Nejvyšší správní soud

2 As 62/2004

K výkonu práce vedoucího zaměstnance náleží koordinace a usměrňování podřízených zaměstnanců. Za tuto práci přísluší příplatek za vedení (§ 5 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech). Samotný výkon této práce (výkon vedoucí funkce) však není aktivním působením (koordinací a usměrňováním) na složky (útvary), tedy na více útvarů organizačního systému, a není tak důvodem pro zařazení do vyšší platové třídy.

A 14/2003

Podle § 97 odst. 1 písm. h) zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, nelze uložit pokutu za poškození telekomunikační sítě, neboť ustanovení § 88 odst. 8 téhož zákona, na které se sankční ustanovení výslovně odvolává, chrání před nedovolenými zásahy telekomunikační služby, a nikoli telekomunikační síť.

1 As 7/2003

Vlastník čistírny odpadních vod (vodního díla) je povinen pečovat o její řádný stav. Této povinnosti [§ 41 odst. 1 písm. b) zákona č. 138/1973 Sb., vodního zákona] a sankční odpovědnosti z porušení této povinnosti plynoucí [§ 24 písm. e) zákona ČNR č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství]*) se nemůže zprostit poukazem na to, že čistírna je provozována v místě staré ekologické zátěže a na jejím vzniku nemá současný vlastník žádnou vinu.

6 As 40/2004

I. Neveřejnost schůze rady obce ani právo člena zastupitelstva obce nahlížet do zápisu ze schůze rady obce (§ 101 odst. 1 a 3 zákona č. 128/2000 Sb., obecního zřízení) neomezují samy o sobě právo na informace (čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) ohledně skutečností obsažených v takovém zápisu. II. Povinný subjekt poskytující informace ze zápisu ze schůze rady obce jiné osobě než členu zastupitelstva obce je povinen zajistit zákonem stanovenou ochranu práv a svobod jiných osob způsoby předvídanými v § 12 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím; to ovšem neplatí, pokud občan obce požaduje informace z usnesení rady, k nimž má podle § 16 odst. 2 písm. e) zákona č. 128/2000 Sb., obecního zřízení, zaručen přímý přístup formou nahlédnutí a pořízení výpisů.

2 Afs 181/2004

Ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, představuje zákonnou výjimku z nemožnosti smluvního přenosu daňové povinnosti podle ustanovení § 45 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

5 Afs 187/2004

Podání daňového přiznání (dodatečného daňového přiznání) nemůže být ve smyslu § 47 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, úkonem, který by byl způsobilý prodloužit lhůtu pro vyměření, resp. dodatečné stanovení daně, neboť je pojmově vyloučeno, aby byl daňový subjekt zpraven o svém vlastním úkonu. Zákon spojuje tyto účinky pouze s úkony správce daně, nikoli s úkony daňového subjektu.

6 A 15/2001

K přechodu práv k ochranné známce ve smyslu § 16 odst. 5 zákona č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách, dochází již v okamžiku stanoveném zvláštními právními předpisy, např. smrtí zůstavitele či zánikem právnické osoby. Zápis přechodu ochranné známky do rejstříku ochranných známek má pouze deklaratorní

1 Afs 154/2004

Přestože se daňová povinnost spolupracující osoby podle § 13 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, zcela odvíjí od poměru příjmů a výdajů zjištěných u hlavního daňového subjektu, má spolupracující osoba stejná procesní práva a povinnosti jako hlavní daňový subjekt sám.

1 Ads 20/2003

Aby bylo dostáno elementárním principům aritmetického paradigmatu, musí být příslušné nositelce důchodového pojištění krajským soudem optikou příslušného ustanovení jednoduchého práva též naznačeno, jakými numerickými modalitami má být dospěno k předmětnému resultátu na multiplikačním půdorysu (in concreto

5 A 127/2002

I. „Nemožnost zjednat nápravu v odvolacím řízení“ ve smyslu § 62 odst. 1 písm. c) správního řádu je nemožností v objektivním smyslu. Pro povolení obnovy řízení z tohoto důvodu není určující, zda v odvolacím řízení byla náprava skutečně zjednána, ale rozhodující je to, zda nesprávný postup správního orgánu bylo či nebylo možno uplatnit nejpozději odvoláním. II. Skutečnost, že důkaz byl opatřen nezákonným způsobem, ještě neznamená, že takový důkaz je nepravdivý ve smyslu § 62 odst. 1 písm. e) správního řádu. Důvodně tvrzenou nezákonnost důkazů, o které se rozhodnutí opírá, vyšlou najevo po právní moci rozhodnutí, lze však považovat za důvod obnovy řízení podle § 62 odst. 1 písm. a) správního řádu; „novou skutečností“ by tu byla právě nově najevo vyšlá nezákonnost získání důkazu. Jestliže však účastník řízení již v době řízení o věci samé znal skutkové okolnosti, o které opírá pozdější tvrzení o nezákonnosti použitých důkazů, nejde o skutečnosti nové; takový důvod proto nemůže být důvodem obnovy řízení ani podle § 62 odst. 1 písm. a) správního řádu. K nápravě právních vad pravomocného rozhodnutí slouží jiné instituty správního řádu.

4 Azs 467/2004

I. Uvede-li žadatel o udělení azylu v průběhu správního řízení skutečnosti, jež by mohly nasvědčovat závěru, že opustil zemi původu pro některý z důvodů uvedených v § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je povinností správního orgánu vést zjišťování skutkového stavu takovým způsobem, aby byly odstraněny nejasnosti o žadatelových skutečných důvodech odchodu ze země původu. II. Nelze odmítnout žadatelku o udělení azylu přicházející ze země, kde v období nepokojů následujících po válečném konfliktu došlo k institucionálnímu zhroucení (Irák), jenom proto, že vyhledává klid a bezpečí, aniž by bylo dostatečným způsobem zjištěno, zda v pozadí jejích obav není ukrytá některá ze skutečností, pro niž by bylo možno ve smyslu § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, azyl udělit. Nedostatek skutkových zjištění ohledně možného náboženského motivu zabití žadatelčiných rodičů (sunnitů) osobami šíitského vyznání, které nepochybně vyvolává i možné ohrožení žadatelky, přitom nelze odstranit ani případným poukazem na její vyjádření, že neměla ve své vlasti problémy (před onou událostí) kvůli své rase, národnosti či náboženství, pokud Irák opustila necelý měsíc poté, co k vraždě rodičů došlo, a pokud se po celou tuto dobu ukrývala.

2 Afs 202/2004

Pokud správce daně obdržel omezenou plnou moc (§ 17 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) teprve po vydání a odeslání platebních výměrů, avšak ještě před jejich doručením daňovému subjektu, zvolenému zástupci se tyto výměry již nedoručují. Právně rozhodným okamžikem pro běh odvolací lhůty a pro nabytí právní moci těchto výměrů je jejich doručení daňovému subjektu.

2 As 4/2005

Je-li z listinných důkazů předložených žalobcem dostatečným způsobem zřejmé, že došlo k přerušení dodávek energie, a nejedná se přitom o žádný z případů uvedených v § 76 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, není třeba, aby Státní energetická inspekce prováděla další důkazy navržené žalobcem, které by navíc tuto skutečnost nemohly žádným způsobem zpochybnit. Uvedené zjištění postačuje pro uložení pokuty podle § 90 odst. 1 písm. a) energetického zákona za porušení povinnosti držitele licence zajišťovat spolehlivou a trvale bezpečnou dodávku energie ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) tohoto zákona.

1 Azs 158/2004

Je-li rozhodnutí o rozkladu opatřeno otiskem úředního razítka Ministerstva vnitra, jehož vrcholným představitelem je ministr vnitra, který napadené rozhodnutí vydal a podepsal, pak jsou splněny v tomto ohledu požadavky § 47 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, na náležitosti správních rozhodnutí.

3 Ads 57/2004

Podá-li pojištěnec žádost o částečný invalidní důchod a ve správním řízení je zjištěna pouze jeho částečná, a nikoliv plná invalidita, nositel pojištění nepochybí, pokud rozhodne pouze o přiznání částečného invalidního důchodu a neučiní žádný výrok o nároku na plný invalidní důchod (§ 86 odst. 3 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení). Za této situace nemůže pojištěnec v žalobě účinně namítat, že splňuje podmínky pro přiznání plného invalidního důchodu.

7 Afs 32/2003

I. Poplatník má právo zvolit si způsob uplatnění výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Zvolí-li si však jednu z přípustných možností, nelze ji již ve stejném zdaňovacím období měnit za možnost jinou. Zjistí-li poplatník, který za určité zdaňovací období uplatnil výdaje paušálním procentem z příjmů dle § 7 odst. 9 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, že jeho daňová povinnost měla být vyšší, je povinen podat podle § 41 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, dodatečné daňové přiznání; správnou výši výdajů přitom upraví vzhledem k vyšším příjmům výpočtem dle § 7 odst. 9 zákona o daních z příjmů. II. Dodatečným daňovým přiznáním lze opravit chybu v údajích řádného daňového přiznání, pokud daňový subjekt zjistí, že jeho daňová povinnost měla být vyměřena v jiné výši. Jeho prostřednictvím však nelze měnit způsob výpočtu daňového základu, který byl proveden správně, ohledně nějž však v budoucnu vyšlo najevo, že by pro daňový subjekt bylo výhodnější využít při jeho výpočtu jiného způsobu. Taková daňová optimalizace není v žádném případě účelem dodatečného daňového přiznání.

5 Afs 172/2004

Rozhodnutí, jímž správní orgán nevyhověl žádosti o zrušení povinnosti srážet zajištění daně podle § 38e zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. a je ze soudního přezkumu vyloučeno podle § 70 písm. a) s. ř. s. K zásahu do práv může dojít teprve v důsledku rozhodnutí o vyměření daně po skončení zdaňovacího období.

5 Azs 120/2005

Tzv. politika jednoho dítěte uplatňovaná čínskou vládou v sobě obsahuje na straně jedné právo státu na regulaci porodnosti, na druhé straně může být podle okolností považována za pronásledování ve smyslu § 2 odst. 6 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.

2 As 43/2004

I. Ze zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, výslovně nevyplývá, že kontrolovaná osoba musí být vždy fyzicky přítomna provádění kontroly. Skutečná kontrola má totiž význam a smysl pouze tehdy, pokud se minimalizuje riziko manipulace s objektem kontroly. Trvání na osobní účasti kontrolované osoby ve všech případech by proto mohlo vést k tomu, že by prováděná kontrola nesplnila svoji zamýšlenou funkci. II. Provádění kontroly u podnikatele nepředstavuje zásah do jeho osobnostních práv (čl. 10 Listiny základních práv a svobod), nýbrž je projevem dozoru nad dodržováním podmínek a omezení pro výkon určitých činností podle čl. 26 odst. 2 Listiny. III. Pokud zákon definuje pojem „krmiva“ jako produkty určené pro výživu zvířat [§ 2 písm. a) zákona č. 91/1996 Sb., o krmivech], je zcela nemyslitelné či přinejmenším nepravděpodobné za krmiva považovat např. extra

2 Aps 3/2004

I. Z ustanovení § 85 s. ř. s. plyne, že ve vztahu mezi žalobou proti rozhodnutí a žalobou proti nezákonnému zásahu správního orgánu má primát žaloba proti rozhodnutí a možnost úspěšně podat žalobu proti nezákonnému zásahu nastupuje teprve tehdy, pokud žaloba proti rozhodnutí nepřipadá v úvahu. Účastník řízení tedy nemůže volit, kterou z těchto žalob bude považovat za výhodnější a které řízení bude žalobou iniciovat. II. Pokud Nejvyšší správní soud akceptoval příslušnost soudu činného ve správním soudnictví ve věcech přezkumu rozhodnutí správního orgánu o opravě údajů v katastrálním operátu podle § 8 zákona ČNR č. 344/1992 Sb., katastrálního zákona, je tím zároveň vysloveno, že v takovém správním řízení se rozhoduje o veřejných subjektivních právech fyzických i právnických osob ve smyslu § 2 s. ř. s. V opačném případě by příslušnost správních soudů postrádala jakékoliv racionální opodstatnění.

5 Afs 152/2004

Posuzoval-li správce daně nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve smyslu § 19 odst. 3 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, měl se zabývat pouze tím, zda plnění daňového subjektu spadá pod pojem reprezentace ve smyslu § 25 odst. 1 písm. t) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, na který citované ustanovení odkazuje, a nikoli otázkou daňové uznatelnosti výdaje ve smyslu § 24 tohoto zákona. Tuto otázku totiž musí mít již vyřešenu, neboť nevyloučil zdanitelné plnění podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty.

2 As 11/2005

Zjistí-li krajský soud, že žaloba byla podána opožděně, odmítne ji podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a to bez ohledu na to, že již případně provedl procesní úkony směřující k rozhodnutí o věci samé.

2 Afs 13/2005

I. Nesprávné vymezení rozsahu skutečností, které je daňový subjekt v daňovém řízení povinen prokázat podle § 31 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je vadou řízení před správním orgánem spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. II. Relativní neplatnost určitého soukromoprávního úkonu je z hlediska určení okruhu skutečností, které je daňový subjekt v daňovém řízení podle § 31 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, povinen prokázat, relevantní

2 Azs 343/2004

V případě rozporu mezi ustanoveními čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb.) a § 91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, má aplikační přednost čl. 33 odst. 1 Úmluvy. Pokud je však zjevné, že konkrétní žadatel o azyl nemůže být uprchlíkem typicky proto, že neuvádí žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování, není k takové aplikační přednosti důvod, neboť na takovou osobu čl. 33 odst. 1 Úmluvy nedopadá.

3 Azs 187/2005

I. Rozhodnutí o ustanovení advokáta stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti není rozhodnutím, jímž se ve smyslu § 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. pouze upravuje vedení řízení; kasační stížnost ustanoveného advokáta proti takovému rozhodnutí je proto přípustná. II. Rozhodne-li o žádosti stěžovatele o ustanovení advokáta soudní tajemnice, je toto rozhodnutí zmatečné ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro nesprávné obsazení soudu (§ 6 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy).

5 Afs 155/2004

Sama skutečnost, že u správce daně byly uloženy dvě platné neomezené plné moci udělené postupně dvěma zástupcům k zastupování daňového subjektu a správce daně neřešil otázku, kdo je oprávněným zástupcem, ač tak ve smyslu § 10 odst. 3 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, učinit měl, nemůže být považována za vadu řízení, jež by měla vliv na zákonnost rozhodnutí. Bylo-li z jednání a úkonů daňového subjektu v průběhu daňové kontroly zřejmé, že jednoznačně projevil svoji vůli být v řízení nadále zastupován novým zmocněncem, a činil-li veškeré faktické úkony pouze tento zástupce a daňový subjekt sám přitom žádný z těchto úkonů nezpochybnil, nelze se dovolávat neúčinnosti zastoupení ani samotných úkonů.

5 Afs 151/2004

I. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit. II. Veřejný zájem na výběru daní nelze v obecné rovině spatřovat pouze v zájmu státu, ale rovněž v potřebě spravedlivě vymezit práva a povinnosti osob, které daňová povinnost stíhá. Rozsah a obsah podmínek pro stanovení daní je přitom možno definovat jen zákonem, přičemž je třeba zachovat požadavek právní jistoty a předvídatelnosti aktů veřejné moci. III. Zaúčtoval-li daňový subjekt nepeněžitý vklad (řádně oceněný ve smyslu § 59 obchodního zákoníku) v souladu s účetními předpisy a následně jej při prodeji zboží uplatnil do daňových nákladů ve výši odpovídající znaleckému posudku, nelze dospět k závěru, že „krátil daň jiným způsobem“ (§ 23 odst. 10 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů).

2 Azs 134/2005

Důvody kasační stížnosti lze opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení před krajským soudem přípustně uplatněny (viz § 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), a tedy alespoň v základních rysech formulovány v žalobních bodech [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] obsažených v žalobě či jejím včasném rozšíření, a případně dále (i po uplynutí lhůty k podání či rozšíření žaloby) upřesněny či podrobněji rozvedeny, aniž by tím byly rozšiřovány. To platí jen za předpokladu, že uvedené právní či skutkové důvody mohl stěžovatel v žalobě či jejím včasném rozšíření uplatnit.

8 Afs 18/2005

Rozhodnutí orgánu státní finanční správy, jakkoli jeho náležitosti zákon (§ 32 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) vypočítává detailněji a důkladněji než obecný procesní předpis (správní řád), nejsou podrobeny přísnosti srovnatelné například s přísností směnečnou, a z práva také nelze dovodit formální zásadu sint, ut sunt, aut non

7 As 13/2005

Při posuzování, jestli písemná plná moc nebo ústní prohlášení účastníka o udělení plné moci (do protokolu) mají potřebné náležitosti, je třeba vzít především v úvahu, zda spolehlivě prokazují oprávnění označeného zástupce jednat za účastníka řízení. V případě, že je možné bez pochybností takové oprávnění dovodit z obsahu plné moci, popřípadě z okolností, za kterých byla písemná plná moc soudu doručena nebo za kterých bylo učiněno ústní prohlášení, nemají případné vady plné moci za řízení význam.

1 Afs 70/2004

I. Není-li zahájena a provedena daňová kontrola při zachování všech práv, která daňovému subjektu garantuje § 16 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nelze daňovému subjektu daň doměřit pouze na základě výsledků získaných při místním šetření. II. Je-li daňovému subjektu stanovena daň pomocí pomůcek, pak postup podle § 50 odst. 5 daňového řádu již neumožňuje odvolacímu orgánu doplňovat odvolací řízení tak, že uloží správci daně odstranit vady jeho řízení, které správce daně vzal za rozhodné pro stanovení daně za užití pomůcek.

Na 50/2005

I. Návrh na obnovu řízení proti rozsudku vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je nepřípustný (§ 114 odst. 1 s. ř. s. a contrario II. O návrhu na obnovu řízení podanému proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž bylo skončeno řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu zahájené před 1. 1. 2003, rozhodne tento soud (§ 132 ve spojení s § 113 s. ř. s.).

8 Ans 2/2005

Výkonem soudní moci je nejen přímé rozhodování soudu, ale i výkon takových činností, které sice nejsou přímou jurisdikční činností, nicméně jsou s jejím výkonem bezprostředně spjaty. Vydávání úředních potvrzení podle § 27 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, je aktem moci soudní, a proto se ho nelze domáhat prostřednictvím žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu [§ 79 odst. 1 a § 4 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].

3 Ads 33/2004

Usnesení soudu, kterým je v návaznosti na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci obnovy řízení ve smyslu trestního řádu vyslovena účast konkrétní osoby na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nenahrazuje splnění podmínky pro přiznání jednorázové peněžní částky podle § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., tj. zrušení rozhodnutí o věznění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.

2 Afs 187/2004

Povinnost zaplatit soudní poplatek plyne z procesního postavení účastníka řízení, který činí úkon poplatku podléhající. Zaplacení soudního poplatku ovšem není úkonem, který má osobně vykonat účastník řízení; je-li účastník řízení zastoupen, výzva k zaplacení soudního poplatku se proto doručuje podle § 42 odst. 2 s. ř. s. pouze jeho zástupci. Za stávající úpravy správního soudnictví není tímto postupem omezen přístup k soudu.

7 Azs 101/2005

Za neodstranitelnou překážku řízení ve smyslu § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nelze považovat to, že účinky napadeného správního rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění již vůči žalobci nepůsobí. Z platné právní úpravy nelze dovodit, že ukončení zajištění cizince je důvodem pro ukončení soudního řízení o žalobě, jíž se cizinec dotčený takovým správním rozhodnutím domáhá soudní ochrany. Pravomocné správní rozhodnutí stále existuje, může být nezákonné z důvodů namítaných v žalobě, a proto nelze přezkum takového správního rozhodnutí odmítnout; tento postup by představoval odepření práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

4 As 27/2004

Správní orgán, jehož rozhodnutí o uložení pokuty vázané na subjektivní a objektivní lhůtu bylo soudem zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, může ve věci znovu meritorně jednat jen tehdy, pokud ještě neuplynula subjektivní, popř. objektivní lhůta k uložení pokuty.**) Jinak musí řízení o uložení pokuty zastavit podle § 30 správního řádu.

6 Ads 24/2004

Ustanovení § 40 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, se pro zápočet dob pojištění rozhodných pro vznik nároku na plný invalidní důchod použije pouze v případě, že jde o zápočet doby studia po ukončení povinné školní docházky do 18. roku věku získané po 31. 12. 1995 za podmínky, že tato doba spadá do desetiletého období před vznikem plné invalidity, jde-li o pojištěnce staršího 28 let.

3 Azs 206/2005

Zemře-li stěžovatel v průběhu řízení o kasační stížnosti ve věci azylu, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jelikož se přezkoumávané rozhodnutí týká osobního statusu, u něhož z povahy věci nepřichází v úvahu procesní nástupnictví, nastal úmrtím stěžovatele – a tedy ztrátou způsobilosti být účastníkem řízení – neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro který není možné v řízení pokračovat.

3 Azs 196/2005

Bylo-li nutné kasační stížnost ve věci azylu doplnit v osobní součinnosti se stěžovatelem, aby ji bylo možno projednat, avšak pobyt stěžovatele se po podání stížnosti stal neznámým, Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti zastaví podle § 33 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.

6 A 39/2001

I. Ministerstvo vnitra nebylo podle § 1 a § 4 odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, aktivně legitimováno k podání přihlášky ochranné známky, a nemohlo se tedy ani stát jejím majitelem, neboť nebylo podnikatelem ve smyslu obchodního zákoníku. I kdyby pojmy „podnikatel“, „podnikání“ v těchto ustanoveních byly vyloženy širším způsobem, nic by to neměnilo na tom, že jako ochrannou známku lze zapsat pouze takové označení výrobků nebo služeb, kterými se subjekt, jenž není podnikatelem ve smyslu obchodního zákoníku, účastní trhu, resp. soutěže na tomto trhu. II. Právo přednosti podle § 6 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách,**) vzniká podáním přihlášky ochranné známky splňující všechny náležitosti stanovené v § 5 odst. 1 téhož zákona,***) tj. teprve tehdy, když je daný návrh bezvadný, a to zásadně ex nunc III. Jestliže účastník řízení o přihlášce ochranné známky učinil předmětem správního řízení kombinovanou ochrannou známku, resp. slovní známku psanou jiným než běžně užívaným písmem [§ 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách****) ], nemůže Úřad průmyslového vlastnictví rozhodnout o zápisu takto přihlášené ochranné známky jako známky slovní.

8 As 10/2005

Soud ve správním soudnictví přezkoumá také ta rozhodnutí služebních funkcionářů, která sice nejsou výslovně uvedena ve výčtu ustanovení § 137 odst. 1 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ale jsou materiálně „rozhodnutími“ ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.

2 Afs 210/2004

Součástí kupní ceny, z níž se určuje základ daně z převodu nemovitostí [§ 10 písm. a) zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí], jsou veškerá finanční plnění sjednaná jako úhrada za prodávané nemovitosti, tedy i částka, kterou se kupující zavázala uhradit za prodávající jejich věřiteli.

4 As 23/2004

K podání žaloby ve věcech územní samosprávy směřující proti nezákonnému usnesení orgánu městské části hlavního města Prahy byla jak podle právní úpravy účinné k 31. 12. 2002, tak je i podle § 67 písm. a) s. ř. s. – s ohledem na dikci § 111 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze – oprávněna rada hlavního města Prahy, a nikoliv hlavní město Praha. Rada hlavního města Prahy je ve smyslu § 67 písm. a) s. ř. s. správním úřadem a uvedené ustanovení tomuto úřadu zakládá zvláštní procesní legitimaci k podání žaloby ve správním soudnictví.

7 Afs 95/2004

I. Ustanovení § 55b odst. 6 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, které stanoví právo daňového subjektu podat odvolání proti rozhodnutí o výsledku přezkoumání, ani jiné ustanovení části páté tohoto zákona, neobsahuje vyjma lhůty odlišnou úpravu odvolacího řízení proti takovému rozhodnutí. II. Možnost podat odvolání dle § 55b odst. 6 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je proto nutno chápat jako subjektivní právo daňového subjektu na projednání věci ve dvou instancích i v případě rozhodnutí správce daně o výsledku přezkoumání dle § 55b tohoto zákona. Na odvolací řízení prováděné ministerstvem financí jakožto odvolacím orgánem se proto vztahují v plném rozsahu ustanovení § 48 až § 50 citovaného zákona, upravující odvolací řízení.

2 Afs 24/2005

Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.

3 As 53/2004

Písemné vyhotovení správního rozhodnutí, jímž je účastníkovi řízení uložena pokuta a ochranné opatření z důvodu spáchání správního deliktu, není správním úkonem, kterým by bylo účastníkovi řízení ukládáno něco osobně ve správním řízení vykonat ve smyslu § 25 odst. 1 věty druhé správního řádu; je-li účastník v řízení zastoupen na základě generální plné moci, doručuje se takové rozhodnutí v souladu s § 25 odst. 1 větou první správního řádu pouze zástupci účastníka řízení a jen toto doručení má pak účinky řádného oznámení rozhodnutí ve smyslu § 51 odst. 1 správního řádu.

5 Azs 94/2005

Správní vyhoštění nemá trestní charakter ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod po přijetí Protokolu č. 7 (čl. 1), ale je svou povahou specifickým preventivním opatřením v oblasti kontroly přistěhovalectví. Proto ani podstatné zkrácení lhůty pro podání žaloby proti správnímu rozhodnutí o vyhoštění v § 172 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, na deset dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni nelze považovat za projev diskriminace vůči cizincům.

3 Azs 103/2005

Jestliže krajský soud provádí dokazování (§ 77 odst. 1 s. ř. s.), je povinen nařídit jednání, a to i tehdy, pokud účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím o věci samé bez nařízení jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Provedl-li krajský soud dokazování listinnými důkazy (nadto v situaci, kdy si sám opatřil neověřený překlad cizojazyčných listin) bez nařízení jednání, trpí jeho rozhodnutí jinou vadou řízení před soudem, jež mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí a je důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

3 Azs 119/2005

I. Skutečnost, že zástupce stěžovatelky – advokát s procesní plnou mocí nepostupoval v řízení před krajským soudem podle jejích představ (zůstal nečinný), může založit odpovědnostní vztah mezi zmocněnkyní a jejím zástupcem; nemůže však založit důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. II. Povinnost soudu vyzvat stěžovatelku k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání, v jazyce, jemuž stěžovatelka rozumí, nemusí ani u cizinky vždy nezbytně znamenat nutnost překládat tuto výzvu do jejího mateřského jazyka. Tato povinnost vzniká pouze v případě, kdy soud zjistí, že účastník řízení neovládá jazyk, v němž se vede řízení. Pokud však stěžovatelka se soudem komunikovala v českém jazyce, o ustanovení tlumočníka nepožádala a i ze správního spisu vyplynulo, že česky rozumí, krajský soud nepochybil, pokud jí poučení podle § 51 s. ř. s. zaslal v českém jazyce.