Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekZamítnuto1× citovánoSb. NSSPrávo EU

Spisová značka

6 Ads 236/2023

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 14. 11. 2024Senát: Tříčlenný senátČ. j.: 6 Ads 236/2023-34Právní moc: 18. 11. 2024Oblast: Sociální ochrana – Sociální pomocZpravodaj: ŠURÁNEK Petr, Mgr. Ing.ECLI:CZ:NSS:2024:6.Ads.236.2023.34
Další údaje
Předmět řízení: Sociálně-právní ochrana dětí: příspěvek na úhradu potřeb dítěte v pěstounské péči; zaměstnání pěstouna v jiném členském státě Evropské unie
Účastníci a aplikované předpisy

Účastníci

Žalobce:
a) N. R. a b) R. S(jiný účastník)
Žalovaný:
Ministerstvu práce a sociálních věcí(státní orgán)

Aplikované předpisy

  • zákona č. 359/1999 Sb.

Plný seznam účastníků (z vyhledávače NSS)

  • Ministerstvo práce a sociálních věcí- stěžovatel
  • Fyzická osoba (anonymizováno)- žalobce/navrhovatel 1.st
  • Ministerstvo práce a sociálních věcí- žalovaný/odpůrce 1.st
  • Fyzická osoba (anonymizováno)- účastník řízení

Klíčová slova (vyhledavač NSS)

Sociálně právní ochrana dětí

Sbírka NSS

  • č. 1865/2009 Sb. NSS
  • č. 4550/2024 Sb. NSS

Právní věta

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení nevyžaduje, aby jen proto, že pěstoun je příhraničním pracovníkem zaměstnaným v jiném členském státě Evropské unie, byl nezletilému nezaopatřenému dítěti svěřenému do jeho péče odepřen nárok na dávku pěstounské péče – příspěvek na úhradu potřeb dítěte podle § 47f zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění účinném od 1. 1. 2013, není-li současně zjištěno, že toto dítě či jeho rodinný příslušník v jiném členském státě Evropské unie pobírá obdobnou dávku.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 14. 11. 2024

Plný text

Předpisy:

k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (v textu jen „koordinační nařízení“)

k § 47f zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění účinném od 1. 1. 2013

Prejudikatura: č. 1865/2009 Sb. NSS a č. 4550/2024 Sb. NSS; rozsudky Soudního dvora ze dne 7. 6. 2005, Dodl a Oberhollenzer(C-­543/03), ze dne 9. 11. 2006, Nemec (C-205/05), ze dne 20. 5. 2008, Bosmann(C-352/06), dne 26. 11. 2009, Slanina(C-363/08), ze dne 14. 10. 2010, Schwemmer (C-­­16/09), ze dne 6. 10. 2021, Consorzio Italian Management e Catania Multiservizi (C-561/19) a ze dne 15. 9. 2022, FK (C-58/21).

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2024, čj. 6 Ads 236/2023-34)

Věc:a) N. R. a b) R. S. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o dávku pěstounské péče, o kasační stížnosti žalovaného.

Žalobce a), zastoupen ve smyslu § 47v odst. 4 zákona o sociálně-právní ochraně dětí ve znění do 30. 9. 2022 žalobcem b) jakožto osobou pečující, požádal na stanoveném formuláři Úřad práce, krajskou pobočku v Ústí nad Labem (dále jen „úřad práce“), o dávku pěstounské péče, příspěvek na úhradu potřeb dítěte. O dávku požádal ode dne 21. 7. 2022, kdy žalobce b) spolu s manželkou podal Okresnímu soudu v Děčíně návrh na svěření žalobce a), jenž u nich ze své vůle trvale bydlel již od 1. 7. 2022, do společné pěstounské péče. V návaznosti na zaškrtnutí údaje, že není pro všechny společně posuzované osoby ve smyslu § 7 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, splněna podmínka národního předpisu, a na výzvu úřadu práce žalobce b) prohlásil a doložil, že on i jeho manželka jsou dlouhodobě zaměstnáni (od května 2017, resp. září 2020) a zdravotně pojištěni v Německu, ale denně se vracejí do svého bydliště v České republice, jež s nimi sdílí žalobce a). Rozhodnutím ze dne 3. 10. 2022 úřad práce žádost o příspěvek na úhradu potřeb dítěte zamítl. Zamítnutí odůvodnil s obecným odkazem na koordinační nařízení tím, že Česká republika není státem výkonu povolání žádné ze společně posuzovaných osob, a proto je kompetentním státem k vyplácení dávky Německo.

Odvolání podané žalobcem b), který mj. upozorňoval na to, že oprávněnou osobou, jíž vzniká nárok na dávku, je dle § 47f odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí nezaopatřené dítě, a nikoliv osoby o něj pečující, žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 2. 11. 2022. Konstatoval, že rozhodujícím kritériem pro vznik nároku na dávky sice je podle § 47o zákona o sociálně-právní ochraně dětí na území České republiky bydliště oprávněné osoby, nicméně koordinační nařízení, jež se vztahuje i na příhraniční pracovníky, je třeba aplikovat přednostně před vnitrostátními právními předpisy. Příspěvek na úhradu potřeb dítěte je koordinovanou rodinnou dávkou, podle čl. 11 odst. 1 koordinačního nařízení je tak třeba se řídit zásadou aplikace právních předpisů jediného státu, přičemž příslušnost státu se řídí na prvním místě místem zaměstnání či výdělečné činnosti, zatímco místo bydliště je kolizním kritériem až na třetím místě.

V podnětu k zahájení přezkumného řízení žalobce b) upozorňoval, že dle stanoviska Úřadu péče o děti a mládež Zemského úřadu Bautzen ze dne 10. 11. 2022 v dané situaci podle německých právních předpisů náleží pouze příspěvek na péči (náklady na výchovu spolu s věcnými výdaji), na který se ovšem podle čl. 3 odst. 5 koordinační nařízení nevztahuje, a k jeho výplatě tudíž německé úřady nejsou příslušné. K tomu žalobce b) dodal, že tento příspěvek navíc náleží jen osobám, které pečují o dítě na plný úvazek podle německého práva. Přípisem ze dne 22. 3. 2023 bylo ale žalobci b) sděleno, že podnět k zahájení přezkumného řízení nebyl shledán důvodným. Koordinace dávek je prováděna výlučně z titulu výdělečné činnosti, jež má přednost před bydlištěm. Žádost byla správně postoupena do Německa a úřad práce v souladu s právními předpisy dávku nepřiznal.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 7. 2023, čj. 42 Ad 1/2023-43, žalobcům vyhověl a rozhodnutí (včetně prvostupňového rozhodnutí) zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Rozhodnutí neshledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, neboť i přes chybějící výslovný odkaz je zjevné, že v dané věci žalovaný aplikoval čl. 68 koordinačního nařízení, jež v odůvodnění nepřímo citoval a v souvislosti s ním též hodnotil výdělečnou činnost žalobce b) a jeho manželky. V rámci dalšího posouzení pak krajský soud konstatoval, že pěstoun je toliko zástupcem dítěte, jemuž náleží příspěvek na úhradu potřeb dítěte jakožto osobě oprávněné. Výše příspěvku přitom nijak nezávisí na majetkových poměrech či příjmech osob, kterým bylo dítě svěřeno do péče, ani jeho biologických rodičů. Na tuto dávku se nevztahuje ani institut společně posuzovaných osob upravený v § 42 písm. d) zákona o sociálně-právní ochraně dětí, proto správní orgány neměly důvod posuzovat podmínky pro přiznání příspěvku na úhradu potřeb dítěte ve vztahu k jiným osobám než samotnému žalobci a). Rozhodnou podmínkou v tomto případě bylo dle § 47o odst. 1 písm. a) zákona o sociálně-právní ochraně dětí jeho bydliště, pro jehož určení je ve smyslu § 5 odst. 6 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném do 31. 12. 2022 s přihlédnutím k tomu, že je dvanáctiletým dítětem, místo, kde plní povinnou školní docházku. Žalobce a) podle listin ve správním spise plnil povinnou docházku v České republice, kde měl současně i trvalý pobyt. Žalobce a) tak neměl jakýkoli právní vztah k jinému členskému státu, a proto nebyl důvod ve věci aplikovat koordinační nařízení. Proto ani nebyl důvod ve věci podávat předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, jak navrhovali žalobci.

V kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu žalovaný (stěžovatel) namítal nesprávné právní posouzení, tedy kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Konkrétně krajskému soudu vytýkal, že věc posoudil podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí, přestože ten se v případě příspěvku na úhradu potřeb dítěte (na rozdíl od jiných pěstounských dávek, jež koordinaci nepodléhají) v tomto případě, kdy jsou oba pěstouni žalobce a) výdělečně činní v Německu, nepoužije. Stěžovatel namítal, že nařízení je třeba aplikovat přednostně před vnitrostátními právními předpisy, přičemž pro účely koordinačního nařízení je bydliště významné jen pro účely stanovení příslušných právních předpisů, ovšem až na třetím místě, přičemž podle v pořadí prvního kritéria poskytuje dávky stát příslušný z titulu zaměstnání či jiné výdělečné činnosti. V daném případě nebyl posuzován okruh společně posuzovaných osob, nýbrž okruh rodinných příslušníků rozhodný pro určení použitelných právních předpisů a definovaný na základě závislosti ve smyslu čl. 1 písm. i) bodu 3 koordinačního nařízení (to má stěžovatel metodicky upraveno též v Informaci EU č. 7/2011 vydané dne 31. 10. 2011). Právě na základě tohoto ustanovení správní orgány dospěly k závěru, že Česká republika není zemí určenou pro výplatu dávky. Stěžovatel též odkázal na svůj metodický pokyn, v němž je upravena potřeba koordinace dotčené dávky, a připomněl, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2023, čj. 3 Ads 104/2012-40, mohou být i interní instrukce pramenem uznávané právní praxe, kterou mohou správní soudy využít při přezkumu správních aktů. S výkladem krajského soudu podle stěžovatele nelze souhlasit i proto, že by v případě jeho aplikace nebylo možné dávku koordinovat prakticky nikdy, resp. pouze v případě, že by dítěti svěřenému do pěstounské péče náležel důchod z jiného členského státu. Tím by byla pominuta definice rodinných příslušníků dle koordinačního nařízení. Stěžovatel připomněl, že koordinovány jsou i některé z dávek státní sociální podpory, u nichž se vychází z okruhu společně posuzovaných osob, přičemž koordinace se uplatní i tehdy, když jeden z rodičů, který je výdělečně činný v jiném členském státě Evropské unie, než ve kterém se nachází bydliště dítěte, nepatří do okruhu společně posuzovaných osob (např. z důvodu rozvodu), ale dítě je závislé převážně na něm (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 11. 2009, Slanina, C-363/08).

Žalobci ve vyjádření navrhli, aby byla kasační stížnost odmítnuta pro nepřijatelnost, nebo zamítnuta jako nedůvodná. Nepřijatelnost spatřovali v tom, že stěžovatel netvrdil, že by věc svým významem podstatně přesahovala vlastní zájem žalovaného. Takovým zájmem podle nich nemůže být ustálená, avšak nezákonná správní praxe, podle níž stěžovatel zamítá příspěvek na úhradu potřeb dítěte všem dětem, jejichž pěstouni či jiné pečující osoby jsou zaměstnáni v jiném členském státě Evropské unie. I když otázka nepoužitelnosti koordinačního nařízení dosud patrně Nejvyšším správním soudem řešena nebyla, k odstranění nezákonné správní praxe postačuje posouzení věci krajským soudem. Pro případ věcného posouzení žalobci namítali, že stěžovatel znovu posuzuje použitelnost koordinačního nařízení z perspektivy pěstounů, ač oprávněnou osobou v případě příspěvku na úhradu potřeb dítěte je nezaopatřené dítě, a to aniž by označil konkrétní ustanovení, z nějž jeho postup pramení. Stěžovatel podle nich ani neoznačil jakýkoliv právní důvod, proč by příspěvek na úhradu potřeb dítěte měl být koordinovanou rodinnou dávkou. Důvodová zpráva k zákonu č. 401/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jímž byla přenesena právní úprava dávek pěstounské péče ze zákona o státní sociální podpoře do zákona o sociálně-právní ochraně dětí, konstatovala, že se dávky pěstounské péče věcně liší od ostatních dávek státní sociální podpory. Podle žalobců se tak nejednalo o rodinné dávky v pravém slova smyslu. Samotný stěžovatel přitom na svých webových stránkách uvádí, že příspěvek na úhradu potřeb dítěte je dávkou nahrazující výživné dítěte. Proto bylo podle žalobců třeba tuto dávku posuzovat jako zálohované výživné, které je podle čl. 1 písm. z) ve spojení s bodem 36 odůvodnění koordinačního nařízení z koordinace výslovně vyloučeno. Není ani pravdou, že by se neměl vůbec použít vnitrostátní předpis, jelikož koordinační nařízení jen stanoví pravidla pro určení použitelnosti takových vnitrostátních předpisů. Ani metodické pokyny stěžovatele nemohly sloužit jako podklad pro automatický závěr o neexistenci nároku na příspěvek na úhradu potřeb dítěte v případě zaměstnání pěstounů v jiném členském státě Evropské unie, přičemž stěžovatel ani neuvedl konkrétní pasáž, z níž by tento závěr měl plynout. Odkaz stěžovatele na čl. 1 písm. i) bod 3 koordinačního nařízení žalobci považovali za nesrozumitelný, jelikož jej stěžovatel podle nich dezinterpretoval. Závěr, že v případě závislosti žalobce a) na svých pěstounech je nutné hodnotit postavení těchto pěstounů, z tohoto ustanovení neplyne. Společně posuzované osoby dle českého práva jsou přitom totéž, co rodinní příslušníci podle koordinačního nařízení. Odkazuje-li stěžovatel na koordinaci dávek státní sociální podpory, pomíjí, že v jejich případě se skutečně vychází z okruhu společně posuzovaných osob a zároveň jde o typické koordinované dávky. Odkaz stěžovatele na rozsudek Soudního dvora ve věci Smetana byl pak zcela nepřiléhavý, neboť ten se zabývá koordinací rodinných dávek po rozvodu rodičů v případě vycestování rozvedeného rodiče do jiného členského státu, než ve kterém druhý rodič pracuje.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Z odůvodnění:

(…) [10] V této věci je veden spor o to, zda zaměstnání pěstounů [resp. zde osob, které podaly návrh na svěření dítěte, o něž osobně pečují, do pěstounské péče ve smyslu § 2a písm. c) bodu 3 zákona o sociálně-právní ochraně dětí] v jiném členském státě Evropské unie je důvodem, proč neaplikovat vnitrostátní právní úpravu v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí a odkázat žadatele na systém sociálního zabezpečení ve státě výkonu zaměstnání, bez ohledu na to, zda mu v něm taková dávka náleží, či nikoliv.

[11] Zde považuje Nejvyšší správní soud za podstatné předeslat, že stěžovatel nijak nezpochybňuje závěry krajského soudu, že v případě aplikace zákona o sociálně-právní ochraně dětí by žalobce a) jakožto oprávněná osoba splňoval všechny podmínky pro přiznání požadované dávky.

[12] Podle § 47f odst. 1 věty první má nárokna příspěvek na úhradu potřeb dítěte nezletilénezaopatřené dítěsvěřené do péče osoby pečující. Podle § 2a písm. c) bodu 3 zákona o sociálně-právní ochraně dětí se pro účely tohoto zákona osobou pečující rozumí fyzická osoba, která osobně pečuje o dítě, podala-li návrh na svěření dítěte do její pěstounské péče nebo předpěstounské péče nebo návrh na její jmenování poručníkem dítěte a není-li tato osobní péče o toto dítě zjevně bezdůvodná. Podle § 47v odst. 4 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, jde-li o příspěvek na úhradu potřeb dítěte,zastupujenezletilé dítěv řízenío příspěvkuosoba pečující. Podle § 47o odst. 1 písm. a) věty první zákona o sociálně-právní ochraně dětí má nárok na dávky pěstounské péčepři splnění podmínek stanovených v tomto zákoněpouze fyzická osoba, jestliže je na území České republiky hlášena k trvalému pobytupodle zvláštního právního předpisu,jde-li o státního občana České republiky, a to pokud má na území České republiky bydliště; co se rozumí bydlištěm, stanoví zákon o pomoci v hmotné nouzi. Ve správním spise nic nenaznačuje, že by žalobce a) všechny zmíněné podmínky nesplňoval nebo že by jakožto osoba oprávněná k pobírání příspěvku na úhradu potřeb dítěte měl jakýkoliv vztah k jinému členskému státu Evropské unie (bydliště, občanství, povinná školní docházka, nárok na dávky). Správní spis ovšem ani neobsahuje informaci o tom, že by snad (nynějším) pěstounům byla z titulu jejich zaměstnání v Německu přiznána srovnatelná dávka z německého systému sociálního zabezpečení. Naznačuje spíše opak.

[13] Za dané situace tak skutečně vyvstává otázka, zda koordinační nařízení brání tomu, aby správní orgány postupovaly v souladu s vnitrostátními předpisy (zde zákonem o sociálně-právní ochraně dětí). V této otázce ovšem Nejvyšší správní soud nemůže dát stěžovateli za pravdu.

[14] Stěžovatel a žalobci vycházejí především z těchto ustanovení koordinačního nařízení: Čl. 1 koordinačního nařízení stanoví, že pro účely tohoto nařízení se

i) „rodinným příslušníkem“ rozumí

1. i) osoba stanovená nebo uznaná za rodinného příslušníka nebo označená za člena domácnosti právními předpisy, podle kterých se poskytují dávky,(…)

3. je-li určitá osoba považována podle právních předpisů použitelných podle pododstavců 1 a 2 za rodinného příslušníka nebo člena domácnosti, pouze pokud žije v téže domácnosti jako pojištěná osoba nebo důchodce, pokládá se tato podmínka za splněnou, jestliže dotyčná osoba je závislá hlavně na pojištěné osobě nebo důchodci.

z) „rodinnou dávkou“ rozumí všechny věcné nebo peněžité dávky určené k vyrovnání rodinných výdajů, s výjimkou záloh na výživné a zvláštních dávek při narození dítěte a při osvojení dítěte uvedených v příloze I.

[15] Podle čl. 3 odst. 1 písm. j) koordinačního nařízení se toto nařízení vztahuje na veškeré právní předpisy týkající se těchto oblastí sociálního zabezpečení: rodinné dávky.

[16] Podle čl. 11 odst. 3 písm. a) koordinačního nařízení se s výhradou článků 12 až 16 na zaměstnance nebo osobu samostatně výdělečně činnou v členském státě vztahují právní předpisy tohoto členského státu.

[17] Podle čl. 68 koordinačního nařízení obsaženého v hlavě III nadepsané jako Zvláštní ustanovení o různých druzích dávek a kapitole 8 věnované rodinným dávkám: 1. Jsou-li během stejné doby poskytovány stejným rodinným příslušníkům rodinné dávky podle právních předpisů více než jednoho členského státu, použijí se tato pravidla přednosti:

a) u dávek poskytovaných více než jedním členským státem z různých důvodů platí toto pořadí přednosti: na prvním místě jsou nároky přiznané z důvodu zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, na druhém místě jsou nároky přiznané z důvodu pobírání důchodu, a nakonec nároky přiznané z důvodu místa bydliště;

b) u dávek poskytovaných více než jedním členským státem ze stejného důvodu je stanoveno pořadí přednosti na základě těchto pomocných kritérií:

i) v případě nároků přiznaných z důvodu zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti: místo bydliště dětí, za předpokladu, že taková činnost je vykonávána, a podpůrně případné nejvyšší dávky poskytované podle kolidujících právních předpisů. Ve druhém případě jsou náklady na dávky rozděleny v souladu s kritérii stanovenými prováděcím nařízením;

ii) v případě nároků přiznaných z důvodu pobírání důchodů: místo bydliště dětí, je-li dotyčný důchod poskytován podle právních předpisů tohoto státu, a podpůrně případná nejdelší doba pojištění nebo bydlení podle kolidujících právních předpisů;

iii) v případě nároků poskytovaných z důvodu bydliště: místo bydliště dětí.

2. V případě souběhu nároků se rodinné dávky poskytují v souladu s právními předpisy, které mají v souladu s odstavcem 1 přednost. Nároky na rodinné dávky z důvodu kolidujících právních předpisů se pozastavují až do částky stanovené prvními právními předpisy a v nezbytných případech se poskytuje vyrovnávací doplatek ve výši, která tuto částku přesahuje. Tento vyrovnávací doplatek však není nezbytné poskytovat na děti bydlící v jiném členském státě, pokud se nárok na dotčenou dávku zakládá výhradně na místě bydliště.

[18] K tomu je ovšem třeba poznamenat, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 11. 2023, čj. 5 Ads 399/2021-27, č. 4550/2024 Sb. NSS, připomněl (byť v dané věci řešící souběh nároků na rodičovský příspěvek nešlo o rozhodnou otázku), že z judikatury Soudního dvora plyne, že osoba zaměstnaná na území jiného členského státu sice podléhá právním předpisům uvedeného státu, i když má bydliště na území jiného členského státu, nicméně státu bydliště nemá být tímto nařízením bráněno v tom, aby této osobě přiznal nárok na rodinné dávky podle svých právních předpisů (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 20. 5. 2008, Bosmann, C-352/06, či ze dne 7. 6. 2005, Dodl a Oberhollenzer, C-543/03).

[19] Skutkově nejbližší nyní projednávané věci je právě věc Bosmann, C-352/06, kde se Soudní dvůr zabýval situací německé příhraniční pracovnice, která byla zaměstnána v Nizozemí, zatímco spolu se svými dětmi bydlela v Německu, kde děti též studovaly. Po zahájení práce v Nizozemí jí německé správní orgány odebraly dosud pobírané rodinné přídavky, jelikož se na ni již vztahují nizozemské právní předpisy. V Nizozemí jí však dávka přiznána nebyla, jelikož děti byly starší 18 let (zatímco podle německých právních předpisů věkový limit 18 let rozhodný nebyl). Kauzu Soudní dvůr posuzoval ještě podle nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství (dále jen „nařízení č. 1408/71“) a nařízení Rady (EHS) č. 574/72, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 1408/71, jež jsou předchůdcem koordinačního nařízení a prováděcího nařízení k němu, nicméně podstata řešené problematiky se nezměnila. Z těchto závěrů lze proto vycházet i v současnosti.

[20] Soudní dvůr v rozsudku Bosmann (viz body 29 až 31) zdůraznil, že ustanovení nařízení č. 1408/71 je nutno vykládat ve světle článku 42 Smlouvy o založení Evropského společenství, který směřuje k usnadnění volného pohybu pracovníků a znamená zejména, že migrující pracovníci nesmějí ztratit své nároky na dávky sociálního zabezpečení ani jim nesmí být snížena částka těchto dávek z důvodu, že využili právo na volný pohyb, které jim přiznává Smlouva (viz rozsudek ze dne 9. 11. 2006, Nemec, C-205/05, body 37 a 38). „Stejně tak první bod odůvodnění nařízení č. 1408/71 uvádí, že pravidla pro koordinaci vnitrostátních právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení, která jsou v tomto nařízení obsažena, spadají do rámce volného pohybu pracovníků, kteří jsou státními příslušníky členských států, a měla by proto přispívat ke zlepšení jejich životní úrovně a pracovních podmínek. Ve světle těchto skutečností je třeba konstatovat, že za okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, nelze členský stát bydliště zbavit možnosti poskytovat rodinné přídavky osobám bydlícím na jeho území. Podle čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 sice podléhá osoba zaměstnaná na území jednoho členského státu právním předpisům uvedeného státu, i když má bydliště na území jiného členského státu, nicméně státu bydliště nemá být tímto nařízením bráněno v tom, aby této osobě přiznal nárok na rodinné přídavky podle svých právních předpisů.“

[21] Lze dále připomenout, že také podle bodu 1 odůvodnění koordinačního nařízení pravidla pro koordinaci vnitrostátních systémů sociálního zabezpečení spadají do rámce volného pohybu osob a měla by přispívat ke zvýšení životní úrovně a zlepšení podmínek zaměstnání.

[22] Zmíněné závěry přitom Soudní dvůr zastává trvale. Lze připomenout např. rozsudek ze dne 14. 10. 2010, Schwemmer, C­­-16/09, a jeho bod 58: „Z judikatury Soudního dvora krom toho vyplývá, že právní úprava Unie v oblasti koordinace vnitrostátních právních předpisů sociálního zabezpečení, zejména vzhledem k cílům, na kterých je založena, nemůže být uplatňována – až na výslovně stanovené výjimky, které jsou v souladu s těmito cíli – způsobem, který by migrující pracovníky nebo jejich oprávněné rodinné příslušníky zbavoval nároku na dávky, který vyplývá pouze z právních předpisů členského státu (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 6. března 1979, Rossi, 100/78, Recueil, s. 831, bod 14;ze dne 12. června 1980, Laterza, 733/79, Recueil, s. 1915, bod 8; ze dne 9. července 1980, Gravina, 807/79, Recueil, s. 2205, bod 7; ze dne 24. listopadu 1983, D’Amario, 320/82, Recueil, s. 3811, bod 4, a výše uvedený rozsudek Kromhout, bod 21).“

[23] Soudní dvůr v citovaném rozsudku také zdůrazňuje, že ustanovení týkající se rodinných dávek jsou určena pro řešení situací souběhu nároku na takové dávky v různých členských státech. V bodech 52 a 53 v této souvislosti uvádí: „Aby bylo možné tvrdit, že v daném případě k takovému souběhu došlo, nepostačí, aby byl například na takové dávky nárok v členském státě, ve kterém má dotyčné dítě bydliště, a souběžně by bylo pouze možné, aby na takové dávky byl nárok v jiném členském státě, ve kterém pracuje jeden z rodičů dítěte (viz obdobně výše uvedený rozsudek McMenamin, bod 26). Z judikatury Soudního dvora totiž vyplývá, že k tomu, aby bylo možné považovat rodinné dávky za splatné podle právních předpisů členského státu, musí právní předpisy takového státu uznávat nárok na výplatu dávek ve prospěch rodinného příslušníka, který v tomto státě pracuje. Je tedy nezbytné, aby dotyčná osoba splňovala veškeré podmínky formální i věcné, které stanoví vnitrostátní právní předpisy tohoto státu, aby uvedený nárok mohla uplatňovat, mezi něž může případně patřit i podmínka, aby za účelem vyplácení takových dávek byla nejprve podána žádost (viz obdobně s dřívějším zněním článku 76 nařízení č. 1408/71 rozsudky ze dne 20. dubna 1978, Ragazzoni, 134/77, Recueil, s. 963, body 8 až 11;ze dne 13. listopadu 1984, Salzano, 191/83, Recueil, s. 3741, body 7 a 10; ze dne 23. dubna 1986, Ferraioli, 153/84, Recueil, s. 1401, bod 14, a výše uvedený rozsudek Kracht, bod 11).“

[24] Stěžovatel se sice dovolává rozsudku ve věci Slanina, který řeší otázku toho, kdo všechno má být považován za rodinného příslušníka ve smyslu čl. 1 písm. f) bodu i) nařízení č. 1408/71, jehož obdobou je čl. 1 písm. i) bod 1 koordinačního nařízení, a že jím zůstává i rozvedený rodič, ovšem právě z rozsudku Schwemmer, který se odvolává jak na rozsudek Slanina (srov. body 37 a 45), tak na rozsudek Bosmann (srov. body 33, 40, 41 a 51), plyne, že ani široký výklad týkající se rozsahu relevantních rodinných příslušníků nijak nepopírá shora citované závěry, podle nichž právní úprava koordinace uplatňování systémů sociálního zabezpečení není překážkou pro uplatnění vnitrostátních předpisů zakládajících nárok na rodinnou dávku, jestliže v členském státě příslušném podle primárního kritéria zaměstnání nárok na obdobnou dávku chybí, anebo z důvodu nepodání žádosti nebyl využit.

[25] Nejvyšší správní soud nemá pochyb ani o tom, že uvedené zásady se použijí také při zvažování aplikace koordinačního nařízení. Jakkoliv nelze poukázat na rozsudek Soudního dvora, který by řešil situaci natolik skutkově blízkou, jako tomu bylo ve věci Bosmann, lze zmínit např. rozsudek ze dne 15. 9. 2022 ve věci FK, C-58/21, v němž se již Soudní dvůr zabýval výkladem právě (aktuálního) koordinačního nařízení a v bodě 49 potvrdil, že „i když má úplný a jednotný systém kolizních norem za následek, že je zákonodárci každého členského státu v zásadě odňata pravomoc určovat libovolně rozsah působnosti a podmínky použití jeho vnitrostátních právních předpisů, pokud jde o osoby, na něž se vztahují, a pokud jde o území, na němž vnitrostátní právní předpisy vyvolávají účinky (viz zejména rozsudky ze dne 26. února 2015, de Ruyter, C-623/13, EU:C:2015:123, body 34 a 35, jakož i ze dne 19. září 2019, van den Berg a další, C-95/18 a C-96/18, EU:C:2019:767, bod 50), tato zásada jediného rozhodného práva nemůže členský stát, který není příslušný na základě ustanovení hlavy II nařízení č. 883/2004, zbavit možnosti poskytnout za určitých podmínek rodinné dávky nebo starobní důchod migrujícímu pracovníkovi na základě ustanovení vlastního vnitrostátního práva, třebaže tento pracovník podle článku 13 tohoto nařízení podléhá právním předpisům jiného členského státu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. dubna 2015, Franzen a další, C-382/13, EU:C:2015:261, body 58 až 61, jakož i ze dne 19. září 2019, van den Berg a další, C-95/18 a C-96/18, EU:C:2019:767, bod 53).“

[26] Lze tedy shrnout, že koordinační nařízení není překážkou, a tedy ani důvodem pro to, aby úřad práce a stěžovatel neaplikovali zákon o sociálně-právní ochraně dětí, není-li žalobci a) či jeho rodinným příslušníkům [a pouze zde je zapotřebí použít pojem rodinného příslušníka definovaný v čl. 1 písm. i) bodě 1 koordinačního nařízení a posoudit, zda dopadá na pěstouny, popř. i biologické rodiče dítěte v pěstounské péči] v jiném členském státě (zde v Německu) vyplácena srovnatelná dávka přispívající na náklady spojené s výchovou a výživou žalobce a). Jestliže taková dávka nikomu z nich vyplácena není, není možné jen proto, že jeho pěstouni využili právo volného pohybu a jsou zaměstnáni v Německu, žalobci a) jemu náležející dávku odepřít. K takovému postupu koordinační nařízení správní orgány neopravňuje, přičemž stěžovatel neuvádí ani žádné ustanovení vnitrostátního práva, jež by v takové situaci přiznání příspěvku na úhradu potřeb dítěte bránilo. Nadto nelze pominout, že by takové vnitrostátní ustanovení muselo být hodnoceno z toho pohledu, zda nepředstavuje neoprávněnou překážku volnému pohybu osob garantovanému unijním právem.

[27] Nejvyšší správní soud dodává, že zvažoval, zda v tomto případě je povinen podat předběžnou otázku Soudnímu dvoru, nicméně dospěl k závěru, že sporná otázka výkladu příslušných ustanovení koordinačního nařízení již byla v plném rozsahu vyřešena ustálenou judikaturou Soudního dvora, jak byla vyložena výše, a tudíž by nemělo smysl tuto otázku Soudnímu dvoru předkládat. Jedná se o acte éclairé, tedy o jednu z výjimek, zprošťující soud rozhodující v posledním stupni od povinnosti položit předběžnou otázku stanovené v čl. 267 třetím pododstavci Smlouvy o fungování Evropské unie (viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 2021, Consorzio Italian Management e Catania Multiservizi, C­-561/19).

[28] S ohledem na uvedené závěry je již nadbytečné se zabývat argumentací žalobců, zda příspěvek na úhradu potřeb dítěte je vůbec koordinovanou rodinnou dávkou, či má povahu zálohovaného výživného, jež dle č. 1 písm. z) koordinačního nařízení koordinaci nepodléhá. Ani v případě koordinace této dávky by totiž nebyl nárok žalobce a) plynoucí z českých vnitrostátních předpisů nijak dotčen.

[29] Shora uvedené závěry Nejvyššího správního soudu ovšem ukazují, že závěry krajského soudu nebyly zcela přiléhavé. Jen skutečnost, že samotný žalobce a) jakožto jediná oprávněná osoba dle § 47f odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí nemá jakékoliv relevantní vazby na jiný členský stát Evropské unie, k závěru, že koordinační nařízení není překážkou přiznání požadované dávky, ještě nepostačuje. S ohledem na různorodost právních úprav v členských státech Evropské unie, jíž není koordinace plynoucí z unijního práva na překážku, totiž není vyloučeno, že v jiné zemi může být dávka obdobného charakteru přiznávána rodinnému příslušníkovi žalobce a) [přičemž k tomuto řešení může jiný členský stát přistoupit i na základě přímé aplikace čl. 67 věty první koordinačního nařízení, podle níž má osoba nárok na rodinné dávky v souladu s právními předpisy příslušného členského státu, včetně dávek pro rodinné příslušníky, kteří bydlí v jiném členském státě, jako by bydleli v příslušném členském státě]. Taková situace by ale byla dostačující k závěru, že dochází k souběhu dávek. V tom případě by se již koordinační nařízení „aktivovalo“ a české správní orgány by na základě něj mohly nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte zcela odepřít, anebo omezit jeho výplatu jen na vyrovnávací doplatek, pokud by dávka přiznaná v primárně příslušném členském státě byla nižší (zde viz již zmíněný rozsudek NSS čj. 5 Ads 399/2021-27).

[30] Důvody, resp. směr argumentace krajského soudu však v podstatné míře obstojí, neboť obsah správního spisu ani argumentace účastníků řízení nevedou k závěru, že by se v daném případě mělo aktivně použít ustanovení koordinačního nařízení. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl a nesprávné důvody nahradil svými. Pro správní orgán je tak závazný právní názor krajského soudu korigovaný právním názorem Nejvyššího správního soudu (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007-75, č. 1865/2009 Sb. NSS).

[31] Zbývá dodat, že odkazy stěžovatele na jeho interní metodické pokyny v této situaci nemohou být relevantní. Ustálená správní praxe v zásadě může zakládat adresátům rozhodovací činnosti veřejné správy očekávání, že bude určitým způsobem postupováno v mezích platné právní úpravy. V tomto případě by ovšem stěžovatelem zmiňované metodické pokyny, pokud by dostatečně konkrétně potvrzovaly důvody jeho postupu, žalobcům nezakládaly oprávnění v mezích platné právní úpravy, nýbrž by žalobci a) upíraly jeho nárok, jenž mu plyne ze zákona o sociálně-právní ochraně dětí. To samozřejmě možné není a stěžovatel se v takovém případě musí držet zákonné úpravy. Jak již bylo vysvětleno, koordinační nařízení v tomto případě jejímu uplatnění není na překážku. Jinak by tomu samozřejmě bylo tehdy, jestliže by v průběhu správního řízení po zrušení napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že žalobci a) či některému jeho rodinnému příslušníku byla odpovídající dávka v Německu přiznána, nicméně nic takového v době vydání napadeného rozhodnutí zjištěno nebylo.

Právní věta

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení nevyžaduje, aby jen proto, že pěstoun je příhraničním pracovníkem zaměstnaným v jiném členském státě Evropské unie, byl nezletilému nezaopatřenému dítěti svěřenému do jeho péče odepřen nárok na dávku pěstounské péče – příspěvek na úhradu potřeb dítěte podle § 47f zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění účinném od 1. 1. 2013, není-li současně zjištěno, že toto dítě či jeho rodinný příslušník v jiném členském státě Evropské unie pobírá obdobnou dávku.

Usnesení ze dne 6. 9. 2023

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobců: a) nezl. N. R., b) R. S., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem [adresa] Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2022, č. j. MPSV-2022/ 195292-916, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2023, č. j. 42 Ad 1/2023-43, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí označené v záhlaví tohoto rozsudku, jakož i prvostupňové rozhodnutí Úřadu práce ČR - Krajské pobočky v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2022, č. j. 310944/22/DC, a věc byla stěžovateli vrácena k dalšímu řízení. Prvostupňovým rozhodnutím nebyla přiznána dávka pěstounské péče - příspěvek na úhradu potřeb dítěte [žalobce a)] ode dne 21. 7. 2022.

[2] Stěžovatel s kasační stížností spojil návrh na přiznání odkladného účinku. V návrhu uvedl, že krajský soud zaujal chybný právní výklad příslušných právních předpisů, v důsledku čehož může dojít k neoprávněné výplatě dávky pěstounské péče, která je poskytována ze státního rozpočtu.

[3] Žalobci ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku navrhli jeho zamítnutí. Dle jejich názoru je návrh nedůvodný, neboť skutečnost, že jsou dávky poskytovány ze státního rozpočtu, nezakládá nepoměrně větší újmu na straně stěžovatele. Za veřejný zájem je dle žalobců nutno považovat nejlepší zájem dítěte, nad kterým nemůže převážit zájem na tom, aby nedocházelo k neoprávněné výplatě dávek ze státního rozpočtu.

[4] Nejvyšší správní soud podaný návrh posoudil a dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou v daném případě naplněny.

[5] Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat za přiměřeného užití § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s.

[6] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalované usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[7] Odkladný účinek má mimořádný charakter, je vyhrazen toliko pro ojedinělé případy. Přiznáním odkladného účinku je prolamována vykonatelnost rozhodnutí, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není zákonným způsobem zrušeno (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015-38).

[8] Institut odkladného účinku má primárně poskytovat ochranu žalobci před výkonem či jinými právními následky žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu. Ve vztahu k návrhům na přiznání odkladného účinku podaným žalovaným správním orgánem (jako tomu je v nyní posuzované věci) judikatura Nejvyššího správního soudu (např. již usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006-49, č. 1255/2007 Sb. NSS, a usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS) vychází z toho, že zatímco žalobce bude zpravidla spojovat újmu se svými subjektivními právy, která mohou okamžitý výkon či jiné právní následky rozhodnutí správního orgánu (resp. krajského soudu) skutečně závažně ohrozit, žalovaný správní orgán subjektivní práva nemá. Tím spíše tedy nemůže mít práva, jež by mohla být výkonem nebo jinými právními následky kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu ohrožena. Jeho úkolem je hájit v soudním řízení zákonnost jím vydaného správního rozhodnutí. Otázka zákonnosti rozsudku krajského soudu, resp. skutečnost, že jej žalovaný správní orgán napadl kasační stížností, ovšem nemůže být sama o sobě důvodem pro přiznání odkladného účinku.

[9] V zájmu zachování zásady rovnosti v řízení před soudem nicméně nelze ani žalovanému správnímu orgánu (jako stěžovateli) odepřít právo domáhat se přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Půjde však o případy výjimečné, „kdy odložení účinků rozhodnutí krajského soudu bude podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem“ (výše citované usnesení rozšířeného senátu č. j. 10 Ads 99/2014-58, bod 27). Judikatura Nejvyššího správního soudu k těmto ojedinělým případům řadí např. vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi, udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku apod. (usnesení ze dne 19. 11. 2015, č. j. 6 Ads 228/2015-36, ve spojení s výše citovaným usnesením rozšířeného senátu č. j. 2 Ans 3/2006-49).

[10] V posuzované věci stěžovatel jako důvod pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti toliko uvedl, že dotčená dávka pěstounské péče je poskytována ze státního rozpočtu, přičemž v případě neodložení účinků rozhodnutí by mohla být vyplacena neoprávněně.

[11] V již výše citovaném usnesení č. j. 10 Ads 99/2014-58 (bod 30) se však rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyjádřil k nevratnému vyplacení důchodových dávek: „Ohrožení veřejného zájmu nemůže zpravidla představovat ani přiznání a vyplacení určité částky důchodu. Náklady důchodového pojištění jsou součástí nákladů státního rozpočtu; s ohledem na jeho rozsah a obsah je i případné vyplacení neprávem přiznané dávky újmou spíše zanedbatelnou.“ Byť se v tehdejším případě nejednalo o dávky pěstounské péče, nýbrž o dávky důchodové, vzhledem k tomu, že jsou shodně poskytovány z veřejných rozpočtů, včetně toho, že může dojít k jejich nenávratnému výplacení, je možno citované závěry aplikovat i v nynější věci. Ani přiznání a vyplacení určité částky jako dávky pěstounské péče tedy zásadně nepředstavuje újmu takové intenzity, která by odůvodňovala přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podané žalovaným správním orgánem. Užití výrazu „zpravidla“ pak toliko předurčuje, že nelze vyloučit existenci odchylek. Ty však mohou mít podobu jen zcela výjimečných a ojedinělých situací. Jinými slovy, k tvrzené újmě v podobě vyplacení dávky a s tím spojeného rizika, že rozhodnutí o kasační stížnosti nebude mít v části již vyplacených dávek de facto žádné důsledky, by musela přistoupit ještě další - svou povahou výjimečná a závažná - okolnost, na jejímž základě by soud dospěl k závěru, že zde existuje potenciální ohrožení veřejného zájmu v takové míře a intenzitě, která by přiznání odkladného účinku opodstatňovala (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2019, č. j. 7 Ads 397/2019-17, bod 12).

[12] Stěžovatel však netvrdil a neosvědčil, že by v daném případě existovala ještě taková další výjimečná okolnost ve výše uvedeném smyslu, která by mohla vést k závěru o naplnění podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Přestože tedy nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti může v projednávané věci vést k tomu, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti může mít de facto pouze akademické účinky, nejedná se bez dalšího o právní následky natolik závažné, že by je bylo možno pokládat za nepoměrně větší újmu stěžovatele ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. Podstatné je, že přezkum napadeného rozsudku krajského soudu na základě kasační stížnosti jako mimořádného opravného prostředku je způsobilý nezákonnost, resp. jiné vady v rozhodovací činnosti soudu, napravit.

[13] S ohledem na výše uvedené tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že výkon kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu v daném případě nepředstavuje pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, neboť se nejedná o situaci výjimečnou, na které by byl dán důležitý veřejný zájem. Nejvyšší správní soud proto stěžovateli nevyhověl a kasační stížnosti odkladný účinek podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal.

[14] Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že z rozhodnutí o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 6. září 2023

Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací