Rozsudek NSS sp. zn. 5 As 25/2021

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (16) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 6. 3. 2023

Plný text

5 As 25/2021 - 182
pokračování

[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lukáše Hloucha v právní věci žalobců: a) I. S., zastoupený JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] Praha 2, b) RNDr. M. D., Ph.D., c) Mgr. O. D., proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, se sídlem [adresa] Praha 1, za účasti: I) New Square Associates s.r.o., se sídlem [adresa] Praha 7, zastoupený JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou se sídlem [adresa] Praha 2, II) CETIN a.s. (dříve Česká telekomunikační infrastruktura a.s.), se sídlem [adresa] Praha 9, III) Společenství vlastníků jednotek domu Závěrka 11, se sídlem [adresa] Praha 6, IV) Živnostenská Development Capital, s.r.o., se sídlem [adresa] Praha 6, V) PhDr. R. V., Ph.D., VI) prof. E. E., Ph.D., VII) O. T., VIII) Ing. P. Š., IX) Ing. J. S., X) Ing. M. Z., zastoupeni Mgr. Lukášem Máchalem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 5, XI) Ing. arch. R. P., XII) MUDr. M. Ž., XIII) Bc. J. Š., XIV) Ing. A. Š., XV) Ing. Bc. P. B., , v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení I) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2020, č. j. 10 A 171/2019304, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 2. 2021, č. j. 10 A 171/2019336,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2020, č. j. 10 A 171/2019304, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 2. 2021, č. j. 10 A 171/2019336, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Průběh dosavadního řízení

[1] Úřad Městské části Praha 6, odbor výstavby, po té, co bylo jeho předchozí územní rozhodnutí v dané věci a následně též stavební povolení zrušeno na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2015, č. j. 5 A 216/2012131, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2015, č. j. 4 As 111/201567, spojil na žádost osoby zúčastněné na řízení I) řízení o její žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby „Novostavba bytového domu Závěrka včetně napojení na infrastrukturu“, zahájené dne 11. 5. 2011 a vedené pod sp. zn. SZ MCP6 047033/2011/OV/Krá, řízení o její žádosti o stavební povolení na tuto stavbu, zahájené dne 7. 8. 2014 a vedené pod sp. zn. SZ MCP6 064826/2014/OV/Mai, a řízení o její žádosti o stavební povolení na stavbu „Prodloužení komunikace Závěrka“ v rámci realizace záměru předmětné stavby, zahájené dne 7. 8. 2014 a vedené pod sp. zn. SZ MCP6 064824/2014/OV/Mai, a následně vydal v tomto společném řízení na základě dokumentace pro územní rozhodnutí a projektové dokumentace, jež osoba zúčastněná na řízení I) doplnila v souladu se zmiňovanými rozsudky správních soudů, rozhodnutí ze dne 15. 8. 2017, č. j. MCP6 059415/2017, sp. zn. SZ MCP6 086023/2016/OV/Jed.

[2] Výrokem I. tohoto rozhodnutí uvedený stavební úřad umístil posuzovanou stavbu na pozemcích parc. č. XA, XB, XC, XD, XE, XF, XG, XH, XCH, XI a XJ, v k. ú. [k.ú.], v Praze 6 a stanovil pro její umístění podmínky. Výrokem II. vydal stavební úřad stavební povolení na uvedenou stavbu na pozemcích parc. č. XA, XB, XC, XD, XE, v k. ú. [k.ú.], v Praze 6 a stanovil podmínky pro provedení stavby. Výrokem III. vydal stavební úřad stavební povolení na stavbu „Prodloužení komunikace Závěrka“ v rámci realizace záměru posuzované stavby a stanovil podmínky pro provedení této stavby. Výrokem IV. stavební úřad rozhodl o námitkách účastníků řízení k umístění stavby, uplatněných nejpozději při veřejném ústním jednání konaném dne 20. 9. 2011 a dne 25. 1. 2017.

[3] Rozhodnutím ze dne 4. 9. 2019, č. j. MHMP 1794240/2019, sp. zn. SMHMP 1851095/2017/STR, žalovaný zamítl odvolání některých účastníků řízení (včetně žalobců) proti uvedenému rozhodnutí stavebního úřadu a toto rozhodnutí potvrdil.

[4] Žalobce a) a žalobkyně b) spolu se žalobcem c) podali proti uvedenému rozhodnutí žalovaného žaloby k Městskému soudu v Praze. Řízení o těchto žalobách byla usnesením městského soudu ze dne 21. 11. 2019, č. j. 10 A 171/2019121, spojena ke společnému projednání. Následně městský soud shora uvedeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného i stavebního úřadu a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

[5] Zrušení uvedených rozhodnutí odůvodnil městský soud především tím, že posuzovaná stavba není v souladu s okolní zástavbou ani s platným územním plánem sídelního útvaru hl. města Prahy. Závěr o tom, že stavba neodpovídá požadavkům čl. 4 odst. 8 a čl. 13 vyhlášky č. 26/1999 Sb. HMP, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, v relevantním znění (dále jen „vyhláška OTPP“), na soulad posuzované stavby s okolím, odůvodnil městský soud poukazem na její rozměry, resp. rozměry jednotlivých objektů, na které je stavba členěna, ve srovnání s rozměry nejbližší okolní zástavby, tedy zejména domy na ulici Š. Dle městského soudu bude daná stavba svým objemem oproti stávající zástavbě podstatně mohutnější a svojí výškou bude okolní zástavbu přesahovat.

[6] Pokud se jedná o rozpor stavby s územním plánem, dospěl městský soud k závěru, že stavba odporuje úpravě obsažené v oddílu 7, pododdílu 7a, bodě 3 přílohy č. 1 územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy, v relevantním znění (dále jen „regulativy ÚP“), neboť dle jeho názoru nepředstavuje zachování, dotvoření ani rehabilitaci stávající urbanistické struktury. Městský soud se totiž neztotožnil se závěrem žalovaného, že daná stavba dotváří vnitroblok ohraničený ulicemi L., Š. a U D., neboť ulice L. a U D. nebudou tímto projektem propojeny, předmětná stavba tedy bude spíše ohraničovat linii lokality Vily Břevnov, v níž se nacházejí jednopatrové domy; tím spíše by tedy na daném místě měla být dle městského soudu povolena stavba nenarušující výjimečnost dané lokality. Městský soud opět poukázal na to, že stavba je v porovnání s budovami v nejbližším okolí, konkrétně s budovou na pozemku p. č. XK, na kterou stavba navazuje, domy na ulici Š. a „nejbližším domem z jižního pohledu zleva“ výrazně mohutnější.

[7] Městský soud se v dané souvislosti rovněž zabýval žalobní argumentací týkající se nepřiměřené výšky povolované stavby. V tomto směru soud především konstatoval, že žalovaný nesprávně vybral referenční stavby pro stanovení výškové hladiny, neboť mezi ně zahrnul i stavby nacházející se na ulici Z., která však netvoří stávající vnitroblok, do něhož má být umístěna povolovaná stavba. Dle městského soudu měly být referenčními stavbami pro posouzení výškové hladiny především budovy bezprostředně sousedící s povolovanou stavbou. Městský soud tedy uzavřel, že pokud by mezi referenční stavby nezahrnoval stavby odlišného charakteru v lokalitě Vily Břevnov, byly by nejbližšími budovami budova na ulici L. na pozemku p. č. XK, budovy na ulici U D. a na ulici Š. na pozemcích v linii od pozemku p. č. XL k pozemku p. č. XM. Dodal, že máli dle žalovaného povolovaná stavba částečně dotvářet vnitroblok, je nutné vycházet z výšky staveb tvořících tento vnitroblok jako staveb referenčních. Vzhledem k tomu, že žalovaný nesprávně stanovil výškovou hladinu stávající zástavby, nemohl dle městského soudu správně vyhodnotit ani to, zda povolovaná stavba tuto výškovou hladinu nepřekračuje. Městský soud navíc shledal v daném ohledu závěry žalovaného nepřezkoumatelnými, neboť v rozhodnutí není uvedeno, které stavby žalovaný konkrétně započetl do referenční hladiny, ani jak dospěl ke svému výsledku. Městský soud uzavřel, že při započítání staveb, které mají být dle jeho názoru brány jako referenční, stávající výšková hladina vnitrobloku nepřekračuje 12 m, sporná stavba svou výškou 15,28 m tedy tuto výškovou hladinu značně překračuje.

[8] Za další, byť pouze podpůrný, důvod pro zrušení napadených rozhodnutí městský soud považoval skutečnost, že realizace sporné stavby by vedla k zastínění zahrady nacházející se na pozemcích žalobkyně b) a žalobce c), čímž by došlo k podstatnému snížení pohody bydlení v jejich nemovitosti. Městský soud konstatoval, že dle provedeného dokazování v případě realizace stavebního záměru nebude na pozemcích, které žalobkyně b) a žalobce c) využívají jako zahrady, splněna technická norma oslunění pozemků ČSN 73 4301. Soud připustil, že tato skutečnost ještě nevede sama o sobě k závěru o nezákonnosti povolené stavby, zjištěné okolnosti je tedy třeba posuzovat pouze „optikou pohody bydlení“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 vyhlášky OTPP. Dle městského soudu se skutečnost, že stavba není v souladu s prostředím a neodpovídá požadavkům územního plánu, projevila také ve vyšší míře zastínění zahrady nacházející se ve vnitrobloku bytových domů, čímž došlo k narušení pohody bydlení. Městský soud připustil, že pozemky ve vnitrobloku jsou běžně zastíněny okolními budovami a že skutečnost, že pozemek žalobkyně b) a žalobce c) dosud obvyklým způsobem zastíněn nebyl, neboť daný blok domů je neúplný, jim nevytváří legitimní očekávání, že se tento stav nikdy nemůže změnit. Dodal však, že existence technické normy není samoúčelná a byť má povahu doporučující, v daném případě navrhovaná stavba zasahuje nad přiměřenou míru do způsobu využití zahrady.

II.

Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobců a dalších podání

[9] Osoba zúčastněná na řízení I) (stěžovatel) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž namítá, že městský soud nesprávně posoudil v žalobách předestřené právní otázky a dále svými závěry porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces.

[10] Konkrétně stěžovatel namítá, že se městský soud v napadeném rozsudku odchýlil od závěrů vyřčených v usneseních, jimiž rozhodl o návrhu žalobce a) a o návrhu žalobkyně b) a žalobce c) na přiznání odkladného účinku jimi podaných žalob. V těchto usneseních shledal městský soud argumentaci, podle níž je povolovaná stavba svou výškou i objemem naddimenzovaná a nezapadá do okolí, nedůvodnou, v napadeném rozsudku však naopak těmto námitkám přisvědčil. Dle stěžovatele tedy městský soud porušil jeho legitimní očekávání, že rozhodne o stejné věci stejně, přičemž odchýlení se od dříve přijatých závěrů náležitě neodůvodnil.

[11] Stěžovatel dále namítá, že městský soud vybočil z mezí soudního přezkumu, neboť svými závěry o rozporu provedení stavby s požadavky vyhlášky OTPP na soulad stavby s prostředím a o jejím rozporu s územím plánem, resp. o nadměrném objemu a výšce stavby a o tom, že daná stavba nepředstavuje dotvoření stávající urbanistické struktury, nahradil odborné uvážení žalovaného a stavebního úřadu svým vlastním. Navíc jsou dané úvahy městského soudu dle stěžovatele nesprávné.

[12] Pokud se jedná o rozpor provedení stavby s požadavky vyhlášky OTPP, shrnul stěžovatel úvahy žalovaného, který dospěl k závěru, že stavba je souladná se svým okolím. Žalovaný v této souvislosti uvedl, že daná stavba navazuje na stávající zástavbu a je koncovou částí bloku, přičemž navazuje na slepý štít domu č. p. [č.p.] nacházejícího se na zmiňovaném pozemku p. č. XK, přičemž tomuto domu odpovídá hmotou i výškou. Stavba je členěna na tři sekce se samostatnými vchody, což jsou vlastně samostatné domy odpovídající velikostí, hmotou i kapacitou domu, na který navazují. Stavba je umístěna do stavební čáry založené nárožním domem, na nějž navazuje, a atikou i výškou hřebene navazuje na výškovou úroveň tohoto domu. V okolí se nacházejí bytové domy obdobného hmotového řešení, a umístění stavby tak nezmění standardy bydlení v dané oblasti. Stavba půdorysně navazuje na zmiňovaný dům č. p. [č.p.]; severní fasáda stavby směrem do vnitrobloku sice přesahuje o cca 2 m fasádu uvedeného domu, odstupové vzdálenosti však jsou dodrženy. Stavba svou členitostí jižní i severní fasády lépe vyhovuje přechodu od zástavby jednotlivými domy při ulici Za S. k jednolité řadové zástavbě tří až čtyřpodlažních činžovních domů tvořících ulici Š.

[13] Dle stěžovatele se městský soud k uvedeným závěrům žalovaného nevyjádřil, vůbec je nehodnotil a zabýval se pouze námitkou žalobců, přičemž sám uvedl parametry, z nichž podle něj plyne nesoulad stavby s okolím. Stěžovatel má za to, že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav a jeho úvahy jsou plně přezkoumatelné, učinil tedy vše, co v rámci správního uvážení učinit měl. Dodal, že mu není zřejmé, proč by větší šířka sekce A posuzované stavby ve směru do vnitrobloku měla způsobovat rozpor stavby s charakterem stávající zástavby; různá šířka domů směrem do vnitrobloku není pro dané území netypická. Šířka sekce A povolované stavby, v níž je umístěn vjezd do podzemních garážových stání, navíc vyplývá z konstrukčních požadavků na řešení parkování v klidu (čl. 10 vyhlášky OTPP). K šířce sekcí B a C stavby stěžovatel ve shodě se žalobou napadeným rozhodnutím uvedl, že stavba půdorysně zrcadlí sousední dům a symetricky drží jím založenou uliční čáru. Úvahy městského soudu o šířce sekcí B a C jsou nesprávné sousední dům č. p. [č.p.] je v nejužším místě široký 12 m, směrem k ulici L. se rozšiřuje postupně na šířku 17,5 m a posléze 20 m. Povolovaná stavba je v sekcích B a C široká 14 m, pouze poslední (dvoupodlažní) část sekce C se rozšiřuje na 20 m. Stavbu tedy dle stěžovatele nelze považovat za šířkově naddimenzovanou a nesourodou s charakterem okolní zástavby.

[14] Pokud jde o výšku plánované stavby, uvedl stěžovatel zejména, že stavba výškově navazuje na stávající zástavbu, přičemž rozdíl hřebenu stavby od sousedního navazujícího domu č. p. [č.p.] je necelých 80 cm. Stěžovatel rovněž považuje za nesprávný závěr městského soudu o tom, že povolovaná stavba v sekcích B a C v důsledku stoupajícího terénu převyšuje navazující dům o jedno patro. Hřeben sekce B a C je výš než hřeben sekce A o necelé 2 m, přičemž konstrukční výška podlaží pak činí 3 m.

[15] Stěžovatel se neztotožnil ani se závěrem městského soudu o rozporu povolované stavby s územním plánem. Stěžovatel shrnul, že správní orgány v tomto směru konstatovaly, že daná stavba dotváří a částečně rehabilituje stávající urbanistickou strukturu, neboť je umístěna do stavební čáry založené nárožním domem č. p. [č.p.], navazuje na jeho holou (slepou) štítovou zeď a navazuje na něj i atikou, výškou hřebene a objemem. Dům č. p. [č.p.] byl přitom budován s výhledem dostavby bloku, která by navazovala právě na jeho slepou štítovou zeď. Bloková zástavba je tedy v dané lokalitě typická a žádoucí. Záměr je přirozeným prodloužením a ukončením ulice Z. a respektuje charakter zástavby podél této komunikace. Pozemky, na nichž má být stavba umístěna, jsou nyní zarostlé a zpustlé, nejsou přístupné ani využívané k žádným účelům, stavba je rehabilituje tím, že jim dá funkci a na části z nich vytvoří upravený vnitroblok. Městský soud dle stěžovatele ani tyto úvahy správních orgánů řádně neposoudil a namísto toho je nahradil svými vlastními závěry, které jsou navíc dle stěžovatele chybné.

[16] Závěr městského soudu o tom, že stavba nemůže dotvářet blok, protože ulice L. a U D. nebudou propojeny, je dle stěžovatele nejasný a nepřezkoumatelný. Existence bloku nezávisí na propojenosti ulic, ale na způsobu umístění jednotlivých budov, které na sebe charakteristickém tvaru navazují a vytvářejí tzv. vnitrobloky. Záměr toto umístění splňuje, i když sám vnitroblok nedokončuje, protože sousedí s dalšími nezastavěnými pozemky, které nejsou ve vlastnictví stěžovatele.

[17] K otázce celkové mohutnosti stavby stěžovatel odkázal na svá výše rekapitulovaná tvrzení a dodal, že žalovaný provedl v souladu s oddílem 7, pododdílem 7a, bodem 3 regulativů ÚP podrobné srovnání objemu záměru s charakteristickými stavbami v okolí, přičemž vzal v úvahu bytové domy obdobného hmotového řešení, které se nacházejí v těsné blízkosti povolované stavby, tedy domy na rohu ulic L. a Z. a další domy v ulici Z.. Městský soud dle stěžovatele postupoval při výběru referenčních staveb nesprávně, neboť vzorek zcela arbitrárně omezil na sousední dům a domy v ulici Š.. Dle stěžovatele navíc není zřejmé, který dům měl soud na mysli, když použil formulaci „nejbližší dům z jižního pohledu zleva“, a které domy v ulici Š. do vzorku zahrnul. Jednotlivé sekce povolované stavby podle stěžovatele kapacitně odpovídají stávající zástavbě a jsou dokonce objemově drobnější než sousední dům, na který stavba navazuje.

[18] Dále stěžovatel rozporuje závěry městského soudu, podle nichž plánovaná stavba značně překračuje výškovou hladinu lokality. Také v tomto případě stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu o tom, že žalovaný stanovil nesprávně referenční stavby. Závěr žalovaného stěžovatel považuje za přezkoumatelný a na rozdíl od úvah městského soudu souladný s regulativy ÚP. Stěžovatel poukázal na to, že dle oddílu 15 bodu 59 regulativů ÚP je pro určení výškové hladiny lokality zapotřebí vycházet z charakteristického vzorku okolní zástavby, nikoliv pouze z výšky bezprostředně sousedících staveb. Městský soud dle stěžovatele zařadil do vzorku rovněž stavby, které pro danou lokalitu nejsou charakteristické, a naopak nezohlednil některé domy, které pro danou lokalitu charakteristické jsou. Navíc při výpočtu výškové hladiny lokality vyšel z nesprávných údajů uvedených v písemném vyjádření žalobkyně b) a žalobce c).

[19] Závěry městského soudu týkající se zásahu do pohody bydlení žalobkyně b) a žalobce c) považuje stěžovatel za nesrozumitelné a vnitřně rozporné, neboť mu není zřejmé, v čem konkrétně soud spatřuje zásah do pohody bydlení žalobkyně b) a žalobce c), kam soud směřuje úvahou o tom, že existence doporučující technické normy není samoúčelná, její nedodržení však současně nevede k nezákonnosti stavby, ani co soud míní podpůrným důvodem pro neumístění stavby. I přes rozpornost závěrů městského soudu je však dle stěžovatele zřejmá také jejich nezákonnost. Městský soud se v dané souvislosti nevypořádal s tvrzeními stěžovatele a jím předloženými důkazy. Stěžovatel s odkazem na judikaturu správních soudů uvádí, že pro posouzení dané námitky bylo zapotřebí zhodnotit, zda budoucí imise v podobě zastínění pozemku žalobkyně b) a žalobce c) zasahují do jejich práv nad míru přiměřenou místním poměrům a omezují obvyklé užívání pozemku. Městský soud však místní poměry vůbec neposoudil. Pozemky žalobkyně b) a žalobce c) budou dle stěžovatele po realizaci stavby osluněny ve stejné míře jako pozemky v okolních vnitroblocích, stavba tedy nezasáhne do práv žalobkyně b) ani žalobce c) nad míru přiměřenou místním poměrům ani je nebude omezovat v obvyklém užívání pozemku.

[20] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s jejím obsahem a v ní uplatněné námitky podpořil vlastní argumentací, jejíž podstata je však shodná s již rekapitulovanými námitkami. Žalovaný podrobně popsal, jakým způsobem určoval výškovou hladinu v dané lokalitě a odkázal přitom na příslušné pasáže žalobou napadeného rozhodnutí. Nad rámec již uvedeného dále podotkl, že dle žalobou napadeného rozhodnutí povolovaná stavba nedotváří vnitroblok, nýbrž blok.

[21] Žalobce a) se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu. Konstatoval, že při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby soud neposuzuje meritorně žalobní body, z rozhodnutí o odkladném účinku proto nelze předjímat rozhodnutí o věci samé a stěžovateli z něj tedy nemohlo vzniknout žádné legitimní očekávání. Městský soud rozhodl o dané věci pouze jednou, nemohl tedy porušit zásadu, podle níž má ve stejných věcech rozhodovat stejně.

[22] K závěru soudu o nesouladu posuzované stavby s požadavky vyhlášky OTPP žalobce a) uvedl, že pozemek, na němž má být posuzovaná stavba umístěna, náleží do bloku vymezeného ulicemi Š., L., Z., Z. S. a U D., který je tvořen bytovými domy a drobnou zástavbou v ulicích Z. S. a U D., přičemž bude zastavěnou plochou přesahovat 5 domů v ulici Š., které bude rovněž převyšovat, což je obzvláště nežádoucí, jeli umístěn výše, než tyto domy. Zástavbu v ulicích Z. S. a U D. bude svým objemem přesahovat zcela neúměrně. Dle žalobce a) se v daném případě nejedná o posouzení souladu stavby s architektonickourbanistickými hodnotami území, ale o porovnání parametrů navrhované stavby a stávající zástavby. Srovnání stavby s okolními domy, kdy žalovaný porovnával jednotlivé části povolované stavby se dvěma domy na ulici Š., považuje žalobce a) za absurdní; stavbu je dle jeho názoru zapotřebí posuzovat jako jeden celek, její členění na sekce na uvedeném nic nemění. Žalobce a) dodal, že povolovaná stavba není koncovou částí bloku, ale směřuje do jeho středu, také proto je zapotřebí ji srovnávat zejména se stavbami v tomto bloku, nikoliv v okolních blocích. Takové posouzení dle žalobce a) žalovaný neprovedl. Dále žalobce a) dodal, že stavba půdorysně nenavazuje na sousední dům, ale naopak je již v místě navázání širší a její zastavěná plocha je více než dvojnásobná, nejedná se o přechod mezi dvěma typy zástavby v daném místě. Žalovaný se dle žalobce a) danými skutečnostmi nezabýval a tedy nezjistil dostatečně skutkový stav věci, bylo tedy na místě, aby soud dané okolnosti přezkoumal a vytkl žalovanému jeho pochybení. Rozměry stavby nejsou dle žalobce a) dány řešením vjezdu do podzemních garáží, neboť ten nepředurčuje celkový objem stavby. Dále žalobce a) polemizuje s tvrzeními stěžovatele týkajícími se rozměrů dané stavby a její návaznosti na sousední dům.

[23] Žalobce a) nesouhlasí s tím, že posuzovaná stavba dotváří stávající urbanistickou strukturu. Záměr nenavazuje na existující ulice, ale pouze na sousední nárožní dům a směřuje dovnitř bloku, který nedoplňuje ani neuzavírá a její výstavbou nevznikne typická bloková zástavba, neboť nedojde k propojení okolních ulic, když ulice Z. nemá kam pokračovat. Stavba navíc svými parametry podstatně přesahuje zástavbu bloku, do jehož středu je umísťována, a tedy se zcela vymyká jak charakteru zástavby tohoto bloku, tak urbanistické struktuře daného místa. Soulad stavby se stávající urbanistickou strukturou měl být posuzován zejména s ohledem na domy v daném bloku, žalovaný tedy postupoval nesprávně, pokud některé z těchto domů pominul a zohlednil domy jiné. Dle žalobce a) nelze za referenční stavby považovat stavby v ulici Z., neboť ta patří do bloku zcela jiného charakteru, městský soud naopak správně zohlednil zejména stavby na ulici Š., neboť se jedná o zástavbu, vedle níž je stavba umísťována. K tvrzení, podle něhož z odůvodnění napadeného rozsudku není patrné, které stavby vzal soud konkrétně v úvahu, žalobce a) uvedl, že řadové domy v ulici Š. jsou všechny obdobně vysoké, porovnání posuzované stavby s kterýmkoliv z nich tedy vede k závěru o celkové nadměrnosti dané stavby. Navíc není na soudu, aby zjišťoval skutkový stav namísto žalovaného.

[24] Žalobce a) považuje posouzení výškové hladiny dané lokality provedené žalovaným za nesprávné. Trvá na tom, že převažující výšková hladina v dané lokalitě je hladina III, tedy do 12 m, posuzovaná stavba však má přes 15 m. Dle žalobce a) nelze ani z výpočtu v žalobou napadeném rozhodnutí dospět k závěru, že převažující výšková hladina v místě dosahuje 16 m. Jestliže je zde 8 domů s výškou římsy 0 – 9 m, 11 budov s výškou 9,1 – 12 m a 19 budov s výškou 12,1 – 16 m, pak dle žalobce a) není převažující výšková hadina 12 – 16 m (taková výšková hladina není ani v regulativech územního plánu obsažena), ale polovina staveb je ve výškové hladině 0 – 12 m a polovina ve výškové hladině 9 – 16 m. Při zohlednění žalovaným opomenutých nízkopodlažních staveb v ulici Z. S. bude převažující výšková hladina jistě do 12 m, posuzovaná stavba se tedy této hladině vymyká. Výšková hladina však bude ve skutečnosti dle žalobce a) ještě nižší, neboť při jejím výpočtu nelze zohlednit zástavbu v ulici Z., jak to učinil žalovaný. Dále žalobce a) odkázal na přehled výšek staveb uvedený ve vyjádření žalobkyně b) a žalobce c) v řízení před městským soudem, který žalobce a) považuje za správný. Žalobce a) připustil, že výšková hladina má být zjištěna z charakteristického vzorku zástavby, dodal však, že to žalovaný neučinil. Charakteristickým vzorkem zástavby jsou dle žalobce a) právě domy v bloku, do něhož je stavba umísťována. Naopak s domy na severní straně ulice Š. či s domy v ulici Z. nemá stavba žádnou souvislost a nacházejí se v jiném typu zástavby. Žalovaný dle žalobce a) postupoval při výběru referenčních staveb svévolně a nesprávně. Městský soud nenahradil úvahu žalovaného, pouze mu vytkl jeho pochybení. Pokud se jedná o stanovení výšky jednotlivých staveb, poukazuje žalobce a) na to, že dle Metodické přílohy k územnímu plánu lze v případě zástavby ve svahu stanovit výšku nezávisle pro část staveb. Výpočet provedený žalobkyní b) a žalobcem c) je dle žalobce a) správný.

[25] Žalobkyně b) a žalobce c) podali ke kasační stížnosti rovněž obsáhlé vyjádření, které z podstatné části přejímá argumentaci městského soudu a zčásti se rovněž překrývá s vyjádřením žalobce a), Nejvyšší správní soud ho tedy rekapituluje pouze v nezbytném rozsahu. I žalobkyně b) a žalobce c) považují kasační stížnost za nedůvodnou. K námitce týkající se porušení legitimního očekávání stěžovatele žalobkyně b) a žalobce c) zdůraznili, že při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby soud nepředjímá rozhodnutí ve věci samé, neboť nepřezkoumává žalobou napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Toto rozhodnutí tedy soud z povahy věci nijak neovlivňuje, a proto nemohlo u stěžovatele vyvolat žádné legitimní očekávání. K námitce týkající se překročení rozsahu soudního přezkumu městským soudem žalobkyně b) a žalobce c) uvedli, že městský soud závěry správních orgánů přezkoumal a usoudil, že jejich skutková zjištění i právní závěry byly nesprávné a nepřezkoumatelné. Nejednalo se tedy o nové odborné posouzení, nýbrž o přezkum závěrů správních orgánů, a městský soud tedy z mezí soudního přezkumu nevybočil.

[26] K námitkám zpochybňujícím závěr o nesouladu stavby s požadavky vyhlášky OTPP žalobkyně b) a žalobce c) zejména konstatovali, že stěžovatel povolovanou stavbu nepřípadně srovnává se zástavbou v ulici Z. a na severní straně ulice Š., ačkoliv ta je umístěna v jiném území, v němž se nachází zástavba odlišného typu. Žalobkyně b) a žalobce c) nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že povolovaná stavba navazuje na dům č. p. [č.p.] – z projektové dokumentace je dle jejich názoru naopak patrné, že daná stavba na uvedený dům plynule nenavazuje ani jej půdorysně nezrcadlí. Argumentace, podle níž šířka sekce A stavby vyplývá z konstrukčních požadavků na řešení dopravy v klidu, nemůže dle žalobkyně b) a žalobce c) ospravedlnit nesoulad stavby s okolím. Žalobkyně b) a žalobce c) dále obsáhle polemizují se skutkovými tvrzeními týkajícími se rozměrů dané stavby.

[27] Pokud jde o rozpor povolované stavby s územním plánem, uvedli žalobkyně b) a žalobce c), že povolovaná stavba nedotváří stávající urbanistickou strukturu, ale naopak narušuje vnitroblok tvořený ulicemi Š., U D., Z. S. a L.. Dům č. p. [č.p.] nezakládá novou uliční čáru, ale přiléhá pouze k ulici L.. Ulice U D. a L. nebudou stavbou propojeny a není možné, aby se tak stalo v budoucnu. Prodloužení ulice Z. nebylo nikdy plánováno a povede pouze k vytvoření nové slepé ulice, která bude sloužit výhradně jako obslužná komunikace k povolované stavbě. Žalobkyně b) a žalobce c) mají za to, že povolovanou stavbu je zapotřebí posuzovat jako celek, nikoliv po jednotlivých sekcích. V otázce porušení výškové regulace se žalobkyně b) a žalobce c) ztotožnili se závěry městského soudu a dodali, že žalovaným provedené určení převládající výškové hladiny v lokalitě by bylo nesprávné, i kdyby bylo možné vycházet z jím chybně stanoveného referenčního vzorku budov. Žalobkyně b) a žalobce c) následně zopakovali argumenty týkající se způsobu měření výšky jednotlivých staveb, které uplatnili v řízení o žalobě, a dodali, že i kdyby byla u všech staveb posuzována pouze maximální výška, byla by převládající výšková hladina v dané lokalitě do 12 m.

[28] K námitkám týkajícím se zásahu do jejich pohody bydlení žalobkyně b) a žalobce c) především uvedli, že k otázce zastínění daného pozemku bylo městským soudem provedeno rozsáhlé dokazování, z něhož vyplynulo, že zastínění jejich zahrady povolovanou stavbou bude dosahovat takové intenzity, že ke dni 1. 3. (který je dle normy ČSN 73 4301 referenční) nebude zahrada osluněna v zásadě vůbec, zatímco nyní je plně osluněna, rozdíl oproti stávajícímu stavu tedy bude podstatný. Studii Posouzení proslunění pozemků ve vybraných blocích v k. ú. [k.ú.] v sousedství plánovaného BD Z. (dále jen „Posouzení proslunění“), na kterou odkazoval stěžovatel, označili žalobkyně b) a žalobce c) za nevěrohodnou a dodali, že posuzované území nemá charakter typické souvislé blokové zástavby a tam umístěné zahrady jsou hojně využívány pro účely rekreace, která mimo jiné předpokládá odpovídající míru oslunění.

[29] Další osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.

[30] Stěžovatel reagoval na vyjádření žalobce a) i vyjádření žalobkyně b) a žalobce c) replikou, v níž především uvedl, že žalobci zkreslují skutečný stav věci a opomíjejí některé závěry napadeného rozsudku. Stěžovatel připustil, že při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku soud nemá posuzovat zákonnost napadeného rozhodnutí, podstatné však dle stěžovatele je, že městský soud v daném případě při rozhodování o odkladném účinku podrobně posuzoval také skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o věci samé a zaujal k nim konkrétní a jasné stanovisko. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením o existenci vnitrobloku vymezeného ulicemi Š., U D., Z S. a L.. Dle stěžovatele se nejedná o ucelený blok domů. V ulici Z. S. se nachází drobná rozptýlená nízkopodlažní zástavba většinou rodinných domků, která dle územně plánovacích podkladů patří do lokality Vily Břevnov. Daná zástavba je navíc od zástavby na ulicích U D., Š. a L. oddělena příkrým svahem a zelení a dopravně z nich není přístupná. Dle stěžovatele tedy nelze hovořit o tom, že by plánovaná stavba byla zasazena do středu vnitrobloku vymezeného žalobci. Dále stěžovatel v podstatě zopakoval kasační argumentaci. Tvrzení žalobců o tom, že stavbu je s okolní zástavbou třeba srovnávat pouze jako celek, neodpovídá dle stěžovatele skutečnosti, ani závěrům městského soudu. Rozhodující je vzhled stavby a její architektonické uspořádání, nikoliv to, že je povolována jako jedna stavba. Dále se stěžovatel podrobně vyjádřil ke způsobu měření výšky staveb, postup předestřený žalobci je dle jeho názoru nesprávný. Následně stěžovatel popsal způsob určení výškové hladiny území a daný postup aplikoval na referenční stavby vymezené městským soudem, přičemž dospěl k závěru, že převládající výškovou hladinou v lokalitě, kam je stavba umisťována, je hladina IV (tj. 9 až 16 m), kam povolovaná stavba spadá. Tvrzení žalobkyně b) a žalobce c) týkající se studie Posouzení proslunění považuje stěžovatel za irelevantní.

[31] Žalobce a) reagoval na repliku stěžovatele duplikou, v níž se ztotožnil se závěry městského soudu a krátce glosoval jednotlivé body repliky. Nad rámec již uvedeného žalobce a) zejména dodal, že blokem není jen souvislá řadová zástavba tvořící blok, ale také související souhrn pozemků a staveb na nich, který je po větší části svého obvodu ohraničen ulicemi. Žalobci vymezený blok se nachází na rozhraní dvou typů zástavby, přičemž plánovaná stavba nerespektuje poměry řadové zástavby v ulici Š., a tím méně pak poměry zástavby v ulicích U D. a Z. S.

III.

Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[32] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí městského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl osobou zúčastněnou na řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.) a je zastoupen advokátkou (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

[33] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

[34] Nejvyšší správní soud se nejprve vyjádří k námitce, podle níž městský soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že se v odůvodnění napadeného rozsudku odchýlil od některých závěrů vyřčených v usnesení ze dne 21. 11. 2019, č. j. 10 A 171/2019121, jímž zamítl návrh na přiznání odkladného účinku žalobě podané žalobcem a), a v usnesení ze dne 12. 12. 2019, č. j. 10 A 171/2019176, jímž přiznal odkladný účinek žalobě žalobkyně b) a žalobce c). Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již nesčetněkrát zdůraznil, že rozhodnutí o přiznání odkladného účinku je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé. Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby soud rozhoduje ve velmi krátkém časovém rámci (bez zbytečného odkladu a neníli tu nebezpečí z prodlení, pak do 30 dnů od podání návrhu – viz § 73 odst. 4 s. ř. s.), zpravidla aniž by provedl formální dokazování. Byť tedy vzhledem k okolnostem konkrétního případu mohou být pro rozhodnutí o odkladném účinku relevantní některé skutečnosti, které budou podstatné rovněž pro následné rozhodnutí o věci samé, ze strany soudu se nejedná (a z povahy věci ani nemůže jednat) o úplné a konečné posouzení daných otázek, neboť v opačném případě by soud již ve velmi rané fázi řízení nepřípustně předjímal jeho výsledek a další vedení řízení, včetně případného dokazování, by do značné míry postrádalo smysl. Závěry soudu vyřčené v rámci rozhodnutí o odkladném účinku je tedy zapotřebí vnímat jako předběžné a směřující toliko k posouzení toho, zda výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí mohou pro žalobce znamenat nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám (§ 73 odst. 2 s. ř. s.), nikoliv k posouzení důvodnosti žaloby (obdobně viz bod 58 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2023, č. j. 3 As 247/202262; všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Závěry přijaté soudem v rozhodnutí o odkladném účinku tedy nemohou soud zavazovat při následném posouzení věci samé a nemohou proto ani vyvolat legitimní očekávání účastníka řízení ohledně toho, jakým způsobem soud finálně posoudí jednotlivé relevantní skutečnosti. Na uvedeném nic nemění ani judikatura Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje, neboť ta se týká podstatně odlišných procesních situací a nedovozuje vznik legitimního očekávání na straně účastníka řízení z rozhodnutí o odkladném účinku, ani z jiného rozhodnutí, které by bylo svou povahou obdobné. Uvedená námitka tedy není důvodná.

[35] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkami týkajícími se toho, zda umísťovaná a povolovaná stavba vyhovuje požadavkům právních předpisů na její soulad se stávající zástavbou a požadavkům platného územního plánu z hlediska dodržení limitů výstavby ve stabilizovaném zastavěném území. V dané souvislosti stěžovatel uplatnil na jedné straně námitky, podle nichž městský soud vybočil z rozsahu soudního přezkumu správních rozhodnutí, když nepřípustně nahradil odborné uvážení správních orgánů, na druhé straně stěžovatel namítal nesprávnost závěrů městského soudu.

[36] Dle § 90 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v relevantním znění, stavební úřad v územním řízení posuzoval mimo jiné, zda je záměr žadatele v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území.

[37] Dle čl. 4 odst. 1 vyhlášky OTPP, v relevantním znění, musela být při umísťování staveb a jejich začleňování do území respektována omezení vyplývající z právních předpisů chránících veřejné zájmy a předpokládaný rozvoj území, vyjádřený v územně plánovací dokumentaci, popřípadě v územně plánovacích podkladech. Umístění staveb a míra zastavění pozemku musela odpovídat urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí a požadavkům na zachování pohody bydlení a zdravého životního prostředí. Umístěním stavby a jejím následným provozem nesmělo být nad přípustnou míru obtěžováno okolí, zejména v obytném prostředí a ohrožována bezpečnost a plynulost provozu na přilehlých pozemních komunikacích a na dráhách. Dle čl. 4 odst. 8 vyhlášky OTPP, v relevantním znění, při přestavbě a dostavbě řadové zástavby a dvojdomů nesměl být narušen architektonický vzhled celku a výrazně změněny objemové parametry stávající zástavby. Dle čl. 13 odst. 1 vyhlášky OTPP architektonické ztvárnění, dispoziční, konstrukční a materiálové řešení staveb muselo být v souladu s jejich významem a umístěním a s požadavky na jejich užívání a životnost. U staveb umísťovaných do prostředí již existující zástavby muselo urbanistické a architektonické řešení vhodným způsobem reagovat na charakter a strukturu této zástavby.

[38] Dle oddílu 15 bodu 45 regulativů ÚP se stabilizovaným územím rozumí zastavitelné území, které je tvořeno stávající zpravidla souvislou zástavbou a stabilizovanou hmotovou strukturou, v němž územní plán nepředpokládá významný stavební rozvoj. Plochy OB, OV, SV a SMJ bez uvedeného kódu míry využití území jsou vždy stabilizované.

[39] Dle oddílu 7 pododdílu 7a) bodu 3 regulativů ÚP ve stabilizovaném území není uvedena míra využití ploch (platí vždy u ploch OB, OV, SV a SMJ); z hlediska limitů rozvoje je možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti. Přípustné řešení se v tomto případě stanoví v souladu s charakterem území s přihlédnutím ke stávající urbanistické struktuře a stávajícím hodnotám výškové hladiny uvedeným v Územně analytických podkladech hlavního města Prahy.

[40] Dle oddílu 15 bodu 59 regulativů ÚP je výškovou hladinou převládající výška v charakteristickém vzorku zástavby v dané lokalitě vyjádřená pomocí relativních výšek zástavby v těchto hladinách s maximální regulovanou výškou: a) hladina I: 0 m – 6 m, b) hladina II: 0 m – 9 m, c) hladina III: 0 m – 12 m, d) hladina IV: 9 m – 16 m, e) hladina V: 12 m – 21 m, f) hladina VI: 16 m – 26 m, g) hladina VII: 21 m – 40 m, h) hladina VIII: nad 40 m. Maximální regulovaná výška je pro jednotlivé hladiny stanovena v celé vymezené ploše pomocí relativních výšek zástavby nebo podlažnosti, uvedených v Územně analytických podkladech hlavního města Prahy.

[41] Pokud se jedná o rozsah soudního přezkumu úvah správních orgánů týkajících se souladu umísťované stavby s urbanistickoarchitektonickými podmínkami daného prostředí, lze odkázat na stěžovatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2014, č. j. 2 As 91/201436: „Nejvyšší správní soud předesílá, že uvedené hodnocení mj. architektonickourbanistických hodnot prostředí je především odbornou úvahou vycházející z určitých obecných kritérií. Stavební úřad na základě odborných znalostí posuzuje kompatibilitu realizace navrhované stavby s urbanistickoarchitektonickými hodnotami v území, a to současně s ostatními podmínkami rozhodnými pro povolení umístění stavby. Toto odborné uvážení správního orgánu nemůže správní soud v žádném stadiu řízení nahradit uvážením vlastním, nýbrž vůči němu postupuje obdobně jako vůči správnímu uvážení; tedy posuzuje, zda nebyly překročeny jeho zákonem stanovené meze či zda nedošlo k jeho zneužití (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Jak již bylo zdejším soudem uvedeno např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 46, publ. pod č. 416/2004 Sb. NSS, ‚[ú]kolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci ani nahradit správní uvážení soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem.‘“ (důraz doplněn)

[42] Z citovaného rozsudku tedy vyplývá, že ačkoliv se v případě posouzení souladu umísťované stavby s urbanistickoarchitektonickými rysy prostředí, správní orgány nepohybují ve sféře správního uvážení, jak stěžovatel na některých místech kasační stížnosti mylně uvádí, i v tomto případě přezkoumávají soudy odborné závěry správních orgánů v obdobném rozsahu jako při přezkumu správního uvážení. Soudy tedy hodnotí zejména to, zda správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav věci, zda své závěry náležitě odůvodnily a zda rozhodnutí nenese znaky svévole. Soudu naopak nepřísluší provádět samostatně nové posouzení souladu předmětné stavby s prostředím, do něhož je umísťována, neboť k takovému komplexnímu posouzení odborných urbanistickoarchitektonických otázek soud není na rozdíl od stavebního úřadu (resp. odvolacího správního orgánu) dostatečně odborně vybaven.

[43] Městský soud ze své výše popsané role v napadeném rozsudku do značné míry vybočil, neboť se při posouzení žalobních námitek týkajících se souladu stavby s prostředím v podstatě vůbec nevyjádřil k úvahám žalovaného, který se danou problematikou zabýval zejména (nikoliv však pouze) na str. 1520 žalobou napadeného rozhodnutí (a před ním stavební úřad mj. na stranách 29 a 30 správního rozhodnutí I. stupně), a namísto toho předestřel vlastní alternativní pohled na danou otázku založený toliko na srovnání rozměrů posuzované stavby s rozměry domů na ulici Š. a domu č. p. [č.p.], s nímž má daná stavba sousedit.

[44] Závěry městského soudu jsou v porovnání s posouzením provedeným žalovaným nanejvýš stručné a omezují se na porovnání rozměrů stavby s rozměry domů v jejím bezprostředním okolí. Nejvyšší správní soud se navíc ani s tímto městským soudem provedeným posouzením nemohl ztotožnit. S postupem městského soudu lze souhlasit v tom směru, že při posuzování rozměrů stavby je zapotřebí zohlednit její architektonické členění. Při posouzení souladu stavby se stávající zástavbou je totiž zapotřebí vnímat skutečný vzhled stavby, nikoliv režim, v jakém proběhla správní řízení týkající se jejího umístění a povolení. Bylo tedy na místě reflektovat, že stavba je dle spisové dokumentace zřetelně rozdělena na tři sekce. Porovnání rozměrů jednotlivých staveb či jejich částí však nelze provádět mechanicky bez vazby na další parametry daného území. Pokud se jedná o hloubku stavby směrem „do vnitrobloku“, tj. její rozměr od severu k jihu, lze přisvědčit stěžovateli v tom, že dle spisové dokumentace není rozdílná šířka domů v bodě jejich návaznosti v dané lokalitě nijak výjimečná. Pokud tedy sekce A posuzované stavby v daném rozměru přesahuje sousedící dům o 2 m (povolovaná stavba měří dle dokumentace k územnímu rozhodnutí 14 m, zatímco štít domu č. p. [č.p.] měří 12 m), nelze z této skutečnosti dovodit, že by stavba vybočovala z poměrů daného území. Sekce C sice ve své nejširší části měří až 20,7 m, nelze však odhlédnout od toho, že této šířky dosahuje pouze malá část jejích nadzemních podlaží, která vybíhají směrem do vnitrobloku, ve zbylém rozsahu i tato část stavby zachovává šířku 14 m. Také pokud se jedná o rozměry stavby ve směru od východu k západu, je při srovnání se stavbami v nejbližším okolí zapotřebí zohlednit její výrazné architektonické členění, které opticky rozděluje na menší části i jednotlivé sekce stavby, a tedy zřetelně ovlivňuje výsledné hmotové rozložení stavby; ani to však městský soud na rozdíl od správních orgánů neučinil.

[45] Pokud se jedná o výšku hřebene stavby ve srovnání s výškou domu č. p. [č.p.], je zapotřebí uvést, že v místě návaznosti se hřeben střechy uvedeného domu nachází na výškové kótě +14,21 m, zatímco hřeben posuzované stavby na výškové kótě +14,7 m, výškový rozdíl staveb v daném místě je tedy menší než 0,5 m. V nejvyšším bodě se hřeben střechy posuzované stavby nachází na výškové kótě +16,65 m, tj. o 2,44 m výše než hřeben střechy sousedního domu. Je však třeba zdůraznit, že uvedené výšky jsou relativními výškami ve vztahu k úrovni podlahy prvního nadzemního podlaží posuzované stavby, jsou tedy vypovídající především z hlediska posouzení návaznosti jednotlivých hřebenů střech, nikoliv však pro posouzení skutečné výšky staveb či jejich jednotlivých částí. To žalovaný důkladně a přesvědčivě vysvětlil na straně 43 svého rozhodnutí. Nejvyšší správní soud nevidí důvod zde dané závěry obsáhle přejímat, pouze tedy dodává, že zatímco dům č. p. [č.p.] měří v nejvyšším bodě cca 18,2 m, posuzovaná stavba měří v nejvyšším bodě nad terénem cca 19 m, nejedná se tedy o nijak zásadní rozdíl, který by zakládal nesoulad stavby s okolní zástavbou. V žádném případě pak nelze městskému soudu přisvědčit, tvrdíli, že daná stavba převyšuje dům č. p. [č.p.] o celé jedno patro. Rozdíl ve výškové úrovni hřebenů střech obou staveb je především odrazem stoupání terénu, nikoliv podstatně rozdílné výšky staveb.

[46] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že městský soud při vypořádání žalobní námitky týkající se rozporu posuzované stavby s urbanistickoarchitektonickými rysy prostředí, do něhož je umísťována, vybočil z mezí soudního přezkumu odborného uvážení správních orgánů, přičemž jeho závěry navíc vycházejí z nesprávného vyhodnocení obsahu spisové dokumentace.

[47] S otázkou souladu stavby s prostředím, do něhož je stavba umísťována, jak požadovaly citované právní předpisy v rozhodném znění, v nyní posuzovaném případě do značné míry souvisejí také závěry, na jejichž základě městský soud shledal stavbu rozpornou s územním plánem. Rozpor stavby s územním plánem má totiž spočívat v tom, že stavba vybočuje z limitů rozvoje předmětného území. Dané území je dle územního plánu stabilizovaným zastavěným územím – jedná se o plochu OB (čistě obytné území) bez uvedeného kódu míry využití území. Na dané ploše jsou tedy z hlediska limitů rozvoje možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti.

[48] Z definice stabilizovaného území obsažené ve výše citovaném oddílu 15 bodu 45 regulativů ÚP vyplývá, že takto označené území již má svůj poměrně jasně vymezený urbanistickoarchitektonický charakter, přičemž územní plán nepředpokládá jeho zásadní změny. Výstavba v daném území by tedy měla směřovat k zachování, dotvoření a rehabilitaci stávající urbanistické struktury [oddíl 7 pododdíl 7a) bod 3 regulativů ÚP].

[49] Otázkou posuzování limitů rozvoje stabilizovaného území definovaného v územním plánu hlavního města Prahy jako „zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti“ se Nejvyšší správní soud již zabýval v již zmiňovaném, recentním rozsudku ze dne 8. 2. 2023, č. j. 3 As 247/202262. V něm především konstatoval, že urbanistickou strukturu je třeba hodnotit v rámci širšího okolí, nikoli pouze v rámci místa nacházejícího se v bezprostřední blízkosti umísťované stavby: „Z podstaty ‚stabilizovaného území‘ a limitu rozvoje v podobě zachování, dotváření či rehabilitace stávající urbanistické struktury plyne, že zohledňovat je třeba urbanistickou strukturu v rámci daného území, tj. širšího okolí záměru.“ Nutno dodat, že také posouzení stávající urbanistické struktury území a souladu umísťovaného záměru s ní je otázkou vysoce odbornou, k jejímuž posouzení jsou povolány především příslušné správní orgány, i v tomto případě se tedy uplatní limity soudního přezkumu vyplývající z výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2014, č. j. 2 As 91/201436.

[50] Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že městský soud ani při posouzení této otázky neposuzoval, zda žalovaný řádně zjistil skutkový stav a řádně se vypořádal se zjištěnými skutečnostmi. Městský soud i v tomto případě v podstatě pouze předestřel vlastní náhled na věc, který byl odlišný od závěrů žalovaného. Závěr o nesouladu stavby s územním plánem založil městský soud na několika dílčích okolnostech – stavba dle jeho názoru nepředstavuje zachování, dotvoření ani rehabilitaci stávající urbanistické struktury, neboť nedotváří vnitroblok mezi ulicemi L., Š. a U D., jak se domníval žalovaný, a svou mohutností se vymyká okolní zástavbě a je nepřiměřeně vysoká.

[51] Nejvyšší správní soud v dané souvislosti předesílá, že závěr o tom, že posuzovaná stavba má uzavírat vnitroblok ohraničený ulicemi L., Š. a U D., není nosnou úvahou žalobou napadeného rozhodnutí, jak městský soud naznačuje. Ze spisové dokumentace je zřejmé, že k úplnému uzavření daného bloku povolovanou stavbou nedojde. Vzhledem k architektonickému řešení nejen povolované stavby, ale také sousedního domu č. p. [č.p.] a domů na jižní straně ulice Š., které nemohou být (již jen s ohledem na rozmístění oken) vzájemně propojeny další výstavbou, nedojde v daném místě ani v budoucnu ke vzniku uceleného kompaktního stavebního bloku, jaké se nacházejí např. východním a severním směrem od zmiňovaných staveb. Byť jsou v tomto směru některé formulace v žalobou napadeném rozhodnutí poněkud zavádějící (např. na str. 16 žalobou napadeného rozhodnutí uvádí, že „domy v ulici Š. s navrhovaným domem nesousedí, navrhovaná zástavba otevřený stavební blok uzavírá“, nebo na str. 27 uvádí, že „záměr doplňuje – dokončuje blok domů ul. Z. a vytváří tak stejnorodou linii staveb“), ani žalovaný nevycházel z toho, že by snad měla povolovaná stavba uzavírat strukturu kompletního uceleného vnitrobloku. V celkovém kontextu rozhodnutí se jedná spíše o poněkud neobratný popis umístění stavby v rámci stávající zástavby. Podstatou úvahy žalovaného však je to, že umístěním daného záměru má dojít k prodloužení stávající linie ulice Z., které z hlediska rozvržení ulic v dané lokalitě nepůsobí nijak rušivě, a rovněž k prodloužení linie domů na severní straně ulice Z., navázáním na západní (slepou, tedy k napojení další budovy určenou) štítovou zeď domu č. p. [č.p.] (viz např. str. 17 nebo str. 27 žalobou napadeného rozhodnutí). Ačkoliv tedy nedojde k úplnému uzavření bloku staveb mezi ulicemi Š., L., Z. a U D., bude daný stavební záměr představovat přirozené pokračování již existující linie ulice Z. a její zakončení, právě to má žalovaný na mysli oním dokončením či uzavřením bloku domů. V tomto ohledu lze dle žalovaného posuzovanou stavbu považovat za dotvoření stávající urbanistické struktury dané lokality a rovněž za žádoucí využití nepřístupného a neudržovaného území (zarostlého náletovou zelení a zatíženého zbytky dřívějších konstrukcí či staveb) na záměrem dotčených parcelách, tedy částečnou rehabilitaci stávající urbanistické struktury, přičemž posuzovaná stavba bude dle žalovaného svým umístěním a architektonickým pojetím souladná s blokovou zástavbou, která je pro danou lokalitu typická. Tyto obecné úvahy týkající se umístění posuzovaného záměru v rámci dané lokality považuje Nejvyšší správní soud za dostatečně odůvodněné a opírající se o řádně zjištěný skutkový stav a zohledňující urbanistickou strukturu širšího okolí posuzované stavby. Jak již bylo konstatováno, žalovanému (resp. stěžovateli) lze přisvědčit v tom, že dům č. p. [č.p.] vzhledem k orientaci jeho západní štítové zdi zjevně předpokládá, že na něj bude navazovat další stavba. Posuzovaný záměr tuto myšlenku naplňuje a linii staveb založenou uvedeným domem dokončuje.

[52] Skutečnost, že stavebním záměrem nedojde k úplnému propojení ulic U D. a L. s ulicí Z. sama o sobě neznamená, že by záměr nedotvářel stávající urbanistickou strukturu dané lokality. Rozhodující je, zda záměr nejen respektuje stávající urbanistickou strukturu lokality a funkční vztahy v ní, ale zda navíc plynule navazuje na již existující rozvržení zástavby a dotváří ho. Tato podmínka je dle Nejvyššího správního soudu, jak vyplývá z výše uvedeného, splněna, přičemž se nejedná o další rozsáhlou výstavbu, která by tamní urbanistickoarchitektonické poměry výrazněji měnila. K úvahám městského soudu o přílišné mohutnosti posuzované stavby ve srovnání s domem č. p. [č.p.] a domy na ulici Š. se Nejvyšší správní soud již vyjádřil výše, na tomto místě tedy pouze opakuje, že městský soud danými závěry nahradil odborné uvážení správních orgánů, přičemž jeho závěry vycházejí z nesprávného vyhodnocení obsahu spisové dokumentace.

[53] Podrobněji se městský soud v daném kontextu zabýval tvrzeným nesouladem posuzované stavby s okolní zástavbou z hlediska její výšky. Městský soud žalovanému především vytkl nesprávný výběr referenčních staveb pro stanovení převažující výškové hladiny lokality, neboť do něj žalovaný zahrnul, stavby nacházející se v ulici Z., která však netvoří „předmětný vnitroblok“. Městský soud bez konkrétnějšího odůvodnění konstatoval, že mezi referenční stavby pro posouzení převažující výškové hladiny lokality musí být zařazeny především stavby bezprostředně sousedící s povolovanou stavbou, které mají právě tvořit daný vnitroblok. Tomuto názoru nelze, jak vyplývá mj. z výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2023, č. j. 3 As 247/202262, přisvědčit. Žalovaný na str. 2728 žalobou napadeného rozhodnutí popsal, jakým způsobem při stanovení výškové hladiny dané lokality [pojem „lokalita“ v tomto smyslu žalovaný zcela správně odvozoval od tehdejších územně analytických podkladů (ÚAP), na které v daném ohledu výše citované pasáže regulativů ÚP odkazují] postupoval, jaké stavby zohlednil (neuvedl sice konkrétní čísla popisná, okruh staveb však vymezil označením ulic), na základě čeho tak učinil a k jakým výsledkům dospěl. Žalovaný v této souvislosti mj. konstatoval:

„Při posouzení je třeba vycházet z charakteru stávající zástavby a ÚAP. Při detailním posouzení je třeba vycházet ze stávajících hodnot výškové hladiny uvedených v územně analytických podkladech (ÚAP 2016). Podle výkresu ÚAP (2016) č. 200 (struktura území) je záměr umísťován v části lokality č. 33 Břevnov, s kódem Z (02) 1,02 5/10, ohraničené Z., L., Z. S., U D., Š. (…)

Stávající výšková hladina je posuzována na vymezeném území mezi ulicemi Š. (jižní část), L., U D. a Z. V posuzovaném území, jak výše uvedeno, se nachází cca 40 stávajících budov, z tohoto počtu má podle ÚAP 2016 (podle relativních výšek obvodových linií střech uvedených v Atlasu Praha 5000) 8 budov výšku 0 – 9 m, 11 budov výšku 9,1 – 12 m a 19 budov výšku 12,1 – 16 m. Podle ustanovení oddílu 15 odst. 59 přílohy č. 1 k OOP č. 55/2018 je tedy převládající výška v charakteristickém vzorku zástavby v dané lokalitě ve výškové hladině IV (12 m – 16 m), s maximální regulovanou výškou 16 m.

Pro posouzení výškového řešení lze na základě výše uvedených údajů konstatovat, že max. regulovaná výška je podle ÚPn 16 m, což záměr svou maximální výškou 15,28 m splňuje.“

[54] Z této úvahy je tedy mj. zřejmé, proč skutečně nebyla mezi referenční stavby zahrnuta zástavba individuálními domy za ulicí Z. S. (patří dle ÚAP již do jiné lokality č. 333 Vily Břevnov), jakož i to, že žalovaný nebral v úvahu stavby na severní straně ulice Š., jak nesprávně uvádějí žalobci.

[55] V každém případě správnost žalovaným zvolené metody stanovení výškové hladiny lokality městský soud podrobněji neposuzoval, vyjma již zmíněné nesprávné úvahy o tom, že mezi referenční stavby mají být zařazeny především stavby bezprostředně sousedící, resp. pouze stavby tvořící daný vnitroblok (jehož vytvoření ovšem městský soud zároveň vyloučil).

[56] V dané souvislosti je navíc zapotřebí zdůraznit, že v nyní posuzovaném případě nebylo zachování určité výškové hladiny územním plánem zakotveno jako samostatný limit pro výstavbu v dané lokalitě, nýbrž pouze jako jedno z hledisek pro vyhodnocení toho, zda posuzovaná stavba představuje přípustné řešení s ohledem na limit výstavby ve stabilizovaném území formulovaný jako „zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti“. O tom svědčí rovněž odůvodnění výše citovaného oddílu 15 bodu 59 regulativů ÚP: „Výšková hladina – požadavek na definici vyplynul z veřejného projednání. Odpovídá hladinám stanoveným v pražských stavebních předpisech, resp. v ÚAP, v kapitole 200 Město, konkrétně ve schématu Relativní výšky hladin zástavby v rastru 10 x 10 nebo Maximální počet podlaží v lokalitách. Popis metodiky při určení výškové hladiny je podrobně popsán v ÚAP v kapitole 223 Výškové uspořádání, kde se uvádí: ,Jak výšky budov, tak počty podlaží lze promítnout pro současný stav v několika řadách odpovídajících potřebám výškových hladin stanovených pražskými stavebními předpisy, např.: v relativních výškách zástavby do 6 m, 6‚1 – 9 m, 9‚1 – 12 m, 12‚1 – 16 m, 16‚1 – 21 m, 21‚1 – 26 m, 26‚1 – 40 m, nad 40 m nebo v odpovídající řadě pro podlažnosti.‘ Maximální regulovaná výška je podle této metodiky pro jednotlivé hladiny stanovena v celé vymezené ploše pomocí relativních výšek zástavby nebo podlažnosti. Územní plán sídelního útvaru hl. m. Prahy tímto způsobem informace z územně analytických podkladů nečiní závaznými a jsou stále pouze nezávazným podkladem pro rozhodování a pomocným podkladem pro správní úvahu příslušného úřadu.“ (důraz doplněn)

[57] Dodržení stávající výškové hladiny tedy v této věci není samo o sobě podmínkou nutnou ani dostačující pro závěr o dodržení limitů výstavby, jedná se pouze o jednu z okolností, k nimž mají správní orgány přihlédnout při posouzení obecněji formulovaného limitu výstavby [viz výše citovaný oddíl 7 pododdíl 7a) bod 3 regulativů ÚP]. Výpočet výškové hladiny lokality je tedy třeba vnímat pouze jako jednu z pomůcek pro vyhodnocení toho, zda posuzovaná stavba představuje přípustné řešení s ohledem na limity výstavby v dané lokalitě. Smyslem zohlednění stávající výškové hladiny lokality je v daném případě předejít situaci, kdy bude do stabilizovaného území umístěna stavba, která zřetelně převyšuje stávající zástavbu a vytváří novou dominantu lokality nebo ji jinak zásadně rozvíjí. Umístění takové stavby do stabilizovaného území by totiž nepochybně znamenalo podstatnou změnu tamních urbanistickoarchitektonických poměrů, což odporuje smyslu vymezení tohoto typu území.

[58] Z vyjádření žalobců a městského soudu je patrné, že s ohledem na jimi provedený výpočet výškové hladiny by stavba umístěná v dané lokalitě neměla přesáhnout relativní výšku 12 m. Nelze však opomenout, že kromě stávající výškové hladiny lokality jsou pro posouzení přípustnosti umístění stavby do stabilizovaného území podstatná rovněž další hlediska, včetně stávající urbanistické struktury lokality. Umísťovaná stavba by tedy měla nepochybně navazovat na bezprostředně sousedící budovy, zejména na jejich hlavní římsu a jimi založenou uliční čáru. V případě, že by stavba umístěná v daném místě nesměla přesáhnout výšku 12 m, bylo by její plynulé navázání na štítovou zeď sousedící budovy č. p. [č.p.] a její architektonické linie v podstatě nemožné, neboť výška této budovy činí v místě návaznosti více než 14 m. Výškový nepoměr mezi oběma stavbami v bodě jejich návaznosti by tedy byl podstatně větší, než s jakým počítá posuzovaný stavební záměr. I kdyby tedy byl názor žalobců a městského soudu, podle něhož výšková hladina dané lokality nepřesahuje 12 m, správný, nemohla by tato skutečnost sama o sobě vést k závěru, že posuzovaný stavební záměr nelze v tomto místě umístit ani realizovat.

[59] Městský soud dále spatřoval „podpůrný důvod k neumístění stavby“ v závěru, že posuzovaná stavba zasahuje nad přiměřenou míru do způsobu využití zahrady žalobkyně b) a žalobce c) jejím přílišným zastíněním, přesněji řečeno nedodržením normy ČSN 73 4301. Nejvyšší správní soud se předně musí pozastavit nad tím, že ačkoliv městský soud v dané pasáži rozsudku zdůraznil, že v případě pozemků ve vnitrobloku je běžné jejich zastínění okolními budovami, přičemž skutečnost, že pozemky žalobkyně b) a žalobce c) dosud zastíněny nebyly, neboť daný blok domů nebyl úplný, jim nevytváří žádné legitimní očekávání, že se tento stav nemůže změnit, a dále, že technická norma ČSN 73 4301 je normou doporučující, vyhodnotil danou skutečnost jako „podpůrný důvod k neumístnění stavby“ s tím, že existence zmiňované doporučující technické normy není samoúčelná. Z napadeného rozsudku není zřejmé, jaký procesní důsledek městský soud nesplnění zmiňované technické normy přisuzuje, tedy zda tato skutečnost dle jeho názoru představuje důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí již sama o sobě, nebo pouze v kombinaci s dalšími skutečnostmi (popřípadě jakými), anebo daná skutečnost nebyla vůbec důvodem, proč městský soud napadené rozhodnutí zrušil, považoval však za nutné na tento dílčí nedostatek posuzovaného záměru upozornit. V tomto ohledu je tedy úvaha městského soudu nepřezkoumatelná. Pro úplnost lze upozornit, že, jak správně uvedl již městský soud, norma ČSN 73 4301 nemá obecně závazný charakter, její nerespektování tedy nemůže být samo o sobě důvodem neumístění či nepovolení stavby (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2010, č. j. 2 As 69/2010122).

IV.

Závěr a náklady řízení

[60] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

[61] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 6. března 2023

JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu

Usnesení ze dne 11. 3. 2021

Plný text

5 As 25/2021 – 86
pokračování
USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobců: a) I. S., zastoupený JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] Praha 2, b) RNDr. M. D., Ph.D., c) Mgr. O. D., proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, se sídlem [adresa] Praha 1, za účasti: I) New Square Associates s.r.o., se sídlem [adresa] Praha 7, zastoupený JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou se sídlem [adresa] Praha 2, II) CETIN a.s. (dříve Česká telekomunikační infrastruktura a.s.), se sídlem [adresa] Praha 9, III) Společenství vlastníků jednotek domu Závěrka 11, se sídlem [adresa] Praha 6, IV) Živnostenská Development Capital s.r.o., se sídlem [adresa] Praha 6, V) Ph.Dr. R. V., Ph.D, VI) Prof. E. E. Ph.D., VII) O. T., VIII) Ing. P. Š., IX) Ing. J. S., X) Ing. M. Z., zastoupeni Mgr. Lukášem Máchalem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 5, XI) Ing. arch. R. P., XII) MUDr. M. Ž., XIII) Bc. J. Š., XIV) Ing. A. Š., XV) Ing. Bc. P. B., v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení I) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2020, č. j. 10 A 171/2019 – 304, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 2. 2021, č. j. 10 A 171/2019 - 336, o návrhu osoby zúčastněné na řízení I) na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.

Odůvodnění:

[1] Úřad Městské části Praha 6, odbor výstavby (dále jen „stavení úřad“), rozhodnutím ze dne 15. 8. 2017, č. j. MCP6 059415/2017, sp. zn. SZ MCP6 086023/2016/OV/Jed (dále jen „rozhodnutí stavebního úřadu“), rozhodl ve společném řízení o žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby „Novostavba bytového domu Závěrka včetně napojení na infrastrukturu“ (dále jen „předmětná stavba“), vedeném pod sp. zn. SZ MCP6 047033/2011/OV/Krá, o žádosti o stavební povolení na tuto stavbu, vedeném pod sp. zn. SZ MCP6 064826/2014/OV/Mai, a o žádosti o stavební povolení na stavbu „Prodloužení komunikace Závěrka“ v rámci realizace záměru předmětné stavby, vedeném pod sp. zn. SZ MCP6 064824/2014/OV/Mai, spojených na žádost osoby zúčastněné na řízení I) jako stavebníka.

[2] Výrokem I. stavební úřad rozhodl o umístění předmětné stavby na pozemcích parc. č. X, X, X, X, X, X, X, X, X, X a X, v k. ú. X, a stanovil pro jeho umístění podmínky. Výrokem II. vydal stavební úřad stavební povolení na předmětnou stavbu na pozemcích parc. č. X,X,X,X,X, v k. ú. X a stanovil podmínky pro provedení stavby. Výrokem III. vydal stavební úřad stavební povolení na stavbu „Prodloužení komunikace Závěrka“ v rámci realizace záměru předmětné stavby a stanovil podmínky pro provedení stavby. Výrokem IV. stavební úřad rozhodl o námitkách účastníků řízení uplatněných nejpozději při veřejném ústním jednání konaném dne 20. 9. 2011, a námitkách uplatněných nejpozději při veřejném ústním jednání konaném dne 25. 1. 2017, k umístění stavby.

[3] Rozhodnutím ze dne 4. 9. 2019, č. j. MHMP 1794240/2019, sp. zn. S-MHMP 1851095/2017/STR (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), rozhodl žalovaný o zamítnutí několika odvolání (včetně odvolání žalobců) a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.

[4] Žalobce a) a následně žalobkyně b) spolu s žalobcem c) se proti tomuto rozhodnutí bránili žalobami u Městského soudu v Praze. Řízení o těchto žalobách byla spojena usnesením Městského soudu ze dne 21. 11. 2019, č. j. 10 A 171/2019 – 121, kterým bylo současně rozhodnuto, že žalobě žalobce a) se odkladný účinek nepřiznává. Usnesením ze dne 12. 12. 2019, č. j. 10 A 171/2019 – 176, však městský soud přiznal odkladný účinek žalobě žalobkyně b) a žalobce c). Za hrozící vážnou újmu v daném případě považoval městský soud konkrétní a odbornou studií osvědčené tvrzení žalobců b) a c), že dojde ke snížení proslunění jejich pozemku pod úroveň požadovanou technickou normou ČSN 73 4301. Dle čl. 4.3.5 této normy má být venkovní zařízení a pozemek v okolí obytné budovy sloužící pro rekreaci jejich obyvatel prosluněn alespoň z jedné poloviny nejméně 3 hodiny denně dne 1. března. Ze studie vypracované autorizovaným architektem Ing. arch. L. K. předložené žalobci b) a c) však vyplynulo, že v důsledku navržené stavby nebude technická norma naplněna. Tento účinek by přitom mohl vést k podstatnému snížení kvality života obyvatel domu vlastněného žalobci b) a c) a současně k nezanedbatelnému snížení hodnoty jejich nemovitosti, přičemž by se jednalo o důsledek nevratný.

[5] Městský soud současně v předmětném usnesení dospěl k závěru, že zjištěná újma hrozící žalobcům b) a c) je nepoměrně větší, než újma hrozící stavebníkovi [osobě zúčastněné na řízení I)], ačkoliv stavebník osvědčil, že do přípravy stavby již vložil 72 565 941 Kč a část těchto prostředků si zajistil prostřednictvím bankovních úvěrů, přičemž odložení stavby by mu způsobilo zvýšené náklady v podobě poplatků a úroků a současně mu vzniká také újma v podobě oddálení zisku. Soud naopak nepovažoval za realisticky hrozící újmu okamžité zesplatnění úvěru čerpaného stavebníkem od banky Waldviertel Sparkasse Bank AG na základě úvěrové smlouvy ze dne 2. 3. 2015, neboť dle textu smlouvy k němu může dojít, pouze pokud stavebník poruší své povinnosti nebo dojde k podstatné změně okolností. Přiznáním odkladného účinku žalobě však dle soudu bezpochyby nedojde k takovému porušení, ani se nebude jednat o podstatnou změnu okolností, neboť přiznání odkladného účinku bude v případě nedůvodnosti podaných žalob znamenat pouze krátkodobé odložení realizace stavebního záměru. Újma hrozící žalobcům je tedy dle městského soudu nevratná, zatímco újma hrozící stavebníkovi povede pouze k určitému, byť nezanedbatelnému zvýšení nákladů na realizaci jeho podnikatelského záměru. Stavebník dle městského soudu musí v rámci standardní podnikatelské obezřetnosti s tímto typem rizik počítat a být připraven se s nimi vypořádat.

[6] Dne 7. 2. 2020 byl městskému soudu doručen návrh stavebníka na zrušení odkladného účinku žaloby žalobkyně b) a žalobce c), tento návrh však městský soud usnesením ze dne 30. 7. 2020, č. j. 10 A 171/2019 – 253, zamítl. Stěžovatel dle jeho názoru žádným relevantním způsobem nezpochybnil újmu hrozící žalobcům a dále se na základě doplněných tvrzení stavebníka zabýval otázkou jeho újmy. Městský soud neměl za dostatečně prokázané, že výše uvedený úvěr se stal splatný ve výši již čerpané částky, neboť tyto skutečnosti stavebník dostatečně nedoložil a z nesrovnalostí v tvrzeních stavebníka městský soud dovodil, že by v listopadu a prosinci 2019 musel načerpat z úvěru dalších 11 000 000 Kč, za situace, kdy proti správním rozhodnutím byly podány žaloby s návrhy na přiznání odkladného účinku. Jestliže takto postupoval, sám se vystavil vysoké míře rizika, že jedné z žalob bude odkladný účinek přiznán, úvěr se stane splatným již dne 31. 12. 2019 a stavebník jej tedy bude muset refinancovat. Jestliže mu pak bylo usnesení o přiznání odkladného účinku v rámci nynějšího řízení doručeno dne 12. 12. 2019, měl počítat s realistickou možností, že bude muset vyčerpanou částku refinancovat v době, kdy ještě nebude disponovat účinným územním rozhodnutím ani stavebním povolením.

[7] Městský soud dále připomněl, že úvěrová smlouva byla sjednána dne 2. 3. 2015 a v této době byla proti správním rozhodnutím týkajícím se předmětné stavby podána žaloba, které byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, č. j. 5 A 216/2013 – 58, přiznán odkladný účinek a v době sjednání smlouvy ještě o dané žalobě nebylo rozhodnuto, přičemž stavebník musel počítat s možností, že žalobě bude vyhověno. Pokud i za těchto podmínek sjednal dobu splatnosti úvěru na 31. 12. 2019, musel počítat s reálnou možností, že ani v okamžiku splatnosti úvěru nebude ještě stavební záměr hotov, na což se měl dostatečně připravit. Riziko plynoucí z tohoto postupu jde tedy především k jeho tíži. Po neúspěchu jeho kasační stížnosti proti zrušujícímu rozsudku městského soudu v předchozím soudním řízení muselo být stavebníku zřejmé, že bude nutné upravit projekt a opětovně požádat o vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení, včetně případných navazujících řízení soudních. Bylo tak dle městského soudu nanejvýš pravděpodobné, že splatnost úvěru nastane před realizací stavby. Stavebník tak měl dostatek času se na tento vývoj připravit a zajistit si možnost refinancování.

[8] Městský soud současně neshledal důvod, pro který by nebylo možné refinancování, neboť stavebník doložil pouze údaje týkající se bankovního úvěru a možností jeho refinancování stejnou bankou, aniž by doložil vlastní majetkové poměry. Za osvědčené městský soud neměl ani tvrzení, že mu předmětná banka odmítá poskytnout refinancování, dokud nebudou účinná příslušná povolení potřebná pro výstavbu, neboť tuto skutečnost doložil pouze několika přeloženými e-mailovými zprávami, z nichž vyplývá požadavek předložení předmětných povolení ještě před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného, nikoliv v rámci dalších jednání. Z předložené nabídky na refinancování pak vyplývá, že předložení povolení je podmínkou čerpání, nikoliv sjednání úvěru. I kdyby však stavebník osvědčil nemožnost úvěr refinancovat u jiných bank, jednalo by se o výsledek nedostatečně obezřetného postupu stavebníka, neboť předchozí úvěr sjednal a čerpal v situaci, v níž musel počítat s realistickou možností, že jeho splatnost nastane dříve, než bude moci začít s realizací předmětné stavby.

[9] Městský soud následně shora uvedeným rozsudkem rozhodl o zrušení rozhodnutí žalovaného a současně také o zrušení rozhodnutí stavebního úřadu a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

[10] Osoba zúčastněná na řízení I) (dále jen „stěžovatel“) poté podala dne 5. 2. 2021 proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Dne 12. 2. 2021 byl pak Nejvyššímu správnímu soudu doručen návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 s. ř. s.

[11] Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodňoval tím, že v případě nepřiznání odkladného účinku by pro něj znamenalo újmu, neboť povolovací řízení na předmětnou stavbu bylo zahájeno již v roce 2011 a již jednou bylo předmětem soudního přezkumu. Stěžovatel do projektu dle svého tvrzení investoval již více než 99 mil. Kč, částečně financovaných z výše zmíněné úvěrové smlouvy, přičemž splatnost úvěru byla sjednána na konec roku 2019, neboť se dle jeho názoru dalo předpokládat, že se zohledněním délky stavebního řízení v České republice bude možné v této době zahájit realizaci předmětné stavby. Čerpání úvěru a jeho splácení však bylo v souladu obvyklou praxí vázáno na dosažení pravomocného správního rozhodnutí, alespoň o umístění stavby. V důsledku průtahů způsobených předchozím správním a soudním přezkumem stěžovatel nemůže po řadu let užívat pozemek, který koupil a realizovat své vlastnické právo.

[12] Současně se stěžovatel dostal do tíživé finanční situace ohrožující jeho existenci, jelikož výše uvedený úvěr se stal splatným do výše dosud načerpané částky 27 720 776,72 Kč, přičemž financující banka mu jako východisko nabídla refinancování novým úvěrem, avšak tuto možnost navázala na podmínku předložení územního rozhodnutí a stavebního povolení, na jejichž základě bude moci ihned začít s realizací stavby, což však není možné v důsledku zrušení rozhodnutí správního orgánů napadeným rozsudkem městského soudu. Po jeho vydání banka ukončila jednání o refinancování a požadovala načerpanou částku bezpodmínečně splatit do 15. 2. 2021. Rozsudek městského soudu proto neznamená pouze krátkodobé odložení realizace stavebního záměru, ale v podstatě stěžovatele zbavuje možnosti projekt vůbec realizovat a pokračovat v jeho podnikatelské činnosti, neboť v nynější situaci nelze očekávat další prodlužování splatnosti načerpané částky, stěžovatel nedisponuje zdroji pro její splacení a je tudíž vystaven sankcím spojeným s prodlením se splácením úvěru a s prodlením s jeho dalším čerpáním. Dle stěžovatele proto hrozí, že jeho závazky přesáhnou jeho majetek, hrozí mu tedy úpadek.

[13] Stěžovatel dále uvedl, že se domnívá, že jeho újma je nepoměrně větší, než jaká by přiznáním odkladného účinku vznikla jiným osobám, za které označil především žalobce. Shrnul, které důvody pro vznik újmy tvrzené žalobci městský soud shledal nedůvodnými. Pokud jde o prosluněnost pozemku jako důvod pro přiznání odkladného účinku žaloby žalobkyně b) a žalobce c), stěžovatel uvedl, že se jedná o nedůvodnou námitku, městský soud při jejím posuzování nerespektoval kritéria rozhodná pro zjištění její oprávněnosti a jeho závěry byly nesprávné, což dle stěžovatele potvrdil v napadeném rozsudku, v němž k této otázce zaujal jiné stanovisko, které stěžovatel považuje za nejasné a nepřezkoumatelné. Dle stěžovatele lze zastínění pozemku zařadit mezi imise, přičemž nezasahují ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2016, č. j. 9 As 68/2016 – 34, do práv žalobců nad míru přiměřenou místním poměrům, neboť je součástí vnitrobloku. K tomu stěžovatel předložil odbornou světelně technickou studii posouzení míry zastínění pozemků v sousedních vnitroblocích, z níž vyplývá, že okolní vnitrobloky také normu ČSN nesplňují.

[14] Umístění a realizace stavby pak dle stěžovatele nebude v rozporu s veřejným zájmem. Stavba v souladu s územním plánem doplňuje chybějící budovu v nedokončeném bloku budov typických pro dané území. Ve veřejném zájmu je, aby plochy určené územním plánem k zastavění byly k tomuto účelu využity, tj. zastavěny, což sleduje i § 18 odst. 4 stavebního zákona. Soulad stavby s jednotlivými složkami veřejného zájmu důkladně a odpovědně posoudil žalovaný v napadeném správním rozhodnutí a vůči jeho závěrům v tomto směru nebyly vzneseny žádné výhrady.

[15] Pro případ, že Nejvyšší správní soud nevyhoví jeho návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, stěžovatel s ohledem na závažnost a bezprostřednost újmy, která mu v důsledku rozsudku městského soudu hrozí, požádal o přednostní projednání kasační stížnosti ve smyslu § 56 odst. 1 s. ř. s. tak, aby se újma stěžovatele dále neprohlubovala.

[16] Žalovaný dle svého vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku s jeho přiznáním souhlasí.

[17] Žalobce a) dle svého vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku uvedl, že se domnívá, že zde nejsou dány podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žalobce a) uvedl, že stěžovatel měl od počátku povolovacího procesu v roce 2011 dostatek času uspořádat si soukromoprávní vztahy s bankami tak, aby se nevystavoval riziku zesplatnění úvěrů, případně jiné újmy. Žalobce a) následně zpochybnil investovanou částku a uvedl, že kromě stavební dokumentace je mohl investovat především do nákupu pozemků, přičemž vlastnické právo k nim zůstává rozsudkem městského soudu nedotčeno. Současně polemizoval s dobou sjednání předmětného úvěru stěžovatelem, který si musel být v roce 2015 vědom toho, že probíhá soudní řízení, které bylo následně zakončeno dne 30. 4. 2015 zrušujícím rozsudkem. Dle žalobce a) musí jít k tíži stěžovatele, že si za daných okolností vzal úvěr. K právům třetích osob žalobce a) uvedl, že důvody možné újmy uplatněné žalobkyní b) a žalobcem c) byly v řízení před městským soudem shledány důvodnými, a to i v rámci napadeného rozsudku a tyto důvody nadále trvají. Dle žalobce a) není pravdivé tvrzení, že by zbývající žalobci nenamítali negativní vlivy předmětné stavby nad míru přiměřenou poměrům. Žalobce a) uvedl také, že výkon zrušených rozhodnutí správních orgánů by mělo závažné důsledky na nemovitosti v okolí předmětné stavby, včetně nemovitostí žalobce a). Dle žalobce a) v dané věci dále vyvstává veřejný zájem na tom, aby stavby byly prováděny na základě zákonných a přesvědčivých správních rozhodnutí a po řádném přezkoumání jejich dopadů na okolí. Musí jít k tíži stěžovatele, že prosazuje stavbu, která není v souladu s právními předpisy ani územním plánem.

[18] Na argumentaci žalobce a) reagoval stěžovatel přípisem, v němž označil úvahy žalobce a) týkající se jeho investic za pouhé spekulace. Ke skutečnosti, že úvěr sjednal v roce 2015, uvedl, že není reálné, aby základním kritériem pro rozhodování investorů byla délka soudního řízení. Současně upozornil na skutečnost, že po vydání zrušujícího rozsudku projekt upravil a předpokládal, že další „průtahy“ nenastanou. Dle stěžovatele pak žalobci a) nemůže přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti vzniknout újma, jestliže možnou újmu žalobce a) neshledal ani městský soud v řízení o návrhu na přiznání odkladného účinku jeho žaloby.

[19] Žalobkyně b), žalobce c) ani žádná z osob zúčastněných na řízení se k návrhu stěžovatele nevyjádřili.

[20] Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[21] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského (městského) soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

[22] Po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelem a okolností projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou v daném případě splněny.

[23] Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, má povinnost tvrzení a povinnost důkazní; je tedy na něm, aby konkretizoval a doložil (prokázal), jakou konkrétní újmu by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32). Stěžovatel zejména musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností ji vyvozuje. Hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická či bagatelní. Stěžovatel musí hrozbu nepoměrně větší újmy jednak dostatečně konkrétně tvrdit, ale především náležitě doložit. Nejvyšší správní soud poukazuje na dispoziční zásadu ovládající celé řízení o kasační stížnosti – kasační soud není povolán k tomu, aby za stěžovatele vlastní vyhledávací činností zjišťoval či dokazoval důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být proto dostatečně individualizovaný a doložený konkrétními důkazy (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2012, č. j. 8 As 65/2011 - 74).

[24] Nejvyšší správní soud má především za to, že stěžovatel nedostál své povinnosti tvrzení, pokud jde o jím tvrzenou újmu spočívající v nemožnosti realizovat jeho vlastnické právo k zakoupeným pozemkům. Nejvyšší správní soud v tomto smyslu podotýká, že neomezené právo realizovat zamýšlenou stavbu není bez dalšího součástí vlastnického práva k nemovitosti, naopak v tomto ohledu platí, že vlastnické právo použít pozemek k takovému záměru je ústavně konformním způsobem omezeno veřejnoprávní úpravou tak, aby byly šetřeny jak veřejný zájem, tak práva třetích osob. Rozhodnutí o umístění stavby i o jejím povolení přitom bylo zrušeno zákonem stanoveným postupem.

[25] Nejvyšší správní soud se následně věnoval újmě, kterou stěžovatel spatřoval v tíživé finanční situaci, přičemž vzal v potaz skutečnost, že téměř totožné důvody uváděl stěžovatel v návrhu na zrušení odkladného účinku přiznaného žalobě žalobců b) a c) v řízení před městským soudem. Nejvyšší správní soud shledal, že některé závěry městského soudu v usnesení o zamítnutí návrhu stěžovatele lze uplatnit i na jeho návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v řízení vedeném před zdejším soudem. Výši čerpaných prostředků stěžovatel osvědčil výpisem z účtu a splatnost úvěru prokázal textem úvěrové smlouvy. Nejvyšší správní soud však obdobně jako městský soud dospěl k závěru, že pokud stěžovatel uzavřel předmětnou úvěrovou smlouvu za výše uvedených okolností, kdy si nemohl být jistý rozhodnutím soudů, bral na sebe dobrovolně vysoké podnikatelské riziko a měl mu přizpůsobit svůj další postup. Proceduru zákonného přezkumu nového správního rozhodnutí přitom nelze nazývat průtahy v řízení, jedná se o zákonem aprobovanou formu obrany práv účastníků a stěžovatel měl možnost jejich uplatnění při svém postupu brát v potaz.

[26] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nelze mít za osvědčené, že stěžovatel nebyl schopen předmětný úvěr refinancovat bez účinných rozhodnutí o umístění stavby a stavebního povolení. Ačkoliv stěžovatel doložil dokumenty (především komunikaci se svou právní zástupkyní), z nichž lze dospět k závěru, že stávající poskytovatel úvěru odmítá refinancování bez poskytnutí povolení, není jasné, zda postačí doložit alespoň územní rozhodnutí, nebo je nutné poskytnout bance stavební povolení. Je pravdou, že zrušení správních rozhodnutí městským soudem je pro stěžovatele o to citelnější, že bylo současně zrušeno stavební povolení i územní rozhodnutí, v tomto ohledu je však možné poukázat na skutečnost, že ke spojení územního a stavebního řízení došlo na základě žádosti stěžovatele.

[27] Z listin poskytnutých stěžovatelem nevyplývá, zda se pokusil o refinancování u jiné banky. Za osvědčené nelze dle Nejvyššího správního soudu pokládat ani tvrzení, že by nutnost splacení nynějšího úvěru měla na stěžovatele tak závažný dopad, že by ani v budoucnu nemohl realizovat svůj podnikatelský záměr, pokud by byl povolen, resp. že by se dostal do úpadku. Stěžovatel v tomto směru nepředložil žádné dokumenty a omezil se pouze na obecná tvrzení. Dle Nejvyššího správního soudu proto nebylo možné shledat vážnou újmu stěžovatele hrozící v důsledku rozsudku městského soudu.

[28] Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku i z hlediska zbývajících podmínek stanovených v § 73 odst. 2 s. ř. s., přičemž shledal, že i v případě, že by byla shledána újma na straně stěžovatele, je nesporné, že přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti by vznikla nenahraditelná újma jiným osobám. Rozhodnutí stavebního úřadu obsahuje jak rozhodnutí o umístění předmětné stavby, tak stavební povolení. Po přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by tak byl stěžovatel oprávněn okamžitě začít s realizací stavby, přičemž takový postup by byl do značné míry nevratný.

[29] V tomto smyslu je nutné podotknout, že případný dopad do práv stěžovatele by v případě důvodnosti kasační stížnosti byl pouze dočasný, na rozdíl od zásahu do práv třetích osob v souvislosti s realizací stavby, neboť nelze očekávat, že by stěžovatel stavbu bez dalšího odstranil v případě, že by kasační stížnost byla zamítnuta, jelikož by zdejší soud shledal, že skutečně zde byly důvody pro zrušení předmětných správních rozhodnutí. Naopak lze důvodně předpokládat, že by ve věci bylo vedeno opakované stavební řízení, případně řízení o dodatečném povolení stavby. V tomto ohledu lze znovu poukázat na výše uvedenou zásadu presumpce správnosti soudních rozhodnutí. Jestliže městský soud shledal správní rozhodnutí vadnými a odkladným účinkem kasační stížnosti by mohlo dojít k realizaci stavby na základě nezákonných rozhodnutí, musely by pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti existovat mimořádně závažné důvody, které Nejvyšší správní soud v této věci neshledal.

[30] V projednávaném případě lze také podotknout, že realizací stavby na základě nezákonných rozhodnutí by nebyli dotčeni pouze žalobkyně b) a žalobce c), jejichž možnou újmu shledal již městský soud. Zde považuje Nejvyšší správní soud za nutné poznamenat, že závěry o správnosti posouzení otázky proslunění se týkají merita věci, nikoliv rozhodnutí o odkladném účinku, v rámci kterého není prostor na podrobné hodnocení, a proto se vychází z dostatečně pravděpodobné újmy. Dotčeni stavbou realizovanou na základě presumovaně nezákonných rozhodnutí mohou být také další vlastníci pozemků v okolí předmětné stavby, včetně žalobce a), neboť v řízení o jeho návrhu na přiznání odkladného účinku městský soud přezkoumával pouze jím tvrzenou a doloženou újmu, kterou nemá soud povinnost zjišťovat z vlastní iniciativy, jinak je tomu ovšem u možného dotčení práv třetích osob v souvislosti s přiznáním odkladného účinku.

[31] K otázce možného rozporu s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud již vyjádřil v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25, když dospěl k závěru, že „[p]okud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131, č. 1698/2008 Sb. NSS)“. V daném případě stojí proti nedostatečně tvrzené a prokázané újmě, která hrozí stěžovateli, riziko narušení veřejného zájmu na zákonnosti správních rozhodnutí a dostatečné kontrole nad stavební činností, která bude respektovat práva dotčených osob. Stavba realizovaná na základě rozhodnutí zrušených soudem naopak nemůže být v žádném případě ve veřejném zájmu, jak tvrdí stěžovatel, přinejmenším do doby, než bude rozhodnutí městského soudu přezkoumáno v nyní projednávané věci.

[32] Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.

[33] Zamítnutím návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé; svou podstatou se jedná o rozhodnutí dočasné povahy, proto z něj nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude meritorně rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).

[34] Nejvyšší správní soud pouze upozorňuje stěžovatele, že jeho kasační stížnost nepatří mezi věci, o nichž by byl povinen rozhodovat ve smyslu § 56 odst. 3 s. ř. s. přednostně, a že neshledal ani závažné důvody ve smyslu § 56 odst. 1 s. ř. s., proč by měl o ní přednostně, mimo pořadí napadlých věcí, rozhodnout. Nově napadlé kasační stížnosti stěžovatele předchází značný počet věcí staršího data, jak přednostních, tak ostatních, přičemž u celé řady z nich jsou dány přinejmenším stejně naléhavé důvody pro rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jako je tomu ve věci stěžovatele.

Poučení:

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 11. března 2021

JUDr. Jakub Camrda

předseda senátu

5 As 25/2021

Související judikatura

Rozsudek ze dne 6. 3. 2023

Plný text

Odůvodnění:

Usnesení ze dne 11. 3. 2021

Plný text

Odůvodnění:

Poučení: