Účelem řízení o souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem je preventivně eliminovat riziko, že Česká republika převezme mezinárodní závazek, který by byl v rozporu s ústavním pořádkem, resp. odstranit pochybnosti o souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem ještě předtím, než se smlouva stane pro Českou republiku mezinárodněprávně a uvnitř ČR závaznou, neboť poté jsou možnosti řešení jejího konfliktu s ústavním pořádkem výrazně omezeny. V řízení o kontrole norem, stejně jako v řízení o preventivní kontrole mezinárodních smluv nepostačuje, aby navrhovatel toliko označil rozpor konkrétních ustanovení s ústavním pořádkem, ale stíhá jej též povinnost uvést i důvod namítané protiústavnosti. Lze proto připustit přezkum mezinárodní smlouvy jako celku, pokud ovšem sou navrhovatelem v tomto směru vzneseny relevantní ústavněprávní argumenty. Za situace, kdy právní úprava stanoví pouze počátky lhůt, v nichž se aktivně legitimované subjekty mohou obracet na Ústavní soud a kdy není explicitně stanoven jejich konec, je třeba vyjít z toho, že návrh je třeba učinit bez zbytečného odkladu. Doba mezi vznikem aktivní legitimace a podáním návrhu v řádu měsíců, nikoliv týdnů tomuto požadavku neodpovídá. Suverenita státu není v moderním demokratickém právním státě účelem sama o sobě, nýbrž je prostředkem k naplňování základních hodnot, na kterých konstrukce demokratického právního státu stojí. Přenesení určitých kompetencí suveréna, které vyvěrá z jeho svobodné vůle, které bude vykonáváno za jeho účasti a předem dohodnutým způsobem, není oslabením svrchovanosti, ale může naopak ve svých důsledcích znamenat její posílení ve společném postupu integrovaného celku. Nález a řízení před Ústavním soudem Plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 3. listopadu 2009 v řízení podle čl. 87 odst. 2 Ústavy o souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem, zahájeném na návrh skupiny senátorů vyslovilo, že Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství (dále jen „Lisabonská smlouva“) jako celek, resp. čl. 7, čl. 8, čl. 9, čl. 10 odst. 1, čl. 13 odst. 1, čl. 14 odst. 2, čl. 17 odst. 1 a 3, čl. 19 odst. 1, čl. 20, čl. 21 odst. 2 písm. h), čl. 42 odst. 2, čl. 47 a čl. 50 odst. 2 až 4 obsažené ve Smlouvě o Evropské unii, a čl. 3, čl. 78 odst. 3, čl. 79 odst. 1 a čl. 83 obsažené ve Smlouvě o fungování Evropské unie, jakož i ratifikace Lisabonské smlouvy nejsou v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Ústavní soud současně odmítl návrh na posouzení souladu Smlouvy o Evropské unii jako celku a Smlouvy o založení Evropského společenství jako celku a návrh na posouzení souladu čl. 2, čl. 4 a čl. 216 Smlouvy o fungování EU. Stejně tak byl odmítnut návrh, aby Ústavní soud konstatoval, že „rozhodnutí hlav států nebo předsedů vlád zasedajících v Evropské radě ve vztahu k obavám irského lidu týkajícím se Lisabonské smlouvy, kterým ve dnech 18. a 19. června 2009 doplnila některá ustanovení Lisabonské smlouvy, je mezinárodní smlouvou podle článku 10a Ústavy a jako takové vyžaduje souhlas obou komor Parlamentu daný ústavní většinou, jinak není ve vztahu k České republice aplikovatelné“, a návrh, aby Ústavní soud s tímto návrhem na zahájení řízení o souladu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství s ústavním pořádkem spojil návrh skupiny senátorů na zrušení vybraných ustanovení jednacích řádů obou komor Parlamentu, vedený pod sp. zn. Pl. ÚS 26/09. Navrhovatelé ve svém návrhu a jeho několikerých doplněních zaměřili své argumenty jednak proti Lisabonské smlouvě jako celku a dále vůči konkrétním ustanovením novelizovaným Lisabonskou smlouvou. 1. Předně tvrdili, že Lisabonská smlouva je v rozporu s charakteristikou ČR jako právního státu, neboť jako celek nevyhovuje požadavkům dostatečné srozumitelnosti a přehlednosti právního předpisu (především s ohledem na absenci autentického znění a rozsah změn, které zavádí) a potenciálně je v rozporu se zákazem retroaktivity (s ohledem na možnost orgánů EU provádět dodatečně změny za účelem napravení chyb v textu smlouvy). 2. Požadavkům dostatečné srozumitelnosti pak dle navrhovatelů nevyhovují některá konkrétní ustanovení smlouvy, a to čl. 7 a 8 SEU týkající se sistace členských práv a sousedských vztahů, neboť používají velmi obecných slovních spojení. 3. Dále navrhovatelé argumentovali, že vymezené cíle EU odporují principu politické neutrality, neboť předem omezují možná rozhodnutí většiny. 4. Specificky cíl v podobě vzniku společné evropské obrany a konkrétní ustanovení vážící se k naplnění tohoto cíle (čl. 42 odst. 2 SEU, čl. 2 odst. 4 SFEU) jsou dle navrhovatelů v rozporu se zachováním státní suverenity, neboť vlastní obrana je pravomocí, která musí vždy zůstat svrchovanému státu. 5. Dále navrhovatelé zpochybnili čl. 10 SEU týkající se zastupitelské demokracie jako principu fungování EU. Dle navrhovatelů má-li EU zůstat mezinárodní organizací, nemůže být založena na zastupitelské demokracii, ale na svrchované rovnosti členských států. 6. Čl. 17 odst. 1 a 3 SEU, upravující výběr členů Komise a stanovící, že členové jsou vybíráni podle celkové způsobilosti a evropanství, se pak dle navrhovatelů příčí zásadě zákazu vázat stát na určitou ideologii, zákazu diskriminace a právu na přístup občanů k voleným a veřejným funkcím za rovných podmínek. Toto ustanovení dle navrhovatelů brání každému, kdo by měl nekonformní názory na evropskou integraci, aby se stal členem Komise. 7. Navrhovatelé se zaměřili též na čl. 20 SEU upravující posílenou spolupráci mezi členskými státy. V této úpravě shledávají rozpor s principem vlády lidu a svrchovanosti ČR. 8. Rovněž úprava vystoupení členského státu z EU je dle navrhovatelů v rozporu s principem svrchovanosti a legitimního očekávání a odporuje též čl. 10a Ústavy, který se týká přenosu pravomocí, a to s ohledem na neurčitost budoucích podmínek vystoupení. Určitý musí být jak přenos pravomocí, tak i způsob zpětvzetí přenesených pravomocí na národní úroveň. Takové zpětvzetí nesmí podléhat souhlasu ze strany EU. 9. V doplnění návrhu pak navrhovatelé nad rozsah uvedeného zpochybnili zejména ústavní konformitu úpravy sdílených a výlučných pravomocí dle čl. 3 a 4 SFEU. 10. Doplnění návrhu navrhovatelé přednesli také v průběhu ústního jednání dne 27. 10. 2009. Poslanecká sněmovna vyjádřila prostřednictvím svého předsedy přesvědčení, že Ústavní soud již v předchozím nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/08 dospěl k závěru, že ratifikací Lisabonské smlouvy nebude dotčen ústavní pořádek a opačný závěr by vyvolával nejasnosti ohledně tohoto předchozího rozhodnutí. Senát se k návrhu vyjádřil v tom smyslu, že jeho většinový názor byl určen tím, že dal k ratifikaci souhlas usnesením ze dne 6. 5. 2009. Vláda se s jednotlivými argumenty navrhovatelů ve svém vyjádření neztotožnila. Prezident republiky ve vyjádření snesl polemiku s předchozím nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/08 a ztotožnil se s argumenty a návrhy skupiny senátorů.

Usnesení3. 11. 2009

II. ÚS 2119/09

Usnesení3. 11. 2009

IV. ÚS 2768/08

IV. ÚS 2230/09

I. ÚS 2038/08

I. ÚS 1998/09

I. ÚS 2572/09

IV. ÚS 2327/09

III. ÚS 2154/08