Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu P. Č., směřujícího proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. ledna 2014 č. j. 2 As 105/2013-12, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
V návrhu, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 18. 3. 2014, navrhovatel požaduje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť jím mělo být protiústavně zasaženo do jeho práva na soudní ochranu a práva na právní pomoc. Ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o kasační stížnosti stěžovatele (v řízení před Nejvyšším správním soudem "žalobce") proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2013 č. j. 6 A 137/2011-65. Městský soud v Praze v řízení, v němž rozhodoval o stěžovatelově žalobě proti rozhodnutí žalované České advokátní komory ze dne 7. 4. 2009 č. j. 720/09, kterým žalovaná rozhodla o určení advokáta žalobci, a o zrušení svého předcházejícího rozhodnutí ze dne 11. 5. 2009 č. j. 957/09, nepřiznal usnesením ze dne 7. 11. 2013 č. j. 6 A 137/2011 - 65, žalobci osvobození od soudních poplatků. Kasační stížnost byl rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. ledna 2014 č. j. 2 As 105/2013-12 zamítnuta jako nedůvodná podle § 110 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel při podání ústavní stížnosti nebyl (a není) zastoupen advokátem [viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a jeho podání vykazuje i další vady, není připojeno napadené rozhodnutí (srov. zákonné náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle § 34, § 72 zákona o Ústavním soudu). Z několika stovek řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel vede, (k dnešnímu dni je v rejstříku Ústavního soudu zapsáno cca 500 jím podaných ústavních stížností), se podává, že tento závadný postup, jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti, stěžovatel volí, ačkoli byl opakovaně poučen, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti (viz kupříkladu ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 424/09, sp. zn. I. ÚS 257/09, sp. zn. III. ÚS 765/09, sp. zn. I. ÚS 787/09, sp. zn. Pl. ÚS 5/09, sp. zn. III. ÚS 291/09, sp. zn. I. ÚS 467/09, sp. zn. I. ÚS 786/09, sp. zn. II. ÚS 3891/11, sp. zn. III. ÚS 3750/12, sp. zn. III. ÚS 4125/12 a desítky dalších). Poté, co byl stěžovatel opakovaně a bezvýsledně poučován o všech náležitostech ústavní stížnosti, je tudíž zjevně nadbytečné vyzývat jej k odstranění vad v nyní projednávané věci. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval stejně, jako v případě mnoha předchozích vadných návrhů stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2235/12, I. ÚS 1639/12, IV. ÚS 2540/12, I. ÚS 2783/12, III. ÚS 3750/12, III. ÚS 686/13) a za použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu projednávaný návrh bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2014 Jan Musil v. r. soudce zpravodaj