5 As 126/2025

Plný text

5 As 126/2025 - 87
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobců: a) Ing. P. K., b) G. K., oba zastoupeni Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem sídlem [adresa] Tábor, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, sídlem [adresa] za účasti osob zúčastněných na řízení: I) M. Z., zastoupená Mgr. Ludvíkem Novotným, LL.M., advokátem sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 5. 2025, č. j. 65 A 108/202493,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobci vlastní v D., což je městská část statutárního města Prostějova, pozemek, jehož součástí je stavba kryté jízdárny pro koně. Ta byla povolena a zkolaudována v roce 1998 v rozměrech 28,5 m x 18 m jako stavba dočasná na dobu 10 let. Mezi lety 1998 a 2009 žalobci jízdárnu prodloužili přístavbou o 12 m na celkovou délku 40,5 m při zachování původní šířky 18 m. V souvislosti s touto přístavbou vedl Magistrát města Olomouce, pověřený podle § 131 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jako věcně a místně příslušný stavební úřad, s žalobci řízení o jejím odstranění.

[2] V tomto řízení pověřený stavební úřad vydal rozhodnutí ze dne 16. 7. 2024, č. j. SMOL/306576/2024/OS/SUI/Mie, sp. zn. SSMOL/233427/2022/OS, jehož výrokem I. nařídil žalobcům podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), odstranění přístavby jízdárny s tím, že bourací práce budou provedeny nejpozději do 90 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Výrokem II. pak žalobcům dle § 129 odst. 8 stavebního zákona nařídil, aby v téže lhůtě obnovili předcházející stav jízdárny, tj. aby ji uvedli do stavu odpovídajícímu projektové dokumentaci zpracované a ověřené za podmínek uvedených ve stavebním povolení z roku 1998. Výrokem III. pověřený stavební úřad žalobcům uložil povinnost uhradit náklady správního řízení v paušální výši 1 000 Kč.

[3] Proti rozhodnutí pověřeného stavebního úřadu podali žalobci odvolání, které však žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 25. 11. 2024, č. j. KUOK 129317/2024, sp. zn. KÚOK/ 111893/2024/OKSÚ/7099.

[4] Žalobu, kterou žalobci brojili proti rozhodnutí žalovaného, krajský soud zamítl shora označeným rozsudkem ze dne 27. 5. 2025. V odůvodnění se v prvé řadě zabýval námitkou nezákonnosti delegace věci. Na základě vyrozumění tajemníka Magistrátu města Prostějova o existenci pochybností o nepodjatosti úředních osob tohoto úřadu totiž žalovaný usnesením ze dne 23. 8. 2022 pověřil Magistrát města Olomouce prověřením zákonnosti provedené přístavby jízdárny a případným uplatněním prostředků upravených ve stavebním zákoně. Krajský soud neshledal důvodu, pro nějž by se měl namítanou procesní vadou podrobněji zabývat. Není patrné, že by případné pochybení zasáhlo do veřejných subjektivních práv žalobců. Pro jejich právní sféru není podstatné, zda rozhodnutí vydal místně příslušný správní orgán či nikoli. Je klíčové, zda procesní vada mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. V daném případě ovšem delegace věci i bez splnění podmínek § 131 odst. 4 správního řádu nemohla bez dalšího způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Takovou jinou závažnou okolnost krajský soud neshledal.

[5] K námitce, že přístavba jízdárny byla již dříve úředně povolena, krajský soud uvedl, že v roce 2009 žalobce a) požádal pouze o změnu v užívání stavby dočasné na stavbu trvalou. Právě s touto změnou v užívání stavby vyslovil dne 21. 9. 2009 Městský úřad v Prostějově souhlas mimo jiné s tím, že změna není podmíněna provedením změny stavby. Přestože je součástí tohoto souhlasu ověřená projektová dokumentace zachycující jízdárnu včetně přístavby, nelze jen z této skutečnosti dovodit, že by uvedeným souhlasem byla přístavba povolena. Přístavba je změnou dokončené stavby jízdárny a jako taková vyžadovala povolovací akt, kterým ovšem žalobci nedisponují. Krajský soud současně neshledal ani žádné okolnosti, které by založily dobrou víru či legitimní očekávání žalobců ohledně povolení přístavby. Legitimní očekávání žalobců o zákonnosti přístavby nemohlo vzniknout ani nečinností stavebního úřadu, který měl o nepovolené přístavbě vědět nejpozději od začátku roku 2009. Jeho pochybení nemělo vliv na práva žalobců, protože o možnosti požádat o dodatečné povolení přístavby byli poučeni v rámci nynějšího řízení o odstranění stavby. Námitkou žalobců, že žalobkyně b) takovou žádost učinila podáním ze dne 12. 7. 2023 a dosud o ní nebylo meritorně rozhodnuto, se krajský soud nezabýval, neboť byla uplatněna až po uplynutí lhůty pro podání žaloby.

II. Kasační stížnost

[6] Žalobci („stěžovatelé“) podali proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační stížnost. Navrhli, aby jej Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

[7] V doplnění kasační stížnosti uvedli, že se krajský soud věcně vůbec nevěnoval žalobní námitce týkající se nezákonné delegace věci, příčinám, pro které k ní došlo, a důsledkům, které vyvolala. Napadený rozsudek je tak nepřezkoumatelný.

[8] Přístavba jízdárny je součástí pozemku, který se nachází na území statutárního města Prostějova. Místně příslušným stavebním úřadem by tak měl být Magistrát města Prostějova. K prověření a posouzení legálnosti přístavby jízdárny a k případnému uplatnění prostředků k nápravě závadného stavu však žalovaný usnesením ze dne 23. 8. 2022 pověřil Magistrát města Olomouce. Důvodem pověření byla skutečnost, že úřední osoby Magistrátu města Prostějova jsou veřejně kritizovány Ing. arch. J. Z., který je předsedou spolku Prostor Prostějov z. s. Ing. arch. Z. nevlastní žádný pozemek v blízkosti přístavby jízdárny. Nikdy nebyl ani účastníkem žádného správního řízení týkajícího se staveb stěžovatelů. Vystupoval pouze v pozici zástupce účastníků řízení. Veřejnou kritiku pronáší výhradně označený spolek. Ing. arch. Z. je jednou ze tří osob oprávněných spolek zastupovat. V usnesení o delegaci tak nejsou zmíněny žádné konkrétní důvody, pro něž by bylo možné pochybovat o nepodjatosti všech úředních osob Magistrátu města Prostějova ve smyslu § 14 správního řádu. Obecným tvrzením o veřejné kritice magistrátu nelze odůvodnit podjatost všech úředních osob úřadu. V okamžiku vydání usnesení o delegaci navíc nebylo vůbec zřejmé, zda bude zahájeno řízení o odstranění přístavby jízdárny, jestli bude mezi účastníky tohoto řízení zahrnuta osoba zúčastněná na řízení I) a zda ji bude zastupovat Ing. arch. Z..

[9] Stěžovatelé dále namítli, že v důsledku nezákonné delegace nebylo řízení o odstranění přístavby jízdárny vedeno nestranně a nebyla zachována rovnost účastníků řízení. Magistrát města Olomouce naopak v mnohém stranil zástupci osoby zúčastněné na řízení I) Ing. arch. Z.. Ve věci rozhodoval ovlivňovaný stavební úřad. Krajský soud žalobní námitku posoudil neúplně a nesprávně. Ve věci vyšly najevo nové důkazy osvědčující přesvědčení stěžovatelů o zaujatosti Magistrátu města Olomouce. Stěžovatelé obdrželi na vědomí žádost Magistrátu města Olomouce ze dne 3. 4. 2025, adresovanou žalovanému, o vrácení věci ohledně stavby „přístřešku pro koně“ původně příslušnému Magistrátu města Prostějova. Žádost se tedy sice týkala jiné stavby stěžovatelů, z jejího obsahu je nicméně zřejmé, že se vztahuje na veškeré věci ohledně staveb stěžovatelů. Magistrát města Olomouce v žádosti uvádí, že je dlouhodobě podrobován intenzivní veřejné kritice Ing. arch. Z. a čelí množství jeho podnětů a nepřiměřenému nátlaku na úřední osoby. Žalovaný ovšem sdělením ze dne 28. 4. 2025 žádosti z formálních důvodů nevyhověl. Tyto skutečnosti se stěžovatelé dozvěděli až z uvedených listin. Námitku uplatněnou v žalobě tak doplňují o nově zjištěné skutečnosti. Je patrné, že Ing. arch. Z. ovlivňoval postup Magistrátu města Olomouce i před vydáním rozhodnutí v nyní projednávané věci. Jeho vliv se projevil ve snaze pověřeného stavebního úřadu směřovat řízení k odstranění přístavby jízdárny a neumožnit její dodatečné povolení.

[10] Stěžovatelé poukázali též na to, že krajský soud se vůbec nezabýval jejich žalobní námitkou ohledně nezákonně vymezeného okruhu účastníků správního řízení. Mezi tyto účastníky totiž byla, podle jejich názoru nezákonně, zahrnuta i osoba zúčastněná na řízení I). Nesplňuje totiž žádnou z podmínek účastenství v tomto řízení dle § 129 odst. 10 stavebního zákona. Její vlastnická nebo jiná věcná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich nemohla být odstraňováním stavby přímo dotčena. Osoba zúčastněná na řízení I) vlastní v katastrálním území D. (v tomto katastrálním území se nacházejí všechny níže uvedené pozemky, soud je tedy již nebude uvádět) pozemky parc. č. XA a parc. č. st. XB, na kterých je umístěna stavba rodinného domu se zahradou. Od přístavby jízdárny jsou tyto pozemky vzdáleny cca 50 metrů. Mezi přístavbou jízdárny a pozemky osoby zúčastněné na řízení I) se však nachází několik staveb – původní část jízdárny, letní stáj pro koně, stavba pro výrobu a skladování a oplocení. Areál stěžovatelů je přístupný z veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku parc. č. XC. Ze západu, tedy ve směru pozemků osoby zúčastněné na řízení I), není přístavba jízdárny přístupná. Je vyloučeno, aby odstraňováním přístavby jízdárny bylo jakkoliv dotčeno její vlastnické právo, a to jak při samotném odstraňování, tak i při odvozu odstraňovaných konstrukcí.

[11] Není zřejmé, v jakém směru může být osoba zúčastněná na řízení I) dotčena na svém vlastnickém právu více než například vlastníci okolních pozemků parc. č. XD či XE, které se nacházejí přímo u vjezdové brány do areálu stěžovatelů a od samotné přístavby jízdárny jsou vzdáleny cca 16 metrů. Stejně tak pozemky parc. č. st. XF a parc. č. XG jsou vůči přístavbě jízdárny blíže než pozemky osoby zúčastněné na řízení I), přesto jejich vlastnici pověřený stavební úřad nepovažoval za účastnici řízení. Vzhledem ke konstrukci přístavby jízdárny je též vyloučeno, aby osoba zúčastněná na řízení I) byla jakkoliv dotčena na užívání svých nemovitostí při odstraňování stavby imisemi. I podle rozhodnutí pověřeného stavebního úřadu se jedná o jednoduchou a technologicky nenáročnou konstrukci.

[12] Účastenství v řízení o odstranění stavby přitom nelze zaměňovat s účastenstvím v řízení o jejím dodatečném povolení. Okruh účastníků těchto řízení se určuje podle rozdílného dotčení a také bývá často rozdílný. Osoba zúčastněná na řízení I) by tak mohla být účastníkem řízení o dodatečném povolení přístavby jízdárny. Účastenství v řízení o jejím odstranění jí však nesvědčí. Dle stěžovatelů tak byla do okruhu účastníků řízení o odstranění přístavby jízdárny zahrnuta pouze proto, že byla zastoupena Ing. arch. Z.. Ten tak získává jakési privilegované postavení, přestože v okolí přístavby jízdárny nevlastní žádný pozemek. Řízení o odstranění přístavby jízdárny přitom ovlivnil již před jeho zahájením, kdy jeho předchozí chování vyvolalo změnu příslušnosti stavebního úřadu. Pokud by Magistrát města Olomouce v souladu se zákonem nepřibral osobu zúčastněnou na řízení I) jako účastníka řízení, nebyl by dán důvod pro jeho pověření vedením řízení. Nezákonné vymezení okruhu účastníků řízení tedy předurčil již žalovaný usnesením ze dne 23. 8. 2022 o delegaci místní příslušnosti.

[13] Stěžovatelé dále namítli, že řízení o odstranění přístavby jízdárny nebylo přerušeno po podání žádosti o dodatečné povolení této stavby. Uvedli, že opatřením pověřeného stavebního úřadu ze dne 7. 11. 2022 byli vyrozuměni o zahájení řízení o odstranění přístavby jízdárny a poučeni o možnosti požádat o její dodatečné povolení ve lhůtě 30 dnů od oznámení o zahájení řízení. O dodatečné povolení přístavby jízdárny požádali dne 12. 7. 2023, tedy po uplynutí určené lhůty. Současně tedy požádali o prominutí jejího zmeškání. Těmto žádostem nebylo vyhověno. Pověřený stavební úřad usnesením ze dne 25. 9. 2023 řízení o žádosti o dodatečné povolení stavby zastavil kvůli nedodržení propadné lhůty k podání žádosti o dodatečné povolení stavby.

[14] Příčinou postupu pověřeného stavebního úřadu v neprospěch stěžovatelů byl vliv Ing. arch. Z., o němž se stěžovatelé dozvěděli až v souvislosti s přípisem tohoto úřadu ze dne 3. 4. 2025. Jde tak o případ prolomení nepřípustnosti rozšiřovat žalobu o další žalobní bod. Tento žalobní bod stěžovatelé uplatnili v průběhu jednání před krajským soudem, ten jej však v napadeném rozsudku věcně nevypořádal. Jízdárna pro koně byla v rozměrech 40,5 x 18 m zapsaná v katastru nemovitostí. V tomto rozsahu byla více než deset let bez problémů užívána. Teprve v roce 2022, zjevně na základě podnětů Ing. arch. Z., bylo povolení této stavby zpochybněno. Stěžovatelé nevěděli o tom, že by stavba nebyla řádně povolena. Bezprostředně po oznámení zahájení řízení o odstranění stavby neměli k dispozici dostatek podkladů a nepodali žádost o dodatečné povolení přístavby jízdárny. Byli navíc ubezpečeni právními zástupci, že lhůta pro podání žádosti o dodatečné povolení je lhůtou pořádkovou. Tento právní názor podporovala i tehdejší judikatura a komentářová literatura. Nyní je judikatura rozporná, na povaze lhůty však stěžovatelé trvají. I po jejím uplynutí tak lze zahájit řízení o dodatečném povolení stavby. Pověřený stavební úřad tak nepřiměřeně a nezákonně zasáhl do jejich procesních práv. Přístavba jízdárny přitom představuje stavbu, kterou lze dle územního plánu v místě povolit.

III. Vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení

[15] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Zdůraznil, že stěžovatelé v kasační stížnosti neuvedli, jakým způsobem byli zkráceni na právech tím, že ve věci rozhodoval Magistrát města Olomouce a že se řízení účastnila osoba zúčastněná na řízení I). I kdyby soud shledal, že správní řízení měl vést Magistrát města Prostějova a osoba zúčastněná na řízení I) neměla být účastníkem řízení, nic by to neměnilo na skutečnosti, že přístavba jízdárny nebyla povolena a zároveň nedošlo k jejímu dodatečnému povolení. Pro účastenství v řízení postačí pouhý předpoklad dotčení na právech. Stěžovatelé přitom účastenství osoby zúčastněné na řízení I) nikdy ve správním řízení nezpochybnili. Tak poprvé učinili až v podané žalobě.

[16] Žalovaný dále uvedl, že proti usnesení o delegaci ze dne 23. 8. 2022 stěžovatelé nepodali odvolání. Je tak stále účinné. Nyní je již nelze zrušit či přezkoumat. Stěžovatelé několikrát neúspěšně uplatnili námitku podjatosti vůči pracovníkům Magistrátu města Olomouce. V postupu pověřeného stavebního úřadu žalovaný nezjistil žádné jednostranné jednání ani přehnaně formalistický či šikanózní projev vůči stěžovatelům. Skutečnost, že stavební úřad nařídil odstranění stavby, neznamená, že je proti stěžovatelům zaujatý. Řízení o žádosti o dodatečné povolení stavby pak není předmětem tohoto řízení. Soudní přezkum se nemůže vztahovat na jiná pravomocně skončená správní řízení. Příslušné námitky mohli stěžovatelé uplatnit v rámci odvolání proti usnesení o zastavení řízení o dodatečném povolení stavby.

[17] Osoba zúčastněná na řízení I) se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry žalovaného. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Uvedla, že ve věci je třeba posuzovat celý areál společnosti KENTAUR Saddlery s. r. o., kterou vlastní stěžovatel a). Jejím primárním účelem je průmyslová výroba jezdeckých sedel a dalších potřeb. Chov koní s tímto podnikáním souvisí. Tvrzení stěžovatelů o zaujatosti pověřeného stavebního úřadu vůči nim je v rozporu s obsahem správního spisu. Podstatné je, že i kdyby v prvním stupni vedl správní řízení Magistrát města Prostějova, o odvolání by rozhodoval žalovaný. Jeho podjatost ovšem stěžovatelé nenamítají. Z přípisu pověřeného stavebního úřadu ze dne 3. 4. 2025, na který poukázali stěžovatelé, jednoznačně plyne, že vedoucí stavebního úřadu se cítí být podjatá spíše proti zástupci osoby zúčastněné na řízení I) Ing. arch. Z.. V přípisu vyjadřuje nespokojenost s jeho postupy a s jeho veřejnou kritikou. Stěžovatele zmiňuje pouze okrajově. Je tedy evidentní, že vedoucí úřadu je podjatá spíše proti osobě zúčastněné na řízení I). Tím pádem ovšem nemůže být podjatá vůči stěžovatelům.

[18] V této souvislosti osoba zúčastněná na řízení I) odkázala na řadu usnesení Magistrátu města Olomouce a žalovaného ohledně stavby přístřešku pro koně na pozemku parc. č. XH, z nichž plyne, že pověřený stavební úřad postupoval nezákonně a stranil stěžovatelům. Naopak osoba zúčastněná na řízení I) musela hledat zastání až u žalovaného. Stěžovatelé tak užívají nelegální stavbu další měsíce a roky.

[19] Kritika ze strany spolku Prostor Prostějov z. s. vůči Magistrátu města Olomouce je pak věcná a jen výjimečně obsahuje nějaký hodnotový soud. Oproti tomu kritika vůči Magistrátu města Prostějova i jeho politickému vedení je mnohem ostřejší. Je hojně doprovázena karikaturami vedoucích úředníků a místních politiků a obsahuje mnohem více hodnotových soudů.

[20] Osoba zúčastněná na řízení I) dále uvedla, že již v řízení před krajským soudem obsáhle zdůvodnila, jak může být dotčena na svých právech. Stěžovatelé ostatně v průběhu správního řízení ani žádné námitky vůči vymezení okruhu účastníků nevznášeli. Rozhodnutí o zastavení řízení o dodatečném povolení stavby je pak v souladu se zákonem. Stěžovatelé z vlastní nedbalosti zmeškali zákonnou prekluzivní lhůtu pro podání žádosti. Jejich snaha dodatečně zpochybnit charakter této lhůty je účelová. Pokud stěžovatelé se zastavením řízení o dodatečném povolení stavby nebo s nevyhověním žádosti o navrácení v předešlý stav nesouhlasili, měli podat odvolání. To ani v jednom případě neučinili.

[21] Osoba zúčastněná na řízení II) se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[22] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je projednatelná. Následně přezkoumal rozsudek krajského soudu v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti, včetně důvodů, ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“)]. Shledal, že kasační stížnost není důvodná.

[23] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, jež má z logiky kasačního přezkumu přednost před posouzením námitek věcných. Tuto námitku stěžovatelé uplatnili ve vztahu k tvrzením o nezákonnosti delegace věci na Magistrát města Olomouce a účastenství osoby zúčastněné na řízení I) v řízení o odstranění stavby.

[24] Pokud jde o samotný obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, postačí odkázat např. na rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/200375, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/200544, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352, nebo ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008136, č. 1795/2009 Sb. NSS. Je přitom podstatné, že konstatování nepřezkoumatelnosti by mělo být vyhrazeno opravdu výjimečným případům, kdy není z odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec patrno hodnocení podstatných důvodů či skutečností (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016123, č. 3668/2018 Sb. NSS, odst. [29]). Povinnost řádného odůvodnění rozsudku neznamená povinnost podrobně odpovědět na každý dílčí argument účastníka řízení, postačí proti námitkám účastníka řízení postavit vlastní argumentační celek, v jehož konkurenci námitky ve svém souhrnu neobstojí (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 222/18, obdobně rozsudky NSS ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/201738, odst. [16], nebo ze dne 30. 3. 2023, č. j. 9 As 123/202255, odst. [12]).

[25] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku takový argumentační celek poměrně pečlivě vystavěl ve vztahu k hmotněprávní podstatě věci (proti tomuto posouzení ostatně ani kasační stížnost nemíří). Ve vztahu k výše uvedeným procesním otázkám vznášeným stěžovateli však již byl o poznání úspornější. Přestože tak krajský soud v zásadě „kopíroval“ rozsah, jaký hmotněprávním a procesním otázkám věnovali v žalobě a v jejím rozšíření sami stěžovatelé, nutno konstatovat, že odůvodnění napadeného rozsudku mohlo být v této části zajisté důkladnější. Pro posouzení přezkoumatelnosti napadeného rozsudku je nicméně podstatné, zda je z něj možné alespoň implicitně dovodit odpověď na příslušná žalobní tvrzení. Tak tomu v nyní projednávané věci je.

[26] Vypořádání zmiňovaných procesních otázek krajským soudem v daném případě vychází ze způsobu, jakým je stěžovatelé uplatnili. Ti tak učinili v bodě 8 žaloby a v bodech 13 a 15 rozšíření žaloby formou vzájemného prolínání těchto tvrzení, kdy se zdůrazňováním role Ing. arch. Zapletala zastupujícího ve správních řízeních osobu zúčastněnou na řízení I) zároveň poukazovali na to, že osoba zúčastněná na řízení I) neměla být účastníkem řízení o odstranění stavby a nemělo tak dojít k delegaci věci jinému stavebnímu úřadu. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu žalobních tvrzení je pochopitelné, že krajský soud svou argumentaci týkající se procesních námitek vystavěl zejména na problematice delegace věci. Pokud se pak současně zabýval tím, zda k samotné otázce případné místní nepříslušnosti stavebního úřadu přistoupila jiná závažná okolnost, který by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, a výslovně (byť velmi stručně) se zabýval též postupem stavebního úřadu v řízení, lze v daném případě považovat takové odůvodnění za dostačující, neboť je z něj alespoň v základní míře patrné, jak uplatněné námitky posoudil.

[27] Závěry krajského soudu přitom obstojí i po věcné stránce. Uvedenými žalobními tvrzeními se krajský soud zabýval v bodech 18 až 22 napadeného rozsudku. Na základě přiléhavé judikatury (rozsudky NSS ze dne 24. 6. 2008, č. j. 2 Afs 159/2006138, ze dne 4. 6. 2009, č. j. 9 As 72/200869, či ze dne 17. 12. 2024, č. j. 9 As 184/2024163, č. 4660/2025 Sb. NSS, bod 75 a násl.) dospěl ke správnému závěru, že samotná skutečnost, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný správní orgán, sama o sobě nemusí mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Následně proto nehodnotil důvody, pro něž došlo k delegaci věci a jež stěžovatelé činili spornými, neboť vycházel z předpokladu, že i případná delegace učiněná v rozporu s § 131 odst. 4 správního řádu by nemohla bez přistoupení jiné závažné okolnosti způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Takovou jinou závažnou okolnost pak neshledal a Nejvyšší správní soud se s ním ztotožnil.

[28] V tomto ohledu byla rozhodná zejména žalobní tvrzení stěžovatelů (viz bod 8 žaloby). Krajský soud se tudíž zabýval jednak otázkou, zda mohla být v důsledku delegace ovlivněna místní příslušnost soudu ve správním soudnictví (proti posouzení této dílčí námitky však kasační stížnost nemíří), jednak tím, že stavbu neposoudil stavební úřad, který zná místní skutkové a právní poměry. Pokud pak ve vztahu k druhé z otázek shledal, že pověřený stavební úřad provedl kontrolní prohlídky a pečlivě zjistil podmínky na místě samém, nutno konstatovat, že stěžovatelé v kasační stížnosti ani netvrdí, v jakém svém procesním postupu či právním nebo skutkovém závěru stavební úřad pochybil a zkrátil tak stěžovatele na právech.

[29] To ostatně shodně platí též pro tvrzení ohledně nezákonnosti účastenství osoby zúčastněné na řízení I) v řízení o odstranění stavby a působení jejího zástupce na stavební úřad. V žalobě (bod 8), jakož i v jejím rozšíření (body 13 a 15) stěžovatelé pouze obecně poukazovali na aktivitu Ing. arch. Z. v řízení, avšak v zásadě bez bližšího určení, na základě jakého jeho konkrétního jednání byli dotčeni na právech. Zde je nutno zdůraznit, že předmětem řízení před soudem není abstraktní kontrola zákonnosti správního řízení. Obecná námitka nezákonně vymezeného okruhu účastníků řízení nemůže být sama o sobě úspěšná, pokud stěžovatelé konkrétně netvrdí, jaký měla přítomnost „nadbytečného“ účastníka řízení vliv na jejich práva a na výsledek řízení. Za jedinou výjimku lze v této souvislosti považovat žalobní tvrzení, že řízení o odstranění stavby bylo zahájeno na základě podnětu Ing. arch. Z.. Podání takového podnětu ovšem v daném případě nemohlo způsobit dotčení na jejich právech, neboť v případě řízení o odstranění stavby se jedná o řízení zahajované z moci úřední, tedy nikoli na základě žádosti. Při splnění zákonných podmínek by tak byl stavební úřad povinen zahájit řízení o odstranění stavby i bez podnětu třetí osoby.

[30] Nejvyšší správní soud současně nepopírá tvrzení stěžovatelů, že dle skutkových okolností se může lišit vymezení konkrétních účastníků řízení o odstranění a o dodatečném povolení téže stavby. V nyní projednávané věci nicméně účastenství osoby zúčastněné na řízení I) coby majitelky sousedního pozemku na řízení o odstranění stavby plynoucí z možného přímého dotčení na jejím vlastnickém právu (§ 129 odst. 10 stavebního zákona) nebylo nemyslitelné. Avšak vzhledem k tomu, že stěžovatelé neuvedli, na základě jakého konkrétního jednání této osoby či jejího zástupce byli zkráceni na právech, je řešení jejího účastenství v řízení již v zásadě podružné. Stejně tak stěžovatelé netvrdili, jak se jich dotklo na právech, že někteří další majitelé sousedních pozemků účastníky řízení nebyli. Chtělili tak poukázat na to, že osobě zúčastněné na řízení I) bylo v řízení přiznáno více práv, může se taková případná nezákonnost dotýkat jen uvedených třetích osob, nikoli stěžovatelů. Lze dodat, že osoba zúčastněná na řízení I) se, na rozdíl od jiných osob, do daného řízení sama přihlásila.

[31] Nejvyšší správní soud tedy ve shodě s krajským soudem neshledal, že by ze správního spisu vyplynula relevantní okolnost, z níž by byla patrná alespoň indicie ohledně nezákonného vlivu osoby zúčastněné na řízení I) či jejího zástupce na rozhodování pověřeného stavebního úřadu v takovém rozsahu, aby to mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí. V této souvislosti nutno uvést, že Nejvyšší správní soud nepřihlížel k tvrzením stěžovatelů údajně plynoucím z přípisu pověřeného stavebního úřadu ze dne 3. 4. 2025 a ze sdělení žalovaného ze dne 28. 4. 2025, neboť se jedná o skutečnost, kterou uplatnili poté, kdy byl vydán napadený rozsudek (§ 109 odst. 5 s. ř. s.). Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud neprováděl dokazování listinami předloženými v této souvislosti až v řízení o kasační stížnosti stěžovateli či osobou zúčastněnou na řízení I).

[32] Nedůvodná je pak i námitka, že krajský soud věcně nevypořádal žalobní bod, podle něhož měl pověřený stavební úřad přerušit řízení o odstranění přístavby jízdárny po podání žádosti o dodatečné povolení této stavby.

[33] Krajský soud v bodě 53 napadeného rozsudku shledal, že žalobní tvrzení týkající se žádosti stěžovatelky b) ze dne 12. 7. 2023 o dodatečné povolení stavby byla uplatněna až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, a proto se jí nezabýval. Tento závěr je správný. Stěžovatelé přitom nečiní sporným obsahové či časové aspekty uplatnění daného tvrzení před soudem. Uvádějí, že příčinou postupu pověřeného stavebního úřadu, který usnesením ze dne 25. 9. 2023 řízení o žádosti o dodatečné povolení stavby zastavil kvůli nedodržení propadné lhůty k podání takové žádosti, byl vliv Ing. arch. Z., o němž se dozvěděli až v souvislosti s přípisem tohoto úřadu ze dne 3. 4. 2025. Dle stěžovatelů se jedná o případ prolomení nepřípustnosti rozšiřovat žalobu po uplynutí lhůty pro její podání o další žalobní bod.

[34] Tak tomu ovšem není. Ustanovení § 75 odst. 2 s. ř. s., které soudu umožňuje přezkoumat napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů, je třeba vykládat ve spojení s § 71 odst. 2 a § 72 odst. 1 s. ř. s. tak, že musí jít o žalobní body uplatněné ve lhůtě pro podání žaloby (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 18. 2. 2020, č. j. 10 As 156/2018110, č. 4007/2020 Sb. NSS). Krajský soud by mohl rozhodnutí žalovaného zrušit na základě opožděně uplatněného žalobního bodu jen za předpokladu, že by současně shledal důvody pro takový přezkum z úřední povinnosti (srov. rozsudky NSS ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/200469, nebo ze dne 20. 12. 2018, č. j. 6 Afs 283/201839, bod 15). Vedle toho pak rozšířený senát připustil určité úzce specifikované možnosti „dodatečného“ uplatnění žalobní námitky, pokud se jedná o okolnosti, které vyšly najevo až po uplynutí lhůty pro podání žaloby a žalobce o těchto důvodech bez svého zavinění nemohl v žalobní lhůtě vědět (srov. usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/200673, č. 1546/2008 Sb. NSS, Aqua Servis, usnesení ze dne 22. 10. 2019, č. j. 6 As 211/201788, č. 3948/2019 Sb. NSS, Peklo na Čertovině, či rozsudek ze dne 28. 1. 2025, č. j. 6 Afs 292/201839, č. 4668/2025). O žádnou z takových právních či skutkových situací se ovšem v nyní projednávané věci nejednalo a ani stěžovatelé v tomto ohledu v kasační stížnosti nic bližšího netvrdí.

[35] Nejvyšší správní soud neshledává důvodu, pro nějž by se měl krajský soud otázkou přerušení řízení o odstranění stavby z důvodu podání žádosti o dodatečné povolení stavby zabývat z úřední povinnosti. Pokud pak jde o případné přihlédnutí k obsahu opožděně uplatněného žalobního bodu, nutno uvést, že existence usnesení pověřeného stavebního úřadu o zastavení řízení o žádosti stěžovatelky b) o dodatečné povolení stavby byla stěžovatelům známa již v průběhu lhůty pro podání žaloby (viz též str. 6 rozhodnutí pověřeného stavebního úřadu ze dne 16. 7. 2024). Stejně tak po uplynutí této lhůty nedošlo ke změně právní úpravy či judikatury, k nimž by byl soud povinen přihlédnout. Jestliže stěžovatelé v souvislosti s uplatněnou námitkou poukazují na rozpory v judikatuře NSS ohledně charakteru lhůty pro podání žádosti o dodatečné povolení stavby dle § 129 odst. 2 stavebního zákona, je třeba uvést, že i tento rozkol byl znám již před uplynutím lhůty pro podání žaloby (nositeli odlišných právních závěrů byly rozsudky ze dne 6. 5. 2020, č. j. 10 As 407/201941, a ze dne 30. 1. 2023, č. j. 3 As 260/202042; srov. též usnesení ze dne 21. 5. 2026, č. j. 1 As 192/2025101, jímž byla sporná otázka předložena rozšířenému senátu). Stěžovatelům tedy nic nebránilo uplatnit příslušný žalobní bod včas.

[36] Konstatovalili stěžovatelé, že příslušné žalobní tvrzení uvedli až u jednání krajského soudu dne 27. 5. 2025 proto, že o vlivu Ing. arch. Z. na pověřený stavební úřad se dozvěděli až z přípisu pověřeného stavebního úřadu ze dne 3. 4. 2025, jedná se i zde o skutečnost, kterou uplatnili poté, kdy byl vydán napadený rozsudek. K takové skutečnosti Nejvyšší správní soud dle § 109 odst. 5 s. ř. s. nepřihlíží. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud ani ve vztahu k této námitce neprováděl dokazování listinami předloženými v této souvislosti až v řízení o kasační stížnosti stěžovateli či osobou zúčastněnou na řízení I).

V. Závěr a náklady řízení

[37] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není důvodná. Proto ji podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.

[38] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl na základě § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. podle úspěchu ve věci. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, dle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

[39] Výrok o náhradě nákladů řízení osob zúčastněných na řízení se opírá o § 60 odst. 5 s. ř. s., ve znění účinném do 31. 12. 2025 (viz čl. XI bod 3. zákona č. 314/2025 Sb.), ve spojení s § 120 s. ř. s. Soud jim v řízení neuložil žádnou povinnost, současně pak neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro přiznání práva na náhradu jejich dalších nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. září 2026

JUDr. Jakub Camrda

předseda senátu

Plný text

5 As 126/2025 - 46
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobců: 1. Ing. P. K. a 2. G. K., oba zastoupeni Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem [adresa] Tábor, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem [adresa] a, Olomouc, za účasti: I) M. Z., zastoupena Mgr. Ludvíkem Novotným, LL.M., advokátem se sídlem Václavské nám. 76, Letohrad, II) Bc. P. K., v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 5. 2025, č. j. 65 A 108/202493, o návrhu žalobců na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.
II. Každému z žalobců se ukládá zaplatit ve lhůtě 3 (tří) dnů od právní moci tohoto usnesení soudní poplatek (podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) za návrh na přiznání odkladného účinku ve správním soudnictví, který činí podle položky č. 20 sazebníku soudních poplatků částku
1 000 Kč.

Odůvodnění:

[1] Magistrát města Olomouce (stavební úřad) rozhodnutím ze dne 16. 7. 2024, č. j. SMOL/306576/2024/OS/SUI/Mie, dle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v relevantním znění (dále jen „stavební zákon z roku 2006“), v návaznosti na § 330 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, žalobcům nařídil odstranění změny dokončené stavby „jízdárny pro koně – budovy bez č. p./č. e., která je součástí pozemku parc. č. st. X (zastavěná plocha a nádvoří), k. ú. D., obec P., v podobě přístavby této jízdárny provedené na pozemku parc. č. st. X (zastavěná plocha a nádvoří), k. ú. D., obec P.“. Tímto rozhodnutím stavební úřad žalobcům rovněž dle § 129 odst. 8 stavebního zákona z roku 2006 nařídil obnovit předcházející stav a uložil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

[2] Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 11. 2024, č. j. KUOK 129317/2024, zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Žalobci následně podali proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, který ji rozsudkem ze dne 27. 5. 2025, č. j. 65 A 108/202493, zamítl.

[3] Žalobci (stěžovatelé) poté podali proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 s. ř. s.

[4] V návrhu na přiznání odkladného účinku stěžovatelé nejprve shrnuli judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž představuje odstranění stavby citelný zásah do práv stavebníka, neboť může vést k nevratnému porušení jeho práv, jež by nebylo možné napravit ani případným rozhodnutím ve prospěch stěžovatelů. Takové rozhodnutí by totiž mělo pouze akademický význam a neposkytovalo by reálnou ochranu. V případě stěžovatelů již bylo odstranění dané stavby nařízeno a reálně hrozí jeho provedení, což by mohlo způsobit stěžovatelům závažnou a obtížně nahraditelnou újmu. Pokud by kasační stížnosti nebyl přiznán odkladný účinek a ke zbourání stavby by došlo, nebylo by již možné obnovit předchozí stav jinak než opětovnou výstavbou, která by s sebou nesla značné finanční i časové náklady. Celkové náklady na provedení bouracích prací a obnovení původního stavu dosahují stovky tisíc korun. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že případný výkon napadeného rozhodnutí by pro ně znamenal újmu výrazně převyšující jakýkoliv zásah do práv jiných osob. Stěžovatelům nejsou známy žádné osoby, kterých by se existence stavby bezprostředně dotýkala nebo které by jejím odstraněním měly získat jakoukoli výhodu. Přístavba jízdárny se na místě nachází již více než 20 let, aniž by komukoliv objektivně vadila. Většina jízdárny zůstane zachována, proto charakter areálu nebude odstraněním dané stavby nijak zásadně dotčen. Stěžovatelé se rovněž domnívají, že rozhodnutí o přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem, jelikož daná část jízdárny se nachází v nejvýchodnější části pozemku, za níž je pouze nezastavěné území.

[5] Žalovaný ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku konstatoval, že změna stavby kryté jízdárny je v rozporu s veřejným zájmem na stavební kázni i s územním plánem. Daná stavba negativně omezila rekreační charakter oblasti, zeleň a má rovněž vliv na pohodu bydlení. Stěžovatelé ve stanovené lhůtě nepožádali o dodatečné povolení provedené změny stavby, podle žalovaného tak již nelze danou stavbu legalizovat. Podle žalovaného lze stavbu snadno rozebrat a přemístit, aniž by došlo k jejímu zničení či poškození. V případě zrušení žalobou napadených rozhodnutí lze stavbu navrátit do původního stavu. Nejedná se tedy o následky, které by stěžovatelům způsobily vážné obtíže. Případná újma by pro stěžovatele nebyla s ohledem na jejich majetkové poměry nijak významná. Žalovaný proto nesouhlasí s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti.

[6] Osoba zúčastněná na řízení I) ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku zdůraznila, že důsledkem případného zrušení správních rozhodnutí by nebyla legalizace dané stavby, a to především pro její rozpor s územně plánovací dokumentací. Stěžovatelé svá tvrzení uvedená v návrhu na přiznání odkladného účinku nijak neprokázali. Podle osoby zúčastněné na řízení I) je ve veřejném zájmu, aby odstranění dané stavby (i dalších staveb stěžovatelů) nebylo oddalováno, přičemž samotným jejím odstraněním nemůže být významnou měrou zasaženo do majetkových poměrů stěžovatelů; takový zásah stěžovatelé ani neprokázali. Osoba zúčastněná na řízení I) v této souvislosti poukázala na majetkové poměry stěžovatelů (resp. i společnosti KENTAUR Saddlery, s.r.o., jejíž je stěžovatel 1. jediným společníkem), a uvedla, že i pokud by stěžovatelům vznikla újma na jejich majetkových poměrech, tak by se vzhledem k jejich celkovým majetkovým poměrům nejednalo o újmu významnou. Osoba zúčastněná na řízení I) konstatovala, že jelikož provedení výkonu rozhodnutí bude v případě stěžovatelů trvat kvůli četným obstrukcím poměrně dlouhou dobu, je zřejmé, že i když Nejvyšší správní soud odkladný účinek nepřizná, lze předpokládat, že daná rozhodnutí nebudou vykonána dříve, než bude rozhodnuto ve věci samé. Podle osoby zúčastněné na řízení I) je tedy patrné, že přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti by k reálnému odstranění staveb, a tedy i ke vzniku škody stěžovatelům před rozhodnutím o jejich kasační stížnosti, nedošlo.

[7] Osoba zúčastněná na řízení II) se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřila.

[8] Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost ze zákona odkladný účinek, Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[9] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tam, kde kasační stížnost nemá odkladný účinek ze zákona, je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pouze pro případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

[10] Nejvyšší správní soud po zhodnocení důvodů uváděných stěžovateli dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 s. ř. s. jsou naplněny.

[11] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovateli, že újmu, která jim hrozí, je nezbytné vyhodnotit jako závažnou, neboť výsledkem výkonu rozhodnutí v dané věci je odstranění stavby, které má v podstatě vždy nevratný charakter. Pokud by Nejvyšší správní soud kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal, byli by stěžovatelé povinni danou stavbu odstranit a obnovit předchozí stav, na což by bylo nezbytné vynaložit nemalé náklady. Je pravdou, že stěžovatelé nepředložili podrobnou kalkulaci, která by výši očekávaných vynaložených nákladů prokázala, nicméně uvedené plyne již ze samotných parametrů dané stavby. I přesto, že se jedná o stavbu, která může být rozebrána, je s ohledem na její velikost a materiál patrné, že by se s jejím odstraněním pojily značné finanční náklady. Ze stejného důvodu již odkladný účinek žalobě přiznal krajský soud. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2016, č. j. 6 As 107/201640 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), na které stěžovatelé příhodně odkazovali a v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že „odstranění stavby by tedy mohlo vést k nevratnému porušení práv stěžovatelky, které by již nebylo možné zhojit ani případným rozhodnutím v její prospěch, neboť takové rozhodnutí by bylo ve značné míře spíše akademického charakteru a nemohlo by stěžovatelce poskytnout účinnou ochranu“.

[12] Proti této újmě stěžovatelů stojí újma osoby zúčastněné na řízení I) či případně dalších vlastníků či obyvatel sousedních nemovitostí v podobě nutnosti existenci dané stavby ještě po omezenou dobu do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu snášet. Nejvyšší správní soud má za to, že popsaná újma, která by okamžitým výkonem rozhodnutí o odstranění stavby vznikla stěžovatelům, je nepoměrně větší než újma, která přiznáním odkladného účinku vznikne těmto jiným osobám.

[13] Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku i z hlediska zbývající podmínky stanovené v § 73 odst. 2 s. ř. s., podle níž přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem, a rovněž tuto podmínku má soud za splněnou. K otázce možného rozporu s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud vyjádřil v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/201425, když dospěl k závěru, že „[p]okud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008131, č. 1698/2008 Sb. NSS)“. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Nejvyšší správní soud tím pouze odloží účinky zamítavého rozsudku krajského soudu, čímž se obnoví odkladný účinek, který žalobě stěžovatelů přiznal již krajský soud, a to do doby, než Nejvyšší správní soud rozhodne o podané kasační stížnosti (obdobně viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2023, č. j. 5 As 32/202344). Po určitou dobu tedy bude daná stavba zachována, přičemž v případě neúspěchu kasační stížnosti budou obnoveny účinky rozsudku krajského soudu jakož i žalobou napadených rozhodnutí, které jsou pouze dočasně odloženy, a tedy stěžovatelé budou povinni stavbu odstranit a obnovit předcházející stav. Ze zjištěných skutečností neplyne, že by zachování stavby po takto omezenou dobu představovalo zásadní rozpor s důležitým veřejným zájmem, byť ho žalovaný i osoba zúčastněná na řízení I) spatřují ve stavební nekázni a nesouladu stavby s územním plánem, případně v tom, že stavba omezuje charakter oblasti, zeleň či má vliv na kvalitu prostředí. Podstatné je, že existence stavby je takto prodloužena pouze na omezenou dobu do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

[14] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek, neboť se zřetelem k výše uvedenému dospěl k závěru, že v daném případě jsou podmínky § 73 odst. 2 ve spojení s § 107 s. ř. s. naplněny. Vzhledem k tomu, že žalobě stěžovatelů proti pravomocnému rozhodnutí žalovaného již byl odkladný účinek přiznán krajským soudem, postačí v tomto případě, že se přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti pozastavují až do skončení řízení o kasační stížnosti právní účinky přezkoumávaného rozsudku krajského soudu, neboť tím se fakticky dočasně obnovuje také odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí žalovaného.

[15] Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti přitom Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.

[16] Pokud jde o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku (výrok II.), vycházel soud ze závěrů usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2024, č. j. 9 As 270/202321, publ. pod č. 4616/2024 Sb. NSS, zejm. bodu [23], podle něhož tato povinnost vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit. Proto je soud ve správním soudnictví v usnesení o návrhu na přiznání odkladného účinku současně povinen výrokem uložit povinnost zaplatit poplatek za tento návrh, a to ve výši 1 000 Kč podle položky 20 sazebníku poplatků. Tento soudní poplatek je splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost poplatek zaplatit uložena (§ 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Povinnost k zaplacení soudního poplatku Nejvyšší správní soud adresuje každému ze stěžovatelů, neboť každý z nich vystupuje v řízení samostatně, a proto je každý z nich povinen zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku zvlášť (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2011, č. j. 1 As 74/2011251, publ. pod č. 2410/2011 Sb. NSS).

[17] Soudní poplatek lze zaplatit:
- vylepením kolků na tomto tiskopisu nebo
- bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – 46127621/0710, vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je: 1050412625.
- ve shora uvedené věci je stanovena povinnost zaplatit soudní poplatek více účastníkům řízení; závazný specifický symbol pro každého z účastníků je pořadové číslo, pod nímž je uveden ve výčtu v hlavičce tohoto usnesení.
Poučení:

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
Pokud úhradu soudního poplatku provádí jiná osoba než povinná, je nutno do zprávy pro příjemce na příkazu k úhradě uvést, za koho se úhrada provádí.
Nebudouli soudní poplatky ve stanovené lhůtě zaplaceny, bude přistoupeno k jejich vymáhání.

V Brně dne 27. června 2025

JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu