Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekZrušeno10× citovánoSb. NSS

Spisová značka

9 As 184/2024

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 17. 12. 2024Senát: Tříčlenný senátČ. j.: 9 As 184/2024-163Právní moc: 27. 12. 2024Oblast: Stavební zákonZpravodaj: POŘÍZKOVÁ Barbara, JUDr.ECLI:CZ:NSS:2024:9.As.184.2024.163
Další údaje
Předmět řízení: Správní řízení: systémová podjatost; delegace
Účastníci a aplikované předpisy

Účastníci

Žalobce:
a) E. S., b) J. S. a c) S. B(jiný účastník)
Žalovaný:
Krajskému úřadu Středočeského kraje, za účasti 1) Vysoké školy polytechnické Jihlava, 2) Statutárního města Jihlava, 3) EG.D, a. s. a 4) J. F(právnická osoba)

Plný seznam účastníků (z vyhledávače NSS)

  • Fyzická osoba (anonymizováno)- stěžovatel
  • Fyzická osoba (anonymizováno)- žalobce/navrhovatel 1.st
  • Krajský úřad Středočeského kraje- žalovaný/odpůrce 1.st
  • Krajský úřad Středočeského kraje- účastník řízení

Klíčová slova (vyhledavač NSS)

014131

Sbírka NSS

  • č. 2381/2011 Sb. NSS
  • č. 2802/2013 Sb. NSS

Právní věta

I. Byla-li u správního orgánu shledána nadkritická míra rizika tzv. systémové podjatosti, jsou ze všech úkonů v řízení vyloučeny i úřední osoby v pozici dotčených orgánů (§ 14 a § 136 správního řádu). II. Nadřízený správní orgán musí při tzv. delegaci nutné dle § 131 odst. 4 správního řádu pověřit k projednání a rozhodnutí věci správní orgán nacházející se v jeho správním obvodu. Není-li v důsledku toho objektivně možné zároveň naplnit požadavek, aby správní obvod pověřeného správního orgánu sousedil se správním obvodem nezpůsobilého správního orgánu, postačí, pověří-li takový správní orgán, jehož správní obvod je správnímu obvodu nezpůsobilého správního orgánu nejblíže.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (16) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 17. 12. 2024

Plný text

Předpisy:

k § 14, § 131 odst. 4 a § 136 správního řádu

Prejudikatura: 1742/2009 Sb. NSS, č. 2381/2011 Sb. NSS, č. 2802/2013 Sb. NSS.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2024, čj. 9 As 184/2024-163)

Věc:a) E. S., b) J. S. a c) S. B. proti Krajskému úřadu Středočeského kraje, za účasti 1) Vysoké školy polytechnické Jihlava, 2) Statutárního města Jihlava, 3) EG.D, a. s. a 4) J. F. o společné povolení, o kasační stížnosti žalobců.

K žádosti osoby zúčastněné na řízení I) (dále jen „stavebník“) vydal Městský úřad Havlíčkův Brod (dále jen „stavební úřad“) společné povolení, kterým byl schválen záměr „Studentské koleje Vysoké školy polytechnické, Jihlava, na pozemcích parc. č. [parcela] a 5861/8 v katastrálním území [k.ú.]“ (dále jen „společné povolení“). Stalo se tak poté, co byla u Magistrátu města Jihlavy a Krajského úřadu Kraje Vysočina deklarována nadkritická míra rizika tzv. systémové podjatosti.

Žalobkyně a) a c) jsou vlastnicemi dvojdomu tvořeného z budov č. p. XA a č. p. XB, nacházejícím se v obci Jihlava (dále jen „dotčené nemovitosti“). Žalobci b) svědčí k budově č. p. XA věcné břemeno užívání. Nemovitosti se nacházejí v bezprostřední blízkosti stavebního záměru.

Proti společnému povolení žalobci podali odvolání, o kterém žalovaný rozhodl rozhodnutím ze dne 22. 1. 2024. Společné povolení částečně změnil tak, že do něj doplnil podmínky stanovené nadřízenými orgány dotčených orgánů vzešlé z přezkumů závazných stanovisek; ve zbytku společné povolení potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného se poté žalobci bránili žalobou, kterou Krajský soud v Hradci Králové zamítl rozsudkem ze dne 23. 8. 2024, čj. 30 A 17/2024-334.

Žalobci (stěžovatelé) napadli rozsudek krajského soudu kasační stížností, ve které uplatnili celkem devět okruhů kasačních námitek: Stavební záměr představuje nezanedbatelné riziko pro statiku dotčených nemovitostí (1). Závazná stanoviska a jiné podkladové akty byly vydány úředními osobami, které byly z důvodu systémové podjatosti vyloučeny z projednávání věci (2). Žalovaný překročil meze své působnosti, delegoval-li věc na stavební úřad, který mu místně nepodléhá (3). Stavební záměr je v rozporu s územním plánem města Jihlavy, neboť nebyl dodržen koeficient zeleně (4). Stavební záměr nepočítá s realizací zelené střechy s retencí pro dešťové vody, a je proto v rozporu s územní studií (5). Způsob likvidace srážkových vod ze stavebního záměru je v rozporu se zákonem (6). Imise způsobené stavebním záměrem, spočívající v zastínění dotčených nemovitostí, jakož i ztrátě výhledu a pozorovatelné oblohové složky, jsou nepřiměřené místním poměrům (7). Revizní závazná stanoviska orgánu památkové péče jsou zmatečná (8). Stavební záměr je z důvodů vyložených Komisí pro urbanismus a architekturu Rady města Jihlavy v rozporu s cíli a úkoly územního plánování (9).

Stavebník námitky označil za evidentně šikanózní. Stěžovatelé podle něj zneužívají právo s cílem zdržet výstavbu vysokoškolských kolejí a znemožnit stavebníkovi čerpání dotací, v důsledku čehož by došlo ke zmaření realizace stavebního záměru.

Stěžovatelé v replice předně uvedli, že se je stavebník snažil tvrzeními o šikanózním charakteru jejich námitek pošpinit v očích rozhodujících osob a naklonit si je na svou stranu. To je překvapující zejména z důvodu, že stavebník je veřejnou vysokou školou, povolanou mimo jiné ke kultivaci veřejné diskuse. Stěžovatelé dlouhodobě neúspěšně usilovali o dosažení dohody se stavebníkem ohledně podoby stavebního záměru, která by respektovala zájmy obou stran. Ve svých dalších podáních stěžovatelé a stavebník polemizovali s otázkou (ne)vypořádání některých námitek ze strany žalovaného a případného přehlédnutí těchto namítaných pochybení ze strany krajského soudu.

Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

(…)

III.b K vydáním závazných stanovisek a jiných podkladových aktů vyloučenými úředními osobami

[40] Stěžovatelé připomněli, že s ohledem na systémovou podjatost panuje v případě všech úředních osob Magistrátu města Jihlavy a Krajského úřadu Kraje Vysočina reálné a bezprostřední podezření, že jejich postoj byl při posuzování záměru ovlivněn jinými než zákonnými hledisky, a to i při vydávání závazných stanovisek a dalších podkladových aktů. Okolnosti zakládající podjatost nastaly předtím, než byly tyto akty vydány. Tyto úřední osoby zároveň byly ve věci vyloučeny přímo ze zákona; nadřízené orgány tento fakt toliko deklarovaly. Nesouhlasili se závěrem krajského soudu, že se systémová podjatost bez dalšího nevztahuje na úředníky vyloučených správních orgánů vystupujících v postavení dotčeného orgánu a že nezákonnost závazného stanoviska vydaného podjatou úřední osobou může být zhojena v rámci následného přezkumu. Upozornili na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2023, čj. 16 A 75/2020-128, který otázku posoudil opačně, a s jehož závěry se ztotožňují.

[41] Krajský soud se pokouší uměle konstruovat rozdíly mezi úředními osobami vedoucími správní řízení a osobami postupujícími podle části čtvrté správního řádu. Závazná stanoviska i další podkladové akty jsou nicméně úkony způsobilé ovlivnit výsledek řízení. Stavební úřad se od závazných stanovisek nemohl odchýlit, a tudíž nemohl kompenzovat nezákonnost těchto aktů.

[42] Za nesprávný považují názor krajského soudu, že o námitce systémové podjatosti úředních osob postupujících dle části čtvrté správního řádu má být rozhodováno samostatně. Ve věci tak postupováno nebylo, což krajský soud sám připustil. Nadto nadřízené dotčené orgány (jakož i jednotlivá ministerstva) považovaly všechny úřední osoby Magistrátu města Jihlavy i Krajského úřadu Kraje Vysočina bez dalšího za vyloučené. I sám krajský soud zřejmě považoval tyto úřední osoby za podjaté, zdůraznil-li, že závazná stanoviska byla podrobena přezkumu v odvolacím řízení. Zhojit tuto vadu následným přezkumem nepodjatými osobami nicméně není možné, což stěžovatelé namítali již před krajským soudem, který na jejich argumentaci nereagoval. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu by podjatost úřední osoby nepředstavovala důvod pro zrušení jí vydaného správního rozhodnutí pouze tehdy, nebylo-li by takové rozhodnutí založeno na výkladu neurčitých právních pojmů či na správním uvážení a nepřipouštěla-li by právní úprava jiné meritorní rozhodnutí. To ale není případ závazných stanovisek v této věci. Závazná stanoviska proto měla být zrušena z úřední povinnosti nadřízenými dotčenými orgány postupem dle § 149 odst. 8 správního řádu.

[43] Vedle závazných stanovisek podjaté úřední osoby vydaly i další podklady společného povolení, resp. rozhodnutí žalovaného. Žalovaný ani krajský soud se námitkou nepoužitelnosti těchto podkladů vůbec nezabývali. Tyto podklady, které mohly rovněž rozhodnutí obou správních orgánů „pokřivit“, nikdy nebyly v odvolacím řízení přezkoumány.

[44] Konečně se stěžovatelé ohradili vůči závěru krajského soudu, dle něhož nebylo povinností nadřízených dotčených orgánů reagovat na argumentaci stěžovatelů v odvolání o podjatosti úředních osob, které přezkoumávaná závazná stanoviska vydaly. Odůvodnění závazného stanoviska by mělo odpovídat požadavkům na odůvodnění rozhodnutí. V projednávané věci jsou revizní stanoviska nepřezkoumatelná, což má za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, který pouze přejímá obsah těchto stanovisek, aniž by se namítanou vadou sám zabýval. Nepřezkoumatelný je i napadený rozsudek, který nepřezkoumatelné rozhodnutí a revizní závazná stanoviska sám přezkoumal.

[45] Žalovaný se ztotožnil se závěry napadeného rozsudku, jež jsou v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, čj. 46 A 186/2017-122. V tomto rozsudku soud dospěl k závěru, že „vyloučení z důvodu podjatosti může mít účinky vždy jen ve vztahu ke konkrétnímu řízení“. Byla-li závazná stanoviska vydána dříve, mají být v navazujícím správním řízení považována za platná. Žalovaný zdůraznil, že jednotlivá závazná stanoviska prošla přezkumem dle § 149 odst. 7 správního řádu. Z judikatury Nejvyššího správního soudu nadto plyne, že bylo-li by závazné stanovisko vydáno podjatým dotčeným orgánem, nepředstavuje to samo o sobě důvod pro zrušení rozhodnutí ve věci samé pro nezákonnost. Všechna závazná stanoviska byla buď potvrzena jako správná, případně změněna, což se promítlo do rozhodnutí žalovaného.

[46] Stavebník uvedl, že námitka již byla vyřešena Ministerstvem pro místní rozvoj, které k odvolání stěžovatelů potvrdilo usnesení Krajského úřadu Středočeského kraje o vyloučení primátora Statutárního města Jihlavy. Namítaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem považuje s ohledem na rozdílné skutkové okolnosti za nepřípadný. Byla-li závazná stanoviska vydána již před deklarací podjatosti, je na ně nutné hledět jako na platná. To je rovněž v souladu s Metodickou pomůckou Ministerstva vnitra k § 14 správního řádu. Námitku podjatosti dotčených orgánů nepovažuje za včasnou, neboť byla poprvé vznesena až 9. 1. 2023, zatímco se závaznými stanovisky se stěžovatelé seznámili již před 28. 6. 2022. Následně ji vznesli v odvolání proti společnému povolení, a proto byla posouzena nadřízenými dotčenými orgány v souladu s § 149 odst. 7 správního řádu. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu není možné rušit věcně správná rozhodnutí vydaná nepodjatou osobou z důvodu absence předchozího rozhodnutí o námitce podjatosti, v opačném případě by se jednalo o formalismus. Stavebník se ztotožnil se závěry krajského soudu, který řádně vypořádal veškeré námitky podjatosti stěžovateli vznesené.

[47] V replice stěžovatelé poukazovali na to, že ve stavebníkem citovaném rozsudku ze dne 20. 11. 2014, čj. 9 As 121/2014-33, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „nepochybnou vadou řízení s vlivem na zákonnost by bylo vydání meritorního rozhodnutí podjatou úřední osobou“. Závazné stanovisko je závazné pro výrokovou část meritorního rozhodnutí, a úvahy podjatých úředních osob se tak musely nutně promítnout v právní sféře stěžovatelů. Použití těchto závazných stanovisek je proto procesní vadou s vlivem na zákonnost, již nelze zhojit v rámci přezkumu jejich obsahu v odvolacím či soudním řízení, jak se nesprávně domníval krajský soud. Uvedené platí obdobně pro další akty vydané podjatými úředními osobami, které sloužily jako podklad meritorního rozhodnutí a v navazujících řízeních nebyly vůbec přezkoumány.

[48] Dle § 14 odst. 1 správního řádu platí, že každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen „úřední osoba“), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit.

[49] Tato „právní úprava vychází z toho, že nebezpečí ovlivnění nežádoucím vztahem je třeba aktivně předcházet tak, aby k němu, pokud možno nikdy nedošlo, a proto připouští, že v některých případech bude z výkonu pravomoci v konkrétní věci vyloučena i osoba, o níž není ani zdaleka jisté, že u ní nežádoucí vztah existuje. Zákon tedy nevyžaduje jistotu ani přiměřenou pravděpodobnost existence nežádoucího vztahu; postačí již, jestliže o nepodjatosti lze pochybovat.“(usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 11. 2012, čj. 1 As 89/2010-119, č. 2802/2013 Sb. NSS).

[50] V projednávané věci Ministerstvo pro místní rozvoj rozhodlo o vyloučení ředitele Krajského úřadu Kraje Vysočina z projednávání a rozhodování ve věci stavebního záměru, neboť u tohoto krajského úřadu shledalo nadkritickou míru rizika tzv. systémové podjatosti. Jako správní orgán druhého stupně proto v této věci pověřilo Krajský úřad Středočeského kraje. Ten následně z obdobných důvodů rozhodl o vyloučení primátora města Jihlavy a k projednání a rozhodnutí věci pověřil stavební úřad Městského úřadu Havlíčkův Brod.

[51] Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že vyloučení rozhodujících orgánů z důvodů tzv. systémové podjatosti se vztahuje ryze na pověřené úřední osoby působící u stavebního úřadu a odvolacího stavebního úřadu, které jsou nadány pravomocí a působností věc projednat a rozhodnout a které nesou odpovědnost za výsledek správního řízení. Ty poté odlišil od dotčených orgánů, které sice vydávají závazná stanoviska, avšak nenesou odpovědnost za výsledek rozhodnutí a obsahovou podobu rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud se v tomto ohledu opřel o původní návrh správního řádu, který řešení systémové podjatosti výslovně předvídal ve vztahu ke správním řízením, nikoliv k postupům dle části čtvrté správního řádu, mezi které lze zahrnout i vydání závazných stanovisek či provedení jiných úkonů. Současně však konstatoval, že mimo výše uvedeného byla všechna závazná stanoviska přezkoumána nadřízenými dotčenými orgány (mimo obvod Kraje Vysočina) v odvolacím řízení.

[52] Nejvyšší správní soud se se závěry krajského soudu ztotožňuje jen zčásti. V projednávané věci byla shledána nadkritická míra rizika tzv. systémové podjatosti ve vztahu k Magistrátu města Jihlavy a Krajského úřadu Kraje Vysočina jako celku, neboť důvody, pro které se tak stalo, se nevázaly pouze ke konkrétním osobám reprezentujícím tyto úřady, nýbrž souvisely se samotnou činností těchto úřadů. Nepřipadá proto v úvahu, aby v rámci řízení o stavebním záměru došlo k vyloučení toliko části úředních osob, které se podílejí na „hlavním“ řízení, zatímco ostatní úřední osoby (např. v pozici dotčených orgánů) by nadále mohly výsledek takového řízení (byť nepřímo) ovlivňovat.

[53] Tento závěr je podpořen i procesním vývojem v projednávané věci. Z usnesení Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 7. 12. 2022, kterým ministerstvo jako správní orgán druhého stupně pro řízení o stavebního záměru pověřilo Krajský úřad Středočeského kraje, je zřejmé, že „vzhledem k vyloučení ředitele krajského úřadu není možné najít úřední osobu zařazenou do krajského úřadu, která by nebyla ve vztahu podřízenosti k řediteli krajského úřadu“. Stejně tak z navazujícího usnesení ze dne 20. 12. 2022, plyne, že vzhledem k vyloučení primátora města Jihlavy byli společně s ním vyloučeni „všichni úředníci tohoto úřadu“ [jakkoliv dále v odůvodnění krajský úřad poněkud zmatečně zmiňuje jak „všechny úřední osoby (§ 14 správního řádu) tohoto správního orgánu“, tak „všechny pracovníky tohoto stavebního úřadu“].

[54] Závěry krajského soudu ohledně odlišení úředních osob rozhodujících ve věci samé a úředních osob v pozici dotčených orgánů nejsou správné. Přestože závazná stanoviska nejsou správními rozhodnutími a nejsou vydávána v „hlavním“ správním řízení, jde o podkladové správní úkony, kterými se dotčené orgány vyjadřují ke specializovaným otázkám, které si z důvodu nedostatku odbornosti nemůže posoudit stavební úřad sám. Dle § 149 odst. 1 věty první správního řádu je obsah závazného stanoviska závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Dotčené orgány jsou následně příslušné ve smyslu § 4 odst. 6 stavebního zákona kontrolovat dodržování podmínek, které ve svých závazných stanoviscích stanovily (viz rozsudek NSS ze dne 10. 8. 2023, čj. 9 As 77/2023-157, bod 42). Je tedy zřejmé, že úřední osoby v pozici dotčených orgánů se ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu bezprostředně podílí na výkonu pravomoci správního orgánu, u nějž byla shledána nadkritická míra rizika tzv. systémové podjatosti, a že prostřednictvím jimi vydaných závazných stanovisek mohou ovlivnit výsledek správního řízení, k němž se tato závazná stanoviska vážou.

[55] Je proto nutné učinit dílčí závěr, že v projednávané věci došlo v důsledku deklarace nadkritické míry rizika tzv. systémové podjatosti k vyloučení všech úředních osob Magistrátu města Jihlavy a Krajského úřadu Kraje Vysočina. Z tohoto důvodu je třeba závazná stanoviska vydaná těmito úředními osobami považovat za nezákonná. Je tomu tak přesto, že byla vydána dříve, než bylo o jejich podjatosti formálně rozhodnuto usnesením. Toto usnesení je totiž svou povahou pouze deklaratorní; „podjatost je stav, který nastává ze zákona, jsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady“ (rozsudek NSS čj. 9 As 121/2014-33).

[56] Samostatnou otázkou nicméně je, zda je možné nezákonnost těchto závazných stanovisek zhojit jejich přezkumem nadřízenými dotčenými orgány v rámci odvolacího řízení.

[57] Dle § 149 odst. 7 věty první správního řádu platí, že jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Z dikce zákona je zřejmé, že nadřízený dotčený orgán má v rámci odvolacího řízení možnost závazné stanovisko potvrdit či změnit (zrušit jej může toliko v přezkumném řízení předvídaném § 149 odst. 8 správního řádu). Správní řád tak předpokládá, že v situaci, kdy přezkoumávané závazné stanovisko trpí vadami, nahradí jej nadřízený dotčený orgán svým vlastním (revizním) závazným stanoviskem, jehož obsah bude pro rozhodnutí odvolacího orgánu závazný ve smyslu § 149 odst. 1 věty první správního řádu. Vydáním tohoto (revizního) závazného stanoviska jsou proto případné vady přezkoumávaného závazného stanoviska zhojeny, aniž by zároveň bylo nutné toto závazné stanovisko zrušit.

[58] V projednávané věci je stěžejní, že stěžovatelé podjatost dotčených orgánů namítali v odvolání. V důsledku toho si žalovaný jako odvolací orgán vyžádal od všech nadřízených dotčených orgánů – u nichž již nehrozila nadkritická míra rizika systémové podjatosti, neboť se jednalo o správní orgány mimo obvod Kraje Vysočina – revizi všech závazných stanovisek vydaných v rámci řízení o žádosti o společné povolení. Tím nadřízené dotčené orgány docílily zhojení vady spočívající ve vydání těchto závazných stanovisek podjatými úředními osobami.

[59] V tomto ohledu není podstatné, že v odůvodnění (revizních) závazných stanovisek výslovně na námitku podjatosti nereagovaly. Je pravdou, že obsah závazného stanoviska má v zásadě odpovídat požadavkům kladeným na odůvodnění správního rozhodnutí (viz rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2009, čj. 9 As 21/2009-150, č. 2381/2011 Sb. NSS). „Revizní“ závazná stanoviska nadřízeného dotčeného orgánu by proto měla obsahovat „vylíčení odvolacích námitek vztahujících se k revidovanému závaznému stanovisku, hodnocení důvodnosti těchto námitek a předestření úvah, které nadřízený dotčený orgán k takovému hodnocení důvodnosti vedly“ (viz rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2024, čj. 7 As 236/2023-64, bod 25). Tyto principy se ovšem aplikují toliko ke vztahu k námitkám týkajícím se obsahu samotných závazných stanovisek. Naproti tomu nelze od dotčených nadřízených orgánů očekávat vypořádání námitky systémové podjatosti všech dotčených orgánů vystupujících v rámci prvostupňového řízení. Žalovaný proto postupoval správně, vypořádal-li tuto námitku sám, aniž by žádal nadřízené dotčené orgány o doplnění jejich (revizních) závazných stanovisek.

[60] Vedle závazných stanovisek stěžovatelé rovněž namítají, že podkladem rozhodnutí byly i další správní akty vydané podjatými úředními osobami, které nebyly v odvolacím řízení nijak přezkoumány. Nejvyšší správní soud nicméně konstatuje, že na rozdíl od závazných stanovisek obsah těchto aktů nebyl pro stavební úřad ani žalovaného závazný. Nic zároveň nenasvědčuje tomu, že by některý z těchto správních orgánů ze zmíněných správních aktů vycházel. To ostatně ani stěžovatelé netvrdí. Pouhá skutečnost, že tyto akty zůstaly součástí správního spisu, nemůže mít za následek závěr o nezákonnosti rozhodnutí žalovaného či společného povolení.

[61] Nejvyšší správní soud uzavírá, že závěry krajského soudu korigované shora uvedeným právním názorem Nejvyššího správního soudu obstojí a druhý okruh námitek stěžovatelů není důvodný.

III.c K překročení působnosti žalovaným

[62] Stěžovatelé brojili proti závěru krajského soudu, dle kterého se žalovaný stal pro dané správní řízení nadřízeným správním orgánem namísto Krajského úřadu Kraje Vysočina, a mohl tak řízení o společném povolení delegovat na Městský úřad Havlíčkův Brod. Tento závěr nenachází oporu v právní úpravě ani v usnesení Ministerstva pro místí rozvoj o delegaci. Žalovaný byl ve výběru podřízeného správního orgánu dle § 131 odst. 4 správního řádu omezen obvodem své působnosti – Středočeským krajem. Jen vůči stavebním úřadům v tomto kraji má řídící pravomoci. Tím, že věc delegoval na Městský úřad Havlíčkův Brod, si fakticky rozšířil obvod své působnosti a pasoval se do role nadřízeného orgánu ve vztahu ke správnímu orgánu, který mu místně nepodléhá. V rozporu s § 29 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské řízení), potažmo s čl. 79 Ústavy, tak překročil svou působnost.

[63] Přestože žalovaný nenalezl žádný správní orgán v obvodu jeho působnosti, jehož obvod by současně sousedil s obvodem Magistrátu města Jihlavy, měl se nejprve zabývat tím, zda byl nadán pravomocí delegovat věc mimo obvod své působnosti, a teprve poté posuzovat hospodárnost takové delegace. Dle stěžovatelů zájem na zachování subordinace v obvodu působnosti žalovaného nemůže ustoupit hospodárnosti řízení. Usnesení žalovaného o delegaci, jakož i jeho rozhodnutí ve věci samé, je tak přinejmenším nezákonné, spíše nicotné.

[64] Není pravdou, jak dovozuje krajský soud, že v soudním přezkumu nebyl prostor pro řešení otázky možné systémové podjatosti pracovníků Městského úřadu Havlíčkův Brod. Ta měla dle krajského soudu být pravomocně vyřešena, přičemž proti usnesení žalovaného o tom, že starosta města Havlíčkův Brod není vyloučen z projednávání a rozhodování v daném řízení, nebyl podán opravný prostředek. Žalobce b) se ale bránil cestou odvolání proti usnesení žalovaného o delegaci; toto usnesení bylo následně potvrzeno Ministerstvem pro místní rozvoj, které jeho argumentaci systémovou podjatostí stavebního úřadu odbylo s tím, že se jedná o ničím konkrétním nepodložená tvrzení. Žalobce b) tedy řádné opravné prostředky ve vztahu k obraně proti delegaci na stavební úřad vyčerpal, neboť potvrzující rozhodnutí ministerstva samostatnou správní žalobou napadnout nemohl. Krajský soud tak nezákonně omezil rozsah svého přezkumu tím, že se částí žalobní argumentace vůbec nezabýval. Nevypořádal proto námitku stěžovatelů ohledně nemožnosti delegace na stavební úřad podřízený vyloučenému Krajskému úřadu Kraje Vysočina, jenž může na stavební úřad působit, a prosazovat tak svůj zájem na realizaci záměru.

[65] Žalovaný na tuto námitku ve svém vyjádření výslovně nereagoval.

[66] Stavebník uvedl, že námitka byla vyřešena Ministerstvem pro místní rozvoj, které dospělo k závěru, že žalovaný svou pravomoc nepřekročil. V řízení o společném povolení stěžovatelé tuto námitku nevznesli. Námitka proto nemůže být předmětem soudního přezkumu. Pokud s ohledem na odůvodnění rozhodnutí ministerstva nepodali opravný prostředek, je jejich nynější námitka bezpředmětná.

[67] Dle § 14 odst. 5 správního řádu platí, že představený úřední osoby, která je vyloučena[z projednávání a rozhodování věci], za ni bezodkladně určí jinou úřední osobu, která není k vyloučenému ve vztahu podřízenosti.[…]Nelze-li určit nikoho jiného, bezodkladně o tom uvědomí nadřízený správní orgán a spolu s tím mu předá spis. Nadřízený správní orgán postupuje podle § 131 odst. 4. V souladu s tímto ustanovením nadřízený správní orgán usnesením pověří k projednání a rozhodnutí věci jiný věcně příslušný podřízený správní orgán ve svém správním obvodu, jestliže podřízený správní orgán není z důvodu vyloučení všech úředních osob (§ 14) tohoto orgánu nebo členů orgánu, který rozhoduje ve sboru (dále jen „kolegiální orgán“), způsobilý věc projednat a rozhodnout; v tomto případě nadřízený správní orgán pověří správní orgán, jehož správní obvod sousedí se správním obvodem nezpůsobilého správního orgánu.

[68] V případech tzv. delegace nutné je tak nadřízený správní orgán omezen čtyřmi základními požadavky. Pověřit k projednání a rozhodnutí věci může jen takový správní orgán, který je (i) věcně příslušný, (ii) podřízený, (iii) nachází se ve správním obvodu orgánu nadřízeného a (iv) jeho správní obvod sousedí se správním obvodem nezpůsobilého správního orgánu.

[69] Jde-li o podmínku (iii), tj. požadavek na to, aby se pověřovaný správní orgán nacházel ve správním obvodu orgánu nadřízeného, krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že se žalovaný stal pro dané správní řízení nadřízeným správním orgánem namísto Krajského úřadu Kraje Vysočina a podřízenými správními orgány v jeho obvodu (v rámci jeho působnosti) se tak pro dané správní řízení staly správní orgány ve správním obvodu Kraje Vysočina. K obdobnému závěru předtím dospělo v rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti usnesení krajského úřadu o delegaci i Ministerstvo pro místní rozvoj (byť z tohoto rozhodnutí plyne, že krajskému úřadu přísluší v tomto řízení výkon působnosti jak ve správním obvodu Kraje Vysočina, tak ve správním obvodu Středočeského kraje). Takový výklad je nesprávný. Pojem „svůj správní obvod“ ve smyslu § 131 odst. 4 správního řádu je třeba v případě krajských úřadů vykládat s ohledem na legální definice správních obvodů jednotlivých krajů zakotvených v § 3 zákona č. 51/2020 Sb., o územně správním členění státu a o změně souvisejících zákonů (zákon o územně správním členění státu). Dle § 3 odst. 1 daného zákona se správní obvod Středočeského kraječlení na správní obvody obcí s rozšířenou působností, kterými jsou Benešov, Beroun, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, Čáslav, Černošice, Český Brod, Dobříš, Hořovice, Kladno, Kolín, Kralupy nad Vltavou, Kutná Hora, Lysá nad Labem, Mělník, Mladá Boleslav, Mnichovo Hradiště, Neratovice, Nymburk, Poděbrady, Příbram, Rakovník, Říčany, Sedlčany, Slaný, Vlašim, Votice. Z tohoto zákona, ze správního řádu ani z jiného právního předpisu nevyplývá, že by bylo možné pro konkrétní správní řízení zákonné definice správních obvodů měnit, a to ani v situaci, kdy je k projednání a rozhodnutí věci pověřen jiný krajský úřad. Krajský soud ostatně žádný přesvědčivý důvod, proč k výše uvedenému závěru dospěl, nenabídl.

[70] Je třeba učinit dílčí závěr, že Krajský úřad Středočeského kraje by podmínku (iii) naplnil pouze tehdy, delegoval-li by věc podřízenému správnímu orgánu nacházejícímu se ve správním obvodu definovaném § 3 odst. 1 zákona o územně správním členění státu.

[71] V projednávané věci došlo k situaci, v níž je kumulativní splnění všech čtyř podmínek předepsaných § 131 odst. 4 správního řádu objektivně vyloučeno. Postupoval-li by krajský úřad tak, že by naplnil podmínku (iii) v souladu s § 131 odst. 4 správního řádu, nemohl by zároveň naplnit podmínku (iv) daného ustanovení. Ve správním obvodu Středočeského kraje se totiž nenachází žádný správní orgán, jehož správní obvod by sousedil se správním obvodem nezpůsobilého správního orgánu (Magistrátu města Jihlavy). Vzhledem k obligatornímu charakteru delegace dle § 131 odst. 4 správního řádu bylo nevyhnutelné, aby krajský úřad některou z těchto podmínek nenaplnil.

[72] Za této situace se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda jsou obě podmínky rovnocenné. Dospěl k závěru, že nikoliv. Podmínka (iii) je projevem omezené územní působnosti nadřízeného správního orgánu. Tou je třeba rozumět prostorově vymezenou oblast, v jejímž rámci takový orgán uplatňuje svou pravomoc (srov. Sládeček, V. Obecné správní právo. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 246). Správní orgán tedy zásadně nemůže uplatňovat svou pravomoc mimo oblast své územní působnosti. V opačném případě svou působnost překročí. Podmínka (iv) je naopak projevem zásady, že správní orgán postupuje tak, aby dotčené osoby co možná nejméně zatěžoval (§ 131 odst. 6, jakož i § 6 odst. 2 správního řádu). Byť se jedná o zásadu podstatnou, důsledkem jejího úplného nenaplnění bude stav, že dotčené osoby budou zatíženy „o něco více“ v porovnání se situací, kdy k jejímu naplnění dojde zcela.

[73] Dojde-li proto k situaci, v níž je kumulativní splnění všech podmínek § 131 odst. 4 správního řádu objektivně nemožné, nadřízený správní orgán musí při výběru pověřovaného správního orgánu dát přednost naplnění požadavku na to, aby se tento správní orgán nacházel ve správním obvodu orgánu nadřízeného; v opačném případě vybočí z mezí své územní působnosti. Požadavek, aby správní obvod pověřovaného správního orgánu sousedil se správním obvodem nezpůsobilého správního orgánu, zároveň nemusí naplnit zcela; postačuje, naplní-li jej v co nejvyšší možné míře (typicky pověřením správního orgánu, jehož správní obvod je správnímu obvodu nezpůsobilého správního orgánu nejblíže).

[74] Jen pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že výše uvedený závěr platí toliko ve vztahu k tzv. delegaci nutné, pro niž § 131 odst. 4 správního řádu omezení pro výběr podřízeného orgánu správním obvodem nadřízeného orgánu výslovně stanovuje. Žalovaný proto naopak nevybočil z mezí své územní působnosti, deklaroval-li předtím z pozice nadřízeného správního orgánu podjatost primátora Magistrátu města Jihlavy. V rámci tohoto řízení totiž vystupoval jako výslovně určený nadřízený orgán; jde zde tedy v důsledku o otázku funkční, nikoliv místní příslušnosti stricto sensu.

[75] Nejvyšší správní soud se následně zabýval důsledky, které z nenaplnění postupu popsaného v bodě [73] plynou. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že porušení ustanovení o řízení před správním orgánem spočívající v nedostatku místní příslušnosti (která je procesním vyjádřením územní působnosti jakožto kategorie hmotněprávní) nemůže způsobit nicotnost rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 24. 6. 2008, čj. 2 Afs 159/2006-138). Rovněž nemá bez dalšího za následek závěr o nezákonnosti rozhodnutí ve věci samé; vždy je třeba zkoumat, zda porušení vede rovněž ke zkrácení veřejných subjektivních práv účastníka řízení (viz rozsudek NSS ze dne 4. 6. 2009, čj. 9 As 72/2008-69).

[76] V projednávané věci je tak možné učinit závěr, že přestože žalovaný věc delegoval mimo obvod své územní působnosti, neznamená to, že by společné povolení vydané stavebním úřadem bylo bez dalšího nezákonné. Tento závěr je umocněn tím, že společné povolení – stejně jako veškerá závazná stanoviska z nichž vycházelo (viz body [57] a [58]) – prošlo přezkumem nadřízeného příslušného správního orgánu. Samotný nedostatek místní příslušnosti stavebního úřadu tedy nemohl mít na zákonnost rozhodnutí žalovaného vliv, neboť stěžovatelé nemohli být v jeho důsledku na svých hmotných veřejných subjektivních právech jakkoliv zkráceni. Jinak by tomu bylo pouze v případě, vedla-li by ke zkrácení veřejných subjektivních práv stěžovatelů jiná skutečnost, odlišná od „prostého“ nedostatku místní příslušnosti stavebního úřadu.

[77] Stěžovatelé toto zkrácení spatřují v tom, že ve věci rozhodoval systémově podjatý stavební úřad. Mají za to, že Krajský úřad Kraje Vysočina může na stavební úřady ve svém obvodu působit a prosazovat tak svůj zájem na realizaci záměru. Na podporu tohoto tvrzení uvedli v žalobě několik argumentů. Namítali, že vyloučený ředitel krajského úřadu jmenuje a odvolává tajemníka Městského úřadu Havlíčkův Brod; že krajský úřad přezkoumává hospodaření města Havlíčkův Brod, vykonává nad ním dozor a kontrolu jeho přenesené působnosti; působí na něj v oblasti samostatné působnosti (např. stran financování); a má povinnost s městem Havlíčkův Brod spolupracovat a poskytovat mu odbornou a metodickou pomoc v oblasti přenesené působnosti.

[78] Krajský soud se v bodě 160 napadeného rozsudku odmítl touto argumentací zabývat. Uvedl, že tato otázka již byla pravomocně vyřešena usnesením žalovaného, kterým starosta města Havlíčkův Brod nebyl vyloučen z projednávání a rozhodování v daném řízení, a proti kterému nebyl podán opravný prostředek. Pro otevírání této problematiky tak již v soudním přezkumu nebyl prostor.

[79] S touto úvahou krajského soudu se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Smyslem správního soudnictví je za stanovených podmínek poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům (§ 2 s. ř. s.) a mezi stanovené podmínky přezkumu nepatří podmínka, aby žalobce nejprve uplatnil své námitky ve správním řízení (rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2021, čj. 3 Afs 409/2019-34, bod 26). Žalobce je naopak „oprávněn uplatnit v žalobě všechny důvody, pro které považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné, bez ohledu na skutečnost, že některé z nich neuplatnil v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl“ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 8. 2008, čj. 7 Afs 54/2007-62, č. 1742/2009 Sb. NSS). Ačkoliv v řízení podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona) je tomu s ohledem na výslovnou koncentrační zásadu (např. § 94m odst. 1 věta druhá) ohledně některých námitek jinak (viz např. rozsudky NSS ze dne 15. 7. 2020, čj. 4 As 68/2020-53, bod 40, ze dne 25. 2. 2021, čj. 9 As 163/2019-74, bod 60, či ze dne 18. 1. 2024, čj. 9 As 232/2023-37, bod 22), námitku podjatosti lze účinně vznést i poté, co koncentrace řízení nastala. Podjatost totiž nastává přímo ze zákona při splnění podmínek stanovených v § 14 odst. 1 správního řádu, bez ohledu na to, zda účastník řízení námitku podjatosti bez zbytečného odkladu uplatní či nikoliv (viz rozsudky NSS ze dne 30. 1. 2013, čj. 1 As 89/2010-152, bod 29, či ze dne 31. 5. 2013, čj. 5 As 77/2011-58). Námitka podjatosti proto i přes své označení nespadá pod pojem námitky ve smyslu § 94m odst. 1 věty druhé stavebního zákona a koncentrace řízení o společném povolení se na ni nevztahuje (srov. Adamusová, Z. § 14 [Vyloučení z projednávání a rozhodování věci]. In: Kopecký, M. a kol. Správní řád: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2022).

[80] Byť tedy žalobce b) proti usnesení žalovaného, kterým nepřisvědčil námitce systémové podjatosti, odvolání nepodal, soud se přesto měl zabývat důvody, pro které stěžovatelé považují delegaci žalovaným na stavební úřad za zkrácení svých veřejných subjektivních práv. Neučinil-li tak, zatížil napadený rozsudek vadou řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.

[81] Lze tedy uzavřít, že třetí okruh námitek stěžovatelů je důvodný. Na krajském soudu v dalším řízení bude, aby posoudil, zda důvody, pro které stěžovatelé považovali delegaci žalovaným na jinak místně nepříslušný stavební úřad, skutečně mohly vést ke zkrácení jejich veřejných subjektivních práv. (…)

Právní věta

I. Byla-li u správního orgánu shledána nadkritická míra rizika tzv. systémové podjatosti, jsou ze všech úkonů v řízení vyloučeny i úřední osoby v pozici dotčených orgánů (§ 14 a § 136 správního řádu).

II. Nadřízený správní orgán musí při tzv. delegaci nutné dle § 131 odst. 4 správního řádu pověřit k projednání a rozhodnutí věci správní orgán nacházející se v jeho správním obvodu. Není-li v důsledku toho objektivně možné zároveň naplnit požadavek, aby správní obvod pověřeného správního orgánu sousedil se správním obvodem nezpůsobilého správního orgánu, postačí, pověří-li takový správní orgán, jehož správní obvod je správnímu obvodu nezpůsobilého správního orgánu nejblíže.

Usnesení ze dne 4. 12. 2024

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobců: a) E. S., b) J. S., c) S. B., všichni zast. Mgr. Stanislavem Smrčkou, advokátem se sídlem [adresa] Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem [adresa] Praha, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Vysoká škola polytechnická Jihlava, se sídlem [adresa] Jihlava, zast. Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha, II) Statutární město Jihlava, se sídlem [adresa] Jihlava, III) EG.D, a.s., se sídlem [adresa] Brno, IV) Ing. J. F., zast. Mgr. Marií Mikulíkovou, advokátkou se sídlem [adresa] Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2024, č. j. 004474/2024/KUSK, sp. zn. SZ 101880/2023/ KUSK ÚSŘ/Hr, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 8. 2024, č. j. 30 A 17/2024-334, o návrhu osoby zúčastněné na řízení 1) na zrušení odkladného účinku přiznaného kasační stížnosti usnesením ze dne 26. 9. 2024, č. j. 9 As 184/2024-96,
takto:

Návrh na zrušení usnesení ze dne 26. 9. 2024, č. j. 9 As 184/2024-9, kterým byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek, se zamítá.

Odůvodnění:

[1] Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným usnesením přiznal kasační stížnosti, kterou se žalobci („stěžovatelé“) domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 23. 8. 2024, č. j. 30 A 17/2024-334, odkladný účinek. Dospěl k závěru, že možná újma na straně stěžovatelů (spočívající v potenciálním znehodnocení nosné konstrukce nemovitostí, k nimž jim svědčí vlastnické, resp. jiné věcné právo) nastalá v důsledku zamítnutí jejich žaloby bude nepoměrně větší než újma, která může vzniknout jiným osobám. Konstatoval, že osoba zúčastněná na řízení 1) („stavebník“), která spatřovala jí hrozící újmu v povinnosti vrácení veškerých dotací při nedodržení závazného termínu realizace záměru, existenci této újmy spolehlivě nedoložila. Zároveň neshledal, že by přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[2] Stavebník následně podáním z 2. 10. 2024 a jeho doplněním (po rozhodnutí o námitce podjatosti) z 30. 10. 2024 požádal o zrušení přiznaného odkladného účinku. Předně je přesvědčen, že v kasační stížnosti zcela absentují legitimní důvody pro její přezkum ze strany NSS. Usnesení o přiznání odkladného účinku se tak jeví jako vybočení z běžné praxe nerespektující účel ustanovení zákona o kasační stížnosti. NSS převzal zcela účelovou argumentaci stěžovatelů, aniž by ji kriticky posoudil. Závěr NSS o tom, že stěžovatelé vznik újmy nastalé v důsledku zamítnutí jejich žaloby osvědčili, považuje stavebník za nesprávný. Stěžovatelé nadto neunesli důkazní břemeno ohledně újmy vzniklé stavebníkovi.

[3] NSS ignoruje kontext projednávané věci a specifika systému poskytování dotací. Stavebníkovi není zřejmé, jak by měl prokázat, že nastane určitá skutečnost (nedodržení závazného termínu realizace) a jak na tuto skutečnost určitý orgán bude reagovat. Má-li mít stavebník možnost stihnout závazné termíny uvedené ve smlouvách o poskytnutí dotací, musí zahájit realizaci stavby nejpozději do 1. 11. 2024. V opačném případě nebude schopen splnění termínů zajistit. Důsledky tohoto nesplnění jsou v současnosti sice hypotetické, avšak vysoce pravděpodobné. Jedná se zejména o možnost odstoupení vysoutěženého zhotovitele od uzavřené smlouvy o dílo, požadavek zhotovitele na navýšení ceny díla za prostoje za každý den přerušení práce z důvodů na straně objednatele, či požadavek zhotovitele na posunutí vysoutěženého termínu dodání díla, které již není možné s ohledem na podmínky dotací. Pokud dojde ke zpoždění výstavby, stavebník část dotace nevyčerpá, přičemž celou dotaci nebo její část bude muset vrátit. Žádný poskytovatel dotaci nenavýší o dodatečné vícenáklady vzniklé na základě překážky na straně objednatele. Stavebník konkrétní rozhodnutí poskytovatele dotace předjímat nemůže.

[4] NSS nijak nepřihlédl k tomu, že smlouvy o poskytnutí dotace uzavřené se Statutárním městem Jihlava a s Krajem Vysočina dokládají závazek stavebníka provést výstavbu do 30. 9. 2026. Nepřihlédl ani ke smlouvě o dílo uzavřené s vybraným dodavatelem, od které může dodavatel v důsledku prodlení stavebníka jednostranně odstoupit.

[5] NSS rovněž nepochopil problematiku tzv. utopených nákladů. Ty jsou relevantní pouze při investičním rozhodování jednotlivce. Náklady již vynaložené stavebníkem tedy nejsou náklady utopenými, ale účelně vynaloženými, které budou vynaloženy marně, bude-li zmařena realizace záměru v rozporu s legitimním očekáváním stavebníka.

[6] Důsledky zneužití práva stěžovateli dopadají výlučně na stavebníka, který je v důsledku přebujelosti různých forem přezkumů nucen vynakládat značné prostředky na realizaci záměru, který je ve veřejném zájmu. Je zároveň nucen podstupovat značná finanční i reputační rizika, která mohou dopadat i na jeho zaměstnance. Je otázkou, jak mají postupovat statutární orgány stavebníka s péčí řádného hospodáře při správě cizího majetku, je-li jistota financování záměru nejistá. Zároveň jsou negována i jeho soukromá práva jakožto vlastníka stavebních pozemků, neboť není schopen již několik let dosáhnout pravomocného rozhodnutí a stavební pozemek využít. Usnesení je zcela nepředvídaným zásahem do jeho legitimního očekávání.

[7] Z usnesení o přiznání odkladného účinku dále není zřejmé, proč NSS nepředpokládal správnost předchozích rozhodnutí. NSS argumentuje riziky, která byla v předcházejícím řízení spolehlivě vyvrácena. Není proto zřejmé, proč by v řešeném případě měla být naplněna podmínka nutná pro mimořádné opatření v podobě přiznání odkladného účinku. Tím spíše, hodlá-li stavebník vybudovat záměr v nadprůměrně velké vzdálenosti od staveb stěžovatelů. I proto byly námitky stěžovatelů všemi správními orgány a krajským soudem zamítnuty a označeny za účelové.

[8] Právní zástupce stěžovatelů dokázal svými účelově vedenými kroky výstavbu zdržet natolik, že v současnosti reálně hrozí její zmaření. S ohledem na přiznání odkladného účinku není stavebník schopen poskytnout zhotoviteli stavby součinnost, ke které se zavázal ve smlouvě o dílo, a byl tak nucen uzavřít dodatek č. 1 k této smlouvě. Z něj je zřejmé, že v důsledku odkladného účinku vznikají stavebníkovi vícenáklady ve výši 26 640 Kč za každý den trvání doby přerušení, jakož i jednorázový náklad za provizorní oplocení, který činí 25 300 Kč. Náklady přerušení tak činí za měsíc říjen více než 800 000 Kč a dále narůstají. Zhotovitel v dodatku č. 1 deklaruje, že minimální doba nezbytná pro řádné zhotovení stavby a dokončení díla činí nejméně 23 měsíců od okamžiku, kdy bude zajištěno účinné stavební povolení. Mají-li být stávající podmínky poskytnutí dotací dodrženy, pak je nezbytné znovu zahájit stavební práce nejpozději 31. 10. 2024. V opačném případě stavebník nebude schopen splnit termín, který je pro něj dle platné smlouvy závazný. Není na stavebníkovi, aby předjímal další rozhodování poskytovatele dotace ve věci změny smlouvy o poskytnutí dotace. Za podmínek dalších ústupků ze strany zhotovitele a při vhodných klimatických podmínkách by bylo možné splnit termín stanovený poskytovatelem dotace i pokud by byly stavební práce zahájeny po 31. 10. 2024, proto si stavebník vymínil možnost od smlouvy o dílo odstoupit z důvodu, že v důsledku odkladu účinků stavebního povolení nebude schopen zajistit splnění podmínek pro poskytnutí předpokládaných dotací a zajistit financování ceny díla z dotací, a to až do 31. 12. 2024, což je nejzazší termín pro opětovné zahájení stavebních prací. Nebude-li ve věci rozhodnuto ze strany NSS nejpozději do konce roku 2024, stavebník bude nucen od smlouvy o dílo odstoupit, čímž dojde ke zmaření celé akce. Stavebníkovi tak hrozí vznik újmy ze ztráty dotací a marně vynaložených nákladů.

[9] Odkladem účinnosti stavebního povolení mu tak vznikne větší škoda než stěžovatelům. Ti namítají pouze hypotetické riziko ohrožení statiky jejich domů výstavbou probíhající ve značné vzdálenosti a ztrátu oslunění. Veškeré jejich námitky již byly vyvráceny v předchozím několikastupňovém řízení. Stavebníkovi naopak hrozí: 1) zmaření projektu výstavby veřejně prospěšné budovy kolejí; 2) ztráta dotací v celkové výši 304 475 247,89 Kč [státní rozpočet (MŠMT): 169 475 247,89 Kč; Statutární město Jihlava: 45 000 000 Kč; Kraj Vysočina: 90 000 000 Kč]; 3) marně vynaložené náklady na odstranění předchozí zástavby vyčíslené na 13 563 846,38 Kč; 4) další marně vynaložené značné náklady spojené se zadáním projektu, soutěžením veřejných zakázek, přerušením stavebních prací atd. S ohledem na uvedené je zřejmé, že není naplněna podmínka pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[10] Stěžovatelé ve vyjádření označují dokumenty mající osvědčit hrozící újmu stavebníka datované k září tohoto roku za opožděné, tedy nepřípustné. Tvrzené termíny pro zahájení stavebních prací pokládají za nevěrohodné, přičemž upozorňují na větší počet postupně se měnících dat v průběhu celého řízení. Ztrátu dotací považují za hypotetickou a odkazují na zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a na smluvně stanovený termín 31. 3. 2027 pro dosažení účelu dotace poskytnutých krajem a městem. Vícenáklady vzniklé uzavřením dodatku označují za důsledek smluvní volnosti.

[11] Žalovaný ani ostatní osoby zúčastněné na řízení se k návrhu nevyjádřily.

[12] Návrh na zrušení odkladného účinku přiznaného kasační stížnosti není důvodný.

[13] Dle § 73 odst. 5 s. ř. s. může soud usnesení o přiznání odkladného účinku zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly.

[14] Stavebník netvrdí (a NSS není známo), že by odpadly důvody pro přiznání odkladného účinku. Naopak uvádí, že tu nikdy nebyly. Jádro jeho argumentace spočívá v tom, že 1) stěžovatelé neosvědčili, že jim hrozí újma (a NSS existenci takové újmy nezdůvodnil) a 2) jemu hrozí újma větší.

[15] Na úvod NSS zdůrazňuje, že návrh na zrušení odkladného účinku není opravným prostředkem v pravém slova smyslu. Případná revize předchozího rozhodnutí by se měla omezit na zohlednění skutečností, které před tím soudu nebyly známy, nebo toho, že dodatečně vyšlo najevo, že tvrzení žalobce (stěžovatele) nejsou pravdivá. Právní posouzení skutečností, z kterých soud při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku vycházel, by následně zpochybňováno být nemělo (viz Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Wolters Kluwer, 2019, k § 73, bod 39).

[16] Z toho plyne, že se NSS nebude vyjadřovat k námitkám stavebníka, které se týkají nedostatků odůvodnění či přezkoumatelnosti usnesení o přiznání odkladného účinku. K návrhu se vyjádří věcně, a to s ohledem na skutečnosti, které jsou mu předloženy nově.

[17] K prvnímu důvodu stavebníka NSS uvádí, že jde o polemiku s usnesením o přiznání odkladného účinku. Stavebník zpochybňuje závěry NSS, přičemž uvádí skutečnosti, které jsou a byly NSS známy; jako například, že kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem, že přiznaní odkladného účinku není pravidlem ale výjimkou, že újmu na své straně má dokládat žadatel o odkladný účinek, či že újma stěžovatelů je pravděpodobná, nikoliv jistá. Nic z toho nemá vliv na předchozí závěr NSS o doložené možné újmě na straně stěžovatelů. Kasační soud tak nemá důvod přehodnotit své předchozí závěry, navíc by se jednalo o nežádoucí změnu právního posouzení již jednou z jeho strany posuzovaných skutečností.

[18] Stavebník rovněž argumentuje tím, že NSS neměl zpochybňovat věcnou správnost rozsudku krajského soudu. To ale Nejvyšší správní soud neudělal. Naopak v usnesení o přiznání odkladného účinku výslovně v bodě 22 uvedl, že nepředjímá, jak ve věci meritorně rozhodne. Zcela mimoběžné jsou pak v této chvíli námitky týkající se věcné správnosti rozhodnutí krajského soudu, respektive legitimnosti kasačních námitek stěžovatelů. Není ani pravda, že by důkazní břemeno ohledně újmy stavebníka leželo na stěžovatelích. V usnesení NSS z 15. 1. 2024, č. j. 4 As 400/2023-46, bod 13, které stavebník sám cituje, se doslova uvádí: „Stěžovatelka je tedy pro úspěšnost svého návrhu povinna tvrdit včas, úplně a konkrétně rozhodné skutečnosti o vzniku nenahraditelné újmy. Tvrdit a osvědčovat rozpor přiznání odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem, popř. i újmu, jež by měla vzniknout jiným osobám, je naopak úkolem žalovaného“. Vystupuje-li v řízení osoba zúčastněná na řízení, jejíž zájem je protichůdný ke stěžovatelům, má svou případnou újmu tvrdit a osvědčovat předně ona.

[19] Druhý důvod návrhu na zrušení odkladného účinku spočívá v tom, že stavebníkovi má hrozit rozsáhlá újma.

[20] V tomto ohledu stěžovatel zaprvé poukazuje na rozhodnutí o poskytnutí dotace MŠMT. Z něj předně plyne, že termín realizace záměru je stanoven k 30. 9. 2026, který je jedním ze závazných ukazatelů. Tuto skutečnost nicméně stavebník osvědčil již v řízení o návrhu stěžovatelů na přiznání odkladného účinku. Nejvyšší správní soud znovu konstatuje, že stavebník doposud neprokázal, že nedodržení tohoto závazného termínu bude spojeno se sankcí ze strany poskytovatele dotace odpovídající celkové výše dotace, jak setrvale tvrdí. Z bodu 13 podmínek pro poskytnutí a čerpání dotace naopak plyne, že v rozhodnutí o poskytnutí dotace lze na základě žádosti příjemce dotace provést změny. Tento bod odkazuje na § 14o zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, který umožňuje změnu rozhodnutí o poskytnutí dotace týkající se mj. lhůty, v níž má být účelu stanoveného v dotaci dosaženo [§ 14 odst. 4 písm. e) ve spojení s § 14o rozpočtových pravidel] či částku poskytnutých peněžních prostředků [§ 14 odst. 4 písm. h) ve spojení s § 14o rozpočtových pravidel]. Existuje tak nástroj, za pomocí kterého lze újmu potenciálně hrozící stavebníkovi spočívající v nedodržení závazného termínu realizace záměru odvrátit, a to cestou žádosti o změnu rozhodnutí o přiznání dotace.

[21] Stavebník zadruhé poukazuje na vícenáklady spojené s přerušením provádění díla plynoucí z dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo uzavřené mezi stavebníkem a zhotovitelem. Uzavření tohoto dodatku, ke kterému došlo až po právní moci usnesení o přiznání odkladného účinku, je důsledkem soukromoprávního jednání stavebníka. Ten tak nemůže namítat, že uzavření tohoto dodatku pro něj představuje újmu, pokud sám projevil vůli takový dodatek uzavřít. Opačný závěr by vedl k absurdnímu důsledku: univerzální obranou proti přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by se mohlo stát jakékoliv soukromoprávní jednání, kterým se osoba, jíž přiznání odkladného účinku nesvědčí, zaváže k dodatečnému plnění po dobu, než bude o kasační stížnosti meritorně rozhodnuto. Nejvyšší správní soud uzavírá, že případná újma spojená s plněním dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo není přímým důsledkem usnesení o přiznání odkladného účinku a stavebník se jí tak pro účely návrhu na zrušení odkladného účinku nemůže dovolat.

[22] Ve světle výše uvedeného Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal důvody pro zrušení usnesení, kterým byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. Tímto závěrem soud nepředjímá, jaké bude rozhodnutí ve věci samé.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2024

JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu

Usnesení ze dne 26. 9. 2024

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobců: a) E. S., b) J. S., c) S. B.,všichni zast. Mgr. Stanislavem Smrčkou, advokátem se sídlem [adresa] Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem [adresa] Praha, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Vysoká škola polytechnická Jihlava, se sídlem [adresa] Jihlava, zast. Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha, II) Statutární město Jihlava, se sídlem [adresa] Jihlava, III) EG.D, a.s., se sídlem [adresa] Brno, IV) Ing. J. F., zast. Mgr. Marií Mikulíkovou, advokátkou se sídlem [adresa] Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2024, č. j. 004474/2024/KUSK, sp. zn. SZ 101880/2023/ KUSK ÚSŘ/Hr, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 8. 2024, č. j. 30 A 17/2024-334, o návrhu žalobců na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:

Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] K žádosti osoby zúčastněné na řízení I) („stavebník“) vydal Městský úřad Havlíčkův Brod společné povolení, kterým byl schválen záměr „Studentské koleje Vysoké školy polytechnické, Jihlava, na pozemcích parc. č. XA, XB, XC, XD, XE, XF, XG, XH a XCH v katastrálním území X“ („společné povolení“). Proti společnému povolení žalobci podali odvolání, o kterém žalovaný rozhodl v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Společné povolení částečně změnil tak, že do něj doplnil podmínky stanovené nadřízenými orgány dotčených orgánů vzešlých z přezkumů závazných stanovisek; ve zbytku společné povolení potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného se poté žalobci bránili žalobou ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který jejich žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.

[2] Žalobci („stěžovatelé“) se podanou kasační stížností domáhají zrušení napadeného rozsudku krajského soudu. Spolu s kasační stížností podali návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V něm předně uvedli, že zakládání stavebního záměru ohrožuje statiku dvojdomu tvořeného z budov č. p. XA a č. p. XB (obě v obci X), ke kterému svědčí stěžovatelům vlastnické právo [v případě žalobkyň a) a c)], resp. věcné právo k věci cizí [v případě žalobce b)] („dotčené budovy“). Svá tvrzení opírají o závěry statického posudku Ing. L. K. ze dne 23. 9. 2022 a jeho vyjádření ze dne 17. 4. 2023. Z posudku plyne, že dotčeným budovám hrozí při zakládání záměru významné znehodnocení nosné konstrukce domu, jakož i výrazné zkrácení jejich životnosti. Dále stěžovatelé odkazují na odborné vyjádření soudního znalce Ing. Z. H. ze dne 16. 4. 2024, dle kterého škoda způsobená možnými statickými poruchami budovy popsanými Ing. K. může dosahovat řádu vyšších statisíců Kč, případně i přesáhnout 1 milion Kč. Popsané škody jsou pro stěžovatele o to významnější, že v dotčených budovách celý život – a to i v současnosti – bydlí, a mají k nim silné osobní pouto. Schopnost zajistit případnou obnovu či statické zabezpečení budov je v případě stěžovatelů již nyní omezená a bude se nadále zhoršovat, neboť jsou buď starobní důchodci [žalobci b) a c)] či v předdůchodovém věku [žalobkyně a)]. Po celou dobu správního řízení i řízení před krajským soudem neúspěšně požadovali, aby došlo k odstranění nedostatků projektové dokumentace, která neřeší vliv realizace záměru na okolní zástavbu. Stěžovatelé dále uvedli, že realizací záměru přijdou o oslunění, výhled a pozorovatelnou oblohovou složku, což povede ke snížení kvality jejich bydlení. Tuto újmu považují za nenahraditelnou: bude-li stavba v průběhu řízení před Nejvyšším správním soudem zahájena, možnost vrátit stav do podoby před rozhodnutími správních orgánů a napadeným rozsudkem již bude toliko hypotetická, nadto spojena s neúměrnými obtížemi a náklady na straně stěžovatelů. Odkazují na usnesení NSS ze dne 15. 1. 2024, č. j. 4 As 400/2023-46, v němž kasační soud přiznal odkladný účinek kasační stížnosti ve věci skutkově obdobné věci projednávané. Dle stěžovatelů přiznání odkladného účinku nepovede ke vzniku újmy na straně stavebníka. Z mediálního vyjádření zástupce stavebníka (rektora Vysoké školy polytechnické Jihlava) neplyne, že by v souvislosti s případným zpožděním zahájení stavby hrozila jakákoliv škoda či komplikace. Dotčení veřejného zájmu z povahy věci nepřichází v úvahu; naopak je ve veřejném zájmu, aby záměr neohrožoval statiku okolní zástavby.

[3] Stavebník ve svém vyjádření k návrhu uvedl, že nejsou dány zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku. Stěžovatelům prokazatelně hrozí jen újma nepoměrně menší té, jež hrozí stavebníkovi. Záměr byl zařazen do dotačního programu „Rozvoj a obnova materiálně technické základny veřejných vysokých škol“, přičemž stavebník je povinen záměr realizovat do 30. 9. 2026. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti hrozí stavebníkovi újma spočívající v riziku nesplnění závazných dotačních podmínek a nedodržení smluvních závazků v důsledku ztráty dotací, které se vzájemně podmiňují. Újmu představovanou povinností vrátit dotace ze státního, krajského a obecního rozpočtu vyčíslil cca na 205 milionů Kč. Sešlo-li by z realizace záměru v důsledku ztráty nároku na dotace, již vynaložené náklady ve výši cca 13,5 milionů Kč by byly vynaloženy marně. Z mediálního vyjádření rektora, že zahájení stavebních prací je možné očekávat ke konci roku 2024, nelze činit závěry o absenci hrozící újmy. Stěžovatelé dále nedoložili svá tvrzení o statickém ohrožení dotčených budov. Ve společném řízení byl dokonce prokázán opak, neboť ze znaleckých posouzení vyplývá, že se vibrace a otřesy nutně nemusí přenášet na dotčené budovy. Nadto byla ve společném rozhodnutí stanovena opatření k zabránění vzniku škody na majetku stěžovatelů. Stěžovatelé se omezují na formulaci hypotetických rizik, aniž by tvrdili konkrétní vadu technologického postupu navrženého stavebníkem či navrhli vhodnější nebo šetrnější alternativu k tomuto postupu. Stěžovatelé rovněž nedoložili, že by vydáním společného rozhodnutí došlo k porušení právních předpisů v důsledku zastínění dotčených staveb. Pozemky určené k realizaci záměru jsou v územním plánu dlouhodobě určeny k hromadné zástavbě, s čímž museli být stěžovatelé srozuměni. Požadavky stanovené územním plánem záměr splňuje. Námitky stěžovatelů směřují proti jakékoli výstavbě na těchto pozemcích a fakticky tak brojí proti územnímu plánu umožňujícímu realizaci záměru. Své námitky proto měli vznést v řízení o přijetí územního plánu. Na místě, kde má být stavební záměr realizován, navíc v minulosti stála hromadná zástavba s obdobnou výškou a způsobem využití; ta byla stavebníkem zbourána. Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stavebník navrhuje zamítnout.

[4] V replice k vyjádření stavebníka stěžovatelé uvedli, že stavebník údajnou újmu spočívající ve zmaření financování záměru dotacemi neosvědčil. Tato újma je nadto pouze hypotetická a pro stavebníka jakožto subjekt s přístupem k dalším dotacím i snadno nahraditelná. Stavebník neosvědčil ani existenci již vynaložených nákladů, které jsou pro účely odkladného účinku kasační stížnosti navíc zcela bez významu.

[5] Osoba zúčastněná na řízení IV) ve svém vyjádření uvedla, že s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti souhlasí. I ona má obavy, že zakládání stavebního záměru naruší statiku nemovitosti v jejím vlastnictví – budovy č. p. XC.

[6] Žalovaný ani osoby zúčastněné na řízení II) a III) se k návrhu na přiznání odkladného účinku ve lhůtě stanovené kasačním soudem nevyjádřili.

[7] Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je důvodný.

[8] Dle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej může na návrh stěžovatele přiznat za přiměřeného užití § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. V souladu s § 73 odst. 2 s. ř. s. tak soud učiní tehdy, pokud by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro navrhovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[9] K přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je proto nutné naplnit tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Vznik takto chápané újmy nadto musí být v příčinné souvislosti s výkonem či jiným právním následkem plynoucím z rozhodnutí krajského soudu (usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS, body 24 a 26).

[10] Pojetí odkladného účinku jako výjimky z pravidla znamená, že újma, která má hrozit žadateli o jeho přiznání, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, taková, která opravňuje, aby v konkrétním případě pravidlo, že kasační stížnost odkladný účinek nemá, nebylo výjimečně uplatněno (usnesení rozšířeného senátu č. j. 10 Ads 99/2014-58, bod 25).

[11] V projednávané věci stěžovatelé hrozící újmu předně spatřují v možném znehodnocení nosné konstrukce dotčených budov v důsledku zakládání stavebního záměru. Dále tvrdí, že realizací záměru přijdou o oslunění, výhled a pozorovatelnou oblohovou složku, což povede ke snížení kvality jejich bydlení.

[12] Nejvyšší správní soud má za to, že stěžovatelé vznik újmy nastalé v důsledku zamítnutí jejich žaloby osvědčili.

[13] Jde-li o znehodnocení nosné konstrukce dotčených budov, ze statického posudku Ing. K. plyne, že budování základů může představovat „nezanedbatelná rizika, která se nesmějí přehlížet“. Ta jsou spojená zejména s vrtáním pilot, při kterém hrozí riziko přenosu vibrací přes skálu až na dotčené nemovitosti. Možnou škodu vzniklou v důsledku hrozícího poškození dotčených nemovitostí stěžovatelé s odkazem na odborném vyjádření Ing. H. vyčíslili na vyšší statisíce až 1 milion Kč. Stěžovatelé nadto v dotčených budovách bydlí. Jakékoliv narušení statiky těchto budov tak může mít vliv na každodenní život stěžovatelů. Z pohledu kasačního soudu jde proto o újmu, kterou je – v případě její materializace – možné s ohledem na poměry stěžovatelů považovat za významnou. Hrozící újma je navíc spojena se zakládáním stavby. Již samotné zahájení realizace tohoto záměru před tím, než bude s konečnou platností ve věci rozhodnuto, by tak pro stěžovatele znamenalo nevratné následky (srov. usnesení NSS ze dne 15. 1. 2024, čj. 4 As 400/2023-46, bod 13).

[14] Nejvyšší správní soud dále zkoumal, zda takto prokázaná újma bude pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout stavebníkovi.

[15] Stavebník újmu, která mu přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti hrozí, spatřuje v riziku porušení dotačních podmínek z důvodu, že záměr nerealizuje do 30. 9. 2026. V důsledku toho mu má vzniknout povinnost vrátit dotace v celkové výši cca 205 milionů Kč. Vzhledem k tomu, že bez dotací nebude schopen záměr realizovat, přijde rovněž o již vynaložené náklady ve výši cca 13,5 milionů Kč.

[16] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stavebník existenci újmy spočívající v povinnosti vrácení veškerých dotací při nedodržení závazného termínu realizace záměru nedoložil. Z listiny označené jako „Registrace akce“, jejímž autorem je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, toliko vyplývá, že datum 30. 9. 2026 je závazným termínem ukončení dotovaného projektu. Tento dokument nicméně neuvádí důsledky případného nedodržení tohoto termínu. Ty nevyplývají ani z usnesení zastupitelstva města Jihlava č. 410/22-ZM ze dne 22. 2. 2022 (v němž je jako „termín“ navíc označen den 31. 12. 2026), ani z listiny označené jako „Závazek kraje Vysočina poskytnout dotaci Vysoké škole polytechnické Jihlava na projekt vybudování vysokoškolských kolejí“. Na jednu stranu sice nelze vyloučit, že nedodržení závazného termínu může být poskytovateli dotace hodnoceno jako porušení rozpočtové kázně. Na stranu druhou nelze bez dalšího předpokládat, že sankcí za takové porušení bude vrácení dotací v celém rozsahu.

[17] Nejvyšší správní soud dodává, že i krajský soud ve svém usnesení ze dne 6. 5. 2024, č. j. 30 A 17/2024-147, kterým v projednávané věci přiznal odkladný účinek žalobě, uvedl, že tvrzení stavebníka o hrozbě újmy spočívající ve ztrátě dotací na financování realizace záměru v důsledku nesplnění termínů pro čerpání dotace nebylo ničím osvědčeno. Stavebník si proto měl být vědom nutnosti předložit přesvědčivé podklady, kterými by toto své tvrzení byl schopen v řízení před kasačním soudem doložit.

[18] Stavebník dále újmu spatřuje ve ztrátě již vynaložených nákladů. Předně je třeba uvést, že se jedná o náklady tzv. utopené, na které by přiznání či nepřiznání odkladného účinku nemělo sebemenší vliv (srov. usnesení NSS ze dne 25. 5. 2023, č. j. 9 As 77/2023-131, bod 11). Nadto z argumentace stavebníka vyplývá, že tyto náklady by byly vynaloženy marně pouze v případě, byl-li by stavebník nucen vrátit dotace v celém rozsahu. Jak bylo řečeno v bodě [16] výše, tuto skutečnost stavebník neprokázal.

[19] Vzhledem k tomu, že stavebník, žalovaný či ostatní osoby zúčastněné na řízení existenci žádné další újmy netvrdili, možná újma na straně stěžovatelů nastalá v důsledku zamítnutí jejich žaloby bude nepoměrně větší než újma, která může vzniknout jiným osobám.

[20] Nejvyšší správní soud konečně neshledal, že by přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Ani stavebník ve svém vyjádření ostatně na žádný kolidující důležitý veřejný zájmem nepoukázal.

[21] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud podle § 107 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnosti přiznal odkladný účinek. Vzhledem k tomu, že soud návrhu na přiznání odkladného účinku vyhověl již z důvodu újmy hrozící v důsledku možného znehodnocení nosné konstrukce dotčených budov, pro úplnost dodává, že se již dále nezabýval argumentací stěžovatelů ohledně možné újmy způsobené snížením kvality jejich bydlení.

[22] Tímto usnesením soud nepředjímá, jaké bude meritorní rozhodnutí ve věci samé.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 26. září 2024

JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací