Usnesení ze dne 12. 9. 2023
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: O. H., zast. JUDr. V. A. Nguyen, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 12. 2021, č. j. OAM-76/ZA-ZA11-LE24-2021, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2022, č. j. 53 Az 1/2022-30,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný shora uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl, že opakovaná žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany ze dne 2. 2. 2021 o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Řízení o této žádosti proto zastavil podle § 25 písm. i) téhož zákona.
II.
[2] Žalobce se bránil napadenému rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl.
[3] Krajský soud poukázal na to, že v souladu s přímou aplikací čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“) projednávanou věc posoudil po skutkové a právní stránce úplně a ex nunc, tedy podle stavu ke dni rozhodnutí soudu. Jeho úkolem tak bylo posoudit, zda opakovaná žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, jak dovodil žalovaný. Krajský soud přitom upozornil na to, že v rozhodnutí o první žádosti žalobce byla aplikována tzv. vylučující klauzule podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, jejímž smyslem je vyloučit poskytnutí mezinárodní ochrany (ve formě doplňkové ochrany) těm osobám, které jí nejsou hodny, neboť se dopustily natolik vážných zločinů, že si jejich pachatelé jako uprchlíci mezinárodní ochranu nezaslouží. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2020, č. j. 1 Azs 396/2020-37, krajský soud dovodil, že za takové situace se opakovaná žádost musí zakládat na nových skutečnostech svědčících o tom, že nebyly dány důvody pro aplikaci vylučující klauzule, resp. že tyto důvody již dále netrvají.
[4] Z výše uvedeného podle krajského soudu vyplynulo, že jelikož žalovaný v rozhodnutí o první žádosti o udělení mezinárodní ochrany vyloučil žalobce z doplňkové ochrany podle § 15a zákona o azylu, byla přípustnost opakované žádosti ve vztahu ke skutečnostem, které obecně odůvodňují přiznání doplňkové ochrany, vázána na to, aby žalobce předestřel nové skutečnosti svědčící o tom, že vylučující klauzule byla aplikována nesprávně nebo že do budoucna již nejsou podmínky pro její aplikaci splněny. Krajský soud neopomněl doplnit, že změna situace v zemi původu, pokud jde o hrozbu vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu, k níž došlo po vydání napadeného rozhodnutí (ozbrojený konflikt mezi Ruskou federací a Ukrajinou), nemá žádný vliv na to, zda ve vztahu k žalobci trvají důvody pro jeho vyloučení z doplňkové ochrany ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Žalobce přitom v průběhu řízení o jeho opakované žádosti ani v navazujícím soudním řízení nepředestřel žádné tvrzení, které by se týkalo otázky, zda se ve vztahu k němu má i nadále uplatňovat zmíněná vylučující klauzule. Krajský soud současně připomněl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil závěr o vyloučení žalobce z mezinárodní ochrany a zabýval se i tím, zda nedošlo na straně žalobce k takovým změnám, pro které by již nebyl důvod na něj vylučující klauzuli aplikovat. Postupu žalovaného podle krajského soudu nebylo, s ohledem na naprostou pasivitu samotného žalobce v této otázce, co vytknout. Krajský soud uzavřel, že jelikož nebylo zjištěno, že by se vylučující klauzule na žalobce již nevztahovala, nemohly přípustnost opakované žádosti založit ani takové změny v zemi původu, které by svědčily o existenci hrozby vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona azylu.
[5] Krajský soud současně poukázal na to, že v souvislosti s mezinárodní ochranou ve formě azylu vylučující klauzule aplikována nebyla, pročež by v tomto rozsahu přípustnost opakované žádosti mohla být založena, pokud by žalobce uvedl nové skutečnosti relevantní z pohledu § 12 zákona o azylu, což však neučinil. K žalobcovu tvrzení, že má odůvodněnou obavu z konfliktu na Ukrajině a je přesvědčen, že v zemi původu bude vystaven pronásledování, krajský soud uvedl, že nijak neupřesňuje, v čem má toto pronásledování spočívat, z jakého důvodu by mohl být pronásledován, ani kdo by mohl být původcem pronásledování. Z dalšího kontextu krajský soud dovodil, že podstatou žalobcových obav je, že by mohl v zemi původu jako civilista utrpět zranění či přijít o život, tedy být vystaven hrozbě vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Rovněž žalobcem tvrzené pronásledování „z důvodu národnosti“ má dle krajského soudu v kontextu žaloby souviset s vojenskými aktivitami ruské armády, nikoliv s činností ukrajinských státních orgánů. Krajský soud tedy neshledal, že by žalobce poukazoval na jiné skutečnosti než ty, které se zcela zřetelně upínají k hrozbě vážné újmy podle § 14a odst. 2 zákona o azylu, ve vztahu k níž se však uplatní ona vylučující klauzule podle § 15a odst. 1 písm. b) téhož zákona. Za relevantní pak krajský soud neshledal ani skutečnost, že Ukrajinu nelze považovat za bezpečnou zemi původu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, neboť žalovaný žalobcovu žádost o udělení mezinárodní ochrany nezamítnul podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, nýbrž řízení o ní zastavil z důvodu, že opakovaná žádost je nepřípustná.
III.
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Stěžovatel namítá, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s žalobními námitkami, postupoval v rozporu s čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice a nesprávně zhodnotil přípustnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Je názoru, že samotná skutečnost, že se zásadním způsobem změnila situace v zemi jeho původu v důsledku otevřeného ozbrojeného konfliktu, naplňuje podmínku pro přípustnost opakované žádosti ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu. Stěžovatel uvádí, že skutečnost, že ozbrojený konflikt lze považovat za důvod udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, nutně neznamená, že nemůže zakládat taktéž jiný důvod pro pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu. Má tedy za to, že o přípustnosti jeho opakované žádosti mělo být rozhodnuto kladně. Vypuknutí ozbrojeného konfliktu by podle stěžovatele mělo vždy být důvodem, který zakládá opodstatněnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti opakuje, že má obavu z pronásledování v souvislosti s válkou na Ukrajině, a to z důvodu své národnosti. Je křesťanského vyznání a případná účast na bojích na Ukrajině je v rozporu s jeho vyznáním a přesvědčením. Obavy z pronásledování pak má i v souvislosti se svým vyznáním. Namítá, že krajský soud měl zhodnotit také důvod vzniku ozbrojeného konfliktu, kterým má být „denacifikace území“, což v něm evokuje pronásledování určité skupiny osob.
IV.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že kasační stížnost v podstatě neobsahuje žádné konkrétní skutkové argumenty, a proto navrhuje, aby byla odmítnuta.
V.
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti. Ta byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.
[11] Ve věci rozhodoval u krajského soudu specializovaný samosoudce, Nejvyšší správní soud se proto v souladu s § 104a s. ř. s. zabýval nejprve otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele, tedy zda je přijatelná. Kasační stížnost je přijatelná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS.). O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[12] Ve stěžovatelově případě se o žádný z uvedených případů zakládajících přijatelnosti jeho kasační stížnosti nejedná. Nejvyšší správní soud se v minulosti zabýval obdobnými situacemi žadatelů o mezinárodní ochranu, v níž se nachází žalobce. Na tato rozhodnutí krajský soud v napadeném rozsudku také zcela přiléhavě odkázal.
[13] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že napadený rozsudek nepovažuje za nepřezkoumatelný z důvodu nevypořádání žalobních námitek. Krajský soud totiž všechny námitky řádně vypořádal a svůj závěr o zákonnosti napadeného rozhodnutí o zastavení řízení o opakované žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany podrobně odůvodnil, přičemž zohlednil i změnu situace v zemi původu stěžovatele a zhodnotil její význam pro projednávanou věc. Z napadeného rozsudku je zcela zřejmé, o jaké důvody krajský soud své závěry opřel, a v tomto ohledu odpovídá požadavkům na přezkoumatelnost plynoucím z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, či z 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS).
[14] V projednávané věci se žalovaný a krajský soud zabývali opakovanou žádostí stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany, a to poté, co žalovaný o první žádosti stěžovatele ze dne 21. 12. 2018 rozhodl tak, že se azyl podle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu stěžovateli neuděluje, neboť pro jeho udělení neshledal důvod, a doplňkovou ochranu podle § 14a zákona o azylu žalovaný stěžovateli neudělil pro existenci důvodu podle § 15a odst. 1 písm. b) téhož zákona (tzv. vylučující klauzule). Stěžovatel totiž byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 4 T 132/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 9 To 22/2016, shledán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“), dále ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. Byl za to odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let.
[15] Žalovaný a krajský soud tak posuzovali splnění podmínek podle § 11a zákona o azylu [podle § 11a odst. 1 zákona o azylu, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a]. V tomto ohledu bylo stěžejní, že žalovaný v řízení o první žádosti stěžovatele neshledal důvody pro udělení azylu a doplňkovou ochranu neudělil právě pro existenci překážky podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, spočívající v tom, že se stěžovatel dopustil vážného zločinu. Aby stěžovatel mohl být se svojí žádostí o udělení mezinárodní ochrany úspěšný, musely by se nové skutečnosti a zjištění upínat k těmto původním důvodům neudělení některé z forem mezinárodní ochrany, jak správně dovodil již krajský soud v napadeném rozsudku. V tomto směru tedy postupoval žalovaný i krajský soud v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu, zejména s rozsudkem ze dne 17. 2. 2020, č. j. 1 Azs 396/2020-37. Podle něj je v případě, kdy žalovaný v rozhodnutí o první žádosti o udělení mezinárodní ochrany shledal důvody pro použití vylučující klauzule, v řízení o opakované žádosti nejprve třeba zkoumat a odůvodnit, zda tyto důvody nadále trvají. Stěžovatel přitom v průběhu správního řízení ani posléze v řízení o žalobě (v níž krajský soud správně s ohledem na přímou aplikaci čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice provedl úplný a ex nunc přezkum) netvrdil žádné skutečnosti, které by se vztahovaly k otázce, zda se na něj má i nadále vztahovat vylučující klauzule podle § 15a odst. 1 písm. b) zákon o azylu. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu tak nebyla založena přípustnost opakované žádosti stěžovatele, pokud jde o udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu (viz zmiňovaný rozsudek č. j. 1 Azs 396/2020-37, či usnesení ze dne 26. 4. 2023, č. j. 4 Azs 54/2023-37, ze dne 20. 1. 2023, č. j. 2 Azs 246/2022-37, ze dne 13. 1. 2023, č. j. 1 Azs 239/2022-72).
[16] Stěžovatel se tedy mýlí, má-li za to, že v jeho případě založila přípustnost opakované žádosti sama skutečnost, že v zemi jeho původu došlo k zásadní změně situace (rozpoutání válečného konfliktu na území Ukrajiny). Tak by tomu mohlo být pouze za situace, kdyby nebyl vyloučen z doplňkové ochrany z důvodu spáchání závažných zločinů. Jak však plyne z citované judikatury, jelikož stěžovatel z doplňkové ochrany vyloučen byl, bylo pro přípustnost opakované žádosti rozhodné pouze to, zda se změnily poměry v souvislosti s jeho vyloučením podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, nikoliv v souvislosti s nynější situací v zemi původu. Netvrdil-li stěžovatel žádné takové skutečnosti a ani žalovaný a posléze krajský soud žádné nezjistil, nelze postupu krajského soudu ničeho vytýkat.
[17] Nejvyšší správní soud tedy znovu zdůrazňuje, že válečný konflikt mezi Ukrajinou a Ruskou federací, který je skutečností všeobecně známou, kterou není třeba dokazovat, mohl mít vliv z hlediska posouzení možnosti udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Z této doplňkové ochrany je však stěžovatel podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu vyloučen a není zde žádná nová skutečnost, která by uvedený závěr o uplatnění vylučující klauzule zvrátila. Krajský soud v tomto směru tedy dospěl ke správným právním závěrům. Válečný konflikt na Ukrajině nepřehlédl, ve svých úvahám se jím zabýval, avšak z důvodů shora uvedených jej nemohl ve prospěch stěžovatele z hlediska doplňkové ochrany zohlednit.
[18] Krajský soud také správně poukázal na to, že v případě azylu je situace odlišná, neboť z této formy mezinárodní ochrany stěžovatel nebyl rozhodnutím žalovaného o první žádosti vyloučen. Přípustnost opakované žádosti ve vztahu k udělení azylu tak mohla být založena, pokud by stěžovatel uvedl nové skutečnosti relevantní z pohledu § 12 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud však ve shodě s krajský soudem uvádí, že stěžovatel žádné takové skutečnosti netvrdil. Jeho obecné poukazy na blíže nevysvětlené obavy z pronásledování z důvodu národnosti totiž neobstojí. Naopak je z nich zřejmé, že se stěžovatel pouze snaží „napasovat“ důvody, které plně korespondují předpokladům pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 zákona o azylu (válečný konflikt na Ukrajině), z níž však byl vyloučen, na předpoklady pro udělení azylu podle § 12 téhož zákona. Nejvyšší správní soud zde odkazuje zejména na odstavec 48. napadeného rozsudku, kde se krajský soud k této otázce zcela adekvátně vyjádřil a s tam uvedenými úvahami se ztotožňuje. Obecné tvrzení o možném pronásledování z důvodu národnosti, které stěžovatel dává do souvislosti s válečným konfliktem na Ukrajině, tedy vyhodnotil již krajský soud, který upozornil, že ze stěžovatelových obecných tvrzení lze dovodit pouze to, že ono pronásledování spojuje s vojenskými aktivitami ruské armády na území Ukrajiny, nikoliv s původci pronásledování ve smyslu § 2 odst. 6 zákona o azylu, za něž by v daném případě bylo třeba považovat vyjmenované subjekty ovládající stát (jehož je stěžovatel občanem, tedy Ukrajinu) nebo jeho podstatnou část, či soukromá osoba ve smyslu věty druhé uvedeného zákonného ustanovení. Tak tomu však není a stěžovatel to ani netvrdí.
[19] Současně Nejvyšší správní soud připomíná, že stejně jako správní orgány, nemají ani správní soudy povinnost domýšlet za stěžovatele právně relevantní důvody pro udělení azylu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2018, č. j. 4 Azs 237/2017-30, či ze dne 6. 2. 2020, č. j. 7 Azs 261/2019-41). Ani v případě azylu tak stěžovatel v rámci opakované žádosti nezaložil její přípustnost. Žalovaný a posléze také krajský soud proto zcela správně a v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu shledali stěžovatelovu opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustnou.
[20] Z uvedeného vyplývá, že kasační stížnost stěžovatele se týká otázek, k nimž existuje judikatura Nejvyššího správního soudu. Soud tuto judikaturu neshledává rozpornou, rovněž necítí potřebu se od ní odchýlit. Nedospěl ani k závěru, že by krajský soud uvedenou judikaturu nerespektoval nebo při posouzení věci jinak zásadním způsobem pochybil, což by mohlo negativně zasáhnout do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[21] Stěžovatel dále namítá, že má obavy z pronásledování také z důvodu jeho křesťanského vyznání, které mu současně brání v účasti na bojích, a že bylo třeba zhodnotit důvod vzniku ozbrojeného konfliktu. K těmto stížnostním námitkám Nejvyšší správní soud uvádí, že byly uplatněny poprvé až v kasační stížnosti, třebaže mohly být vzneseny již v řízení o žalobě, neboť v tom stěžovateli nic nebránilo. Jelikož tyto námitky nebyly podrobeny přezkumu krajským soudem, nemůže se jimi nyní zabývat ani kasační soud. Tyto námitky jsou ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné.
[22] Námitku ohledně údajného postupu krajského soudu v rozporu s čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice stěžovatel nijak dále nerozvedl a Nejvyšší správní soud žádný takový rozpor neshledal. Ba naopak, jak již výše uvedeno, z napadeného rozsudku je zcela zřejmé, že krajský soud právě v souladu s uvedeným článkem procedurální směrnice v řízení postupoval, z toho důvodu také hodnotil stěžovatelova tvrzení též ve světle válečného konfliktu na Ukrajině, jehož vznik je datován teprve po vydání napadeného rozhodnutí, a nelze mu v tomto směru ničeho vytknout.
[23] Zbývá dodat, že stěžovatelem odkazovaný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011-96, na projednávanou věc nedopadá, neboť se netýká situace, kdy cizinec je osobou vyloučenou z doplňkové ochrany, jako tomu je v případě stěžovatele.
[24] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že krajský soud se v napadeném rozsudku vyjádřil ke všem uplatněným žalobním bodům, žádný z nich neopomněl a věcně, srozumitelně a přesvědčivě vypořádal veškeré žalobní námitky. Správně pak vycházel z toho, že stěžovatel byl vyloučen z doplňkové ochrany a k otázce vyloučení v rámci řízení o opakované žádosti ani v rámci řízení o žalobě ničeho neuváděl. Současně poukázal na to, že důvody pro udělení azylu stěžovatel účinně netvrdil a žalovaný ani krajský soud žádné neshledal. Krajský soud se přitom nedopustil žádného odklonu od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se otázek řešených i v souzené věci, na niž také v napadeném rozsudku odkázal. Dosavadní vnitřně jednotná a ustálená judikatura tak dává odpověď na všechny stěžovatelovy námitky.
VI.
[25] Za těchto okolností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje stěžovatelovy vlastní zájmy. Proto ji podle § 104a s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.
[26] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33). Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a právo na náhradu nákladů řízení tudíž nemá. Žalovanému jako v řízení úspěšnému účastníku žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. září 2023
Mgr. Petra Weissová
předsedkyně senátu
Usnesení ze dne 16. 5. 2022
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: O. H., zast. JUDr. Viet Anh Nguyen, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 12. 2021, č. j. OAM-76/ZA-ZA11-LE24-2021, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2022, č. j. 53 Az 1/2022 - 30,
takto:
Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek vůči rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2022, č. j. 53 Az 1/2022 - 30.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), rozhodl o nepřípustnosti žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, a řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) téhož zákona zastavil.
[2] Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní proti napadenému rozsudku brojí kasační stížností, jejíž součástí učinil rovněž návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[4] Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodňuje tím, že by pro něj výkon nebo jiné právní následky napadeného rozhodnutí znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout přiznáním odkladného účinku jiným osobám.
[5] Stěžovatel poukazuje na to, že podání žaloby proti napadenému rozhodnutí sice podle § 32 odst. 2 zákona o azylu nemělo odkladný účinek, krajský soud jej však stěžovateli na základě jeho žádosti přiznal; důvody pro přiznání odkladného účinku přitom přetrvávají i nadále. Kvůli probíhajícímu válečnému konfliktu dochází v mnoha částech Ukrajiny k bojům, a to včetně západní části, ze které stěžovatel pochází. Velké množství tzv. vnitřních uprchlíků vede ke změně životních podmínek i v těch částech Ukrajiny, které doposud nebyly významněji zasaženy bojovými operacemi. Stěžovatel je přesvědčen, že nebezpečí, které by mu hrozilo v případě vycestování do země původu, je nepoměrně větší než újma, která by přiznáním odkladného účinku hrozila třetím osobám.
[6] Stěžovatel dále uvádí, že jeho vazby k Ukrajině jsou zcela zpřetrhány. V České republice žije od roku 2004, tedy celý svůj dospělý život, a návrat na Ukrajinu za současné situace si neumí představit. Přestože byl odsouzen za páchání úmyslné trestné činnosti k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce tří let, má za to, že přiznání odkladného účinku není v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem, neboť trest řádně vykonal a již více než tři roky od propuštění z výkonu trestu vede řádný život. Stěžovatel tvrdí, že nepředstavuje žádnou hrozbu pro společnost.
[7] Závěrem stěžovatel uvádí, že má zájem účastnit se řízení o jeho kasační stížnosti, sledovat jeho průběh a zadávat svému právnímu zástupci pokyny k dalšímu postupu. Za současné situace, která vládne na Ukrajině, by toto bylo stěžovateli při jeho vycestování z České republiky fakticky znemožněno.
[8] Žalovaný k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedl, že s ohledem na současnou situaci na Ukrajině ponechá tuto otázku na úvaze Nejvyššího správního soudu.
[9] Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatelův návrh je důvodný, a přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
[10] Podle § 32 odst. 5 zákona o azylu podání kasační stížnosti má odkladný účinek, mělo-li jej podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany. Podle § 32 odst. 2 téhož zákona podání žaloby podle odstavce 1 má odkladný účinek, s výjimkou žaloby proti rozhodnutí podle § 16 odst. 1 písm. b), d), f) a g), žaloby proti rozhodnutí podle § 16 odst. 2, žaloby proti rozhodnutí o udělení azylu nebo doplňkové ochrany, žaloby proti rozhodnutí o prodloužení doplňkové ochrany a rozhodnutí o zastavení řízení podle § 25, s výjimkou rozhodnutí o zastavení řízení podle § 25 písm. i) z důvodu uvedeného v § 10a odst. 1 písm. g). O přiznání odkladného účinku podle soudního řádu správního lze požádat pouze společně s podáním žaloby.
[11] Podle § 107 s. ř. s. v návaznosti na § 32 odst. 2 a 5 zákona o azylu v posuzované věci kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[12] Z četné judikatury Nejvyššího správního soudu lze dovodit, že institut odkladného účinku se primárně vztahuje k žalobě jako prostředku ochrany veřejných subjektivních práv. Kasační stížnost je však mimořádným opravným prostředkem směřujícím proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Odkladný účinek vůči pravomocnému rozhodnutí by proto měl být přiznáván pouze v ojedinělých případech, pro něž zákonodárce užil slova o „nepoměrně větší újmě“. Přiznáním odkladného účinku se totiž prolamují právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Tímto zákonným postupem je meritorní rozhodnutí o kasační stížnosti, nikoliv přiznání odkladného účinku (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2013, č. j. 5 Afs 84/2012 - 31). Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.
[13] Podle tohoto ustanovení soud může přiznat žalobě odkladný účinek za současného splnění dvou podmínek: (1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a (2) přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Ve smyslu § 107 s. ř. s. uvedené podmínky platí přiměřeně i pro odkladný účinek kasační stížnosti.
[14] Nejvyšší správní soud po zhodnocení důvodů uváděných stěžovatelem a po přihlédnutí ke všem okolnostem případu dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle výše uvedených ustanovení soudního řádu správního jsou splněny. Stěžovatel v daném případě tvrdil, že vycestování z České republiky pro něj bude znamenat nepoměrně větší újmu, než jaká může přiznáním odkladného účinku vzniknout třetím osobám, a to zejména s ohledem na probíhající válečný konflikt na Ukrajině. V souvislosti s tím stěžovatel rovněž vyjádřil obavy, zda by se v případě vycestování do domovské země mohl aktivně účastnit soudního řízení, sledovat jeho průběh a dávat svému zástupci pokyny k dalšímu postupu. Tato tvrzení shledal Nejvyšší správní soud s ohledem na aktuální bezpečnostní situaci na Ukrajině dostačujícími. Současná situace na Ukrajině způsobená válečným stavem představuje pro stěžovatele bezprostřední ohrožení na zdraví a životě vůbec; jedná se o závažnou a reálně hrozící újmu. Stěžovatel přitom neodkázal obecně pouze na své právo na spravedlivý proces (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 - 38), ale rovněž předestřel i individuální okolnosti, které zakládají důvod pro vyhovění návrhu, jak je výše uvedeno.
[15] Je sice pravdou, že k bezprostřednímu opuštění území České republiky by mohl být stěžovatel donucen až v souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění, avšak v případě nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti by to pro stěžovatele znamenalo pobývat na území České republiky nelegálně a vystavit se riziku zákazu pobytu na území České republiky po určitou dobu, který je se sankcí správního vyhoštění pravidelně spojen (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100). Ani tato skutečnost tedy není překážkou přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[16] Nejvyššímu správnímu soudu není známo, že by v případě přiznání odkladného účinku kasační stížnosti hrozila újma třetím osobám, jelikož tomu žádné indicie nenasvědčují. První z výše uvedených podmínek je tudíž splněna.
[17] Současně kasační soud neopomněl zvážit, zda splnění druhé podmínky dané v § 73 odst. 2 s. ř. s. tedy, že přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem, nebrání trestní minulost stěžovatele. Z napadeného rozsudku totiž vyplývá, že stěžovatel spáchal zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen „trestní zákoník“), dále zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku a přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. Stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Ve výkonu trestu odnětí svobody byl do dne 27. 11. 2018.
[18] K otázce možného rozporu přiznání odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud vyjádřil mimo jiné v usnesení ze dne 19. 11. 2014,
č. j. 1 Azs 160/2014 - 25, v němž dospěl k závěru, že „[p]okud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131, č. 1698/2008 Sb. NSS).“
[19] Nejvyšší správní soud tudíž přistoupil k poměřování intenzity proti sobě stojící újmy hrozící stěžovateli a narušení důležitého veřejného zájmu a vzal v úvahu následující skutečnosti.
[20] Jak již výše uvedeno, stěžovatel se v minulosti dopustil trestné činnosti, za kterou byl v roce 2015 pravomocně odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce tří let. Z výkonu trestu odnětí svobody byl propuštěn dne 27. 11. 2018. Od propuštění tedy uplynuly více než tři roky a stěžovatel se další trestné činnosti nedopustil.
[21] Z napadeného rozsudku rovněž vyplývá, a není to ani sporné, že stěžovatel pochází ze Zakarpatské oblasti, je státním příslušníkem Ukrajiny a je ukrajinské národnosti. V České republice pobývá od roku 2004, protože jeho matka zde měla povolení k trvalému pobytu a stěžovateli bylo uděleno povolení k trvalému pobytu za účelem sloučení rodiny. O uvedené povolení přišel v roce 2018. Na Ukrajinu se několikrát vrátil na dovolenou, naposledy v roce 2012. Je bezdětný a od roku 2017 je rozvedený.
[22] Nelze současně přehlédnout, že na Ukrajině v současné době probíhá válečný konflikt, který doprovází vysoké ztráty na životech vojáků i civilního obyvatelstva. V pohybu je velká část obyvatel, která se přesouvá do bezpečnějších oblastí Ukrajiny či do jiných států, včetně České republiky. Bezpečnostní situací jsou výrazně poznamenány všechny oblasti života obyvatel Ukrajiny. V případě vycestování stěžovatele zpět do země původu není vyloučeno, že by mohl být bezprostředně ohrožen na životě, že by zde nenalezl žádné zázemí a nebyl by schopen se ekonomicky zabezpečit.
[23] Dalším důležitým, byť nikoliv jediným a výlučným hlediskem, které Nejvyšší správní soud zohlednil, je zachování stěžovatelova ústavního práva na spravedlivý proces. Byť je stěžovatel v tomto řízení v souladu se zákonným požadavkem zastoupen advokátem, náleží k právu na spravedlivý proces i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu pokyny pro výkon zastoupení, poskytovat mu potřebnou součinnost atd. Pokud by se stěžovatel vrátil do země původu, kde probíhá válečný konflikt, nebylo by možné zaručit, že stěžovateli bude výkon práva na spravedlivý proces umožněn.
[24] Pro uvedené tudíž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že intenzita hrozícího zásahu do základních práv stěžovatele nepřiznáním odkladného účinku je vyšší než intenzita hrozícího zásahu do některého z veřejných zájmů v případě jeho přiznání, zde především veřejného zájmu na tom, aby se na území České republiky nacházely pouze osoby, které k tomu mají příslušné oprávnění a které také dodržují právní řád České republiky.
[25] Kasační soud tudíž dovodil naplnění všech shora vymezených podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 téhož zákona, a proto kasační stížnosti odkladný účinek přiznal. Učinil tak ve vztahu k napadenému rozsudku (srov. výše uvedené usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Azs 339/2019 - 38). Vzhledem k tomu, že i krajský soud přiznal žalobě stěžovatele odkladný účinek usnesením ze dne 1. 3. 2022, č. j. 53 Az 1/2022 - 18, fakticky se tak do meritorního rozhodnutí o kasační stížnosti obnovuje i odkladný účinek ve vztahu k vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
[26] Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že usnesení o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2022
Mgr. Petra Weissová
předsedkyně senátu