6 Ads 14/2021

Plný text

6 Ads 14/2021 - 40
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: V. H., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem [adresa] Praha 5, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 6. 2017, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2020, č. j. 2 Ad 25/2017  57,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2020, č. j. 2 Ad 25/2017  57, se ruší
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení případu

[1] Žalobce pobíral v době rozhodování správního orgánu starobní důchod podle § 61a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve výši 9 679 Kč (přeměněný invalidní důchod na důchod starobní). Žádost žalobce ze dne 20. 12. 2016 o přiznání dílčího starobního důchodu žalovaná zamítla rozhodnutím ze dne 5. 4. 2017, č. j. X, neboť podle § 58 zákona o důchodovém pojištění, jsouli současně splněny podmínky nároku na výplatu více důchodů téhož druhu, vyplácí se jen jeden důchod, a to vyšší. Dle výpočtu žalované byla výše nově požadovaného dílčího starobního důchodu nižší, než činí dříve přiznaný starobní důchod, a proto žádosti nevyhověla. Námitky žalobce zamítla žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím a rozhodnutí ze dne 5. 4. 2017 potvrdila. Pro účely výpočtu starobního důchodu nezohlednila doby žalobcova studia na dvou středních školách v tehdejší Federativní lidové republice Jugoslávii (dnešní území Chorvatska a Srbska) v letech 1963 až 1967, neboť tato doba studia nebyla chorvatským ani srbským nositelem pojištění potvrzena.

[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou, které Městský soud v Praze vyhověl a rozsudkem označeným v záhlaví rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Spornou otázku právního hodnocení dob studia žalobce na středních školách městský soud posoudil podle české vnitrostátní právní úpravy (konkrétně podle vyhlášky č. 102/1957 Sb., o nemocenském pojištění a o důchodovém zabezpečení studentů a vědeckých aspirantů) a vyhodnotil ji jako dobu pojištění. Městský soud učiněné závěry podpořil rovněž odkazy na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2015, č. j. 2 Ads 20/2015  142 (ve věci nároku na invalidní důchod bývalé občanky Svazu sovětských socialistických republik), a dále rozsudku ze dne 23. 9. 2009, č. j. 3 Ads 65/2009  41 (ve věci nároku na starobní důchod českého občana vyslaného ke studiu do Svazu sovětských socialistických republik).

II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce

[3] Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost, v níž namítala nesprávné právní posouzení ze strany městského soudu. Pro projednávaný případ je dle stěžovatelky rozhodující skutečnost, že ani chorvatský, ani srbský nositel pojištění žalobci tvrzenou dobu pojištění nepotvrdil. Stěžovatelka ve vztahu k Chorvatsku poukázala na aplikační přednost právních předpisů Evropské unie (včetně tzv. koordinačních nařízení) před českým vnitrostátním právem; ve vztahu k Srbsku poukázala na aplikační přednost platné dvoustranné mezinárodní smlouvy. Vzhledem k tomu, že unijní i mezinárodní právo má aplikační přednost před českou vnitrostátní právní úpravou, stěžovatelka neměla pravomoc volit právní režim posouzení dob pojištění tak, aby vyhověla požadavkům žalobce.

[4] Žalobce práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[5] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.

[6] V projednávané věci spočívá předmět sporu v zodpovězení otázky, zda městský soud aplikoval na zjištěný skutkový stav správnou právní normu (výše označenou vnitrostátní vyhlášku č. 102/1957 Sb., o nemocenském pojištění a o důchodovém zabezpečení studentů a vědeckých aspirantů), anebo měly být ve věci aplikovány přímo použitelné právní předpisy evropského práva a příslušná dvoustranná mezinárodní smlouva o sociálním zabezpečení, jak namítá stěžovatelka.

[7] Ve vztahu k Republice Srbsko je dle Nejvyššího správního soudu nezbytné se v souzené věci nejprve vypořádat s dopady uzavřené Smlouvy mezi Českou republikou a Svazovou republikou Jugoslávií o sociálním zabezpečení a Správního ujednání k provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Svazovou republikou Jugoslávií o sociálním zabezpečení ze dne 17. 1. 2002 (č. 130/2002 Sb. m. s., dále jen „Smlouva“ nebo „Správní ujednání). Dne 3. 6. 2006 vyhlásila republika Černá Hora nezávislost, čímž se oddělila od Svazové republiky Jugoslávie jako dřívějšího soustátí Srbska a Černé Hory. Republika Srbsko jako nástupnický stát bývalé Svazové republiky Jugoslávie je však nadále uvedenou Smlouvou vázána stejně jako Česká republika. Tato Smlouva je proto platnou a účinnou vyhlášenou ratifikovanou mezinárodní smlouvou závaznou pro Českou republiku a jako taková má aplikační přednost před vnitrostátními právními předpisy (čl. 10 Ústavy České republiky). Jak Nejvyšší správní soud uvedl již v rozsudku ze dne 5. 6. 2014, č. j. 2 Ads 44/2014  16 (rovněž ve vztahu k aplikaci mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení): „Upravujeli právní řád ve své ústavě aplikační přednost mezinárodní smlouvy před zákonem, nelze se dovolávat porušení tohoto pravidla a aplikace zákona namísto mezinárodní smlouvy. Takové jednání by bylo nutno považovat za jednání v rozporu s ústavním pořádkem ČR.“ Za situace, kdy mj. k hodnocení dob pojištění získaných v systému důchodového zabezpečení byla uzavřena dvoustranná mezinárodní smlouva ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR, nelze uvažovat o jiných alternativách při výběru relevantní právní normy aplikovatelné na konkrétní souzený případ.

[8] Podle čl. 2 odst. 1 písm. b) bod 3 se Smlouva vztahuje také na oblast důchodového pojištění. Podle čl. 10 Smlouvy se doby pojištění získané podle právních předpisů obou smluvních států sčítají, jeli to nezbytné, pro získání nároku na dávky i pro dobu trvání nároku na tyto dávky za podmínky, že se tyto doby nepřekrývají. Podle čl. 16 odst. 1 Smlouvy (vztahujícího se přímo k důchodům) platí, že jeli vznik, zachování nebo obnovení nároku na dávku podle právních předpisů jednoho smluvního státu podmíněno získáním doby pojištění, přihlíží instituce tohoto smluvního státu, jeli to nezbytné, také k době pojištění získané podle právních předpisů druhého smluvního státu tak, jako by byla získána podle jejích právních předpisů za podmínky, že se nepřekrývají (pozn.: zvýraznění podtržením doplnil soud).

[9] Z citovaných ustanovení Smlouvy je zřejmé, že předmětem její úpravy je kromě jiného otázka hodnocení dob pojištění získaných podle předpisů druhého smluvního státu (v souzené věci Republiky Srbska), která má aplikační přednost před vnitrostátní právní úpravou. Smlouva v čl. 16 odst. 1 stanoví, že pro účely posouzení vzniku nároku na důchodovou dávku se doba pojištění získaná v Srbsku posuzuje podle právních předpisů tohoto smluvního státu. Městský soud proto pochybil, pokud tvrzené doby žalobcova studia na střední škole v Srbsku hodnotil podle české vnitrostátní právní úpravy.

[10] Mělali být doba pojištění získaná v Srbsku správně hodnocena podle srbských právních předpisů, nemohla toto hodnocení provádět stěžovatelka, nýbrž výhradně srbský nositel pojištění. Dobu pojištění v případě tzv. proporcionálních smluv o sociálním zabezpečení, které jsou založeny na principech koordinace, totiž hodnotí nositel pojištění státu, podle jehož právní úpravy měla být doba pojištění získána, a postupuje přitom výhradně podle vlastního práva. Tím se aplikace proporcionálních smluv (které v právu sociálního zabezpečení dominují) liší od aplikace tzv. teritoriálních smluv [v čisté podobě pouze (dnes již neúčinná) smlouva se Svazem sovětských socialistických republik publikovaná pod č. 116/1960 Sb.], podle nichž by se nárok na důchodové dávky vznesený v České republice posuzoval podle vnitrostátního práva, a byl by to tedy český nositel pojištění, kdo by podle českého práva hodnotil rovněž dobu pojištění získanou v zahraničí (k vysvětlení rozdílu mezi proporcionálními a teritoriálními dvoustrannými smlouvami viz Koldinská K., Pikorová G., Švec L., Tomeš I. Sociální zabezpečení osob migrujících mezi státy EU. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 35).

[11] Z povahy a konstrukce proporcionálních smluv o sociálním zabezpečení vyplývá, že je nezbytné, aby tvrzenou dobu získanou podle právních předpisů druhé smluvní strany osvědčil (potvrdil) jako dobu pojištění výhradně nositel pojištění druhé smluvní strany. V případě Smlouvy se bezesporu jedná o proporcionální smlouvu, což lze dovodit z čl. 4 (zásada rovného zacházení), čl. 5 (zásada výplaty dávek do druhého smluvního státu) a čl. 10 (zásada sčítání dob pojištění). Proto bez potvrzení doby pojištění ze strany srbského nositele pojištění nebyla stěžovatelka oprávněna tyto doby pojištění sama hodnotit a uznat. K témuž závěru o proporcionální povaze Smlouvy ostatně Nejvyšší správní soud dospěl již v rozsudku ze dne 30. 10. 2015, č. j. 5 Ads 118/2015  31, č. 3354/2016 Sb. NSS: „Za účelem prokázání doby důchodového pojištění je český nositel pojištění povinen obrátit se na srbského nositele pojištění. Jestliže ten doby pojištění potvrdí, je nutno považovat je za doby důchodového pojištění získané podle právních předpisů Republiky Srbsko jako nástupce bývalé Svazové republiky Jugoslávie a zohlednit je při posuzování nároku na dávku v souladu se Smlouvou mezi Českou republikou a Svazovou republikou Jugoslávie o sociálním zabezpečení (č. 130/2002 Sb. m. s.).“ Rovněž v již výše citovaném rozsudku č. j. 2 Ads 44/2014  16 Nejvyšší správní soud uvedl: „Český nositel pojištění vychází při hodnocení dob pojištění z jejich hodnocení podle právních předpisů druhé smluvní strany; není nadán pravomocí, aby sám přehodnocoval data získaná od těchto institucí podle toho, jak by byla hodnocena podle českých předpisů“ (v uvedené věci se jednalo o smlouvu o sociálním zabezpečení s Bulharskou republikou publikovanou pod č. 2/2000 Sb. m. s.).

[12] Správnost shora uvedených závěrů lze nepřímo podpořit také poukazem na čl. 11 a čl. 12 Správního ujednání k provádění Smlouvy, které obsahují úpravu postupu při získávání informací o skutečnostech rozhodných pro přiznání nároku a stanovení výše dávek a vycházejí z vyplňování tiskopisů s údaji o době pojištění na území každého ze smluvních států a jejich přímého předávání nositeli pojištění druhé smluvní strany.

[13] Nejvyšší správní soud rovněž poznamenává, že v souzené věci nelze aplikovat Úmluvu mezi Československou republikou a Federativní lidovou republikou Jugoslávií o sociálním zabezpečení (č. 3/1958 Sb.), jejíž výklad městský soud rovněž prováděl, neboť podle čl. 37 odst. 3 Smlouvy pozbyla tato úmluva ve vztahu mezi Českou republikou a Svazovou republikou Jugoslávií (dnes tedy také Republikou Srbsko) platnost dne 1. 12. 2002.

[14] Ve vztahu k žalobcovu studiu na území dnešní Chorvatské republiky se pak Nejvyšší správní soud zabýval dopady Smlouvy mezi Českou republikou a Chorvatskem o sociálním zabezpečení ze dne 22. 1. 1999 (č. 82/2000 Sb. m. s.), zmiňované městským soudem. V souladu s čl. 8 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení č. 883/2004“) však tuto smlouvu nahradilo citované nařízení, a proto ji nelze v souzené věci aplikovat. Městský soud měl proto pro posuzování doby studia žalobce na území dnešního Chorvatska správně namísto citované smlouvy s Chorvatskem a vnitrostátního právního předpisu aplikovat nařízení č. 883/2004 jako přímo použitelný právní předpis Evropské unie a rovněž prováděcí nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. 9. 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „prováděcí nařízení č. 987/2009“).

[15] Článek 6 nařízení č. 883/2004 ukládá členským státům (a tedy i stěžovatelce) povinnost sčítání dob:

Nestanovíli toto nařízení, příslušné instituce členského státu, jehož právní předpisy podmiňují:

 získání, zachování, trvání nebo opětné nabytí nároku na dávky,

 použití některých právních předpisů,

nebo

 přístup k povinnému, dobrovolnému pokračujícímu nebo dobrovolnému pojištění nebo vynětí z něj,

získáním dob pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení, přihlíží v nezbytném rozsahu k získaným dobám pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení získaným podle právních předpisů kteréhokoli jiného členského státu, jako by byly získány podle právních předpisů, které tato instituce uplatňuje.

[16] Podle čl. 1 písm. t) nařízení č. 883/2004 se přitom dobou pojištění rozumí doby přispívání, zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, jak jsou definované nebo uznané jako doby pojištění právními předpisy, podle kterých byly získány nebo považovány za získané, a veškeré doby za takové považované, jsouli podle uvedených právních předpisů rovnocenné dobám pojištění.

[17] Konečně podle čl. 12 odst. 1 prováděcího nařízení č. 987/2009 se pro účely článku 6 základního nařízení příslušná instituce obrátí na instituce členských států, jejichž právní předpisy se na dotyčnou osobu také vztahovaly, aby určila všechny doby získané podle těchto právních předpisů. Podle čl. 5 odst. 1 téhož nařízení dokumenty vydané institucí členského státu prokazující postavení osoby pro účely základního nařízení a prováděcího nařízení, jakož i podpůrné doklady, na základě kterých byly dokumenty vydány, uzná instituce jiného členského státu, pokud nebyly zrušeny nebo prohlášeny za neplatné členským státem, který je vydal.

[18] V případě postupu dle koordinačních nařízení Evropské unie tedy pro účely nároku na důchodovou dávku hodnotí dobu pojištění rovněž výhradně nositel pojištění státu, podle jehož právních předpisů měla být doba pojištění získána, a to podle vlastního práva.

[19] Na hodnocení doby pojištění, kterou měl žalobce získat studiem v Chorvatsku, tak dopadají pouze chorvatské právní předpisy a institucí příslušnou k hodnocení této doby je nositel pojištění v Chorvatské republice. S ohledem na princip aplikace jednoho právního řádu (čl. 11 odst. 1 nařízení č. 883/2004) nelze posléze stejnou dobu hodnotit ještě jednou optikou českých právních předpisů (viz rozsudek ze dne 16. 12. 2020, č. j. 7 Ads 397/2019  26, nebo zpráva veřejného ochránce práv ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 4018/2018/VOP, část C.3, dostupná na https://eso.ochrance.cz). Městský soud tedy pochybil, pokud doby žalobcova studia na střední škole v Chorvatsku hodnotil podle české vnitrostátní právní úpravy.

[20] Jak v případě hodnocení doby studia žalobce na území Srbska, tak v případě hodnocení doby jeho studia na území Chorvatska, je tedy v souladu s příslušnou mezinárodní smlouvou o sociálním zabezpečení i s přímo použitelnými koordinačními nařízeními Evropské unie k hodnocení dob studia jako dob pojištění příslušný zahraniční nositel pojištění. Nejvyšší správní soud proto přisvědčil stěžovatelce, že sama nebyla oprávněna zahraniční doby pojištění posuzovat, nadto podle českých vnitrostátních právních předpisů.

[21] Závěrem Nejvyšší správní soud podotýká, že pokud městský soud podpořil své závěry odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2015 č. j. 2 Ads 20/2015  142, nejedná se o přiléhavou argumentaci, neboť v tehdejším souzeném případě byla žádost o důchod podána v den, kdy již neexistovala platná a účinná dvoustranná smlouva o sociálním zabezpečení, a nejednalo se ani o případ spadající pod evropské sociální právo, které samostatně upravuje koordinaci vnitrostátních předpisů mezi členskými státy Evropské unie. Rovněž odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009 č. j. 3 Ads 65/2009  41, nebyl přiléhavý, neboť se v tehdejším případě jednalo o tzv. vyslané pracovníky, resp. studující, na které se mezinárodní smlouva nevztahovala, a proto bylo možné užít jedině vnitrostátní právní úpravu. V obou případech by navíc přicházela v úvahu výše zmiňovaná smlouva se Svazem sovětských socialistických republik publikovaná pod č. 116/1960 Sb., která (jak bylo uvedeno) jako smlouva teritoriální spočívala na jiných principech než nyní aplikovaná smlouva proporcionální. Prejudikatura, z níž městský soud v souzené věci vycházel, proto nebyla na uvedený případ aplikovatelná.

[22] Městský soud tak projednávanou věc nesprávně právně posoudil, neboť pro účely hodnocení dob studia žalobce jako dob pojištění na daný případ nesprávně aplikoval vnitrostátní právní úpravu namísto příslušné dvoustranné mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení a přímo použitelných koordinačních nařízení Evropské unie.

IV. Závěr a náklady řízení

[23] Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto ve smyslu § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud je v dalším řízení vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).
[24] V novém řízení rozhodne městský soud také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. března 2022

Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu

Plný text

6 Ads 14/2021 - 17
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: V. H., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 6. 2017, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2020, č. j. 2 Ad 25/2017 - 57, o návrhu žalované na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Kasační stížnosti žalované se nepřiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Podanou kasační stížností se žalovaná (dále též „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatelky ze dne 1. 6. 2017, č. j. X, a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím stěžovatelka zamítla námitky žalobce a potvrdila prvostupňové rozhodnutí ze dne 5. 4. 2017, č. j. X, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o starobní důchod.

[2] Stěžovatelka učinila součástí podané kasační stížnosti návrh na přiznání jejího odkladného účinku. V podaném návrhu uvedla, že předmětem projednávaného případu je zhodnocení „nové“ doby pojištění, a tedy nejspíše i zpětné doplacení důchodové dávky na základě právního názoru, který v napadeném rozsudku zaujal městský soud. Dle stěžovatelky přiznáním odkladného účinku vznikne žalobci újma jen stěží, avšak stěžovatelka o vyplacené prostředky ze státního rozpočtu přijde nenávratně, a to i v případě úspěchu kasační stížnosti. Je tomu tak s ohledem na konstrukci právní úpravy a zákonem stanovených podmínek vracení již vyplacených důchodových dávek.

[3] Žalobce se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřil.

[4] Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat za přiměřeného užití § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s.

[5] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalované usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[6] Z citovaných ustanovení vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním následujících objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro stěžovatele znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Odkladný účinek má charakter institutu mimořádného, vyhrazeného toliko pro ojedinělé případy. Přiznáním odkladného účinku je prolamována vykonatelnost rozhodnutí, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není zákonným způsobem zrušeno (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015 - 38).

[7] Institut odkladného účinku má primárně poskytovat ochranu žalobci před výkonem či jinými právními následky žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu. Ve vztahu k návrhům na přiznání odkladného účinku podaným žalovaným správním orgánem (jako tomu je v nyní posuzované věci) judikatura Nejvyššího správního soudu (např. již usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, č. 1255/2007 Sb. NSS, a usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, č. 3270/2015 Sb. NSS) vychází z toho, že zatímco žalobce bude zpravidla spojovat újmu se svými subjektivními právy, která mohou okamžitý výkon či jiné právní následky rozhodnutí správního orgánu (resp. krajského soudu) skutečně závažně ohrozit, žalovaný správní orgán subjektivní práva nemá. Tím spíše tedy nemůže mít práva, jež by mohla být výkonem nebo jinými právními následky kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu ohrožena. Jeho úkolem je hájit v soudním řízení zákonnost jím vydaného správního rozhodnutí. Otázka zákonnosti rozsudku krajského soudu, resp. skutečnost, že jej žalovaný správní orgán napadl kasační stížností, nemůže být sama o sobě důvodem pro přiznání odkladného účinku.

[8] V zájmu zachování zásady rovnosti v řízení před soudem nicméně nelze ani žalovanému správnímu orgánu (jako stěžovateli) odepřít právo domáhat se přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Půjde však o případy výjimečné, „kdy odložení účinků rozhodnutí krajského soudu bude podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem“ (výše citované usnesení rozšířeného senátu č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, bod [27]). Judikatura Nejvyššího správního soudu k těmto ojedinělým případům řadí např. vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi, udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku, apod. (usnesení ze dne 19. 11. 2015, č. j. 6 Ads 228/2015 - 36, ve spojení s výše citovaným usnesením rozšířeného senátu č. j. 2 Ans 3/2006 - 49).

[9] V posuzované věci stěžovatelka jako důvod pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedla, že pokud by Nejvyšší správní soud vyhověl její kasační stížnosti, zrušil napadený rozsudek městského soudu a zároveň by kasační stížnosti nebyl přiznán odkladný účinek, nebylo by již možné napravit některé důsledky plynoucí z rozsudku městského soudu. Konkrétně by došlo k nevratnému vyplacení doplatku důchodu žalobci. Hypoteticky tedy v daném případě může dojít k situaci, kdy rozhodnutí o kasační stížnosti nebude mít v části již vyplacených dávek de facto žádné důsledky, neboť podle § 56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, zjistí-li se, že důchod byl přiznán nebo je vyplácen ve vyšší částce, než v jaké náleží, nebo byl přiznán nebo se vyplácí neprávem, důchod se sníží nebo odejme nebo jeho výplata se zastaví, a to ode dne následujícího po dni, jímž uplynulo období, za které již byl vyplacen. Účinky odejmutí nebo snížení důchodu tak působí pouze pro futuro, nikoli zpětně. Současně dle § 118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, platí, že plátce důchodu má vůči příjemci důchodu nárok na vrácení, popřípadě náhradu nesprávně vyplacené částky jen tehdy, byl-li důchod vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, protože příjemce důchodu nesplnil některou jemu uloženou povinnost, přijal důchod nebo jeho část, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, nebo vědomě jinak způsobil, že důchod nebo jeho část byl vyplácen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel.

[10] Přímo k hrozbě nevratného vyplacení důchodových dávek se již v citovaném usnesení č. j. 10 Ads 99/2014 - 58 vyjádřil rozšířený senát (bod [30]): „Ohrožení veřejného zájmu nemůže zpravidla představovat ani přiznání a vyplacení určité částky důchodu. Náklady důchodového pojištění jsou součástí nákladů státního rozpočtu; s ohledem na jeho rozsah a obsah je i případné vyplacení neprávem přiznané dávky újmou spíše zanedbatelnou.“ Uvedené znamená, že ani přiznání a vyplacení určité částky důchodu (doplatku důchodu) zásadně nepředstavuje újmu takové intenzity, která by odůvodňovala přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Užil-li rozšířený senát výrazu „zpravidla“, předznamenává to, že nelze vyloučit existenci odchylek; ty však mohou mít podobu jen zcela výjimečných a ojedinělých situací. Jinými slovy, k tvrzené újmě v podobě vyplacení důchodu a s tím spojeného rizika, že rozhodnutí o kasační stížnosti nebude mít v části již vyplacených dávek de facto žádné důsledky [§ 56 odst. 1 písm. c) zákona o důchodovém pojištění ve spojení s § 118a odst. 1 zákona o provádění sociálního zabezpečení], by musela přistoupit ještě další - svou povahou výjimečná a závažná - okolnost, na jejímž základě by soud dospěl k závěru, že zde existuje potenciální ohrožení veřejného zájmu v míře opodstatňující přiznání odkladného účinku (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2019, č. j. 7 Ads 397/2019 - 17, bod [12]).

[11] V projednávané věci však stěžovatelka netvrdila ani neosvědčila, že by vedle nezvratného vyplacení jednotlivých měsíčních splátek důchodu a doplatku důchodu existovala ještě další výjimečná okolnost ve výše uvedeném smyslu, jejíž intenzita by Nejvyšší správní soud mohla vést k závěru o naplnění podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatelka ani nevyčíslila újmu, která jí v případě nepřiznání odkladného účinku hrozí, což vzhledem k povaze tvrzené újmy (v podobě nenávratné ztráty vyplacených prostředků ze státního rozpočtu) nedává Nejvyššímu správnímu soudu možnost relevantně posoudit závažnost újmy hrozící stěžovatelce a poměřit ji s újmou hrozící žalobci.

[12] Přestože nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti může v projednávané věci vést k tomu, že pokud jde o hledisko vyplaceného důchodu, může mít rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti de facto pouze akademické účinky, nejedná se bez dalšího o natolik závažné právní následky, které by bylo možno pokládat za nepoměrně větší újmu ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. Podstatné je, že přezkum napadeného rozsudku městského soudu na základě kasační stížnosti jakožto mimořádného opravného prostředku je způsobilý nezákonnost, resp. jiné vady v rozhodovací činnosti soudu, napravit.

[13] S ohledem na výše uvedené tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že výkon kasační stížností napadeného rozsudku městského soudu v daném případě nepředstavuje pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, neboť se nejedná o situaci výjimečnou, na které by byl dán důležitý veřejný zájem. Nejvyšší správní soud proto stěžovatelce nevyhověl a kasační stížnosti odkladný účinek podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal.

[14] Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že z usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005  76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 2. února 2021

JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu