Rozsudek ze dne 31. 7. 2020
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: T. K., zastoupený JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem [adresa] Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2018, č. j. 31 A 55/2017 – 73,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobce podává kasační stížnost proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 21. 2. 2017, č. j. JMK 28512/2017, sp. zn. S-JMK 153651/2016/ODOS/Ša. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 30. 8. 2016, č. j. MMB/0333699/2016, sp. zn. ODSČ/MMB/0225436/2016, kterým správní orgán I. stupně podle § 123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v relevantním znění (dále jen „zákon o silničním provozu“), zamítl námitky žalobce proti záznamům bodů v jeho evidenční kartě řidiče a tyto záznamy potvrdil.
[2] Dne 30. 5. 2016 bylo žalobci doručeno oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče spolu s výzvou k odevzdání řidičského průkazu dle § 123c odst. 3 zákona o silničním provozu. Žalobce dne 3. 6. 2016 podal u správního orgánu I. stupně námitky proti provedenému záznamu bodů. Dne 21. 6. 2016 byl správnímu orgánu I. stupně doručen přípis žalobce, v němž žádal o doplnění spisového materiálu o pokutové bloky, které tvořily podklad pro předmětné záznamy bodů. Správní orgán I. stupně si vyžádal kopie pokutových bloků a na jejich základě provedl opravu data nejstaršího záznamu (z roku 2006), která však neměla vliv na dosažení (resp. v případě žalobce překročení) hranice 12 bodů. Dne 17. 8. 2016 byla správnímu orgán I. stupně doručena žádost o přerušení řízení, v níž žalobce tvrdil, že podklady pro rozhodnutí nejsou kompletní, žádal o přezkoumání způsobilosti pokutových bloků jako podkladů pro záznam bodů a předložil podnět k přezkumnému řízení, adresovaný Policii České republiky. Této žádosti správní orgán I. stupně nevyhověl a vydal výše uvedené rozhodnutí ze dne 30. 8. 2016, č. j. MMB/0333699/2016, sp. zn. ODSČ/MMB/0225436/2016, kterým žalobcovy námitky zamítl a potvrdil provedené záznamy bodů. Žalobce neuspěl ani s odvoláním u žalovaného, který ho zamítl již rovněž uvedeným rozhodnutím ze dne 21. 2. 2017, č. j. JMK 28512/2017, sp. zn. S-JMK 153651/2016/ODOS/Ša.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji rozsudkem ze dne 17. 12. 2018, č. j. 31 A 55/2017 – 73, zamítl. Krajský soud nejprve zrekapituloval skutková zjištění a krátce shrnul obsah rozhodnutí žalovaného, přičemž dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je ve vztahu k odvolacím námitkám přezkoumatelné a žalovaný námitky řádně vypořádal. Následně odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, především na rozsudek ze dne 28. 8. 2014, č. j. 4 As 127/2014 – 39, ze dne 23. 11. 2015, č. j. 6 As 191/2015 – 41, a ze dne 14. 1. 2016, č. j. 7 As 277/2015 – 41 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zmiňovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz). S ohledem na ni se pak zabýval námitkami proti jednotlivým pokutovým blokům, neboť za hlavní spornou otázku v projednávané věci považoval především způsobilost pokutových bloků být podkladem pro záznam bodů v registru řidičů. U jednotlivých pokutových bloků krajský soud dospěl k závěru, že jsou způsobilými podklady pro záznam bodů v registru řidičů. Na závěr pak uvedl, že veškeré žalobcem uplatněné námitky jsou zcela obecné, byť směřují proti jednotlivým pokutovým blokům, neboť naprosto nereflektují jejich obsah, který sám o sobě uvedené námitky vyvrací. Označení dotčeného právního předpisu na pokutových blocích pouze jeho sbírkovým číslem považoval krajský soud za zcela dostačující.
[4] Krajský soud odmítl rovněž tvrzení žalobce, že se správní orgány nezabývaly jednotlivými důkazními prostředky, neboť si právě opatřily veškeré pokutové bloky a zkoumaly jejich způsobilost být podkladem pro záznam bodů do registru řidičů. Jestliže tyto bloky jsou dostatečným podkladem pro zápis bodů v bodovém hodnocení řidiče, nelze dle krajského soudu hodnotit postup žalovaného v daném řízení jako nezákonný. Naopak, krajský soud považoval veškeré žalobcem uplatněné námitky obsahem správního spisu za vyvrácené a zcela nedůvodné. Proto krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, podle níž měly správní orgány zohlednit rozhodování jiných správních orgánů, na které poukazoval (Krajský úřad Moravskoslezského kraje či Městský úřad Písek). Správní orgán I. stupně i žalovaný dle krajského soudu posuzovali způsobilost jednotlivých pokutových bloků, postupovali tedy shodně jako žalobcem uváděné správní orgány, nebylo proto možné ani hovořit o tom, že by bylo porušeno legitimní očekávání žalobce.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (stěžovatel) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností a navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[6] Úvodem kasační stížnosti stěžovatel pouze rekapituloval některé závěry krajského soudu obsažené v napadeném rozsudku, aniž by se vůči nim jakkoli vymezil; dále uvedl, že „v žalobě ze dne 9. 3. 2017 namítal a stále namítá, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech“, následně však pouze doslovně převzal některé pasáže žaloby brojící proti rozhodnutí žalovaného, aniž by předkládal jakékoli nové argumenty či polemizoval s napadeným rozsudkem krajského soudu. Po zopakování žalobních námitek pak stěžovatel uvedl, že v nesprávném právním posouzení věci spatřuje kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[7] Nad rámec žaloby stěžovatel pouze doplnil, že zásada legitimního očekávání i zásada rovnosti účastníků před přestupkovým orgánem zakazují, aby ve skutkově shodných nebo podobných případech správní orgány rozhodovaly rozdílně. Výjimky z této zásady jsou dle stěžovatele připuštěny, ovšem změny v rozhodovací praxi správních orgánů by měly být řádně odůvodněny, v čemž žalovaný pochybil, neboť jím předložená rozhodnutí zcela ignoroval. Navíc dle stěžovatele by zásada legitimního očekávání měla zaručit rovnost při posuzování nejen zcela shodných případů, ale i případů podobných. Správní orgán je správní praxí vázán, a pokud má opačný názor, je třeba ho řádně odůvodnit, což žalovaný v nyní posuzované věci neučinil, a to ani v nejobecnější rovině. Za nemyslitelné stěžovatel pokládal rovněž to, aby krajský soud rozhodující o žalobě zcela převzal chybný názor žalovaného; v tom stěžovatel spatřuje kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační stížnost považuje za nedůvodnou, odkázal na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně a svého rozhodnutí, na své vyjádření k žalobě a na rozsudek krajského soudu ve věci.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud předesílá, že se obdobnými námitkami, které vznáší jménem stěžovatele jeho zástupce v nyní posuzované věci, již zabýval v řadě dalších případů (nyní rozhodující senát naposledy v rozsudku ze dne 19. 6. 2020, č. j. 5 As 187/2017 – 62). Jak zdejší soud uvedl např. ve svém rozsudku ze dne 16. 5. 2019, č. j. 10 As 123/2019 – 51, „zástupce stěžovatele podává v celé řadě obdobných případů, v nichž zastupuje jiné stěžovatele, kteří rovněž nasbírali 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče, téměř na vlas stejné kasační stížnosti (nedávno např. věci vedené u NSS pod sp. zn. 1 As 366/2018, 1 As 467/2018, 3 As 49/2019; též viz desítky dalších předcházejících kauz). NSS při projednání této kasační stížnosti vycházel zejména z této početné prejudikatury. Přitom pokládá za zbytečné, aby podrobně poněkolikáté v téměř stejných případech vysvětloval totéž; i proto co do posouzení věcných otázek odkazuje stěžovatele na poměrně košaté odůvodnění rozhodnutí v jiné velmi podobné kauze (rozsudek ze dne 6. 6. 2018, čj. 10 As 141/2018-40)“.
[12] Specifickým rysem postupu zástupce stěžovatele v těchto případech je, že jménem svých klientů opakuje tutéž argumentaci již poněkolikáté (v odvolání, v žalobě i v kasační stížnosti), z valné části doslova, a téměř nijak nereaguje na to, jak se s ní vypořádaly dříve rozhodující orgány. Zde je nutné poznamenat, že dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu obsah a kvalita návrhu předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu o takovém návrhu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54). Nejvyšší správní soud na tuto skutečnost již v obdobných případech poukazoval a dospěl dokonce k závěru, že z tohoto pohledu je taková kasační stížnost, jaká byla podána i v nyní posuzované věci, na samé hranici projednatelnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2019, č. j. 2 As 202/2018 – 55).
[13] Stěžovatel uvedl, že v postupu krajského soudu, který dle něj zcela převzal chybný názor žalovaného, spatřuje kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Dle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu „tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost“. Stěžovatel však v kasační stížnosti neupřesnil, jaké vady mělo zjišťování skutkové podstaty správními orgány vykazovat, pouze zopakoval v žalobě uváděné údajné nedostatky jednotlivých přestupkových bloků, s nimiž se již krajský soud důkladně vypořádal. Nejvyšší správní soud proto pouze v obecné rovině konstatuje, že v řízení před správními orgány nebyl při zjišťování skutkového stavu věci porušen zákon, stejně tak správní orgány spolehlivě prokázaly skutkový stav, který má oporu ve spise. Správní orgán I. stupně vycházel nejen z jednotlivých oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení, ale vyžádal si a přezkoumal i pokutové bloky jako podklady pro zápis bodů. Stěžovateli bylo umožněno seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí. Nejvyšší správní soud má za to, že na základě uvedených podkladů byl spolehlivě bez jakýchkoli důvodných pochybností zjištěn skutkový stav a správní orgán I. stupně jej ve svém rozhodnutí dostatečně popsal spolu se závěry, které z něj vyplývaly. Obdobně pak postupoval i žalovaný.
[14] Podle § 123b odst. 1 zákona o silničním provozu, v relevantním znění, se řidiči motorového vozidla, kterému byla příslušným orgánem uložena sankce za přestupek, sankce za jednání vojáka označené za přestupek ve zvláštním právním předpise, nebo mu byl uložen kázeňský trest za jednání mající znaky přestupku anebo mu byl soudem uložen trest za trestný čin nebo jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno nebo u něhož bylo rozhodnuto o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání, a zároveň tento přestupek, jednání vojáka označené za přestupek ve zvláštním právním předpise, jednání mající znaky přestupku anebo trestný čin, za který byl řidiči uložen trest nebo pro nějž bylo trestní řízení vedeno, řidič motorového vozidla spáchal jednáním zařazeným do bodového hodnocení dle přílohy k zákonu o silničním provozu, zaznamená v registru řidičů stanovený počet bodů. Po dosažení celkového počtu 12 bodů řidič pozbývá dle § 123c odst. 3 zákona o silničním provozu řidičské oprávnění uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo oznámení správního orgánu o dosažení 12 bodů doručeno, a zároveň je povinen ve stejné lhůtě odevzdat řidičský průkaz. Řízení o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů je upraveno v § 123f zákona o silničním provozu, přičemž podá-li řidič motorového vozidla tyto námitky po dosažení celkového počtu 12 bodů, avšak dříve, než pozbude řidičské oprávnění, běh lhůty, v níž řidič pozbývá řidičské oprávnění a v níž je povinen odevzdat řidičský průkaz, se přerušuje do pravomocného rozhodnutí o jeho námitkách.
[15] Nejvyšší správní soud odkazuje na svou bohatou judikaturu zabývající se otázkou přezkumu podkladů pro záznam bodů v registru řidičů. Jak uvedl např. v rozsudku ze dne 6. 6. 2018, č. j. 10 As 141/2018 – 40, dle této judikatury je obecní úřad obce s rozšířenou působností jako správní orgán I. stupně oprávněn zkoumat „pouze to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam (tj. pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu veřejné správy či soudu ve smyslu § 123b odst. 1 a 2 zákona o silničním provozu), zda záznam v registru řidičů byl proveden v souladu s tímto podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá bodovému hodnocení v souladu s přílohou k zákonu o silničním provozu. Správní orgán v tomto řízení zásadně nepřezkoumává správnost a zákonnost aktů orgánů veřejné moci, na základě kterých byl záznam proveden, neboť na tyto akty je třeba nahlížet jako na správné, zákonné a nezměnitelné, a to až do okamžiku, než je příslušný orgán veřejné moci zákonem předvídaným postupem prohlásí za nezákonné a zruší je (srov. rozsudek ze dne 6. 8. 2009, čj. 9 As 96/2008-44 a mnoho dalších)“.
[16] Stěžovatel v kasační stížnosti stejně jako v žalobě namítal, že popis skutku, jeho právní kvalifikace a místo spáchání přestupku nebyly na pokutových blocích uvedeny dostatečně určitě a srozumitelně. Jak již bylo konstatováno, správní orgán I. stupně si vyžádal kopie pokutových bloků (v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 5 As 39/2010 - 76, publ. pod č. 2145/2010 Sb. NSS), řádně k nim přihlédl a žádné vady, jež by měly za následek nezpůsobilost uvedených pokutových bloků jakožto podkladů pro záznam bodů do registru řidičů, neshledal. Ke shodnému závěru následně dospěli žalovaný i krajský soud.
[17] Nejvyšší správní soud přitom ze správního spisu ověřil, že skutková zjištění správních orgánů i krajského soudu jsou správná. V případě přezkumu namítaných vad pokutových bloků dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že pokutové bloky jsou způsobilými podklady pro záznam bodů do registru řidičů. V tomto směru Nejvyšší správní soud znovu poukazuje na svou judikaturu, ze které vyplývá, že formálními nedostatky pokutových bloků se mohou správní orgány zabývat pouze do té míry, v jaké mohou tyto nedostatky zpochybnit způsobilost jednotlivých podkladů pro záznam tak, že je vůbec nelze jako podklad použít, např. z důvodu jejich nesrozumitelnosti či dokonce nicotnosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2011, č. j. 2 As 19/2011 – 87, a ze dne 26. 5. 2016, č. j. 7 As 63/2016 - 47). Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 94/2012 - 20, zdůraznil, že „[n]e vždy je totiž následkem formálních či obsahových nedostatků pokutového bloku jeho nezpůsobilost být podkladem pro zápis bodů do registru. V každém konkrétním případě je třeba posuzovat, zda takové pochybení může mít dopad na způsobilost pokutového bloku být podkladem pro zápis bodů. Za pravomocný, a tedy ani za způsobilý být podkladem pro zápis bodů do registru, nelze např. považovat pokutový blok, na kterém chybí podpis přestupce“.
[18] Formálními nedostatky způsobujícími nepoužitelnost podkladů jsou základní nedostatky náležitostí pokutových bloků. Tyto náležitosti představují především osoba přestupce, popis jednání, jímž byla naplněna skutková podstata přestupku, a datum nabytí právní moci rozhodnutí (v případě pokutového bloku datum jeho vydání), neboť na jejich základě lze dle § 123b zákona o silničním provozu a zmiňované přílohy k tomuto zákonu určit, komu se má v registru vyznačit kolik bodů a od kterého dne. Stěžovatel však takové nedostatky jednotlivých pokutových bloků ve svých podáních většinou nenamítal, a pokud tak činil, jím vytýkané vady, jak ověřil rovněž krajský soud, zpravidla vůbec neodpovídaly tomu, co bylo na těchto blocích skutečně uvedeno.
[19] Popis skutků a jejich právní kvalifikaci na jednotlivých pokutových blocích posoudil krajský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu umožňující použití zkrácených označení příslušných ustanovení zákona či zkrácených popisů skutků, jsou-li dostatečně srozumitelné (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2016, č. j. 2 As 109/2016 - 32, a ze dne 16. 5. 2013, č. j. 4 As 8/2013 – 27, či již zmiňované rozsudky ze dne 28. 8. 2014, č. j. 4 As 127/2014 – 39, a ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 94/2012 – 20). Krajský soud vyhodnotil, že popis skutků je dostatečně konkrétní ve všech případech, čemuž přisvědčuje i Nejvyšší správní soud. Pokud jde o označení aplikovaných ustanovení zákona, lze ve zkratce odkázat např. na již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2018, č. j. 10 As 141/2018 – 40, v němž zdejší soud aproboval použití takových zkrácených označení. Stěžovatel přitom nevyjádřil žádné konkrétní okolnosti zavdávající pochybnosti o jednoznačnosti či srozumitelnosti formulací použitých na předmětných pokutových blocích.
[20] Pokud jde o další tvrzené vady pokutových bloků, stěžovatel namítal především neurčité označení místa spáchání jednotlivých přestupků. Pokud však jde o vliv popisu místa přestupku na způsobilost pokutového bloku jako podkladu pro zápis bodů, Nejvyšší správní soud konstatuje, že z ustálené judikatury nevyplývá požadavek na zcela přesné určení místa spáchání přestupku na pokutovém bloku, zvláště pokud v nyní posuzovaných případech pokutových bloků žádná pochybnost o tom, které přestupky byly spáchány a jaký počet bodů bylo třeba k nim přiřadit, ani v souvislosti s označením místa spáchání těchto přestupků nevyvstala.
[21] Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře opakovaně vypořádal i s námitkou týkající se legitimního očekávání řidiče motorového vozidla, resp. zásady rovnosti při posuzování obdobných případů. Např. v již zmiňovaném rozsudku ze dne 27. 3. 2019, č. j. 2 As 202/2018 – 55, Nejvyšší správní soud dále odkázal na svůj rozsudek ze dne 30. 5. 2018, č. j. 6 As 377/2017 – 57, v němž se uvádí:
„Správní praxí zakládající legitimní očekávání se dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, č. 1915/2009 Sb. NSS, rozumí „ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů.“ Jak ovšem vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2010, č. j. 6 Ads 88/2006 - 159, č. 2059/2010 Sb. NSS, správní praxe opírající se o nezákonný výklad nemůže zpravidla založit legitimní očekávání u adresátů správy, že tak bude setrvale postupováno i do budoucna.
I kdyby Krajský úřad Moravskoslezského kraje skutečně v některých svých rozhodnutích ve věcech námitek proti záznamu bodů v registru řidičů v plném rozsahu přezkoumával zákonnost původních rozhodnutí o přestupcích, jak naznačuje stěžovatel, nejednalo by se o setrvalou správní praxi žalovaného a tedy způsobilou založit legitimní očekávání pro řízení vedené jiným krajským úřadem (…). Pokud by různé krajské úřady jako odvolací orgány rozhodovaly odlišně, nevzniklo by stěžovateli žádné legitimní očekávání, neboť takové nevznikne z neustálené praxe. Dále pak (…) by stěžovatelem tvrzená praxe Krajského úřadu Moravskoslezského kraje byla v rozporu se zákonem, a tedy by se jí stěžovatel nemohl úspěšně dovolávat.
Navíc však ze žalobcem předloženého rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 24. 4. 2014, č. j. MSK 49924/2014, nevyplývá, že by tento úřad rozhodoval způsobem, který je prezentován v kasační stížnosti. Na str. 3 uvedeného rozhodnutí totiž Krajský úřad Moravskoslezského kraje uvádí, že v řízení o námitkách proti záznamu bodů „[p]řezkumná činnost … směřuje k posouzení zákonnosti provedení tohoto záznamu, tedy k posouzení, zda jednání, pro které byla přestupci pravomocně uložena sankce, je zařazeno do bodového hodnocení … a jsou splněny podmínky pro záznam bodů v registru řidičů. Z tohoto pohledu by naopak bylo v rozporu se zákonem, pokud by se příslušný obecní úřad … neřídil pravomocnými rozhodnutími resp. blokovými pokutami“. Z tohoto citátu se jednoznačně podává, že Krajský úřad Moravskoslezského kraje ve své praxi postupuje zcela v souladu se zákonem, jak jej vykládá judikatura Nejvyššího správního soudu, a jak byl též aplikován v nyní projednávané věci žalovaným.“
[22] Tyto závěry lze vztáhnout rovněž na právě posuzovaný případ. Jakkoliv stěžovatel předložil na podporu svého názoru o nezpůsobilosti pokutových bloků jako podkladů pro zápis bodů do registru řidičů několik rozhodnutí různých správních orgánů, nelze mezi nimi vysledovat ustálenou správní praxi, která by zakládala legitimní očekávání stěžovatele, že bude rozhodnuto v jeho prospěch. Stěžovatel ani nekonkretizoval, které ze závěrů v těchto rozhodnutích uvedených měly jeho legitimní očekávání vyvolat, nad rámec skutečnosti, že se správní orgány v jím předložených rozhodnutích zabývaly způsobilostí jednotlivých pokutových bloků pro záznam bodů do registru řidičů, přičemž, jak správně poznamenal krajský soud, zcela obdobně postupovaly správní orgány i sám krajský soud v nyní posuzované věci. Pokud správní orgány došly při posuzování různých pokutových bloků k různým závěrům ohledně jejich způsobilosti pro záznam bodů, ještě bez dalšího neznamená, že jsou tato rozhodnutí ve vzájemném rozporu. Ke svému odvolání přitom stěžovatel přiložil mimo jiné právě rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 24. 4. 2014, č. j. MSK 49924/2014, které již Nejvyšší správní soud hodnotil v uvedené citaci z rozsudku ze dne 30. 5. 2018, č. j. 6 As 377/2017 – 57. Nejvyšší správní soud tedy ani této námitce stěžovatele nemohl přisvědčit.
IV.
Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji dle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o § 60 odst. 1 větu první ve spojení s § 120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, od účastníka, který ve věci úspěch neměl. Úspěšnému žalovanému ovšem žádné náklady v tomto řízení nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. července 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu
Usnesení ze dne 27. 2. 2019
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: T. K., zastoupený JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem [adresa] Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2018, č. j. 31 A 55/2017 – 73, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Brna ze dne 30. 8. 2016, č. j. MMB/0333699/2016, byly zamítnuty námitky žalobce proti provedeným záznamům bodů v rejstříku řidičů podané podle § 123f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Proti zamítavému rozhodnutí Magistrátu města Brna podal žalobce odvolání, které bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 2. 2017, č. j. JMK 28512/2017, sp. zn. S-JMK 153651/2016/ODOS/Ša, zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo potvrzeno.
[2] Žalobce následně podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Brně, který ji rozsudkem ze dne 17. 12. 2018, č. j. 31 A 55/2017 – 73, zamítl.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) poté podal dne 24. 1. 2019 proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Žádost o přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodňoval tím, že mu hrozí nenapravitelná újma. Tato újma dle stěžovatele spočívá v tom, že ztratí možnost péče o svou rodinu, konkrétně o svou matku, které je 77 let, je vdova a vzhledem k její operaci srdce před dvěma lety ji stěžovatel musí vozit nákupy a pomáhat s domácností, čehož by bez automobilu nebyl schopen. Dále stěžovatel pečuje o svého syna, který je onkologicky nemocný, pravidelně ho tedy vozí automobilem (z důvodu jeho oslabené imunity) na lékařská vyšetření, k čemuž doložil lékařské zprávy, a do pedagogicko-psychologické poradny. Vlastnictví řidičského oprávnění mu umožňuje popsanou situaci časové skloubit s prací. I v rámci zaměstnání vykonává pozici, kdy je používání automobilu nutností, v případě ztráty řidičského oprávnění by tedy musel změnit pozici či zaměstnání opustit. Dále stěžovatel také uvedl, že vozidlo skutečně potřebuje, ročně najezdí kolem 15 tisíc kilometrů a ze svých přestupků se již poučil, jelikož za poslední tři roky se žádného přestupku nedopustil. Další nenapravitelnou újmu pro stěžovatele by představovala újma finanční, kdy by finanční náročnost úkonů spojených s navrácením řidičského průkazu (přezkoušení, vyšetření) společně se ztrátou zaměstnání znamenaly pro stěžovatele dle jeho tvrzení nepřiměřenou finanční zátěž. Stěžovatel má rovněž za to, že by případné přiznání odkladného účinku nemělo vliv na práva třetích osob. Přiznání odkladného účinku ani neohrožuje závažným způsobem veřejný zájem, jelikož přestupky, kterých se stěžovatel dopustil a na jejichž základě dosáhl dvanácti bodů, nejsou dle stěžovatelova názoru nijak závažné a rozhodně v nich nelze spatřovat ohrožení ostatních účastníků silničního provozu, přičemž k tomuto svému tvrzení stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 2 As 60/2008 – 103, publ. pod č. 1763/2009 Sb. NSS (zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www.nssoud.cz).
[5] Žalovaný ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedl, že jeho přiznání či nepřiznání ponechává zcela na Nejvyšším správním soudu. Dále žalovaný dodal, že v řízení u krajského soudu bylo návrhu na přiznání odkladného účinku vyhověno.
[6] Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek žalobě, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[7] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.
[8] Po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelem a okolností projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou v daném případě splněny.
[9] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že vzhledem k nutnosti péče o matku a nemocného syna, k čemuž stěžovatel potřebuje užívat motorové vozidlo, by právní následky rozhodnutí krajského soudu, potažmo žalovaného, spočívající v pozbytí řidičského oprávnění dle § 123c odst. 3 zákona o silničním provozu, mohly pro stěžovatele znamenat značnou újmu. V daném případě lze tedy nalézt příčinnou souvislost mezi právními účinky žalobou napadeného rozhodnutí a možným vznikem újmy stěžovatele.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku i z hlediska zbývajících podmínek stanovených v § 73 odst. 2 s. ř. s., přičemž neshledal, že by se přiznání odkladného účinku kasační stížnosti do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o věci samé jakkoli negativně dotklo jiných osob, a rovněž podmínku, podle níž přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem, má soud za splněnou. K otázce možného rozporu s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud již vyjádřil v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25, když dospěl k závěru, že „[p]okud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131, č. 1698/2008 Sb. NSS)“. V daném případě stojí proti podstatné újmě, která hrozí stěžovateli, riziko narušení veřejného zájmu nižší intenzity. Stěžovatel v letech 2014 - 2016 spáchal dle správních orgánů 4 přestupky, které spočívaly v překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci, a to o méně než 20 km/h, dále v porušení povinnosti stěžovatele jakožto řidiče motorového vozidla připoutat se za jízdy bezpečnostním pásem, v dalším případě stěžovatel za jízdy držel telefonní přístroj nebo obdobné zařízení a v jednom případě stěžovatel nezastavil na křižovatce na signál s červeným světlem „Stůj!“. Aniž by Nejvyšší správní soud zpochybňoval závažnost uvedených dopravních přestupků, pro jejichž spáchání stěžovatel dosáhl 12 bodů (byť jejich spáchání zároveň činí sporným), souhlasí s krajským soudem, že možnost stěžovatele nadále řídit motorové vozidlo po přechodnou dobu do meritorního rozhodnutí (nyní Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti) nebude v daném případě znamenat nepřiměřené narušení veřejného zájmu na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, které by bránilo přiznání odkladného účinku (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2015, č. j. 2 As 103/2015 – 128, publ. pod č. 3254/2015 Sb. NSS).
[11] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek, neboť se zřetelem k výše uvedenému dospěl k závěru, že v daném případě jsou podmínky § 73 odst. 2 ve spojení s § 107 odst. 1 s. ř. s. naplněny. Vzhledem k tomu, že žalobě stěžovatele proti pravomocnému rozhodnutí žalovaného již odkladný účinek přiznal krajský soud, postačí v tomto případě, že se přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti pozastavují až do skončení řízení o kasační stížnosti právní účinky přezkoumávaného rozsudku krajského soudu, neboť tím se fakticky dočasně obnovuje také odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí žalovaného.
[12] Vzhledem k tomu, že soud shledal veškeré podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, nepovažoval již za nutné zabývat se dalšími možnými důvody vzniku újmy, které uváděl stěžovatel.
[13] Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle § 107 odst. 1 ve spojení s § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
[14] V této souvislosti ovšem Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je pouze dočasné povahy a nijak nepředjímá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o věci samé.
Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 27. února 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu