Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek8× citováno

Spisová značka

4 As 263/2020

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 28. 1. 2021Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: WEISSOVÁ PetraECLI:CZ:NSS:2021:4.As.263.2020.60
Další údaje
Předmět řízení: Loterie a jiné podobné hry

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (12) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 28. 1. 2021

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: a) Ing. D. J., insolvenční správce společnosti SLOT Group, a.s., se sídlem [adresa] Hradec Králové, a žalobkyně b) SLOT Group, a.s., se sídlem [adresa] zast. Ing. D. J., insolvenčním správcem, se sídlem [adresa] Hradec Králové a c) CEC Praha a.s., se sídlem [adresa] Praha 5, proti žalovanému: Celní úřad pro Moravskoslezský kraj, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 16. 3. 2020, sp. zn. 44710-21/2020-570000-61, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2020, č. j. 22 Af 37/2020 - 40,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2020, č. j. 22 Af 37/2020 – 40, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I.
[1] Kontrolní skupina žalovaného provedla dne 11. 2. 2020 kontrolu v provozovně žalobkyně b) „Herna DRINK“ na adrese [adresa] -Poruba. Při kontrole vzniklo důvodné podezření, že žalobkyně b) provozuje technická herní zařízení bez příslušného povolení, tedy v rozporu se zákonem č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách (dále jen „zákon o hazardních hrách“). Žalovaný proto příslušná technická herní zařízení a věci (finanční hotovost), které sloužily či souvisely s provozováním hazardní hry, zadržel na základě Opatření o zadržení věci ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 44710-8/2020-570000-61 (dále jen „opatření“), dle § 121 odst. 1 zákona o hazardních hrách.

[2] Ředitel žalovaného (dále také již jen „žalovaný“) v záhlaví označeným rozhodnutím (dále již jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl o zamítnutí námitek žalobce a) a žalobkyně b) proti opatření.

II.
[3] Žalobce a) i žalobkyně b) a c) (společně dále také jen „žalobci“) se proti napadenému rozhodnutí bránili společnou žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“). Ten shora označeným rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 22 Af 37/2020 - 40, žalobě vyhověl a zrušil napadené rozhodnutí i opatření a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

[4] Krajský soud vyšel při posouzení věci z toho, že na základě kontroly provedené žalovaným v provozovně žalobkyně b) tato žalobkyně předložila mimo jiné rozhodnutí Ministerstva financí (dále jen „ministerstvo“) ze dne 25. 9. 2015, č. j. MF-38884/2015/34-4 (dále také jen „rozhodnutí o změně“). Uvedeným rozhodnutím ministerstvo rozhodlo o tom, že namísto dosavadního provozovatele MASOX a. s. se žalobkyně b) stává provozovatelkou sázkových her, k jejichž provozování udělilo ministerstvo společnosti MASOX a. s. povolení (mezi dalšími ve vztahu k centrálnímu loternímu systému s označením „IVT SYNOT“ rozhodnutím ze dne 6. 9. 2013, č. j. MF-84415/A/2013/34; s označením „APOLLO GAMES VLT“ rozhodnutím ze dne 1. 10. 2013, č. j. MF-96553/A/2013/34; s označením „MULTI LOTTO“ rozhodnutím ze dne 22. 10. 2013, č. j. MF-105176/A/2013/34 a s označením „KAJOT VLT“ rozhodnutím ze dne 4. 11. 2013, č. j. MF-107736/A/2013/34).

[5] V napadeném rozsudku krajský soud nejprve shledal aktivní legitimaci všech žalobců. Následně nepřisvědčil žalovanému, že k zadržení věcí (technických herních zařízení a finančních prostředků) mohlo z jeho strany dojít výlučně na základě zjištění, že ve spisech ministerstva se nachází rozhodnutí o změně v jiném než žalobci předloženém znění a že to znění rozhodnutí o změně, jímž disponuje žalobkyně b), není evidováno ani v systému Státního dozoru nad sázkami a loteriemi (dále jen „SDSL“), ačkoliv právě to vyvolalo u žalovaného důvodné podezření, že technická herní zařízení jsou žalobkyní b) provozována v rozporu se zákonem o hazardních hrách. Krajský soud totiž dovodil, že se žalovaný blíže nezabýval existencí dvou verzí týchž rozhodnutí o změně a důvody takové skutečnosti v napadeném rozhodnutí nikterak nevysvětlil. Zadržením věcí tak podle krajského soudu zasáhl do vlastnických práv žalobkyně b).

[6] Za zjednodušený považoval krajský soud závěr žalovaného, že s ohledem na existenci obsahově rozdílných rozhodnutí o změně žalobkyně b) pravděpodobně nedisponuje oprávněním k provozování shora uvedených hazardních her, neobjasnil-li žalovaný v napadeném rozhodnutí, jak k situaci s obsahově rozdílnými rozhodnutími o změně vůbec mohlo dojít. Za nepodstatné, ale i opožděně uplatněné, považoval krajský soud i „dovysvětlení“ zvoleného postupu spočívajícího v zadržení věcí v důsledku pokynu nadřízeného správního orgánu. Žalovaný se podle krajského soudu nesnažil zjistit příčinu odlišností dvou verzí rozhodnutí o změně, jimiž disponoval sám a jimiž disponovala žalobkyně b). Z uvedeného důvodu krajský soud uzavřel, že jak napadené rozhodnutí, tak i opatření, které považoval z materiálního hlediska za rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., jsou nezákonná.

[7] Závěrem krajský soud přisvědčil také argumentaci žalobců stran nezákonnosti postupu žalovaného s ohledem na § 170 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).

III.
[8] Proti rozsudku krajského soudu (dále jen „napadený rozsudek“) se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brání kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

[9] Stěžovatel namítá, že při provádění kontroly v provozovně žalobkyně b) disponoval především informacemi získanými z aplikace SDSL. V průběhu kontroly mu byly předloženy kopie příslušných rozhodnutí, jejichž obsah se lišil od rozhodnutí evidovaných v databázi ministerstva. V tu chvíli byl pro pracovníky stěžovatele nejpravděpodobnější závěr, že předložená povolení byla pozměněna či padělána. Za těchto okolností neměli jinou možnost než vydat opatření o zadržení věci. Stěžovatel má nadále za to, že v době vydání tohoto opatření existovalo důvodné podezření, že v souvislosti s užíváním technických herních zařízení dochází k porušování zákona o hazardních hrách. Pokud krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel existenci důvodného podezření dostatečně neprokázal v rozhodnutí o námitkách, měl zrušit pouze toto rozhodnutí, nikoli též opatření o zadržení věci.

[10] Krajský soud se měl dle názoru stěžovatele zabývat tím, zda dříve účinný zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „zákon o loteriích“), vůbec umožňoval přechod základního povolení. Žalobkyně b) sice na základě smlouvy účinné ke dni 1. 10. 2015 nabyla celý obchodní závod společnosti MASOX a. s., povolení na ni však nepřešlo, neboť § 45 odst. 2 zákona o loteriích přechod povolení neumožňoval. Ministerstvo proto vydalo změnová rozhodnutí, ta se však netýkala povolení k provozování herních zařízení zadržených v této věci. Krajský soud pochybil v závěru, že všechna povolení, která žalobkyně b) předložila při kontrole, vydalo ministerstvo v souvislosti s prodejem závodu společnosti MASOX a. s., neboť tato povolení nebyla řádně zaevidována v informačním systému SDSL. Ministerstvo financí navíc Generálnímu ředitelství cel dne 24. 1. 2020 potvrdilo, že žalobkyni b) předmětná povolení nevydalo. Toto sdělení bylo podkladem pro vyhlášení celorepublikové akce a do správního spisu bylo založeno dne 25. 8. 2020.

[11] Stěžovatel dále zdůrazňuje, že platnost povolení předložených žalobkyní b) byla delší, než bylo v době jejich vydání obvyklé. Rovněž namítá, že opatření o zadržení věci není mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Toto opatření nelze srovnávat s trestem propadnutí věci či majetku.

[12] Krajský soud dále dle názoru stěžovatele pochybil v tom, že postupu podle § 121 zákona o hazardních hrách „přiřkl téměř aspekt konečnosti“. Opatření o zadržení věci je opatřením předběžné povahy, které nepředurčuje konečné rozhodnutí o osudu zadržených věcí. Stěžovatel upozornil, že citované ustanovení je speciální vůči kontrolnímu řádu a odráží veřejný zájem na zamezení nezákonného provozování hazardních her, s nímž je spojeno riziko škodlivých finančních a morálních dopadů na společnost. Provozovatelé hazardních her proto musejí strpět důslednější dozor ze strany státu.

IV.

[13] Žalobce a) a žalobkyně b) se ke kasační stížnosti nevyjádřili.

[14] Žalobkyně c) ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornila na to, že možnost přechodu nebo převodu povolení k provozování hazardních her vůbec nebyla předmětem řízení. Stěžejní otázkou, kterou krajský soud posuzoval, bylo, zda nesoulad mezi textem rozhodnutí o změně, která žalobkyně b) obdržela od ministerstva a na jejichž základě provozovala technická herní zařízení, a textem rozhodnutí o změně evidovaných ministerstvem může založit důvodné podezření umožňující zadržet technická herní zařízení. Krajský soud nepovažoval vydané opatření za konečné, pouze dospěl k závěru, že nebyla splněna základní podmínka pro jeho vydání, tedy existence důvodného podezření.

[15] Žalobkyně c) poukázala na skutečnost, že obsahově prakticky totožnou věc posuzoval v několika rozsudcích i Krajský soud v Brně, který rovněž dospěl k závěru, že důvodné podezření ve smyslu § 121 odst. 1 zákona o hazardních hrách nemůže zakládat marginální nesrovnalost, již lze lehce vysvětlit bez součinnosti kontrolované osoby nebo jež není vůbec přičitatelná kontrolované osobě. V tomto směru žalobkyně c) odkázala na četnou judikaturu, která vykládala pojem „důvodné podezření“ v kontextu jiných zákonů. Upozornila též, že opatření stěžovatele zasáhlo do jejího práva na ochranu obydlí ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a odkázala na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Důvodné podezření umožňující určitý postup orgánů veřejné moci musí být způsobilé přesvědčit objektivního pozorovatele, musí být podloženo konkrétními a relevantními indiciemi a musí splňovat kritérium proporcionality.

[16] Podle žalobkyně c) stěžovatel ve věci vůbec nevedl správní spis, vytvořil jej až kvůli probíhajícímu soudnímu řízení. Tím se dle názoru této žalobkyně dopustil hrubého porušení procesních předpisů. V kasační stížnosti stěžovatel odkazoval na dokumenty, které nebyly v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí součástí spisu. Avšak dodatečné hledání a prokazování důvodnosti podezření je z logiky věci vyloučeno, k takovým tvrzením stěžovatele nelze přihlížet.

[17] Žalobkyně c) dále upozornila na nesrovnalosti ve vedení evidence SDSL, na niž se dle jejího názoru nelze bezvýhradně spoléhat. Tato svá tvrzení žalobkyně c) podpořila řadou listin, které označila jako důkazy a přiložila ke kasační stížnosti. I ze samotného sdělení ze dne 24. 1. 2020 vyplývají pochybnosti ministerstva ohledně jeho vlastní evidence. Dále je z něj zřejmé, že ministerstvo ze samotné delší platnosti předmětných povolení nevyvozovalo žádné závěry. Z korespondence mezi příslušnými orgány žalobkyně c) rovněž dovozuje, že stěžovatel neměl v okamžiku vydání opatření k dispozici žádná rozhodnutí o změně od ministerstva, natož rozhodnutí opatřená správnou doložkou právní moci. Stěžovatel tedy nemohl mít konkrétní a dostatečné vstupní indicie o tom, že v souvislosti s užíváním věci dochází k porušování zákona, a žalobkyně b) se proto mohla dovolávat presumpce správnosti rozhodnutí, která stěžovateli předložila.

V.
[18] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).

[19] Kasační stížnosti je důvodná.

[20] Nejvyšší správní soud předesílá, že skutkově a právně obdobnými případy se již v nedávné době zabýval, a to jednak v rozsudku ze dne 10. 12. 2020, č. j. 9 As 191/2020 – 76, a dále ze dne 6. 1. 2021, č. j. 6 As 247/2020 - 44. Posledně uvedený rozsudek se přitom týkal i stejných účastníků řízení jako v nyní posuzované věci. Od závěrů vyslovených v uvedených rozsudcích nemá kasační soud důvod se odchýlit ani v právě souzené věci, proto z nich v dalším vychází.

[21] Nejvyšší správní soud dále považuje za potřebné uvést, že předmětem řízení podle § 65 a násl. s. ř. s. je žalobou napadené správní rozhodnutí. Správní orgán nemůže nedostatky odůvodnění svého rozhodnutí dodatečně zhojit až v soudním řízení o přezkumu tohoto rozhodnutí (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2003 č. j. 1 A 629/2002 - 25, č. 73/2004 Sb. NSS). Soudní přezkum správních rozhodnutí je totiž „založen na kasačním principu, což znamená, že správní soud je oprávněn pouze zrušit napadené rozhodnutí a zavázat správní orgán svým právním názorem, přičemž v rozhodnutí absentující úvahu správního orgánu nemůže nahradit svou vlastní úvahou“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009 č. j. 9 As 71/2008 - 109). Nejvyšší správní soud proto považuje za irelevantní odkaz stěžovatele na sdělení ze dne 24. 1. 2020, jímž mělo ministerstvo potvrdit, že nevydalo změnová rozhodnutí v podobě, ve které je předložila žalobkyně b), i tvrzení, že platnost povolení, která při kontrole žalobkyně b) předložila, byla delší, než bylo v době jejich vydání obvyklé. V odůvodnění svého rozhodnutí totiž stěžovatel těmito okolnostmi vůbec neargumentoval, odkazoval pouze na rozhodnutí evidovaná v systému SDSL. Uvedené skutečnosti jsou nadto uplatněny až po vydání napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud k nim tudíž nepřihlíží (§ 109 odst. 5 s. ř. s.).

[22] Pro úplnost pak Nejvyšší správní soud před vlastním posouzení důvodnosti uplatněných kasačních námitek doplňuje k okruhu účastníků řízení, že žalobce a) je insolvenčním správcem žalobkyně b). U této žalobkyně zjistil Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 8. 2019, č. j. KSPL 66 INS [č.], úpadek a usnesením ze dne 29. 11. 2019 č. j. KSPL 66 INS [č.], prohlásil na její majetek konkurz. Žalobkyně c) v rámci uvedeného insolvenčního řízení nabyla na základě smlouvy o prodeji závodu uzavřené se žalobcem a), účinné ode dne 1. 4. 2020, obchodní závod žalobkyně b). Právě žalobkyně b) byla subjektem, u nějž proběhla dne 11. 2. 2020 kontrola žalovaného ústící v tento soudní spor.

[23] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že se krajský soud v napadeném rozsudku nezabýval nemožností převodu či přechodu povolení k provozování loterií a jiných podobných her ve smyslu § 45 odst. 2 zákona o loteriích. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel v napadeném rozhodnutí uvedené vůbec neposuzoval a nezabýval se touto otázkou, a proto ani žalobci takto ve své žalobě neargumentovali, neměl ani krajský soud důvod se uvedeným zabývat. Krajský soud je totiž vázán žalobními body, tudíž z úřední činnosti vůbec nebyl povolán tuto nyní stěžovatelem nastíněnou otázku posuzovat (srov. § 75 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud nadto nepřehlédl, že tato nyní vznášená námitka odporuje zbytku stěžovatelovy argumentace, v níž připouští (a činil tak již v žalobou napadeném rozhodnutí), že ministerstvo vydalo rozhodnutí o změně držitele povolení k provozování hazardních her (dříve loterií a jiných podobných her), čímž nastal podobný důsledek, jako by povolení na žalobkyni b) přešla (či byla převedena). Není proto zřejmé, proč by se měl krajský soud zabývat tím, zda je změna v osobě držitele povolení možná. Uvedená námitka je tak nyní bez významu k meritu sporu.

[24] Naproti tomu ale kasační soud po posouzení věci shledal, že napadený rozsudek je zčásti nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Jedná se o tu část, v níž krajský soud přisvědčil žalobcům v námitce „stran nezákonnosti postupu žalovaného s ohledem na dikci § 170 písm. d) [insolvenčního zákona] včetně přiléhavého odkazu na relevantní judikaturu.“ Z citovaného textu, který představuje jediné vypořádání příslušného žalobního bodu, totiž není vůbec zřejmé, jaký vliv má § 170 písm. d) insolvenčního zákona a „relevantní judikatura“ na zákonnost rozhodnutí žalovaného, a z jakého důvodu krajský soud přisvědčil argumentaci, kterou v tomto směru žalobci uplatnili.

[25] Toto pochybení, představující naplnění kasačního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., k němuž je kasační soud povinen přihlížet i bez návrhu, tedy z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), nicméně není samo o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozsudku. Žalobci totiž argumentovali citovaným ustanovením insolvenčního zákona spíše podpůrně a i krajský soud jim v tomto směru přisvědčil jen nad rámec nosného důvodu svého rozhodnutí, kterým byl závěr o neexistenci důvodného podezření, že žalobkyně b) provozuje technická herní zařízení bez potřebného povolení. Právě tento závěr nyní Nejvyšší správní soud přezkoumá, neboť právě ten je stěžejní spornou otázkou mezi účastníky řízení.

[26] Podle § 121 odst. 1 zákona o hazardních hrách lze zadržet věc, je-li zde důvodné podezření, že v souvislosti s jejím užíváním dochází k porušování tohoto zákona. Osoba pověřená dozorujícím orgánem ústně oznámí opatření o zadržení věci osobě, která má věc v době zadržení u sebe, a neprodleně vyhotoví úřední záznam, ve kterém bude uveden i důvod zadržení, popis zadržených věcí a jejich množství. Osoba pověřená dozorujícím orgánem předá kopii úředního záznamu osobě, která má věc v době zadržení u sebe, a stejnopis doručí dozorované osobě.
[27] Podle § 121 odst. 4 věta první zákona o hazardních hrách, zadržení věci trvá do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o jejím propadnutí nebo zabrání, případně do doby, kdy bude prokázáno, že se nejedná o věc, v souvislosti s jejímž užíváním dochází k porušování tohoto zákona.

[28] Mezi účastníky řízení tedy je sporné, zda byla technická herní zařízení (a zadržená finanční hotovost s nimi související) žalobkyně b) zadržena na základě důvodného podezření, že v souvislosti s jejich užíváním dochází k porušování zákona.

[29] „Důvodné podezření“ je neurčitý pojem, který je nutné vykládat vždy s ohledem na okolnosti daného případu. Z usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008 č. j. 9 Afs 110/2007 - 102, č. 1729/2008 Sb. NSS, vyplývá, že důvodné podezření musí být založené na dostatečně konkrétních a přesvědčivých poznatcích. Míra pochybností musí být natolik intenzivní, aby bylo pravděpodobné, že došlo k porušení zákona (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2019, č. j. 2 As 257/2018 - 87, odst. [23]), nemusí však být postaveno na jisto, že k porušení nesporně došlo. Jak vyplývá z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2004, č. j. 5 A 1/2001 – 56, či ze dne 29. 6. 2011 č. j. 1 As 64/2011 - 83, prokázání porušení povinnosti a určení toho, kdo je za ně odpovědný, je předmětem následného řízení. Proto musí zahájení řízení předcházet určitá skutečnost, z níž důvodnost podezření plyne. Zákon nepředpokládá, že by muselo jít o informaci zvlášť kvalifikovanou nebo přicházející z určitého zdroje, musí však mít nezbytnou míru věrohodnosti a určitosti, aby nedošlo k zahájení řízení naprosto nedůvodného.

[30] Jak již výše uvedeno, kasační soud se skutkově prakticky totožným případem zabýval již ve zmíněném rozsudku ze dne 10. 12. 2020, č. j. 9 As 191/2020 - 76. I v uvedeném případě Celní úřad pro Jihomoravský kraj v průběhu kontroly obdržel rozhodnutí o změně, jež ověřil u ministerstva, přičemž zjistil, že se tato rozhodnutí neshodují s rozhodnutími, která ministerstvo eviduje. Z toho pojal podezření, že předložená rozhodnutí mohou být neplatná a neúčinná, z čehož mu posléze vzniklo důvodné podezření na provozování hazardních her v rozporu se zákonem o hazardních hrách (odst. [19] citovaného rozsudku). Nejvyšší správní soud zde zdůraznil, že při kontrole nelze po správním orgánu požadovat, aby prováděl složité dokazování či sbíral další podklady pro potvrzení svého podezření. Dovodil, že „[s]právní orgán nemůže při zadržení věcí mít najisto posouzené skutečnosti rozhodné pro závěr o protiprávním jednání, ke kterému došlo v souvislosti se zadrženými věcmi. Až v následné fázi správního řízení, ve které bude rozhodovat o tom, zdali skutečně došlo k porušení zákona o hazardních hrách, bude muset porušení tohoto zákona prokázat i z jiných skutečností než z odlišných verzí změnových rozhodnutí.” (viz odst. [25]) téhož rozsudku).

[31] Jak již bylo uvedeno, v projednávaném případě zadržel stěžovatel technická herní zařízení (a finanční hotovost) na základě identického podezření jako v případě posuzovaném v citovaném rozsudku č. j. 9 As 191/2020 - 76. Nejvyšší správní soud proto nemá důvod se odchýlit od závěru, že samotná existence dvou rozdílných znění změnových rozhodnutí mohla skýtat dostatečný skutkový základ pro důvodné podezření ve smyslu § 121 odst. 1 zákona o hazardních hrách. Dle znění evidovaného v systému SDSL neměla žalobkyně b) v době kontroly oprávnění provozovat technická herní zařízení, která stěžovatel zadržel. V podrobnostech proto Nejvyšší správní soud odkazuje právě na výše zmíněný rozsudek devátého senátu.

[32] Nejvyšší správní soud shledal opodstatněnou i stížnostní námitku, že krajský soud neměl společně s rozhodnutím o námitkách zrušit i opatření, byť jej k uvedenému závěru vedou jiné důvody, než ty, které namítal stěžovatel.

[33] Správní soud může vedle žalobou napadeného rozhodnutí zrušit v souladu s § 78 odst. 3 s. ř. s. i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Opatření vydané dne 11. 2. 2020 však není rozhodnutím. Krajský soud tudíž pochybil, když i toto opatření, jako rozhodnutí v materiálním smyslu, zrušil. Krajský soud vůbec nezdůvodnil, proč považuje uvedené opatření materiálně za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Judikatura Nejvyššího správního soudu navíc nedefinuje rozhodnutí pouze na základě materiálního znaku, kloní se k materiálně-formálnímu pojetí, přičemž právě forma odlišuje rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. a zásahy ve smyslu § 82 s. ř. s. (z poslední doby srov. například rozsudek ze dne 7. 5. 2020 č. j. 6 Afs 129/2019 - 55, odst. [26] a tam uvedená judikatura).

[34] Z výše citovaného § 121 odst. 1 zákona o hazardních hrách vyplývá, že osobě, která má věc v době zadržení u sebe, se opatření o zadržení věci oznamuje ústně, a následně se vyhotoví úřední záznam, ve kterém se uvede důvod zadržení, popis zadržených věcí a jejich množství. Kopie úředního záznamu se předá osobě, která má věc v době zadržení u sebe, a jeho stejnopis se doručí též dozorované osobě. Zákon tedy na postup při zadržení věci klade jen minimální formální požadavky, jde spíše o faktický úkon učiněný při dozoru nad dodržováním zákona o hazardních hrách, nikoli o rozhodnutí. Tento závěr podporuje též důvodová zpráva k zákonu o hazardních hrách (sněmovní tisk č. 578/0, 7. volební období, www.psp.cz), v níž se uvádí, že „z důvodu zamezení nadměrného administrativního zatížení dozorujících orgánů a potencionálního snížení jejich operativní schopnosti při boji s nelegálním provozováním hazardních her byla zvolena úprava, kdy nebude třeba vydat rozhodnutí o zadržení věci, nýbrž se pouze zákonem stanoveným postupem provede opatření o zadržení věci, které se následně oznámí osobě, jež měla věc v době jeho zadržení u sebe. V případě samotného zadržení věci se bude jednat o výjimku z obecného pravidla, neboť k tomuto postupu není třeba, aby bylo vydáno rozhodnutí.“

[35] Uvedený názor nepřímo podporují též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2020, č. j. 1 As 347/2019 - 38, ze dne 28. 5. 2020, č. j. 3 As 255/2019 – 45 nebo např. ze dne 27. 4. 2020, č. j. 2 As 269/2019 - 43. V nich kasační soud potvrdil, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v zadržení věci podle § 121 zákona o hazardních hrách, není přípustná, avšak ne proto, že by byl napadený úkon rozhodnutím, ale z toho důvodu, že se proti němu lze bránit námitkami, o nichž vydá příslušný správní orgán rozhodnutí. A toto rozhodnutí následně lze napadnout žalobou ve správním soudnictví podle § 65 s. ř. s. Právě i uvedené pochybení krajského soudu tedy bylo důvodem, pro který bylo na místě napadený rozsudek zrušit.

[36] S ohledem na shora přijaté závěry nepovažoval Nejvyšší správní soud za potřebné provádět dokazování listinami, které ve svém vydření ke kasační stížnosti označila žalobkyně c). Na závěrech výše uvedených by ani doplněné dokazování nemohlo ničeho změnit, uvedené důkazy tak považoval za nadbytečné.

[37] Pro úplnost je vhodné doplnit v souvislosti s argumentací žalobkyně c) uplatněnou ve vyjádření ke kasační stížnosti, že opatření o zadržení věci podle § 121 zákona o hazardních hrách nelze považovat za zásah do práva na ochranu obydlí. Takovým zásahem může být samotná kontrola v provozovně, při níž osoby pověřené dozorujícím orgánem vstupují do prostor, kterým svědčí ochrana čl. 8 Úmluvy (viz například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. října 2014 ve věci Delta pekárny a. s. proti České republice, stížnost č. 97/11, body 77 a 78). V nynějším případě žalovaným uplatněné opatření se však netýká tohoto chráněného prostoru, nýbrž věcí, které jsou v něm umístěny. Nejde tedy o zásah do práva na ochranu obydlí, ale do práva vlastnického (čl. 11 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě), popřípadě též do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny –srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2020 č. j. 1 As 347/2019 - 38).

[38] K právě uvedenému Nejvyšší správní soud doplňuje, že jakkoliv se stěžovatel v kasační stížnosti s poukazem na existenci veřejného zájmu dovolává nezbytnosti provozovatelů hazardních her strpět vyšší regulaci ze strany státu a důslednější dozor, současně sám setrvale (v napadeném rozhodnutí, v návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti i v kasační stížnosti samotné) zdůrazňuje dočasnost onoho opatření spočívajícího v zadržení věcí. V té souvislosti vytýká krajskému soudu, že § 121 zákona o hazardních hrách „přiřkl téměř aspekt konečnosti“. To sice z napadeného rozsudku nevyplývá, přesto si současně nelze nepovšimnout, že v posuzované věci ona „dočasnost“ přijatého opatření (zasahujícího do vlastnických práv žalobců či do jejich práva na podnikání) přetrvávala od 11. 2. 2020 i do doby po podání kasační stížnosti (k čemuž došlo v srpnu roku 2020). Přitom v uvedené době (tj. půl roku po zadržení věcí) stěžovatel vůbec nezahájil řízení, v němž by se meritorně zabýval posouzením, zda ze strany některého ze žalobců skutečně došlo k porušení zákona o hazardních hrách. To plyne z vyjádření žalobců k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, jež je součástí soudního spisu. Uvedená, i stěžovatelem zdůrazňovaná, „dočasnost“ je tak v souzené věci, s ohledem na zmíněný zásah do ústavních práv žalobců, skutečností značně problematickou. Nyní uvedené je tak upozorněním, že by stěžovatel ve své činnosti ve vztahu ke kontrolovaným subjektům měl i uvedeným souvisejícím ústavněprávním aspektům věci věnovat pozornost. Ničeho to však nemění na závěrech, k nimž Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dospěl.

[39] Kasační soud uzavírá, že stížnostní námitky shledal důvodnými, a přisvědčil tudíž žalovanému, že v projednávaném případě existovalo důvodné podezření, že žalobkyně b) provozuje technická herní zařízení v rozporu se zákonem. Krajský soud navíc pochybil tím, že zrušil i opatření o zadržení věci ze dne 11. 2. 2020, přestože tento úkon není rozhodnutím, a vedle toho je napadený rozsudek též zčásti nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů (viz odst. [23]).

VI.
[40] Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených v souladu s § 110 odst. 1 větou první s. ř. s. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

[41] Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 věta první s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2021

JUDr. Jiří Palla
předseda senátu

Usnesení ze dne 10. 9. 2020

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobců: a) Ing. D. J., insolvenční správce společnosti SLOT Group, a.s., se sídlem [adresa] Hradec Králové, b) SLOT Group, a.s., se sídlem [adresa] zast. Ing. D. J., insolvenčním správcem, se sídlem [adresa] Hradec Králové, c) CEC Praha a.s., se sídlem [adresa] Praha 5, proti žalovanému: Celní úřad pro Moravskoslezský kraj, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 16. 3. 2020, sp. zn. 44710-21/2020-570000-61, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2020, č. j. 22 Af 37/2020 - 40,

takto:

Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Ředitel žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím (dále již jen „rozhodnutí žalovaného“) rozhodl o zamítnutí námitek žalobců a) a b) proti Opatření o zadržení věci vydanému rovněž žalovaným dne 11. 2. 2020, sp. zn. 44710-8/2020-570000-61 (dále jen „opatření“), dle § 121 odst. 1 zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách (dále jen „zákon o hazardních hrách“). Na základě opatření žalovaný zadržel v provozovně žalobce b) s názvem Herna DRINK na adrese [adresa] -Poruba technická herní zařízení a finanční hotovost, které sloužily či souvisely s provozováním hazardní hry.

[2] Žalobci a), b) a c) (dále také jen „žalobci“) se proti napadenému rozhodnutí bránili společnou žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“). Ten rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 22 Af 37/2020 - 40 (dále též „napadený rozsudek“), žalobě vyhověl a zrušil napadené rozhodnutí i opatření a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

[3] Krajský soud vyšel při posouzení věci z toho, že na základě kontroly provedené žalovaným v provozovně žalobce b) tento žalobce předložil mimo jiné rozhodnutí Ministerstva financí (dále jen „ministerstvo“) ze dne 25. 9. 2015, č. j. MF-38884/2015/34-4 (dále také jen „rozhodnutí o změně“). Tímto rozhodnutím ministerstvo rozhodlo o tom, že namísto dosavadního provozovatele MASOX a. s. se žalobce b) stává provozovatelem sázkových her, k jejichž provozování udělilo ministerstvo společnosti MASOX a. s. povolení (mezi dalšími ve vztahu k centrálnímu loternímu systému s označením „IVT SYNOT“ rozhodnutím ze dne 6. 9. 2013, č. j. MF-84415/A/2013/34, s označením „APOLLO GAMES VLT“ rozhodnutím ze dne 1. 10. 2013, č. j. MF-96553/A/2013/34, s označením „MULTI LOTTO“ rozhodnutím ze dne 22. 10. 2013, č. j. MF-105176/A/2013/34 a s označením „KAJOT VLT“ rozhodnutím ze dne 4. 11. 2013, č. j. MF-107736/A/2013/34).

[4] Krajský soud v napadeném rozsudku nejprve shledal aktivní legitimaci všech žalobců. Následně nepřisvědčil žalovanému, že k zadržení věcí (technických herních zařízení a finančních prostředků) mohlo z jeho strany dojít výlučně na základě zjištění, že ve spisech ministerstva se nachází rozhodnutí o změně v jiném než žalobci předloženém znění a že to znění rozhodnutí o změně, jímž disponuje žalobce b), není evidováno ani v systému SDSL, ačkoliv právě to vyvolalo u žalovaného důvodné podezření, že technická herní zařízení jsou žalobcem b) provozována v rozporu se zákonem o hazardních hrách. Krajský soud vyslovil, že se žalovaný blíže nezabýval existencí dvou verzí týchž rozhodnutí o změně a důvody takové skutečnosti v napadeném rozhodnutí nikterak nevysvětlil. Zadržením věcí tak podle krajského soudu zasáhl do vlastnických práv žalobce b). Za zjednodušený považoval krajský soud závěr, že s ohledem na existenci obsahově rozdílných rozhodnutí o změně žalobce b) pravděpodobně nedisponuje oprávněním k provozování shora uvedených hazardních her, neobjasnil-li žalovaný v napadeném rozhodnutí, jak k situaci s obsahově rozdílnými rozhodnutími o změně vůbec mohlo dojít. Za nepodstatné, ale i opožděně uplatněné, považoval krajský soud i „dovysvětlení“ zvoleného postupu spočívajícího v zadržení věcí v důsledku pokynu nadřízeného správního orgánu. Žalovaný se podle krajského soudu nesnažil zjistit příčinu odlišností rozhodnutí o změně, jimiž disponoval sám a jimiž disponoval žalobce b). Z uvedeného důvodu považoval krajský soud rozhodnutí žalovaného včetně opatření za nezákonná.

[5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojil proti napadenému rozsudku včas podanou kasační stížností. Její součástí učinil i návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[6] Stěžovatel tvrdí, že pro posouzení důvodnosti podezření, že v souvislosti s užíváním technických herních zařízení dochází k porušování zákona o hazardních hrách, jelikož žalobce b) nedisponuje příslušnými povoleními, je rozhodující aspekt porušování zákona, nikoliv možnost užití zadržených věcí v budoucnu či jejich zpeněžení v rámci majetkové podstaty. Podle stěžovatele je existence veřejného zájmu vyjádřena již samotným zákonodárcem a odvíjí se od vysoké typové nebezpečnosti přestupků vymezených v zákoně o hazardních hrách a od významu zákonem chráněných zájmů. V případě vrácení zadržených věcí by došlo k vážnému ohrožení zákonem chráněných zájmů, neboť opětovné zadržení těchto věcí po ukončení soudního přezkumu by již zřejmě nebylo možné uskutečnit. Vrácení těchto věcí by tak mělo za následek nevratnou újmu na straně stěžovatele spočívající v ohrožení důležitého veřejného zájmu spočívajícího v tom, aby nebyly užívány věci, u nichž panuje důvodné podezření, že v souvislosti s jejich užíváním docházelo k porušování zákona o hazardních hrách. Tato újma je nepoměrně větší, než újma hrozící jiným osobám, neboť „za daný přestupek lze uložit pokutu až do výše 50.000.000 Kč (…).“

[7] Žalobci a) a b) se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřili.

[8] Žalobce c) vyslovil nesouhlas s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti. Uvedl, že institut odkladného účinku je zcela mimořádný a jeho výjimečnost je o to vyšší, podává-li návrh správní orgán. Poukázal na skutečnost, že důkazní břemeno a břemeno tvrzení ohledně naplnění předpokladů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nese stěžovatel. Tvrzení stěžovatele o ochraně veřejného zájmu a potencionálním zmaření úkonu nemůže vést k přiznání odkladného účinku, jelikož tímto by mohl argumentovat každý správní orgán. Činnost všech správních orgánů směřuje k uspokojení veřejného zájmu. Žalobce c) je novým vlastníkem zadržených věcí a k jejich užití musí opět získat povolení správního orgánu, hrozba pro veřejný zájem chráněný zákonem o hazardních hrách tak neexistuje. Ohledně závažnosti daného přestupku žalobce c) uvedl, že doposud nebylo započato žádné správní řízení s žalobcem c), čímž dochází k zadržování věcí, aniž by probíhalo relevantní řízení pro vyjasnění právní pozice žalobců. Stěžovatel neprokázal skutečnost o nemožnosti realizace opětovného zadržení věcí, zároveň má dostatek prostředků pro vydání nových opatření k zadržení předmětných věcí pro případ, že skutečně dojde k porušování zákona ze strany žalobců. Jedná se o legální přístroje s platnými povoleními a veřejný zájem v tomto případě ohrožen nebyl. Argument stěžovatele, že by zadržené věci mohly být použity k jinému účelu nebo zpeněženy v rámci majetkové podstaty, je důvodem, jenž zvyšuje újmu žalobců a třetích osob. Stěžovatel zasáhl do ústavně zaručeného práva vlastníka předmětných věcí, tedy žalobce c) a vzniklá újma narůstá žalobci c) každým dnem. Uvedená újma je nepoměrně větší, než újma dovozovaná stěžovatelem. Přiznání odkladného účinku by odepřelo právo žalobců na poskytnutí účinné ochrany proti nezákonnému postupu stěžovatele.

[9] Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku a dospěl k závěru, že podmínky pro vyhovění tomuto návrhu podle § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 s. ř. s. nejsou splněny.

[10] Podle § 107 s. ř. s., kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž za tím účelem přiměřeně užije § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. je k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti třeba, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a současně přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[11] Z citovaného ustanovení je zjevné, že odkladný účinek lze na základě návrhu stěžovatele přiznat, jsou-li splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu; 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58). Uvedené předpoklady musí být naplněny kumulativně. Tak tomu v posuzované věci není, jak kasační soud dále vyloží.

[12] Návrh stěžovatele, který je správním orgánem, je totiž třeba hodnotit též ve světle názoru vyjádřeného v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49, podle nějž „[s] ohledem na postavení správního orgánu v systému veřejné správy bude přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k jeho žádosti vyhrazeno zpravidla ojedinělým případům, které zákon opisuje slovy o nenahraditelné újmě.“ V citovaném rozhodnutí rozšířený senát Nejvyššího správního soudu příkladmo uvádí jako relevantní situaci pro udělení odkladného účinku případy vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi či např. udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku. Již z výše uvedeného je zřejmé, že o takový mimořádný případ se v souzené věci nejedná.

[13] Nejvyšší správní soud dále stejně jako např. v usnesení ze dne 15. 7. 2009, č. j. 6 Ads 87/2009 - 49, upozorňuje, že institut odkladného účinku je primárně spjat s žalobou jakožto nástrojem ochrany veřejných subjektivních práv adresáta veřejnoprávního působení. Odkladný účinek přiznávaný žalobě má proto ochránit tohoto adresáta veřejné správy před případnými neodstranitelnými negativními následky aktu veřejné správy. Postavení žalovaného správního orgánu, jemuž soudní řád správní přiznal legitimaci podat kasační stížnost jako orgánu moci výkonné, spíše nasvědčuje tomu, že poskytnutím legitimace k podání kasační stížnosti správnímu orgánu se vyjadřuje zájem na efektivitě působení objektivního práva a jednotě a zákonnosti rozhodování krajských soudů ve správním soudnictví. Z tohoto hlediska je nutno nazírat i na otázku odkladného účinku kasační stížnosti.

[14] Výše uvedené plně koresponduje se zákonnou úpravou možností přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 s. ř. s. za přiměřeného použití ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s., které umožňuje přiznat odkladný účinek na návrh žalobce. Z textu posledně uvedeného ustanovení, konkrétně ze slovního spojení „na návrh žalobce“, je možno usuzovat, že odkladný účinek bude zpravidla přiznáván na návrh osoby, která se domáhá ochrany svých veřejných subjektivních práv v postavení žalobce proti správnímu orgánu v postavení žalovaného. Přiznání odkladného účinku na návrh stěžovatele, který je jako správní orgán v postavení žalovaného, bude tedy připadat v úvahu pouze ve výjimečných případech.

[15] Dále je nutno podotknout, že sama kasační stížnost je opravným prostředkem mimořádným, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Přiznání odkladného účinku proti pravomocnému rozhodnutí je třeba připustit pouze tehdy, jestliže nezbytnost odkladného účinku převáží nad požadavkem právní jistoty a stability právních vztahů opírajících se o pravomocná rozhodnutí soudů. Pokud by správní orgány neměly být vázány pravomocným rozhodnutím krajských soudů, kterými se ruší jejich správní akty, pak by zákonodárce musel zcela změnit koncepci správního soudnictví a vyloučit právní moc rozhodnutí krajských soudů. Jak již uvedeno výše, přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce opsal slovy o nepoměrně větší újmě.

[16] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedená obecná východiska nemůže přisvědčit nynější stěžovatelově argumentaci, podle níž v případě vrácení věcí (technických herních zařízení a finančních prostředků) na základě napadeného rozsudku ještě před tím, než o kasační stížnosti rozhodne kasační soud, dojde k „vážnému ohrožení zákonem chráněných zájmů, neboť lze očekávat, že jejich opětovné zadržení po ukončení soudního přezkumu již nebude možné realizovat“. Tato prostá skutečnost u stěžovatele nepoměrně větší újmu, než by vznikla jiným osobám přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti, bez dalšího nezakládá. Uvedená úvaha o nemožnosti opětovného zadržení věcí je ryze spekulativní a hypotetická. Je třeba přisvědčit žalobci c), že budou-li splněny zákonné předpoklady k zadržení věcí vyplývající z § 121 zákona o hazardních hrách, stěžovatel stále disponuje zákonnými prostředky, na základě nichž může k opětovnému zadržení věcí přistoupit. Ostatně stěžovatel vůbec netvrdí, z čeho obavu o budoucí nemožnosti opětovného zadržení věcí dovozuje. V tomto ohledu tudíž neunáší břemeno tvrzení, které jej však nepochybně ohledně návrhu na přiznání odkladného účinku tíží. Již pro uvedené nenachází kasační soud opodstatněnost uplatněného návrhu.

[17] Za zcela mimoběžné, tudíž nemající žádný vliv na úvahy o splnění předpokladů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, je třeba považovat stěžovatelovo tvrzení, že ohrožení důležitého veřejného zájmu, který je zde chráněn, a tudíž nevratná újma na straně stěžovatele, vyplývá z toho, že za přestupek vymezený v zákoně o hazardních hrách v § 123 odst. 1 písm. b), za nějž lze podle § 123 odst. 7 písm. a) uložit pokutu až do výše 50.000.000 Kč. V posuzovaném případě je totiž předmětem řízení nikoliv přestupek, jehož se některý z žalobců měl dopustit, nýbrž zadržení věcí (technických herních zařízení a finančních prostředků). Není tak zřejmé, jak zadržení věcí souvisí s výší případné pokuty v jiném správním řízení. Nejvyšší správní soud přitom nepřehlédl, že žalobce c) ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku poukázal na skutečnost, že žádné navazující (meritorní) řízení s ním stěžovatel nevede a opak stěžovatel ani netvrdí.

[18] Nejvyšší správní soud nadto poukazuje na závěry vyslovené stěžovatelem v napadeném rozhodnutí, podle nichž „opatření o zadržení věci je institut dočasný, zadržení věci trvá do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o propadnutí či zabrání věci, nebo do doby, než se prokáže, že daná věc nesouvisela s porušením zákona o hazardních hrách. Přijetí opatření o zadržení věci je jen dočasnou úpravou poměrů, není sankcí ani meritorním opatřením. Posouzení, zda skutečně došlo k porušení zákona o hazardních hrách a kdo se tohoto porušení právních předpisů dopustil, bude předmětem navazujícího správního řízení.“

[19] Má-li být zadržení věcí opatřením dočasným a nadto nikoliv sankčním, pak to je především stěžovatel, který má, nehledě na vedení nynějšího řízení, postupovat tak, aby zahájil související řízení týkající se posouzení, zda ze strany některého ze žalobců skutečně došlo k porušení zákona o hazardních hrách a v takovém řízení meritorně rozhodl, namísto požadavku na další faktické „prodloužení“ opatření, jímž se však razantně a dlouhodobě zasahuje do vlastnických práv žalobců. Vlastní pasivitu stěžovatele ohledně vedení uvedeného správního řízení ve věci posouzení porušení zákona o hazardních hrách nelze nahrazovat užitím jiného „dočasného“ institutu, kterým zde má být právě přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Nynějším návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se s ohledem na výše uvedené v zásadě stěžovatel snaží onu „dočasnost“ přijatého opatření v podobě zadržení věcí popřít.

[20] Přisvědčení argumentaci stěžovatele by navíc v podstatě znamenalo, že odkladný účinek musí být správnímu orgánu, je-li stěžovatelem, přiznán vždy, hrozí-li, že předmětnou věc nebude možné znovu zadržet, což neodpovídá smyslu a účelu stávající právní úpravy odkladného účinku a podmínek, za nichž lze k jeho užití přistoupit, jak je shora Nejvyšší správní soud vymezil.

[21] Odůvodňuje-li konečně stěžovatel svůj návrh nesprávným právním posouzení věci krajským soudem, nelze než uzavřít, že se stěžovatel svojí argumentací fakticky snaží docílit odvrácení účinku pravomocného rozsudku krajského soudu z důvodu jeho tvrzené nesprávnosti. Takový účinek však přiznání odkladného účinku mít nemůže, neboť by šlo o extenzivní užití institutu odkladného účinku, které by vyžadovalo faktické předběžné posouzení pravděpodobného úspěchu kasačních námitek (viz usnesení NSS ze dne 3. 12. 2012, č. j. 5 As 144/2012 - 27). Jak již výše uvedeno, hrozící újma tvrzená stěžovatelem je ryze hypotetická a vychází pouze z úvahy, že napadený rozsudek je nesprávný a že za případný přestupek zákon o hazardních hrách stanoví vysokou pokutu. V daném případě to však jsou žalobci, jimž by přiznáním odkladného účinku vznikla újma (zásah do jejich vlastnického práva, spočívající v nemožnosti po celou dobu soudního přezkumu nakládat se svým majetkem), kterou kasační soud považuje za nepoměrně větší, než vznikne stěžovateli nepřiznáním odkladného účinku.

[22] Z právě uvedeného je zřejmé, že předpoklady pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou naplněny, proto jej Nejvyšší správní soud nepřiznal. Tím však nikterak nepředjímá budoucí rozhodnutí o věci samé.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 10. září 2020

JUDr. Jiří Palla
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací