5 Azs 147/2026

Plný text

5 Azs 147/2026 - 55
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: Z. S., zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2026, č. j. 31 A 21/202638,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění:

[1] Žalobou podanou dne 12. 6. 2026 k Městskému soudu v Praze se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 13. 5. 2026, č. j. MV477944/SO2026. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání stěžovatelky a potvrdila usnesení Ministerstva vnitra ze dne 27. 10. 2025, č. j. OAM314285/DP2025, kterým bylo podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v relevantním znění (dále jen „správní řád“), zastaveno správní řízení o žádosti stěžovatelky o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem studia.

[2] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka podala dne 21. 8. 2025 žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia podle § 42d zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Jelikož k žádosti nebyly přiloženy veškeré zákonem požadované podklady, správní orgán I. stupně stěžovatelku podle § 45 odst. 2 správního řádu vyzval k doložení náležitostí podle § 42d ve spojení s § 31 zákona o pobytu cizinců. Ve výzvě vysvětlil, které skutečnosti je zapotřebí prokázat a jakými doklady tak lze učinit. Správní orgán dále poučil stěžovatelku, že pokud ve stanovené lhůtě vady žádosti neodstraní, řízení bude zastaveno. Výzva byla stěžovatelce osobně předána v den podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu (dne 21. 8. 2025). Lhůta 45 dnů však marně uplynula dne 6. 10. 2025, aniž by stěžovatelka na výzvu jakkoli reagovala. Usnesením ze dne 27. 10. 2025, č. j. OAM314285/DP2025, proto správní orgán I. stupně řízení zastavil. Doručovaná zásilka obsahující toto usnesení však byla vrácena správnímu orgánu s tím, že je adresát na příslušné adrese neznámý, a stěžovatelka se o něm dle svého tvrzení nedozvěděla.

[3] Podáním doručeným správnímu orgánu I. stupně dne 28. 11. 2025 stěžovatelka zaslala přílohy k žádosti. Po nahlédnutí do spisu podala dne 3. 3. 2026 odvolání proti usnesení o zastavení řízení. Žalovaná vzhledem k pochybnostem o tom, zda bylo stěžovatelce napadené usnesení řádně doručeno, odvolání vyhodnotila jako včasné. Posoudila je však jako nedůvodné, neboť stěžovatelka ve stanovené lhůtě neodstranila vady žádosti, přestože o důsledcích byla řádně poučena. Žalovaná odkázala na judikaturu, dle níž i ve vztahu k pobytovým věcem cizinců platí, že primární povinnost jednat aktivně leží v řízení o žádosti na žadateli. Žalovaná rovněž připomněla, že neměla možnost si jinak požadované podklady opatřit. Stěžovatelka měla podle žalované dostatečný prostor k jejich doplnění a neprokázala, že by jí v tom jakákoli relevantní překážka bránila. K listinám předloženým po vydání napadeného usnesení proto nebylo vzhledem ke koncentrační zásadě dle § 82 odst. 4 správního řádu možné přihlížet. Dále se žalovaná v souladu s rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2025, č. j. 8 Azs 99/202365, publ. pod č. 4717/2026 Sb. NSS (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www.nssoud.cz), zabývala otázkou, zda zastavení řízení nepředstavovalo nepřiměřený zásah do práva stěžovatelky na soukromý a rodinný život. Z toho, že stěžovatelka je svobodná a bezdětná a její rodina žije v Kazachstánu, žalovaná dovodila, že k zásahu v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nedojde. Závěrem žalovaná poukázala na možnosti, jak může stěžovatelka v budoucnu postupovat, budeli mít zájem o dokončení studia.

[4] V žalobě stěžovatelka rekapitulovala průběh správního řízení a namítla, že správní orgány dostatečně nezjistily skutkový stav, neprovedly potřebné důkazy a porušily základní zásady správního řízení. Žalovaná se podle ní přezkoumatelně nevypořádala s argumentací k chybnému doručování prvostupňového usnesení. Podáním ze dne 27. 11. 2025 stěžovatelka doložila veškeré požadované dokumenty, takže důvod k zastavení řízení již neexistoval. Lhůta stanovená ve výzvě byla dle názoru stěžovatelky pouze pořádková. Správní orgán I. stupně jí navíc neposkytl dostatečné poučení s přihlédnutím k tomu, že je cizinka. Žalovaná sice uznala, že odvolání bylo podáno včas a pobyt stěžovatelky na území České republiky do vydání rozhodnutí žalované nebyl neoprávněný, přesto však na zastavení řízení setrvala. Stěžovatelka s odkazem na § 50 odst. 3 správního řádu upozornila na zásadu vyšetřovací a povinnost správního orgánu zjistit všechny rozhodné okolnosti. Zdůraznila, že zákonnost rozhodnutí je ve veřejném zájmu, a ohradila se proti přepjatému formalismu správních orgánů.

[5] Městský soud shora uvedeným rozsudkem ze dne 15. 7. 2026, č. j. 31 A 21/202638, žalobu zamítl. K námitce vadného doručování poznamenal, že případné pochybení bylo zhojeno tím, že žalovaná považovala odvolání stěžovatelky za včasné a věcně se jím zabývala. Soud však zdůraznil, že absence povinných příloh představovala podstatnou vadu žádosti, pro níž nebylo možné v řízení pokračovat. Na lhůtu pro odstranění vad žádosti navazoval zákonný mechanismus zastavení řízení. K opožděně doloženým podkladům žalovaná nemohla vzhledem k § 82 odst. 4 správního řádu podle městského soudu přihlížet, neboť stěžovatelka neprokázala, že by jejich včasnému předložení bránila nějaká objektivní překážka. Městský soud se neztotožnil ani s námitkou nedostatečného poučení stěžovatelky. Výzva jasně uváděla, které doklady chybí a jaké budou následky jejich nepředložení. Skutečnost, že je stěžovatelka cizinkou, nepřenáší na správní orgán povinnost obstarávat za ni podklady. Městský soud konstatoval, že stěžovatelka neuváděla konkrétní okolnosti svědčící o intenzivních osobních vazbách na území České republiky. Samotný několikaletý pobyt ani záměr pokračovat ve studiu podle městského soudu nepostačovaly k závěru o nepřiměřenosti zásahu do osobního či rodinného života stěžovatelky.

[6] Stěžovatelka napadá rozsudek městského soudu kasační stížností, kterou považuje za přijatelnou, neboť podstatně přesahuje její zájmy. V této souvislosti poukazuje na časté novelizace zákona o pobytu cizinců, délku správních řízení a formalistický přístup správních orgánů. Opakuje, že žalovaná (sic!) postupovala nesprávně již při doručování prvostupňového usnesení, neboť v té době ještě nedisponovala dokladem o zajištění ubytování na stěžovatelkou uváděné adrese bydliště, ten jí byl doručen až dne 28. 11. 2025. Prvostupňové usnesení tedy mělo být doručováno na dosavadní adresu stěžovatelky. Stěžovatelka též poukazuje na to, že jí doručovaná zásilka nebyla vhozena do schránky. Tyto okolnosti podle ní zpochybňují i další procesní úkony. Stěžovatelka setrvává na svém názoru, že lhůta stanovená ve výzvě k odstranění vad žádosti byla toliko pořádková, neboť nebyla stanovena usnesením. Požadované dokumenty byly nakonec doloženy. Stěžovatelka plní podmínky pobytu, řádně studuje a získala dostatek kreditů k postupu do dalšího ročníku. Je přesvědčena, že v souladu se zásadou materiální pravdy měly být i opožděně zaslané dokumenty zohledněny.

[7] Stěžovatelka se ohrazuje proti závěru soudu, dle něhož nesouhlas se závěry správních orgánů sám o sobě nezakládá nepřezkoumatelnost. Městský soud podle ní přezkoumatelně neodůvodnil, proč podle něj byly veškeré pochybnosti odstraněny tím, že odvolání bylo považováno za včasné. Stěžovatelka je přesvědčena, že tím nebyly zhojeny ostatní zásahy do jejích práv vzniklé v důsledku vadného postupu správních orgánů. Chybný postup žalované (sic!) podle ní zatížil řízení od samého počátku a vedl k následným negativním důsledkům. Stěžovatelka shrnuje, že správní orgány i městský soud hodnotily věc převážně z hlediska skutečností svědčících v její neprospěch a nezohlednily naopak okolnosti ve prospěch zachování jejího pobytového oprávnění. Napadené rozhodnutí zasahuje do jejího hmotněprávního postavení, omezuje její právo na vydání nového pobytového oprávnění a způsobilo jí vážnou újmu.

[8] Vzhledem k uvedenému stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení.

[9] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti upozorňuje, že stěžovatelka pouze opakuje námitky již uplatněné v odvolacím a soudním řízení. Případné vady doručení byly podle žalované zhojeny věcným projednáním odvolání. Pochybnosti ohledně doručení nemohly zpochybnit předchozí vydání usnesení o zastavení řízení. Žalovaná připomíná, že řízení o žádosti je ovládáno dispoziční zásadou. Bylo na stěžovatelce, aby doložila všechny zákonem požadované náležitosti. Byla řádně vyzvána k odstranění vad, tuto výzvu osobně převzala a mohla si zajistit odbornou pomoc. Přesto ve stanovené lhůtě podklady nedoložila. Řízení bylo tudíž zastaveno v souladu se zákonem. Žalovaná nepovažuje za důvodnou ani argumentaci týkající se častých novelizací zákona o pobytu cizinců a délky rozhodovacích procesů. Stěžovatelka podle ní nevysvětlila, jak konkrétně se tyto okolnosti promítly do projednávané věci.

[10] V replice k vyjádření žalované stěžovatelka setrvává na svých kasačních námitkách. Připouští, že požadované doklady doložila opožděně, trvá však na tom, že postup správního orgánu I. stupně byl nesprávný. Namítá, že v důsledku doručování na nesprávnou adresu byla vystavena řízení o nelegálním pobytu. Tuto újmu nelze zhojit pouhým posouzením odvolání jako včasného. Je přesvědčena, že žalovaná měla využít doručování formou veřejné vyhlášky a že k pozdě doloženým dokumentům mělo být přihlédnuto. Stěžovatelka opakuje, že lhůta stanovená ve výzvě měla jen pořádkový charakter. Správní orgány postupovaly přehnaně formalisticky, když nevzaly v úvahu, že nakonec potřebné skutečnosti prokázala. Stěžovatelka poukazuje rovněž na závažné dopady rozhodnutí do své osobní situace, zejména nemožnost plynule pokračovat ve studiu a stres spojený s konstatováním nelegálního pobytu.

[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastnicí řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel, a je zastoupena advokátkou (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

[12] S ohledem na skutečnost, že před městským soudem rozhodovala ve věci samosoudkyně, se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.

[13] Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:

1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.

2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.

3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.

4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[14] Nejvyšší správní soud neshledává v kasační stížnosti dostatečné argumenty svědčící pro její přijatelnost. Stěžovatelka sama uvádí k otázce přijatelnosti pouze obecné výtky vůči systému pobytu cizinců na území České republiky (časté novelizace zákona o pobytu cizinců, délka řízení), které její zástupkyně používá opakovaně bez ohledu na konkrétní okolnosti daného případu. Pro připuštění kasačního přezkumu je však zapotřebí označit konkrétní skutkové a právní otázky specifické pro danou věc, které spadají pod typové případy shrnuté výše. Případná přijatelnost kasační stížnosti totiž musí být založena na konkrétních okolnostech jednotlivého případu.

[15] Dostatečný v tomto ohledu není ani poslední odstavec doplnění kasační stížnosti, kde stěžovatelka konstatuje, že napadeným rozhodnutím „dochází k zásahu do jejího hmotněprávního postavení,“ a „omezení práva na vydání nového pobytového oprávnění“ a že rozhodnutí popírá „smysl uvedené právní úpravy“. Uvádí rovněž, že jí vznikla „vážná újma“. Své závěry však stěžovatelka nikterak blíže neodůvodňuje, přestože sama připouští, že tyto neurčité právní pojmy je třeba vždy vztáhnout na konkrétní případ. Bez dalšího odůvodnění a jakéhokoli provázání se zbývající argumentací rovněž uvádí, že „byla po celou dobu v dobré víře“. Přijatelnost kasační stížnosti nezakládá ani stěžovatelčina námitka nepřezkoumatelnosti. Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmé, jak jinak mohlo být s pochybnostmi o řádném doručení prvostupňového usnesení na novou adresu stěžovatelky naloženo než připuštěním odvolání, které by jinak bylo podáno opožděně. I kdyby totiž uvedený pokus o doručení skutečně byl neúspěšný, nic to nemění na tom, že toto usnesení, jímž bylo řízení o žádosti stěžovatelky v souladu s § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastaveno, bylo vydáno již dne 29. 10. 2025 [tj. v den, kdy bylo předáno k doručení; srov. § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu], a podklady žádosti stěžovatelka správnímu orgánu I. stupně doručila až dne 28. 11. 2025.

[16] Stěžovatelka dále uvádí, že v důsledku chybného postupu správních orgánů byla vystavena situaci, kdy byl její pobyt považován za neoprávněný. To mělo mít vliv na její zdravotní stav. K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že stěžovatelka dosud svá opakovaná tvrzení o „zdravotním kolapsu“ nijak blíže nerozvedla ani neosvědčila (přestože tak slíbila učinit již v návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě a na neosvědčení tvrzených zdravotních problémů ji zdejší soud upozornil již v usnesení ze dne 27. 8. 2026, č. j. 5 Azs 147/202634, jímž zamítl návrh na přiznání odkladného účinku její kasační stížnosti), zejména se však jedná o tvrzení pro posouzení přijatelnosti její kasační stížnosti v této věci zcela irelevantní. Stěžovatelka nedoložila ke své žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia ani na výzvu správního orgánu v jím stanovené lhůtě zákonem požadované podklady. Pokud by tak učinila, mohla být její žádost posouzena věcně. Jelikož však stěžovatelka vady žádosti ani na výzvu neodstranila (přestože byla řádně poučena o důsledcích), správnímu orgánu I. stupně nezbylo, než řízení o její žádosti dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastavit. Následné pochybnosti o doručení na adresu, kterou ovšem sama stěžovatelka uváděla, nemohou nic změnit na nedostatečné součinnosti stěžovatelky v předcházejícím řízení ani zpochybnit do té doby zákonný postup správního orgánu I. stupně.

[17] Stěžovatelka dále opakuje, že lhůta stanovená ve výzvě k odstranění vad žádosti byla toliko pořádková. To je jistě pravda v tom ohledu, že pokud by stěžovatelka předložila požadované náležitosti své žádosti sice až po uplynutí správním orgánem stanovené lhůty, nicméně před tím, než správní orgán vydal usnesení o zastavení řízení, nebyl by správní orgán nadále oprávněn řízení zastavit. Ani uvedený charakter stanovené lhůty však nemá vliv na posouzení otázky, zda bylo možné přihlédnout k podkladům, které byly předloženy až bezmála měsíc po vydání usnesení správního orgánu I. stupně o zastavení řízení. Žalovaná i městský soud již s odkazem na koncentraci řízení dle § 82 odst. 4 správního řádu vysvětlily, že k podkladům předloženým až po vydání usnesení správního orgánu I. stupně již žalovaná nemohla v odvolacím řízení přihlížet (srov. např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 4. 11. 2015, č. j. 3 Azs 162/201543, ze dne 8. 11. 2026, č. j. 5 Azs 115/201634, či ze dne 19. 1. 2017, č. j. 10 Azs 206/201648). Stěžovatelka na uvedenou argumentaci nikterak nereaguje – pouze opakuje prostřednictvím své zástupkyně tvrzení o pořádkové povaze lhůty.

[18] Pokud jde o argumentaci zásadou materiální pravdy, Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že v řízení o žádosti je k procesní aktivitě povinen především žadatel. To platí i pro řízení o žádosti podle zákona o pobytu cizinců. Podle rozsudku ze dne 15. 5. 2019, č. j. 8 Azs 249/201857, „[j]e především na žadateli, aby shromáždil a předložil správnímu orgánu I. stupně potřebné podklady pro rozhodnutí. Jestliže tak neučiní, svědčí to o jeho nečinnosti či neochotě poskytnout správnímu orgánu I. stupně součinnost. Toto pochybení pak nemůže být zhojeno cestou uvedení nových tvrzení a důkazů v rámci odvolání.“ (srov. též rozsudky zdejšího soudu ze dne 28. 7. 2016, č. j. 2 Azs 76/201524, ze dne 8. 11. 2016, č. j. 5 Azs 115/201634, a ze dne 3. 10. 2017, č. j. 7 Azs 237/201726).

[19] K otázce poučení stěžovatelky správním orgánem I. stupně pak Nejvyšší správní soud poznamenává, že stěžovatelka studuje v českém jazyce vysokou školu. Na rozdíl od případu (jehož se týkal rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2025, č. j. 5 Azs 214/202443, na který stěžovatelka opakovaně odkazovala) cizinky, která neměla dostatek zkušeností s psanou formou českého jazyka, lze u studentky vysokoškolského oboru v českém jazyce předpokládat, že má dostatečné jazykové schopnosti, aby textu výzvy, v níž bylo navíc v tomto případě srozumitelně popsáno, jaké doklady musí stěžovatelka předložit, porozuměla.

[20] Žalovaná i městský soud se v souladu se zmiňovaným rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2025, č. j. 8 Azs 99/202365, zabývaly též otázkou, zda rozhodnutí žalované nepřiměřeně nezasáhne do práva stěžovatelky na soukromý a rodinný život podle čl. 8 Úmluvy. Stěžovatelka proti tomuto posouzení nic konkrétního nenamítla.

[21] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že jeho dosavadní judikatura poskytuje dostatečné odpovědi na námitky uvedené v kasační stížnosti. Lze uzavřít, že nebyl shledán žádný z důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, proto ji Nejvyšší správní soud shledal nepřijatelnou ve smyslu § 104a s. ř. s. a odmítl ji.

[22] Při rozhodování o nákladech řízení Nejvyšší správní soud vycházel z usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, publ. pod č. 4170/2021 Sb. NSS, podle něhož je odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost, na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti, druhem zjednodušeného meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí městského soudu. Výrok o náhradě nákladů řízení se tedy opírá o § 60 odst. 1 (nikoli odst. 3) ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaná měla ve věci úspěch, měla by tedy vůči neúspěšné stěžovatelce právo na náhradu nákladů, které v řízení o kasační stížnosti důvodně vynaložila. Ze spisu však nevyplývá, že by jí v tomto řízení jakékoli náklady nad rámec běžné administrativní činnosti vznikly, proto jí soud jejich náhradu nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 22. října 2026

JUDr. Jakub Camrda

předseda senátu

Plný text

5 Azs 147/2026 - 35
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: Z. S., zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2026, č. j. 31 A 21/202638, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

I. Návrh žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.

II. Žalobkyni se ukládá zaplatit ve lhůtě 3 (tří) dnů od právní moci tohoto usnesení soudní poplatek (podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) za rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku ve správním soudnictví, který činí podle položky č. 20 sazebníku soudních poplatků částku

1 000 Kč.

Odůvodnění:

[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 13. 5. 2026, č. j. MV477944/SO2026, zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila usnesení Ministerstva vnitra ze dne 27. 10. 2025, č. j. OAM314285/DP2025, jímž bylo dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, neboť žalobkyně ani na výzvu správního orgánu I. stupně nedoplnila povinné náležitosti žádosti. Žalobkyně následně podala proti rozhodnutí žalované žalobu, kterou Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem zamítl.

[2] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 s. ř. s.

[3] Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatelka odůvodnila tím, že jiným právním následkem se bezesporu rozumí i právní moc rozhodnutí. Dále uvedla, že je studentkou vysoké školy Ambis, úspěšně ukončila 1. ročník a ve studiu chce pokračovat. Konstatovala rovněž, že „je z nastalé situace velmi stresována a došlo u ní k náhlému kolapsu“. Závěrem odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/201425, podle něhož rozpor s veřejným zájmem nezakládá již samotná existence veřejného zájmu, ale je zapotřebí vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva s intenzitou narušení veřejného zájmu.

[4] Žalovaná ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zdůraznila, že odkladný účinek kasační stížnosti nelze chápat jako náhradu pobytového oprávnění. Samotné nevydání pobytového oprávnění pak ještě samo o sobě bez dalšího neznamená povinnost opustit území ČR. Konkrétní újma musí být jednoznačně tvrzena, doložena a musí být reálná, závažná a bezprostředně hrozící. Žalovaná připomíná, že důkazní břemeno nese stěžovatelka. Ta však zůstala pouze u obecných tvrzení a neprokázala mimořádné okolnosti odůvodňující přiznání odkladného účinku. Skutečnost, že je studentkou vysoké školy, neprokazuje vznik nepoměrně větší újmy. Rozhodnutí žalované neznemožňuje studium v České republice. Existují různé možnosti, jak situaci vyřešit. Ani procesní práva stěžovatelky nejsou ohrožena, neboť je zastoupena advokátkou, s níž může komunikovat i ze zahraničí.

[5] Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[6] Nejvyšší správní soud po zhodnocení důvodů uváděných stěžovatelkou dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 73 odst. 2 ve spojení s § 107 s. ř. s. nejsou naplněny.

[7] Odkladný účinek má charakter mimořádného institutu. Je koncipován jako dočasná procesní ochrana žalobce či stěžovatele jako účastníka řízení před okamžitým výkonem či jinými právními následky pro něj nepříznivého správního, resp. soudního rozhodnutí. Přiznáním odkladného účinku je prolamována právní moc rozhodnutí, na které je třeba hledět jako na zákonné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

[8] Smyslem institutu odkladného účinku je to, aby ve správním soudnictví ve věcech, v nichž se přezkoumávají pravomocná (a tedy zásadně vykonatelná) rozhodnutí, bylo možné výjimečně docílit, aby po dobu přezkumu napadené rozhodnutí správního orgánu nebo krajského (městského) soudu nebylo vykonatelné, resp. nezakládalo jiné právní následky.

[9] Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, má povinnost tvrzení a povinnost důkazní; je tedy na něm, aby konkretizoval a doložil (prokázal), jakou konkrétní újmu by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly a z jakých konkrétních okolností ji vyvozuje (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/201232). Hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická či bagatelní. Stěžovatel musí hrozbu nepoměrně větší újmy jednak dostatečně konkrétně tvrdit, ale především náležitě doložit. Nejvyšší správní soud poukazuje na dispoziční zásadu ovládající celé řízení o kasační stížnosti – kasační soud není povolán k tomu, aby za stěžovatele vlastní vyhledávací činností zjišťoval či dokazoval důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být proto dostatečně individualizovaný a podložený konkrétními důkazy (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2012, č. j. 8 As 65/201174).

[10] Stěžovatelka výše uvedeným povinnostem nedostála, především nedoložila aktuální potvrzení o studiu či jiný důkaz o tom, že skutečně úspěšně ukončila 1. ročník dané vysoké školy, jak tvrdí. Co se týká tvrzeného „zdravotního kolapsu“, ani tento důvod návrhu stěžovatelka nikterak nerozvedla, nesdělila žádné podrobnosti a nepopsala, jakou újmu v kontextu jejího zdravotního stavu může napadené rozhodnutí způsobit. Samotné tvrzení o zdravotním kolapsu navíc opět vůbec nijak neosvědčila. V návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě přitom dokonce uváděla, že byla hospitalizována a doloží lékařské potvrzení, to však neučinila ani v řízení před městským soudem, ani v řízení o kasační stížnosti.

[11] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neprokázala, že by výkon či jiné právní následky rozsudku městského soudu, případně žalobou napadeného rozhodnutí žalované, pro ni představovaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, není splněna hned první zákonná podmínka pro přiznání odkladného účinku. Za této situace by bylo nadbytečné zabývat se druhou podmínkou spočívající v tom, že přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[12] Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl (výrok I. tohoto usnesení).

[13] Zamítnutím návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o kasační stížnosti; svou podstatou se jedná o rozhodnutí dočasné povahy, proto z něj nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/200576, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).

[14] Pokud jde o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek za rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku (výrok II. tohoto usnesení), vycházel soud ze závěrů usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2024, č. j. 9 As 270/202321, publ. pod č. 4616/2024 Sb. NSS, zejména bodu [23], podle něhož tato povinnost vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit. Proto je soud ve správním soudnictví v usnesení o návrhu na přiznání odkladného účinku současně povinen výrokem uložit povinnost zaplatit poplatek za rozhodnutí o tomto návrhu, a to ve výši 1 000 Kč podle položky 20 sazebníku poplatků. Tento soudní poplatek je splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost poplatek zaplatit uložena (§ 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).

[15] [OBRÁZEK]Soudní poplatek lze zaplatit:

- v hotovosti na pokladně Nejvyššího správního soudu v úředních hodinách (informace o úředních hodinách dostupné zde: https://www.nssoud.cz/kontakty/pokladna)

- bezhotovostně převodem na účet soudu číslo:

3703 – 46127621/0710, vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je: 1050514726.

Poučení:

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

Pokud úhradu soudního poplatku provádí jiná osoba než povinná, je nutné do zprávy pro příjemce na příkazu k úhradě uvést, za koho se úhrada provádí.

Nebudeli soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude přistoupeno k jeho vymáhání.

V Brně dne 27. srpna 2026

JUDr. Jakub Camrda

předseda senátu