Rozsudek ze dne 27. 8. 2021
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: Spolek na ochranu životního prostředí, se sídlem [adresa] Brno, zast. Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Úřad městské části Brno-Maloměřice a Obřany, se sídlem [adresa] Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Teplárny Brno, a.s., se sídlem [adresa] Brno, zast. Mgr. Kateřinou Mikulajovou, advokátkou se sídlem [adresa] Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2020, čj. McBMOb/01089/20, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2021, čj. 30 A 52/2021-139,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2021, čj. 30 A 52/2021-139, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný vydal na žádost osoby zúčastněné na řízení (dále jen „OZNŘ“) v záhlaví uvedené rozhodnutí o umístění stavby v k. ú. M., B., s názvem „Výstavba kotle na štěpku – změna dokončené stavby stávajícího tepelného zdroje soustavy zásobování tepelnou energií města Brna“. Zrušení tohoto rozhodnutí se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhal žalobou, kterou Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Proti danému usnesení brojí stěžovatel podanou kasační stížností a spolu s ní navrhl přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[2] Krajský soud posuzoval, zda stěžovatel vyčerpal opravné prostředky. Žalobou totiž brojí proti prvostupňovému rozhodnutí stavebního úřadu. Krajský soud dospěl k závěru, že tato podmínka není splněna s ohledem na tvrzení stěžovatele, který namítal, že v územním řízení měl být posuzován vliv stavby na životní prostředí podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění účinném od 1. 1. 2018 (dále jen „zákon o posuzování vlivů“). Z toho stěžovatel dovozoval, že měl být účastníkem územního řízení jakožto dotčená veřejnost podle § 3 písm. i) bod 2 zákona o posuzování vlivů, jejíž účastenství v navazujícím řízení [kam lze dle § 3 písm. g) bod 1 zákona řadit i územní řízení] zakládá přímo § 9c zákona o posuzování vlivů. Dovozoval-li stěžovatel svoji aktivní procesní legitimaci k podání žaloby ze zákona o posuzování vlivů, měl dle soudu proti územnímu rozhodnutí brojit odvoláním, v němž by uplatnil veškeré své námitky proti vydanému rozhodnutí jako dotčená veřejnost. S ohledem na požadavek subsidiarity soudního přezkumu bylo dle krajského soudu nutné, aby se stěžovatel o vyčerpání opravného prostředku ve správním řízení pokusil (nebylo-li a priori zřejmé, že by jeho odvolání bylo nepřípustné), namísto aby vyčkával a směřoval žalobu proti prvostupňovému pravomocnému rozhodnutí přímo k soudu.
[3] Krajský soud rovněž uvedl, že jako dotčená veřejnost s odkazem na § 9c odst. 4 zákona o posuzování vlivů mohl stěžovatel podat odvolání, přestože nebyl účastníkem územního řízení. Z toho důvodu považoval podanou žalobu za nepřípustnou.
[4] Stěžovatel v žalobě namítal, že dle rozsudku NSS ze dne 18. 4. 2014, čj. 4 As 157/2013-33, č. 3060/2014 Sb. NSS, byl oprávněn podat žalobu přímo proti prvostupňovému rozhodnutí, a to přestože nebyl účastníkem původního řízení. Krajský soud k dané námitce uvedl, že ve věci řešené NSS byl výčet účastníků taxativně určen. Do tohoto výčtu tehdejší žalobce nebyl zařazen. V nyní projednávané věci však stěžovatel mohl být účastníkem, resp. mohl proti vydanému územnímu rozhodnutí podat řádné odvolání.
[5] Nad rámec rozhodovacích důvodů krajský soud naznačil, že podání žaloby po více než roce od nabytí právní moci územního rozhodnutí, i když se o záměru dané stavby diskutovalo již v lednu 2020, se do jisté míry může jevit jako účelové.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že žalovaný svévolně zredukoval okruh účastníků správního řízení. Přestože z hlukové a rozptylové studie vyplývá, že daný záměr je podlimitní, automaticky to nevylučuje účastenství v územním řízení podle § 85 odst. 2 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném od 31. 8. 2018. Žalovaný rovněž nesprávně nezahájil územní řízení veřejnou vyhláškou.
[7] Stěžovatel namítal, že se správního řízení neúčastnil a ani účastnit nemohl, není proto splněn předpoklad, na kterém založil krajský soud úvahu o odmítnutí žaloby. Účastenství v řízení je dle zákona o posuzování vlivů vázáno na zveřejnění oznámení o zahájení řízení. Odkaz na rozsudek NSS sp. zn. 4 As 157/2013 je přiléhavý.
[8] Napadené usnesení je nepřezkoumatelné pro vnitřní rozpornost spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Krajský soud nezkoumal, zda vydání rozhodnutí mělo předcházet posouzení vlivů na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivů. Nezabýval se tedy ani tím, zda stěžovatel byl oprávněn ve správním řízení vystupovat. Není jasné, z čeho soud aplikaci zákona o posuzování vlivů dovodil.
[9] Krajský soud měl § 68 s. ř. s. interpretovat ve světle Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (Aarhuská úmluva)a umožnit stěžovateli přístup k soudu.
[10] Osoba zúčastněná na řízení ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby podal proti žalobou napadenému rozhodnutí odvolání, jelikož z jím doložených podkladů vyplývá, že se o záměru diskutovalo již od ledna 2020, tedy o něm věděl a mohl se bránit proti vydanému rozhodnutí. Žalovaný dle žádosti o poskytnutí informací poskytl zástupci stěžovatele napadené rozhodnutí přípisem ze dne 26. 10. 2020. Je nepravděpodobné, že by jako zástupce neseznámil samotného stěžovatele s daným rozhodnutím.
[11] Stěžovatel není přímo dotčen realizací stavby a ani netvrdí žádné konkrétní narušení jeho vlastnických či věcných práv.
[12] Daná stavba je podlimitním záměrem dle zákona o posuzování vlivů, proto nepodléhá posouzení vlivů. Stěžovatel tak nemůže svoji aktivní žalobní legitimaci dovozovat z daného zákona. Dle osoby zúčastněné na řízení sice krajský soud nedospěl k závěru, že by daný záměr měl podléhat posuzování vlivů dle daného zákona, avšak to ani není nutné, jelikož stěžovatel sám tvrdil, že záměr podléhá posuzování dle zákona o posuzování vlivů, proto mohl podat odvolání.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval nepřezkoumatelností napadeného usnesení. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou rozhodnutí, ke které je kasační soud povinen přihlížet i bez námitky, tedy z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Rozsudek krajského soudu je mimo jiné nepřezkoumatelný tehdy, pokud je vnitřně rozporné jeho odůvodnění a pokud z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení právních předpisů postupoval (rozsudek NSS ze dne 21. 8. 2008, čj. 7 As 28/2008-76).
[14] Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného usnesení v tom, že krajský soud sice nepřezkoumal, zda záměr stavby měl podléhat posouzení vlivů na životní prostředí dle zákona o posuzování vlivů, avšak závěr o nutnosti podat odvolání založil právě na aplikaci zákona o posuzování vlivů.
[15] Nejvyšší správní soud dospěl k tomu, že závěry krajského soudu jsou skutečně nepřezkoumatelné, a to zejména z důvodu vnitřní rozpornosti odůvodnění. V části odůvodnění totiž krajský soud uvádí, že pro posouzení, zda lze projednat žalobu proti prvostupňovému rozhodnutí, proti němuž žalobce nepodal řádný opravný prostředek, je podstatné to, zda žalobce měl (mohl) být účastníkem řízení, resp. mohl proti vydanému rozhodnutí podat řádné odvolání (bod 15). Na to pak v bodě 21 navazuje tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatel nepodal odvolání proti územnímu rozhodnutí, přestože tak jako dotčená veřejnost podle § 9c odst. 4 zákona o posuzování vlivů učinit mohl, ačkoliv nebyl účastníkem územního řízení, je jeho žaloba podaná přímo proti prvostupňovému rozhodnutí nepřípustná. Tato část usnesení tedy vyznívá tak, že si krajský soud vyhodnotil, že stěžovatel byl oprávněn podat odvolání proti územnímu rozhodnutí, protože měl postavení dotčené veřejnosti. To implikuje, že záměr podléhal posouzení vlivů na životní prostředí, protože jinak by takové postavení stěžovatel neměl. Takto zjevně pochopil závěry krajského soudu i stěžovatel.
[16] Nejvyšší správní soud nicméně nepřehlédl i další úvahu krajského soudu, která je obsažena na konci bodu 19 napadeného usnesení. Tam krajský soud uvedl: „Přestože žalobce v nyní projednávané věci účastníkem územního řízení nebyl, soud je přesvědčen, že s odkazem na § 9c odst. 4 zákona o posuzování vlivů mohl podat přípustné odvolání, pokud by jeho argumentace o tom, že záměr podléhá posouzení EIA, byla oprávněná. Právě v rámci odvolacího řízení měla a mohla být primárně tato polemika se správními orgány vedena. S ohledem na požadavek subsidiarity soudního přezkumu je nutné, aby se žalobce o vyčerpání opravného prostředku ve správním řízení pokusil (není-li a priori zřejmé, že by jeho odvolání bylo nepřípustné), namísto aby vyčkával a v podstatě v libovolně dlouhé lhůtě směřoval žalobu proti prvostupňovému pravomocnému rozhodnutí přímo k soudu.“ Zde tedy krajský soud nevychází z toho, že je postaveno na jisto, že stěžovatel mohl podat přípustné odvolání. Podle krajského soudu je podstatné jednak to, že přípustnost odvolání stěžovatel tvrdí a dále zřejmě z toho, že podmínkou přípustnosti žaloby je i to, aby žalobce podal odvolání nejen tehdy, kdy je přípustné, ale i tehdy, kdy jeho přípustnost není předem vyloučena.
[17] Z uvedené rekapitulace je patrné, že není zřejmé, ke kterému závěru krajský soud dospěl, přičemž je pro každý z těchto závěrů je třeba zkoumat jiné otázky, přičemž oba závěry mohou vést k rozdílným výsledkům. Proto je rozhodnutí vnitřně rozporné.
[18] Oba závěry krajského soudu navíc nejsou dostatečně odůvodněny. Pokud jde o první závěr, tedy, že stěžovatel objektivně byl nebo mohl být účastníkem řízení, pak stěžovatel důvodně namítá, že pokud chtěl krajský soud skutečně učinit tento závěr, pak by musel vysvětlit, proč záměr posouzení vlivů na životní prostředí podléhal, ačkoliv právě tato otázka je mezi účastníky předmětem sporu. Krajský soud se však touto otázkou nijak nezabýval. Pokud jde o druhý možný závěr, tedy že postačuje tvrzení žalobce o přípustnosti opravného prostředku nebo je třeba se pokusit vyčerpat odvolání i tehdy, pokud je sporné, zda je přípustné, pak krajský soud neuvedl nad rámec odůvodnění citovaného v bodě [16] tohoto rozsudku. Krajský soud necitoval žádné právní předpisy, na základě kterých k tomuto závěru došel. Zejména blíže nevysvětlil, proč má případně žalobce vyčerpat opravný prostředek, o kterém se později může ukázat, že byl nepřípustný, ačkoliv žaloba je podle § 68 písm. a) s. ř. s. (o nějž je opřeno odmítnutí žaloby) nepřípustná tehdy, kdy žalobce nevyčerpal řádný opravný prostředek, připouští-li je zvláštní zákon. Alespoň podle textu daného ustanovení tak jde o přípustný opravný prostředek, nikoliv tedy o prostředek, u kterého je možné, že jej má žalobce k dispozici, ale není to jisté. Na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu nelze klást nepřiměřené požadavky. Nicméně pokud chce krajský soud založit své rozhodnutí o odmítnutí žaloby na důvodu, který jednoznačně neplyne z textu právního předpisu nebo z judikatury, musí vysvětlit alespoň základní právní konstrukci, na které svou úvahu staví, případně i popsat, jaký měl být správný postup žalobce. Jakákoliv podrobnější úvaha však v odůvodnění chybí.
[19] Navíc NSS v rozsudku sp. zn. 4 As 157/2013-33, z nějž mimo jiné krajský soud vycházel, v bodě 27 uvedl: „Zásada subsidiarity soudního přezkumu však nemůže jít tak daleko, aby byla soudní ochrana v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podmiňována podáním (opravného) prostředku mimořádného, nepřípustného nebo nenárokového. Jestliže zákon stanoví podmínku vyčerpání řádného opravného prostředku přípustného podle zvláštního předpisu (zde správní řád z roku 2004), pak se tím míní ve správním řízení odvolání v případech, kdy zákon podání odvolání nevylučuje, a to pouze ve vztahu k osobám, kterým zákon podání odvolání umožňuje, tj. k účastníkům správního řízení. Z toho, že správní řád z roku 2004 upravuje postup odvolacího orgánu v případě podání odvolání nepřípustného (§ 92 téhož zákona), nelze dovozovat, že by takovým nepřípustným odvoláním (respektive rozhodnutím o něm) měl být podmiňován přístup k soudu. V případě, že zákon neupravuje takový přípustný řádný opravný prostředek, je nutné připustit žalobu přímo proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2013, čj. 6 Ans 16/2012-62, č. 2959/2014 Sb. NSS). Ostatně žaloba proti rozhodnutí o nepřípustném odvolání podle § 92 správního řádu z roku 2004 je sice projednatelná, avšak správní soudy zde přezkoumávají pouze, zda obstojí závěr žalovaného správního orgánu o nepřípustnosti nebo opožděnosti podaného odvolání. Touto cestou se tedy stěžovatelé nemohli domoci meritorního soudního přezkumu napadeného rozhodnutí.“ Krajským soudem letmo načrtnuté úvahy se zdají být s těmito závěry v rozporu.
[20] Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud poznamenává, že pokud měl krajský soud na mysli, aby ve sporných případech podal potenciální žalobce vždy odvolání, které případně bude zamítnuto podle § 92 zákona č. 500/[PSČ obec]., správního řádu, pak je třeba zvážit, zda by toto řešení nemohlo vést fakticky k zamezení přístupu k soudu, pokud by se následně ukázalo, že odvolání bylo skutečně nepřípustné, a dotčená osoba proto měla podat žalobu přímo proti prvostupňovému rozhodnutí, nicméně v té době by již téměř jistě uplynula lhůta pro její podání. Pokud by pak mělo posouzení této otázky záviset i na tvrzení žalobce, jak naznačil krajský soud, pak by se lišila situace žalobců, kteří mají pochybnosti o svém právu podat odvolání a těch, kteří by tvrdili, že takové právo neměli. Je otázkou, zda soudní řád správní umožňuje přistupovat k těmto skupinám žalobců odlišně, ačkoliv § 68 písm. a) s. ř. s. ohledně nepřípustnosti žaloby pro nevyčerpání řádných opravných prostředků opět podle svého textu vychází z toho, že jde o přípustný opravný prostředek bez ohledu na to, co si o tom myslí žalobce. V nyní posuzované věci navíc nelze přehlédnout, že kromě procesních námitek souvisejících úzce i s otázkou přípustnosti odvolání (zejména tvrzené opomenutí provést posouzení vlivů na životní prostředí), žalobce v žalobě namítal i zásah do hmotného práva na příznivé životní prostředí. Pokud by skutečně záměr nepodléhal posuzování vlivů na životní prostředí a stěžovatel by tak nemohl podat odvolání, pak by se jeho postavení mohlo blížit situaci řešené v rozsudku sp. zn. 4 As 157/2013.
[21] Usnesení krajského soudu tak je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost i pro nedostatek důvodů [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. K této vadě je Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Napadené usnesení krajského soudu proto dle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je v souladu s ustanovením § 110 odst. 4 s. ř. s. právními závěry uvedenými v tomto rozsudku vázán. Pokud setrvá na názoru, že žaloba je nepřípustná, bude muset odstranit shora popsanou rozpornost odůvodnění a své závěry řádně odůvodnit. Pokud krajský soud dospěje k závěru, že žaloba není nepřípustná z důvodu nevyčerpání opravných prostředků, bude na místě se zabývat i otázkou včasnosti podané žaloby (viz bod 39 citovaného rozsudku NSS sp. zn. 4 As 157/2013, rozsudku ze dne ze dne 17. 6. 2011, čj. 5 Afs 10/2011-94, nebo ze dne 25. 6. 2014, čj. 1 Afs 52/2014-38), a to v závislosti na tvrzení, že se stěžovatel již v lednu 2020 mohl dozvědět o vydaném územním rozhodnutí.
[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne v souladu s § 110 odst. 3 větou první s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. srpna 2021
Petr Mikeš
předseda senátu
Usnesení ze dne 4. 8. 2021
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Michala Mazance a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: Spolek na ochranu životního prostředí, se sídlem [adresa] Brno, zast. Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Úřad městské části Brno-Maloměřice a Obřany, se sídlem [adresa] Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Teplárny Brno, a.s., se sídlem [adresa] Brno, zast. Mgr. Kateřinou Mikulajovou, advokátkou se sídlem [adresa] Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2020, čj. McBMOb/01089/20, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2021, čj. 30 A 52/2021-139, o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.
II. Žalobci se ukládá povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to ve lhůtě 3 dnů od doručení tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný na žádost osoby zúčastněné na řízení (dále jen „OZNŘ“) vydal v záhlaví uvedené rozhodnutí o umístění stavby označené jako „Výstavba kotle na štěpku – změna dokončené stavby stávajícího tepelného zdroje soustavy zásobování tepelnou energií města Brna“, v k. ú. M., B. Zrušení tohoto rozhodnutí se podanou žalobou domáhal žalobce (dále „stěžovatel“), kterou Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Proti danému usnesení brojí stěžovatel podanou kasační stížností a spolu s ní navrhl přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[2] Návrh na přiznání odkladného účinku odůvodnil tak, že vydané rozhodnutí umožňuje OZNŘ podání žádosti o vydání stavebního povolení, na jehož základě následně bude moci realizovat stavbu. Dle tvrzení žalovaného tak OZNŘ již postupovala. Stavební povolení již bylo vydáno a proti němu podal stěžovatel odvolání. O rozhodnutí o odvolání stěžovatel nebyl informován, proto dovozuje, že stavební povolení nenabylo právní moci. Dle napadeného usnesení krajského soudu sice OZNŘ tvrdila, že rozhodnutí o stavebním povolení již nabylo právní moci, ale toto žádným způsobem nedoložila. V případě vyhovění kasační stížnosti a žalobě by dle § 94 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., zákona o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), bylo nutné vydat územní rozhodnutí znovu. Provedením stavby, ke které postup žalovaného směřuje, by byl ohrožen smysl a účel soudního řízení. S ohledem na vydání stavebního povolení je třeba se před jeho nabytím právní moci či zahájením stavebních prací vyhnout situaci, že nynější soudní řízení nebude moci ovlivnit faktickou realizaci stavby. Nepřiznání odkladného účinku může dle stěžovatele způsobit podstatnou a nevratnou újmu v jeho právní sféře, jelikož bude narušeno jeho právo na příznivé životní prostředí a záruka efektivní soudní ochrany. Ve sféře OZNŘ nemůže dojít k jiné újmě než pouze k odkladu realizace dané stavby.
[3] Žalovaný ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedl, že vyhovění by znamenalo vznik podstatné finanční újmy investorovi a zásah do práv nabytých v dobré víře. Připomenul, že napadené správní rozhodnutí je v právní moci již více než rok. Stěžovatel nebyl aktivně legitimován k podání žaloby, jelikož posuzování v procesu EIA daná stavba nepodléhá. Žalovaný odkázal na sdělení a vyjádření Krajského úřadu Jihomoravského kraje, dle kterých se jedná o podlimitní záměr a nepodléhá zjišťovacímu řízení dle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí). Žalovaný proto nepřiznal stěžovateli procesní postavení účastníka územního řízení, a proto také jeho tvrzení o újmě spojené s nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nemá oporu ve skutkovém stavu.
[4] OZNŘ ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku zejména zdůraznila, že stavební povolení k dané stavbě ze dne 20. 4. 2021, čj. McBMOb/02416/21, již dne 11. 5. 2021 nabylo právní moci. Stěžovatel sice podal proti danému rozhodnutí o stavebním povolení odvolání, avšak bylo mu sděleno, že není účastníkem stavebního řízení. OZNŘ nabytí právní moci rozhodnutí o stavebním povolení prokázala již v řízení před krajským soudem předložením daného rozhodnutí s vyznačenou doložkou právní moci. OZNŘ nesouhlasí s tvrzením, že by realizací stavby došlo k negativnímu zásahu do životního prostředí, jelikož tato stavba je v souladu se zákony. Stěžovatel ani blíže nespecifikoval okolnosti zásahu do životního prostředí. Rovněž nespecifikoval tvrzení o vzniku nepoměrně větší újmy. OZNŘ odkázala na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2004, čj. 57 Ca 14/2004-40, č. 455/2005 Sb. NSS, dle kterého výkon územního rozhodnutí sám o sobě není způsobilý přivodit žalobci újmu ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s., a dále usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013, čj. 47 A 15/2013-82, dle kterého návrh na přiznání odkladného účinku žalobě soud zamítne, jestliže v mezidobí od podání žaloby do podání návrhu na přiznání odkladného účinku dojde k vydání stavebního povolení. Pokud by měl stěžovatel za to, že napadené územní rozhodnutí je v rozporu se zákonem, měl možnost se bránit již ve fázi správního řízení.
[5] Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. platí, že kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. upravující odkladný účinek žaloby se užijí přiměřeně. Pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 1. 7. 2015, čj. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS).
[6] Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti soud nepřezkoumává v mezích kasačních námitek kasační stížností napadené výroky rozhodnutí (§ 109 odst. 3 s. ř. s.), ale zjišťuje jen existenci uvedených zákonných předpokladů pro přiznání odkladného účinku. Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku je podle své povahy dočasným rozhodnutím, neboť platí do doby pravomocného skončení řízení ve věci samé.
[7] Návrh na přiznání odkladného účinku musí být dostatečně individualizován a osvědčen, protože je to navrhovatel, který je povinen tvrdit a osvědčit první z předpokladů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, tj. že výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro něj znamenaly újmu, přičemž hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická a bagatelní (viz usnesení ze dne 3. 10. 2017, čj. 9 Afs 275/2017-20). Vznik újmy musí být v příčinné souvislosti s výkonem napadeného usnesení či jiným právním následkem plynoucím z usnesení, popř. z žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu. Zároveň musí jít o následek určité intenzity, aby jej bylo vůbec možno označit za újmu, jelikož zákon hovoří o újmě „nepoměrně větší“.
[8] Stěžovatel dovozoval nutnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v ohrožení smyslu a účelu soudního řízení a narušení práva na příznivé životní prostředí. Jak již bylo uvedeno v předchozím bodě tohoto usnesení, je to navrhovatel, kdo musí dostatečně konkrétně a individualizovaně tvrdit a osvědčit skutečnosti svědčící pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. To se stěžovateli nepodařilo. Stěžovatel pouze velice obecně a bez patřičného vztažení na projednávanou věc poukazuje na případné zmaření efektivní soudní ochrany. Dle usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 10. 2019, čj. 6 As 211/2017-88, č. 3948/2019 Sb. NSS, „v řízení o žalobě proti podmíněnému rozhodnutí správního orgánu soud zohlední k žalobní námitce zrušení nebo změnu podmiňujícího rozhodnutí správního orgánu, přestože ke zrušení nebo změně došlo po vydání napadeného (podmíněného) rozhodnutí správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.)“. Z tohoto usnesení tak plyne, že i v případě, že nebude kasační stížnosti přiznán odkladný účinek, ale výsledkem soudního přezkumu napadeného rozhodnutí bude jeho zrušení, soud v řízení o žalobě proti stavebnímu rozhodnutí musí k námitce přihlédnout ke zrušení územního rozhodnutí.
[9] Institut odkladného účinku kasační stížnosti je rovněž institutem výjimečným, kterým se prolamuje pravomocné rozhodnutí krajského soudu. Pouze obecné tvrzení o nutnosti soudního přezkumu není patřičně konkrétní ani dostatečné k naplnění podmínek pro přiznání tohoto výjimečného institutu. Obdobně pak stěžovatel sice tvrdí, že provedením dané stavby dojde k zásahu do práva na jeho životní prostředí, ale nijak již neuvádí, jakým způsobem k němu dojde (zda např. přílišným hlukem, emisemi v podobě prachu, výtoků, či velkého tepla), ani na jakou složku životního prostředí bude mít realizace zásah, a ani jaký dopad bude mít tato realizace přímo na něj. Stěžovatel zůstal pouze v rovině velmi obecného konstatování bez vztažení na konkrétní věc. Neunesl tak své břemeno důkazní, a proto jeho návrh soud zamítl.
[10] Vzhledem k výše uvedenému se soud dále nezabýval vyjádřením žalovaného a OZNŘ k návrhu na přiznání odkladného účinku, jelikož oba dva byli pro jeho zamítnutí.
[11] Nejvyšší správní soud dodává, že usnesení o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím dočasné povahy, proto z něj nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude meritorně rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení NSS ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
[12] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá soudnímu poplatku ve výši 1 000 Kč, a to podle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích. Podle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je poplatek splatný vznikem poplatkové povinnosti. Povinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [§ 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích, per analogiam; srov. k tomu též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012-32]. Dle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.
[13] Poplatek lze zaplatit buď vylepením kolků na příslušném tiskopisu (viz níže), nebo bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – [účet], vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je 1080419821. Nebude-li soudní poplatek včas dobrovolně zaplacen, bude vymáhán.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. srpna 2021
Petr Mikeš
předseda senátu
Vyhovuji výzvě a zasílám Nejvyššímu správnímu soudu v kolkových známkách určený soudní poplatek.
podpis .................................................
↓ místo pro nalepení kolkových známek ↓