Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek1× citováno

Spisová značka

9 Ads 325/2019

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 18. 6. 2020Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: POŘÍZKOVÁ BarbaraECLI:CZ:NSS:2020:9.Ads.325.2019.44
Další údaje
Předmět řízení: Důchodové pojištění - invalidní důchod

Související rozhodnutí

  • Cituje:7 Afs 212/2006
  • Cituje:3 Ads 44/2006
  • Cituje:6 Ads 14/2004
  • Cituje:10 Ads 98/2018

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 18. 6. 2020

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: A. L., zast. opatrovníkem městem Loket, se sídlem [adresa] proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem [adresa] Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 5. 2018, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2019, č. j. 16 Ad 56/2018 - 109,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Podanou kasační stížností se žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým bylo podle § 78 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušeno shora uvedené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 5. 2018, č. j. X (dále jen „druhostupňové rozhodnutí“), i rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 10. 2017, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

[2] Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobkyně o invalidní důchod ze dne 8. 3. 2017 pro nesplnění podmínek podle § 38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Na základě posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Sokolově ze dne 5. 10. 2017 nepoklesla pracovní schopnost žalobkyně z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu o více než 30 %, nesplnila tedy podmínku invalidity (§ 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění a contrario) a nárok na důchod jí nevznikl.

[3] Druhostupňovým rozhodnutím byly zamítnuty námitky žalobkyně a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno. Ačkoli na základě nového posudku lékaře České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 2. 2018 poklesla ode dne 14. 6. 2017 pracovní schopnost žalobkyně o 35 % a splňovala tudíž podmínku invalidity [v prvním stupni invalidity podle § 39 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění], nezískala potřebnou dobu pojištění (§ 40 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění). Nárok na důchod jí proto nevznikl pro nesplnění této druhé podmínky.

[4] Krajský soud obě správní rozhodnutí pro nedostatečně zjištěný skutkový stav zrušil. Na základě posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 10. 10. 2019, ve znění usnesení o opravě vady posudku ze dne 29. 10. 2019 (dále jen „posudek PK MPSV“), poklesla pracovní schopnost žalobkyně o 80 % (za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu byla shledána porucha s bludy), a proto měla být ode dne 1. 1. 1997 uznána plně invalidní, resp. ode dne 1. 1. 2010 invalidní ve třetím stupni invalidity. Odchýlení od předchozích posudků, z nichž správní rozhodnutí vycházela, je dáno tím, že až dne 7. 1. 2019 se podařilo provést stěžejní psychiatrické vyšetření žalobkyně, kterému se do té doby bránila a k němuž byla donucena (předvedena policejním orgánem) až v souběžně probíhajícím řízení o omezení svéprávnosti vedeném u Okresního soudu v Sokolově.

[5] Na základě výše uvedeného zavázal krajský soud stěžovatelku, aby v dalším řízení vydala rozhodnutí o tom, že je žalobkyně ode dne 1. 1. 1997 plně invalidní (ode dne 1. 1. 2010 invalidní ve třetím stupni invalidity). Jelikož by stěžovatelka v případě zjištění invalidity vydala rozhodnutí o invalidním důchodu již v řízeních o předchozích žádostech žalobkyně, bude postupovat podle § 55 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění již ode dne podání její první žádosti (nejbližší ke dni vzniku invalidity, tj. ode dne 31. 3. 2003), splní-li žalobkyně podmínku potřebné doby pojištění [§ 40 odst. 1 písm. f) a odst. 2 zákona o důchodovém pojištění].

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti

[6] Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu v celém rozsahu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., navrhla jeho zrušení a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

[7] Souhlasí s tím, že žalobkyně je ode dne 1. 1. 1997 plně invalidní (ode dne 1. 1. 2010 invalidní ve třetím stupni invalidity). Zpochybňuje pouze tu část závazného pokynu krajského soudu, podle něhož se nárok žalobkyně na výplatu invalidního důchodu odvíjí od její žádosti podané dne 31. 3. 2003.

[8] Nárok na důchod vzniká při splnění hmotněprávních podmínek ze zákona, rozhodnutí o něm je deklaratorní a plynutím času nezaniká. Oproti tomu vznik nároku na výplatu důchodu je navíc podmíněn podáním žádosti oprávněné osoby, rozhodnutí o něm je konstitutivní a uplynutím pěti let ode dne, za který důchod náleží, zaniká (rozsudek ze dne 24. 10. 2007, č. j. 3 Ads 44/2006 - 44).

[9] V projednávané věci se nárok na výplatu invalidního důchodu odvíjí od žádosti podané dne 8. 3. 2017. O předchozích žádostech žalobkyně o invalidní důchod bylo pravomocně rozhodnuto. To platí i o žádosti ze dne 31. 3. 2003, kde proběhl i následný soudní přezkum, v němž byly žaloba i kasační stížnost shledány nedůvodnými (rozsudek ze dne 19. 7. 2005, č. j. 6 Ads 14/2004 - 81), proto nelze od tohoto data postupovat podle § 55 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění.

[10] Nadto upozornila, že by přicházel v úvahu spíše postup podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění (neprávem odepřený důchod). Krajský soud zároveň opomněl, že podle § 55 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném do 31. 12. 2008 nárok na výplatu důchodu zanikl uplynutím tří let ode dne, za který důchod náleží. Stejně tak se nezabýval přechodným ustanovením (čl. II bod 14) novely zákona o důchodovém pojištění provedené zákonem č. 306/2008 Sb., podle něhož by neprávem odepřený důchod bylo možné doplatit nejdéle od 1. 1. 2006 (tři roky před účinností zmíněné novely), došlo-li by k nesprávnému postupu správního orgánu.

[11] Závazný právní názor krajského soudu se měl týkat pouze splnění podmínky invalidity (s ohledem na posudek PK MPSV), neměl jím být určen den, od něhož má stěžovatelka (za předpokladu, že žalobkyně splní potřebnou dobu pojištění) postupovat podle § 55 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatelka o výplatě invalidního důchodu dosud nerozhodovala, nárok na výplatu invalidního důchodu nebyl žalobou napaden a soud tedy nebyl oprávněn o něm rozhodovat. Jelikož nerespektoval § 75 odst. 2 s. ř. s., rozhodl nezákonně.

[12] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila. Pro úplnost soud dodává, že uvedené platí i přesto, že soudu v průběhu řízení adresovala přípis ze dne 3. 2. 2020. Z jeho obsahu je totiž zřejmé, že není reakcí na kasační stížnost a ani se jinak netýká podstaty věci projednávané před kasačním soudem. Z téhož důvodu soud tento přípis nezasílal stěžovatelce na vědomí.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[13] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatelku jedná její zaměstnankyně, která má vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované podle zvláštních zákonů pro výkon advokacie ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

[14] Pojmy nárok na důchod a nárok na výplatu důchodu podle zákona o důchodovém pojištění nejsou totožné. Nárok na důchod vzniká dnem splnění zákonných podmínek (§ 54 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění). Podle § 38 písm. a) zákona o důchodovém pojištění má nárok na invalidní důchod osoba, která nedosáhla věku 65 let, stala se invalidní a získala potřebnou dobu pojištění. Nárok na invalidní důchod vzniká ex lege dnem, kdy osoba tyto podmínky splní, a uplynutím času nezaniká (§ 55 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění). Oproti tomu nárok na výplatu důchodu vzniká až podáním žádosti o přiznání (nebo vyplácení) důchodu, na který (a na jehož výplatu) vznikl zákonný nárok (§ 54 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění). Uplynutím pěti let (resp. do 31. 12. 2008 tří let) ode dne, za který důchod náleží, nárok na jeho výplatu zaniká. Bez podání žádosti proto nemůže být invalidní důchod vyplacen, i kdyby nárok na něj vznikl. Zároveň je vyplacení (doplacení) důchodu časově omezeno.

[15] V projednávané věci není sporu o tom, že žalobkyně je ode dne 1. 1. 1997 plně invalidní (ode dne 1. 1. 2010 invalidní ve třetím stupni invalidity). Podle správních rozhodnutí žalobkyni nevznikl nárok na invalidní důchod, jelikož nesplňovala podmínku invalidity, resp. potřebné doby pojištění (viz odstavce [2] a [3]). Krajský soud posoudil podmínky vzniku nároku na invalidní důchod odlišně. V průběhu řízení před krajským soudem se totiž podařilo provést stěžejní psychiatrické vyšetření žalobkyně, kterému se do té doby bránila a na jehož základě byl vypracován posudek PK MPSV, podle něhož ode dne 1. 1. 1997 poklesla pracovní schopnost žalobkyně o 80 % (od tohoto dne proto měla být uznána plně invalidní, resp. ode dne 1. 1. 2010 invalidní ve třetím stupni invalidity). Uvedený závěr krajského soudu týkající se podmínky vzniku nároku na invalidní důchod a dne jejího splnění nečiní stěžovatelka sporným.

[16] Stěžovatelka rozporuje pouze závěr krajského soudu, podle něhož „[r]ozhodnutí o invalidním důchodu by byla vydala žalovaná v případě zjištění vzniku invalidity žalobkyně již v řízení o jejích žádostech sepsaných v předchozích letech – nejblíže k datu vzniku byla žádost žalobkyně o invalidní důchod uplatněná dne 31.3.2003 u OSSZ Sokolov (od tohoto data bude žalovaná postupovat ve smyslu § 55 odst. 1 a 2 zákona, splní-li žalobkyně potřebnou dobu pojištění pro nárok na výplatu invalidního důchodu vzhledem k invaliditě uznané od 1.1.1997), na jejímž základě byl její zdravotní stav posouzen dne 22.5.2003 a po odročení dne 18.7.2003, kdy nebyla uznána plně ani částečně invalidní.“ (viz odstavec 25 rozsudku krajského soudu; podtrženo v originále, důraz přidán – poznámka NSS).

[17] Krajský soud stěžovatelku zavázal, aby v dalším řízení postupovala podle § 55 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění ode dne 31. 3. 2003. Vyšel z toho, že žalobkyně v minulosti opakovaně podávala žádosti o invalidní důchod, kterým nebylo vyhověno pouze proto, že nebyl až do 7. 1. 2019, kdy se podařilo provést její psychiatrické vyšetření, dostatečně znám její nepříznivý zdravotní stav. Posouzení zániku nároku na výplatu důchodu uplynutím času je proto nezbytné učinit ode dne podání žádosti, která nejdříve následovala po vzniku invalidity dne 1. 1. 1997, tedy ode dne 31. 3. 2003.

[18] Kasační soud přisvědčuje stěžovatelce, že popsaný závěr krajského soudu je nepřezkoumatelný. Byť lze z napadeného rozsudku seznat, k jakému závěru krajský soud dospěl a k čemu stěžovatelku zavázel, vůbec z něj již neplyne, na základě jakých (právních) úvah tak učinil. V projednávané věci jde o soudní přezkum správního rozhodnutí, které bylo vydáno v řízení zahájeném na základě žádosti ze dne 8. 3. 2017, resp. správního rozhodnutí o námitkách proti němu. Současně není sporné, že žalobkyně již předtím o invalidní důchod opakovaně neúspěšně žádala (všechna řízení byla pravomocně skončena), ani to, že její nepříznivý zdravotní stav (potažmo splnění podmínky nároku na invalidní důchod) trvá již ode dne 1. 1. 1997. Na tomto základě však k uvedenému závěru bez dalšího dospět nelze.

[19] Pokud se krajský soud snažil naznačit, že dřívějším žádostem o invalidní důchod nebylo vyhověno pouze proto, že se žalobkyně odmítala dostavit k nezbytným vyšetřením v důsledku až následně zjištěného onemocnění, které je zároveň příčinou její invalidity, a snaží se tak tuto „nezaviněnou“ situaci ex post napravit, mohlo by se snad jednat o úvahu lidsky pochopitelnou, nicméně po právní stránce zcela neodůvodněnou. Závěr, aby stěžovatelka v dalším řízení postupovala ve smyslu § 55 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění ode dne podání žádosti dne 31. 3. 2003 [tedy aby ve svém důsledku výplatu (doplatek) invalidního důchodu vázala na tento okamžik], krajský soud v podstatě formuluje jako zjevenou pravdu, aniž by jej jakkoliv odůvodnil. Nemůže být rolí NSS, aby jako první tuto otázku po právní stránce analyzoval (srov. rozsudek ze dne 12. 7. 2018, č. j. 10 Ads 98/2018 - 47, odstavec 7).

[20] Navzdory uvedenému pochybení kasační soud napadený rozsudek nezrušil. Dospěl totiž k závěru, že jde o vadu řízení, která nemá na jeho zákonnost vliv. Důvod nepřezkoumatelnosti je dán pouze ve vztahu k oddělitelné otázce (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, č. 1566/2008 Sb. NSS), kterou krajský soud posuzoval zjevně nad rámec projednávané věci.

[21] Jádrem sporu byla otázka splnění podmínek nároku na důchod, nikoli období, za které měl být důchod vyplacen. Jelikož je vyplacení důchodu podmíněno vznikem nároku na důchod a správní orgány původně dospěly k závěru, že žalobkyni nárok na důchod nevznikl, je zjevné, že se otázkami souvisejícími s nárokem na výplatu důchodu vůbec nezabývaly. Pokud se proto krajský soud nárokem na výplatu důchodu zabýval, učinil tak nutně nad rámec rozhodovacích důvodů. Jelikož se jedná o úvahu oddělitelnou a učiněnou zjevně navíc, nemá její nepřezkoumatelnost vliv na zákonnost napadeného rozsudku, neboť jeho zrušovací důvod obstojí. Jeho zrušení by ostatně bylo jen ryze formalistické.

[22] V dalším řízení je stěžovatelka vázána závazným právním závěrem krajského soudu ohledně nároku na invalidní důchod. Bude-li posléze posuzovat žádost žalobkyně ze dne 8. 3. 2017 ve vztahu k nároku na výplatu invalidního důchodu, učiní tak sama bez ohledu na nad rámec posuzované věci učiněný závěr krajského soudu. Nebude-li žalobkyně se stěžovatelčiným rozhodnutím souhlasit, může se následně domáhat ochrany, a to i v soudním řízení správním. Za této situace by však soud nemohl stěžovatelce vytýkat, že nerespektovala závazný právní názor krajského soudu spočívající v povinnosti postupovat ve smyslu § 55 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění ode dne podání žádosti dne 31. 3. 2003, neboť tento závěr je nepřezkoumatelný a uvedená otázka nebyla předmětem sporu (viz odstavce [18] až [21]). Ze stejného důvodu by jím nebyl vázán ani samotný soud.

IV. Závěr a náklady řízení

[23] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. podanou kasační stížnost zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle § 109 odst. 2 věty první s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.

[24] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterých, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. června 2020

JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu

Usnesení ze dne 12. 12. 2019

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: A. L., zast. opatrovníkem městem Loket, se sídlem [adresa] proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem [adresa] Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 5. 2018, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2019, č. j. 16 Ad 56/2018 - 109, o návrhu žalované na přiznání odkladného účinku,

takto:

Kasační stížnosti žalované se odkladný účinek nepřiznává.

Odůvodnění:

[1] Podanou kasační stížností se žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým bylo podle § 78 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušeno shora uvedené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen „druhostupňové rozhodnutí“) a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 10. 2017, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Druhostupňovým rozhodnutím byly zamítnuty námitky žalobkyně a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o invalidní důchod, a to pro nesplnění podmínek podle § 38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů.

[2] Součástí kasační stížnosti byl návrh na přiznání odkladného účinku. Stěžovatelka uvedla, že projednávaný případ je zcela ojedinělý, neboť duševní onemocnění žalobkyně nebylo pro její neochotu podrobit se psychologickému a psychiatrickému vyšetření lékařsky doloženo. K vyšetření došlo až v civilním řízení o omezení svéprávnosti dne 7. 1. 2019. Podstatou sporu je, zda se nárok žalobkyně na výplatu invalidního důchodu odvíjí od první žádosti podané dne 31. 3. 2003, anebo od poslední žádosti podané dne 8. 3. 2017. I s ohledem na specifickou povahu sporu je zákonnost postupu správních orgánů ve veřejném zájmu, proto by závazný právní názor soudu měl být bez jakýchkoli pochybností v souladu se zákonem. Návrh odůvodnila též zájmem na hospodárném zacházení s veřejnými prostředky. V souladu s napadeným rozsudkem by měla být žalobkyni přiznána částka přibližně ve výši 1 000 000 Kč, která by byla i v případě, kdy by kasační stížnost byla shledána důvodnou, vyplacena nenávratně. Žalobkyně byla až doposud zabezpečena mzdou či jinými státními dávkami, bude tedy i nadále a neocitne se bez prostředků k živobytí; nadto bylo nepravomocně rozhodnuto o omezení její svéprávnosti, jež se týká i nakládání s majetkem nad 5 000 Kč.

[3] Žalobkyně se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřila.

[4] Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. platí, že kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. upravující odkladný účinek žaloby se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. musí být pro přiznání odkladného účinku naplněny dva předpoklady. Soud přizná žalobě (kasační stížnosti) odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro navrhovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Soud zjišťuje jen to, zda jsou uvedené zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku splněny. Nezabývá se tedy věcným posouzením věci.

[5] Odkladný účinek představuje prostředek mimořádné povahy. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví je mimořádným opravným prostředkem, u něhož nelze automaticky očekávat přiznání odkladného účinku. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Tento postup proto musí být vyhrazen pouze pro výjimečné případy (srov. usnesení ze dne 22. 12. 2003, č. j. 7 A 115/2002 - 67, č. 760/2006 Sb. NSS). Současně je na žadateli o odkladný účinek, aby vylíčil individualizované a závažné okolnosti, pro něž se domnívá, že v jeho případě nastala mimořádná situace, která vyžaduje, aby byly účinky pravomocného rozhodnutí odloženy.

[6] Stěžovatelka ztotožnila újmu, jež jí hrozí, s ochranou tvrzeného důležitého veřejného zájmu, jenž má spočívat v zákonnosti a hospodárnosti jejího postupu. Zpochybňuje právní závěr krajského soudu, jelikož podle jejího názoru se nárok žalobkyně na výplatu invalidního důchodu neodvíjí od první žádosti podané dne 31. 3. 2003, nýbrž od poslední žádosti podané dne 8. 3. 2017. Újmu tedy odvíjí od věcného posouzení věci, jímž se však soud při rozhodování o přiznání odkladného účinku nezabývá. Otázka zákonnosti rozhodnutí není důvodem pro přiznání odkladného účinku (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, č. 3270/2015 Sb. NSS, odstavec 26).

[7] Pokud výkon nebo jiné právní následky rozsudku krajského soudu spatřuje v povinnosti vyplatit žalobkyni částku přibližně ve výši 1 000 000 Kč, je její argumentace lichá, neboť krajský soud stěžovatelce neuložil zaplatit žalobkyni jakoukoliv částku (s výjimkou náhrady nákladů řízení ve výši 251 Kč, které se návrh na přiznání odkladného účinku netýká), ani jí žádnou částku nepřiznal, nýbrž zrušil vydaná správní rozhodnutí a uložil stěžovatelce pokračovat v dalším řízení. Nad rámec k tomu soud připomíná, že „ohrožení veřejného zájmu nemůže zpravidla představovat ani přiznání a vyplacení určité částky důchodu. Náklady důchodového pojištění jsou součástí nákladů státního rozpočtu; s ohledem na jeho rozsah a obsah je i případné vyplacení neprávem přiznané dávky újmou spíše zanedbatelnou.“ (viz usnesení rozšířeného senátu č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, odstavec 30).

[8] Na podporu svého návrhu tedy stěžovatelka neuvedla žádné relevantní důvody. Pokud s přiznáním odkladného účinku nespojuje vznik újmy na straně žalobkyně, jelikož by i bez vyplacení invalidního důchodu měla být dostatečně finančně zabezpečena, jde, nehledě na shora uvedené, o úvahu nejen spekulativní, ale též nevěrohodnou. Jestliže ze samotného návrhu stěžovatelky plyne, že by dosavadní příjem měl postačovat pro zajištění (základního) živobytí žalobkyně, je nabíledni, že by vyplacení částku přibližně ve výši 1 000 000 Kč vedlo k výraznému zvýšení její životní úrovně. V tomto ohledu je tedy situace přesně opačná, než jak ji stěžovatelka líčí.

[9] Naznačuje-li nakonec, že ve prospěch přiznání odkladného účinku svědčí skutečnost, že bylo nepravomocně rozhodnuto o omezení svéprávnosti žalobkyně, jež zahrnuje i omezení nakládat s majetkem nad 5 000 Kč, považuje soud takovou argumentaci přinejmenším za neslušnou. Omezení svéprávnosti slouží k ochraně jednotlivce, lze k němu přistoupit jen v jeho zájmu (§ 55 odst. 1 občanského zákoníku) a nikterak se samozřejmě nedotýká jeho právní osobnosti, tedy ani práva vlastnit majetek. Jde o argument neakceptovatelný, jelikož se ve svém jádru příčí poslání práva, jež chrání lidskou důstojnost (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku), potažmo poslání soudů, jež poskytují ochranu právům (čl. 90 věta první Ústavy), a veřejné správy jako služby veřejnosti (§ 4 věta první správního řádu).

[10] Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku podle § 107 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. nejsou splněny. Tímto usnesením soud nepředjímá meritorní posouzení případu a rozhodnutí ve věci samé.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2019

JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací