Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek1× citováno

Spisová značka

10 As 136/2025

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 6. 8. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: BEJČKOVÁ MichaelaECLI:CZ:NSS:2026:10.As.136.2025.56
Další údaje
Předmět řízení: Kultura

Právní věta

Ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, které obsahovalo skutkové podstaty některých přestupků právnických nebo podnikajících fyzických osob na úseku státní památkové péče, bylo s účinností od 1. 7. 2023 zrušeno čl. V bodem 15 zákona č. 152/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění zákona č. 195/2022 Sb., a některé další související zákony[LV[LV].1]. Zanikla tak trestnost jednání, která naplňují znaky skutkových podstat přestupků obsažených v § 35 odst. 2 zákona o státní památkové péči ve znění účinném do 30. 6. 2023.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Rozsudek ze dne 6. 8. 2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Bejčkové a soudců Ondřeje Mrákoty a Vojtěcha Šimíčka ve věci žalobkyně: ZIP, o. p. s., Tomanova 3, Plzeň, zastoupené advokátem prof. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., Kaprova 11, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, Maltézské náměstí 1, Praha 1, proti rozhodnutí ze dne 9. 10. 2024, čj. MK 78653/2024 OPI, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2025, čj. 37 A 1/2025-33,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 6 135 Kč do rukou jejího zástupce, advokáta prof. JUDr. Martina Kopeckého, CSc., a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

[1] Ve věci se řeší novelizace zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Krajský soud správně zjistil, že s účinností od července 2023 bylo ze zákona odstraněno ustanovení obsahující skutkové podstaty některých přestupků. Bez ohledu na to, zda zákonodárce takový důsledek zamýšlel, tu není prostor pro jiný výklad příslušného novelizačního bodu. Žalobkyně tak nemohla být za zrušený přestupek potrestána.

1. Popis věci

[2] Žalobkyní je obecně prospěšná společnost, která je na základě povolení Ministerstva kultury z roku 2001 oprávněna provádět archeologické výzkumy. Konkrétní rozsah a podmínky provádění výzkumů neurčuje toto povolení, ale dohoda, kterou žalobkyně – v souladu se svou zákonnou povinností – uzavřela s Akademií věd České republiky v roce 2013.

[3] Žalobkyně v období od ledna do března 2020 provedla archeologický výzkum v souvislosti se stavbou dálnice D6 v úseku Krupá ve Středočeském kraji. Krajský úřad Středočeského kraje za to žalobkyni v prosinci 2021 uložil pokutu 10 000 Kč; dospěl totiž k závěru, že se žalobkyně s Akademií věd dohodla na provádění archeologických výzkumů jen v jiných krajích, respektive že pro území Středočeského kraje žádnou dohodu s Akademií věd neuzavřela. Takový postup byl přitom v rozporu s § 21 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, a naplnil tak znaky přestupku podle jeho § 35 odst. 2 písm. g). Žalobkyně se proti rozhodnutí krajského úřadu odvolala, Ministerstvo kultury však její odvolání v říjnu 2024 zamítlo.

[4] Proti rozhodnutí o odvolání se žalobkyně bránila u Krajského soudu v Praze. V žalobě zejména namítla, že podle zákona o státní památkové péči se přestupku dopustí ten, kdo archeologický výzkum provádí, aniž by uzavřel dohodu s Akademií věd, nikoli ten, kdo provádí výzkum, který jen není v souladu s řádně uzavřenou dohodou. Porušení ujednání obsaženého v dohodě může vyvolat spor z veřejnoprávní smlouvy, nikoli založit přestupkovou odpovědnost žalobkyně. Krajský soud však napadené rozhodnutí zrušil z jiného důvodu: dospěl k závěru, že podle právní úpravy účinné v době rozhodování ministerstva už jednání žalobkyně nebylo přestupkem a tato příznivější úprava se ve věci měla použít. Konkrétně krajský soud zjistil, že pozdější novelou zákona o státní památkové péči (zákonem č. 152/2023 Sb.) dopadající na předchozí novelu (zákon č. 284/2021 Sb.) byla zrušena změna v § 35 zákona o státní památkové péči, která spočívala v přečíslování původního odstavce 2 na odstavec 3 a včlenění nového odstavce 2 – a zároveň byl zákon změněn tak, že se v § 35 zrušil odstavec 2. Byť se podle krajského soudu jednalo o zjevnou chybu (zákonodárce patrně zamýšlel zrušit včleněný odstavec), soud ji nemůže přehlédnout a souhlasit s potrestáním žalobkyně za jednání, které v době správního řízení zákon už neoznačoval za přestupek.

[5] Ministerstvo proti rozsudku krajského soudu podalo kasační stížnost.

2. Argumenty stran v kasačním řízení

[6] Podle ministerstva pominul krajský soud při svém rozhodování zásadní skutečnost: novela č. 152/2023 Sb. změnila zákon o státní památkové péči ve znění novely č. 284/2021 Sb., tj. ve znění obsahujícím včleněný odstavec. Zrušení se tedy týkalo včleněného odstavce, nikoli ustanovení použitého v řešené věci (podle kterého je přestupkem, provádí-li někdo archeologický výzkum bez dohody s Akademií věd České republiky). Tomuto závěru nebrání ani to, že novela č. 152/2023 Sb. nabyla účinnosti už v červenci 2023, kdežto novela č. 284/2021 Sb. až v lednu 2024. Zákon o státní památkové péči nemohl být změněn dříve účinnou novelou, protože ta se vztahovala až na znění zákona podle později účinné novely (ke změně zákona tedy mohlo dojít až spolu s účinností pozdější novely, tj. v lednu 2024). Na tuto situaci ostatně pamatují legislativní pravidla vlády, která v čl. 54 stanoví možnost zpoždění účinnosti platné novely jinou, později platnou, ale dříve účinnou novelou. Nadto podle důvodové zprávy k novele č. 152/2023 Sb. bylo jejím cílem zavést změny týkající se stavebního řízení, nikoli zrušit skutkové podstaty přestupků v zákoně o státní památkové péči.

[7] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že novela č. 152/2023 Sb. mohla měnit zákon o státní památkové péči jen ve znění účinném ke dni, ve kterém sama tato novela nabyla účinnosti, tj. ve znění k červenci 2023. V té době § 35 odst. 2 citovaného zákona označoval řešené jednání za přestupek. Pokud tedy novela toto ustanovení zrušila, žalobkyně nemohla být na jeho základě potrestána.

[8] Ministerstvo na vyjádření žalobkyně reagovalo a zopakovalo svou argumentaci. Nově dodalo, že pravidlo racionálního zákonodárce vylučuje, aby byl výklad krajského soudu správný, a že novelizovat lze i platný, avšak neúčinný právní předpis (o čemž svědčí citované ustanovení legislativních pravidel vlády).

3. Posouzení věci

[9] Kasační stížnost není důvodná.

[10] Znění zákona o státní památkové péči účinné v době řešeného jednání žalobkyně – tj. na začátku roku 2020 – obsahovalo § 35 odst. 2. Ten vyjmenovával skutkové podstaty přestupků, kterých se může dopustit právnická nebo podnikající fyzická osoba na úseku památkové péče. Podle jeho písm. g) se přestupku dopustila právnická nebo podnikající fyzická osoba, která mj. prováděla archeologický výzkum v rozporu s § 21 odst. 2 zákona o státní památkové péči, tj. aniž k tomu měla povolení od Ministerstva kultury, případně aniž s Akademií věd České republiky uzavřela dohodu o rozsahu a podmínkách provádění archeologických výzkumů.

[11] V červenci 2021 byl vyhlášen zákon č. 284/2021 Sb., kterým se měnily některé zákony v souvislosti s přijetím stavebního zákona. Část třetí tohoto zákona měnila zákon o státní památkové péči. Bod 44 této části zněl: V § 35 se za odstavec 1 vkládá nový odstavec 2, který zní […]. Dosavadní odstavce 2 až 6 se označují jako odstavce 3 až 7. Změna měla nabýt účinnosti dnem 1. července 2023.

[12] V červnu 2023 byl vyhlášen zákon č. 152/2023 Sb., kterým se měnil stavební zákon a některé další související zákony. Část čtvrtá tohoto zákona měnila zákon o státní památkové péči, a to – podle uvozovacího textu – ve znění mj. zákona č. 284/2021 Sb., tj. výše zmíněné novely. Bod 15 této části zněl: V § 35 se odstavec 2 zrušuje. Dosavadní odstavce 3 až 7 se označují jako odstavce 2 až 6. Část třicátá zákona pak měnila zákon č. 284/2021 Sb., konkrétně v bodě 4 stanovila, že v třetí části se zrušuje bod 44, a v bodě 15 posunula účinnost zákona č. 284/2021 Sb. na leden 2024. Tyto změny nabyly účinnosti dnem 1. července 2023.

[13] Žalobkyně byla za přestupek, který byl v roce 2020 (tj. v době řešeného jednání) uveden v § 35 zákona o státní památkové péči, potrestána rozhodnutím z prosince 2021, potvrzeným v říjnu 2024. Pokud by byla právní úprava účinná nikoli v době řešeného jednání, ale až v době rozhodování správních orgánů pro žalobkyni příznivější, bylo by ji třeba použít (čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod; § 2 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). Proto je nutné zjistit, jakou podobu měl § 35 zákona o státní památkové péči ve znění účinných novel (č. 284/2021 Sb. a č. 152/2023 Sb.), respektive zda vůbec obsahoval skutkovou podstatu přestupku, za jehož spáchání byla žalobkyně potrestána.

[14] Krajský soud má za to, že změna, která do § 35 zákona o státní památkové péči vkládala nový odstavec 2, byla zrušena ještě předtím, než nabyla účinnosti, a současně že k červenci 2023 byl zrušen původní odstavec 2, který obsahoval mj. skutkovou podstatu přestupku, za který byla žalobkyně potrestána. Ministerstvo je naproti tomu přesvědčeno, že původní odstavec 2 nemohl být zrušen, protože se zrušení týkalo až nového znění zákona s jiným, včleněným odstavcem.

[15] NSS souhlasí s krajským soudem: skutková podstata přestupku, za který byla žalobkyně potrestána, byla v průběhu odvolacího správního řízení ze zákona o státní památkové péči odstraněna. Zákon č. 152/2023 Sb. totiž jednak zrušil ustanovení, které mělo změnit § 35 zákona o státní památkové péči, a jednak z nezměněného § 35 vyškrtl odstavec 2, který obsahoval skutkovou podstatu uplatněnou ve věci žalobkyně. NSS k právě shrnutému závěru dospěl na základě následujících úvah.

[16] Zákon je součástí právního řádu, jakmile je vyhlášen ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (čl. 52 odst. 1 Ústavy, § 2 a § 9 zákona č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv). Od tohoto okamžiku zákon „existuje“, stává se právem, byť ještě nemůže působit na své adresáty, tj. vyvolat právní účinky (vznik, změna či zánik právních vztahů upravených zákonem nastávají teprve jeho účinností). Z hlediska možnosti novelizace je zásadní, zda zákon existuje, tedy zda je platný. Účinnost zákona nemá na možnost jeho novelizace vliv. Jinak řečeno, novelizovat lze i platný, avšak dosud neúčinný zákon.

[17] Na takovou situaci – novelizaci dosud neúčinného právního předpisu – pamatují Legislativní pravidla vlády (schválená usnesením vlády ze dne 18. 3. 1998, č. 188/1998). Tato pravidla má dodržovat vláda při přípravě právních předpisů. Jde o interní normativní instrukci, která, byť není měřítkem ústavnosti ani zákonnosti právního předpisu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 7/03), může přispět k pochopení zákonodárného záměru vlády. Legislativní pravidla vlády upravují postup mj. i v situaci, která vznikla v této věci – postup při novelizaci dosud neúčinné novely. Pokud je třeba změnit, respektive nahradit právní úpravu obsaženou v platné, avšak dosud neúčinné novele, novelizační bod obsažený v už platné a neúčinné novele se ke dni nabytí účinnosti nově navržené novely zruší – a novelizační bod, který mění příslušné ustanovení právního předpisu jiným způsobem než novelizační bod obsažený v platné a neúčinné novele, nabude účinnosti buď dříve, nebo ke stejnému dni jako novelizační bod obsažený v už platné a neúčinné novele [čl. 54 odst. 8 písm. a) Legislativních pravidel vlády]. Jinak řečeno, pozdější novela má ke dni své účinnosti zrušit nevyhovující předchozí, dosud neúčinnou (nebo současně účinnou) novelu a případně má sama změnit příslušné ustanovení zákona.

[18] V řešené věci vláda navrhla novelu zákona o státní památkové péči a tato novela byla v červenci 2021 vyhlášena ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (pod č. 284/2021 Sb.). Novela se tedy stala součástí právního řádu a zákon o státní památkové péči bylo možno novelizovat jen v jejím znění. Zmíněná novela měnila mimo jiné i § 35 zákona o státní památkové péči. Později vláda navrhla další novelu, která byla vyhlášena pod č. 152/2023 Sb. a která nabyla účinnosti ještě před předchozí novelou, konkrétně v červenci 2023.

[19] Podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 152/2023 Sb. (tj. oné novely dopadající na novelu) bylo – ve vztahu k § 35 zákona o státní památkové péči – cílem návrhu v zájmu čistoty právního řádu legislativně technicky upravit předchozí novelu, a to v případech, kdy vládní návrh měnil její ustanovení. Takové odůvodnění vládního návrhu je však s ohledem na Legislativní pravidla vlády nelogické. Při novelizaci zákonů totiž – podle pravidel – není prostor pro změnu platných novel. Je-li nevyhovující novela platná, avšak dosud neúčinná, má se další novelou zrušit, přičemž zrušení má nabýt účinnosti dříve než rušená novela, případně současně s ní. A je-li nevyhovující novela už účinná, má se změnit účinně novelizovaný zákon.

[20] V rozporu s důvodovou zprávou vládní návrh novely č. 152/2023 Sb. ve skutečnosti neměnil – ve vztahu k § 35 zákona o státní památkové péči – ustanovení novely č. 284/2021 Sb., ale přímo samotný zákon o státní památkové péči. Z navržené změny (srov. bod [12]) je přitom patrné, že jejím cílem bylo zvrátit předchozí novelizaci, konkrétně odstranit odstavec, který byl touto novelizací vložen do § 35. Odstranění vloženého odstavce by bylo namístě, pokud by předchozí novela nabyla účinnosti kdykoli před účinností navrhované novely. S takovou situací však vládní návrh zákona nepočítal – původně počítal s tím, že navrhovaná novela nabude účinnosti současně s předchozí novelou (a při projednání návrhu v poslanecké sněmovně se do novely č. 152/2023 Sb. na základě poslaneckého pozměňovacího návrhu dostal bod, který účinnost předchozí novely č. 284/2021 Sb. dokonce posunul na pozdější datum). V takové situaci – kdy následná novela nabude účinnosti současně s předchozí novelou či ještě před ní – je namístě, aby následná novela zrušila nevyhovující novelizační body předchozí novely (a případně sama jinak změnila zákon). Vládní návrh se vydal i touto cestou – obsahoval zrušení novelizačních bodů z předchozí novely.

[21] Zásadní je, že v přijatém a vyhlášeném znění novely č. 152/2023 Sb. zůstalo obojí – jak odstranění nevyhovujících novelizačních bodů předchozí novely, tak i úprava § 35 zákona o státní památkové péči –, a to za situace, kdy novela č. 152/2023 Sb. nabyla účinnosti ještě před platnou novelou. Nastala tak patrně nežádoucí situace, kdy bylo zrušeno vložení odstavce do § 35 a kdy byl z nezměněného § 35 odstraněn stávající odstavec, který tam nevložila nevyhovující novela, ale který tam byl dávno předtím.

[22] NSS souhlasí s krajským soudem: ač podle všeho šlo o nezamýšlený důsledek, nelze předstírat, že novela č. 152/2023 Sb. původní odstavec 2 z § 35 neodstranila. Opačný přístup by totiž nebyl výkladem práva, ale jeho tvorbou, ke které je povolána moc zákonodárná, nikoli moc soudní. Jak správně zdůraznil krajský soud, ustanovení novely č. 152/2023 Sb. znělo: V § 35 se odstavec 2 zrušuje. Tuto větu nelze vyložit tak, že odstavec 2 ve skutečnosti zrušen nebyl. Nelze ani pochybovat o tom, že zrušen byl právě původní odstavec 2. Vložení nového odstavce 2 novelou č. 284/2021 Sb. totiž bylo zrušeno ještě předtím, než nastalo, tj. dříve, než novela nabyla účinnosti.

[23] Ze všech těchto důvodů ministerstvo nemohlo se svou kasační stížností uspět. Žalobkyně byla potrestána na základě ustanovení, které bylo v průběhu správního řízení ze zákona o státní památkové péči odstraněno. Krajský soud proto správní rozhodnutí musel zrušit a NSS ze stejného důvodu zamítl kasační stížnost ministerstva.

4. Závěr a náklady řízení

[24] Ministerstvo se svými námitkami neuspělo. NSS proto jeho kasační stížnost zamítl. Neúspěšné ministerstvo nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Úspěšné žalobkyni přiznal soud náhradu nákladů řízení za jeden úkon právní služby, a to vyjádření ke kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb.)]. Za tento úkon náleží odměna ve výši 4 620 Kč (§ 7 bod 5, § 9 odst. 5 advokátního tarifu) a paušální částka 450 Kč jako náhrada hotových výdajů (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce žalobkyně je plátcem DPH, soud proto zvýšil odměnu i o částku daně. Celkově je tedy ministerstvo povinno uhradit žalobkyni náklady řízení o kasační stížnosti ve výši (4 620 + 450 + 1 065 =) 6 135 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2026

Michaela Bejčková
předsedkyně senátu

Právní věta

Ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, které obsahovalo skutkové podstaty některých přestupků právnických nebo podnikajících fyzických osob na úseku státní památkové péče, bylo s účinností od 1. 7. 2023 zrušeno čl. V bodem 15 zákona č. 152/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění zákona č. 195/2022 Sb., a některé další související zákony[LV[LV].1]. Zanikla tak trestnost jednání, která naplňují znaky skutkových podstat přestupků obsažených v § 35 odst. 2 zákona o státní památkové péči ve znění účinném do 30. 6. 2023.

Usnesení ze dne 29. 7. 2025

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Bejčkové a soudců Ondřeje Mrákoty a Vojtěcha Šimíčka ve věci žalobkyně: ZIP, o. p. s., Tomanova 3, Plzeň, zastoupené advokátkou JUDr. Janou Kotounovou, Ph.D., náměstí Republiky 2, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, Maltézské náměstí 1, Praha 1, proti rozhodnutí ze dne 9. 10. 2024, čj. MK 78653/2024 OPI, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2025, čj. 37 A 1/2025-33, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti

takto:

Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Krajský úřad Středočeského kraje uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku a uložil jí pokutu ve výši 10 000 Kč. Žalobkyně se provinila tím, že provedla archeologický výzkum na území Středočeského kraje, i když k tomu neuzavřela dohodu s Akademií věd. Tím porušila § 21 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, a naplnila tak tehdejší skutkovou podstatu přestupku podle § 35 odst. 2 písm. g) tohoto zákona. K odvolání žalobkyně potvrdilo rozhodnutí krajského úřadu i Ministerstvo kultury.

[2] Krajský soud v Praze však rozhodnutí ministerstva i krajského úřadu zrušil. Sám se – bez ohledu na žalobní námitky – zabýval tím, zda v době od spáchání přestupku nenabyla účinnosti právní úprava, která by pro žalobkyni byla příznivější než ta účinná v době spáchání přestupku. Dospěl k závěru, že v důsledku novelizace provedené zákonem č. 152/2023 Sb. byl s účinností od 1. 7. 2023 bez náhrady zrušen § 35 odst. 2 zákona o státní památkové péči, stanovící skutkové podstaty některých přestupků na úseku státní památkové péče, mimo jiné i přestupku spáchaného žalobkyní. Šlo sice o zjevnou legislativní chybu, ale úkolem soudu není ji napravovat, zejména ne v oblasti správního trestání. Skutek, o němž se vedlo řízení, tedy podle pozdější právní úpravy není přestupkem, a proto krajský soud uložil ministerstvu řízení zastavit.

[3] Ministerstvo se proti rozsudku krajského soudu brání kasační stížností. Současně s tím navrhuje přiznání odkladného účinku. Svůj návrh odůvodňuje tím, že podle závazného právního názoru krajského soudu byly zrušeny významné skutkové podstaty přestupků na úseku památkové péče. Hrozí tak rozsáhlé a systematické poškozování veřejného zájmu na ochraně kulturního dědictví, které by nemohlo být nijak trestáno. To se týká nejen řešené oblasti archeologie, ale také přemisťování kulturních památek a zejména oblasti péče, obnovy, údržby a restaurování národních kulturních památek, které patří mezi nejcennější části památkového fondu. Soudem tvrzené zrušení celého § 35 odst. 2 zákona o státní památkové péči by tedy znamenalo nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout žalobkyni či jiným osobám, a zároveň přiznání odkladného účinku není v rozporu s důležitým veřejným zájmem; naopak to je ve veřejném zájmu.

[4] Podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek, NSS jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti NSS zjišťuje, zda jsou splněny zákonné předpoklady (§ 73 odst. 2 s. ř. s.), tj.
- zda stěžovateli hrozí (pro případ, že účinky napadeného rozhodnutí nebudou odloženy) újma nepoměrně větší ve srovnání s újmou, kterou by utrpěly jiné osoby, pokud by účinky rozhodnutí odloženy byly; a současně
- zda odložení účinků napadeného rozhodnutí není v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[5] Přiznat odkladný účinek kasační stížnosti lze i na návrh žalovaného správního orgánu (usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007, čj. 2 Ans 3/2006-49, č. 1255/2007 Sb. NSS). Stane se to však jen výjimečně – v případech, kdy odložení účinků napadeného rozhodnutí bude podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinku vznikne jiným osobám a která nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem. Vznik takto chápané újmy zároveň musí být v příčinné souvislosti s výkonem či jiným právním následkem plynoucím z rozhodnutí krajského soudu (usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, čj. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS, body 26–27).

[6] Soud dospěl k závěru, že v této věci nejsou zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti splněny.

[7] Podle ministerstva spočívá tvrzená újma v ohrožení veřejného zájmu na ochraně kulturního dědictví. V důsledku právního názoru krajského soudu, podle něhož ze zákona o státní památkové péči vypadl § 35 odst. 2, upravující významné skutkové podstaty přestupků na úseku památkové péče, hrozí rozsáhlé a systematické poškozování tohoto veřejného zájmu. Takové počínání mají přitom postihovat právě ty skutkové podstaty, jež zákonodárce podle krajského soudu (byť zřejmě omylem) zrušil.

[8] NSS nepochybuje o tom, že taková hrozba by byla vážnou újmou, která by mohla být nepoměrně větší než ta, kterou by přiznáním odkladného účinku utrpěla žalobkyně (té byla uložena jen nízká pokuta). Jde ale o újmu hypotetickou, která není v příčinné souvislosti s následkem plynoucím z napadeného rozsudku. Takovým následkem je zde jen to, že ministerstvo je povinno zastavit řízení o přestupku (resp. nepotrestat žalobkyni). Ministerstvo ani netvrdí, že právě tím bude veřejný zájem na ochraně kulturního dědictví ohrožen. Obává se však, že rozsudek krajského soudu jako nežádoucí precedent povede k porušování zákona o státní památkové péči. Tomu, aby právní názor krajského soudu někoho nenavedl k porušování některých – jistě důležitých – povinností na úseku památkové péče, však přiznáním odkladného účinku zabránit nelze. Krajský soud jej už ve svém rozsudku vyjádřil a přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti na tom nemůže nic změnit.

[9] Na základě § 78 odst. 5 s. ř. s. je právní názor krajského soudu pro ministerstvo kasačně – tedy zásadně bezvýhradně – závazný jen v tomto konkrétním případě (což by šlo zvrátit právě přiznáním odkladného účinku, kdyby hrozící újma spočívala v nepotrestání žalobkyně). V jiných případech jím však ministerstvo formálně vázáno není a nemusí jej slepě následovat, má-li přesvědčivé argumenty pro jiný právní názor (usnesení NSS ze dne 23. 6. 2015, čj. 2 Afs 25/2015-33, bod 13). Je pravda, že i v naší právní kultuře má judikatura nejen kasační, ale i precedenční závaznost, a judikatura správních soudů má vést správní orgány k tomu, aby rozhodovaly na základě zásady předvídatelnosti (podle níž mají být stejné případy posuzovány stejně). Pro rozsudek krajského soudu, který byl napaden kasační stížností, však tato zásada v plné míře neplatí. Přestože kasační stížnost není řádným opravným prostředkem, je NSS oprávněn rozsudek krajského soudu zrušit, věc mu vrátit k dalšímu řízení a současně krajský soud zavázat jiným právním názorem. Ani na tom by případné přiznání odkladného účinku nemohlo nic změnit (usnesení NSS ze dne 13. 8. 2008, čj. 2 Afs 93/2008-716; ze dne 27. 8. 2008, čj. 1 Afs 78/2008-687; nebo ze dne 15. 10. 2008, čj. 5 As 78/2008-91).

[10] Ministerstvo patrně doufá, že by přiznání odkladného účinku bylo vnímáno jako „vzkaz pro všechny“, že právní názor krajského soudu může být mylný (což by mohlo odrazovat od případného porušování těch povinností, které postihují – podle krajského soudu – zrušené skutkové podstaty přestupků). Nic z toho sice nelze vyloučit, ale do doby, než bude pravomocný rozsudek krajského soudu zrušen, je třeba jej považovat za správný. Rozhodování o odkladném účinku ke sdělování takových vzkazů neslouží a sloužit nemá. Ani kdyby jej NSS v tomto případě přiznal, nijak by tím správnost výkladu krajského soudu nezpochybňoval. Jak ostatně NSS vždy zdůrazňuje: rozhodnutím o přiznání či nepřiznání odkladného účinku nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.

[11] NSS proto nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. července 2025

Michaela Bejčková
předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací