Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o návrhu stěžovatelů 1) Bc. L. R. a 2) T. R., takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 20. 8. 2019 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání označené jako ústavní stížnost, z něhož ovšem není zřejmé, proti čemu konkrétně brojí.
Toto podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou procesních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), zejména z něj není patrno, čeho se stěžovatelé domáhají, není zde obsažena žádná ústavněprávní argumentace a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatelé nejsou zastoupeni advokátem (§ 30, § 31 cit. zákona). K ústavní stížnosti nebylo rovněž doloženo (případné) napadené rozhodnutí (§ 72 odst. 6 cit. zákona). Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení se v poslední době oběma stěžovatelům dostalo opakovaně dokonce v několika desítkách řízení. Na tyto výzvy však stěžovatelé nereagovali tak, že by vytčené vady odstranili, a proto musely být podané ústavní stížnosti odmítnuty pro nesplnění podmínek řízení, a tedy jako věcně neprojednatelné. Rovněž v nyní posuzovaném návrhu stěžovatelé sice žádají o "prodloužení lhůty k právnímu doplnění", nicméně v minulosti byli již mnohokrát poučeni o všech podstatných podmínkách řízení a zejména o okolnosti, že Ústavní soud není oprávněn stěžovatelům ustanovit zástupce; k použitelnosti ustanovení § 30 o. s. ř. lze pro stručnost poukázat např. na usnesení ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 1384/07. Navzdory této okolnosti nicméně ani nadále nevyvíjeli žádné procesní úsilí k tomu, aby tato další ústavní stížnost byla věcně projednatelná, tzn. např. nedoložili, že by vyslyšeli dřívější výzvy zdejšího soudu a požádali o určení právního zástupce Českou advokátní komoru. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelům zásadu, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud (stejně jako v řízeních o jiných ústavních stížnostech stěžovatelů - viz kupř. usnesení ze dne 7. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1556/17, ze dne 4. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 916/18, ze dne 18. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1847/18, ze dne 11. 9. 2018 sp. zn. III. ÚS 2424/18, ze dne 11. 9. 2018 sp. zn. III. ÚS 2923/18, ze dne 11. 9. 2018 sp. zn. III. ÚS 2343/18, ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 199/19, ze dne 13. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 773/19, ze dne 15. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 1512/19 a další) přiměřeně použil ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj