Rozsudek ze dne 12. 1. 2022
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Veroniky Juřičkové a soudců JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: B. V. H., zastoupený Mgr. Helenou Pindejovou, advokátkou, sídlem [adresa] proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 10. 2019, č. j. MV-118218-4/SO-2019, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2021, č. j. 31 A 177/2019 - 65,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „ministerstvo“), ze dne 11. 6. 2019, č. j. OAM-24218-78/DP-2015. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání dle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), s odůvodněním, že žalobce neplnil účel povoleného dlouhodobého pobytu.
[2] Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem podanou žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že v případě, kdy správní orgán dospěje k závěru, že informace, které se dozvěděl z výpovědi účastníka řízení, jsou dostatečné pro zamítnutí žádosti, nejedná se o vadný postup v řízení, nadto v situaci, kdy žalobce po seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí nenavrhl doplnění dokazování. Skutečnosti zjištěné z žalobcovy výpovědi dle krajského soudu postačovaly k učinění závěru, že žalobce prováděl práci tak, jak mu byla určena, a že převažující rysy jeho činnosti nesly znaky závislé práce. Dle krajského soudu proto ze strany správních orgánů nemuselo být doplňováno dokazování. Žalobcem vykonávaná činnost nevykazovala znak samostatnosti podnikání ani podnikání na vlastní odpovědnost (žalobce nenesl podnikatelské riziko), žalobce nesl odpovědnost toliko za vykonanou práci, která byla manuální, opakovaná, rutinní a nijak se nelišila od práce zaměstnance.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti v záhlaví označenému rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž namítal jeho nepřezkoumatelnost, kterou spatřoval v tom, že krajský soud se stran nenaplnění znaku samostatnosti výkonu výdělečné činnosti odchýlil od argumentace v podané žalobě. Stěžovatel zároveň uvedl, že krajský soud sice ve vztahu k této žalobní námitce provedl vlastní poměrně podrobné hodnocení, nahradil tím však odůvodnění, jež mělo být uvedeno již ve správních rozhodnutích. Obdobně dle stěžovatele krajský soud postupoval též v případě žalobní námitky stran výkonu stěžovatelova podnikání na vlastní odpovědnost. Stěžovatel namítal, že správní orgány opomněly zohlednit části jeho výpovědi, které svědčily o prokázání výkonu podnikatelské činnosti stěžovatelem. Tuto námitku však krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku bagatelizoval a neposuzoval ji v kontextu toho, jak byla podána, nýbrž opět vlastním odůvodněním nahradil odůvodnění rozhodnutí správních orgánů.
[4] Žalovaná ve vyjádření k podané kasační stížnosti odkázala na vydané rozhodnutí o odvolání, předchozí vyjádření k podané žalobě a napadený rozsudek krajského soudu. Měla za to, že námitky obsažené v kasační stížnosti se shodují s těmi, které již byly vzneseny v žalobě a které nepokládala za důvodné.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[6] Vzhledem k tomu, že stěžovatel v podané kasační stížnosti namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu, Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou, zda je napadené rozhodnutí způsobilé soudního přezkumu. Případná nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí (ať už pro jeho nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů) je totiž vadou natolik závažnou, k níž je Nejvyšší správní soud ve smyslu § 109 odst. 4 s. ř. s. povinen přihlížet i bez námitky z úřední povinnosti.
[7] Dle setrvalé judikatury Ústavního soudu je jedním z principů představujících součást práva na řádný proces povinnost soudů rozhodnutí řádně odůvodnit, ve správním soudnictví tato povinnost vyplývá z § 54 odst. 2 s. ř. s. (viz k tomu již nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02). Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
[8] Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází ve své rozhodovací činnosti také Nejvyšší správní soud, a to např. v rozhodnutích ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74 a ze dne 25. 11. 2004, č. j. 7 Afs 3/2003 - 93. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, k uvedené judikatuře shrnuje: „Této judikatuře je společné, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí, pokud soud při vypořádávání se s touto argumentací účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede, v čem (tj. v jakých konkrétních aspektech, resp. důvodech právních či případně skutkových) její nesprávnost spočívá.“
[9] Krajský soud je proto povinen v řízení vymezit předmět a podstatu sporu mezi účastníky, náležitě zjistit skutkový stav a vyhodnotit pro věc rozhodné skutkové okolnosti a tyto právně posoudit, tj. uvést, podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí a jakými úvahami byl krajský soud v tomto ohledu veden. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013 - 25). Těmto požadavkům krajský soud v nyní posuzované věci dostál. Odůvodnění rozsudku obsahuje úvahy, kterými byl soud veden při hodnocení zjištěného skutkového stavu i při výkladu právních předpisů, včetně toho, proč byly aplikovány způsobem, který soud vedl k výslednému rozhodnutí.
[10] Stěžovatel namítanou nepřezkoumatelnost spatřoval v tom, že krajský soud sice uplatněné žalobní námitky podrobně posoudil a vyhodnotil, nahradil tím však odůvodnění, jež mělo být obsaženo již ve správních rozhodnutích. Dle stěžovatele krajský soud konkrétně nahradil úvahy správního orgánu vztahující se k námitce vymezení znaku samostatnosti výkonu výdělečné činnosti a dále ve vztahu k námitce týkající se výkonu podnikání na vlastní odpovědnost stěžovatele. Nejvyšší správní soud však této argumentaci stěžovatele nepřisvědčil. Rozhodnutí ministerstva, jež ve správním řízení tvoří jeden celek s rozhodnutím žalované (např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, č. 534/2005 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 As 48/2007 - 80), obsahuje dostatečné a přezkoumatelné úvahy o tom, zda výdělečnou činnost stěžovatele lze považovat za výkon živnosti. Ministerstvo uzavřelo, že znak samostatnosti v činnosti stěžovatele absentuje, neboť stěžovatel o ničem nerozhodoval, zakázky sám nevyhledával, vykonával pouze opakující se předem přesně určenou práci, která mu byla přidělována. K výkonu výdělečné činnosti na vlastní odpovědnost pak ministerstvo konstatovalo, že stěžovatelova odpovědnost za vykonanou práci se nelišila od odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli.
[11] Krajský soud reagoval na všechny uplatněné žalobní námitky a jejich nedůvodnost v napadeném rozsudku přesvědčivě odůvodnil. V podané žalobě stěžovatel omezil svou argumentaci na to, že vydaná správní rozhodnutí jsou založena na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, neboť jediným podkladem byl provedený výslech stěžovatele, žádné další důkazy nebyly provedeny. Krajský soud proto v návaznosti na tyto námitky v napadeném rozsudku podrobně hodnotil, zda provedený výslech účastníka řízení představuje dostatečný důkaz a zda jím v této konkrétní věci (s ohledem na obsah výpovědi) skutečně byl. V souvislosti s námitkou, že znak samostatnosti výdělečné činnosti byl správními orgány vymezen pouze obecně bez přihlédnutí k tomu, jaká je realita v podnikatelském prostředí, se krajský soud neodchýlil od argumentace uplatněné v žalobě, když uvedl, že odkazy na podnikatelskou praxi nemohly obstát ve světle toho, jak stěžovatel v rámci své výpovědi výkon vlastní výdělečné činnosti popsal. Z pohledu stěžovatele tak sice realizace pracovních úkolů mohla připomínat podnikatelskou činnost, podstatné však dle krajského soudu bylo, že stěžovatel pouze každý den přijel do práce, na základě výslovných pokynů odvedl zadanou práci, aniž věděl, co a pro koho vlastně vyrábí. Takovou činnost dle krajského soudu nebylo možné připodobnit k franšíze, smlouvě o zastupování ani zprostředkování apod., jak uváděl stěžovatel. Krajský soud se ztotožnil se správními orgány i v závěru, že nebyl naplněn znak výkonu podnikatelské činnosti na vlastní odpovědnost, neboť stěžovatel měl odpovědnost pouze za kvalitu odvedené práce, podnikatelské riziko však nenesl. Otázka chybně vyrobených výrobků, jež byla dle stěžovatele správními orgány záměrně opomenuta, nebyla dle krajského soudu ve věci rozhodující. Podstatné bylo posoudit, zda měla činnost stěžovatele převažující znaky závislé práce, nikoli zda se jednalo o závislou práci se všemi jejími znaky.
[12] Je tedy zřejmé, že se v případě závěrů krajského soudu nejednalo o nepřípustné nahrazování úvah správního orgánu, ale o jejich bližší a podrobnější rozvedení v reakci na námitky, které stěžovatel poprvé uplatnil až v podané žalobě. Správním orgánům nelze vytýkat, že jejich rozhodnutí reakci na tyto námitky neobsahovala, když je stěžovatel ve správním řízení vůbec neuplatnil. Jak připomněl již krajský soud, stěžovatel po seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí nenavrhl doplnění dokazování a po vydání prvostupňového rozhodnutí ministerstva podal pouze blanketní odvolání, které k výzvě nedoplnil. Odvolání (jako řádný opravný prostředek) je plně v dispozici toho, kdo je podal, a tedy je to odvolatel, kdo má vymezit, s jakým okruhem otázek se má správní orgán v odvolacím řízení vypořádat (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2008, č. j. 2 As 56/2007 - 71, č. 1580/2008 Sb. NSS, ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 - 43, ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39, či ze dne 19. 12. 2016, č. j. 7 As 157/2016 - 28). Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku neshledal.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[14] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žalobce (stěžovatel) neměl ve věci úspěch a žalované žádné náklady řízení nevznikly, Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žalobce (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2022
Mgr. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu
Usnesení ze dne 21. 4. 2021
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška, soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: B. V. H., zastoupený Mgr. Helenou Pindejovou, advokátkou, sídlem [adresa] proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 10. 2019, č. j. MV-118218-4/SO-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2021, č. j. 31 A 177/2019 - 65, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti žalobce se přiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalované. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání stěžovatele a potvrdila prvostupňové rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 11. 6. 2019, č. j. OAM-24218-78/DP-2015, kterým byla dle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání.
[2] Stěžovatel společně s kasační stížností podal návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, v němž uvedl, že výkon rozsudku krajského soudu pro něj bude znamenat nenahraditelnou újmu, neboť bude nucen vycestovat z území České republiky ještě před tím, než bude rozhodnuto o jeho kasační stížnosti. Stěžovatel uvedl, že má na území České republiky vytvořeny osobní a pracovní vazby. Ve vztahu k osobním vazbám stěžovatel uvedl, že žije ve společné domácnosti s manželkou a dvěma dětmi. Zároveň je nyní jedinou osobou, která zajišťuje rodinu po stránce finanční, neboť věk obou nezletilých dětí neumožňuje jeho manželce vykonávat jakoukoli výdělečnou činnost. Pokud by stěžovatel měl v současné době opustit území České republiky, znamenalo by to pro něj ztrátu jeho rodinného a podnikatelského zázemí, které si zde za dobu svého pobytu vybudoval. Stěžovatel se zároveň domníval, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a nemůže být v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem.
[3] Žalovaná přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nedoporučila. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání nelze posuzovat jako nepoměrně větší újmu, jelikož ta by stěžovateli mohla vzniknout až na základě správního vyhoštění z území České republiky. To sice může být důsledkem zamítnutí jeho žádosti o prodloužení pobytového oprávnění, nicméně je o něm rozhodováno v samostatném správním řízení, v němž právní úprava zaručuje zkoumání dopadu vydaného rozhodnutí o správním vyhoštění z hlediska nepřiměřeného zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. Žalovaná dále poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11, dle kterého do soukromého a rodinného života může fakticky zasáhnout až rozhodnutí bezprostředně vedoucí k nucenému opuštění země, které teprve vytvořené vazby přetne. Konstatovala, že pokud by Nejvyšší správní soud přistoupil k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, musel by jej přiznat vždy, kdy dojde k zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území, pokud by bylo argumentováno nutností opustit území České republiky.
[4] Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení podaného návrhu a dospěl k závěru,
že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou v daném případě naplněny.
[5] Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.
[6] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalované usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[7] Z citovaných ustanovení vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním následujících objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro stěžovatele znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Dále je třeba uvést, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není zrušeno. Odkladný účinek má proto charakter výjimky z pravidla, že žaloba či kasační stížnost odkladný účinek nemají, a měl by tak být přiznáván pouze v případech, které svou specifickou povahou takový postup odůvodňují. Je-li přiznání odkladného účinku výjimkou, znamená to (mimo jiné), že újma, která žadateli hrozí, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, tedy taková, která odůvodňuje, aby v konkrétním případě nebylo pravidlo, že žaloba (resp. kasační stížnost) odkladný účinek nemá, nebylo výjimečně uplatněno (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 - 38, č. 4039/2020 Sb. NSS, bod [65], či ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, č. 3270/2015 Sb. NSS, bod [25]).
V souvislosti s posuzováním újmy hrozící stěžovateli Nejvyšší správní soud uvádí, že důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou zásadně individuální, závislé na osobě stěžovatele a jeho konkrétní situaci. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má proto stěžovatel, zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu, což stěžovatel v tomto případě učinil. V návrhu na přiznání odkladného účinku tvrdil, že výkon napadeného rozhodnutí by pro něj znamenal nenahraditelnou újmu, zásah do jeho rodinného života a podnikatelských vztahů, neboť by v blízké době musel opustit území České republiky. Tím by došlo především k přetrhání jeho rodinných vazeb a problémům s finančním zaopatřením jeho manželky a nezletilých dětí. Přestože se s rozhodnutím o zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu „automaticky“ nepojí povinnost opustit území České republiky, k němuž by stěžovatel mohl být bezprostředně donucen až v souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění, nemůže být tato skutečnost důvodem pro zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku.
[8] Nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, představuje v případě stěžovatele především zásah do práva na soukromý a rodinný život, neboť v České republice žije se svou manželkou a dvěma nezletilými potomky ve společné domácnosti. Dle stěžovatelova tvrzení je na něm jeho rodina zcela finančně závislá, neboť vzhledem k nízkému věku dětí, jež vyžadují celodenní péči matky, nemůže nyní manželka vykonávat žádnou výdělečnou činnost. Tyto skutečnosti vyplývají také z obsahu předloženého spisu krajského soudu. Zásah do stěžovatelových práv by tak byl v případě nepřiznání odkladného účinku podstatný, neboť existuje reálné nebezpečí, že by musel opustit území České republiky, kde má stabilní rodinné zázemí a vazby, a to ještě předtím, než by Nejvyšší správní soud rozhodl o jeho kasační stížnosti. Naproti tomu nelze z řízení před správním orgánem, krajským soudem, ani z jiných okolností, dovodit, že by přiznání odkladného účinku mělo způsobit jakoukoliv újmu jiným osobám. Lze proto dospět k závěru, že by újma hrozící stěžovateli v důsledku nepřiznání odkladného účinku byla nepoměrně větší, než možná újma hrozící jiným osobám v důsledku jeho přiznání.
[9] Ve vztahu k hodnocení naplnění další podmínky, tj. možného rozporu s důležitým veřejným zájmem, Nejvyšší správní soud uvádí, že pro zamítnutí návrhu nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení je třeba vykládat ústavně konformním způsobem a za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do práv stěžovatele s intenzitou narušení veřejného zájmu (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 - 131, č. 1698/2008 Sb. NSS). Z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se stěžovatel na území České republiky dopouštěl trestné činnosti. Ani žalovaná ve vyjádření neuvedla, že by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v posuzovaném případě mělo být v rozporu s jakýmkoliv důležitým veřejným zájmem. Lze tedy uzavřít, že podmínka absence rozporu s důležitým veřejným zájmem je rovněž splněna.
[10] Nejvyšší správní soud zároveň odmítá názor žalované, že přizná-li odkladný účinek kasační stížnosti v této věci, bude tak povinen činit ve všech věcech týkajících se pobytu cizinců, což je zjevně v rozporu se záměrem zákonodárce, který plošný odkladný účinek kasační stížnosti v těchto věcech v zákoně nezakotvil. Nejvyšší správní soud ve shodě s žalovaným opakuje, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou povahou výjimečný institut, nicméně je toho názoru, že v projednávané věci jsou podmínky pro jeho aplikaci splněny. Nikoli v každé věci se totiž bude jednat o situaci, že vycestování cizince povede k zásahu do soukromého a rodinného života cizince, jeho manželky a nezletilých dětí.
[11] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dovodil naplnění obou shora vymezených podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a proto návrhu stěžovatele vyhověl a kasační stížnosti odkladný účinek přiznal. Vzhledem k tomu, že také žalobě stěžovatele byl usnesením krajského soudu ze dne 25. 2. 2020, č. j. 31 A 177/2019 - 42, přiznán odkladný účinek, dochází k tomu, že do rozhodnutí o kasační stížnosti se tento odkladný účinek žaloby obnovuje, a tedy bude odložena i vykonatelnost rozhodnutí žalované (a obnovuje se tím i platnost dosavadního povolení k dlouhodobému pobytu).
[12] Nejvyšší správní soud současně připomíná, že může rozhodnutí o přiznání odkladného účinku (i bez návrhu) usnesením zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly dány důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§ 73 odst. 5 ve spojení s § 107 odst. 1 s. ř. s.). Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že z usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu