Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

8 Azs 309/2020

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 8. 9. 2022Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: PODHRÁZKÝ MilanECLI:CZ:NSS:2022:8.Azs.309.2020.45
Další údaje
Předmět řízení: Pobyt cizinců

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (5) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 8. 9. 2022

Plný text

8 Azs 309/2020-47
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: V. T. N., zastoupený Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem [adresa] Liberec, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 1. 2020, čj. MV-177811-4/SO-2019, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 12. 2020, čj. 59 A 17/2020-44,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Ministerstvo vnitra (dále „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 11. 11. 2019, čj. OAM-2491-37/ZM-2019, zamítlo podle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46e odst. 1 a § 37 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žádost žalobce o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty z důvodu, že k žádosti předložil náležitosti obsahující údaje, které neodpovídají skutečnosti. Konkrétně správní orgán I. stupně zjistil, že žalobce vykonával práci na jiném místě, než jaké bylo uvedeno v pracovní smlouvě, resp. v pokynu k dočasnému přidělení zaměstnance agentury práce. Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

[2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou. V ní namítl, že mu byla upřena možnost namítat podjatost úřední osoby, která se podílela na vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, protože správní řízení vedlo po celou dobu oddělení pro Liberecký kraj, ale rozhodnutí vydalo oddělení pro Ústecký kraj. Správní orgány nesprávně posoudily přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, který upozorňoval na to, že žije se svým strýcem a ve Vietnamu má dluhy, při jejichž nesplacení jeho rodiče přijdou o dům. Správní orgány se nezabývaly možným pochybením agentury práce, od které si ani nevyžádaly žádné vysvětlení a vyšly jen z výpovědi žalobce jakožto slabší strany (cizince, který se neorientuje v českých právních předpisech). Správní orgány se měly zabývat přiměřeností dopadů rozhodnutí podle § 174a zákona o pobytu cizinců a rozporem rozhodnutí s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidským práv a základních svobod. Žalobce se nemohl seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí, přestože o to jevil zájem. Tuto skutečnost chtěl prokázat svědeckou výpovědí zaměstnankyně advokátní kanceláře jeho zástupce, ale správní orgány tento důkaz neprovedly, což ani dostatečně neodůvodnily a nedostatečně zjistily skutkový stav. Žalovaný ani plně nepřezkoumal závěry správního orgánu I. stupně, ale tyto závěry jen zkopíroval. Nijak nevysvětlil souvislost věci s § 46e odst. 1 a § 37 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců uvedenými ve výroku rozhodnutí.

[3] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. Shledal, že konstrukce výrokové části rozhodnutí správního orgánu I. stupně byla v souladu se zákonem. Již ze znění tam uvedených ustanovení vyplývá jejich vzájemná návaznost a důvod zamítnutí žádosti. Námitku týkající se nemožnosti namítat podjatost považoval krajský soud za účelovou. Žalobce takovou námitku v průběhu správního řízení nevznesl, přestože nejpozději z rozhodnutí správního orgánu I. stupně musel vědět, která úřední osoba rozhodovala. Možnosti nahlédnout do spisu se zabýval již žalovaný ve svém rozhodnutí a krajský soud se s ním ztotožnil. Žalobce měl dostatek času, aby se s podklady rozhodnutí od doručení výzvy seznámil. Zkoumání případné pochybnosti agentury práce není z hlediska důvodnosti žaloby relevantní. Stejně tak žalobcova neznalost zákonů jde pouze k jeho tíži. Co se týče posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života, zákon sice povinnost zkoumat dopady u rozhodnutí podle § 37 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nestanovuje, ale s ohledem na mezinárodní závazky ČR od něj nelze upustit, pokud cizinec takovou námitku ve správním řízení vznese. Správní orgány se těmito dopady ve svých rozhodnutích zabývaly, dostatečně zjistily skutkový stav a jejich závěry považoval krajský soud za adekvátní.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované

[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Trvá na argumentaci uplatněné v žalobě. Krajský soud se detailně nezabýval § 37 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel zcela naplnil literu zákona a doložil veškeré požadované dokumenty (pracovní smlouvu). Pokud chtěly správní orgány, resp. krajský soud aplikovat uvedené ustanovení, je otázkou, jaké údaje jsou podstatné pro posouzení žádosti. Zákon to výslovně nestanovuje, jeho výklad nemůže jít k tíži stěžovatele a být založený na libovůli. Správní orgány ani krajský soud nezdůvodnily, z čeho plyne, že podstatným je údaj o místě výkonu práce. Tento závěr je neodůvodněný a formalistický. Průmyslovou zónou Liberec Sever prochází mezi jednotlivými závody hranice dvou katastrálních území. Materiálně nemůže mít žádný vliv, na které straně zaměstnanec pracuje.

[5] Krajský soud se nikterak nezabýval přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života a převzal veškeré informace ze správního spisu. To zakládá vadu řízení spočívající v tom, že skutkový stav nebyl zjištěn v souladu se zákonem. Přiměřenost je třeba hodnotit v širších aspektech a krajský soud neodůvodnil, proč by právě osobní situace stěžovatele neměla mít dopad do jeho soukromého a rodinného života. Řádně se nevypořádal s námitkami stěžovatele, který výslovně uvedl, že zamítnutí žádosti bude významným zásahem. Správním orgánům bylo známo, že se ve Vietnamu zadlužil, aby mohl odcestovat, a zastavil kvůli tomu dům rodičů. Skutkový stav v tomto směru nebyl dostatečně zjištěn. Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, protože není řádně odůvodněný. S tím souvisí i porušení čl. 8 Úmluvy, kterou žalovaný opomenul a postupoval zcela formalisticky.

[6] Krajský soud se nevypořádal ani s námitkou porušení „práva na oprávněnou úřední osobu“. Jedním z elementárních znaků správního řízení je nutnost zajistit, aby osoba podílející se na výkonu pravomoci správního orgánu nebyla podjatá. Stěžovateli byla upřena možnost namítat podjatost. Krajský soud nijak nezdůvodnil, proč po celou dobu toto řízení vedl jeden správní orgán, ale rozhodnutí vydal odlišný. Stěžovatel tuto námitku mohl poprvé uplatnit v odvolání, což učinil, ale nebyla nijak zohledněna.

[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl. Ztotožňuje se se závěry krajského soudu, které považuje za plně přezkoumatelné. Žalovaná se ve svém rozhodnutí podrobně zabývala tím, proč považuje údaj o místu výkonu práce za podstatný pro posouzení žádosti. Stěžovatel práci skutečně vykonával ve Stráži nad Nisou, v pracovní smlouvě měl ale sjednáno místo výkonu práce v Praze a v pokynu k dočasnému přidělení Liberec, Mladou Boleslav, Lipovku, Rychnov u Jablonce nad Nisou a Jilemnici. Přestože je Liberec blízko skutečnému místu výkonu práce, uvedené doklady neodpovídají skutečnosti. Krajský soud se ztotožnil s posouzením přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života, resp. námitkou rozporu s čl. 8 Úmluvy. Je zjevné, že tvrzené skutečnosti nezakládají důvod pro odhlédnutí od důvodu zamítnutí žádosti. Nebylo třeba, aby soud prováděl další dokazování ohledně pravdivosti tvrzení stěžovatele. Stěžovatel nevznesl ani námitku podjatosti vůči žádné úřední osobě. Pouze v žalobě a kasační stížnosti obecně namítá, že o možnosti namítat podjatost nebyl poučen. O případné podjatosti se ale musel dozvědět již z rozhodnutí správního orgánu I. stupně

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační stížnosti a v ní uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[9] Kasační stížnost není důvodná.

[10] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou směřující k nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Teprve dospěje-li kasační soud k závěru, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, může se zabývat dalšími stížnostními námitkami (viz rozsudek NSS ze dne 8. 3. 2005, čj. 3 As 6/2004-105, č. 617/2005 Sb. NSS). Dle konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považuje především takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny žalobní námitky; dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval za liché, mylné či vyvrácené, rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria, případně by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by z rozhodnutí nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč (viz rozsudky NSS ze dne 28. 8. 2007, čj. 6 Ads 87/2006-36, č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, čj. 7 As 10/2005-298, č. 1119/2007 Sb. NSS, či ze dne 11. 8. 2004, čj. 5 A 48/2001-47, č. 386/2004 Sb. NSS).

[11] Tato námitka není důvodná. V souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. krajský soud přezkoumává napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Stěžovatel v žalobě nevznesl námitku, kterou by zpochybňoval závěry správních orgánů, podle kterých je soulad skutečného místa výkonu práce a místa výkonu práce sjednaného ve smlouvě a dalších listinách „údajem podstatným pro posouzení žádosti“ ve smyslu § 37 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Nelze proto krajskému soudu nyní vytýkat, že se takovou námitkou v napadeném rozsudku nezabýval. Dané ustanovení zákona o pobytu cizinců stěžovatel v žalobě zmínil pouze ve vztahu s jeho „příčinnou souvislostí“ s výrokem správního rozhodnutí. K této otázce se však krajský soud v napadeném rozsudku vyjádřil (viz bod 22.). Důvodné pak není ani tvrzení stěžovatele, podle kterého se krajský soud nezabýval přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života, resp. že své závěry dostatečně neodůvodnil. Těmito dopady se krajský soud zabýval v bodech 26. - 28. napadeného rozsudku a Nejvyšší správní soud jeho závěry považuje za dostatečně konkrétní a srozumitelné. K tomu lze pro úplnost dodat, že podle setrvalé judikatury není vadou, jestliže se krajský soud ztotožní se závěry žalovaného správního orgánu, k nimž připojí vlastní stručné hodnocení či souhlasnou poznámku (viz rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130, č. 1350/2007 Sb. NSS). Stěžovatel dále namítá, že žalovaný opomenul čl. 8 Úmluvy. Stěžovatel v tomto směru ale v odvolání neuplatnil žádnou argumentaci. Žalovaný se nicméně přiměřeností dopadu rozhodnutí zabýval. Nadto je třeba zdůraznit, že kasační stížnost je opravným prostředek proti rozhodnutí krajského soudu, nikoli žalovaného, čemuž by měla odpovídat i kasační argumentace. Přezkoumatelný je napadený rozsudek také z hlediska vypořádání žalobní námitky týkající se podjatosti oprávněných úředních osob, kterou se krajský soud odpovídajícím způsobem zabýval v bodě 23. napadeného rozsudku. To, že stěžovatel s některými závěry krajského soudu nesouhlasí, ještě neznamená, že by napadený rozsudek byl nepřezkoumatelný.

[12] Co se týče argumentace zpochybňující význam údaje o místu výkonu práce (zda je „podstatným údajem“ pro posouzení žádosti), jejím meritem se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, protože je nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s. Jak bylo již výše uvedeno, stěžovatel takovou námitku (ani v základu) v žalobě neuplatnil, ač tak učinit mohl, a vznesl ji poprvé až nyní v kasační stížnosti.

[13] Nejvyšší správní soud následně přistoupil k posouzení námitky, podle níž má rozhodnutí správních orgánů nepřiměřené dopady do soukromého a rodinného života stěžovatele. Ten předně namítá, že v tomto směru nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, aniž by však tuto námitku blíže konkretizoval (např. neuvedl, proč konkrétně je skutkový stav zjištěn nedostatečně, jaké další skutečnosti měly být zjišťovány, jaké důkazy v tomto směru sám navrhoval, ale nebyly provedeny apod.). Správní orgány i krajský soud zde vyšly z tvrzení stěžovatele o jeho rodinných vazbách na území ČR (soužití se strýcem) i rodinných vazbách ve Vietnamu (včetně jeho zadlužení a dopadů nesplacení půjčky na rodinu). Není proto zřejmé, jaké skutečnosti by měly dále prokazovat, jestliže tato stěžovatelova tvrzení nezpochybnily, ale naopak z nich vyšly a vysvětlily, proč je nepovažují za dostatečné pro závěr o nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí. Stěžovatel nyní pouze opakuje výše uvedené skutečnosti týkající se příbuzných a dluhů. Nijak ale nezpochybňuje konkrétní závěry, podle kterých rozhodnutí nemá nepřiměřené dopady s ohledem na to, že většina jeho rodiny žije ve Vietnamu, v ČR nežije dlouho, jeho věk i zdravotní stav mu umožňuje návrat do země původu, jeho strýc na něm není nijak závislý a ČR není zodpovědná za jeho schopnost splácet finanční závazky ve Vietnamu.

[14] Důvodná není ani výtka, podle které krajský soud vycházel jen z informací ve správním spisu. Takový postup plyne ze samotné podstaty řízení ve správním soudnictví, které je přezkumným řízením správního řízení. Správní spis je obrazem a výsledkem tohoto správního řízení, dokládá skutkový stav, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Je možné, že žalobce učiní určitou část správního spisu spornou a navrhne v tomto směru důkazy. O této otázce poté soud případně vede dokazování a skutkový stav může doplnit (viz rozsudek NSS ze dne 28. 3. 2007, čj. 1 As 32/2006-99, č. 8/2007 Sb. NSS). Jestliže stěžovatel v tomto směru žádné důkazy v žalobě nenavrhoval a krajský soud neshledal důvod, aby skutkový stav zjištěný správními orgány považoval za nedostatečný, nebyl důvod, aby z obsahu správního spisu nevycházel.

[15] Poslední část kasační argumentace se týká odepření možnosti vznést námitku podjatosti, resp. toho, jaký správní orgán ve věci rozhodoval. K tomu je třeba především předeslat, že stěžovatel se v žalobě vymezoval pouze proti (tvrzené) nemožnosti namítat podjatost. Teprve nyní v kasační stížnosti poukazuje též na to, že správní řízení podle něj vedl jiný správní orgán, než který vydal rozhodnutí. Ani tato námitka proto nemůže být podle § 104 odst. 4 s. ř. s. přípustná, protože nebyla uplatněna v řízení před krajským soudem. Vzhledem k tomu, že námitka směřuje k vadě řízení, kterou se Nejvyšší správní soud zabývá i bez námitky, je na místě uvést, že správní řízení vedl a rozhodnutí v prvním stupni vydal totožný správní orgán, tedy Ministerstvo vnitra, jehož působnost je vymezena v § 165 zákona o pobytu cizinců. Jestliže různé úkony v rámci správního řízení činila jeho různá územní pracoviště, nic to nemění na tom, že ve věci stále jednal jediný správní orgán (a contrario srov. např. § 164 zákona o pobytu cizinců vymezující působnost výslovně pro odbory cizinecké policie krajských ředitelství policie).

[16] Přípustná není ani argumentace vztahující se k otázce podjatosti. Stěžovatel totiž nad rámec výše již vypořádaného tvrzení o nedostatečném odůvodnění závěru krajského soudu pouze v totožné podobě zopakoval námitku uplatněnou již v žalobě, se kterou se však již vypořádal krajský soud. Judikatura již v minulosti dospěla k závěru, podle kterého za situace, kdy se krajský soud v napadeném rozsudku žalobní argumentací řádně zabývá a stěžovatel se v kasační stížnosti přesto omezí na pouhé zopakování svých žalobních námitek, jsou takové kasační námitky nepřípustné (§ 104 odst. 4 s. ř. s.), neboť se opírají jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s. Kasační stížnost je totiž opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§ 102 s. ř. s.). Předmětem přezkumu je tedy primárně dané rozhodnutí (anebo řízení o žalobě), nikoliv jemu přecházející správní řízení a žalobou napadená rozhodnutí. Stěžovatel tak musí v kasační stížnosti polemizovat se závěry, které ve věci zaujal krajský soud, nikoliv jen dále opakovat již vypořádanou žalobní argumentaci (viz usnesení NSS ze dne 30. 6. 2020, čj. 10 As 181/2019-63, č. 4051/2020 Sb. NSS).

IV. Závěr a náklady řízení

[17] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že žádná z uplatněných kasačních námitek není důvodná, a proto kasační stížnost dle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

[18] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Žalované, která měla ve věci úspěch, nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů její běžné úřední činnosti, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 8. září 2022

Milan Podhrázký
předseda senátu

Usnesení ze dne 19. 1. 2021

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: V. T. N., zastoupený Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem [adresa] Liberec, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 1. 2020, čj. MV-177811-4/SO-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 12. 2020, čj. 59 A 17/2020-44,

takto:

I. Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.

II. Žalobci se ukládá zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení.

Odůvodnění:

[1] Žalovaná rozhodnutím označeným v záhlaví zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále „správní orgán I. stupně“) ze dne 11. 11. 2019, čj. OAM-2491-37/ZM-2019. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně podle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46e odst. 1 a § 37 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále „zákon o pobytu cizinců“), zamítl žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty z důvodu, že žalobce k žádosti přiložil doklady týkající se jeho zaměstnání, jejichž obsah neodpovídal skutečnosti. Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále „krajský soud“) výše uvedeným rozsudkem zamítl. Proti tomuto rozsudku nyní žalobce (dále „stěžovatel“) brojí kasační stížností.

[2] Stěžovatel současně navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti přiznal odkladný účinek. Uvedl, že výkon napadeného rozsudku by pro něj znamenal újmu nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. O návrhu by měl Nejvyšší správní soud rozhodnout stejně jako v usnesení ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011-100, ve kterém shledal dva důvody pro přiznání odkladného účinku – osobní a rodinné poměry stěžovatele a umožnění výkonu práva na spravedlivý proces do skončení řízení o kasační stížnosti. Přiznání odkladného účinku by nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, neboť stěžovatel nepředstavuje reálné nebezpečí a ohrožení důležitých veřejných zájmů.

[3] Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud návrh na přiznání odkladného účinku zamítl. Ani krajský soud žalobě odkladný účinek nepřiznal. V současné době proto stěžovatel již nedisponuje právem pobývat na území ČR, a tudíž postrádá případné přiznání odkladného účinku kasační stížnosti význam, neboť rozhodnutí správního orgánu I. stupně je vykonatelné.

[4] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku nejsou splněny.

[5] Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. upravující odkladný účinek žaloby se užijí přiměřeně. Pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, čj. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS).

[6] Důvody existence nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou zásadně individuální a jsou také závislé na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a osvědčit vznik újmy má proto stěžovatel zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti věci. Vznik újmy musí být v příčinné souvislosti s výkonem napadeného rozsudku či jiným právním následkem plynoucím z rozsudku, popř. z rozhodnutí aprobovaného rozsudkem krajského soudu. Zároveň musí jít o následek určité intenzity, aby jej bylo vůbec možno označit za újmu, kdy zákon hovoří o újmě „nepoměrně větší“. To má svou logiku, protože v řízeních, v nichž není vyhověno žádosti účastníka, případně je mu zrušeno či omezeno nějaké oprávnění nebo uloženo opatření či správní trest, na účastníka pochopitelně budou doléhat právní následky negativního rozhodnutí – ať by byly sebemírnější – tíživěji než na veškeré další osoby, kterých se rozhodnutí vůbec netýká. Zpochybnění přiznání odkladného účinku pro rozpor s důležitým veřejným zájmem leží oproti tomu na žalovaném (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 52 Ca/2003-144, č. 87/2004 Sb. NSS).

[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vůbec bylo způsobilé odvrátit stěžovatelem tvrzenou újmu. Tak by tomu nebylo například tehdy, pokud by stěžovatel již v průběhu správního řízení vedoucího k vydání napadeného rozhodnutí neměl oprávnění na území ČR pobývat, a to ani na základě tzv. fikce pobytového oprávnění. Správní orgány zamítly žádost stěžovatele o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty. Podle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců platí, že pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů (tj. dle § 42g zákona o pobytu cizinců i zaměstnanecké karty) uplyne před rozhodnutím o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, považuje se vízum za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti, a to za předpokladu, že žádost byla podána v souladu s pravidly stanovenými v § 47 odst. 1 až 3 zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud nedisponuje žádnou informací o tom, že by v případě stěžovatele po dobu správního řízení neplatila tzv. fikce pobytového oprávnění ve smyslu § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců a netvrdí to ani žalovaná. Je proto nutno vyjít z toho, že stěžovateli před vydáním rozhodnutí žalované zmíněná fikce svědčila. Jestliže žalovaná poukazuje na to, že krajský soud žalobě odkladný účinek nepřiznal, sama tato skutečnost nebrání tomu, aby Nejvyšší správní soud i v takovém případě odkladný účinek přiznal, a to i ve vztahu k rozhodnutí správního orgánu (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 6. 2020, čj. 8 Azs 339/2019-38, č. 4039/2020 Sb. NSS). Jinak řečeno tedy není vyloučeno, že by účinky zmíněné fikce mohly opět nastat.

[8] Má-li být návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti úspěšný, musí stěžovatel tvrdit a osvědčit reálnou hrozbu intenzivní újmy, kterou by v návaznosti na samotné vycestování utrpěl. Jeho tvrzení v tomto směru tedy musí být konkrétní a individualizovaná.

[9] Stěžovatel sice obecně tvrdil, v čem má jeho újma spočívat (nemožnost se osobně hájit v řízení a zásah do rodinného a soukromého života), avšak nikterak tvrzenou újmu nespecifikoval. Neuvedl blíže žádné individuální okolnosti či specifika řízení v dané věci, jež by odůvodňovala potřebu osobní účasti v řízení, zvláště před Nejvyšším správním soudem, kde se rozhoduje zpravidla bez jednání (§ 109 odst. 2 s. ř. s.). Dostatečnost pouze obecného tvrzení o možném zásahu do svého práva na spravedlivý proces pro účely přiznání odkladného účinku nelze dovozovat ani ze stěžovatelem citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 5 As 73/2011. Uvedený závěr byl totiž překonán usnesením rozšířeného senátu ze dne 16. 6. 2020, čj. 8 Azs 339/2019-38, č. 4039/2020 Sb. NSS, podle něhož „i zájem na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti nepochybně může být (dle okolností) důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Nemělo by tomu tak být ovšem automaticky bez dalšího, ale obvykle jen ve spojení s dalšími důvody (např. týkajícími se rodinného či soukromého života stěžovatele), nebo v návaznosti na individuální okolnosti a specifika soudního řízení v dané věci. Všechny tyto individuální okolnosti by však měly jasně a konkrétně plynout ze stěžovatelem osvědčených tvrzení.“

[10] Stěžovatel stejně tak dostatečně konkrétně netvrdí (tím spíše ani neosvědčuje) jeho osobní a rodinné poměry, pro které by bylo na místě odkladný účinek kasační stížnosti přiznat. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že v rámci odůvodnění samotné kasační stížnosti zmiňuje půjčku, kterou si vzal ve Vietnamu a při jejímž nesplacení by jeho rodiče mohli přijít o dům. Ani tato (taktéž nijak nekonkretizovaná) zmínka, uvedená navíc toliko v rámci argumentace týkající se věci samé, však nemůže být pro přiznání odkladného účinku dostatečná.

[11] S ohledem na to, že stěžovatel výše uvedeným požadavkům na tvrzení a osvědčení skutečností týkajících se hrozící újmy svými zcela obecnými tvrzeními nedostál, Nejvyšší správní soud návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl. Tím však zdejší soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

[12] Usnesení o odkladném účinku žaloby s ohledem na svůj procesní charakter nezakládá překážku věci rozhodnuté, a proto v případě posunu ve skutkových okolnostech lze o návrhu na přiznání odkladného účinku rozhodnout i opětovně, stejně jako lze již přiznaný odkladný účinek i bez návrhu zrušit, odpadnou-li v mezidobí důvody pro jeho přiznání (§ 73 odst. 5 s. ř. s.).

[13] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá soudnímu poplatku ve výši 1 000 Kč, a to podle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích. Podle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je poplatek splatný vznikem poplatkové povinnosti. Povinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [§ 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích, per analogiam; srov. k tomu též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012-32]. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.

[14] Poplatek lze zaplatit buď vylepením kolků na příslušném tiskopisu (viz níže), nebo bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – [účet], vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je 1080530920. Nebude-li soudní poplatek včas dobrovolně zaplacen, bude vymáhán.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 19. ledna 2021

Milan Podhrázký
předseda senátu

Vyhovuji výzvě a zasílám Nejvyššímu správnímu soudu v kolkových známkách určený soudní poplatek.

podpis .................................................

↓ místo pro nalepení kolkových známek ↓

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací