Usnesení ze dne 30. 11. 2018
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. C., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2018, č. j. OAM-477/ZA-ZA11-ZA19-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2018, č. j. 33 Az 17/2018 – 38,
takto:
I. Kasační stížnosti se odkladný účinek nepřiznává.
II. Zástupcem žalobce se ustanovuje JUDr. Karel Kavalír, advokát, Buzulucká 431, Hradec Králové.
III. Žalobce se vyzývá, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení tohoto usnesení doplnil kasační stížnost o důvody, pro které napadá rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2018, č. j. 33 Az 17/2018 – 38.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 6. 2018, č. j. OAM-477/ZA-ZA11-ZA19-2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“) zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobci (dále též „stěžovatel“) podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neboť státem příslušným k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany je podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Nařízení Dublin III“ či „Dublinské nařízení“) Spolková republika Německo, pročež byla žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu.
[2] Proti napadenému rozhodnutí žalovaného brojil stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
[3] Rozsudek krajského soudu následně stěžovatel napadl kasační stížností ze dne 13. 11. 2018, v níž zároveň navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal jeho kasační stížnosti odkladný účinek a ustanovil mu zástupce.
[4] Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatel odůvodnil tím, že jeho nepřiznání by bylo v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, tj. jeho nezletilé dcery S. A., která je účastníkem řízení o kasační stížnosti spolu s její matkou A. A. Zájem dítěte totiž musí být dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány. Stěžovatel dále poukázal na to, že krajský soud jím podané žalobě proti rozhodnutí žalovaného odkladný účinek přiznal, když především zohlednil skutečnost, že „žalobkyně b) je nezletilým dítětem mladším jednoho roku, o které se starají rodiče a v jehož zájmu nepochybně není, aby neustále měnilo místo pobytu“. Stěžovatel má za to, že splňuje podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť újma, spočívající v možném zásahu do jeho práva na respektování soukromého a rodinného života, jakož i nejlepšího zájmu nezletilé dcery, která by hrozila v důsledku povinnosti rodiny opustit území České republiky, je nepoměrně větší, než újma, která může vzniknout jiným osobám.
[5] Nejvyšší správní soud na úvod poznamenává, že o odkladném účinku by měl rozhodnout po vyjádření žalovaného. Právo na vyjádření však není absolutní a musí být vykládáno v kontextu se smyslem a účelem institutu odkladného účinku. Soudy jsou povinny zaslat návrh na přiznání odkladného účinku druhému účastníkovi na vědomí a poskytnout mu přiměřenou lhůtu, aby se mohl k návrhu vyjádřit. Povinnost zaslat návrh k vyjádření však nenastává, pokud by zaslání návrhu ohrozilo včasnost rozhodnutí nebo způsobilo, že následné rozhodnutí soudu o přiznání odkladného účinku nebude mít potřebný efekt (srov. POTĚŠIL a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, s. 659 – 660). S ohledem na to, že stěžovateli může hrozit odloučení od rodiny, je žádoucí, aby Nejvyšší správní soud o návrhu na přiznání odkladného účinku rozhodl co nejrychleji. Tím je odůvodněno, proč žalovanému nebyl návrh stěžovatele předem zaslán. Jeho právo vyjádřit se k návrhu na přiznání odkladného účinku však není dotčeno, neboť mu nic nebrání v tom, aby k němu vyjádřil své stanovisko i po vydání tohoto usnesení a navrhl jiné rozhodnutí o stěžovatelově návrhu. Za takové situace by Nejvyšší správní soud mohl usnesení o přiznání odkladného účinku zrušit (§ 73 odst. 5 s. ř. s.).
[6] Podle § 107 s. ř. s. „kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně“.
[7] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. „soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem“.
[8] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.
[9] Podání žaloby a kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany má v převážné většině případů odkladný účinek ex lege. Výjimky z tohoto pravidla plynou z § 32 odst. 2 ve spojení s § 32 odst. 5 zákona o azylu. Mimo jiné v případech, kdy byla žádost o udělení mezinárodní ochrany shledána rozhodnutím správního orgánu nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, nemá žaloba proti takovému rozhodnutí ani následná kasační stížnost odkladný účinek ze zákona. Pokud by správní soudy přiznávaly odkladný účinek žalobám či kasačním stížnostem v podobných případech paušálně, vedl by takový přístup k popření úmyslu zákonodárce nespojovat se všemi žalobami a kasačními stížnostmi ve věcech mezinárodní ochrany odkladný účinek ex lege, ale ponechat v případech jako je tento na zvážení soudů, zda jsou zde okolnosti, které přiznání odkladného účinku v dané věci odůvodňují.
[10] Nejvyšší správní soud již dříve judikoval, že povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel (např. usnesení č. j. 1 As 27/2012 - 32, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Od stěžovatele, který žádá o přiznání odkladného účinku, se tak především očekává dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení o tom, že mu v důsledku napadeného rozhodnutí vznikne nepoměrně větší újma než jiným osobám, vysvětlení, v čem tato újma spočívá, a uvedení jejího rozsahu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s rozhodnutím žalovaného obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Kromě výše uvedeného tíží stěžovatele též důkazní břemeno k uplatněným tvrzením. Unesení tohoto důkazního břemena po stěžovateli vyžaduje, aby tvrzení, kterými odůvodňuje návrh na přiznání odkladného účinku, také řádně doložil (např. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 218/2015 - 50 ze dne 24. září 2015). Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, tedy má povinnost tvrzení a povinnost důkazní; je na něm, aby konkretizoval a osvědčil, jakou konkrétní újmu by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. února 2012, č. j. 1 As 27/2012 – 32). Hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická či bagatelní. Nejvyšší správní soud poukazuje na dispoziční zásadu ovládající celé řízení o kasační stížnosti – kasační soud není povolán k tomu, aby za stěžovatele vlastní vyhledávací činností zjišťoval či dokazoval důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být proto dostatečně individualizovaná a podepřená konkrétními důkazy (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. ledna 2012, č. j. 8 As 65/2011 - 74).
[11] Stěžovatel v nyní projednávané věci tvrdí, že v důsledku nepřiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti se bude muset (zřejmě spolu s manželkou a dcerou, jejichž věc je projednávána u zdejšího soudu pod sp. zn. 2 Azs 367/2018) vrátit do Spolkové republiky Německo. Nejvyšší správní soud odkazuje na usnesení ze dne 8. 3. 2018, č. j. 9 Azs 33/2018 – 39, dle nějž „ … napadeným rozhodnutím žalovaného bylo zastaveno řízení o udělení mezinárodní ochrany, zatímco obavy stěžovatele jsou spojeny až s případným rozhodnutím o jeho vyhoštění z České republiky. Důvody, pro které stěžovatel žádá o přiznání odkladného účinku, se tak zjevně míjí s předmětem přezkoumávaného správního rozhodnutí, resp. rozhodnutí soudu. Nadto lze pro úplnost konstatovat, že pokud Policie České republiky rozhoduje o vyhoštění cizince podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), je povinna vyžádat si závazné stanovisko o tom, zda je vycestování cizince možné (§ 120a ve spojení s § 179 zákona o pobytu cizinců). V případě, že tomu tak není, musí uvést tuto informaci v rozhodnutí o vyhoštění, načež Ministerstvo vnitra udělí cizinci vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění (§ 120a odst. 4 a § 33 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Lze také podotknout, že rozhodnutí o správním vyhoštění nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince (§ 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Stěžovatel může proti nemožnosti vycestování brojit v řízení o správním vyhoštění, proti případnému rozhodnutí o vyhoštění může podat správní žalobu, jež má odkladný účinek ze zákona (§ 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců).“ (srov. usnesení ze dne 14. 12. 2007, č. j. 9 Azs 362/2017 – 39).
[12] Stejně tak v usnesení ze dne 11. 7. 2018, č. j. 2 Azs 197/2018 – 31, se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda v případě nepřiznání odkladného účinku kasačním stížnostem budou stěžovatelé povinni k okamžitému návratu do země původu, a konstatoval, že „napadeným rozhodnutím bylo zastaveno řízení o udělení mezinárodní ochrany, přičemž povinnost opustit území České republiky vzniká teprve rozhodnutím o správním vyhoštění či rozhodnutím o povinnosti opustit území“. Jakkoli v tomto konkrétním případě Nejvyšší správní soud odkladný účinek z důvodů zvláštních okolností přiznal, závěrem uvedl, že „nemá být řečeno, že je třeba paušálně přiznávat odkladný účinek všem kasačním stížnostem proti zamítavému rozsudku o žalobě proti rozhodnutí, kterým byla správním orgánem žádost o udělení mezinárodní ochrany shledána nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a řízení o žádosti bylo podle § 25 písm. i) téhož zákona zastaveno“. Podobně se vyslovil i Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.usoud.cz), kde posuzoval dokonce závažnější tvrzení, a to, že opuštění země povede ke zpřetrhání zde vytvořených vazeb. Ačkoli se toto rozhodnutí týkalo jiného typu řízení v oblasti cizineckého práva, v něm vyslovené závěry lze přiměřeně vztáhnout i na řízení azylové, jak vyslovil Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 14. 12. 2007, č. j. 9 Azs 362/2017 – 39.
[13] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že v nyní projednávaném případě stěžovateli bezprostředně nehrozí povinnost okamžitého opuštění území České republiky, neboť ta vzniká teprve rozhodnutím o správním vyhoštění. Jelikož však stěžovatel odůvodňoval svůj návrh na přiznání odkladného účinku výhradně negativním dopadem takového opuštění území na nejlepší zájmy nezletilé dcery, zůstává po vypořádání tohoto tvrzení předmětný návrh bez další věcné argumentace a důkazních prostředků. Stěžovatel tedy neunesl důkazní břemeno ve vztahu ke konkrétnímu a individualizovanému tvrzení o jemu hrozící újmě. Vůbec ani takového tvrzení neuvedl, neboť pouhé obecné konstatování o nejlepším zájmu dítěte není dostatečně určitou a relevantní skutečností, nadto jím tvrzené důsledky vůbec bezprostředně nehrozí. Nejvyšší správní soud dodává, že ani sama o sobě pouhá povinnost společného přestěhování obou rodičů s ročním dítětem [neboť manželka a nezletilá dcera jsou v totožné skutkové situaci jako stěžovatel] z území České republiky, k němuž nemají dotčené osoby žádné společenské ani ekonomické vazby, na území Spolkové republiky Německo, není bez další přistupující okolnosti, jež však nebyla tvrzena, natož prokázána, dostatečně intenzivní újmou. Německo je sousední zemí s obdobnými životními standardy a stěžovatel netvrdí, že by nezletilé dceři bránily jakékoliv zdravotní či jiné důvody v cestování s rodiči. Samotná změna místa pobytu malého dítěte za daných okolností není zásahem do práva na soukromý a rodinný život. Nejvyšší správní soud za situace, kdy by nezletilá dcera společně s oběma rodiči opustila území, k němuž nemůže mít vzhledem ke svému věku vytvořen žádný citový vztah ani jiné vazby, a měla pobývat v jiném členském státě EU garantujícím ochranu jejích práv, neshledává ani namítané narušení nejlepších zájmů dítěte. Nejvyšší správní soud reflektoval i usnesení vydané ve věci manželky a dcery stěžovatele (ze dne 29. 11. 2018, č. j. 2 Azs 367/2018 - 26), které jejich kasačním stížnostem v totožné situaci odkladný účinek nepřiznalo, takže nebyl narušen předpoklad, že rodina bude moci zůstat společně, zajistí-li si na území České republiky legální pobyt, případně mohou společně odcestovat do státu, který je příslušný k vyřízení jejich žádosti o mezinárodní ochranu.
[14] Co se týče případného zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces a jeho potřeby být v průběhu řízení o kasační stížnosti na území České republiky, Nejvyšší správní soud upozorňuje, že samotné právo stěžovatele účastnit se osobně řízení o kasační stížnosti či být v kontaktu se svým zástupcem, pro přiznání odkladného účinku nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 6 Azs 261/2017 – 25, či ze dne 11. 10. 2017, č. j. 6 Azs 270/2017 – 28, ze dne 13. 12. 2007, č. j. 6 Azs 367/2017 – 38).
[15] Nejvyšší správní soud proto po posouzení povahy napadeného správního rozhodnutí a stěžovatelem tvrzených důvodů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dospěl k závěru, že výkon, resp. jiné právní následky rozsudku krajského soudu pro stěžovatele samy o sobě nepředstavují bezprostředně hrozící újmu na jeho právech, která by odůvodňovala přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Není proto splněna hned první podmínka pro přiznání odkladného účinku.
[16] Při vědomí, že obě podmínky uvedené v § 73 odst. 2 s. ř. s. musí být splněny kumulativně, a za situace, kdy jedna podmínka pro přiznání odkladného účinku splněna není (vznik nepoměrně větší újmy, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám), je již bezpředmětné zabývat se druhou podmínkou pro přiznání odkladného účinku, tedy zda by jeho přiznání nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[17] Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle § 107 odst. 1 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
[18] Zamítnutím návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti však Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé; svou podstatou se jedná o rozhodnutí předběžné povahy, proto z něj nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude meritorně rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
[19] V projednávaném řízení jde o věc mezinárodní ochrany cizince, která je přímo ze zákona osvobozena od soudních poplatků, a to na základě § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů; Nejvyšší správní soud proto stěžovateli neuložil povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku.
[20] S ohledem na to, že kasační stížnost stěžovatele obsahovala i návrh na ustanovení zástupce, Nejvyšší správní soud se dále zabýval i touto otázkou.
[21] Stěžovatel dne 26. 11. 2018 zaslal soudu formulář Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (dále jen „potvrzení“) s odůvodněním, že nemá dostatečné finanční prostředky k hrazení nákladů zastoupení z vlastních zdrojů. Stěžovatel v potvrzení uvádí, že jakožto žadatel o mezinárodní ochranu není oprávněn legálně pracovat. Stěžovatel dále prohlašuje, že nemá žádné příjmy a nevlastní žádný majetek větší hodnoty kromě mobilního telefonu o hodnotě 2000 Kč. Stěžovatel uvádí, že jeho manželka A. A., s níž žije ve společné domácnosti spolu s nezletilou dcerou S. A., je taktéž nezaměstnaná. Průměrné měsíční náklady na bydlení činí 7800 Kč měsíčně. Průměrné měsíční náklady vynaložené na stravné jsou 8000 až 9000 Kč měsíčně. Na jiné případné výdaje vynaloží 3000 Kč. Stěžovatel uvádí, že tyto výdaje mu pomáhá hradit rodina v zemi původu, přičemž nad tyto výdaje již stěžovateli vypomoci nemohou.
[22] Podle § 35 odst. 9 věta první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. může předseda senátu účastníku řízení, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovém případě stát.
[23] Účastníku řízení lze tedy ustanovit zástupce tehdy, jestliže jsou kumulativně splněny dvě podmínky: 1) jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a 2) jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů.
[24] Podle § 36 odst. 3 věty prvé a druhé s. ř. s., účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
[25] S ohledem na tvrzení stěžovatele, že nevlastní žádný majetek a není oprávněn pracovat vzhledem k postavení žadatele o mezinárodní ochranu, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel splňuje podmínky pro úplné osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 36 odst. 3 s. ř. s. Při svém rozhodování Nejvyšší správní soud zohledňuje, že rozhodnutí o žádosti musí vždy vycházet z konkrétního posouzení naplnění podmínek a musí odpovídat tomu, aby žadateli nebylo jen pro jeho majetkové a sociální poměry znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010, č. j. 7 Ans 3/2009 – 184).
[26] Otázku, zda je splněna podmínka nezbytné potřeby zastoupení k ochraně práv stěžovatele, není dle Nejvyššího správního soudu třeba zvlášť zkoumat, neboť zastoupení advokátem je podle § 105 odst. 2 s. ř. s. podmínkou řízení o kasační stížnosti. (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2018, č. j. 8 As 167/2017 - 58, publikovaný pod č. 3766/2018 Sb. NSS).
[27] Jelikož jsou v posuzovaném případě splněny obě podmínky obsažené v § 35 odst. 9 s. ř. s., tedy stěžovatel splňuje předpoklady pro úplné osvobození od soudních poplatků a zastoupení advokátem je podmínkou řízení o kasační stížnosti, vyhověl Nejvyšší správní soud návrhu stěžovatele a ustanovil mu k ochraně jeho práv zástupcem advokáta JUDr. Karla Kavalíra. Při volbě advokáta Nejvyšší správní soud zohlednil především místo bydliště stěžovatele (viz informace veřejně dostupné z www.cak.cz). Je v zájmu stěžovatele, aby se s ustanoveným zástupcem co nejdříve spojil a poskytl mu nezbytnou součinnost; kontaktní údaje jsou k dispozici na internetových stránkách České advokátní komory (www.cak.cz).
[28] Kasační stížnost stěžovatele neobsahuje všechny náležitosti podle § 106 odst. 1 s. ř. s., konkrétně uvedení důvodu kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto stěžovatele vyzývá, aby uvedl, z jakého důvodu ve smyslu § 103 odst. 1 s. ř. s. byla kasační stížnost podána a takto uvedený důvod skutkově a právně konkretizoval. Stěžovatel je povinen kasační stížnost doplnit ve lhůtě jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení podle § 106 odst. 3 s. ř. s.
[29] Nejvyšší správní soud rovněž vyzývá ustanoveného zástupce stěžovatele, aby vyčíslil odměnu za zastupování a sdělil, zda je plátcem daně z přidané hodnoty, jakož i číslo bankovního účtu, na který přiznanou odměnu poukázat. Pokud tak neučiní, bude o odměně rozhodnuto na základě skutečností zřejmých ze spisu.
[30] Veškeré písemnosti je třeba zaslat ke sp. zn. 2 Azs 369/2018 na adresu Nejvyšší správní soud, [adresa] [PSČ obec], případně elektronicky na elektronickou podatelnu ([email]) nebo do datové schránky Nejvyššího správního soudu (wwjaa4f).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 § 120 s. ř. s.).
Nebude-li ve stanovené lhůtě vyhověno výzvě k odstranění vad kasační stížnosti a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud kasační stížnost podle § 37 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s. odmítne.
V Brně dne 30. listopadu 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu
Přílohy (pro ustanoveného zástupce stěžovatele):
Kasační stížnost stěžovatele ze dne 12. 11. 2018 (č. l. 1 - 2)
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2018, č. j. 33 Az 17/2018 – 38
Usnesení ze dne 18. 4. 2019
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. C., zastoupený JUDr. Karlem Kavalírem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2018, č. j. OAM-477/ZA-ZA11-ZA19-2018, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2018, č. j. 33 Az 17/2018 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Karlu Kavalírovi se přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 8228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce, který přicestoval na území České republiky přes Itálii a Německo, podal dne 6. 6. 2018 žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žádost odůvodnil tím, že mu v Ázerbájdžánu hrozí věznění z politických důvodů, jelikož se zúčastňoval politických meetingů a přednášel o politické situaci a dopadech politického zřízení v zemi. V Německu mu politický azyl udělen nebyl, a byl by proto deportován zpět do země původu.
[2] Žalovaný dne 22. 6. 2018 rozhodl o zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“ a „napadené rozhodnutí“), neboť shledal, že žádost žalobce je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) téhož zákona, když státem příslušným k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla podle čl. 3 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „dublinské nařízení“), Spolková republika Německo.
[3] Krajský soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. Napadené rozhodnutí podle krajského soudu odůvodňuje, byť stručně, z jakých důvodů nelze v případě žalobce aplikovat čl. 17 dublinského nařízení, proto není nepřezkoumatelné. Krajský soud neshledal, že by u žalobce byly dány okolnosti hodné zvláštního zřetele spočívající ve zvláštním vztahu k České republice či jiné okolnosti, pro které by nemohla být zachována příslušnost Německa v řízení o mezinárodní ochraně, jelikož žádosti žalobce i jeho rodiny se dostalo patřičné pozornosti a byla v několika instancích hodnocena. Vybírání si nejvhodnějšího místa k podání žádosti o azyl ve snaze zvrátit nepříznivý výsledek rozhodnutí o žádosti je z hlediska právní úpravy nežádoucí jev. Není v tomto ohledu relevantní, že s žalobcem přicestovala i jeho manželka a nezletilá dcera, jelikož ani tyto osoby nemají k České republice žádnou vazbu a nejsou v jejich případě splněny žádné specifické humanitární důvody. Podle krajského soudu se proto nejedná o případ hodný zvláštního zřetele pro to, aby se v otázce příslušnosti v řízení o žádosti žalobce aplikoval čl. 17 dublinského nařízení. Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, že německý azylový systém trpí systémovými nedostatky z důvodu přetížení. S odkazem na podmínky vedení a fungování azylových řízení v Německu vyplývající z Informací OAMP ze dne 15. 1. 2018 a s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uzavřel, že žalobci v Německu nehrozí riziko nelidského či ponižujícího zacházení a tamní systém netrpí takovými systémovými nedostatky, které by bránily předání žalobce podle dublinského nařízení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností, kterou opírá o důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, vady správního řízení a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Krajský soud podle stěžovatele nesprávně posoudil otázku aplikace čl. 17 dublinského nařízení, protože dostatečně nerespektoval nejlepší zájem dítěte. Je v nejlepším zájmu dítěte, aby žádosti rodiny o mezinárodní ochranu byly posouzeny věcně. Jen meritorní posouzení žádosti stěžovatele totiž může vést k zajištění účinné mezinárodní ochrany. Spravedlivé řízení o žádosti přitom není v Německu rodině zajištěno, jelikož tamní azylový systém je přetížen. Napadené rozhodnutí mělo být podle stěžovatele zrušeno pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, jelikož postrádá individualizované posouzení situace stěžovatele a přijímacích podmínek v Německu pro rodiny s dětmi. Krajský soud podle stěžovatele nedostatečně odůvodnil svůj závěr, že přetíženost azylového systému nevede k nedostatečně individualizovanému posouzení žádosti o mezinárodní ochranu v Německu a v důsledku toho i ponižujícímu zacházení. Ponižující zacházení je pro stěžovatele návrat do země původu a již samotné pouhé formální posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, které vedlo v Německu k jejímu zamítnutí. Kasační stížnost je podle stěžovatele přijatelná, neboť namítaná pochybení jsou zásadní a mají dopad do jeho hmotněprávního postavení.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření zpochybňuje důvodnost kasační stížnosti, neboť má za to, že napadený rozsudek i napadené rozhodnutí byly vydány v souladu se zákonem a odkazuje na obsah správního spisu a své vyjádření k žalobě. Pro posouzení žádosti stěžovatele je příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Neexistují žádné závažné důvody se domnívat, že v Německu dochází k systémovým nedostatkům znamenajícím riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Dublinské nařízení je založeno na předpokladu, že se žadatelem bude zacházet v jakémkoliv členském státě stejně. Žalovaný odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že členské země netrpí systémovými nedostatky azylového řízení a pro určení příslušnosti v něm proto postačí obecná úvaha. Zároveň namítá, že diskrečního oprávnění atrakce podle čl. 17 dublinského nařízení lze využít jen v případě určení příslušnosti podle čl. 3 odst. 1 dublinského nařízení. Navrhuje proto, aby kasační stížnost byla odmítnuta pro nepřijatelnost, případně zamítnuta pro nedůvodnost.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou její přijatelnosti ve smyslu § 104a s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná. Podle § 104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo možné kasační stížnost odmítnout bez odůvodnění, Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění svého usnesení připojuje.
[8] Podle § 104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ byl v usnesení Nejvyššího správního soudu dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (dostupné stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z www.nssoud.cz), vyložen tak, že kasační stížnost bude posouzena jako přijatelná v případě, že (1) vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku; (2) obsahuje právní otázku, která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování, nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
[9] Stěžovatel k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti tvrdil v zásadě pouze pochybení v rozhodnutí krajského soudu, které mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Toto pochybení spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky existence okolností hodných zvláštního zřetele, které by odůvodnily aplikaci diskrečního oprávnění státu atrahovat si příslušnost podle čl. 17 dublinského nařízení, a v nedostatečně individualizovaném odůvodnění systémových nedostatků azylového systému v Německu ve vztahu k rodinám, jehož důsledkem je podle něj ponižující zacházení.
[10] Nejvyšší správní soud na úvod připomíná, že jak plyne z jeho setrvalé judikatury (viz např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70), řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčují nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozhodnutí soudu. Je proto odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, či ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 – 42).
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti pouze opakuje žalobní námitky a obecně polemizuje s odůvodněním rozsudku krajského soudu, který však přesvědčivě reagoval na jeho žalobu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu ohledně výkladu čl. 17 odst. 1 dublinského nařízení a interpretace okolností případu hodných zvláštního zřetele (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016-24). V souladu s touto judikaturou krajský soud neshledal údajná pochybení v rozhodnutí žalovaného (strana 7 a 8, třetí a čtvrtý odstavec). Jak krajský soud uvedl, nejedná se o okolnosti hodné zvláštního zřetele, jelikož „on [tj. stěžovatel] ani jeho rodina nemají žádný vztah k ČR“. Krajský soud se podrobně vyjádřil i k tomu, že nejsou dány ani žádné další nežádoucí důsledky toho, že Německo bude příslušné vést řízení o jeho žádosti. „Žádosti žalobce a jeho rodiny [se dostalo] patřičné pozornosti a byla v několika instancích hodnocena.“ Krajský soud se tedy zabýval námitkou stěžovatele, že na posouzení „nic nemění ani rodinná situace žalobce, který má s sebou manželku a nezl. dceru, neboť ani tito jeho rodinní příslušníci nemají žádnou vazbu k ČR a nejsou tu dány ani žádné specifické humanitární důvody, pro něž by bylo třeba uvažovat o převzetí příslušnosti“.
[12] Pokud stěžovatel opakovaně tvrdí, že žalovaný nezjistil dostatečně skutkový stav věci a neodůvodnil dostatečně své rozhodnutí ohledně systémových nedostatků dle čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu (strana 8) a rozhodnutí žalovaného (strana 4 až 5). Žalovaný i krajský soud aplikovali závěr rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 – 27, podle něhož rozhodne-li správní orgán o tom, že státem příslušným k posouzení podané žádosti o mezinárodní ochranu je podle čl. 3 dublinského nařízení jiný členský stát, je povinen zabývat se v odůvodnění tohoto rozhodnutí vždy také tím, „zda přemístění žadatele do takto určeného členského státu není vyloučeno z důvodu existence systematických nedostatků, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie.“ Žalovaný dostatečně odůvodnil, a to s odkazem na dokument Informace OAMP ze dne 15. ledna 2018 – Německo, jež je součástí spisového materiálu, proč lze Spolkovou republiku Německo považovat za zemi bez systémových nedostatků. Dle Nejvyššího správního soudu krajský soud dostatečně podrobně rozebral, jak žalovaný zohlednil skutečnosti zjištěné ve správním řízení a z jakých podkladů vycházel. Zároveň vysvětlil, na jakých podkladech žalovaný postavil své závěry o neexistenci systémových nedostatků v Německu, a proč je považuje za dostatečně podložené a odůvodněné. Žalovaný vzal v potaz výpověď stěžovatele v jeho individuálním případě, z níž vyplývá, že kvalitu řízení v Německu nijak nezpochybňuje, využil možnosti opravných prostředků a byl zastoupen advokátem, v průběhu azylového řízení v Německu dostával stravu a finanční prostředky a pravidelně čerpal a využil ošetření lékaře i v souvislosti s narozením své dcery (strana 5 první odstavec rozhodnutí žalovaného). Námitka stěžovatele tudíž nemůže vést k přijatelnosti kasační stížnosti, a tím k jejímu věcnému posouzení.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou zdejšího soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury či ve formě hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva. Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nezbylo než podanou kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
[14] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[15] Stěžovateli byl usnesením ze dne 30. 11. 2018, č. j. 2 Azs 369/2018 – 28, zástupcem ustanoven JUDr. Karel Kavalír, advokát, a v takovém případě platí jeho odměnu včetně hotových výdajů stát (§ 35 odst. 9 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.). Podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), náleží ustanovenému zástupci stěžovatele v řízení o kasační stížnosti odměna za dva úkony právní služby. Tím byla první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a písemné podání ve věci samé – kasační stížnost [§ 11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu], za něž přísluší částka 6200 Kč (§ 7 ve spojení s § 9 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 6800 Kč. Ustanovený zástupce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto se mu přiznaná odměna zvyšuje o 21 % čítajících výši této daně na konečných 8228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku na účet, který uvedl ve svém podání.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu