Ústavní soud rozhodl o návrhu 1) T. R., 2) nezl. T. R., 3) nezl. B. R., 4) H. R., proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 0 P 35/2012 a Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 484/2015, se žádostí o přednostní projednání věci, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
První navrhovatel se podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 1. 2016 domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Ve svém podání bez dalšího označuje jako stěžovatele i své nezletilé děti a paní H. R..
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána v rozporu s § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Navrhovatelé zejména nejsou zastoupeni advokátem, není přiloženo rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva (§ 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu) a návrh postrádá jakoukoli argumentaci.
Navrhovatelé 1) a 4) přitom byli v souvislosti s jejich předchozími podáními Ústavnímu soudu již vícekrát vyzýváni k odstranění vad podání s patřičným poučením o náležitostech ústavní stížnosti, včetně nutnosti být v řízení zastoupeni advokátem, i o případných následcích neodstranění vytčených vad podání (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 1520/15, IV. ÚS 588/14, II. ÚS 70/15, II. ÚS 492/15, III. ÚS 1521/15 a další).
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a o dalších náležitostech návrhu dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve více případech předchozích (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 109/14, I. ÚS 2790/14, II. ÚS 3270/14, I. ÚS 3557/13, IV. ÚS 1836/10, III. ÚS 2371/10, IV. ÚS 29/08, IV. ÚS 3408/14 a další). Účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem.
Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým. Ostatně tímto způsobem již Ústavní soud postupoval ve věci navrhovatele sp. zn. IV. ÚS 2113/15, I. ÚS 242/16, IV. ÚS 241/16 a dalších.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že pokud by první navrhovatel, tj. otec nezletilých dětí a čtvrtá navrhovatelka (babička) zamýšleli podat ústavní stížnost ve prospěch nezletilých dětí, resp. za účelem ochrany jejich základních práv a svobod ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nebyli by v této pozici k podání ústavní stížnosti legitimováni. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na závěry obsažené ve věcech týchž navrhovatelů vedených pod sp. zn. II. ÚS 452/15, III. ÚS 1521/15, IV. ÚS 1522/15.
Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2016
JUDr. Vladimír Sládeček soudce zpravodaj