Nejvyšší správní soud

3 Aps 2/2005

Proti inspekční zprávě, vyhotovené Českou školní inspekcí podle § 19 odst. 6 zákona ČNR č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, se nelze ve správním soudnictví bránit ani žalobou podle § 65 a násl. soudního řádu správního, ani žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. soudního řádu správního.

20Cad 48/2005

Náhradní vojenská služba není náhradní dobou pojištění. Jestliže pojištěnec odešel do základní vojenské služby z I. pracovní kategorie (příloha č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení), dobu výkonu základní vojenské služby zkrátil z důvodu nástupu na náhradní vojenskou službu, kterou vykonával ve stavebnictví, a do I. pracovní kategorie se vrátil až po výkonu náhradní vojenské služby, nelze vojenskou službu hodnotit jako výkon v I. pracovní kategorii, neboť není obklopena činností v I. pracovní kategorii.

6 Ca 49/2004

Ustanovení § 20 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, v sobě nezahrnuje zmocnění ke stanovení jiného počátku běhu lhůty, ve které lze uložit pokutu za zjištěné porušení cenových předpisů. Počátek běhu lhůty stanovený vyhláškou č. 580/1990 Sb., kterou se provádí zákon o cenách, jde v ustanovení § 8 odst. 7 nad rámec uvedeného zákonného zmocnění a je s ním v rozporu, neboť počátek lhůty spojuje až s okamžikem, kdy kontrolovaný subjekt obdrží protokol o cenové kontrole.

8 Afs 7/2005

I. Úkon přerušující běh prekluzivní lhůty podle § 47 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, musí směřovat k vyměření daně (či k jejímu dodatečnému stanovení) a daňový subjekt musí být o tomto úkonu zpraven. Jedná se tedy pouze o úkon učiněný vůči daňovému subjektu, tj. o úkon správce daně. Úkon daňového subjektu, např. podání dodatečného daňového přiznání, uvedené náležitosti nesplňuje. II. Formální sepis protokolu o zahájení daňové kontroly (§ 16 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů) nelze považovat za úkon směřující k vyměření daně a přerušující běh prekluzivní lhůty ve smyslu § 47 odst. 2 cit. zákona, provedl-li správce daně první faktický úkon daňové kontroly deset měsíců po jejím formálním zahájení a více než čtyři měsíce po datu, kdy měla uplynout prekluzivní lhůta

2 Afs 28/2005

Daňovým poplatníkem se podle ustanovení § 13 a § 13b zákona ČNR č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 65/2000 Sb., stává subjekt již okamžikem nabytí vlastnictví k nemovitosti, nikoliv až 1. lednem následujícího zdaňovacího období, kdy mu teprve vznikne povinnost uhradit případný daňový nedoplatek.

5 Ans 8/2005

Ministerstvo financí nelze v současné době považovat za správní orgán, který by měl povinnost vydat rozhodnutí o náhradě za znárodněný majetek ve smyslu dekretu č. 100/1945 Sb.

1 Afs 40/2005

Žalobní legitimace v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu se zakládá tvrzením (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Soud proto chybuje, pokud odmítne žalobu pro nedostatek podmínek řízení podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a odůvodní to tím, že rozhodnutí vydané ve prospěch žalobce (zde rozhodnutí o částečném zastavení exekučního řízení) nepřivodilo žalobci zkrácení na právech; takový závěr je totiž závěrem o věcné legitimaci, nikoli o legitimaci procesní, a může být vysloven toliko po meritorním projednání věci.

30 Ca 57/2004

Při stanovení počátku doby, po kterou náleží daňovému subjektu úrok z přeplatku podle § 64 odst. 6 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nelze u přeplatku vzniklého v důsledku vyměření nadměrného odpočtu postupovat podle věty prvé citovaného ustanovení, neboť vznik takového přeplatku správce daně nezavinil.

11 Ca 67/2005

Ze zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ani ze zákona ČNR č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí, nevyplývá, že by pro oblast působnosti České inspekce životního prostředí byl zákon o státní kontrole a priori

29 Ca 48/2004

Skutečnost, že správce daně neuznal smluvnímu partnerovi daňového subjektu nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, nemá podstatný vliv na výrok rozhodnutí, neboť daňová povinnost daňového subjektu vzniká v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 písm. a) a § 10 odst. 1 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, dnem uskutečnění zdanitelného plnění. Nejsou tak splněny podmínky pro obnovu řízení podle § 54 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

1 Afs 129/2004

Odmítl-li soud I. stupně žalobu proto, že žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky proti rozhodnutí správního orgánu, avšak namísto odmítnutí návrhu pro nepřípustnost [§ 46 odst. 1 písm. d) a § 68 písm. a) s. ř. s.] jej odmítl pro nedostatek podmínek řízení [§ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., srov. též § 247 občanského soudního řádu, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.], nevyhoví Nejvyšší správní soud námitce kasační stížnosti na tuto vadu poukazující. Zrušení usnesení soudu I. stupně a vrácení věci k novému odmítnutí ze správného důvodu by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie, která nedovoluje řešit v soudním řízení jen teoretické otázky bez praktického významu pro účastníky řízení.

2 Afs 111/2005

Splnění zákonných povinností daňového subjektu, a sice zda nedostatek či absence důkazů neumožňuje již stanovit daň dokazováním (§ 31 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), zkoumá odvolací orgán k okamžiku rozhodnutí správce daně prvního stupně.

2 As 44/2005

I. "Pohodou bydlení" ve smyslu § 8 odst. 1 in fine II. Správní orgán při posuzování, zda je v konkrétním případě pohoda bydlení zajištěna, nemůže ovšem zcela abstrahovat

1 Afs 26/2005

Při terminologickém nesouladu zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (ve znění účinném před 1. 1. 2004), a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, je třeba § 14 odst. 2 písm. c) zákona o daních z příjmů vyložit tak, že tento způsob výpočtu daně z příjmů se vztahuje na příjmy z činnosti správce konkursní podstaty, příjmy z činnosti zvláštního správce, příjmy z činnosti zástupce správce i na příjmy z činnosti předběžného správce.

1 Afs 24/2005

I. Pokud se staly předmětem prvního úplatného převodu jak byty či nebytové prostory, tak i spoluvlastnictví společných částí domu či vedlejších staveb, pak všechny tyto převody podléhaly osvobození od daně z převodu nemovitostí (§ 20 odst. 7 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí). Převod spoluvlastnického podílu k pozemku podle § 21 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, však od daně z převodu nemovitostí není osvobozen. II. Soud může vyloučit věc k samostatnému projednání jedině tehdy, pokud žalobce podal jedinou žalobu proti takovým rozhodnutím, jejichž projednání ve společném řízení není možné nebo vhodné. Nejde-li o takovou žalobu, je povinen respektovat dispoziční úkon žalobce; jinak porušuje nejen pravidla o vylučování věcí k samostatnému projednání (§ 39 odst. 2 s. ř. s.), ale i dispoziční zásadu (na níž je správní soudnictví vybudováno), subjektivní veřejné právo jedince na respektování autonomie jeho vůle a princip procesní ekonomie.

9 Ca 231/2003

Odpovědnost za sražení záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků ze zdanitelné mzdy ve smyslu § 38h odst. 1 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a za jejich odvedení správci daně nese výhradně plátce. Pokud plátce svou daňovou povinnost nesplní a srážku neprovede vůbec nebo ji provede v nesprávné výši, je tato povinnost postupem podle § 69 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vymáhána přímo na něm. Správce daně přitom nemůže přihlížet k námitce plátce, že daň zaplatili přímo jednotliví poplatníci, neboť tato skutečnost nemá žádný vliv na splnění výše uvedené daňové povinnosti náležející výlučně plátci.

10 Ca 62/2005

Rozhodnutím o udělení licence podle zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, je založen veřejnoprávní vztah mezi státem reprezentovaným příslušným orgánem státní správy a subjektem, jemuž je licence udělena. Subjekt, kterému byla licence udělena, nemůže licenci svým vlastním úkonem převést na jiný subjekt. K tomu, aby oprávnění vyplývající z udělené licence přešlo na právního nástupce, by bylo třeba, aby zákon výslovně tuto otázku upravoval; nečiní-li tak, je nutno vycházet z toho, že oprávnění z udělené licence může využívat pouze ten subjekt, jemuž byla licence udělena. Rozhodování o odnětí udělené licence se týká výlučně práv a povinností toho subjektu, jemuž byla licence udělena.

9 Ca 228/2004

Soud zamítne žalobu proti nečinnosti jako nedůvodnou, pokud žalovaný finanční úřad, který by byl dle § 4 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, místně příslušným správcem daně k vydání platebního výměru na daň na základě daňové kontroly, nemá povinnost vydat platební výměr proto, že správce daně vyššího stupně podle § 5 odst. 3 citovaného zákona delegoval místní příslušnost ke správě daní na jiného správce daně.

10 Ca 204/2005

I. Oprávněnost nároku na vrácení cla se posuzuje podle skutkového stavu a právní úpravy v době vzniku celního dluhu. II. Za nesprávné vyměření celního dluhu odůvodňující nárok na vrácení cla nelze považovat případ, kdy celní úřad přijal celní prohlášení, v němž deklarant prohlásil celní hodnotu podle ceny posledního prodeje (§ 66 a § 67 zákona ČNR č. 13/1993 Sb., ve znění účinném do 30. 4. 2004), který vedl k dovozu do tuzemska, přestože mohl navrhnout hodnotu odvozenou z předchozího prodeje, který již byl realizován za účelem dovozu na území ČR.

5 As 4/2005

Článek 27 odst. 3 Ústavy, podle něhož za přestupky podléhá poslanec nebo senátor jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem (nestanoví-li zákon jinak), nelze vykládat extenzivně tak, že se vztahuje i na jiné správní delikty. Tím spíše tak nelze činit za situace, kdy mezi pojmy přestupku a jiného správního deliktu Ústava na jiném místě výslovně rozlišuje (viz čl. 65 odst. 1: "prezidenta republiky nelze zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt"

8 Afs 145/2005

Samotná skutečnost, že správní orgán při svém rozhodování nemá prostor pro vlastní uvážení a rozhoduje o povinnosti fyzické či právnické osoby v přesně vymezeném legislativním rámci, může mít vliv na rozsah soudního přezkumu jeho rozhodnutí, nemůže však takové rozhodnutí ze soudního přezkumu zcela vyloučit. Rozhodnutí o výši nákladů výkonu vazby vydané podle § 11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů, ve znění pozdějších předpisů, proto přezkumu ve správním soudnictví podléhá.

59 Ca 14/2004

Pokud daňový subjekt využije svého práva vyjádřit se k výsledku daňové kontroly [§ 16 odst. 4 písm. f) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků] a ve lhůtě poskytnuté správcem daně navrhne doplnění dokazování, ke kterému správce daně přistoupí a své závěry doplní, nelze v takovém postupu spatřovat porušení § 16 odst. 8 citovaného zákona. V takovém případě není daňová kontrola ukončena podpisem při doručení zprávy o daňové kontrole, ale je ukončena až po skutečném projednání závěru správce daně učiněného na základě doplnění dokazování navrženého daňovým subjektem v souladu s § 16 odst. 4 písm. f) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Projednání zprávy o daňové kontrole znamená, že správce daně zaznamená všechna vyjádření, návrhy a námitky daňového subjektu k jejímu obsahu a své stanovisko k nim, popřípadě výsledky doplněného dokazování. Opačný výklad citovaných ustanovení by byl v rozporu s ústavně zaručeným právem zakotveným v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

1 Afs 19/2005

Stanoví-li správce daně termín projednání zprávy o daňové kontrole, určuje tak lhůtu, na kterou se vztahují požadavky stanovené v § 14 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a již lze také rozhodnutím správce daně měnit. Požádá-li daňový subjekt před uplynutím této lhůty o její prodloužení, je na správci daně, aby o takové žádosti rozhodl; nerozhodne-li o ní před uplynutím žádané lhůty, nastupuje fikce

8 As 12/2005

I. Rozhodnutí správního orgánu v řízení o uložení pokuty, jehož výrokem I se bez dalšího odůvodnění řízení zastavuje a jehož výrokem II se ukládá pokuta, je nepřezkoumatelné - ve vztahu k výroku I pro nedostatek důvodů, ve vztahu k oběma výrokům pro nesrozumitelnost spočívající v jejich vzájemné rozpornosti. K této vadě Nejvyšší správní soud přihlédne z úřední povinnosti, byla-li zcela pominuta odvolacím správním orgánem a krajským soudem, jejichž rozhodnutí se vypořádala pouze s odvolacími/žalobními námitkami, nevěnovala však pozornost nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. II. Povinnost kontrolních pracovníků oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly [§ 12 odst. 2 písm. a) zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole] směřuje k možnosti kontrolované osoby bránit svá práva v průběhu kontroly, a je-li to možné, být přítomna jejímu průběhu. Z žádného ustanovení zákona o státní kontrole nevyplývá požadavek, aby kontrolovaná osoba byla vždy fyzicky přítomna provádění kontroly. Je ovšem vyloučeno, aby v případě kontroly prováděné úřadem práce nebyly o jejím zahájení vyrozuměny statutární orgány kontrolované společnosti, jsou-li přítomny, a v opačném případě jiná odpovědná osoba.

20 Cad 31/2005

Jestliže má pojištěnec v úmyslu uplatnit nárok na starobní důchod před dovršením důchodového věku, musí tento svůj požadavek v žádosti o důchod zřetelně specifikovat. Pokud pouze uvede, že žádá o starobní důchod, je předmětem řízení toliko dávka podle § 29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.

2 Afs 31/2005

I. Přechodné ustanovení § 130 odst. 1 věty druhé in fine II. Pod pojmem "vyjít najevo" (§ 50 odst. 3 věta druhá zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) je nutno rozumět jakýkoli způsob, jímž se do dispoziční sféry správního orgánu dostane informace o skutečnosti, která může být pro výsledek řízení rozhodná. III. Daňová kontrola jako jeden z nástrojů ke zjišťování skutkového stavu v rámci daňového řízení nemůže být opakována mimo rámec a logiku procesních instrumentů, které jako jediné připouštějí opakování samotného daňového řízení, jehož je daňová kontrola jako dílčí procesní postup vždy součástí. Opakování daňové kontroly je proto možné toliko v rámci nového daňového řízení po povolení jeho obnovy podle § 54 a § 55 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, anebo - v případě, že v daňovém řízení nebylo ještě vydáno pravomocné rozhodnutí, nebo naopak bylo zrušeno - za předpokladu, že ve vztahu ke skutečnostem či důkazům, jež mají být opakovanou daňovou kontrolou prověřovány, jsou naplněny podmínky obdobné těm, jež jsou obsaženy v ustanovení § 54 odst. 1 písm. a) citovaného zákona; v druhé z uvedených alternativ pak správce daně, který za této situace chce opakovanou daňovou kontrolu provést, při jejím zahájení musí vymezit a daňovému subjektu sdělit, v jakém rozsahu bude opakovaná daňová kontrola provedena a z jakých důvodů (§ 55 odst. 4 citovaného zákona použitý přiměřeně).

4 Azs 47/2005

Shledá-li krajský soud důvodnou žalobu, jíž se brojí proti rozhodnutí správního orgánu, pouze z důvodu neudělení azylu podle § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a v tomto rozsahu následně rozhodnutí správního orgánu zruší, aniž by zároveň zrušil výrok o tom, zda se na žadatele o azyl vztahuje či nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu, je takový rozsudek nezákonný, neboť rozhodování podle ustanovení § 91 zákona o azylu je závislé na posouzení primární otázky řízení, tj. zda bude účastníku řízení azyl udělen či nikoli.

4 As 2/2005

Je na správním orgánu rozhodnout o tom, které důkazy v řízení o přestupku provede; tím však nesmí omezit právo osob, které čelí obvinění trestní povahy v širším slova smyslu, vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě [článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod]. Výpověď svědka, již obviněný z přestupku navrhl k důkazu na svou obhajobu, nelze předem hodnotit jako bezcennou, a proto ji jako důkaz neprovést, jen s poukazem na její účelovost pro přátelský vztah obviněného ke svědkovi. Odmítnutí návrhu na provedení důkazu výslechem takového svědka je porušením práva na spravedlivý proces. Tento postup, jenž vedl k faktickému vyloučení důkazů navržených ve prospěch obviněného z přestupku a přijetí závěru o skutkovém stavu věci toliko na základě jednostranných důkazů, je porušením čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

4 Ads 62/2004

Pojem "věznění" dle § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. zahrnuje pouze dobu skutečného věznění, tj. dobu pobytu v zařízeních určených pro nepodmíněný výkon trestu odnětí svobody, nikoli dobu umístění v psychiatrické léčebně.

2 Afs 76/2005

Sdělení důvodu rozdílu mezi přiznanou a vyměřenou daní podle § 32 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nepředstavuje vrchnostenský akt finančního úřadu, ukládající daňovému subjektu práva nebo povinnosti. Toto sdělení proto není přezkoumatelné ve správním soudnictví ve smyslu § 65 odst. 1 soudního řádu správního.

15Ca 85/2005

Orgán státní správy lesů či jiný příslušný orgán státní správy nemůže na základě § 22 odst. 1 věty druhé zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona, vydat rozhodnutí, kterým stanoví rozsah a způsob zabezpečovacího opatření na skalním masívu nacházejícího se na pozemku určeného k plnění funkcí lesa vlastníku sousední nemovitosti. Takové zabezpečovací opatření je svojí podstatou natolik rozsáhlé, intenzívní a náročné na odborné provedení, že zdaleka přesahuje možnosti vlastníka ohrožené nemovitosti. Nelze jej proto srovnávat se zabezpečovacími opatřeními, které se podle § 22 odst. 1 věty první lesního zákona provádějí k předcházení škod způsobených zejména sesuvem půdy, padáním kamenů, pádem stromů nebo jejich částí, přesahem větví a kořenů, zastíněním a lavinami z pozemků určených k plnění funkcí lesa.

6 As 52/2004

Státní podnik zřízený podle zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, jehož hlavním předmětem podnikání je správa a provoz mezinárodního letiště, není veřejnou institucí ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, povinnou k poskytování informací vztahujících se k její působnosti.

2 Afs 57/2005

I. Osoby ukrajinské státní příslušnosti podnikající v roce 1999 v České republice nemohly být posuzovány jako poplatníci podle § 2 odst. 3 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, na základě mezinárodní smlouvy, neboť ta se tehdy na podnikatelskou činnost nevztahovala. II. Pokud dodatečný platební výměr ukládá plátci odvést zajištěnou daň podle § 38e zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v jiné výši, než jak byla zjištěna při daňové kontrole, a to na základě dalších zjištění, je právem daňového subjektu být s nimi seznámen. To nemůže správce daně odmítnout s poukazem na povinnost mlčenlivosti, neboť tu nelze porušit sdělením, za které subjekty je plátce povinen zajištění provést.

2 Afs 4/2005

Pokud společníky a jednateli auditorské obchodní společnosti byli za účinnosti zákona ČNR č. 524/1992 Sb., o auditorech a Komoře auditorů České republiky*), auditoři s oprávněním podle tohoto zákona, představovaly částky jim vyplacené za auditorskou činnost příjem ze závislé činnosti podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.

2 Afs 42/2005

Příjmem podléhajícím dani z příjmů fyzických osob podle zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je zvýšení majetku daňového poplatníka. Musí se přitom jednat o příjem skutečný, a nikoliv toliko zdánlivý. To znamená, že se toto zvýšení majetku musí v právní sféře daňového poplatníka reálně projevit, a to tak, aby bylo pro poplatníka skutečně využitelné. K nepeněžnímu příjmu vlastníka nemovitosti proto nedochází již v okamžiku jejího zhodnocení (zde: rekonstrukce provedená nájemcem na jeho vlastní náklady), nýbrž teprve v okamžiku skutečného obohacení vlastníka, tedy např. v okamžiku ukončení původního nájemního vztahu.

3 As 37/2005

Skutečnost, že prodejce uváděl v cenících ceny neobsahující daň z přidané hodnoty, je způsobilá vzbudit ve spotřebiteli zdání, že cena je nižší než ve skutečnosti, a to tím spíše tehdy, pokud ceník prodejce obsahoval dílem ceny s již připočtenou daní z přidané hodnoty a dílem ceny tuto daň neobsahující, a je porušením § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.

7 Afs 49/2004

Rozhodnutí vydané dle § 46 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je pravomocné až po uplynutí lhůty stanovené v § 48 odst. 5 téhož zákona. Do této doby není možné hovořit o poslední známé daňové povinnosti daňového subjektu, neboť daň ještě nebyla pravomocně stanovena rozhodnutím správce daně. Zjistí-li v této lhůtě daňový subjekt, že jeho daňová povinnost měla být nižší, než jak ji deklaroval v daňovém přiznání, nemůže využít institutu dodatečného daňového přiznání, ale může využít řádného opravného prostředku, tedy odvolání.

6 A 89/2002

I. Dodávka programů kabelové televize je telekomunikační službou ve smyslu § 2 odst. 5 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů. II. K provádění cenové kontroly v oblasti telekomunikačních služeb podle § 2b odst. 2 písm. a) zákona ČNR č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, byl od účinnosti novely provedené zákonem č. 151/2000 Sb. oprávněn výlučně Český telekomunikační úřad, a nikoliv též finanční ředitelství.

2 Afs 66/2004

Věcná příslušnost rozšířeného senátu (§ 17 odst. 1 s. ř. s.) není dána, pokud se tříčlenný senát Nejvyššího správního soudu hodlá odchýlit od dřívější judikatury tohoto soudu nikoli pro svůj nesouhlas s právními názory vyjádřenými v dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu, nýbrž v důsledku vázanosti nálezy Ústavního soudu. Ohnisko odlišnosti právních názorů se totiž nenachází v interní sféře Nejvyššího správního soudu, což by vyvolalo nutnost sjednocení judikatury právě aktivací rozšířeného senátu, nýbrž je dáno judikaturou Ústavního soudu. Spočívá tedy ve vnějším a na vůli Nejvyššího správního soudu nezávislém faktoru, ve svých faktických důsledcích srovnatelném se změnou právní úpravy nebo s rozhodovací činností mezinárodních soudů.

7 Ca 1/2005

I. V řízení o odstranění stavby je při posuzování veřejného zájmu v případě, kdy stavebník podá žádost o dodatečné povolení stavby, nutné vycházet z právního stavu, který tu je v době rozhodování o tomto dodatečném stavebním povolení. Pokud v mezidobí mezi skutečným provedením stavby a řízením o odstranění stavby došlo ke změně právních předpisů, které stavebníkovi uložily více povinností, musí tento nepříznivý stav nést stavebník, neboť to byl on, kdo způsobil protiprávní následek. II. Pokud dojde k úplné výměně stožárů elektrického vedení, včetně nového zemního osazení takových stožárů, nejedná se o pouhou stavební úpravu, ale o stavbu novou, která vyžaduje stavební povolení.

6 As 60/2004

I. Povinnost účastníka dopravní nehody zdržet se požití alkoholu po dopravní nehodě (§ 38 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích) trvá až do doby, kdy je najisto postaveno, zda před jízdou nebo během jízdy nepožil alkohol. II. Policista - řidič služebního vozidla - který v rámci šetření závažné dopravní nehody neuposlechne výzvy svých nadřízených služebních funkcionářů k dechové zkoušce na alkohol a neoznámí svým nadřízeným ani policistům šetřícím takovou dopravní nehodu, že na místě dopravní nehody požívá alkoholické nápoje, ačkoliv si s ohledem na své služební postavení musí být vědom důsledků pro postup zjišťování alkoholu v jeho organismu, nejedná čestně, statečně a ukázněně, a porušuje tak služební přísahu zvlášť závažným způsobem [§ 6, § 106 odst. 1 písm. d) zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR].

7 Ca 209/2005

Skutečnost, že s cizincem bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění, nemůže sama o sobě odůvodnit zajištění cizince. Při takovém výkladu by bylo nutno zajistit cizince vždy, když s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění, což ze zákona nevyplývá. Rozhodnutí o zajištění cizince je omezením jeho osobní svobody, a proto musí být řádně a konkrétně zdůvodněno.

22 Ca 137/2004

Trestnými činy vedoucími ke ztrátě bezúhonnosti ve smyslu § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 455/1991 Sb., živnostenského zákona, nejsou pouze ty trestné činy, jejichž znakem skutkové podstaty je podnikání (trestné činy hospodářské): pro aplikaci citovaného ustanovení je podstatné, zda trestný čin má souvislost s podnikatelskými aktivitami konkrétní osoby. Za bezúhonného tak nelze považovat podnikatele, který jednáním, za něž byl pravomocně odsouzen v trestním řízení, vymáhá své pohledávky.

7 Ans 5/2005

Protože zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, neobsahuje vlastní ustanovení upravující postup při výběru správních poplatků, je nutno postupovat při vybírání správního poplatku ve známkoprávních věcech dle zákona o správních poplatcích.

4 As 49/2004

Odpovědnost za správní delikt podle § 17 odst. 3 písm. c) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, je odpovědností objektivní (odpovědnost bez podmínky zavinění), které se subjekt nemůže zprostit.

9 Ca 68/2003

I. Za užívání ochranné známky je nutno považovat nejen její přímé užití v podobě umístění na výrobcích či jejich obalech, ale i užití nepřímé, spočívající v užití ochranné známky ve spojení s výrobky či službami (§ 13 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách), například na doprovodných dokumentech nebo reklamních předmětech. II. Pivo je výrobek, na nějž nelze žádné označení umístit. Ochranná známka, jejímž majitelem je výrobce piva, proto může být užita na obalu, kterým je obvykle láhev, nebo na jiných předmětech spojených s prodejem či konzumací piva, jako např. na sklenicích, reklamních plakátech, pípě, ubrusu, pivním tácku či na reklamních předmětech propagujících určitou značku piva nebo jeho výrobce.

1 Azs 76/2005

Nesouhlas s rozhodováním bez nařízení jednání, který žalobce vyjádřil v řízení před místně nepříslušným soudem, přetrvává i v řízení před soudem místně příslušným. Dovodil-li proto místně příslušný soud, jemuž byla věc postoupena, z žalobcova mlčení ke své vlastní výzvě podle § 51 odst. 1 s. ř. s., že žalobce souhlasí s rozhodováním bez nařízení jednání, a následně žalobu zamítl bez jednání, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].

6 As 11/2004

I. Jestliže jednatel společnosti s ručením omezeným není v pracovněprávním vztahu k této společnosti, ale vykonává pro ni práci na základě smlouvy "o výkonu funkce jednatele" uzavřené podle obchodního zákoníku a je za ni odměňován, je pro účely zahrnutí do okruhu poplatníků pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti posuzován stejně jako zaměstnanec v pracovněprávním vztahu. Výkonem práce pro společnost se zde rozumí jakákoliv činnost směřující k vytváření hodnot pro společnost; je přitom nevýznamné, že vztah mezi jednatelem a společností se neřídí zákoníkem práce, ale obchodním zákoníkem. II. Jestliže smlouva o výkonu funkce jednatele obsahuje osobní závazek jednatele vykonávat tuto činnost, zde vyjmenované povinnosti jednatele lze jednoznačně podřadit pod pojem "práce pro společnost" a jednateli byla vyplácena po uvedenou dobu odměna ve smlouvou stanovené výši, je z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, nepodstatné, v jakém rozsahu jednatel skutečně vykonával práci pro společnost - tj. plnil své povinnosti stanovené smlouvou. Česká správa sociálního zabezpečení proto není povinna zjišťovat, zda a v jakém rozsahu jednatel pro společnost skutečně pracoval.

1 As 39/2004

I. Ustanovení § 34 odst. 2 s. ř. s. předpokládá aktivní postup soudu při zjišťování okruhu možných osob zúčastněných na řízení. Jestliže krajský soud nevyrozuměl o probíhajícím řízení účastníka správního řízení odlišného od žalobce, který splňoval podmínky § 34 odst. 1 s. ř. s. (zde stavebník), zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. II. Takové pochybení soudu nemá vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé (rozsudku), pokud bylo správní řízení stiženo tak závažnou vadou, že rozhodnutí správního orgánu z něj vzešlé nelze přezkoumat v mezích žalobních bodů (§ 76 odst. 1 s. ř. s.), a soud je tak může zrušit i bez návrhu, nebo pokud je rozhodnutí správního orgánu nicotné (§ 76 odst. 2 s. ř. s.).

30 Ca 29/2005

Pro rozhodování o přičlenění honebních pozemků (§ 30 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti) platí táž pravidla k určení příslušnosti jako pro rozhodování o uznání honitby. Pokud tedy přičleňované pozemky leží v obvodech více orgánů státní správy myslivosti, je věcně a místně příslušný ten orgán státní správy myslivosti, v jehož obvodě leží největší část přičleňovaných pozemků (§ 29 odst. 1 citovaného zákona).