Ústavní soud rozhodl dne 2. 2. 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci návrhu: A) T. R., B) nezl. T. R., C) nezl. B. R. a D) H. R., bez právního zastoupení, proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 0 P 35/2012 a rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 481/2015, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 21. 1. 2016 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, v němž se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených soudních rozhodnutí. Podání navrhovatelů nelze považovat za řádné, neboť trpí řadou formálních i obsahových nedostatků (§ 34, § 72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Zejména lze vytknout, že stěžovatelé nejsou právně zastoupeni advokátem, k podání nejsou přiloženy kopie napadených rozhodnutí obecných soudů a ústavní stížnost neobsahuje vylíčení skutkového a právního stavu předchozího řízení před obecnými soudy ani žádnou ústavněprávní argumentaci. Z několika desítek dalších řízení o ústavních stížnostech, které navrhovatelé vedli a vedou u Ústavního soudu, se zjišťuje, že vadný procesní postup volí opakovaně, ačkoli byli Ústavním soudem mnohokrát poučeni, jaké náležitosti vyžaduje zákon o Ústavním soudu pro řádné podání ústavní stížnosti a opakovaně byli bezvýsledně vyzýváni k odstranění vad svých podání (viz např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 588/14, II. ÚS 492/15, III. ÚS 1059/15, IV. ÚS 1520/15, IV. ÚS 1522/15, III. ÚS 2028/15, III. ÚS 2029/15, III. ÚS 2031/15, IV. ÚS 2030/15 a další).
Z evidenčních podkladů Ústavního soudu se zjišťuje, že nejméně v deseti případech byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost nebo pro neodstranění vady podání.
Obecně sice platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění nedostatků podání (jeho vad); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek (uvedené nedostatky) nezdaří odstranit.
Ústavní soud však již v celé řadě svých rozhodnutí opakovaně vyjádřil názor (srovnej např. usnesení ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 5/06, ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 987/09, ze dne 18. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 1361/10, ze dne 18. 5. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1273/10 a ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. III. ÚS 3359/11 a řadu dalších, dostupných na http://nalus.usoud.cz), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení, resp. o povinnosti předložit rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práv navrhovatele dostávalo navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řízeních předchozích. Jestliže tedy Ústavní soud vychází ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnutá informace byla navrhovatelům a jejich právnímu zástupci objektivně způsobilá zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním, jeví se setrvání na požadavku dalšího (opětovného) poučení, pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.
I v této věci se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem návrh bez jednání odmítl pro neodstranění vad návrhu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj