Ústavní soud

IV. ÚS 3092/20

IV. ÚS 2841/19

Rozhodnutí, jímž bylo ve své podstatě rozhodnuto o nevině stěžovatele a kterým byla de facto napravena předchozí pochybení správního orgánu, spočívající v opakovaně nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, nelze klást k tíži stěžovatele, který nedostatečné zjištění předmětné rozhodné okolnosti namítal již od počátku řízení. Za období od zahájení správního řízení o správních deliktech by tedy stěžovateli měla být přiznána náhrada škody v podobě náhrady nákladů obhajoby, které mu v příčinné souvislosti s vedením řízení o správních deliktech vznikly, resp. náklady na právní zastoupení, které stěžovatel prokazatelně a nakonec i účelně vynaložil. Opačný postup znamená porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

IV. ÚS 3212/20

IV. ÚS 3077/20

IV. ÚS 2888/20

IV. ÚS 3065/20

IV. ÚS 3158/20

IV. ÚS 2822/20

IV. ÚS 3104/20

Pl. ÚS 108/20

IV. ÚS 3211/20

IV. ÚS 1833/20

IV. ÚS 3185/20

III. ÚS 3247/20

II. ÚS 2108/17

IV. ÚS 41/20

IV. ÚS 3173/20

II. ÚS 3116/20

Pl. ÚS 111/20

IV. ÚS 3319/20

III. ÚS 3258/20

III. ÚS 2843/20

III. ÚS 3412/20

I. ÚS 3322/20

II. ÚS 1916/20

Základní práva a svobody, jako je i právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, působí i v horizontálních vztazích (mezi soukromými osobami) tak, že prozařují normami podústavního práva. Zvláště při aplikaci korektivu dobrých mravů a funkčně obdobných ustanovení je třeba toto působení zohledňovat.

II. ÚS 65/20

Závažné duševní onemocnění je zřejmým příkladem v nálezu sp. zn. IV. ÚS 191/18 identifikované výjimky z obecného předpokladu procesního zavinění povinného spočívající v zásahu vyšší moci. Pokud obecné soudy shledají procesní zavinění zastavení neúspěšné exekuce u povinného stiženého duševní poruchou, ač tato způsobila jeho nemajetnost, poruší jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V případech, kdy obecné soudy dospějí k závěru o nezavinění povinného, není vyloučeno užít ve prospěch soudního exekutora druhou větu ustanovení § 89 exekučního řádu a oprávněnému stanovit povinnost uhradit mu (alespoň) účelně vynaložené výdaje.

II. ÚS 3197/20

II. ÚS 2446/19

II. ÚS 876/20

III. ÚS 3317/20

I. ÚS 3377/20

II. ÚS 2157/20

II. ÚS 2614/20

II. ÚS 3171/20

II. ÚS 2121/20

IV. ÚS 1660/20

IV. ÚS 1768/20

II. ÚS 2522/19

Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v otázce hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie, je tím založena přípustnost dovolání dle § 237 občanského soudního řádu, a odmítne-li přesto Nejvyšší soud takové dovolání jako nepřípustné, dopouští se tím porušení ústavně zaručeného základního práva dovolatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. ÚS 3219/20

II. ÚS 3368/20

II. ÚS 2868/20

II. ÚS 3408/20

III. ÚS 3007/20

IV. ÚS 3151/20

III. ÚS 3031/20

Nezbytným předpokladem a účelem práva na spravedlivý proces, a tedy i práva podat opravný prostředek (např. stížnost), je reálná možnost seznámit se s rozhodovacími důvody obsaženými v rozhodnutí.

I. ÚS 2393/19

I. ÚS 1065/20

Pl. ÚS 102/20

III. ÚS 3126/20

IV. ÚS 3178/20