Ústavní soud

II. ÚS 189/21

I. ÚS 114/21

I. ÚS 2449/20

Soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, nemá žádnou diskreci ohledně postupu podle čl. 19 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000. Pravidla o přerušení a případném prohlášení nepříslušnosti mají imperativní charakter. Rozhodnout o své příslušnosti může pouze a jedině soud, který zahájil řízení jako první. Soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, je pak rozhodnutím prvního soudu vázán a zásadně nesmí přezkoumávat jeho správnost či zákonnost.

I. ÚS 3594/20

II. ÚS 1090/20

I. ÚS 3295/20

I. ÚS 127/21

I. ÚS 3189/20

I. ÚS 3608/20

II. ÚS 65/21

II. ÚS 187/20

II. ÚS 3615/20

II. ÚS 3534/20

II. ÚS 2927/20

III. ÚS 240/21

II. ÚS 266/21

I. ÚS 177/21

I. ÚS 235/21

IV. ÚS 3232/20

I. ÚS 3391/20

IV. ÚS 2443/20

III. ÚS 34/21

I. ÚS 234/21

III. ÚS 159/21

III. ÚS 3182/20

IV. ÚS 3076/20

Nezohlední-li obecné soudy skutečnost, že dehonestující výrok pronesený prezidentem republiky neměl souvislost s jeho činností, a rozhodnou o povinnosti státu odčinit újmu na osobnostních právech jiného způsobenou výrokem, za který prezident odpovídá sám jako soukromá osoba, porušují právo státu na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny, neboť státu ukládají učinit něco, co mu zákon neukládá, tj. odčinit újmu za jednání, za něž neodpovídá. Návrh a řízení před Ústavním soudem Na návrh stěžovatelky České republiky - Ministerstva financí zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 2. února 2021 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2020 č. j. 30 Cdo 1877/2020-183, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2020 č. j. 11 Co 369/2019-119 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. května 2019 č. j. 31 C 1/2018-85, a to pro rozpor s čl. 2 odst. 3 a s čl. 36 odst. 1 Listiny.

III. ÚS 2912/20

Zákonem stanovená možnost neodůvodnit soudní rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku za současného vyhoštění podle § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu musí být interpretována restriktivně; lze ji využít v případech, je-li žadateli vyhovováno, vznáší-li žadatel irelevantní argumenty nebo je-li jeho podání opakované či neodůvodněné. Vznáší-li však žadatel relevantní argumenty odůvodňující upuštění od výkonu zbytku trestu za současného vyhoštění, soud se s nimi musí – byť stručně – vypořádat a žadateli je sdělit, jinak poruší právo žadatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. ÚS 2221/20

III. ÚS 145/21

III. ÚS 2567/20

III. ÚS 3383/20

III. ÚS 37/21

I. ÚS 3310/20

II. ÚS 147/21

I. ÚS 3472/20

I. ÚS 3005/20

IV. ÚS 2984/20

III. ÚS 3490/20

IV. ÚS 217/21

I. ÚS 3329/20

IV. ÚS 3254/20

I. ÚS 3429/20

IV. ÚS 3353/20

III. ÚS 3042/20

IV. ÚS 2271/20

IV. ÚS 3191/20

I. ÚS 3135/20

I. ÚS 2825/20

IV. ÚS 29/21

Pl. ÚS 44/17

Požadavek odlišení zásad poměrného zastoupení podle čl. 18 odst. 1 Ústavy České republiky a zásad většinového systému (čl. 18 odst. 2 Ústavy) je požadavkem ústavním (normativním), proto se nelze při přezkumu ústavnosti zákonné úpravy voleb do Poslanecké sněmovny spokojit pouze s rozdíly plynoucími z povahy věci, nýbrž je třeba klást důraz na zajištění poměrnosti v úpravě organizace voleb podle čl. 20 Ústavy. Členění volebního území na různě velké volební kraje podle § 26 věty druhé volebního zákona (zákona č. 247/1995 Sb.) není samo o sobě neústavní. Tím je až skutečnost, že spolu s jinými prvky volebního systému porušuje princip rovnosti hlasů voličů a rovnosti šancí kandidujících politických stran jako nositelů práva na poměrné zastoupení. Politický systém České republiky je podle čl. 5 Ústavy ve spojení s čl. 22 Listiny základních práv a svobod založen na volné (svobodné) soutěži politických stran. Ústavní pořádek tak předpokládá zprostředkování názoru voličů nejen svobodnou volbou svých zástupců, nýbrž i formou výběru mezi programy a kandidáty politických stran. Z hlediska platného ústavního stavu jsou nositelem práva na poměrné zastoupení de lege lata kandidující politické strany, popř. jejich koalice. Pojem volné či svobodné soutěže nevylučuje hledání spojenců pro dosažení určitého cíle. Zatímco jsou politické strany chápány jako trvalá uskupení nejen pro volby, které se mají podle čl. 21 odst. 2 Listiny pravidelně opakovat, je naopak možné jejich volební spojenectví, a v dalších volbách již kandidovat společně nemusí. Jakkoli by bylo průhlednější i z hlediska volné (svobodné) soutěže podle čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny, kdyby se jí účastnily politické strany se svými volebními programy a kandidáty samy za sebe, nelze to považovat za jediné ústavně konformní uspořádání. Jde tak o tu část právní úpravy voleb a volebního práva podle čl. 20 Ústavy, která upravena být může, ale nemusí. Chce-li zákonodárce úpravou kandidování volebních koalic umožnit, aby se do Poslanecké sněmovny dostaly i volební strany, které nedosáhnou pěti procent platně odevzdaných hlasů, tak to musí zřetelně vyjádřit a umožnit to prokázat i za cenu značné komplikace a srozumitelnosti hlasování. Platná právní úprava postupu koalic do skrutinia podle § 49 odst. 1 písm. b) až d) volebního zákona je jako celek nepřiměřená (neproporcionální), nedůsledná, diskriminující a umožňující propadnutí ústavně relevantního počtu odevzdaných hlasů voličů v rozporu s čl. 2 odst. 1 Ústavy a čl. 21 odst. 1 Listiny.