Nejvyšší správní soud

5 Afs 152/2004

Posuzoval-li správce daně nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve smyslu § 19 odst. 3 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, měl se zabývat pouze tím, zda plnění daňového subjektu spadá pod pojem reprezentace ve smyslu § 25 odst. 1 písm. t) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, na který citované ustanovení odkazuje, a nikoli otázkou daňové uznatelnosti výdaje ve smyslu § 24 tohoto zákona. Tuto otázku totiž musí mít již vyřešenu, neboť nevyloučil zdanitelné plnění podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty.

3 Azs 187/2005

I. Rozhodnutí o ustanovení advokáta stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti není rozhodnutím, jímž se ve smyslu § 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. pouze upravuje vedení řízení; kasační stížnost ustanoveného advokáta proti takovému rozhodnutí je proto přípustná. II. Rozhodne-li o žádosti stěžovatele o ustanovení advokáta soudní tajemnice, je toto rozhodnutí zmatečné ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro nesprávné obsazení soudu (§ 6 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy).

5 Afs 155/2004

Sama skutečnost, že u správce daně byly uloženy dvě platné neomezené plné moci udělené postupně dvěma zástupcům k zastupování daňového subjektu a správce daně neřešil otázku, kdo je oprávněným zástupcem, ač tak ve smyslu § 10 odst. 3 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, učinit měl, nemůže být považována za vadu řízení, jež by měla vliv na zákonnost rozhodnutí. Bylo-li z jednání a úkonů daňového subjektu v průběhu daňové kontroly zřejmé, že jednoznačně projevil svoji vůli být v řízení nadále zastupován novým zmocněncem, a činil-li veškeré faktické úkony pouze tento zástupce a daňový subjekt sám přitom žádný z těchto úkonů nezpochybnil, nelze se dovolávat neúčinnosti zastoupení ani samotných úkonů.

2 Azs 134/2005

Důvody kasační stížnosti lze opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení před krajským soudem přípustně uplatněny (viz § 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), a tedy alespoň v základních rysech formulovány v žalobních bodech [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] obsažených v žalobě či jejím včasném rozšíření, a případně dále (i po uplynutí lhůty k podání či rozšíření žaloby) upřesněny či podrobněji rozvedeny, aniž by tím byly rozšiřovány. To platí jen za předpokladu, že uvedené právní či skutkové důvody mohl stěžovatel v žalobě či jejím včasném rozšíření uplatnit.

5 Afs 151/2004

I. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit. II. Veřejný zájem na výběru daní nelze v obecné rovině spatřovat pouze v zájmu státu, ale rovněž v potřebě spravedlivě vymezit práva a povinnosti osob, které daňová povinnost stíhá. Rozsah a obsah podmínek pro stanovení daní je přitom možno definovat jen zákonem, přičemž je třeba zachovat požadavek právní jistoty a předvídatelnosti aktů veřejné moci. III. Zaúčtoval-li daňový subjekt nepeněžitý vklad (řádně oceněný ve smyslu § 59 obchodního zákoníku) v souladu s účetními předpisy a následně jej při prodeji zboží uplatnil do daňových nákladů ve výši odpovídající znaleckému posudku, nelze dospět k závěru, že „krátil daň jiným způsobem“ (§ 23 odst. 10 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů).

8 Afs 18/2005

Rozhodnutí orgánu státní finanční správy, jakkoli jeho náležitosti zákon (§ 32 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) vypočítává detailněji a důkladněji než obecný procesní předpis (správní řád), nejsou podrobeny přísnosti srovnatelné například s přísností směnečnou, a z práva také nelze dovodit formální zásadu sint, ut sunt, aut non

1 Afs 70/2004

I. Není-li zahájena a provedena daňová kontrola při zachování všech práv, která daňovému subjektu garantuje § 16 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nelze daňovému subjektu daň doměřit pouze na základě výsledků získaných při místním šetření. II. Je-li daňovému subjektu stanovena daň pomocí pomůcek, pak postup podle § 50 odst. 5 daňového řádu již neumožňuje odvolacímu orgánu doplňovat odvolací řízení tak, že uloží správci daně odstranit vady jeho řízení, které správce daně vzal za rozhodné pro stanovení daně za užití pomůcek.

7 As 13/2005

Při posuzování, jestli písemná plná moc nebo ústní prohlášení účastníka o udělení plné moci (do protokolu) mají potřebné náležitosti, je třeba vzít především v úvahu, zda spolehlivě prokazují oprávnění označeného zástupce jednat za účastníka řízení. V případě, že je možné bez pochybností takové oprávnění dovodit z obsahu plné moci, popřípadě z okolností, za kterých byla písemná plná moc soudu doručena nebo za kterých bylo učiněno ústní prohlášení, nemají případné vady plné moci za řízení význam.

8 Ans 2/2005

Výkonem soudní moci je nejen přímé rozhodování soudu, ale i výkon takových činností, které sice nejsou přímou jurisdikční činností, nicméně jsou s jejím výkonem bezprostředně spjaty. Vydávání úředních potvrzení podle § 27 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, je aktem moci soudní, a proto se ho nelze domáhat prostřednictvím žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu [§ 79 odst. 1 a § 4 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].

Na 50/2005

I. Návrh na obnovu řízení proti rozsudku vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je nepřípustný (§ 114 odst. 1 s. ř. s. a contrario II. O návrhu na obnovu řízení podanému proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž bylo skončeno řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu zahájené před 1. 1. 2003, rozhodne tento soud (§ 132 ve spojení s § 113 s. ř. s.).

6 A 76/2001

I. Pojmy nicotnosti a neplatnosti správního aktu nelze navzájem směšovat, neboť každý z nich má svůj vlastní a vzájemně odlišný obsah. II. Nicotný je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí. K nicotnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Dílčí nedostatky platebního výměru nemohou způsobit jeho nicotnost. III. Pouhý nedostatek některé ze základních náležitostí rozhodnutí uvedených v § 32 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (formální aspekt), nemůže sám o sobě způsobit neplatnost rozhodnutí; tento nedostatek musí dosahovat určité intenzity (materiální aspekt). K vadám způsobujícím neplatnost rozhodnutí soud přihlíží zásadně jenom k námitce žalobce. IV. K výkladu § 32 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nelze přistupovat formálně či formalisticky, nýbrž je vždy nutné hledat jeho smysl a účel, tedy zkoumat, proč je určitá náležitost daňového rozhodnutí jeho součástí a zda její případný nedostatek je natolik intenzivní, aby zakládal jeho neplatnost. Platební výměr je zapotřebí vykládat jako celek; k závěru o neplatnosti proto nelze dospět na základě zjištění, že určitá náležitost rozhodnutí je uvedena pouze na jiném místě, než uvedena být měla. V. Platební výměr, v jehož výroku není uveden právní předpis, podle něhož byla daň vyměřena, a číslo účtu banky [§ 32 odst. 2 písm. d) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků], není neplatný, jsou-li právní předpis a číslo účtu beze vší pochybnosti patrné ze záhlaví platebního výměru.

3 As 55/2004

3 Ads 33/2004

Usnesení soudu, kterým je v návaznosti na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci obnovy řízení ve smyslu trestního řádu vyslovena účast konkrétní osoby na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nenahrazuje splnění podmínky pro přiznání jednorázové peněžní částky podle § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., tj. zrušení rozhodnutí o věznění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.

2 Afs 187/2004

Povinnost zaplatit soudní poplatek plyne z procesního postavení účastníka řízení, který činí úkon poplatku podléhající. Zaplacení soudního poplatku ovšem není úkonem, který má osobně vykonat účastník řízení; je-li účastník řízení zastoupen, výzva k zaplacení soudního poplatku se proto doručuje podle § 42 odst. 2 s. ř. s. pouze jeho zástupci. Za stávající úpravy správního soudnictví není tímto postupem omezen přístup k soudu.

6 Ads 24/2004

Ustanovení § 40 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, se pro zápočet dob pojištění rozhodných pro vznik nároku na plný invalidní důchod použije pouze v případě, že jde o zápočet doby studia po ukončení povinné školní docházky do 18. roku věku získané po 31. 12. 1995 za podmínky, že tato doba spadá do desetiletého období před vznikem plné invalidity, jde-li o pojištěnce staršího 28 let.

3 Azs 206/2005

Zemře-li stěžovatel v průběhu řízení o kasační stížnosti ve věci azylu, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jelikož se přezkoumávané rozhodnutí týká osobního statusu, u něhož z povahy věci nepřichází v úvahu procesní nástupnictví, nastal úmrtím stěžovatele – a tedy ztrátou způsobilosti být účastníkem řízení – neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro který není možné v řízení pokračovat.

3 Azs 196/2005

Bylo-li nutné kasační stížnost ve věci azylu doplnit v osobní součinnosti se stěžovatelem, aby ji bylo možno projednat, avšak pobyt stěžovatele se po podání stížnosti stal neznámým, Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti zastaví podle § 33 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.

7 Azs 101/2005

Za neodstranitelnou překážku řízení ve smyslu § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nelze považovat to, že účinky napadeného správního rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění již vůči žalobci nepůsobí. Z platné právní úpravy nelze dovodit, že ukončení zajištění cizince je důvodem pro ukončení soudního řízení o žalobě, jíž se cizinec dotčený takovým správním rozhodnutím domáhá soudní ochrany. Pravomocné správní rozhodnutí stále existuje, může být nezákonné z důvodů namítaných v žalobě, a proto nelze přezkum takového správního rozhodnutí odmítnout; tento postup by představoval odepření práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

1 As 25/2005

4 As 27/2004

Správní orgán, jehož rozhodnutí o uložení pokuty vázané na subjektivní a objektivní lhůtu bylo soudem zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, může ve věci znovu meritorně jednat jen tehdy, pokud ještě neuplynula subjektivní, popř. objektivní lhůta k uložení pokuty.**) Jinak musí řízení o uložení pokuty zastavit podle § 30 správního řádu.

6 A 39/2001

I. Ministerstvo vnitra nebylo podle § 1 a § 4 odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, aktivně legitimováno k podání přihlášky ochranné známky, a nemohlo se tedy ani stát jejím majitelem, neboť nebylo podnikatelem ve smyslu obchodního zákoníku. I kdyby pojmy „podnikatel“, „podnikání“ v těchto ustanoveních byly vyloženy širším způsobem, nic by to neměnilo na tom, že jako ochrannou známku lze zapsat pouze takové označení výrobků nebo služeb, kterými se subjekt, jenž není podnikatelem ve smyslu obchodního zákoníku, účastní trhu, resp. soutěže na tomto trhu. II. Právo přednosti podle § 6 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách,**) vzniká podáním přihlášky ochranné známky splňující všechny náležitosti stanovené v § 5 odst. 1 téhož zákona,***) tj. teprve tehdy, když je daný návrh bezvadný, a to zásadně ex nunc III. Jestliže účastník řízení o přihlášce ochranné známky učinil předmětem správního řízení kombinovanou ochrannou známku, resp. slovní známku psanou jiným než běžně užívaným písmem [§ 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách****) ], nemůže Úřad průmyslového vlastnictví rozhodnout o zápisu takto přihlášené ochranné známky jako známky slovní.

8 As 10/2005

Soud ve správním soudnictví přezkoumá také ta rozhodnutí služebních funkcionářů, která sice nejsou výslovně uvedena ve výčtu ustanovení § 137 odst. 1 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ale jsou materiálně „rozhodnutími“ ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.

2 Afs 210/2004

Součástí kupní ceny, z níž se určuje základ daně z převodu nemovitostí [§ 10 písm. a) zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí], jsou veškerá finanční plnění sjednaná jako úhrada za prodávané nemovitosti, tedy i částka, kterou se kupující zavázala uhradit za prodávající jejich věřiteli.

4 As 23/2004

K podání žaloby ve věcech územní samosprávy směřující proti nezákonnému usnesení orgánu městské části hlavního města Prahy byla jak podle právní úpravy účinné k 31. 12. 2002, tak je i podle § 67 písm. a) s. ř. s. – s ohledem na dikci § 111 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze – oprávněna rada hlavního města Prahy, a nikoliv hlavní město Praha. Rada hlavního města Prahy je ve smyslu § 67 písm. a) s. ř. s. správním úřadem a uvedené ustanovení tomuto úřadu zakládá zvláštní procesní legitimaci k podání žaloby ve správním soudnictví.

3 Azs 103/2005

Jestliže krajský soud provádí dokazování (§ 77 odst. 1 s. ř. s.), je povinen nařídit jednání, a to i tehdy, pokud účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím o věci samé bez nařízení jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Provedl-li krajský soud dokazování listinnými důkazy (nadto v situaci, kdy si sám opatřil neověřený překlad cizojazyčných listin) bez nařízení jednání, trpí jeho rozhodnutí jinou vadou řízení před soudem, jež mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí a je důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

2 Afs 24/2005

Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.

3 Azs 119/2005

I. Skutečnost, že zástupce stěžovatelky – advokát s procesní plnou mocí nepostupoval v řízení před krajským soudem podle jejích představ (zůstal nečinný), může založit odpovědnostní vztah mezi zmocněnkyní a jejím zástupcem; nemůže však založit důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. II. Povinnost soudu vyzvat stěžovatelku k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání, v jazyce, jemuž stěžovatelka rozumí, nemusí ani u cizinky vždy nezbytně znamenat nutnost překládat tuto výzvu do jejího mateřského jazyka. Tato povinnost vzniká pouze v případě, kdy soud zjistí, že účastník řízení neovládá jazyk, v němž se vede řízení. Pokud však stěžovatelka se soudem komunikovala v českém jazyce, o ustanovení tlumočníka nepožádala a i ze správního spisu vyplynulo, že česky rozumí, krajský soud nepochybil, pokud jí poučení podle § 51 s. ř. s. zaslal v českém jazyce.

7 Afs 95/2004

I. Ustanovení § 55b odst. 6 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, které stanoví právo daňového subjektu podat odvolání proti rozhodnutí o výsledku přezkoumání, ani jiné ustanovení části páté tohoto zákona, neobsahuje vyjma lhůty odlišnou úpravu odvolacího řízení proti takovému rozhodnutí. II. Možnost podat odvolání dle § 55b odst. 6 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je proto nutno chápat jako subjektivní právo daňového subjektu na projednání věci ve dvou instancích i v případě rozhodnutí správce daně o výsledku přezkoumání dle § 55b tohoto zákona. Na odvolací řízení prováděné ministerstvem financí jakožto odvolacím orgánem se proto vztahují v plném rozsahu ustanovení § 48 až § 50 citovaného zákona, upravující odvolací řízení.

3 As 53/2004

Písemné vyhotovení správního rozhodnutí, jímž je účastníkovi řízení uložena pokuta a ochranné opatření z důvodu spáchání správního deliktu, není správním úkonem, kterým by bylo účastníkovi řízení ukládáno něco osobně ve správním řízení vykonat ve smyslu § 25 odst. 1 věty druhé správního řádu; je-li účastník v řízení zastoupen na základě generální plné moci, doručuje se takové rozhodnutí v souladu s § 25 odst. 1 větou první správního řádu pouze zástupci účastníka řízení a jen toto doručení má pak účinky řádného oznámení rozhodnutí ve smyslu § 51 odst. 1 správního řádu.

6 A 61/2002

Pojem „spotřebitel“ je třeba ve známkovém právu vnímat tak, aby zahrnoval co nejširší okruh dotčených osob, neboť nelze odhlížet od smyslu ochranné známky jako takové, která nepochybně představuje jeden z nejúčinnějších prostředků, jak dostat do povědomí co největšího okruhu lidí výrobky či služby daného podnikatele.

5 Azs 94/2005

Správní vyhoštění nemá trestní charakter ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod po přijetí Protokolu č. 7 (čl. 1), ale je svou povahou specifickým preventivním opatřením v oblasti kontroly přistěhovalectví. Proto ani podstatné zkrácení lhůty pro podání žaloby proti správnímu rozhodnutí o vyhoštění v § 172 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, na deset dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni nelze považovat za projev diskriminace vůči cizincům.

2 Afs 215/2004

Je-li stěžovatel zaregistrován jako plátce spotřební daně z lihu proto, že vyrábí z denaturovaného lihu, jehož nákup byl rozhodnutím Ministerstva financí v souladu s povolením Ministerstva zemědělství osvobozen od spotřební daně pro výrobu konkrétně uvedených produktů, produkt odlišný, není to v rozporu s § 5 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, a s § 33 odst. 12 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Skutečnost, že oba tyto produkty mají podobné chemicko-fyzikální vlastnosti a vyrábí se shodnou technologií, není podstatná.

1 Afs 55/2004

Na hmotněprávním postavení daňového subjektu (úpadce) se prohlášením konkursu nic nemění potud, že i nadále zůstává daňovým dlužníkem; správce daně tedy vyměřuje daň jemu, a nikoliv správci konkursní podstaty. U daňového subjektu však dochází k omezení jeho dispozičních oprávnění ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, což se nutně promítne i v rovině procesní v daňovém řízení, do něhož vstupuje jako tzv. třetí osoba podle § 7 odst. 2 písm. e) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, správce konkursní podstaty. Jako projev omezení dispoziční volnosti úpadce přechází na správce konkursní podstaty v souladu s § 14a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které mj. i podle daňových předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty. To platí jak pro výkon subjektivních práv a povinností hmotných, tak i procesních. Správce konkursní podstaty má proto v daňovém řízení stejná práva, jako měl úpadce: správce daně se správcem konkursní podstaty jedná v daňovém řízení týkajícím se daňové povinnosti úpadce, a jemu také doručuje rozhodnutí. Důsledkem přechodu oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti v daňovém řízení je rovněž to, že odvolání proti platebnímu výměru je oprávněn podat správce konkursní podstaty, a nikoliv úpadce.

5 A 13/2002

7 Afs 45/2005

Příjemcem rozhodnutí ve smyslu § 32 odst. 2 písm. c) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je ten subjekt, kterému jsou daňovým rozhodnutím ukládána práva nebo povinnosti; jemu je také rozhodnutí zpravidla doručováno. Příjemcem rozhodnutí tak není zmocněný zástupce daňového subjektu, a to i když se mu dané rozhodnutí doručuje, nýbrž daňový subjekt, kterému tímto rozhodnutím vznikají práva a povinnosti.

6 A 102/2001

Soud při přezkoumání rozhodnutí není vázán ustanovením zákona, které k jeho návrhu Ústavní soud zrušil pro rozpor s Ústavou. Protiústavní omezení procesních práv účastníka a absence procesních povinností správního orgánu totiž mohou mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.

8 As 5/2005

I. Z § 54 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, plyne oprávnění provozovatele převzatého vysílání vlastními technickými prostředky bez úplaty převzít programy provozovatele celoplošného vysílání. Provozovatel celoplošného vysílání ale nemá povinnost technicky zajistit přenos svých programů provozovatelům převzatého vysílání. II. Jakkoliv má správní orgán při ukládání pokuty volnost správního uvážení, je vázán základními principy správního rozhodování, včetně povinnosti rozhodovat v obdobných případech obdobným způsobem.

2 Afs 24/2004

Podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, se při prodeji zboží na základě kupní smlouvy uzavřené podle obchodního zákoníku zdanitelné plnění považuje za uskutečněné dnem dodání. U kupní smlouvy uzavřené podle občanského zákoníku se užije druhá část tohoto ustanovení o tom, že zdanitelné plnění se považuje za uskutečněné dnem převzetí nebo zaplacení zboží, a to tím dnem, který nastane dříve.

4 Ads 66/2004

Stěžovatelce, která je částečně invalidní od jednoho roku svého věku a získala dobu pojištění jen v rozsahu 163 dnů, nevznikne nárok na částečný invalidní důchod při dosažení věku osmnácti let, pokud nesplnila současně potřebnou dobu pojištění, která v jejím případě (u pojištěnce mladšího 24 let) činí ve smyslu § 40 odst. 2 věty druhé zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, dva roky. Postačí přitom, byla-li doba pojištění získána v kterémkoliv období deseti roků dokončeném po vzniku plné (částečné) invalidity. Na stěžovatelku nelze vztáhnout § 40 odst. 1 a § 40 odst. 2 věty první citovaného zákona (podle něhož doba pojištění pro nárok na plný či částečný invalidní důchod činí u pojištěnců ve věku do 20 let méně než jeden rok), neboť zákon pro tento případ předpokládá získání potřebné doby pojištění z období před vznikem invalidity.

8 As 3/2005

I. Povinnost vlastníka nemovitosti udržovat stavbu podle § 86 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, je povinností veřejnoprávní. Povinnosti či práva plynoucí ze soukromoprávního vztahu mezi uživatelem budovy a jejím vlastníkem nejsou pro otázku této povinnosti vlastníka rozhodné. II. Povinnost vlastníka nemovitosti udržovat stavbu v dobrém stavebním stavu je prostřednictvím dokumentace ověřené stavebním úřadem a rozhodnutí stavebního úřadu vymezena tak, aby se stav stavby od uvedené dokumentace neodchýlil. Je-li tedy vlastníku nemovitosti nařízeno opravit, případně vyměnit již dožilé, ale existující součásti nemovitosti, je nepochybné, že toto nařízení nepřekračuje řádnou údržbu stavby (§ 86 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona). III. Byl-li účastník správního řízení vyrozuměn o tom, že se může vyjádřit k podkladům rozhodnutí a případně učinit procesní návrhy na doplnění dokazování, a to ještě předtím, než správní orgán formálně ukončil shromažďování podkladů rozhodnutí, nicméně z výzvy je nepochybné, kdy bude shromažďování podkladů rozhodnutí ukončeno, a účastník se nemusí seznamovat s podklady před tímto okamžikem, nejde o porušení práva upraveného v § 33 odst. 2 správního řádu (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

5 Afs 33/2004

7 Afs 60/2004

Byl-li na základě zjištění učiněných při následné kontrole vydán dodatečný platební výměr jako opatření k nápravě podle § 127 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, není to v rozporu s § 46 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, neboť z tohoto ustanovení nelze dovodit, že dodatečný platební výměr může být vydán pouze po provedení daňové kontroly podle § 16 tohoto zákona.

5 Afs 161/2004

I. Pokud žalobce nakoupenou surovinu od dovozce (zde: surový nefermentovaný tabák) dále přesíval, třídil, rozvažoval, balil a konečný produkt označil názvem, který předurčoval jeho účel použití (zde: tabák na vykuřování skleníků), a zhotovoval tak předmět – výrobek určený k odbytu, pak „vyráběl“ ve smyslu § 2 písm. e) zákona ČNR č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních.**) II. Uzná-li správce daně pro účely správného zatřídění vybraných výrobků do číselného označení zatřídění provedené celními orgány (§ 10 odst. 2 zákona ČNR č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních), činí tak nikoli pouze pro případ dovozu, kdy je daňový subjekt v pozici deklaranta, ale i pro všechny ostatní případy, kdy je předmětem daňového řízení ověření správnosti zatřídění výrobku pro účely daňové sazby u spotřebních daní.

5 Afs 160/2004

Nesplní-li daňový subjekt ani na výzvu správce daně povinnost podat daňové přiznání, předpokládá správce daně v souladu s § 44 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, toliko skutečnost, že bylo podáno daňové přiznání, v němž nebyla vykázána žádná daňová povinnost. V takovém případě pak vyměří tuto daňovou povinnost podle § 40 odst. 1 a § 46 odst. 5 téhož zákona. Doměřit dodatečně jinou daňovou povinnost lze poté jen v intencích části třetí citovaného zákona.

7 Afs 104/2004

I. Stanovení daně podle pomůcek (§ 31 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) je náhradní způsob stanovení daně v případě, kdy daňový subjekt porušením své zákonné povinnosti znemožnil stanovit daň dokazováním. Stanovení daně podle pomůcek představuje průlom do základní zásady daňového řízení vyjádřené v § 2 odst. 9 téhož zákona, která zaručuje daňovému subjektu právo spolupracovat se správcem daně při správném stanovení daně. ; II. Pro řízení o přezkoumání správního rozhodnutí soudem platí dispoziční zásada [§ 71 odst. 1 písm. d) a § 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.], a proto obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Neuvedla-li žalobkyně skutečnosti, kterými by zpochybňovala dodržení zákonných podmínek pro použití pomůcek při stanovení základu daně a daně, musel hodnotit krajský soud napadené správní rozhodnutí komplexně a nelze mu tedy vytýkat, že se k takovým skutečnostem nijak nevyjádřil.

7 As 10/2005

Rozhodnutí o udělení licence podle § 18 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, obsahuje výrok jednak o udělení licence jednomu ze žadatelů o licenci, jednak o zamítnutí žádostí ostatních žadatelů; tyto výroky přitom jsou propojené (závislé). Z odůvodnění rozhodnutí, jež má být ze zákona „podrobné“, pak musí být zřejmé a přezkoumatelné, jak každé z kritérií stanovené pro udělení licence naplnil každý z žadatelů, a proč Rada pro rozhlasové a televizní vysílání licenci udělila, resp. neudělila. Nesplňuje-li odůvodnění rozhodnutí o udělení licence tyto požadavky, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

7 Afs 12/2004

Předmětem daně z lihu podle § 25 zákona ČNR č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, může být pouze líh ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 61/1997 Sb., o lihu.

7 A 121/2001

Není vadou správního rozhodnutí, jestliže není u podpisu oprávněné osoby znovu uváděno celé označení správního orgánu, za který tato osoba jedná. Ustanovení § 47 odst. 5 správního řádu takovou povinnost neobsahuje.

Konf 90/2004

Rozhodování o námitkách proti obsahu obnoveného katastrálního operátu podle § 16 zákona ČNR č. 344/1992 Sb., katastrálního zákona, není rozhodováním ve věci soukromoprávní ve smyslu § 46 odst. 2 [§ 68 písm. b)] s. ř. s. O žalobě proti takovému rozhodnutí je proto příslušný rozhodnout soud ve správním soudnictví.

Konf 35/2004

Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, vydané podle § 1 odst. 4 tohoto dekretu příslušným okresním národním výborem, má deklaratorní