Ústavní soud

II. ÚS 75/23

III. ÚS 397/23

IV. ÚS 255/23

III. ÚS 302/23

III. ÚS 481/23

IV. ÚS 3495/22

IV. ÚS 353/23

II. ÚS 107/23

III. ÚS 1423/22

III. ÚS 177/23

IV. ÚS 3160/22

III. ÚS 14/23

III. ÚS 2675/22

IV. ÚS 347/23

II. ÚS 1845/22

III. ÚS 494/23

IV. ÚS 3544/22

II. ÚS 367/23

II. ÚS 408/23

II. ÚS 1341/22

III. ÚS 395/23

II. ÚS 282/23

II. ÚS 3485/22

IV. ÚS 3605/22

IV. ÚS 449/23

III. ÚS 3576/22

III. ÚS 456/23

III. ÚS 277/23

IV. ÚS 354/23

IV. ÚS 923/21

II. ÚS 357/22

Výklad § 154 odst. 2 trestního řádu, podle něhož přiznání náhrady nákladů spojených s účastí poškozeného v trestním řízení brání jejich neúčelnost, je v rozporu se základním právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Adhezní řízení a řízení o nároku na pojistné plnění dle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla jsou dvě samostatná řízení. Právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny brání trestním soudům, aby poškozeným zcela upřely náhradu nákladů spojených s jejich účastí v trestním řízení, resp. se zastoupením zmocněncem, z důvodu, že náhrada nákladů spojených s právním zastoupením byla už přiznána v řízení o pojistné plnění.

IV. ÚS 486/23

III. ÚS 3478/22

III. ÚS 345/23

III. ÚS 36/23

III. ÚS 299/23

IV. ÚS 417/23

IV. ÚS 2161/22

III. ÚS 226/23

IV. ÚS 2210/22

IV. ÚS 192/23

Rozhodne-li Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení ve zjevném rozporu s kogentním ustanovením § 202 odst. 1 věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zasáhne tím do práva insolvenčního správce na ochranu vlastnického práva podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

III. ÚS 419/23

III. ÚS 127/23

IV. ÚS 92/23

Ve sporu o nároku podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, v němž je účastníkem fyzická osoba v postavení spotřebitele a v němž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, je dovolání přípustné, neboť jde o tzv. spotřebitelský vztah. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání v takovém sporu podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, pro nepřípustnost, poruší právo dovolatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 1 větou první Listiny.

IV. ÚS 3422/22

IV. ÚS 3091/22

III. ÚS 212/23

III. ÚS 3371/22

IV. ÚS 297/23

IV. ÚS 2345/22