Rozsudek ze dne 25. 6. 2026
Plný text
6 As 43/2024 - 42
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy F. D. a soudkyň Veroniky Juřičkové a Jiřiny Chmelové v právní věci žalobkyně: J. W., zastoupené JUDr. P. K., LL.M., advokátem, sídlem [adresa] Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, sídlem [adresa] Praha 5 Smíchov, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2023, č. j. 154176/2022/KUSK, a ze dne 17. 1. 2023, č. j. 001931/2023/KUSK, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, č. j. 43 A 22/2023 54,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, č. j. 43 A 22/2023 54, se ruší.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2023, č. j. 154176/2022/KUSK, a rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2023, č. j. 001931/2023/KUSK, se ruší a věci se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobách v celkové výši 37 585 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. P. K., LL.M., advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši, která bude určena samostatným usnesením.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Městský úřad Sadská vydal dne 8. 11. 2022 1) rozhodnutí, jímž zastavil řízení o (v pořadí čtvrté) žádosti o dodatečné povolení stavby pro zjevnou právní nepřípustnost, a 2) rozhodnutí, jímž podle § 129 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), nařídil odstranění stavby mobilheimu, tří spojených stavebních buněk – výrobků plnících funkci stavby a stavby betonového oplocení na pozemku p. č. XA v katastrálním území S.
[2] Obě rozhodnutí napadla žalobkyně odvoláním. Rozhodnutím ze dne 13. 1. 2023 žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o zastavení řízení o (čtvrté) žádosti o dodatečné povolení stavby a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 1. 2023 zamítl rovněž odvolání proti rozhodnutí o nařízení odstranění stavby a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.
[3] Proti rozhodnutím žalovaného o odvolání brojila žalobkyně žalobami, o nichž krajský soud rozhodl společným rozsudkem.
[4] Krajský soud shledal pochybení žalovaného v tom, že při rozhodování o čtvrté žádosti žalobkyně o dodatečné povolení stavby shledal překážku věci rozhodnuté. Nevyhovění žádosti totiž překážku věci rozhodnuté nezakládá.
[5] Krajský soud nicméně s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2023, č. j. 3 As 260/2020 42, vyhodnotil, že řízení o čtvrté žádosti žalobkyně mělo být i tak zastaveno, a to z důvodu, že byla podána až po uplynutí propadné třicetidenní lhůty stanovené § 129 odst. 2 stavebního zákona. Výrok rozhodnutí stavebního úřadu o žádosti o dodatečné povolení stavby tak podle krajského soudu obstál, byť byl založen na nesprávném důvodu.
[6] Dále krajský soud uvedl, že správní orgány by se zrušením rozhodnutí žalovaného, jímž bylo aprobováno zastavení řízení o žalobkynině čtvrté žádosti o dodatečné stavební povolení, dostaly do procesní pasti, neboť by existovalo pravomocné rozhodnutí o odstranění stavby založené na pravomocném rozhodnutí o tom, že stavbu nelze dodatečně povolit, přičemž by běželo řízení o opakované žádosti o dodatečné povolení téže stavby (iniciované čtvrtou žádostí). V takové situaci by stavebnímu úřadu nezbylo, než opět řízení o čtvrté žádosti zastavit pro zjevnou bezpředmětnost, protože nelze vést řízení o dodatečném povolení stavby, jestliže již bylo rozhodnuto o jejím odstranění. To vše za situace, v níž je na podkladě správního spisu evidentní, že stavbu nelze povolit, protože se nachází v ploše, v níž nelze povolit žádnou stavbu.
[7] Krajský soud z uvedených důvodů žaloby jako nedůvodné zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
[8] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost dle § 102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“).
[9] Stěžovatelka namítala, že krajský soud při přezkoumání rozhodnutí o nařízení odstranění stavby a rozhodnutí o zastavení řízení o její čtvrté žádosti o dodatečné stavební povolení dospěl k nesprávným závěrům.
[10] Krajský soud nedostatečně obhájil selektivní výběr judikatury, jíž se řídil při závěru o propadnosti lhůty pro podání žádosti o dodatečné stavební povolení. Dle stěžovatelky se správní orgány při rozhodování o zamítnutí žádosti o dodatečné stavební povolení (zřejmě myšleno zastavení žádosti o dodatečné stavební povolení pozn. NSS) a nařízení odstranění stavby odchýlily od rozhodovací praxe.
[11] Dále stěžovatelka namítla, že krajský soud nesprávně nezahrnul do vypořádání námitky obsažené v podání ze dne 7. 6. 2023. Nešlo o nové námitky, nýbrž o precizaci námitek obsažených v žalobě ze dne 23. 3. 2023.
[12] Stěžovatelka navrhla Nejvyššímu správnímu soudu, aby zrušil rozsudek krajského soudu a současně zrušil i rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2023 a ze dne 17. 1. 2023 a rovněž obě rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 8. 11. 2022.
[13] Žalovaný setrval na svém vyjádření k žalobě a na důvodech svých rozhodnutí.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[16] Jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace, rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2023, jímž bylo aprobováno zastavení řízení o stěžovatelčině čtvrté žádosti o dodatečné stavební povolení, bylo odůvodněno překážkou věci rozhodnuté s odkazem na § 66 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Krajský soud ovšem rozhodnutí žalovaného aproboval z důvodu, že stěžovatelka podala (čtvrtou) žádost o dodatečné povolení stavby po uplynutí propadné 30denní lhůty stanovené § 129 odst. 2 stavebního zákona.
[17] Jak ovšem potvrzuje konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu, rozhodnutí žalovaného správního orgánu vyjádřené ve výrokové části napadeného rozhodnutí musí v soudním přezkumu obstát na základě důvodů, které jsou v něm uvedeny (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2014, č. j. 8 Afs 34/2013 68). Soud není povinen, ale ani oprávněn za žalovaného domýšlet argumenty, na jejichž základě by žalobou napadené rozhodnutí mohlo obstát. Soud nemůže dovozovat důvody rozhodnutí ani z obsahu správního spisu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010 53, nebo ze dne 20. 2. 2023, č. j. 5 Afs 414/2021 49).
[18] Soudy rozhodující ve správním soudnictví nejsou v postavení dalších orgánů rozhodujících ve správním řízení a obecně rozhodují na základě kasačního principu. Přes existenci plné jurisdikce vede řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí pouze k přezkumu jeho zákonnosti, nikoliv k nahrazení správního rozhodnutí rozhodnutím soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2013, čj. 8 Afs 58/2012 44).
[19] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené shledal vadu rozsudku krajského soudu v tom, že krajský soud nahradil nosný důvod rozhodnutí o zastavení řízení o stěžovatelčině žádosti o dodatečné stavební povolení vlastním důvodem. K této skutečnosti přihlédl nad rámec důvodů kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o zrušení napadeného rozsudku.
[20] S argumentací krajského soudu, podle níž nevyhovění žádosti překážku věci rozhodnuté nezakládá, se Nejvyšší správní soud ztotožnil. Překážka věci rozhodnuté je ve správním řádu obsažena v § 48 odst. 2. Přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou. Cílem uvedené překážky je zabránit tomu, aby správní orgán musel opakovaně rozhodovat o přiznání téhož práva nebo o uložení téže povinnosti z téhož důvodu téže osobě. Správní řád tak zakládá překážku řízení pouze v případě, že „právo již bylo přiznáno“ nebo „povinnost uložena“ (v totožné věci) (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2016, č. j. 7 As 112/2016 33). Pokud byla žádost účastníka řízení zamítnuta, nejedná se o rozhodnutí, kterým by právo bylo přiznáno. Správní řád dokonce v § 101 písm. b) výslovně předvídá vedení nového řízení a vydání nového rozhodnutí, pokud bude vyhověno žádosti, která byla dříve zamítnuta; stejně tak netvoří překážku věci rozhodnuté další rozhodnutí, které nelze vztáhnout pod dikci § 48 odst. 2 správního řádu, tedy například procesní rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2016, č. j. 7 As 112/2016 33, ze dne 26. 11. 2013, č. j. 2 As 72/2013 65, a ze dne 30. 10. 2010, č. j. 6 As 12/2008 73).
[21] Potvrzení rozhodnutí stavebního úřadu o zastavení řízení o čtvrté žádosti stěžovatelky žalovaným z důvodu překážky věci rozhodnuté tak nebylo v souladu se zákonem.
[22] Nejvyšší správní soud proto zrušil rovněž rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2023 o zamítnutí stěžovatelčina odvolání a potvrzení rozhodnutí stavebního úřadu o zastavení řízení o (čtvrté) žádosti o dodatečné stavební povolení, neboť již v řízení před krajským soudem byly pro zrušení tohoto rozhodnutí žalovaného důvody.
[23] V řízení o nařízení odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona není možné vydat rozhodnutí dříve, než bude rozhodnuto o žádosti o dodatečné povolení stavby, byla li podána (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 2 As 166/2015 33), nejedná li se o případ zneužití práva, pro něž se k podané žádosti nepřihlíží. Rozhodnutí o žádosti o dodatečné povolení stavby je totiž podmiňujícím rozhodnutím pro rozhodnutí o nařízení odstranění stavby.
[24] Vztahem podmiňujícího a podmíněného úkonu a důsledky zrušení prvního ze jmenovaných v řízení o přezkumu toho druhého se zabýval rozšířený senát již v usnesení č. j. 6 As 211/2017 88, Peklo na Čertovině. V něm v bodě 35 uvedl, že „právo na spravedlivý proces vyžaduje, aby nezákonnost podmiňujícího aktu autoritativně zjištěná rozhodnutím o jeho zrušení či změně v příslušném řízení mohla být k řádně uplatněné žalobní námitce žalobce zohledněna v řízení o žalobě proti podmíněnému aktu i při jejich řetězení“.
[25] V navazujícím rozsudku ze dne 28. 1. 2025, č. j. 6 Afs 292/2018 39, město Klatovy, rozšířený senát tyto závěry potvrdil a doplnil: „Opačný přístup, tedy že na úkon orgánu veřejné moci nadaný presumpcí správnosti by se hledělo i přes jeho zrušení či změnu pro nezákonnost až do okamžiku tohoto zrušení či změny jako na zákonný, by zakládal právní fikci zákonnosti takového aktu do doby jeho formalizovaného zrušení. S takovou konstrukcí zákon zjevně výslovně nepočítá a není žádného důvodu ji dovozovat ani ze smyslu a účelu (nejen) soudní ochrany před nezákonným jednáním veřejné správy či ze znění § 75 odst. 1 s. ř. s. Právě naopak, s ohledem na zásadu vázanosti orgánů veřejné moci zákonem by takový výklad byl zcela nežádoucí. Vytvářel by totiž ochranu pro právní vztahy založené nezákonným aktem orgánu veřejné moci bez ohledu na to, že orgán, který úkon učinil, nepostupoval na základě zákona a v jeho mezích, a tedy v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy, přičemž tato nezákonnost byla následně autoritativně zjištěna a její důvody existovaly již v době vydání dotyčného aktu.“
[26] Stěžovatelka napadla žalobou jak podmiňující rozhodnutí ve věci dodatečného povolení stavby, tak jím podmíněné rozhodnutí o nařízení odstranění stavby, řízení o obou žalobách probíhalo společně. Byly tak splněny i procesní podmínky dovozené citovanou judikaturou. Nejvyšší správní soud proto musel rozhodnout rovněž o zrušení žalovaného ze dne 17. 1. 2023 o nařízení odstranění stavby.
[27] Vzhledem k výše učiněným závěrům se již Nejvyšší správní soud nezabýval námitkou, že krajský soud nezahrnul do vypořádání námitky obsažené v podání ze dne 7. 6. 2023 (replice k vyjádření žalovaného k žalobě). I pokud by Nejvyšší správní soud shledal, že replika obsahovala rozhojnění žalobní argumentace, s níž se krajský soud měl výslovně vypořádat, nic by to nezměnilo na závěru, že krajský soud nepřípustně nahradil nosný důvod napadeného rozhodnutí žalovaného vlastním důvodem.
[28] Nejvyšší správní soud si je vědom předložení otázky povahy lhůty pro podání žádosti o dodatečné povolení stavby podle § 129 odst. 2 stavebního zákona rozšířenému senátu usnesením ze dne 21. 5. 2026, č. j. 1 As 192/2025 101. S ohledem na výše vyjevené důvody tohoto rozsudku však předložená právní otázka není pro projednávanou věc v tuto chvíli rozhodná.
IV. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení
[29] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušil. S ohledem na to, že již v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro to, aby byla zrušena žalobami napadená rozhodnutí žalovaného, nevrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení, ale rozhodl rovněž o zrušení žalobami napadených rozhodnutí žalovaného; tomu také vrátil věci k dalšímu řízení. Právním názorem, který vyslovil Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán [§ 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 78 odst. 5 s. ř. s.].
[30] Žalovaný se proto musí znovu zabývat stěžovatelčiným odvoláním proti rozhodnutí stavebního úřadu o zastavení řízení o její žádosti o dodatečné povolení stavby. Řádně při tom zohlední důvody, které stavební úřad na podporu tohoto svého rozhodnutí uvedl. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že přes značnou stručnost odůvodnění stavební úřad jako překážku věcného posouzení žádosti neuvedl překážku věci rozhodnuté, jak posléze doplnil žalovaný, ale obstrukční jednání stěžovatelky, které hodnotil jako zneužití práva. V návaznosti na výsledek tohoto posouzení rozhodne žalovaný znovu i ve věci nařízení odstranění stavby.
[31] S ohledem na výsledek řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud i o náhradě nákladů řízení o žalobách a kasační stížnosti, a to na základě § 60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka měla v projednávané věci úspěch, proto má právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému.
[32] V řízení před krajským soudem zaplatila stěžovatelka soudní poplatek ve výši 2 x 3 000 Kč za žaloby a 2 x 1 000 Kč za návrhy na přiznání odkladného účinku. Pro výši odměny za zastupování je určující § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), podle nějž při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. To platí pro všechny úkony právní služby učiněné od zahájení řízení, neboť není rozhodné, kdy soud spojil věci ke společnému projednání, ale zda tak učinil (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010, č. j. 1 Afs 96/2009 87). Součet tarifních hodnot projednávaných věcí činil 100 000 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024]. Zástupce stěžovatelky učinil v tomto řízení tyto úkony právní služby: příprava a převzetí věci [§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu], sepis žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], sepis návrhu na přiznání odkladného účinku [§ 11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu per analogiam], sepis repliky ze dne 7. 6. 2023 [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], účast na jednání v délce 39 minut [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. Celkově se jedná o částku 4 x 5 100 Kč + 1 x 2 550 Kč [§ 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024]. Náhrada hotových výdajů náleží v paušální částce 5 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního ve znění účinném do 31. 12. 2024). Zástupce stěžovatelky je společníkem právnické osoby zřízené podle zvláštních právních předpisů upravujících výkon advokacie a tato právnická osoba je plátcem daně z přidané hodnoty, přiznaná částka odměny a náhrady hotových výdajů se proto zvyšuje o tuto daň (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Odměna zástupci a náhrada hotových výdajů tak činí 29 585 Kč (po zaokrouhlení). Za řízení o žalobách stěžovatelce náleží 37 585 Kč. K zaplacení této částky soud stanovil přiměřenou lhůtu 30 dnů.
[33] V řízení o kasační stížnosti zaplatila stěžovatelka soudní poplatek ve výši 5 000 Kč za kasační stížnost a 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku. Zástupce stěžovatelky učinil v tomto řízení tyto úkony právní služby: sepis kasační stížnosti a sepis návrhu na přiznání odkladného účinku [§ 11 odst. 1 písm. d) a § 11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu per analogiam].
[34] Nejvyšší správní soud však nemohl výši těchto nákladů ke dni vydání tohoto rozsudku přesně vyčíslit, neboť usnesením ze dne 4. 3. 2024, č. j. 10 Afs 60/2022 46, byla rozšířenému senátu předložena otázka výpočtu výše odměny advokáta za úkony učiněné v kasačním řízení v případech, v nichž je krajským soudem spojeno ke společnému řízení několik samostatných předmětů řízení.
[35] Nejvyšší správní soud proto přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti vůči žalovanému, vyčíslení její výše však vyhradil samostatnému usnesení, které bude vydáno po rozhodnutí rozšířeného senátu ve výše uvedené věci (§ 61 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2026
JUDr. F. D., Ph.D.
předseda senátu
Usnesení ze dne 26. 3. 2024
Plný text
6 As 43/2024 - 22
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy F. D. a soudců Tomáše Langáška a Tomáše Blažka v právní věci žalobkyně: J. W., zastoupená JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, sídlem [adresa] Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, sídlem [adresa] Praha 5 Smíchov, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2023, č. j. 154176/2022/KUSK, a ze dne 17. 1. 2023, č. j. 001931/2023/KUSK, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, č. j. 43 A 22/2023 54,
takto:
Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Městský úřad Sadská dne 8. 11. 2022 zastavil řízení o žádosti žalobkyně o dodatečné povolení stavby, protože ji shledal zjevně právně nepřípustnou. Stejného dne nařídil odstranění „stavby mobilheimu, tří spojených stavebních buněk – výrobků plnících funkci stavby a stavby betonového oplocení na pozemku p. č. X v katastrálním území X“. Proti oběma rozhodnutím se žalobkyně odvolala, načež žalovaný obě odvolání zamítl a prvostupňová rozhodnutí potvrdil. Žalobkyně se následně žalobami u Krajského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného. Krajský soud řízení o žalobách spojil ke společnému projednání a obě žaloby zamítl.
II. Návrh na odkladný účinek a vyjádření žalovaného
[2] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost, v níž požádala o přiznání odkladného účinku.
[3] V odůvodnění žádosti stěžovatelka uvedla, že náklady na splnění povinnosti odstranit stavbu činí nepřiměřeně vysokou částku, přičemž pokud by následně došlo ke zrušení napadených rozhodnutí, byla by nucena tyto finanční prostředky vynaložit zcela zbytečně. Náklady na odstranění stavby by tedy reprezentovaly značnou újmu na straně stěžovatelky. Rovněž pokud by došlo k realizaci odstranění stavby, nyní vedené řízení by postrádalo smysl, neboť by byl předmět již vyčerpán a de facto by neexistoval. Zejména, nikoli však výlučně, s ohledem na uvedené tak má stěžovatelka za to, že v případě nepřiznání odkladného účinku by výkon prvostupňového rozhodnutí znamenal pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než jaká může přiznáním odkladného účinku vzniknout jiným osobám. Stěžovatelka má současně za to, že přiznání odkladného účinku není v rozporu s veřejným zájmem. Je tedy toho názoru, že dokud nedojde k posouzení věci, je třeba ji chránit před možnou (nejen) majetkovou újmou.
[4] Žalovaný se k návrhu na odkladný účinek ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
III. Posouzení návrhu Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení návrhu a po zvážení všech důvodů a skutečností přednesených stěžovatelem dospěl k závěru, že jsou naplněny podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[6] Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) nemá kasační stížnost odkladný účinek. Soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[7] Nejvyšší správní soud předně připomíná, že „poskytnutí odkladného účinku má mimořádný charakter: soud tu totiž před vlastním rozhodnutím ve věci samé prolamuje právní účinky pravomocného rozhodnutí, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy“ (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2003, č. j. 7 A 115/2002 67, č. 760/2006 Sb. NSS).
[8] V usnesení ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Afs 73/2014 56 Nejvyšší správní soud dále uvedl: „Odkladný účinek má proto charakter institutu výjimečného a měl by statisticky vzato být přiznáván v menšině případů, nikoli zpravidla. Je pravda, že čistě jazykový výklad § 73 odst. 2 s. ř. s. by mohl svádět k závěru, že při posuzování, zda odkladný účinek přiznat, anebo nikoli, se poměřuje pouze a jen vzájemný poměr újmy žadatele o jeho přiznání a újem jiných osob. V tomto smyslu by tedy i vcelku nepatrná újma žadatele mohla být důvodem přiznání odkladného účinku, byl li by újmy ostatních osob ještě mnohem „nepatrnější“. Takový mechanický výklad by však opomíjel základní znak institutu odkladného účinku, a sice, jak již bylo shora zmíněno, že jde o institut výjimečný, který nemá být v řízeních před správními soudy pravidlem. Měl li by pravidlem být, nestanovil by zákonodárce jako základní pravidlo, že žaloba resp. kasační stížnost odkladný účinek nemají. Pojímání odkladného účinku jako výjimky z pravidla tedy znamená, že újma, která má hrozit žadateli o jeho přiznání, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě pravidlo, že žaloba resp. kasační stížnost odkladný účinek nemá mít, nebylo výjimečně uplatněno. Významnou bude újma spíše tehdy, nebude li možno v případě, že bude napadené správní rozhodnutí naplněno a poté shledáno nezákonným a zrušeno, v podstatných ohledech navrátit v původní stav jím způsobené následky či dopady. Významnou bude též spíše tehdy, půjde li sice při uplatnění rozhodnutí o následky vratné či napravitelné, avšak takového rázu, že způsobí žadateli vážné obtíže či významné poruchy v jeho životě, fungování, činnosti apod.“
[9] Krajský soud usnesením ze dne 19. 4. 2023, č. j. 43 A 22/2023 20, žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného o odstranění staveb odkladný účinek přiznal, zatímco návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ve věci dodatečného povolení staveb zamítl. Tvrzené skutečnosti, o které stěžovatelka opírala návrhy na přiznání odkladného účinku žalobám, jsou shodné jako skutečnosti uplatněné v kasační stížnosti. V návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti pouze dodala, že není vyloučeno, aby během řízení nastaly takové podmínky, že bude možné předmětné stavby dodatečně povolit.
[10] Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že odstranění stavby představuje citelnou újmu, jelikož jednoznačně může vést k nevratnému porušení práv stavebníka, které by již nebylo možné zhojit ani případným rozhodnutím v jeho prospěch, jež by v takovém případě bylo pouze akademického charakteru a nemohlo by mu poskytnout jinou než pouze hypotetickou ochranu (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2015 č. j. 6 As 230/2015 17, ze dne 15. 6. 2016 č. j. 6 As 107/2016 40, ze dne 12. 1. 2017 č. j. 2 As 333/2016 52 či ze dne 5. 9. 2023 č. j. 2 As 278/2023 35). V nyní projednávaném případě bylo stěžovatelce nařízeno odstranění tří staveb: 1) tří spojených stavebních buněk se společným zastřešením, které stojí na betonových patkách; 2) mobilheimu; 3) betonového oplocení. Pro posouzení je důležité, že pokud by kasační stížnosti nebyl odkladný účinek přiznán a došlo by k odstranění staveb, přičemž by Nejvyšší správní soud následně shledal napadený rozsudek nezákonným, předchozí stav by bylo možné obnovit jen s vážnými obtížemi. Byť stěžovatelka tvrzenou nepřiměřeně vysokou újmu blíže nespecifikovala, je nepochybné, že samotným odstraněním staveb i jejich případnou obnovou by jí vznikly vysoké finanční náklady a dalším osobám dotčení na právech v důsledku demoličních a stavebních prací.
[11] Nejvyšší správní soud v době rozhodování o odkladném účinku neměl k dispozici správní spis, avšak ze správních rozhodnutí založených ve spise krajského soudu nevyplývá, že by přiznáním odkladného účinku mohla vzniknout újma jiným osobám.
[12] Nejvyšší správní soud rovněž na základě informací ze soudních spisů neshledal, že by přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Nelze sice opomenout zájem společnosti na provádění staveb v souladu s právními předpisy, nicméně tento veřejný zájem v nyní projednávané věci nebrání přiznání odkladného účinku.
[13] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v případě návrhu stěžovatelky jsou podmínky pro přiznání odkladného účinku její kasační stížnosti podle § 107 odst. 1 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. naplněny, a proto kasační stížnosti přiznal odkladný účinek.
[14] Soud závěrem dodává, že z rozhodnutí o žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze dovozovat jakékoliv závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 76, či usnesení rozšířeného senátu č. j. 10 Ads 99/2014 58). Rovněž platí, že soud může usnesení o přiznání odkladného účinku i bez návrhu zrušit, ukáže li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§ 73 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2024
JUDr. F. D., Ph.D.
předseda senátu