplatku. Byl-li tento poplatek (poplatky) žalobkyní či gate seven a. s. z opatrnosti po lhůtě splatnosti uhrazen a následně evidován na příslušném daňovém účtu, jednalo se s ohledem na neexistenci právního podkladu pro jeho zaplacení o přeplatek, který byl správce poplatku k její žádosti povinen vrátit.

[5] Z uvedeného důvodu krajský soud výroky II. – IV. podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2016, č. j. JMK 26966/2016, sp. zn. S-JMK 80625/2011 OSPŽ, ze dne 25. 2. 2016, č. j. JMK 27520/2016, sp. zn. S-JMK 122404/2011 OSPŽ a ze dne 25. 2. 2016, č. j. JMK 28492/2016, sp. zn. S-JMK 76762/2011 OSPŽ, a věc v tomto rozsahu podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

[6] Ve vztahu k poplatkům zaplaceným žalobkyní za II. čtvrtletí 2011 a gate seven a. s. za II. a III. čtvrtletí 2011, které byly uhrazeny včas, se dle krajského soudu neuplatní shora uvedené závěry ohledně zákonné povinnosti platební výměr vydat. Sporná otázka, zda žalobkyni svědčí hmotněprávní povinnost zaplatit místní poplatek a v jaké výši, byla přezkoumána v rámci řízení o vrácení vratitelného přeplatku podle § 155 daňového řádu, přezkumu vlastní poplatkové povinnosti tak bylo dosaženo, byť odlišnou procesní cestou, než přezkumem platebního výměru. S odkazem na rozsudek NSS ze dne 30. 11. 2017, č. j. 10 Afs 57/2017 – 32, rovněž uvedl, že prekluze práva vydat platební výměry nemá vliv na existenci poplatkové povinnosti a na rozhodování o existenci vratitelného přeplatku, a správní orgány proto postupovaly správně, když žádosti žalobkyně o vrácení přeplatku podle § 155 daňového řádu bez ohledu na uplynutí prekluzivní doby pro vydání platebního výměru zamítly. Výrokem V. proto krajský soud žalobu ve zbývajícím rozsahu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Výrokem VI. rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit stěžovatelce a) náhradu nákladů řízení o žalobě ve výši 17 712 Kč.

[7] Rozsudek krajského soudu napadli kasačními stížnostmi jak žalobkyně [dále jen „stěžovatelka a)“], tak žalovaný [dále jen „stěžovatel b)“]. Stěžovatelka a) brojí proti rozsudku krajského soudu v rozsahu výroků V. a VI., stěžovatel b) napadá rozsudek krajského soudu v rozsahu výroků II. – IV. a VI.

[8] Stěžovatel b) nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že v případě rozhodování o žádosti podle § 155 daňového řádu je nutné v případě, kdy poplatník svou povinnost uhradit poplatek dobrovolně splní, avšak opožděně, trvat na povinnosti vydat platební výměr. Poplatník totiž ani za takové situace neztratí možnost hmotněprávního přezkumu poplatkové povinnosti, který může proběhnout v rámci řízení o žádosti o vrácení vratitelného přeplatku.

II. Důvody postoupení věci rozšířenému senátu

[9] Předkládající senát si je vědom, že zákonem č. 458/2011 Sb., o změně zákonů souvisejících se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů byl § 10a zákona o místních poplatcích, který upravoval místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení k 31. 12. 2011 zcela derogován a nahrazen odvodem z loterií a jiných podobných her. Sporným je však výklad § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích, který se i nadále aplikuje při vyměřování všech ostatních místních poplatků.

[10] Podle § 11 zákona o místních poplatcích ve znění rozhodném pro projednávanou věc platilo, že [n]ebudou-li poplatky zaplaceny (odvedeny) včas nebo ve správné výši, vyměří obec poplatek platebním výměrem. Včas nezaplacené (neodvedené) poplatky nebo jejich nezaplacenou (neodvedenou) část může obec zvýšit až na trojnásobek (s účinností od 1. 3. 2011 bylo uvedené znění doplněno o možnost vyměřit poplatek hromadným předpisným seznamem). Předkládající senát zjistil, že ke sporné otázce, tj. k povinnosti vyměřit pozdě uhrazený poplatek jakož i k existenci případného přeplatku se již judikatura NSS vyjádřila. Uvést lze např. rozsudky ze dne 6. 2. 20219, č. j. 6 Afs 201/2018- 27, a ze dne 13. 2. 2019, č. j. 1 Afs 184/2018 - 31.

[11] NSS v uvedených rozsudcích nesouhlasil se závěrem krajských soudů, které shodně jako krajský soud v nyní projednávané věci odlišovaly situaci, kdy povinnost vydat platební výměr ve věci místního poplatku plyne správci poplatku z výkladu zákona provedeného rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 Afs 68/2012  34 (rozšířený senát dovodil povinnost správce poplatku vydat platební výměr i v případě, že byl poplatek uhrazen včas a ve správné výši za předpokladu, že nejpozději v poslední den lhůty, ve které byl poplatník povinen splnit ohlašovací povinnost, sdělil poplatník kvalifikovaným způsobem své pochybnosti a současně o vydání platebního výměru požádal), a na druhé straně situaci, kdy povinnost vydat platební výměr plyne správci daně přímo z gramatického výkladu zákona, tj. poplatník nezaplatil poplatek včas nebo ve správné výši.

[12] Naopak šestý i první senát obě situace považovaly za zcela srovnatelné a v návaznosti na rozsudek desátého senátu ze dne 30. 11. 2017, č. j. 10 Afs 57/2017 – 32, konstatovaly, že vydání platebního výměru má v případě řádně ohlášeného a zaplaceného místního poplatku sloužit k tomu, aby mohla být přezkoumána sporná poplatková povinnost. Platební výměr je deklaratorní a slouží jen jako podklad pro další obranu v případě sporné poplatkové povinnosti, jak vyplývá z již zmíněného usnesení rozšířeného senátu. Poplatková povinnost tedy vzniká přímo na základě zákona, obecně závazné vyhlášky a právní skutečnosti, spojené se vznikem poplatkové povinnosti. Účelem vydání platebního výměru je podání informace poplatníkovi o vzniku povinnosti, výši poplatku, skutečnostech tuto výši určujících a v neposlední řadě výzva k zaplacení (srov. též rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2009, č. j. 5 Afs 55/2008 – 38, ve vztahu k deklaratornímu platebnímu výměru na daňové penále). Žalobci poplatková povinnost v rozhodném období svědčila, což bylo se stejným výsledkem přezkoumáno v rámci řízení ve věci žádosti o vrácení přeplatku správcem poplatku, žalovaným, krajským soudem a nyní i Nejvyšším správním soudem. Za této situace nelze konstatovat nezákonnost rozhodnutí o (ne)vrácení přeplatku pouze z toho důvodu, že v procesu vyměření poplatku nebyl zároveň vydán deklaratorní platební výměr na ohlášenou, zaplacenou a přezkoumanou poplatkovou povinnost, který by se nadto ani žalobci nedoručoval, ale pouze založil do spisu, neboť žalobce svou poplatkovou povinnost splnil.

III. Názor předkládajícího senátu

[13] Předkládající senát dospěl k právnímu názoru odlišnému od názoru šestého a prvního senátu. Má za to, že zákonem stanovenou povinnost vyměřit místní poplatek platebním výměrem nelze zaměňovat se situací, kdy sám zákon vyměření poplatku nepředpokládá a tuto povinnost s ohledem na právo na spravedlivý proces dovodil u včas a ve správné výši uhrazených poplatků až rozšířený senát.

[14] Poplatky lze obecně vymezit jako nesankční peněžitá plnění, která ukládají veřejnoprávní subjekty jednotlivcům a která jsou příjmem veřejných rozpočtů. Podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Podle článku 4 odst. 1 Listiny lze povinnosti ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích. Ukládání, vyměřování a výběr daní a poplatků proto nemůže záviset na libovůli správce daně.

[15] Speciální úprava v zákoně o místních poplatcích, která nestanoví povinnost vydat platební výměr v případě včas a ve správné výši uhrazené poplatkové povinnosti, nemá za následek ani popření základních principů nalézacího řízení ani neomezenou dobu, v rámci které lze poplatky poplatníkovi vyměřit, předepsat či vymáhat.

[16] Zákon o místních poplatcích obsahuje hmotněprávní ustanovení upravující jednotlivé místní poplatky a jejich jednotlivé konstrukční prvky, avšak částečně obsahuje též procesní ustanovení, na která je nutno nahlížet jako na odchylky od obecné úpravy upravené v daňovém řádu. Daňový řád se použije subsidiárně. Místní poplatek se platí na základě ohlašovací povinnosti bez daňového přiznání, přičemž zákon o místních poplatcích stanoví povinnost poplatek vyměřit, pokud poplatník místní poplatek nebo jeho část nezaplatí (neodvede) včas nebo ve správné výši.

[17] Tam, kde zákon o místních poplatcích ukládá správci poplatku povinnost vydat platební výměr, má platební výměr na poplatek zcela stejnou povahu jako platební výměr na daň. V obou případech totiž existuje zákonný podklad, který takovou povinnost ukládá, jakož i zákonná povinnost vyměřenou povinnost uhradit. V obou případech také musí nastat právní skutečnost, spojená se vznikem daňové povinnosti (provozování výherních hracích přístrojů na jedné straně, dosažení zdanitelných příjmů u daně z příjmů či zdanitelných plnění na výstupu u daně z přidané hodnoty na straně druhé).

[18] Z tohoto úhlu pohledu tak má deklaratorní povahu i jakýkoli platební výměr na daň z přidané hodnoty či daň z příjmů. Nikoho by však nenapadlo, že z tohoto důvodu není správce daně vázán prekluzivními lhůtami nebo že může předepsat či vymáhat i nevyměřenou daň.

[19] Ostatně rozšířený senát deklaratorní povahu platebního výměru zmínil ve zcela jiném kontextu než pozdější judikatura. V bodu 10 svého usnesení rekapituloval závěry rozsudku NSS ze dne 22. 6. 2011, č. j. 1 Afs 31/2011 – 56, proti kterým se vymezil předkládající senát („[s]oudního přezkumu lze docílit tehdy, pokud správce daně vydá platební výměr dle § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích. V rámci přezkumu platebního výměru je pak možné namítat jednak nezákonnost či protiústavnost právní úpravy ukládající povinnost platit místní poplatek, jednak nezákonnost ve vztahu ke konkrétním okolnostem individuálního případu (pochybení při výkladu právních norem, nesprávné stanovení výše poplatku apod.) Platební výměr dle § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích je deklaratorním rozhodnutím, které nezakládá poplatkovou povinnost, ale toliko závazně určuje výši dlužného poplatku. Teprve na základě platebního výměru je možné vést daňovou exekuci, zanést nedoplatek do evidence daní. Skutečnost, že proti povinnosti uhradit místní poplatek se lze bránit teprve poté, co je vydán platební výměr, není v rozporu s čl. 11 nebo čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Zákon o místních poplatcích ve spojení se zákonem o správě daní a poplatků poplatníkovi zaručuje, že bude moci zpochybnit poplatkovou povinnost a dosáhnout jejího soudního přezkumu dříve, než bude zahájena daňová exekuce, tedy než bude fakticky zasaženo do majetkové podstaty poplatníka). Poplatník si nemůže vynutit přezkum existující, avšak nevyměřené poplatkové povinnosti tím, že se na žalovaného obrátí podáním, jež není řádným opravným prostředkem dle aplikovatelného procesního řádu. Druhý senát v rozsudku ze dne 17. 1. 2012, č. j. 2 Afs 76/2011 – 62, naopak dospěl k závěru, že nesouhlasí-li poplatník s výší poplatku, kterou by měl na základě obecně závazné vyhlášky platné v dané obci zaplatit, a tento svůj nesouhlas kvalifikovaným způsobem vyjádří, byť by přitom poplatek fakticky zaplatil ve výši požadované obecně závaznou vyhláškou, má správce poplatku povinnost vydat platební výměr na základě subsidiárního použití § 140 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“).

[20] Předkládající senát je přesvědčen, že obdobně jako daň, musí byt i místní poplatek, který nebyl uhrazen ve správné výši či včas, vyměřen platebním výměrem a to ve lhůtě pro stanovení daně. Účelem práva je zjednat spravedlnost, ale též nastolit právní jistotu. Tyto jednotlivé účely mohou být někdy v protikladu. Proto právo používá mimo jiné čas jako nejvýznamnější objektivní (mimovolní) právní skutečnost a s jeho plynutím spojuje právní následky. Kdyby tomu tak nebylo, nemohla by společnost řádně fungovat nebo se dále rozvíjet, neboť veškeré právní akty či úkony by mohly být stále relativizovány a zpochybňovány. Zásahy veřejné moci do soukromé sféry jsou proto vždy limitovány během času. Stejně tak je během času podmíněna i náprava nepravostí, protiprávností, uvedení stavu faktického do souladu s požadavky práva.

[21] Ostatně povinnost vést nalézací řízení pro vyměření místního poplatku dovodila i judikatura NSS. Tak např. v rozsudku ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 Afs 113/2013-41, NSS uvedl „[j]akkoli jsou místní poplatky (z hlediska rozpočtové skladby) svou povahou daňovými výnosy, nelze přehlédnout jejich specifickou povahu. Oproti daním v užším slova smyslu je u nich více akcentována funkce regulační; funkce fiskální pak primárně směřuje alespoň k částečné kompenzaci (ve vztahu k loteriím a jiným podobným hrám např. problematika hlučnosti heren, možného zvýšení kriminality v obci, a s tím souvisejících nákladů apod.). Vzhledem k jejich jednoduchosti se při placení místních poplatků nepředpokládá, že bude docházet k rozporům mezi plátcem a správcem místního poplatku. Z těchto důvodů je usnadněn i výběr místních poplatků, neboť ustanovení § 11 zákona o místních poplatcích jak ve znění účinném do 31. 12. 2010 (Nebudou-li poplatky zaplaceny (odvedeny) včas nebo ve správné výši, vyměří obec poplatek platebním výměrem.), tak i ve znění účinném po 1. 1. 2011 (Nebudou-li poplatky zaplaceny poplatníkem včas nebo ve správné výši, vyměří mu obecní úřad poplatek platebním výměrem. Nebudou-li poplatky odvedeny plátcem poplatku včas nebo ve správné výši, vyměří mu obecní úřad poplatek platebním výměrem k přímé úhradě.) předpokládá, že nalézací řízení pro vyměření místního poplatku následuje až tehdy, pokud místní poplatek není včas a ve správné výši zaplacen nebo odveden“.

[22] Prekluzivní lhůta je upravena v § 148 daňového řádu. Základní délka této lhůty činí 3 roky a počíná běžet dnem, kdy se místní poplatek stal splatným. Rozhodnutí o stanovení poplatku musí také ve lhůtě pro stanovení daně nabýt právní moci. Marným uplynutím lhůty pro stanovení daně zaniká právo správce poplatku místní poplatek vyměřit (srov. např. nález ÚS ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 1341/08).

[23] Smyslem prekluze stejně jako promlčení je jednak přispívat k právní jistotě účastníků právních vztahů, jednak stimulovat věřitele (ať již jím je subjekt soukromého práva nebo veřejná moc) k včasnému uplatnění jeho práv. V případě nároků veřejné moci nadto prekluze, případně promlčení, snižuje možnost svévolných zásahů do právní sféry fyzických a právnických osob. Neomezená možnost uplatnění určitých majetkových práv vůči dlužníkovi bez ohledu na běh času by jednak zásadním způsobem zvýšila transakční náklady adresátů veřejných subjektivních práv a povinností, a to již jen s ohledem na neomezenou dobu, po kterou by museli vést určitou evidenci relevantní pro potenciální uplatnění nároku, jednak by vytvořila totální právní nejistotu ohledně jejich majetkové situace a těch závazků, které vznikly třebas i velmi dávno v minulosti. Jak v daňovém kontextu judikoval Ústavní soud, lhůty k vyměření daně mají významný vliv na právní jistotu: „Účelem zavedení prekluzívních lhůt pro vyměření bylo stimulovat správce daně k včasnému výkonu jeho práv a povinností a z hlediska právní jistoty daňových subjektů pak nastolit situaci, kdy po jejich uplynutí zanikají i jejich povinnosti, které zejména pokud jde o povinnost prokazovat, jsou po uplynutí delší doby vždy spjaty s určitými problémy“ (viz nález ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 493/05). Časově neomezená možnost určitý druh závazků uplatnit by jistě vedla k problematickému rozhodování orgánů státní správy i soudů, které by byly nuceny rozhodovat i o velmi starých pohledávkách, na které již neexistují dostatečné důkazní prostředky, což by ohrozilo právní jistotu nejen dlužníka, ale i věřitele. V neposlední řadě by byla favorizace státní moci uplatnit určitou majetkovou pohledávku kdykoliv bez ohledu na běh času nepřípustná též s ohledem na ústavní požadavky rovnosti a zákazu diskriminace (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 2. 2009, č. j. 1 Afs 15/2009 – 105, č. 1837/2009 Sb. NSS).

[24] K prekluzi práva správce poplatku na vyměření místního poplatku jsou povinni přihlédnout z úřední povinnosti jak odvolací orgán, tak soud v případném soudním přezkumu. Vyměření místního poplatku po uplynutí prekluzivní lhůty je vadou, která způsobuje nezákonnost. Pokud by tedy nedošlo ke zrušení takového rozhodnutí, svědčila by mu domněnka správnosti a zákonnosti a mohlo by představovat exekuční titul, na základě kterého může být zahájeno vymáhání nedoplatku.

[25] V projednávané věci zákon o místních poplatcích stanoví povinnost místní poplatek vyměřit a daňový řád, který se použije subsidiárně, omezuje dobu, v níž je možné poplatek vyměřit, a po jejím uplynutí činí takový postup protiprávním. Pokud tedy vůbec nebyl platební výměr v situaci, kdy to sám zákon ukládá, vydán, nelze uhrazenou platbu považovat za splnění daňové povinnosti, ale ve smyslu § 150 odst. 4 daňového řádu je nutno ji zaevidovat jako platbu na dosud nestanovenou daň. Platba bez řádného vyměření poplatkové povinnosti není ničím jiným než přeplatkem, se kterým správce poplatku zachází postupem ve smyslu § 155 a násl. daňového řádu.

[26] Pro úplnost předkládající senát uvádí, že judikaturní závěry umožňující přezkoumat existenci hmotněprávní povinnosti v řízení o žádosti o přeplatek se týkaly primárně situace, kdy zákon povinnost vydat platební výměr výslovně nestanovil, tj. v případě, že poplatník poplatek uhradil včas a ve správné výši. V rozsudku ze dne 8. 4. 2016, č. j. 2 Afs 320/2015 - 35, NSS k této otázce konstatoval, že se stěžovatel „[n]edomáhal vrácení přeplatku z toho důvodu, že nebyl vydán platební výměr, ale proto, že mu nesvědčí hmotněprávní poplatková povinnost (...) Lze tak konstatovat, že stěžovatel nezvolil cestu prostřednictvím domáhání se vydání platebních výměrů a brojení proti jejich zákonnosti (jako poplatníci ve věci řešené rozšířeným senátem v usnesení č. j. 2 Afs 68/2012 – 34), ale pokusil se uhrazené poplatky zpochybnit prostřednictvím žádosti o vrácení přeplatku. Za těchto okolností se proto plně uplatnila zákonná úprava stanovená v § 11 zákona o místních poplatcích. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že stěžovatel v tomto případě nebyl nikterak zkrácen na žádném svém právu, neboť v řízení o vrácení přeplatku byly námitky, kterými stěžovatel zpochybňoval svoji poplatkovou povinnost, správními orgány i krajským soudem v rámci stěžovatelem zvolené procesní obrany řádně vypořádány.“

[27] V rozsudcích NSS ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 120/2015 - 31, a ze dne 27. 10. 2015, č. j. 2 Afs 50/2015 - 60, druhý senát vysvětlil, že postup zvolený v rozsudku ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 Afs 113/2013 – 41, tj. připuštění přezkumu hmotněprávní povinnosti v řízení o přeplatku byl zvolen s hledem na to, „[…] aby jím řešená věc nebyla nadále prodlužována, neboť byl toho názoru, že zde hmotněprávní povinnost posouzena byla, a nepovažoval ji za jakkoli spornou, stejně jako krajský soud. To je právě důsledkem výše zmíněné situace řady sporů, kdy procesní fáze nastiňovala i jiný způsob řešení, než k jakému dospěl rozšířený senát tohoto soudu. Podstatné je, že i tento způsob řešení zahrnoval posouzení hmotněprávní povinnosti. V nyní projednávané věci se však krajský soud, jenž vycházel z usnesení rozšířeného senátu, hmotněprávní stránkou poplatkové povinnosti vůbec nezabýval a s ohledem na konstantní judikaturu i rozsah kasačního přezkumu tak nemůže učinit ani Nejvyšší správní soud (…) Rozsudek pátého senátu se navíc zabývá přeplatkem na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené ministerstvem za situace, kdy poplatníci nemohli znát pozdější judikaturu Nejvyššího správního soudu (zejména usnesení rozšířeného senátu č. j. 2 Afs 68/2012 - 34) a nevěděli, že je možné se u místních poplatků (i v případě jejich zaplacení) domáhat vydání platebního výměru způsobem popsaným v usnesení rozšířeného senátu (s ohledem na ustanovení § 11 zákona o místních poplatcích). Za uvedené situace by bylo odmítnutím spravedlnosti, pokud by se poplatník, který se vydání platebního výměru nedomáhal, avšak požádal o vrácení přeplatku dle § 155 daňového řádu, nedomohl hmotněprávního přezkumu své poplatkové povinnosti. Proto dospěl pátý senát k závěru, že je v rámci řízení o přeplatku možné přezkoumat hmotněprávní poplatkovou povinnost“.

[28] Teprve pozdější judikatura reprezentovaná v tomto usnesení shora uvedeným rozsudky šestého a prvního senátu učinila v rozporu s principy nalézacího řízení přezkum hmotněprávní povinnosti v řízení o přeplatku obecným standardem.

IV. Závěr

[29] Ze shora uvedených důvodů předkládající devátý senát dle § 17 odst. 1 s. ř. s. postoupil věc rozšířenému senátu, aby se vyjádřil k otázce, zda je správce daně poplatku ve smyslu § 11 zákona o místních poplatcích povinen v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě vyměřit platebním výměrem pozdě uhrazený poplatek.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: J. B., F. D., Z. K., P. M., B. P., A. R., K. Š.. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§ 8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení. Podat svá vyjádření k obsahu předkládajícího usnesení mohou ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto usnesení.

V Brně dne 29. července 2021

JUDr. B. P.
předsedkyně senátu