Usnesení ze dne 6. 8. 2026
Plný text
22 Azs 79/2026-64
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Jana Kratochvíla a Tomáše Foltase, v právní věci žalobkyně: E. N., zastoupená JUDr. R. P., advokátem se sídlem [adresa] Mladá Boleslav, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2026, čj. OAM 1433/BE-BE01-P15-2025, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2026, čj. 40 Az 5/2026-23,
takto:
I. Kasační stížnost s e odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
IV. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. R. P., advokátovi, se přiznává odměna za zastupování ve výši 10 744 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně žádala o mezinárodní ochranu. Žalovaný rozhodl, že žádost je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 12. 6. 2026 (dále v textu bude na zákon o azylu poukazováno v tomto znění), a řízení podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil. Zjistil totiž, že se jedná o opakovanou žádost o mezinárodní ochranu, ve které žalobkyně neuvedla žádné nové skutečnosti.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou, kterou krajský soud jako nedůvodnou zamítl. Žalovaný podle krajského soudu dostatečně posoudil, zda žádost obsahovala nové skutečnosti. V souladu s žalovaným krajský soud vyložil, že za novou skutečnost nelze považovat žalobkyní uváděnou celkově špatnou bezpečnostní situaci v Rusku (země původu žalobkyně). Žalovaný se bezpečnostní situací zabýval při posuzování předchozí žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu, přičemž v době od podání první žádosti a opakované žádosti nedošlo k takové změně, že by bylo možné se domnívat, že by žalobkyně po svém návratu mohla čelit pronásledování nebo hrozbě vážné újmy. Žalobkyni krajský soud nepřisvědčil ani v tom, že by žalovaný posoudil její opakovanou žádost ryze formalisticky. Žalovaný se podle krajského soudu dostatečně zabýval všemi tvrzeními žalobkyně, včetně jejího dlouhodobého pobytu na území Evropské unie. Žalovaný vzal v potaz i to, že od první žádosti došlo k invazi Ruska na Ukrajinu. Žalovaný však zdůvodnil, proč to nemá vliv na žalobkyni jako běžnou občanku.
[3] Žalobkyně (stěžovatelka) se proti rozsudku krajského soudu bránila kasační stížností. Namítala, že odůvodnění napadeného rozsudku je stručné, nepřesvědčivé a tedy nepřezkoumatelné. Považuje jej i za věcně nesprávné. Na území České republiky sice pobývala nelegálně (bez povolení k pobytu a s prošlým cestovním pasem), nicméně není pravdou, že by při zadržení Policií ČR lhala o svém jméně a zemi původu. Není ani pravdou, že by byla zadržená při krádeži v obchodě. Stěžovatelka nikdy žádný trestný čin ani přestupek nespáchala. Na území členských států Evropské unie se stěžovatelka pohybuje už od roku 2003, a to se svou dcerou. Ta je v současnosti zletilá a studuje na Univerzitě Palackého v Olomouci. Stěžovatelka chce s ní na území České republiky setrvat. Touto okolností se ale žalovaný ani krajský soud nezabývali. Neposoudili přiměřenost zásahu do rodinného života stěžovatelky. S ohledem na délku pobytu na území členských států Evropské unie by pak navíc byla stěžovatelka v případě návratu do Ruska vystavená perzekucím a čelila by podezření, že spolupracuje s rozvědkami. Tím spíše, pokud Česká republika byla nově zařazená na seznam nepřátelských zemí.
[4] Žalovaný ve vyjádření setrval na svých závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí, které považuje za správné.
[5] K posuzování opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu existuje ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, čj. 3 Azs 6/2011 96, č. 2642/2012 Sb. NSS, platí, že rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany musí vždy obsahovat odůvodněný závěr správního orgánu o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Z usnesení ze dne 4. 10. 2018, čj. 5 Azs 181/2018 45, plyne, že za nové skutečnosti nebo zjištění je pak ve smyslu procedurální směrnice nutno považovat nikoli jakékoli nové skutečnosti nebo zjištění, ale pouze takové, které by prima facie mohly mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele. Podle čl. 40 odst. 3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (procedurální směrnice) mělo totiž nové věcné posouzení u opakované žádosti nastat, pouze pokud se v rámci předběžného posouzení dospěje k závěru, že se objevily nebo byly žadatelem předloženy nové skutečnosti či zjištění, které významně zvyšují pravděpodobnost uznání žadatele za osobu požívající mezinárodní ochrany.
[6] Z uvedeného vyplývá, že při posuzování přípustnosti opakované žádosti o mezinárodní ochranu se hodnotí pouze to, zda stěžovatelé uvedli nové okolnosti, které nemohli bez svého zavinění uvést dříve, či zda se relevantním způsobem změnily okolnosti na jejich vůli nezávislé (poměry v zemi původu), které by odůvodňovaly nový přezkum jejich případu. Pokud tomu tak je, bude jejich žádost věcně projednána. V opačném případě bude řízení zastaveno, neboť jimi uváděné důvody pro udělení mezinárodní ochrany již byly správním orgánem posouzeny v předchozím řízení. Tím je určen též rámec soudního přezkumu.
[7] Část kasačních námitek stěžovatelky je tak ve světle právě uvedeného nepřípustná. Nesměřují proti rozhodovacím důvodům krajského soudu.
[8] Právě uvedené platí pro námitky stěžovatelky týkající se délky jejího pobytu na území členských států Evropské unie, průběhu zadržení Policií ČR a okolnostmi jejího nelegálního pobytu na území České republiky. Tyto námitky se totiž míjí nejen s důvody, pro které krajský soud její žalobu zamítl, ale i s důvody, pro které žalovaný řízení o její žádosti o mezinárodní ochranu zastavil. Pro nyní projednávanou věc je podstatné, zda stěžovatelka v opakované žádosti o mezinárodní ochranu uvedla nové skutečnosti ve smyslu § 11a zákona o azylu, či se takové skutečnosti objevily. Žalovaný shledal, že nikoliv. Krajský soud hodnocení provedené žalovaným přezkoumal a uzavřel, že žalovaný dospěl ke správnému závěru.
[9] Přípustnými námitkami je tak pouze námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu a námitka, že od první žádosti stěžovatelky o mezinárodní ochranu došlo k zásadní změně situace v zemi původu.
[10] Jelikož v nyní projednávané věci rozhodovala specializovaná samosoudkyně, zabýval se Nejvyšší správní soud tím, zda jsou tyto kasační námitky přijatelné.
[11] Podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního platí, že rozhodoval li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 39, č. 933/2006 Sb. Nejvyšší správní soud, Ostapenko).
[12] Stěžovatelka obecně namítala, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný. Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o zásadních a pro danou věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za mylnou (nálezy ÚS ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nebo rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003-52, či ze dne 1. 6. 2005, čj. 2 Azs 391/2004-62). Dále platí, že přezkoumá-li krajský (městský) soud správní rozhodnutí, které pro chybějící odůvodnění není přezkoumání vůbec způsobilé, zatíží nepřezkoumatelností i svůj vlastní rozsudek (rozsudky NSS ze dne 13. 6. 2007, čj. 5 Afs 115/2006-91; ze dne 30. 11. 2023, čj. 8 As 137/2022-67, bod 27; či ze dne 16. 5. 2024, čj. 8 Afs 92/2023-40, bod 24). Nepřezkoumatelnost je ale třeba vykládat v souladu s jejím skutečným smyslem. Jde totiž o jednu z nejzávažnějších vad řízení. Lze ji proto konstatovat v případě, že pro výše uvedené důvody skutečně nelze seznat, proč správní orgán rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku posuzovaného rozhodnutí, resp. proč považoval vznesené námitky za nedůvodné (rozsudek NSS ze dne 4. 3. 2022, čj. 5 As 158/2021-36, bod 18, a tam citovaná judikatura).
[13] Takto vymezenou nepřezkoumatelnost ale Nejvyšší správní soud neshledal. Krajský soud své závěry odůvodnil srozumitelně. Objasnil, z jakých obecných principů vyšel a vysvětlil, jak je aplikoval na situaci stěžovatelky. Z napadeného rozsudku vyplývá, že ani krajský soud nepovažoval bezpečnostní situaci v Rusku za novou skutečnost ve smyslu § 11a zákona o azylu. Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pak nepředstavuje ani skutečnost, že se blíže nezabýval rodinnou situací stěžovatelky. Krajský soud totiž přezkoumával to, zda žalovaný správně vyhodnotil, že stěžovatelka v opakované žádosti neuvedla nové skutečnosti. Nepřezkoumatelné nebylo ani rozhodnutí žalovaného, jak již vysvětlil krajský soud.
[14] Nejvyšší správní soud nedospěl ani k závěru, že by se krajský soud dopustil zásadního pochybení při věcném posouzení žalobních námitek.
[15] Za podstatné krajský soud považoval to, že se žalovaný zabýval konkrétní situací stěžovatelky a hodnotil dopady nové situace v Rusku na stěžovatelku.
[16] Žalovaný se vyjádřil k probíhajícímu konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou. Uvedl, že v této souvislosti dochází k omezenému počtu individuálních bezpečnostních incidentů zejména na území v bezprostřední blízkosti hranic s Ukrajinou, konkrétně v Kurské, Bělgorodské a Brjanské oblasti, a od roku 2023 se pak množí dronové útoky na cíle. Ty jsou však zaměřené výhradně na cíle ruské vojenské a kritické infrastruktury, nikoliv na civilní objekty, a proto pro stěžovatelku nepředstavují podle žalovaného nebezpečí v případě jejího návratu.
[17] Žalovaný ani zcela nepominul změnu situace ohledně dodržování lidských práv v Rusku po invazi na Ukrajinu. Za stěžejní však shledal, že tvrzení stěžovatelky bylo velmi obecné. Stěžovatelka nijak blíže neuvedla, proč právě jí by mělo hrozit nebezpečí při návratu do Ruska. Přitom z výše uvedené judikatury vyplývá, že relevantní je pouze taková změna situace v zemi původu, která by mohla mít vliv na posouzení žádosti toho konkrétního žadatele. Individuální okolnosti stěžovatelky přitom žalovaný posoudil. Pokud se krajský soud s těmito závěry žalovaného ztotožnil, nelze v jeho rozhodnutí shledat zásadní pochybení, které by zakládalo přijatelnost kasační stížnosti.
[18] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního odmítl pro nepřijatelnost.
[19] O nároku na náhradu nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 soudního řádu správního ve spojení s § 120 soudního řádu správního. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch a náhradu nákladů jí proto nelze přiznat. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly.
[20] Stěžovatelce byl usnesením Nejvyššího správního soudu ustanoven k ochraně jejích práv zástupce JUDr. R. P., advokát. Jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování hradí stát (§ 35 odst. 10 soudního řádu správního).
[21] Zástupce stěžovatelky učinil dva úkony právní služby, a to první poradu s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení a podání ve věci samé (doplnění kasační stížnosti) [§ 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. V případě ustanovení je první porada s klientem součástí jednoho úkonu převzetí a přípravy zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Odměna za tyto úkony činí 2 x 4 620 Kč (§ 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 5 advokátního tarifu). Paušální náhrada nákladů činí 2 x 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu).
[22] Advokát uskutečnil cestu ze sídla své advokátní kanceláře v Mladé Boleslavi do ZZC Bělá-Jezová vozidlem, a to za účelem porady s klientkou. Náleží mu proto cestovné (§ 13 odst. 1 advokátního tarifu) ve výši 304 Kč [ujetý počet kilometrů 40 km, což odpovídá cestě tam a zpět z Mladé Boleslavi do ZZC Bělá-Jezová, průměrná spotřeba benzinu dle technického průkazu 4,9 l/100 km, cena pohonných hmot 34,70 Kč/1 litr podle § 4 písm. a) a základní sazba za jeden kilometr jízdy 5,90 Kč podle § 1 písm. b) vyhlášky č. 573/2025 Sb.] a náhrada promeškaného času za dvě započaté půlhodiny v souvislosti s cestou ve výši 300 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu). Podle informací dostupných v rejstříku ekonomických subjektů Ministerstva financí (ARES) není zástupce stěžovatelky plátcem DPH.
[23] Celkem tedy odměna ustanoveného zástupce činí 10 744 (9 240 + 900 + 304 + 300) Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu (výrok IV. tohoto usnesení).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. srpna 2026
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu
Usnesení ze dne 28. 5. 2026
Plný text
22 Azs 79/2026 - 44
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně J. Z. a soudců J. K. a T. F. v právní věci žalobkyně: E. N., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2026, čj. OAM 1433/BE-BE01-P15-2025, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2026, čj. 40 Az 5/2026-23,
takto:
I. Žalobkyni se ustanovuje zástupcem pro řízení o kasační stížnosti JUDr. R. P., advokát.
II. Návrh žalobkyně na přiznání odkladného účinku se zamítá.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná rozhodla o zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany k opakované žádosti žalobkyně, jelikož ji shledala nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Krajský soud v Praze žalobu zamítl v záhlaví označeným rozsudkem.
[2] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost. V ní požádala Nejvyšší správní soud o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti. Podala rovněž návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
I. K návrhu na ustanovení zástupce
[3] Předseda senátu může stěžovateli ustanovit zástupce, pokud jsou u něj splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a je li to nezbytné pro ochranu jeho práv (§ 35 odst. 10 ve spojení s § 120 soudního řádu správního). Dále platí, že návrh stěžovatele nesmí být tzv. zjevně neúspěšný (§ 36 odst. 3 soudního řádu správního).
[4] V řízení o kasační stížnosti je zastoupení advokátem jednou ze zákonných podmínek řízení (§ 105 odst. 2 soudního řádu správního). Není proto třeba blíže zkoumat naplnění podmínky o nezbytnosti zastoupení, neboť potřeba zastoupení ve smyslu § 35 odst. 10 soudního řádu správního plyne přímo ze zákona. Nejde ani o návrh, který by byl zjevně neúspěšný.
[5] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda u stěžovatelky existují předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, což je další podmínka pro ustanovení zástupce. Stěžovatelka je sice osvobozena od soudního poplatku ze zákona [§ 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích]. Pro účely ustanovení zástupce však soud i přesto musí zhodnotit, zda stěžovatelka, vzhledem ke svým osobním, majetkovým a výdělkovým poměrům, obecně splňuje podmínky pro osvobození od poplatků. Osvobození tohoto typu sporů od poplatků totiž nutně neznamená, že sám stěžovatel výše popsané podmínky pro osvobození od poplatků skutečně splňuje (usnesení NSS z 12. 2. 2025, čj. 5 Ads 6/2025 27, bod 5).
[6] Stěžovatelka ve vyplněném formuláři ke svým osobním a majetkovým poměrům uvedla, že v současné době nemá žádné příjmy. Je zajištěna v X. Nemůže pracovat. Nemá ani žádný majetek, ze kterého by mohla právního zástupce zaplatit.
[7] Vzhledem k výše popsaným poměrům má soud za to, že stěžovatelka splňuje předpoklady pro plné osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 36 odst. 3 soudního řádu správního. Stěžovatelka nemá žádné příjmy ani majetek a v současné době se nachází v zařízení pro pobyt cizinců, což její možnosti k obstarání si finančních prostředků dále ztěžuje.
[8] Nejvyšší správní soud ustanovil stěžovatelce zástupcem JUDr. R. P., advokáta se sídlem [adresa] Mladá Boleslav. Stěžovatelka ve svém návrhu o ustanovení tohoto advokáta výslovně požádala s tím, že ji zastupuje již v jiném řízení vedeném před Nejvyšším správním soudem (sp. zn. 4 Azs 27/2026), a tudíž je s její situací obeznámen. Stěžovatelka v něj má důvěru. Nejvyšší správní soud přihlédl též k tomu, že sídlo ustanoveného advokáta se nachází poblíž současného místa pobytu stěžovatelky a že advokát ovládá ruský jazyk.
[9] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že kasační stížnost obsahuje všechny náležitosti dle § 106 odst. 1 soudního řádu správního. Její případné doplnění (v mezích § 104 odst. 4 a § 109 odst. 5 soudního řádu správního) tedy Nejvyšší správní soud ponechává na uvážení ustanoveného zástupce. V takovém případě tak ustanovený zástupce učiní bez zbytečného odkladu, nejpozději ve lhůtě tří týdnů od doručení tohoto usnesení. Po uplynutí této lhůty přistoupí Nejvyšší správní soud k dalším úkonům za účelem rozhodnutí ve věci samé.
[10] Nejvyšší správní soud ustanoveného zástupce upozorňuje, že v souladu s rozvrhem práce se věcí bude zabývat, projedná ji a rozhodne 22. senát Nejvyššího správního soudu ve složení: J. Z., T. F. a J. K.. V případě dlouhodobé nepřítomnosti některého ze členů uvedeného senátu může být senát podle pravidel uvedených v rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu doplněn některým ze soudců 21. senátu, kterými jsou Radovan Havelec, T. R. a F. H.. Pokud dojde ke změně rozvrhu práce, jsou o těchto změnách aktuálně podávány informace na webových stránkách Nejvyššího správního soudu (www.nssoud.cz). Některé úkony v řízení před soudem mohou vykonávat též asistenti soudců (§ 29a jednacího řádu Nejvyššího správního soudu). Pokud má ustanovený zástupce za to, že některý ze jmenovaných soudců je z projednávání této věci vyloučen pro svůj poměr k věci, k účastníkům, nebo k jejich zástupcům (§ 8 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů), může namítnout jejich podjatost v propadné lhůtě jednoho týdne od doručení tohoto usnesení. Pokud bude senát doplněn jiným soudcem, nebo vznikne li důvod podjatosti až v průběhu řízení, počítá se tato lhůta od okamžiku, kdy účastník řízení důvod podjatosti zjistí. O námitce rozhodne jiný senát Nejvyššího správního soudu.
[11] Nejvyšší správní soud ustanoveného zástupce žádá, aby Nejvyššímu správnímu soudu průběžně sděloval provedení úkonů, které nebudou patrné ze spisu, neboť soud o odměně ustanoveného zástupce rozhoduje zpravidla spolu s konečným rozhodnutím ve věci a vychází tak pouze z úkonů, které mu jsou k tomuto datu doloženy. Soud rovněž žádá ustanoveného zástupce, aby soudu sdělil číslo bankovního účtu, na který bude možno přiznanou odměnu poukázat, a zda je plátcem daně z přidané hodnoty.
[12] Zastoupení advokátem, kterého Nejvyšší správní soud ustanovil pro řízení o kasační stížnosti, je omezeno jen na toto řízení (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 6. 2018, čj. 8 As 167/2017 58, č. 3766/2018 Sb. NSS).
II. K návrhu na přiznání odkladného účinku
[13] Stěžovatelka v návrhu na přiznání odkladného účinku uvedla, že jí může být způsobena vážná újma tím, že bude nucena vycestovat do státu původu, čímž ztratí možnost vystupovat v řízení osobně. Na území České republiky má stěžovatelka rodinné vazby, zejména vztah s dcerou.
[14] Žalovaný s přiznáním odkladného účinku nesouhlasí. Podle něj žalobkyně neuvedla žádné konkrétní důvody, pro které je nutné právě v jejím případě nutné odkladný účinek přiznat.
[15] Podle § 107 soudního řádu správního nemá kasační stížnost obecně odkladný účinek. Odkladný účinek není ani ve vztahu ke kasační stížnosti v projednávané věci dán ani na základě zvláštní právní úpravy (zákona o azylu). Žalovaný totiž řízení o mezinárodní ochraně zastavil z důvodu uvedeného v §10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, tedy že opakovanou žádost stěžovatelky posoudil jako nepřípustnou (§ 32 odst. 5 ve spojení s § 32 odst. 2 téhož zákona).
[16] Nejvyšší správní soud nicméně může odkladný účinek na návrh stěžovatele přiznat; § 73 odst. 2 až 5 soudního řádu správního se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 soudního řádu správního lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[17] Kromě formální podmínky, jíž je vznesení příslušného návrhu, je pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nutné splnění tří podmínek: (1) výkon nebo jiné právní následky musejí pro stěžovatele znamenat závažnou újmu, (2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a (3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 1. 7. 2015, čj. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS, bod 24, a usnesení NSS ze dne 3. 10. 2017, čj. 9 Afs 275/2017-20, bod 10). Povinnost tvrdit a osvědčit hrozbu újmy tíží stěžovatele (usnesení NSS ze dne 24. 9. 2015, čj. 2 As 218/2015-50, bod 5). Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být proto dostatečně individualizovaný a podepřený konkrétními důkazy (usnesení NSS ze dne 30. 1. 2012, čj. 8 As 65/2011-74, bod 9).
[18] Po zvážení důvodů přednesených stěžovatelkou dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou v projednávané věci naplněny.
[19] Stěžovatelka se v návrhu omezila pouze na obecné vymezení důvodů, v nichž spatřuje hrozbu vážné újmy (povinnost opustit území, nemožnost hájit se osobně a fakt, že zde má rodinné vazby), avšak je blíže nekonkretizovala. Neosvědčila tak, že právě ve vztahu k její situaci existují konkrétní okolnosti, pro které by pro ni mohl výkon nebo jiné právní následky napadeného rozhodnutí znamenat závažnou újmu.
[20] Z judikatury plyne, že obecně vyjádřený zájem cizince na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti či jeho právo být v kontaktu s advokátem nemohou být samy o sobě bez dalších individuálních okolností důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 6. 2020, čj. 8 Azs 339/2019-38, č. 4039/2020 Sb. NSS). Stejně tak nestačí obecná tvrzení o existenci rodinných vazeb na území; je naopak třeba, aby cizinec současně tvrdil a osvědčil, že by u něj v důsledku nepřiznání odkladného účinku došlo k zásadnímu narušení soukromého a rodinného života (např. usnesení NSS ze dne 18. 9. 2024, čj. 3 Azs 174/2024-27, bod 10). Tuto potřebnou konkretizaci stěžovatelka ve svém návrhu neučinila.
[21] S ohledem na neprokázání dostatečně závažné újmy v důsledku výkonu či jiných právních následků napadeného rozsudku krajského soudu se Nejvyšší správní soud již nezabýval poměřováním stěžovatelkou tvrzené újmy se zájmy třetích osob a veřejným zájmem. Jelikož v dané věci nejsou splněny podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud návrh stěžovatelky zamítl (výrok II. tohoto usnesení).
[22] Současně však Nejvyšší správní soud dodává a zdůrazňuje, že z rozhodnutí o žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze dovozovat jakékoliv závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (viz usnesení NSS ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005 76, či usnesení rozšířeného senátu NSS čj. 10 Ads 99/2014 58).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. 5. 2026
J. Z.
předsedkyně senátu