2 Azs 124/2026

Plný text

2 Azs 124/2026 - 38
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Karla Šimky a soudců Václava Štencla a Evy Šonkové v právní věci žalobce: H. V. T., zastoupený Mgr. Markem Eichlerem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2026, č. j. CPR86442/ČJ2026930310V230, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 6. 2026, č. j. 42 A 11/202616,

takto:

I. Kasační stížnost žalobce se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend, ze dne 5. 2. 2026, č. j. KRPU14546841/ČJ2025040026SV (dále „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo stěžovateli uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění a stanovena doba jednoho roku, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce správní žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, soud však žalobu zamítl rozsudkem označeným v záhlaví.

II. Argumentace účastníků řízení

[2] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž odkazuje na zákonná ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Správní orgány nevycházely ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, přičemž krajský soud jejich činnost nedostatečně přezkoumal. Správní orgány porušily § 3 a § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a v důsledku toho i další zásady správního řízení obsažené v § 2 odst. 3 a 4 správního řádu. Správní orgány nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, nezjistily všechny rozhodné okolnosti případu, včetně těch, které svědčí ve prospěch stěžovatele, nešetřily oprávněné zájmy stěžovatele. Krajský soud zatížil napadený rozsudek nezákonností, neboť jej zdůvodnil nepřesvědčivě. Aproboval nezákonné rozhodnutí žalovaného a bagatelizoval rodinné vazby stěžovatele na území České republiky. Tyto vazby jsou tak silné, že měly převážit nad neoprávněným pobytem stěžovatele. Řízení o správním vyhoštění mělo být překvalifikováno na řízení o povinnosti opustit území. Stěžovatel v České republice žije od roku 1992, plně se začlenil do společnosti, má hypotéku, kterou splácí s manželkou, provozují zde obchod. Ve Vietnamu se již nemá kam vrátit. Správní orgány opomněly zkoumat vazbu stěžovatele k jeho dceři, neprovedly její výslech, ačkoliv jim bylo sděleno, že sem často přijíždí, stěžovatel o ni od malička pečoval a nyní hradí veškeré její studium.

[3] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na své vyjádření k žalobě a k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Ve svém postupu ani ve svých závěrech neshledává pochybení a souhlasí s názorem uvedeným v napadeném rozsudku.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[4] Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne pro nepřijatelnost kasační stížnost ve věci, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

[5] Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS. Kasační stížnost je přijatelná v případech, k nimž se judikatura doposud nevyjádřila, v nichž existuje judikatura rozporná (nejednotná), nebo je potřeba učinit judikaturní odklon. Dále je kasační stížnost přijatelná rovněž v případech zásadního pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (viz také rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2021, č. j. 10 As 154/202123, nebo usnesení NSS ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/202131). V daném případě však Nejvyšší správní soud naplnění žádného z uvedených kritérií přijatelnosti kasační stížnosti neshledal.

[6] Mezi zásadní pochybení krajského soudu s dopadem do hmotněprávního postavení stěžovatele, které by zakládalo přijatelnost kasační stížnosti, může spadat nepřezkoumatelnost rozsudku.

[7] Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Za konkrétnější námitky, které by bylo možné pod tento kasační důvod podřadit, lze označit tvrzení stěžovatele, že krajský soud nedostatečně přezkoumal činnost správních orgánů a napadený rozsudek nepřesvědčivě zdůvodnil.

[8] Podle ustálené judikatury se za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považuje mimo jiné takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny námitky; dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou (rozsudky NSS ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/200636, č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005298, č. 1119/2007 Sb. NSS, či ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/200147, č. 386/2004 Sb. NSS).

[9] Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud v napadeném rozsudku (konkrétně v bodech 14 až 27) v reakci na žalobní námitky podrobně a přehledně odůvodnil, proč považoval úvahy žalovaného ohledně žalobcova vyhoštění a stanovení délky doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU a smluvních států, za dostatečné a proč se k těmto úvahám přiklonil. Je přitom nutno zdůraznit, že nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mělo být předmětné rozhodnutí odůvodněno, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje jej přezkoumat (rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/201624, či ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/201735). V posuzované věci však taková objektivní překážka, která by založila důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému posouzení, nenastala.

[10] Nad rámec namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku má Nejvyšší správní soud za to, že kasační stížnost neobsahuje žádnou další přípustnou kasační námitku.

[11] Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 9. 7. 2026, č. j. 2 Azs 124/20269, jímž stěžovatele vyzval k odstranění vad kasační stížnosti, výslovně upozornil na to, jakým způsobem mají být stížnostní body formulovány, aby byly projednatelné. Odkázal při tom na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/200558, č. 835/2006 Sb. NSS, v němž rozšířený senát konstatoval: „Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.“ Taktéž uvedl, že závěry rozšířeného senátu lze plně vztáhnout i na formulaci důvodů kasační stížnosti s tím, že důvody musí směřovat proti rozhodnutí krajského soudu, neboť podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum soudního rozhodnutí (§ 102 s. ř. s.).

[12] Stěžovatel uplatňuje námitky týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu ve správním řízení zejména s poukazem na podle něj chybějící zkoumání vazby stěžovatele k jeho nejmladší dceři. Krajský soud však v bodech 14 až 16 napadeného rozsudku ke shodným žalobním námitkám shrnul informace vyplývající ze správního spisu a dospěl k závěru, že při hodnocení věci nebyly pominuty rodinné vazby žalobce k jeho nejmladší dceři. Správní orgán prvního stupně se s návrhem stěžovatele na provedení výslechu nejmladší dcery vypořádal na str. 8 prvostupňového rozhodnutí. Krajský soud rovněž poukázal na skutečnost, že sám stěžovatel v průběhu správního řízení neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možné usuzovat na to, jaký zásah do rodinného a soukromého života jeho nejmladší dcery by mělo jeho správní vyhoštění nad rámec skutečností vyplývajících již z výpovědi stěžovatele a jeho manželky. Zároveň krajský soud konstatoval, že správní orgány nerozporovaly skutečnost, že žalobce se o svou dceru staral a podporuje ji při jejím studiu, hodnotily však především míru a intenzitu jejich soužití na území České republiky.

[13] Stejně je tomu i v případě námitek nepřiměřenosti rozhodnutí žalovaného ve vztahu k zásahu do rodinného a soukromého života žalobce. Krajský soud se v bodech 17 až 21 napadeného rozsudku vypořádal s tvrzeními stěžovatele o tom, že v České republice pobývá již 34 let, plně se integroval do společnosti, má zde hypotéku, kterou splácí s manželkou, provozuje s manželkou obchod a že se ve Vietnamu nemá kam vrátit. Osvojil si přitom podrobnější argumentaci uvedenou v prvostupňovém rozhodnutí, která zahrnuje hodnocení významu všech stěžovatelem uváděných skutečností (délka pobytu, hypotéka, podnikání, míra integrace). Krajský soud shledal hodnocení správních orgánů dostačujícím a nenalezl důvod k mírnějšímu opatření v podobě uložení povinnosti vycestování.

[14] Na argumentační úsilí krajského soudu (byť zčásti spočívající v převzetí podrobnější argumentace správního orgánu) reagoval stěžovatel tak, že na deseti řádcích shrnul základ své žalobní argumentace a tento text doplnil univerzálními tvrzeními o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a porušení celé řady ustanovení správního řádu ze strany správních orgánů a přesvědčení stěžovatele o tom, že řízení o správním vyhoštění mělo být překvalifikováno na řízení o povinnosti opustit území (zástupce stěžovatele takto formulované námitky uplatňuje standardně; příkladmo lze uvést řízení vedená pod sp. zn. 4 Azs 201/2025, 6 Azs 249/2023, 3 Azs 33/2023, 7 Azs 337/2022). Žádnou konkrétní polemiku s argumentací krajského soudu stěžovatel nepředestřel. Kasační stížnost vůbec nereaguje na důvody rozsudku krajského soudu, v podstatě se omezuje jen na prostý nesouhlas s jeho postupem. Lze tedy shrnout, že stěžovatel nad rámec námitek nepřezkoumatelnosti v kasační stížnosti neuplatnil žádné řádné námitky, tj. takové, které by kvalifikovaným způsobem zpochybňovaly závěry krajského soudu. Kasační stížnost je však opravným prostředkem právě proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§ 102 s. ř. s.). Jak Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 3. 12. 2020, č. j. 7 Afs 251/202029, kasačnímu soudu nepřísluší v kasačním řízení přezkoumávat opětovně rozhodnutí žalovaného v rozsahu přezkumu provedeného krajským soudem. Předmětem přezkumu může být toliko to, zda rozhodnutí krajského soudu k námitkám uvedeným v kasační stížnosti obstojí. Z tohoto hlediska kasační námitky, které jsou jen obecnými tvrzeními či opakují žalobní argumentaci a ani v minimální míře nereagují na argumentaci krajského soudu, nepředstavují důvody podle § 103 s. ř. s., a jsou proto nepřípustné ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. (usnesení NSS ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/201963, nebo rozsudky NSS ze dne 31. 3. 2021, č. j. 8 Azs 299/202041, a ze dne 23. 8. 2023, č. j. 8 Azs 43/202251, srov. též nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 623/23).

IV. Závěr a náklady řízení

[15] Lze uzavřít, že se krajský soud nedopustil žádného zásadního pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, a stěžovatel neuplatnil žádnou další přípustnou kasační námitku, v jejímž světle by mohl Nejvyšší správní soud konstatovat přesah vlastních zájmů stěžovatele. Kasační stížnost proto podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a 7 ve spojení s § 120 s. ř. s. Ačkoli byla kasační stížnost odmítnuta, což je situace, na kterou obecně pamatuje § 60 odst. 3 s. ř. s., k odmítnutí pro nepřijatelnost dochází na základě zjednodušeného věcného posouzení případu (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, č. 4170/2021 Sb. NSS), a proto je na místě rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci (viz usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/202128, č. 4219/2021 Sb. NSS). Žalobce (stěžovatel) neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec obvyklé úřední činnosti, náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. října 2026

Karel Šimka
předseda senátu

Plný text

2 Azs 124/2026 - 24
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Karla Šimky a soudců Václava Štencla a Evy Šonkové v právní věci žalobce: H. V. T., zastoupený Mgr. Markem Eichlerem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2026, č. j. CPR86442/ČJ2026930310V230, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 6. 2026, č. j. 42 A 11/202616, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.

Odůvodnění:

[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend, ze dne 5. 2. 2026, č. j. KRPU14546841/ČJ2025040026SV, jímž bylo stěžovateli uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, správní vyhoštění a stanovena doba 1 roku, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace.

[2] Stěžovatel s kasační stížností spojil návrh na přiznání odkladného účinku. V doplnění návrhu uvádí, že v České republice žije 34 let, vytvořil si zde stabilní zázemí, má zde dcery a manželku, se kterou splácí hypotéku a provozuje obchod, přičemž oba jsou zde zcela integrováni. V České republice má kompletní rodinu, ve Vietnamu se již nemá kam vrátit. Dodává, že po celou dobu plně spolupracoval se správními orgány. Poukazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011100, a ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/201425, a to v souvislosti s právem na spravedlivý proces, k jehož výkonu je nezbytné, aby stěžovatel mohl zůstat na území České republiky do skončení řízení o kasační stížnosti a mohl být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu pokyny apod.

[3] Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje, aby soud návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku zamítl. Důvodem předchozího zrušení pobytového oprávnění stěžovatele byla skutečnost, že byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, a to za pokus zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy. K tvrzenému vztahu stěžovatele s dcerami žalovaný uvádí, že z důvodu výkonu trestu odnětí svobody stěžovatel „nebyl na území ČR přítomen“. Nejmladší dceři bylo v době vydání rozhodnutí žalovaného 24 a půl roku, dcera se stěžovatelem netvoří společnou domácnost, pouze ho občas navštěvuje. Takový způsob udržování rodinných vazeb lze realizovat i prostřednictvím komunikačních technologií na dálku. I finanční podporu lze zajišťovat bez nutnosti fyzické přítomnosti stěžovatele na území České republiky. Uložením správního vyhoštění je kontakt stěžovatele s rodinou omezen pouze dočasně. Obecný poukaz stěžovatele na právo na spravedlivý proces a legitimní očekávání nemůže sloužit jako prostředek k faktickému prodlužování pobytu stěžovatele na území České republiky a nepostačuje k závěru, že by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu ve smyslu § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Přiznání odkladného účinku by bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem na dodržování právního řádu a na efektivním výkonu pravomocných rozhodnutí správních orgánů.

[4] Podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjišťuje splnění zákonných předpokladů (§ 73 odst. 2 ve spojení s § 120 s. ř. s.), tj. nepoměru újmy způsobené stěžovateli v případě, že účinky napadeného rozhodnutí nebudou odloženy, ve vztahu k újmě způsobené jiným osobám, pokud by účinky rozhodnutí odloženy byly, a chybějícího rozporu s důležitým veřejným zájmem. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že přiznání odkladného účinku má mimořádný charakter a má být vyhrazeno pouze pro ojedinělé případy. Soud jím totiž ještě před meritorním rozhodnutím prolamuje právní účinky pravomocného rozhodnutí, jež je potřeba považovat za zákonné a věcně správné, dokud není zákonným postupem zrušeno (usnesení NSS ze dne 22. 12. 2003, č. j. 7 A 115/200267, č. 760/2006 Sb. NSS). Odkladný účinek má proto charakter výjimky z pravidla, že žaloba či kasační stížnost odkladný účinek nemají, a měl by tak být přiznáván pouze v případech, které svou specifickou povahou takový postup odůvodňují. Jeli přiznání odkladného účinku výjimkou, znamená to (mimo jiné), že újma, která žadateli hrozí, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, tedy taková, která odůvodňuje, aby v konkrétním případě nebylo pravidlo, že žaloba (resp. kasační stížnost) odkladný účinek nemá, výjimečně uplatněno (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/201938, č. 4039/2020 Sb. NSS, bod 65, a ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/201458, č. 3270/2015 Sb. NSS, bod 25).

[5] Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy hrozící žadateli oproti jiným osobám jsou zásadně individuální, závislé na osobě žadatele a jeho konkrétní situaci. Máli být návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti úspěšný, musí stěžovatel tvrdit a osvědčit reálnou hrozbu intenzivní újmy, kterou by v návaznosti na vycestování utrpěl. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu však v usnesení č. j. 8 Azs 339/201938 (viz bod 58) potvrdil dřívější názor vyslovený v usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 Azs 271/201532, bod 7, že „paušálním přiznáváním odkladného účinku všem kasačním stížnostem směřujícím proti rozhodnutím, se kterými je spojena povinnost vycestovat z území České republiky, by byla zcela popřena výjimečná povaha institutu odkladného účinku, jakož i záměr zákonodárce nepřiznat kasačním stížnostem brojícím proti takovému typu správních rozhodnutí odkladný účinek automaticky, tedy přímo ze zákona“. K přiznání odkladného účinku by tedy nemělo docházet bez dalšího, ale „jen ve spojení s dalšími důvody (např. týkajícími se rodinného či soukromého života stěžovatele)“.

[6] Tvrzená újma může mít povahu např. zásahu do rodinného života (dlouhodobé odloučení od blízkých příbuzných) či zásahu do ustáleného soukromého života (v případě plně integrovaného cizince žijícího dlouhodobě na území ČR), může mít povahu zásadních zdravotních důvodů (např. významné zdravotní obtíže bránící odjezdu či neléčitelné v zemi původu s rizikem progrese), anebo výjimečných ekonomických důvodů (ztráta významných ekonomických hodnot v důsledku odjezdu spojená s existenčními obtížemi v zemi původu, výrazný nedostatek prostředků pro návrat v případě úspěchu kasační stížnosti). Rozhodné okolnosti přitom musí stěžovatel nejen konkrétně tvrdit, ale také relevantním způsobem doložit.

[7] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci nejsou podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti naplněny.

[8] Stěžovatel v rámci doplnění svého návrhu na přiznání odkladného účinku zmiňuje plnou integraci v České republice s tím, že má na území dcery a manželku, se kterou splácí hypotéku a provozuje obchod, a ve Vietnamu se již nemá kam vrátit.

[9] Z rozhodnutí žalovaného obsaženého v předloženém soudním spisu krajského soudu vyplývá, že stěžovatel do protokolu o výslechu účastníka správního řízení ve věci správního vyhoštění uvedl, že jeho dcery žijí ve Švýcarsku, přičemž starší z nich zde podniká, mladší (v době vydání rozhodnutí žalovaného měla 24 a půl roku) zde studuje a v kontaktu se stěžovatelem je prostřednictvím telefonu. Dále stěžovatel uvedl, že má jednoho bratra v Německu a jednoho v České republice, zatímco ve Vietnamu má tři bratry a jednu sestru. Také v žalobě stěžovatel k rodinnému životu poukazoval na studium nejmladší dcery, uvedl, že ji ve studiu podporuje a že nejmladší dcera do České republiky toliko občas přijíždí. Z žádného tvrzení stěžovatele neplyne, že by na něm byla nejmladší, avšak rovněž dospělá, dcera studující ve Švýcarsku finančně závislá, ostatně stěžovatel může dceru ekonomicky podporovat i v případě, že vycestuje zpět do země původu, pokud si tam najde práci. Stěžovatel s nejmladší dcerou nesdílí společnou domácnost, vidí se několikrát ročně. Takovou míru a intenzitu styků bude možné jistě zajistit i v případě vycestování stěžovatele z České republiky, ať už prostřednictvím komunikačních technologií, setkání ve Vietnamu či v jiné zemi na základě turistického víza.

[10] Z prvostupňového rozhodnutí, jehož přímé citace jsou obsaženy v napadeném rozsudku, pak vyplývá, že stěžovatelem zmiňovaná hypotéka je splácena z podnikatelské činnosti manželky, a tudíž přítomnost stěžovatele na území České republiky není pro splácení hypotéky nutná. Z napadeného rozsudku dále vyplývá, že sňatek stěžovatel uzavřel v roce 2023, kdy mu svědčila pouze fikce oprávněného pobytu, a tedy při vědomí toho, že jeho další setrvání na území je značně nejisté (k tomu viz usnesení NSS ze dne 9. 11. 2023, č. j. 6 Azs 284/202322).

[11] Tvrzení stěžovatele o tom, že se ve Vietnamu nemá kam vrátit, zůstalo v obecné, nepodložené rovině. Stěžovatel jej nijak blíže neodůvodnil. Není například zřejmé, z jakého důvodu by mu nemohli zázemí poskytnout jeho sourozenci ve Vietnamu. Stěžovatel je navíc stále v produktivním věku a z ničeho neplyne, že by neměl být schopen postarat se o sebe ve Vietnamu vlastními silami.

[12] Ke stěžovatelem odkazovaným usnesením pak Nejvyšší správní soud upozorňuje, že rozhodování o odkladném účinku je výsledkem posuzování a hodnocení individuálních okolností každého jednotlivého případu a konkrétního navrhovatele. S odkazem na shora uvedené usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Azs 339/201938, je však nutno zdůraznit, že judikatura jím byla sjednocena tak, že zájem na osobní účasti v soudním řízení a s ním související právo na spravedlivý proces a právní pomoc nejsou bez dalšího důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[13] Stěžovatelem tvrzené skutečnosti týkající se jeho rodinného a soukromého života přitom nesvědčí pro závěr o tom, že by povinnost vycestovat z území byla provázena s konkrétní, reálně hrozící a závažnou újmou. Přestože opuštění území v sobě přirozeně zahrnuje odloučení od rodiny, v případě stěžovatele nejsou dány takové rodinné poměry, které by ospravedlňovaly nezbytnost jeho setrvání na území České republiky.

[14] Nelze nadto přehlédnout (a v dané věci není sporné), že se stěžovatel v minulosti dopustil závažné drogové trestné činnosti, za kterou mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let a v jejímž důsledku mu bylo zrušeno pobytové oprávnění. Ani stěžovatelem uváděná potřeba péče o nejmladší dceru mu tedy zjevně v minulosti nebránila v páchání závažné trestné činnosti, která vyústila v jeho odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody (tj. k jím zaviněnému dlouhodobému odloučení od rodiny). Tvrzení o zásahu do rodinného a soukromého života stěžovatele a o jeho plné integraci v České republice se v této souvislosti jeví jako účelové. Navíc ani pozdější přístup stěžovatele k plnění zákonných povinností nesvědčí o jeho plné integraci, neboť na území České republiky pobýval v době od 25. 3. 2024 do 6. 8. 2025 bez jakéhokoliv platného oprávnění k pobytu.

[15] Jelikož pro to nebyly splněny zákonné podmínky, Nejvyšší správní soud kasační stížnosti odkladný účinek podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal.

[16] Pro úplnost je nutno dodat, že z usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení NSS ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/200576, č. 1072/2007 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2026

Karel Šimka
předseda senátu