Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek1× citováno

Spisová značka

3 As 49/2023

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 25. 6. 2024Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: HAVELEC RadovanECLI:CZ:NSS:2024:3.As.49.2023.87
Další údaje
Předmět řízení: Energetika

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (16) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 25. 6. 2024

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce města Chodov, se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému Energetickému regulačnímu úřadu, se sídlem [adresa] za účasti osoby zúčastněné na řízení MARSERVIS, s.r.o., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem [adresa] v řízení o kasačních stížnostech žalovaného a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2023, č. j. 62 A 89/2022 - 163,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2023, č. j. 62 A 89/2022 - 163, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci, rozsudek krajského soudu

[1] Žalobce podal ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobu proti nečinnosti správního orgánu, kterou se domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby vydal rozhodnutí ve věci samé v řízení vedeném žalovaným pod sp. zn. LIC-09901/2010-ERU, o zrušení licence č. 320101894 na rozvod tepelné energie (dále jen „licence“) udělené společnosti MARSERVIS, s.r.o. (osobě zúčastněné na řízení, dále též „společnost MARSERVIS“).

[2] Krajský soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2023, č. j. 62 A 89/2022 - 163, žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost rozhodnout ve věci samé do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

[3] Podle krajského soudu žalovaný řízení o zrušení licence několikrát přerušil, a to z důvodu nutnosti vyřešení předběžné otázky, která spočívala v soukromoprávním sporu mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení vedeném v civilním řízení. Spor se týkal vlastnického, resp. užívacího práva společnosti MARSERVIS k rozvodům tepelné energie. Tato společnost nejprve dovozovala svoje užívací právo z nájemní smlouvy uzavřené se žalobcem dne 23. 12. 1993, avšak tato smlouva byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 3. 2010, č. j. 25 Co 300/2008 - 254, pravomocně prohlášena za absolutně neplatnou s účinky ex tunc.

[4] Následně společnost MARSERVIS vedla řízení o určení svého vlastnického práva k některým částem rozvodů tepelné energie. V této souvislosti žalovaný usnesením ze dne 18. 12. 2018, č. j. 09901-219/2010-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 16. 7. 2019, č. j. 09901-241/2010-ERU, řízení o zrušení licence společnosti MARSERVIS přerušil do doby pravomocného skončení řízení o uvedené žalobě. Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 14. 8. 2020, č. j. 16 C 408/2010 - 1240, tuto žalobu zamítl, Krajský soud v Plzni poté rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 25 Co 390/2020 - 1344, prvostupňový rozsudek potvrdil. Společnost MARSERVIS proti tomuto rozsudku podala dovolání k Nejvyššímu soudu, který usnesením ze dne 27. 4. 2022, č. j. 22 Cdo 2946/2021 - 1425, odložil právní moc rozsudku Krajského soudu v Plzni do právní moci rozhodnutí o dovolání. V reakci na usnesení Nejvyššího soudu žalovaný usnesením ze dne 27. 5. 2022, č. j. 09901-261/2010-ERU, řízení o zrušení licence přerušil do doby vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Proti usnesení žalovaného podal žalobce rozklad, o kterém Rada Energetického regulačního úřadu rozhodnutím ze dne 25. 10. 2022, č. j. 09901-273/2010-ERU, rozhodla tak, že slova „doby vydání“ se nahrazují zněním „nabytí právní moci“ a ve zbylé části rozklad zamítla a napadené usnesení potvrdila.

[5] Krajský soud označil za nesporné, že licence byla společnosti MARSERVIS udělena k provozu zařízení sloužícího k rozvodu teplené energie na základě nájemní smlouvy z roku 1993, tato smlouva byla pravomocně prohlášena za absolutně neplatnou s účinky ex tunc, a určení vlastnického práva k licencovanému zařízení (resp. některým jeho částem) je předmětem dalšího občanskoprávního sporu, vedeného v řízení o dovolání u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 2946/2021 (v mezidobí bylo toto řízení pravomocně skončeno, viz níže – pozn. NSS).

[6] Krajský soud poté uvedl, že podstatou sporu je relevance probíhajícího občanskoprávního řízení o určení vlastnického vztahu osoby zúčastněné na řízení k licencovanému zařízení pro účely rozhodnutí ve správním řízení o zrušení licence vedeném žalovaným ve smyslu § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“), a s tím související otázka opodstatněnosti přerušení řízení dle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu. Žalovaný je přesvědčen, že výsledek občanskoprávního sporu je rozhodující pro pokračování v řízení o zrušení licence, neboť nelze s jistotou konstatovat, zda je vlastníkem rozvodných tepelných zařízení žalobce či společnost MARSERVIS, a tedy není schopen určit, zda tato společnost podmínky pro další držení licence ve smyslu § 5 odst. 3 energetického zákona splňuje (zda jí náleží vlastnický titul k licencovanému zařízení), či nikoli. Žalobce se naopak domnívá, že občanskoprávní spor nepředstavuje předběžnou otázku.

[7] Krajský soud poté připustil, že spory o určení vlastnického práva obecně přísluší k projednání soudům v občanskoprávním řízení. V projednávané věci již samotný průběh projednávání konkrétního sporu před civilními soudy potvrzuje, že nejde o spor jednoduchý, a bylo by tedy stěží namístě žalovanému vytýkat, že řízení podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu přerušil do pravomocného skončení občanskoprávního řízení. Krajský soud však dodal, že nesdílí názor žalovaného (a společnosti MARSERVIS) ohledně významu otázky, o níž civilní soudy mají rozhodnout, pro pokračování správního řízení.

[8] Podle krajského soudu totiž předmětem řízení před civilním soudem není otázka užívacího práva k celému energetickému zařízení, nýbrž pouze ke konkrétním (některým) částem rozvodného tepelného zařízení (k nimž společnosti MARSERVIS dle jejího tvrzení náleží vlastnické právo). I kdyby společnost MARSERVIS v řízení uspěla, výsledkem by mohla být nejvýše její způsobilost prokázat užívací (vlastnické) právo ke konkrétním (některým) částem rozvodného tepelného zařízení (o něž je spor), nikoli k licencovanému zařízení jako celku. Krajský soud proto uzavřel, že podmínky pro další držení licence dle § 5 odst. 3 energetického zákona společnost MARSERVIS nemůže splnit, neboť by ani přes eventuální úspěch v civilním sporu neprokázala užívací (konkrétně vlastnický) titul k celému licencovanému zařízení.

[9] Podstatný nebyl podle krajského soudu argument žalovaného, podle něhož není-li z pohledu věcněprávního určitá část rozvodného tepelného zařízení jednou samostatnou věcí v právním smyslu, pak to ještě neznamená, že na ni nemůže být udělena zvláštní licence, jelikož splňuje-li určitá část zařízení definici rozvodného tepelného zařízení, pak je možno udělit licenci (jen) k takto vymezenému zařízení. V posuzované věci totiž nejde o udělení licence nové (ve vztahu k těm částem rozvodného tepelného zařízení, o nichž před Nejvyšším soudem probíhá spor), nýbrž o zrušení stávající licence, jež byla udělena ve vztahu k celému rozvodnému tepelnému zařízení. Otázka udělení licence ve vztahu k části rozvodného tepelného zařízení by mohla být řešena eventuálně při rozhodování o udělení licence nové, nikoli při rozhodování o zrušení původní licence.

[10] Krajský soud uzavřel, že řízení před Nejvyšším soudem vedené společností MARSERVIS nepředstavuje předběžnou otázku dle § 57 správního řádu, protože nejde o otázku, na které by přímo záviselo vydání rozhodnutí v řízení o zrušení licence, neboť výsledek sporu o vlastnictví částí rozvodného tepelného zařízení nebude určující pro posouzení vlastnictví (eventuálně jiného užívacího titulu) licencovaného zařízení jako celku.

II. Kasační stížnost žalovaného

[11] Proti rozsudku krajského soudu podává žalovaný (dále jen „stěžovatel ERU“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního („s. ř. s.“).

[12] Podle stěžovatele ERU měl krajský soud posuzovat primárně otázku zrušení licence, nikoliv otázku udělení licence (§ 5 energetického zákona) nebo změny licence (§ 9 energetického zákona). Z odůvodnění rozsudku krajského soudu přitom vyplývá, že takto podle svého přesvědčení patrně soud i postupoval, důvody napadeného rozsudku se však ke zrušení licence částečně nevztahují, což činí odůvodnění napadeného rozsudku vnitřně rozporným.

[13] Stěžovatel ERU chápe napadený rozsudek tak, že řízení u civilních soudů nemůže být řízením o předběžné otázce, protože se nevztahuje k podmínce (užívacího či vlastnického práva) k licencovanému zařízení jako takovému, ale pouze k jeho částem. V takovém případě by měl stěžovatel ERU rozhodnout o změně licence (ve smyslu zúžení), avšak výrokem I. napadeného rozsudku mu krajský soud uložil rozhodnout o zrušení licence. Takový postup je v rozporu s jinými závěry krajského soudu, které uznávají vhodnost přerušení řízení v případě nutnosti řešení projednávané soukromoprávní otázky určení vlastnictví u civilního soudu.

[14] Stěžovatel ERU krajskému soudu vytýká též to, že napadený rozsudek předjímá výrok meritorního správního rozhodnutí, tj. že bude nucen rozhodnout, že se licence zrušuje (neboť společnost MARSERVIS nemá vlastnické či užívací právo k tepelným rozvodům jako celku, resp. ke všem jejich částem). Současně ale krajský soud nepopřel, že společnost MARSERVIS vlastníkem částí rozvodného zařízení může být, což by nevyhnutelně vedlo k tomu, že v nějakém rozsahu podmínky stanovené § 5 odst. 3 energetického zákona splňuje.

[15] Závěrem stěžovatel ERU upozorňuje, že dle § 3 odst. 2 energetického zákona je činnost při rozvodu tepelné energie vykonávána ve veřejném zájmu. Ustanovení § 10 odst. 4 až 6 a § 12 energetického zákona vycházejí z toho, že je nežádoucí stav, kdy určité zařízení, které slouží rozvodu tepelné energie, nebude provozováno a dodávka tepelné energie zákazníkům nebude zajištěna. Takový důsledek přitom hrozí v nynějším případě, kdy dle odstavce 20 napadeného rozsudku může dojít ke zrušení licence, ačkoliv o jejím udělení (v návaznosti na toto zrušení) nebude moci stěžovatel rozhodnout do vyřešení předběžné otázky.

III. Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení (společnosti MARSERVIS)

[16] Proti rozsudku krajského soudu podává kasační stížnost též osoba zúčastněná na řízení (společnost MARSERVIS) – dále jen „stěžovatelka“. Její důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

[17] Vytýká krajskému soudu, že vycházel v odstavcích 17, 19, a 20 napadeného rozsudku z blíže neodůvodněného tvrzení, že licence stěžovatelky se týká jediného rozvodného tepelného zařízení. Stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasí a má za to, že její licence se týká jednotlivých, relativně samostatných zařízení - částí rozvodů tepelné energie. K tomu obsáhle cituje ustanovení energetického zákona a ze Seznamu jednotlivých vymezených území k licenci č. 320101894 (tj. k její licenci, o jejímž zrušení vede stěžovatel ERU správní řízení). Též vymezuje, která konkrétní zařízení byla předmětem řízení o určení vlastnického práva stěžovatelky před civilními soudy.

[18] Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že pokud soudy prohlásily nájemní smlouvu k rozvodům tepelné energie za neplatnou, bylo její povinností prokazovat stěžovateli ERU, že má k těmto rozvodům užívací právo. Krajský soud sice v této souvislosti odkázal na § 5 odst. 3 energetického zákona, ten však upravuje pouze podmínky pro udělení licence. Nelze z něj tak dovodit uvedenou povinnost stěžovatelky.

[19] Stěžovatelka vychází z předpokladu, že k příslušným zařízením užívací právo měla (byť z jiného právního titulu), proto z jejího hlediska o změnu licence nemusela žádat, neboť na vymezení příslušných zařízení a rozvodů v licenci se nic fakticky nezměnilo. Změnu titulu stěžovatelka přesto doložila tím, že stěžovateli ERU doručila žalobu na určení vlastnictví k daným zařízením. Pokud by měla osvědčeno užívací právo jen k části zařízení, bylo by možné uvažovat o změně její licence, nikoli o jejím zrušení (v tomto ohledu stěžovatelka argumentuje obdobně jako stěžovatel ERU – jak rekapitulováno v části II. výše – pozn. NSS). Stěžovatelka uzavírá, že stěžovatel ERU přerušil správní řízení důvodně a nebyl tedy nečinný.

IV. Vyjádření žalobce, stěžovatelky a stěžovatele ERU

[20] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele ERU uvádí, že tato kasační stížnost je „nepřípustná, a to pro svoji nepřezkoumatelnost“. Argumentace stěžovatele ERU se míjí s rozhodovacími důvody napadeného rozsudku a týká se pouze úvah soudu vyslovených obiter dictum. Pokud se stěžovatel ERU neztotožňuje se závěrem soudu, že držitel licence přestal odpadnutím užívacího důvodu splňovat podmínky pro udělení licence, jeho úvahy jsou „zcela mimo hmotné právo“. Stejně tak jeho polemika ohledně možnosti či nemožnosti změny licence podle žalobce nepředstavuje kasační důvody dle § 103 odst. 1 s. ř. s. Pokud stěžovatel ERU poukazuje na riziko, že by po zrušení licence rozvody tepelné energie nemohly být provozovány a zastává tezi o vlastnických právech stěžovatelky k částem rozvodného zařízení, postupuje v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení a otevřeně hájí zájmy stěžovatelky.

[21] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky uvádí, že i její námitky se míjejí s rozhodovacími důvody napadeného rozsudku, které se týkají důvodnosti přerušení správního řízení. Má proto za to, že kasační stížnost je nepřípustná, neboť se opírá o jiné důvody, než jsou uvedeny v § 103 odst. 1 s. ř. s.

[22] Stěžovatel ERU se dále samostatným podáním též vyjádřil ke kasační stížnosti stěžovatelky. Uvádí, že její námitky se částečně shodují s jeho kasačními námitkami. Co se týče pohledu stěžovatelky na další rozhodování ve věci zrušení licence, stěžovatel ERU může mít na tuto otázku odlišný názor, což však není pro posouzení otázky nečinnosti zásadní. Dále v zásadě jen opakuje svoji předchozí kasační argumentaci a zdůrazňuje, že mu krajský soud v napadeném rozsudku fakticky přikázal, jak má rozhodnout o zrušení licence stěžovatelky, ačkoli k takovému postupu nečinnostní žaloba neslouží.

[23] Stěžovatelka se ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele ERU ztotožňuje s argumentací, dle níž je nesprávný závěr krajského soudu, že pokud držitel licence přestal splňovat podmínky, za jakých mu byla licence udělena, musí to vést k jejímu zrušení. Souhlasí také se zbývající argumentací uplatněnou stěžovatelem ERU v kasační stížnosti.

V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[24] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasačních stížností stěžovatele ERU a stěžovatelky a konstatoval, že kasační stížnosti byly podány včas, osobami oprávněnými, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, za stěžovatele ERU jedná v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. pověřená osoba disponující příslušným právnickým vzděláním a za stěžovatelku advokát. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasačních stížností v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejich rozsahu a uplatněných důvodů. Ve věci přitom rozhodl bez jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s.

[25] Kasační stížnosti jsou důvodné.

Va. K tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku

[26] Stěžovatel ERU namítá vnitřní rozpornost napadeného rozsudku, již spatřuje v tom, že krajský soud na jedné straně konstatoval obecnou nutnost přerušit řízení, jestliže se o relevantní otázce (zde o vlastnickém právu společnosti MARSERVIS k rozvodům tepelné energie) vede občanskoprávní spor, avšak současně aplikoval hmotné právo a uvážil též o hmotněprávních podmínkách licence (tj. že společnost MARSERVIS nutně musí svědčit vlastnické právo ke všem zařízením – rozvodům tepelné energie dle licence). Tuto kasační námitku lze podřadit pod důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť stěžovatel ERU takto fakticky namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro jeho vnitřní rozpornost.

[27] Nejvyšší správní soud však ve výše uvedeném vadu nepřezkoumatelnosti neshledává. Krajský soud srozumitelně vysvětlil rozhodovací důvody, které ho vedly k výroku o povinnosti stěžovatele ERU rozhodnout. Tímto důvodem je závěr krajského soudu, že stěžovatel ERU neměl rozhodnout o přerušení řízení, jelikož civilní řízení vedené u Nejvyššího soudu nepředstavuje předběžnou otázku ve smyslu § 57 správního řádu. Je pravdou, že krajský soud nejprve předestřel obecné úvahy o nutnosti řízení přerušit, pokud o relevantní otázce probíhá občanskoprávní spor. Nicméně tyto úvahy nejsou popřeny následnými konkrétními úvahami krajského soudu, neboť z nich jednoznačně plyne, proč krajský soud dovodil faktickou výjimku z uvedeného obecného pravidla. Soud totiž vyložil hmotněprávní úpravu podmínek licence (vlastnické nebo užívací právo k rozvodům tepelné energie) tak, že pokud není dáno k těmto rozvodům jako celku, stěžovatel ERU již nemusí vyčkávat výsledku občanskoprávního řízení ohledně vlastnického práva k některým částem těchto rozvodů. Ostatně oba stěžovatelé s těmito závěry krajského soudu rozsáhle polemizují a dobře jim rozumějí.

[28] I v dalším je napadený rozsudek důkladně odůvodněn a závěry krajského soudu k jednotlivým žalobním námitkám i argumentaci obou stěžovatelů jsou dobře patrné. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že napadený rozsudek netrpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost či vnitřní rozpornost. Krajský soud též řádně odpověděl na žalobní námitky.

Vb. K tzv. jiným vadám řízení před krajským soudem dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

[29] Nejvyšší správní soud se však dále zabýval otázkou, zda řízení před krajským soudem není zatíženo tzv. jinou vadou ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Tímto směrem argumentoval v kasační stížnosti stěžovatel ERU, neboť krajskému soudu vytkl, že kromě výroku o povinnosti rozhodnout ve věci v odůvodnění napadeného rozsudku též vyložil příslušnou úpravu hmotného práva (energetického zákona) tak, že předurčil vlastní obsah rozhodnutí stěžovatele ERU ve věci. Konkrétně pak závěry krajského soudu podle stěžovatele ERU nutně vedou k tomu, že ten by v dalším řízení musel licenci stěžovatelky zrušit (a nemohl by tedy např. přikročit k její změně), a to bez ohledu na výsledek řízení před civilními soudy.

[30] Nejvyšší správní soud dodává, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou. Postup Nejvyššího správního soudu i rozsah předmětu řízení se odvíjí od právních úkonů stěžovatele; soud je tedy v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. V případě existence vady soudního řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, však Nejvyšší správní soud není důvody kasační stížnosti vázán a i bez kasační námitky může (respektive musí) z moci úřední zrušit rozhodnutí krajského soudu. S ohledem na uvedené se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda krajský soud nevybočil ze své věcné působnosti, pokud se zabýval hmotněprávní úpravou týkající se podmínek licence stěžovatelky, opřel výrok napadeného rozsudku o její výklad a tím předznamenal i vlastní obsah (výrok) rozhodnutí stěžovatele ERU ve věci samé (tj. v řízení o zrušení licence).

[31] Kasační soud úvodem k této otázce předesílá, že v nynější věci jde do určité míry o „akademický spor“, neboť důvod přerušení správního řízení odpadl; Nejvyšší soud totiž ve věci již rozhodl usnesením ze dne 25. 5. 2023, č. j. 22 Cdo 2946/2021 - 1468, jímž dovolání stěžovatelky odmítl. Tato okolnost však nemá vliv na řízení o nyní projednávaných kasačních stížnostech, neboť Nejvyšší správní soud přezkoumává napadený rozsudek v mezích uplatněných kasačních námitek, takže pravidlo vyplývající z § 81 odst. 1 s. ř. s. (podle něhož soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí) se na řízení o kasační stížnosti neuplatní. Smyslem § 81 odst. 1 s. ř. s. je, že „rozhodující skutkový stav zjišťuje krajský soud ke dni svého rozhodnutí, zatímco Nejvyšší správní soud v rámci řízení o kasační stížnosti posuzuje, zda takovýto skutkový stav byl zjištěn správně“ (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 7 Ans 10/2012 - 46, č. 3013/2014 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). V řízení před Nejvyšším správním soudem je totiž předmětem přezkumu rozhodnutí krajského soudu, nikoliv nečinnost správního orgánu (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2006, č. j. 8 Ans 1/2006 - 135, č. 1012/2007 Sb. NSS).

[32] Rozsah rozhodovací činnosti krajského soudu se odvíjí od povahy žaloby na ochranu před nečinností; to znamená, že krajský soud zkoumá v mezích žalobních bodů pouze to, zda stěžovatel ERU byl či nebyl nečinný. Soud nemůže v řízení o ochraně proti nečinnosti předjímat výsledek správního řízení, v němž se žalobce domáhá ochrany proti nečinnosti, ani nemůže správní orgán zavázat k vydání rozhodnutí určitého typu či určitého obsahu. K věcnému posouzení je věcně i místně příslušný správní orgán rozhodující ve správním řízení, a nikoli krajský soud v řízení o žalobě proti nečinnosti (srov. Rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2004, č. j. 7 Afs 33/2003 - 80, č. 456/2005 Sb. NSS, či ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 As 336/2016 - 41). Konkrétně pak v nyní projednávané věci měl krajský soud zkoumat, zda příslušné občanskoprávní řízení vedené před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 22 Cdo 2946/2021 představovalo zákonný důvod pro přerušení řízení, které ze své povahy oddaluje rozhodnutí ve věci.

[33] Krajský soud v napadeném rozsudku správně konstatoval, že toto občanskoprávní řízení je pro správní řízení vedené před stěžovatelem ERU relevantní, důvod pro přerušení řízení dle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu je dán a stěžovatel ERU si nemusel o dané otázce (zde o vlastnickém právu k rozvodům tepelné energie) učinit úsudek sám [odstavce 14 a 15 (kromě poslední věty) napadeného rozsudku]. Pokud by krajský soud ustal na tomto konstatování, musel by žalobu zamítnout.

[34] Krajský soud však ve svých úvahách pokračoval a fakticky počal zkoumat hmotněprávní podmínky zrušení licence společnosti MARSERVIS a případné podmínky udělení licence nové. Dospěl přitom k závěru, že pokud tato společnost vede občanskoprávní spor o svém tvrzeném vlastnickém právu k části rozvodů tepelné energie, nemá to význam pro správní řízení, neboť musí mít vlastnické či užívací právo k těmto zařízením jako k celku. Tím ovšem překročil svoji věcnou působnost ve vztahu k nečinnostní žalobě. Posuzování tohoto typu žaloby se totiž v nynější věci vyčerpává pouze zkoumáním otázky, zda dané občanskoprávní řízení má či nemá relevanci pro rozhodnutí ve věci, zda je tedy probíhající civilní řízení zákonným důvodem pro přerušení řízení správního, a zda byl stěžovatel ERU nečinný.

[35] Úlohou krajského soudu již naopak nebylo, aby zkoumal vlastní hmotněprávní úpravu (zde úpravu energetického zákona) podmínek pro udělení, resp. zrušení licence, a aby vyložil, v jakém rozsahu či jakým způsobem může stěžovatelka tyto podmínky splňovat. Tento interpretační postup totiž náleží právě jen stěžovateli ERU, který při rozhodování ve věci samé bude posuzovat, zda byly splněny podmínky pro zrušení licence. Až po vydání rozhodnutí ve věci samé by měla mít za splnění dalších podmínek stěžovatelka, resp. žalobce možnost podat žalobu proti takovému rozhodnutí podle § 65 s. ř. s., a teprve při posouzení takové žaloby by mohl (resp. musel) krajský soud posoudit příslušnou hmotněprávní úpravu energetického zákona a zákonnost rozhodnutí stěžovatele ERU ve věci samé ve světle případných žalobních námitek.

[36] Při posouzení nečinnostní žaloby však pro tyto úvahy není místo. Pokud krajský soud takto vybočil ze své věcné působnosti, založené charakterem a povahou žaloby na ochranu proti nečinnosti, zasáhnul tím (v rozporu s principem dělby moci) do pravomoci stěžovatele ERU, jemuž toto posouzení náleží v rámci vydání správního rozhodnutí ve věci samé. Tím krajský soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Kasační důvod ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je tedy dán.

[37] Kromě výše uvedeného Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud při svých úvahách překračujících rámec rozhodování o nečinnostní žalobě též vycházel z premisy, že příslušné občanskoprávní řízení se týká blíže neurčené části licencovaných rozvodů tepelné energie. Otázka, jakých věcí se občanskoprávní spor týká, je však otázkou skutkovou. Krajský soud nevysvětlil, jakým způsobem dospěl k závěru, že občanskoprávní spor se týká pouhé části licencovaných rozvodů tepelné energie, nezkoumal, zda jde o část převážnou, významnou či marginální apod. Pokud by tedy krajský soud vůbec mohl uvážit nad významem vlastnického, resp. užívacího práva ke konkrétnímu zařízení vymezenému v licenci společnosti MARSERVIS (což kasační soud popírá – viz výše), musel by opřít svoje úvahy o konkrétní podklady ve správním spise či o provedené dokazování. Tak tomu v projednávané věci nebylo a (i kdyby nebylo těžké vady vymezené výše) kasačnímu soudu by nezbylo než napadený rozsudek zrušit pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek (skutkových) důvodů. Obdobnou námitku ostatně uplatňuje stěžovatelka ve své kasační stížnosti, v níž namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, jelikož krajský soud neodůvodnil svůj závěr, že licence byla stěžovatelce udělena ve vztahu k jedinému rozvodnému tepelnému zařízení. Jak je však vysvětleno výše, krajský soud se neměl významem vlastnického či užívacího práva k licencovanému zařízení vůbec zabývat. Proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil z důvodu existence vady řízení, jež mohla mít vliv na zákonnost rozsudku.

[38] Nejvyšší správní proto uzavírá, že z výše uvedených důvodů je napadený rozsudek nezákonný.

[39] Z výše uvedeného též plyne, že jako nebylo úlohou krajského soud zabývat se hmotněprávními podmínkami zrušení (či změny) licence, tak není ani úlohou kasačního soudu jakkoli se zabývat hmotněprávní argumentací účastníků řízení o kasační stížnosti, která se týká téže otázky. Tím by totiž opět kasační soud předjímal obsah rozhodnutí stěžovatele ERU ve věci samé nad rámec svojí věcné působnosti v nyní projednávané věci. Proto se Nejvyšší správní soud již nemohl zabývat námitkami stěžovatelů, které se (ve valné většině) týkají právě hmotněprávního posouzení podmínek pro zrušení či změnu licence společnosti MARSERVIS.

[40] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnosti důvodnými, napadený rozsudek tak zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). Krajský soud tak v dalším řízení bude vycházet z toho, že je oprávněn zkoumat pouze relevanci občanskoprávního řízení pro přerušení řízení správního, nikoli však již hmotněprávní otázky týkající se podmínek (zrušení) licence společnosti MARSERVIS. Současně Nejvyšší správní soud připomíná, že pro pokračující řízení před krajským soudem se uplatní zásada dle § 81 odst. 1 s. ř. s., totiž že krajský soud bude rozhodovat na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí.

[41] Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o nákladech řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3, věta první s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 25. června 2024

Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu

Usnesení ze dne 25. 5. 2023

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce města Chodov, se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému Energetickému regulačnímu úřadu, se sídlem [adresa] za účasti osoby zúčastněné na řízení MARSERVIS, s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem [adresa] v řízení o kasačních stížnostech žalovaného a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2023, č. j. 62 A 89/2022 - 163, o návrhu osoby zúčastněné na řízení na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

I. Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení se zamítá.

II. Osobě zúčastněné na řízení se ukládá zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

[1] Podanými kasačními stížnostmi se osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatelka“) a žalovaný domáhají zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, vydaného v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Výrokem I. napadeného rozsudku krajský soud uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé v řízení vedeném žalovaným pod sp. zn. LIC-09901/2010-ERU, o zrušení licence č. 320101894 udělené stěžovatelce, a to do šedesáti dnů od právní moci rozsudku. Výroky II., III. a IV. krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.

[2] Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že podstata tvrzené nečinnosti spočívá v tom, že žalovaný několikrát přerušil správní řízení o zrušení licence č. 320101894 z důvodu nutnosti vyřešení předběžné otázky, spočívající v soukromoprávním sporu mezi žalobcem a stěžovatelkou ohledně vlastnictví (části) licencovaného zařízení, který je předmětem probíhajícího občanskoprávního řízení. Podstatou soudního sporu mezi žalobcem a žalovaným ve správním soudnictví je právě relevance probíhajícího občanskoprávního řízení o určení vlastnického vztahu stěžovatelky k licencovanému zařízení pro účely rozhodnutí ve správním řízení o zrušení licence, vedeném žalovaným ve smyslu § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“), a s tím související otázka (ne)opodstatněnosti postupu žalovaného, spočívajícího v přerušení tohoto řízení s odkazem na § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu. Žalovaný je přesvědčen, že výsledek občanskoprávního sporu je rozhodující pro pokračování v řízení o zrušení licence, neboť nelze s jistotou konstatovat, zda je stěžovatelka vlastníkem (části) rozvodných tepelných zařízení, a tedy nelze určit, zda stěžovatelka podmínky pro další držení licence ve smyslu § 5 odst. 3 energetického zákona splňuje (zda jí náleží vlastnický titul k licencovanému zařízení), či nikoli. Žalobce se naopak domnívá, že předmětný občanskoprávní spor nepředstavuje předběžnou otázku ve smyslu § 57 správního řádu, neboť s řízením o zrušení licence přímo nesouvisí, pročež jeho trvání nikterak nebrání žalovanému v zahájeném řízení pokračovat (a vydat meritorní rozhodnutí ve věci). Krajský soud dospěl k závěru, že i kdyby probíhající občanskoprávní spor nakonec vyústil v pravomocné rozhodnutí ve prospěch stěžovatelky, konstatující, že jí vlastnické právo k některým částem tepelného rozvodného zařízení skutečně náleží, nemohly by být podmínky pro další držení licence ve smyslu § 5 odst. 3 energetického zákona naplněny, neboť stěžovatelka by ani tak neprokázala užívací (vlastnický) titul k celému licencovanému zařízení, na jehož základě byla licence č. 320101894 původně udělena. V řízení vedeném žalovaným přitom nejde o udělení licence nové (ve vztahu k těm částem rozvodného tepelného zařízení, o nichž probíhá předmětný občanskoprávní spor), nýbrž o zrušení licence č. 320101894, jež byla udělena ve vztahu k celému rozvodnému tepelnému zařízení. Případná otázka udělení licence ve vztahu k části rozvodného tepelného zařízení by mohla být řešena eventuálně při rozhodování o udělení licence nové, nikoli při rozhodování o zrušení licence č. 320101894. Krajský soud tedy uzavřel, že skutečnost, že současně se správním řízením o zrušení licence probíhá i spor soukromoprávní o určení vlastnického práva k některým částem licencovaného zařízení, automaticky nemůže vždy vést k závěru, že jde o předběžnou otázku ve smyslu § 57 správního řádu. V nyní posuzované věci předmětné občanskoprávní řízení nepředstavuje předběžnou otázku ve smyslu § 57 správního řádu, protože (ačkoli jde o otázku, o níž nepřísluší žalovanému rozhodnout a zároveň o ní doposud nebylo pravomocně rozhodnuto) nejde o otázku, na které by přímo záviselo vydání rozhodnutí v řízení o zrušení licence č. 320101894; výsledek sporu o vlastnictví části rozvodného tepelného zařízení sám o sobě nebude určující pro posouzení vlastnictví (eventuálně jiného užívacího titulu) licencovaného zařízení jako celku (což bude podstatné pro rozhodnutí žalovaného). Důvod pro přerušení tedy neobstojí, a proto krajský soud považoval žalovaného za nečinného.

[3] Žalovaný požádal společně s kasační stížností o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud jeho návrh na přiznání odkladného účinku zamítl usnesením ze dne 18. 5. 2023, č. j. 3 As 49/2023 - 49.

[4] Stěžovatelka rovněž požádala společně s kasační stížností o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Uvedla, že právním následkem napadeného rozsudku je povinnost žalovaného vydat rozhodnutí v řízení, jehož předmětem má (či může) být zrušení licence stěžovatele na rozvod tepelné energie. Toto rozhodnutí nelze vydat bez posouzení otázky vlastnictví (jednotlivých částí) rozvodného tepelného zařízení. Pokud kasační stížnosti nebude přiznán odkladný účinek, bude muset žalovaný tuto otázku posuzovat sám, ač je předmětem řízení před civilními soudy již 13 let, a právě o ní probíhá řízení o dovolání před Nejvyšším soudem. Ten usnesením ze dne 27. 4. 2022, č. j. 22 Cdo 2946/2021-1425, odložil právní moc rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 20 Co 390/2020 - 1344 s tím, že stěžovatelka je „ohrožena ve svých právech týkajících se licence na rozvod tepelné energie a odklad se nedotkne poměrů jiné osoby.“ Z uvedeného vyplývá, že i Nejvyšší soud považuje pravomocné rozhodnutí o vlastnictví k rozvodnému tepelnému zařízení za podstatné pro rozhodnutí o zrušení licence č. 320101894, přičemž pokračování v řízení o zrušení licence by znamenalo opačný výsledek, než který Nejvyšší soud odložením právní moci rozsudku sledoval. Zrušení licence by znamenalo, že by stěžovatel nebyl oprávněn dodávat teplo do cca 5 000 domácností ve městě Chodov, které by v tomto důsledku byly ohroženy na zdraví a obvyklém životním standardu. Centrální dodávky tepelné energie lze sice nahradit decentrálním způsobem vytápění, ale až v časovém horizontu několika let. Taková případná změna způsobu vytápění je nadto velkým rizikem z hlediska provozních nákladů jak pro klienty stěžovatelky (viz plynová krize roku 2022), tak pro stěžovatelku, neboť by to vedlo k její ekonomické likvidaci jednak kvůli porušení jejích smluvních závazků, jednak proto, že rozvodné tepelné zařízení stěžovatelky je bez připojených zákazníků bezcenné (přičemž po decentralizaci způsobu vytápění k opětovné centralizaci zásadně nedochází). Zrušení licence by pro stěžovatelku znamenalo nutné porušení všech jejích závazků, s čímž jsou spojeny obrovské sankce a škody; újma hrozící stěžovatelce v řádu desítek milionů korun je tak závažná a reálná. Naproti tomu přiznáním odkladného účinku nevznikne ostatním účastníkům žádná újma. Žalobce nebude ani v případě zrušení licence schopen vykonávat smysluplnou činnost v oblasti dodávek energie, neboť nedisponuje tepelnými zařízeními ve vlastnictví stěžovatelky. V případě zrušení licence bude přímo a bezprostředně ohrožena ekonomická i právní existence stěžovatelky. Újma hrozící stěžovatelce a jejím zákazníkům je tedy nepoměrně větší, než jaká hrozí jiným osobám v důsledku přiznání odkladného účinku. Přiznáním odkladného účinku nebude ohrožen ani žádný důležitý veřejný zájem; pouze se odloží účinky napadeného rozsudku. K naplnění veřejného zájmu postačí i pozdější nastoupení účinků napadeného rozsudku, pokud nebude Nejvyšším správním soudem zrušen.

[5] Žalovaný vyjádřil s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti souhlas. Zdůraznil, že ke dni 18. 5. 2023 nebyla žádnému subjektu udělena licence pro budoucí provozování rozvodných tepelných zařízení, které aktuálně provozuje stěžovatelka. Je pravděpodobné, že do vydání rozhodnutí o zrušení licence č. 320101894 takové rozhodnutí vydáno nebude. Až nabude případné rozhodnutí o zrušení této licence právní moci, nebude zde žádný subjekt, který by byl oprávněn zajišťovat rozvod tepelné energie, přičemž tato situace není řešitelná ani postupem podle § 12 energetického zákona, protože takový postup vyžaduje mít postavenu najisto otázku vlastnictví rozvodného zařízení. Ani postup, který žalovaný nastínil ve své kasační stížnosti, spočívající ve změně (zúžení) licence, není možný bez vyhodnocení předběžné otázky týkající se vlastnictví (části) rozvodného zařízení. Bez přiznání odkladného účinku hrozí, že rozvodné zařízení nebude nikdo oprávněn provozovat a dodávky tepelné energie tak zůstanou nezajištěny.

[6] Žalobce s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nesouhlasí. Má za to, že argumenty stěžovatelky nenaplňují podmínky přiznání odkladného účinku dle § 73 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatelka v roce 1993 uzavřela se žalobcem smlouvu o nájmu rozvodného tepelného zařízení na dobu určitou, která měla uplynout koncem roku 2018. V důsledku soudního prohlášení smlouvy za absolutně neplatnou zaniklo i omezení doby, po kterou měla stěžovatelka právo toto zařízení užívat. Stěžovatelka musí již roky vědět o zájmu žalobce převzít a provozovat předmětné zařízení; nemohla rozumně předpokládat, že jej bude moct provozovat navždy. Hrozba závažné újmy veřejnému zájmu, představovaná tvrzeným negativním dotčením odběratelů tepelné energie, nemůže nastat, neboť přerušení či zastavení dodávek tepelné energie odběratelům brání § 12 energetického zákona. Žalovaný vede od roku 2021 pod sp. zn. 06886/2021-ERU, řízení o změně (rozšíření) licence na rozvod tepelné energie č. 321734358 držitele Teplo Chodov s. r. o., tj. společnosti založené žalobcem. Bude-li licence stěžovatelky na rozvod tepelné energie pravomocně zrušena, je povinností žalovaného zajistit provozování rozvodného tepelného zařízení náhradním provozovatelem, kterým by měla být právě společnost Teplo Chodov s. r. o. Tvrzení stěžovatelky, že žalobce zrušením licence nic nezíská, vychází z jejího nepodloženého předpokladu, že vlastnická práva k předmětnému zařízení právně relevantním způsobem nabyla. Žalobce konečně citoval usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2019, č. j. 3 As 184/2019 - 91, ze kterého se podává, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by mělo být spíše výjimečné.

[7] Nejvyšší správní soud po zvážení shora přednesených argumentů dospěl k závěru, že nejsou naplněny podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 s. ř. s.

[8] Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[9] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že „poskytnutí odkladného účinku má mimořádný charakter: soud tu totiž před vlastním rozhodnutím ve věci samé prolamuje právní účinky pravomocného rozhodnutí, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy” (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2003 č. j. 7 A 115/2002 - 67, č. 760/2006 Sb. NSS). V žádosti o přiznání odkladného účinku je proto nutné vylíčit individualizované a závažné okolnosti, které mimořádné vyloučení účinků pravomocného rozhodnutí odůvodňují (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016 č. j. 2 Azs 271/2015 - 32).

[10] Stěžovatelka v dané věci spatřuje újmu předně v tom, že případné zrušení licence č. 320101894 bude znamenat její ekonomickou likvidaci, přičemž hrozí také poškození na straně klientů stěžovatelky – odběratelů tepelné energie.

[11] Nejvyšší správní soud neshledal, že by stěžovatelkou uváděné důvody bylo v projednávané věci možno kvalifikovat jako „nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám“ (viz odst. [8] výše). Je totiž nutno zdůraznit, že krajský soud nerozhodoval v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, ale v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti. V takovém případě krajský soud žalovanému podle § 81 odst. 2 s. ř. s. uloží rozsudkem povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení v přiměřené lhůtě, je-li žaloba důvodná. Krajský soud však nemůže žalovanému uložit, jak má v řízení rozhodnout. Také výrokem napadeného rozsudku byla žalovanému uložena toliko „povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé v řízení vedeném žalovaným pod sp. zn. LIC-09901/2010-ERU, o zrušení licence č. 320101894 udělené MARSERVIS, s. r. o., do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku.“ Újma, kterou stěžovatelka v takovém rozhodnutí dle návrhu spatřuje (tj. její potenciální ekonomická likvidace a poškození jejích klientů v důsledku případného zrušení licence), tak z napadeného rozsudku krajského soudu přímo nevyplývá. Krajský soud totiž žalovanému nenařídil, aby licenci č. 320101894 zrušil, jakkoliv stěžovatelka může závěry krajského soudu, vyjádřené v odůvodnění napadeného rozsudku, takovým způsobem interpretovat. Stěžovatelkou tvrzené následky zrušení licence č. 320101894 jsou tedy za daného procesního stavu pouze hypotetické. Nadto bude mít stěžovatelka možnost podat proti jakémukoli meritornímu rozhodnutí žalovaného rozklad, kterému ze zákona obecně svědčí odkladný účinek (§ 152 odst. 1 a odst. 5 ve spojení s § 85 odst. 1 správního řádu). Proti potenciálnímu rozhodnutí o rozkladu se stěžovatelka bude moci eventuálně dále bránit žalobou ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s., v rámci které bude mít opět příležitost požádat o přiznání odkladného účinku (§ 73 s. ř. s.).

[12] Z výše uvedeného je zřejmé, že návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku její kasační stížnosti není důvodný, neboť stěžovatelka neosvědčila již konkrétní a skutečnou újmu, kterou by jí měl postup v intencích rozsudku krajského soudu způsobovat. Všechny podmínky pro přiznání odkladného účinku dle § 73 s. ř. s. musí přitom být naplněny současně; proto se Nejvyšší správní soud při nenaplnění jedné z nich již nezabýval posuzováním podmínek ostatních a návrh na přiznání odkladného účinku výrokem I. tohoto usnesení zamítl (§ 73 odst. 2 s. ř. s. a contrario ve spojení s § 107 s. ř. s.).

[13] Nejvyšší správní soud zamítnutím návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé; svou podstatou se jedná o rozhodnutí předběžné povahy, proto z něj nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude meritorně rozhodnuto o samotné kasační stížnosti stěžovatelky (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

[14] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá soudnímu poplatku ve výši 1 000 Kč, a to podle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Povinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [§ 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích, per analogiam; srov. k tomu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32], přičemž poplatek je v takovém případě splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost poplatek zaplatit uložena (§ 7 odst. 1 citovaného zákona). Nejvyšší správní soud proto rozhodl dále tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.

[15] Soudní poplatek lze zaplatit buď vylepením kolků na přiloženém tiskopisu, nebo bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – [účet], vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je 1030404923.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

Nebude-li soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku včas dobrovolně zaplacen, bude vymáhán.

V případě placení kolkovými známkami nalepí stěžovatelka vždy oba jejich díly na tiskopis na vyznačeném místě. Tiskopis podepíše a vrátí jej Nejvyššímu správnímu soudu. Kolkové známky se nesmí znehodnocovat.

V Brně dne 25. května 2023

Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu

Vyhovuji výzvě a zasílám v kolkových známkách určený soudní poplatek.

ke sp. zn.: 3 As 49/2023

podpis .................................................

↓Místo pro nalepení kolkových známek:↓

Usnesení ze dne 18. 5. 2023

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce města Chodov, se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému Energetickému regulačnímu úřadu, se sídlem [adresa] za účasti osoby zúčastněné na řízení MARSERVIS, s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem [adresa] v řízení o kasačních stížnostech žalovaného a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2023, č. j. 62 A 89/2022 - 163, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaného se zamítá .

Odůvodnění:

[1] Podanou kasační stížností se žalovaný domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, vydaného v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Výrokem I. napadeného rozsudku krajský soud uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé v řízení vedeném žalovaným pod sp. zn. LIC-09901/2010-ERU, o zrušení licence č. 320101894 udělené společnosti MARSERVIS, s. r. o. (dále jen „OZNŘ“), a to do šedesáti dnů od právní moci rozsudku. Výroky II., III. a IV. krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.

[2] Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že podstata tvrzené nečinnosti spočívá v tom, že žalovaný několikrát přerušil správní řízení o zrušení licence č. 320101894 z důvodu nutnosti vyřešení předběžné otázky, spočívající v soukromoprávním sporu mezi žalobcem a OZNŘ ohledně vlastnictví (části) licencovaného zařízení, který je předmětem probíhajícího občanskoprávního řízení. Podstatou soudního sporu mezi žalobcem a žalovaným ve správním soudnictví je právě relevance probíhajícího občanskoprávního řízení o určení vlastnického vztahu OZNŘ k licencovanému zařízení pro účely rozhodnutí ve správním řízení o zrušení licence, vedeném žalovaným ve smyslu § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“), a s tím související otázka (ne)opodstatněnosti postupu žalovaného, spočívajícího v přerušení tohoto řízení s odkazem na § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu. Žalovaný je přesvědčen, že výsledek občanskoprávního sporu je rozhodující pro pokračování v řízení o zrušení licence, neboť nelze s jistotou konstatovat, zda je OZNŘ vlastníkem (části) rozvodných tepelných zařízení, a tedy nelze určit, zda OZNŘ podmínky pro další držení licence ve smyslu § 5 odst. 3 energetického zákona splňuje (zda jí náleží vlastnický titul k licencovanému zařízení), či nikoli. Žalobce se naopak domnívá, že předmětný občanskoprávní spor nepředstavuje předběžnou otázku ve smyslu § 57 správního řádu, neboť s řízením o zrušení licence přímo nesouvisí, pročež jeho trvání nikterak nebrání žalovanému v zahájeném řízení pokračovat (a vydat meritorní rozhodnutí ve věci). Krajský soud dospěl k závěru, že i kdyby probíhající občanskoprávní spor nakonec vyústil v pravomocné rozhodnutí ve prospěch OZNŘ, konstatující, že jí vlastnické právo k některým částem tepelného rozvodného zařízení skutečně náleží, nemohly by být podmínky pro další držení licence ve smyslu § 5 odst. 3 energetického zákona naplněny, neboť OZNŘ by ani tak neprokázala užívací (vlastnický) titul k celému licencovanému zařízení, na jehož základě byla licence č. 320101894 původně udělena. V řízení vedeném žalovaným přitom nejde o udělení licence nové (ve vztahu k těm částem rozvodného tepelného zařízení, o nichž probíhá předmětný občanskoprávní spor), nýbrž o zrušení licence č. 320101894, jež byla udělena ve vztahu k celému rozvodnému tepelnému zařízení. Případná otázka udělení licence ve vztahu k části rozvodného tepelného zařízení by mohla být řešena eventuálně při rozhodování o udělení licence nové, nikoli při rozhodování o zrušení licence č. 320101894. Krajský soud tedy uzavřel, že skutečnost, že současně se správním řízením o zrušení licence probíhá i spor soukromoprávní o určení vlastnického práva k některým částem licencovaného zařízení, automaticky nemůže vždy vést k závěru, že jde o předběžnou otázku ve smyslu § 57 správního řádu. V nyní posuzované věci předmětné občanskoprávní řízení nepředstavuje předběžnou otázku ve smyslu § 57 správního řádu, protože (ačkoli jde o otázku, o níž nepřísluší žalovanému rozhodnout a zároveň o ní doposud nebylo pravomocně rozhodnuto) nejde o otázku, na které by přímo záviselo vydání rozhodnutí v řízení o zrušení licence č. 320101894; výsledek sporu o vlastnictví části rozvodného tepelného zařízení sám o sobě nebude určující pro posouzení vlastnictví (eventuálně jiného užívacího titulu) licencovaného zařízení jako celku (což bude podstatné pro rozhodnutí žalovaného). Důvod pro přerušení tedy neobstojí, a proto krajský soud považoval žalovaného za nečinného.

[3] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) požádal společně s podáním kasační stížností o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Uvedl, že napadený rozsudek krajského soudu stojí na nesprávném závěru, že v daném případě jsou (bez ohledu na výsledek probíhajícího řízení před civilními soudy) splněny podmínky pro zrušení licence, což nevyhnutelně predikuje výsledek tohoto řízení. Podle názoru stěžovatele v posuzovaném případě, z hlediska minimalizace zásahů veřejné moci a znění § 10 odst. 2 písm. a) energetického zákona, není na místě rozhodovat o zrušení licence, pokud existuje možnost, že OZNŘ energetická zařízení užívaná k výkonu licencované činnosti nabyla do vlastnictví. Předmětný občanskoprávní spor proto představuje předběžnou otázku podle § 57 správního řádu. Napadený rozsudek lze současně interpretovat tak, že stěžovatel měl rozhodnout o změně (zúžení) licence v rozsahu, který není „pokryt“ potenciální předběžnou otázkou. Stěžovateli však bylo uloženo vydat rozhodnutí ve věci zrušení licence. Stěžovatel zdůraznil, že činnost rozvodu tepelné energie je vykonávána ve veřejném zájmu. Pokud by byla licence zrušena, mohla by nastat situace, kdy by zařízení sloužící k rozvodu tepelné energie nebylo provozováno, neboť není jasné, kdo je jeho vlastníkem; nešlo by pak postupovat ani podle § 12 energetického zákona (převzetí povinnosti držitele licence jiným držitelem licence). Při postupu v souladu s povinností uloženou krajským soudem tak pravděpodobně nebude zajišťována licencovaná činnost až do doby rozhodnutí civilních soudů. I proto předmětný občanskoprávní spor představuje předběžnou otázku. Stěžovatel konečně dodal, že ačkoliv mu v důsledku vydání napadeného rozsudku přímá újma nevzniká, meritorním rozhodnutím v jím vedeném řízení bude pravděpodobně negativně dotčena OZNŘ. V důsledku postupu dle napadeného rozsudku hrozí závažná újma též veřejnému zájmu, neboť v případě, že zde poté nebude subjekt, který by byl držitelem licence či byl oprávněn licencované zařízení provozovat v jiném režimu, ponesou negativní následky této situace odběratelé tepelné energie. Stěžovatel tedy žádá o přiznání odkladného účinku s ohledem na ochranu veřejného zájmu, a to alespoň do doby, než podá žádost o přiznání odkladného účinku OZNŘ (což se dozajista stane).

[4] Žalobce s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nesouhlasí. Upozornil, že stěžovateli v důsledku vydání napadeného rozsudku žádná přímá újma nevzniká. Argumentaci o případné škodě na straně OZNŘ je třeba odmítnout, neboť stěžovatel nemůže hájit zájmy některých účastníků správního řízení. Dle žalobce je nepřípadná rovněž argumentace hrozbou závažné újmy veřejnému zájmu. Byla-li by totiž licence OZNŘ pravomocně zrušena, bylo by povinností stěžovatele zajistit provozování rozvodného tepelného zařízení náhradním provozovatelem dle § 12 energetického zákona, kterým může být především městská společnost Teplo Chodov s. r. o. OZNŘ se v občanskoprávním sporu o určení vlastnických práv domáhá od roku 2010 určení vlastnických práv k částem rozvodného tepelného zařízení, k prokázání svých tvrzení však nemá žádné relevantní důkazy. Z pohledu hmotného práva není předmětné rozvodné tepelné zařízení bez vlastníka, jak nepřímo tvrdí stěžovatel; jeho vlastníkem je žalobce, jehož vlastnická práva nebyla dosud právně relevantním způsobem zpochybněna. Odklad účinku kasační stížnosti by bezdůvodně prospěl pouze OZNŘ, která jediná z provozu rozvodného zařízení neoprávněně profituje.

[5] OZNŘ ve svém vyjádření uvedla, že se s návrhem na přiznání odkladného účinku ztotožňuje a připojuje se k němu. Souhlasí s názorem, že by byla vydáním meritorního rozhodnutí v předmětném správním řízení negativně dotčena ve svých právech. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je na místě zejména s ohledem na újmu veřejnému zájmu, o které hovořil stěžovatel.

[6] Nejvyšší správní soud po zvážení všech shora přednesených argumentů dospěl k závěru, že nejsou naplněny podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 73 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.) ve spojení s § 107 s. ř. s.

[7] Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[8] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že „poskytnutí odkladného účinku má mimořádný charakter: soud tu totiž před vlastním rozhodnutím ve věci samé prolamuje právní účinky pravomocného rozhodnutí, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy” (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2003 č. j. 7 A 115/2002 - 67, č. 760/2006 Sb. NSS). V žádosti o přiznání odkladného účinku je proto nutné vylíčit individualizované a závažné okolnosti, které mimořádné vyloučení účinků pravomocného rozhodnutí odůvodňují (viz například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016 č. j. 2 Azs 271/2015 - 32).

[9] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, č. 3270/2015 Sb. NSS, uvedl, že v případech, kdy je stěžovatelem správní orgán, bude odložení účinků rozhodnutí krajského soudu podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinku vznikne jiným osobám a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se v souvislosti s napadeným rozsudkem krajského soudu žalovaný obává, by byl zásadním zásahem, kterým by byl důležitý veřejný zájem skutečně ohrožen.

[10] Stěžovatel v posuzované věci předně sám tvrdí, že „jemu jako stěžovateli v důsledku vydání rozsudku Krajského soudu v Brně jakákoliv přímá újma nevzniká“. Jako důvody pro přiznání odkladného účinku uvádí možnou újmu na veřejném zájmu, kterou spatřuje v tom, že pokud by licenci č. 320101894 zrušil, mohla by nastat situace, kdy by předmětné zařízení, sloužící k rozvodu tepelné energie, nebylo provozováno, neboť není jasné, kdo je jeho vlastníkem; nešlo by tedy postupovat ani podle § 12 energetického zákona. V důsledku toho by mohli být poškození odběratelé tepelné energie.

[11] Nejvyšší správní soud neshledal, že by stěžovatelem uváděné důvody bylo v projednávané věci možno kvalifikovat jako „nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám“ (viz odst. [9] výše). Je totiž nutno zdůraznit, že krajský soud nerozhodoval v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, ale v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti. V takovém případě krajský soud žalovanému podle § 81 odst. 2 s. ř. s. uloží rozsudkem povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení v přiměřené lhůtě, je-li žaloba důvodná. Krajský soud však nemůže žalovanému uložit, jak má v řízení rozhodnout. Také výrokem napadeného rozsudku byla stěžovateli uložena toliko „povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé v řízení vedeném žalovaným pod sp. zn. LIC-09901/2010-ERU, o zrušení licence č. 320101894 udělené MARSERVIS, s. r. o., do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku.“ Újma, kterou stěžovatel v takovém rozhodnutí dle návrhu spatřuje (tj. potenciální poškození odběratelů energie v důsledku případného zrušení licence), tak z napadeného rozsudku krajského soudu přímo nevyplývá. Krajský soud totiž stěžovateli nenařídil, aby licenci č. 320101894 zrušil, jakkoliv takový postup může stěžovateli z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývat jako soudem aprobovaný. Z tohoto důvodu se Nejvyšší správní soud již nezabýval tvrzením stěžovatele, že by v případě zrušení licence č. 320101894 nemohl postupovat podle § 12 energetického zákona, neboť nebylo-li (zcela v souladu se zákonem) stěžovateli napadeným rozsudkem uloženo, jak má ve správním řízení rozhodnout, je tato v návrhu naznačená situace zcela hypotetická.

[12] Z výše uvedeného je zřejmé, že návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti není důvodný, neboť stěžovatel neosvědčil již konkrétní a skutečnou újmu, kterou by mu (respektive veřejnému zájmu) měl postup v intencích rozsudku krajského soudu způsobovat. Všechny podmínky pro přiznání odkladného účinku dle § 73 s. ř. s. musí přitom být naplněny současně; proto se Nejvyšší správní soud při nenaplnění jedné z nich již nezabýval posuzováním podmínek ostatních a návrh na přiznání odkladného účinku zamítl (§ 73 odst. 2 s. ř. s. a contrario ve spojení s § 107 s. ř. s.).

[13] Nejvyšší správní soud zamítnutím návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé; svou podstatou se jedná o rozhodnutí předběžné povahy, proto z něj nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude meritorně rozhodnuto o samotné kasační stížnosti žalovaného (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

[14] Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že si je vědom též návrhu na odkladný účinek uplatněného OZNŘ. Tento návrh byl nicméně (spolu s kasační stížností) zaslán pouze krajskému soudu; Nejvyšší správní soud se o něm dozvěděl až poté, co mu byl krajským soudem předložen soudní spis. Rovněž tímto návrhem se bude kasační soud bezodkladně zabývat.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 18. května 2023

Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací