Rozsudek ze dne 1. 2. 2021
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobců: a) Ing. David Jánošík, insolvenční správce spol. SLOT Group, a. s., se sídlem [adresa] Hradec Králové, b) SLOT Group, a. s., v úpadku, se sídlem [adresa] zastoupený Ing. Davidem Jánošíkem, se sídlem [adresa] Hradec Králové, c) CEC Praha a. s., se sídlem [adresa] Praha 13, proti žalovanému: Celní úřad pro Moravskoslezský kraj, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2020, č. j. 22 Af 36/2020 - 39,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2020, č. j. 22 Af 36/2020 – 39, se ruší
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Kontrolní skupina žalovaného provedla dne 11. 2. 2020 kontrolu v provozovně žalobkyně b) „Sport Bar Lucky“ na adrese [adresa] -Jih – Zábřeh. Při kontrole vzniklo dle žalovaného důvodné podezření, že žalobkyně b) provozuje technická herní zařízení bez příslušného povolení, tedy v rozporu se zákonem č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, v relevantním znění (dále jen „zákon o hazardních hrách“). Povolení, která žalobkyně b) při kontrole předložila, totiž neodpovídala povolením evidovaným Ministerstvem financí. Opatřením Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj o zadržení věcí žalovaný podle § 121 odst. 1 zákona o hazardních hrách zadržel technická zařízení a finanční hotovost nacházející se v uvedené provozovně a sloužící k provozování hazardní hry či s tímto účelem související a zadržené položky sepsal v úředním záznamu ze dne 11. 2. 2020, zn. 44705-9/2020-570000-61.
[2] Rozhodnutím ředitele žalovaného, Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj, ze dne 16. 3. 2020, zn. 44705-20/2020-570000-61, byly zamítnuty námitky žalobců a) a b) proti opatření žalovaného. Žalobce a) je insolvenčním správcem žalobkyně b) [úpadek žalobkyně b) byl zjištěn usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2019, č. j. KSPL 66 INS [č.], usnesením téhož soudu ze dne 29. 11. 2019, č. j. KSPL 66 INS [č.], byl na její majetek prohlášen konkurz] a současně ji zastupuje na základě plné moci zmocňující k zastupování „při podání opravných prostředků a podnětů směřujících proti postupu a opatření celních úřadů“.
[3] Z rozhodnutí ředitele žalovaného vyplývá, že povolení k provozování dotčených technických herních zařízení bylo původně vydáno společnosti MASOX, a.s. (dále jen „MASOX“), která později svůj obchodní závod převedla na žalobkyni b). V souladu se zavedenou správní praxí vydalo Ministerstvo financí rozhodnutí o změně původních povolení (dále též „změnové rozhodnutí“), na jejichž základě se držitelem povolení vydaných původně společnosti MASOX stala žalobkyně b). Změnová rozhodnutí evidovaná v informačním systému Ministerstva financí však nezahrnují povolení k provozování zadržených technických herních zařízení. Kopie změnových rozhodnutí, které předložila při kontrole žalobkyně b), ji sice k provozování zařízení opravňovaly, jejich platnost však žalovaný zpochybnil na základě odlišností od evidovaných změnových rozhodnutí. Vzniklo tedy důvodné podezření, že žalobkyně b) provozuje hazardní hry v rozporu se zákonem.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci a) a b) žalobu u Krajského soudu v Ostravě společně se žalobkyní c), která na základě smlouvy o prodeji závodu uzavřené se žalobcem a) v rámci insolvenčního řízení, účinné ode dne 1. 4. 2020, nabyla obchodní závod žalobkyně b).
[5] Krajský soud shora uvedeným rozsudkem žalobě vyhověl a zrušil rozhodnutí ředitele žalovaného o námitkách i opatření žalovaného o zadržení věci a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Konstatoval, že žalovaný zcela zásadně zasáhl do vlastnických práv žalobkyně b) za situace, kdy měl k dispozici dvě verze změnových rozhodnutí, přičemž žalobkyně b) předložila ověřené kopie verzí, podle nichž jí svědčilo oprávnění k provozování hazardních her. Žalovaný disponoval odlišnými verzemi, a to na podkladě informací od Ministerstva financí. Za této situace nelze dle názoru krajského soudu dospět k závěru, že žalobkyně b) pravděpodobně nedisponuje oprávněním k provozování hazardních her, neboť kromě existence dvou odlišných verzí žalovaný neidentifikoval další okolnosti, které by jeho závěr podporovaly. Žalovaný přijal bez dalšího za správné verze předložené Ministerstvem financí, aniž by se snažil zjistit příčinu odlišností. Nesprávnost postupu žalovaného umocňuje i to, že kontrolu provedl až po více než čtyřech letech od vydání změnových rozhodnutí, po tuto dobu tedy neměl důvodné pochybnosti o oprávnění žalobkyně b) k provozování hazardních her. Postup žalovaného nemůže odůvodnit ani pokyn ze strany nadřízeného orgánu, který žalovaný navíc zmínil až ve vyjádření k žalobě. Krajský soud dále uvedl, že vydat opatření podle § 121 zákona o hazardních hrách nebylo možné bez vysvětlení, co zapříčinilo existenci dvou rozdílných verzí změnových rozhodnutí, intenzita pochybností ovlivňuje důvodnost podezření žalovaného. Krajský soud proto zrušil rozhodnutí ředitele žalovaného o námitkách i opatření žalovaného o zadržení věci, které je dle jeho názoru nutné považovat materiálně za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Na závěr krajský soud přisvědčil také argumentaci žalobců ohledně nezákonnosti postupu žalovaného vzhledem k § 170 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) (dále jen „insolvenční zákon“).
II.
Obsah kasační stížnosti
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. Namítal, že při provádění kontroly v provozovně žalobkyně b) disponoval především informacemi získanými z aplikace Státního dozoru nad sázkami a loteriemi („SDSL“). V průběhu kontroly mu byly předloženy kopie příslušných rozhodnutí, jejichž obsah se lišil od rozhodnutí evidovaných v databázi Ministerstva financí. V tu chvíli byl pro pracovníky stěžovatele nejpravděpodobnější závěr, že předložená povolení byla pozměněna či padělána. Za těchto okolností neměl jinou možnost než vydat opatření o zadržení věci. Stěžovatel má nadále za to, že v době vydání tohoto opatření existovalo důvodné podezření, že v souvislosti s užíváním technických herních zařízení dochází k porušování zákona o hazardních hrách. Pokud krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel existenci důvodného podezření dostatečně neprokázal v rozhodnutí o námitkách, měl zrušit pouze toto rozhodnutí, a nikoli též opatření o zadržení věci.
[7] Krajský soud se měl dle názoru stěžovatele zabývat tím, zda dříve účinný zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „zákon o loteriích“), vůbec umožňoval přechod základního povolení. Žalobkyně b) sice na základě smlouvy účinné ke dni 1. 10. 2015 nabyla celý obchodní závod společnosti MASOX, povolení na ni však nepřešlo, neboť § 45 odst. 2 zákona o loteriích přechod povolení neumožňoval. Ministerstvo financí proto vydalo změnová rozhodnutí, ta se však netýkala povolení k provozování herních zařízení zadržených v této věci. Krajský soud pochybil v závěru, že všechna povolení, která žalobkyně b) předložila při kontrole, vydalo Ministerstvo financí v souvislosti s prodejem závodu společnosti MASOX, neboť tato povolení nebyla řádně zaevidována v informačním systému SDSL. Ministerstvo financí navíc Generálnímu ředitelství cel dne 24. 1. 2020 potvrdilo, že žalobkyni b) předmětná povolení nevydalo. Toto sdělení bylo podkladem pro vyhlášení celorepublikové akce a do správního spisu bylo založeno dne 25. 8. 2020.
[8] Stěžovatel dále zdůraznil, že platnost povolení předložených žalobkyní b) byla delší, než bylo v době jejich vydání obvyklé. Rovněž namítl, že opatření o zadržení věci není mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Toto opatření nelze srovnávat s trestem propadnutí věci či majetku.
[9] Krajský soud dále dle názoru stěžovatele pochybil v tom, že § 121 zákona o hazardních hrách „přiřkl téměř aspekt konečnosti“. Opatření o zadržení věci je opatřením předběžné povahy, které nepředurčuje konečné rozhodnutí o osudu zadržených věcí. Stěžovatel upozornil, že citované ustanovení je speciální vůči zákonu č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), a odráží veřejný zájem na zamezení nezákonného provozování hazardních her, s nímž je spojeno riziko škodlivých finančních a morálních dopadů na společnost. Provozovatelé hazardních her proto musejí strpět důslednější dozor ze strany státu.
III.
Vyjádření žalobců
[10] Žalobkyně c) ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornila, že možnost přechodu nebo převodu povolení k provozování hazardních her vůbec nebyla předmětem řízení. Stěžejní otázkou, kterou krajský soud posuzoval, bylo, zda nesoulad mezi textem změnových rozhodnutí, která žalobkyně b) obdržela od Ministerstva financí a na jejichž základě provozovala technická herní zařízení, a textem změnových rozhodnutí evidovaných Ministerstvem financí může založit důvodné podezření umožňující zadržet technická herní zařízení. Krajský soud nepovažoval vydaná opatření za konečná, pouze dospěl k závěru, že nebyla splněna základní podmínka pro jejich vydání, tedy existence důvodného podezření.
[11] Žalobkyně c) dále upozornila, že obsahově v podstatě totožnou věc posuzoval v několika rozsudcích i Krajský soud v Brně, který rovněž dospěl k závěru, že důvodné podezření ve smyslu § 121 odst. 1 zákona o hazardních hrách nemůže zakládat marginální nesrovnalost, již lze lehce vysvětlit bez součinnosti kontrolované osoby nebo jež není vůbec přičitatelná kontrolované osobě. V tomto směru žalobkyně c) odkázala na četnou judikaturu, která vykládala pojem „důvodné podezření“ v kontextu jiných zákonů. Upozornila též, že opatření stěžovatele zasáhlo do jejího práva na ochranu obydlí ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a odkázala na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Důvodné podezření umožňující určitý postup orgánů veřejné moci musí být způsobilé přesvědčit objektivního pozorovatele, musí být podloženo konkrétními a relevantními indiciemi a musí splňovat kritérium proporcionality.
[12] Žalobkyně c) dále upozornila, že stěžovatel ve věci vůbec nevedl správní spis, vytvořil jej až kvůli probíhajícímu soudnímu řízení. Tím se dle názoru žalobkyně c) dopustil hrubého porušení procesních předpisů. V kasační stížnosti stěžovatel odkazoval na dokumenty, které nebyly v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí součástí spisu. Avšak dodatečné hledání a prokazování důvodnosti podezření je z logiky věci vyloučeno, k takovým tvrzením stěžovatele nelze přihlížet. Žalobkyně c) dále upozornila na nesrovnalosti ve vedení evidence SDSL, na niž se dle jejího názoru nelze bezvýhradně spoléhat. Tato svá tvrzení žalobkyně c) podpořila řadou listin, které označila jako důkazy a přiložila ke kasační stížnosti. I ze samotného sdělení ze dne 24. 1. 2020 vyplývají pochybnosti Ministerstva financí ohledně jeho vlastní evidence. Dále je z něj zřejmé, že ministerstvo ze samotné delší platnosti předmětných povolení nevyvozovalo žádné závěry. Z korespondence mezi příslušnými orgány žalobkyně c) rovněž dovozuje, že stěžovatel neměl v okamžiku vydání opatření o zadržení věci k dispozici žádná změnová rozhodnutí od Ministerstva financí, natož rozhodnutí opatřená správnou doložkou právní moci. Stěžovatel tedy nemohl mít konkrétní a dostatečné vstupní indicie o tom, že v souvislosti s užíváním věci dochází k porušování zákona, a žalobkyně b) se mohla dovolávat presumpce správnosti rozhodnutí, která stěžovateli předložila.
[13] Žalobce a) ani žalobkyně b) se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a jedná za něj k tomu oprávněný zaměstnanec s právním vzděláním, které je požadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[15] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud předesílá, že obdobným případem mezi shodnými účastníky se již zabýval mj. ve svém nedávném rozsudku ze dne 6. 1. 2021, č. j. 6 As 247/2020 - 44, který se týkal opatření stěžovatele, jímž byla zadržena technická herní zařízení a další věci spojené s provozováním hazardních her v jiné provozovně, která v dané době náležela žalobkyni b). I vzhledem k tomu, že rozhodnutí krajského soudu, kasační stížnosti i další podání účastníků v těchto věcech jsou v podstatě totožné, neshledal Nejvyšší správní soud v nynějším případě důvod se od právního názoru zaujatého v tomto rozhodnutí odchýlit. V uvedené věci přitom Nejvyšší správní soud konstatoval:
„Nejvyšší správní soud předesílá, že předmětem řízení podle § 65 a násl. s. ř. s. je žalobou napadené správní rozhodnutí. Správní orgán nemůže nedostatky odůvodnění svého rozhodnutí dodatečně zhojit až v soudním řízení o přezkumu tohoto rozhodnutí (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. září 2003 č. j. 1 A 629/2002 - 25, č. 73/2004 Sb. NSS). Soudní přezkum správních rozhodnutí je totiž ‚založen na kasačním principu, což znamená, že správní soud je oprávněn pouze zrušit napadené rozhodnutí a zavázat správní orgán svým právním názorem, přičemž v rozhodnutí absentující úvahu správního orgánu nemůže nahradit svou vlastní úvahou‘ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. července 2009 č. j. 9 As 71/2008 - 109). Nejvyšší správní soud proto považuje za irelevantní odkaz stěžovatele na sdělení ze dne 24. ledna 2020, jímž mělo Ministerstvo financí potvrdit, že nevydalo změnová rozhodnutí v podobě, ve které je předložila žalobkyně b), i tvrzení, že platnost povolení, která při kontrole žalobkyně b) předložila, byla delší, než bylo v době jejich vydání obvyklé. V odůvodnění svého rozhodnutí totiž stěžovatel těmito okolnostmi vůbec neargumentoval, odkazoval pouze na rozhodnutí evidovaná v systému SDSL. Krom toho jde též o skutečnosti uplatněné až po vydání napadeného rozsudku, k nimž Nejvyšší správní soud nepřihlíží (§ 109 odst. 5 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále – v odpovědi na kasační námitku – konstatuje, že krajský soud neměl důvod zabývat se možností převodu či přechodu povolení k provozování loterií a jiných podobných her ve smyslu § 45 odst. 2 zákona o loteriích. Stěžovatel ve svém rozhodnutí nic o nemožnosti přechodu povolení neuváděl, a zřejmě proto ani žalobkyně v tomto směru v žalobě neargumentovala (přičemž krajský soud je vázán žalobními body – srov. § 75 odst. 2 s. ř. s.). Navíc tato námitka odporuje zbytku stěžovatelovy argumentace, v níž připouští (a činil tak již v žalobou napadeném rozhodnutí), že Ministerstvo financí vydalo rozhodnutí o změně držitele povolení k provozování hazardních her (dříve loterií a jiných podobných her), čímž nastal podobný důsledek, jako by povolení na žalobkyni b) přešla (či byla převedena). Není proto zřejmé, proč by se měl krajský soud zabývat tím, zda je změna v osobě držitele povolení možná.
„Nutno připustit, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů v té části, v níž krajský soud přisvědčil žalobcům stran nezákonnosti postupu žalovaného s ohledem na dikci § 170 písm. d) [insolvenčního zákona] včetně přiléhavého odkazu na relevantní judikaturu. Z citovaného textu, který představuje jediné vypořádání příslušného žalobního bodu, totiž není vůbec zřejmé, jaký vliv má § 170 písm. d) insolvenčního zákona a relevantní judikatura na zákonnost rozhodnutí žalovaného, a z jakého důvodu krajský soud přisvědčil argumentaci, kterou v tomto směru uplatnili žalobci. Toto pochybení nicméně není samo o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozsudku, neboť žalobci argumentovali citovaným ustanovením insolvenčního zákona spíše podpůrně a i krajský soud jim v tomto směru přisvědčil jen nad rámec nosného důvodu svého rozhodnutí, že v projednávaném případě neexistovalo důvodné podezření, že žalobkyně b) provozuje technická herní zařízení bez potřebného povolení.“
[17] Dále Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku připomněl následující:
„Podle § 121 odst. 1 zákona o hazardních hrách lze zadržet věc, je-li zde důvodné podezření, že v souvislosti s jejím užíváním dochází k porušování tohoto zákona. Osoba pověřená dozorujícím orgánem ústně oznámí opatření o zadržení věci osobě, která má věc v době zadržení u sebe, a neprodleně vyhotoví úřední záznam, ve kterém bude uveden i důvod zadržení, popis zadržených věcí a jejich množství. Osoba pověřená dozorujícím orgánem předá kopii úředního záznamu osobě, která má věc v době zadržení u sebe, a stejnopis doručí dozorované osobě.
Zadržení věci trvá do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o jejím propadnutí nebo zabrání, případně do doby, kdy bude prokázáno, že se nejedná o věc, v souvislosti s jejímž užíváním dochází k porušování tohoto zákona (§ 121 odst. 4 věta první zákona o hazardních hrách).[…]
Mezi účastníky řízení je sporné, zda byla technická herní zařízení (a s nimi související věci) žalobkyně b) zadržena na základě důvodného podezření, že v souvislosti s jejich užíváním dochází k porušování zákona.
‚Důvodné podezření‘ je neurčitý pojem, který je nutné vykládat vždy s ohledem na okolnosti daného případu. Z usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. července 2008 č. j. 9 Afs 110/2007 - 102, č. 1729/2008 Sb. NSS vyplývá, že důvodné podezření musí být ‚založené na dostatečně konkrétních a přesvědčivých poznatcích‘. Míra pochybností musí být natolik intenzivní, aby bylo pravděpodobné, že došlo k porušení zákona (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. března 2019 č. j. 2 As 257/2018 - 87, č. 3881/2019 Sb. NSS, bod 23), nemusí však být postaveno na jisto, že k porušení nesporně došlo. Jak vyplývá z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 3. června 2004 č. j. 5 A 1/2001 - 56, č. 329/2004 Sb. NSS, či ze dne 29. června 2011 č. j. 1 As 64/2011 - 83, prokázání porušení povinnosti a určení toho, kdo je za ně odpovědný, je předmětem následného řízení. Proto musí zahájení řízení předcházet určitá skutečnost, z níž důvodnost podezření plyne. Zákon nepředpokládá, že by muselo jít o informaci zvlášť kvalifikovanou nebo přicházející z určitého zdroje, musí však mít nezbytnou míru věrohodnosti a určitosti, aby nedošlo k zahájení řízení naprosto nedůvodného.“
[18] Obdobně jako v citovaném rozsudku i v nynějším případě Nejvyšší správní soud přihlédl též k další skutkově obdobné věci, kterou se zabýval ve svém nedávném rozsudku ze dne 10. 12. 2020, č. j. 9 As 191/2020 - 76. V tomto případě byl žalovaným Celní úřad pro Jihomoravský kraj, který v průběhu kontroly obdržel změnová rozhodnutí, jež ověřil u Ministerstva financí, přičemž zjistil, že se tato rozhodnutí neshodují s rozhodnutími, která eviduje Ministerstvo financí. Z toho pojal podezření, že předložená rozhodnutí mohou být neplatná a neúčinná, z čehož mu posléze vzniklo důvodné podezření na provozování hazardních her v rozporu se zákonem o hazardních hrách (bod 19 uvedeného rozsudku). Nejvyšší správní soud v předmětném rozsudku zdůraznil, že při kontrole nelze po správním orgánu požadovat, aby prováděl složité dokazování či sbíral další podklady pro potvrzení svého podezření, neboť „[s]právní orgán nemůže při zadržení věcí mít najisto posouzené skutečnosti rozhodné pro závěr o protiprávním jednání, ke kterému došlo v souvislosti se zadrženými věcmi. Až v následné fázi správního řízení, ve které bude rozhodovat o tom, zdali skutečně došlo k porušení zákona o hazardních hrách, bude muset porušení tohoto zákona prokázat i z jiných skutečností než z odlišných verzí změnových rozhodnutí“.
[19] V projednávaném případě zadržel stěžovatel technická herní zařízení (a finanční hotovost) na základě obdobného podezření jako v případech posuzovaných v rozsudcích ze dne 10. 12. 2020, č. j. 9 As 191/2020 – 76, a ze dne 6. 1. 2021, č. j. 6 As 247/2020 - 44. Nejvyšší správní soud proto nemá důvod se odchýlit od závěru v těchto rozusdcích učiněného, že samotná existence dvou rozdílných znění změnových rozhodnutí mohla skýtat dostatečný skutkový základ pro důvodné podezření ve smyslu § 121 odst. 1 zákona o hazardních hrách. Dle znění evidovaného v systému SDSL neměla žalobkyně b) v době kontroly oprávnění provozovat technická herní zařízení, která stěžovatel zadržel (viz citovaný rozsudek ze dne 10. 12. 2020, č. j. 9 As 191/2020 – 76).
[20] V rozsudku ze dne 6. 1. 2021, č. j. 6 As 247/2020 – 44, Nejvyšší správní soud dále shledal také následující vadu rozsudku krajského soudu:
„[K]rajský soud neměl společně s rozhodnutím o námitkách zrušit i opatření o zadržení věci (byť z jiných důvodů, než které namítal stěžovatel). Soud může (vedle žalobou napadeného rozhodnutí) zrušit pouze rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (§ 78 odst. 3 s. ř. s.). Opatření o zadržení věci však není rozhodnutím, a krajský soud tedy neměl pravomoc je zrušit. Krajský soud vůbec nezdůvodnil, proč považuje opatření o zadržení věci materiálně za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Judikatura Nejvyššího správního soudu navíc nedefinuje rozhodnutí pouze na základě materiálního znaku, kloní se k materiálně-formálnímu pojetí, přičemž právě forma odlišuje rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. a zásahy ve smyslu § 82 s. ř. s. (z poslední doby srov. například rozsudek ze dne 7. května 2020 č. j. 6 Afs 129/2019 - 55, č. 4061/2020 Sb. NSS, bod 26 a tam citovaná judikatura). Z výše citovaného § 121 odst. 1 zákona o hazardních hrách vyplývá, že osobě, která má věc v době zadržení u sebe, se opatření o zadržení věci oznamuje ústně, a následně se vyhotoví úřední záznam, ve kterém se uvede důvod zadržení, popis zadržených věcí a jejich množství. Kopie úředního záznamu se předá osobě, která má věc v době zadržení u sebe, a jeho stejnopis se doručí též dozorované osobě. Zákon tedy na postup při zadržení věci klade jen minimální formální požadavky, jde spíše o faktický úkon učiněný při dozoru nad dodržováním zákona o hazardních hrách, nikoli o rozhodnutí. Tento závěr podporuje též důvodová zpráva k zákonu o hazardních hrách (sněmovní tisk č. 578/0, 7. volební období, www.psp.cz), v níž se uvádí, že ‚z důvodu zamezení nadměrného administrativního zatížení dozorujících orgánů a potencionálního snížení jejich operativní schopnosti při boji s nelegálním provozováním hazardních her byla zvolena úprava, kdy nebude třeba vydat rozhodnutí o zadržení věci, nýbrž se pouze zákonem stanoveným postupem provede opatření o zadržení věci, které se následně oznámí osobě, jež měla věc v době jeho zadržení u sebe. V případě samotného zadržení věci se bude jednat o výjimku z obecného pravidla, neboť k tomuto postupu není třeba, aby bylo vydáno rozhodnutí.‘
Uvedený názor nepřímo podporují též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. března 2020 č. j. 1 As 347/2019 - 38, ze dne 28. května 2020 č. j. 3 As 255/2019 - 45, ze dne 27. dubna 2020 č. j. 2 As 269/2019 - 43, č. j. 2 As 225/2019 - 43 a č. j. 2 As 206/2019 - 53. V nich Nejvyšší správní soud potvrdil, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v zadržení věci podle § 121 zákona o hazardních hrách, není přípustná, avšak ne proto, že by byl napadený úkon rozhodnutím, ale z toho důvodu, že se proti němu lze bránit námitkami, o nichž (teprve) vydá příslušný orgán rozhodnutí, které lze následně napadnout žalobou podle § 65 s. ř. s.“
[21] Nejvyšší správní soud tedy v souladu s předchozí judikaturou i v nyní posuzované věci přisvědčil stěžovateli, že existovalo důvodné podezření, že žalobkyně b) provozuje technická herní zařízení v rozporu se zákonem. Krajský soud navíc pochybil tím, že zrušil i opatření o zadržení věci, přestože tento úkon není rozhodnutím správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Dokazování listinami, které jako důkazy označila žalobkyně c), zdejší soud nepovažoval za nutné provádět, neboť by bylo v kontextu přijatých závěrů nadbytečné.
[22] S ohledem na argumentaci žalobkyně c) proti oprávněnosti opatření Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 1. 2021, čj. 6 As 247/2020 – 44, dodal, že „opatření o zadržení věci podle citovaného ustanovení nelze považovat za zásah do práva na ochranu obydlí. Takovým zásahem může být samotná kontrola v provozovně, při níž osoby pověřené dozorujícím orgánem vstupují do prostor, kterým svědčí ochrana čl. 8 Úmluvy (viz například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. října 2014 ve věci Delta pekárny a. s. proti České republice, stížnost č. 97/11, body 77 a 78). Avšak opatření podle § 121 zákona o hazardních hrách se netýká tohoto chráněného prostoru, nýbrž věcí, které jsou v něm umístěny. Nejde tedy o zásah do práva na ochranu obydlí, ale do práva vlastnického (čl. 11 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě), popřípadě též do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. března 2020 č. j. 1 As 347/2019 - 38, bod 10). Tuto poznámku činí Nejvyšší správní soud jen pro přesnost, na další závěry nemá toto rozlišení vliv“.
[23] Nicméně k právě uvedenému Nejvyšší správní soud doplňuje, že jakkoliv se stěžovatel v kasační stížnosti s poukazem na existenci veřejného zájmu dovolává povinnosti provozovatelů hazardních her strpět vyšší regulaci ze strany státu a důslednější dozor, současně sám setrvale (v žalobou napadeném rozhodnutí, v návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti i v kasační stížnosti samotné) zdůrazňuje dočasnost onoho opatření spočívajícího v zadržení věcí. V té souvislosti vytýká krajskému soudu, že § 121 zákona o hazardních hrách „přiřkl téměř aspekt konečnosti“. To sice z napadeného rozsudku nevyplývá, přesto si současně nelze nepovšimnout, že v posuzované věci ona „dočasnost“ přijatého opatření (zasahujícího do vlastnických práv žalobců či do jejich práva na podnikání) přetrvávala od 11. 2. 2020 až do doby po podání kasační stížnosti (k čemuž došlo v srpnu 2020). Přitom v uvedené době (tj. půl roku po zadržení věcí), dle vyjádření žalobců k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, vůbec nebylo zahájeno řízení, v němž by se příslušný orgán meritorně zabýval posouzením, zda ze strany některého ze žalobců skutečně došlo k porušení zákona o hazardních hrách.
[24] Až v doplnění kasační stížnosti doručené Nejvyššímu správnímu soudu dne 11. 9. 2020 přišel stěžovatel se zcela novou informací, podle níž pro podezření z padělání či pozměnění daných povolení Ministerstva financí byla věc dne 30. 6. 2020 dle § 64 odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, předána příslušnému oddělení Generálního ředitelství cel jakožto orgánu činnému v trestním řízení s tím, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin. Dne 7. 9. 2020 obdržel stěžovatel dle svého vyjádření vyrozumění ze strany Generálního ředitelství cel, že příslušné podněty k zahájení trestního řízení GŘC zaslalo již dne 24. 2. 2020 Policii ČR, Krajskému ředitelství Karlovarského kraje, územnímu odboru Karlovy Vary, oddělení hospodářské kriminality, s tím, že tento policejní orgán má být věcně příslušným k prověřování daného podezření z trestné činnosti. Ani k tomuto sdělení stěžovatel nepřipojil žádnou konkrétní informaci, zda tedy nějaké konkrétní trestní řízení v této věci probíhá a který orgán ho případně vede.
[25] Uvedená, i stěžovatelem zdůrazňovaná, „dočasnost“ je tak v souzené věci, s ohledem na zmíněný zásah do ústavních práv žalobců, skutečností značně problematickou. Nyní uvedené je tak upozorněním, že by stěžovatel ve své činnosti ve vztahu ke kontrolovaným subjektům měl i uvedeným souvisejícím ústavněprávním aspektům věci věnovat pozornost. Ničeho to však nemění na závěrech, k nimž Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dospěl.
V.
Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude Krajský soud v Ostravě vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Ostravě v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 1. února 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu
Usnesení ze dne 10. 9. 2020
Plný text
5 As 263/2020 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobců: a) Ing. David Jánošík, insolvenční správce spol. SLOT Group, a. s., se sídlem [adresa] Hradec Králové, b) SLOT Group, a. s., se sídlem [adresa] zastoupený Ing. Davidem Jánošíkem, se sídlem [adresa] Hradec Králové, c) CEC Praha a. s., se sídlem [adresa] Praha 13, proti žalovanému: Celní úřad pro Moravskoslezský kraj, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2020, č. j. 22 Af 36/2020 - 39, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ředitele Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj (žalovaného) ze dne 16. 3. 2020, sp. zn. 44705-20/2020-570000-61, byly zamítnuty námitky žalobců a) a b) proti opatření o zadržení věcí učiněnému Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj dne 11. 2. 2020, sp. zn. 44705-9/2020-570000-61, v provozovně žalobce b) označené jako „Sport Bar Lucky“ v Ostravě podle § 121 odst. 1 zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, v relevantním znění (dále jen „zákon o hazardních hrách“). Žalovaný zadržel zejména technická zařízení a finanční hotovost nacházející se v uvedené provozovně a sloužící k provozování hazardní hry či s tímto účelem související.
[2] Žalobci společnou žalobou následně brojili proti rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Ostravě, který vydal shora uvedený rozsudek, jímž rozhodnutí žalovaného i opatření žalovaného o zadržení věcí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Žalovaný (stěžovatel) poté podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 s. ř. s.
[4] Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodňoval tím, že zrušením jeho rozhodnutí o námitkách i opatření o zadržení věcí by došlo ke zmaření úkonů, jejichž účelem bylo zajištění dodržování pravidel stanovených zákonem o hazardních hrách, neboť by bylo nutné zadržená zařízení vrátit. Stěžovatel odkázal na § 121 zákona o hazardních hrách s tím, že je jeho povinností věc zadržet, pokud je zde důvodné podezření, že v souvislosti s jejím užíváním dochází k porušování tohoto zákona. Není zde tedy prostor ke správnímu uvážení a věc musí být zadržena do doby, než bude rozhodnuto o jejím propadnutí, zabrání, nebo než bude prokázáno, že nejde o věc, v souvislosti s jejímž užíváním dochází k porušování zákona. Pro posouzení důvodnosti zadržení věci je tedy dle stěžovatele rozhodující, zda v souvislosti s užíváním věci dochází k porušování zákona, a je bez významu, že by mohla být daná věc užita k jinému účelu či že by mohlo dojít ke zpeněžení v rámci majetkové podstaty.
[5] Existence veřejného zájmu v této oblasti byla dle stěžovatele vyjádřena již samotným zákonodárcem a odvíjí se od vysoké typové nebezpečnosti přestupků vymezených v zákoně o hazardních hrách. Provozování hazardních her bez platného povolení je spojeno s vysokým rizikem škodlivých finančních a morálních dopadů na společnost, čemuž odpovídá skutečnost, že za daný přestupek lze uložit pokutu až do výše 50 000 000 Kč. Zadržení věcí bylo provedeno dle zákona a jejich vrácením by došlo k ohrožení veřejného zájmu, neboť lze očekávat, že jejich opětovné zadržení po ukončení soudního přezkumu nebude možné realizovat. Bezprostřední vrácení by tak mělo za následek nevratnou újmu stěžovatele spočívající v ohrožení důležitého veřejného zájmu, která je nepoměrně větší, než újma způsobená jiným osobám spočívající toliko v dočasném omezení vlastnického práva.
[6] Žalobci a) a b) se k návrhu stěžovatele nevyjádřili. Žalobce c) ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku zdůraznil výjimečnost tohoto institutu, přičemž odkázal na mimořádné okolnosti, za jejichž splnění je odkladný účinek přiznáván kasační stížnosti správního orgánu. Dle žalobce c) jsou tvrzení stěžovatele týkající se obligatorní povahy zadržení věci a okolnosti důležité pro posouzení důvodnosti posuzovaného zadržení věcí nepodstatné pro rozhodnutí o odkladném účinku. Skutečnost, že zadržené věci mohly být použity k jinému účelu nebo být zpeněženy v rámci majetkové podstaty, je dle žalobce c) naopak důvodem zvyšujícím potenciální újmu žalobců a třetích osob. Posouzení zákonnosti opatření o zadržení věcí není pro rozhodnutí o odkladném účinku relevantní. Samotná existence veřejného zájmu pak dle žalobce c) nezapříčiňuje důvodnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatel dle žalobce c) také neprokázal, z jakého důvodu by nebylo opětovné zadržení věcí možné realizovat. S odkazem na zákonnou povinnost stěžovatele věci opětovně zadržet pak žalobce c) dovodil, že argumentace údajnou nemožností tento úkon provést je nepřípadná.
[7] Žalobce c) také zdůraznil, že žalobce b) již není vlastníkem zadržených věcí, neboť vlastnické právo k těmto věcem přešlo na žalobce c) na základě převodu závodu realizovaného v rámci insolvenčního řízení žalobce b). Žalobce c) dále argumentoval tím, že i kdyby žalobce b) porušil povinnost dle zákona o hazardních hrách ve vztahu k zadrženým věcem, vrácením zadržených věcí, které mají být bezodkladně předány žalobci c) jakožto jejich vlastníkovi, by u žalobce b) odpadla jakákoliv reálná možnost těmito věcmi porušovat zákon o hazardních hrách a narušovat tak veřejný zájem. Současně poukázal na povinnost nového vlastníka získat nové povolení vydané příslušným správním orgánem, a proto reálně neexistuje stěžovatelem uváděná hrozba pro veřejný zájem chráněný zákonem o hazardních hrách. I pokud by jakákoliv hypotetická hrozba porušování zákona o hazardních hrách existovala, má dle žalobce c) stěžovatel dostatek prostředků k tomu, aby předmětné věci opět zadržel vydáním nového, náležitě odůvodněného, opatření.
[8] Pokud jde o typovou závažnost předmětného přestupku, žalobce c) odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které není újmou hodnou ochrany přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti tvrzené ohrožení výkonu správního trestání, ani výše potenciálně uložitelné pokuty, která reflektuje pouze fiskální zájem státu. Současně žalobce c) zdůraznil, že s žalobcem b) doposud žádné správní řízení o přestupku nebylo zahájeno a otázka možných sankcí je irelevantní, neboť v důsledku insolvenčního řízení by se jakákoliv pokuta uložená žalobci b) neuspokojovala, s ohledem na její mimosmluvní charakter.
[9] Žalobce c) dále poukázal na skutečnost, že na rozdíl do tzv. „kvízomatů“ se v nyní posuzované věci jedná o certifikovaná a v minulosti povolená zařízení. Následně žalobce c) uvedl důvody, pro které dle něj nelze zadržené věci považovat za nelegální přístroje, jimiž by byl ohrožen veřejný zájem. Dle žalobce c) stěžovatel bagatelizuje zásah do práv vlastníka zadržených věcí a s tím související újmu vznikající žalobci c) v důsledku toho, že nabyl závod z majetkové podstaty žalobce b). Tato újma přitom narůstá každým dnem. V rámci této argumentace žalobce c) odkázal na judikaturu Krajského soudu v Brně (viz např. rozsudek ze dne 10. 7. 2020, č. j. 62 A 82/2020 – 91; všechna zde citovaná konečná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), zdůrazňující, že zadržení věcí sloužících k výkonu podnikatelské činnosti je třeba vnímat jako podstatný zásah do ekonomického života kontrolované osoby, k němuž lze přistoupit za vskutku závažných okolností, jež vzbuzují oprávněné a objektivní pochybnosti o oprávněnosti provozu takových věcí. Újma vznikající žalobci c) je tak dle něj nepoměrně větší, než „hypotetická, nepodložená a toliko domnělá“ újma dovozovaná stěžovatelem.
[10] Odkladný účinek kasační stížnosti by dle žalobce c) poskytoval stěžovateli u tak závažného zásahu do ústavně garantovaných práv vlastnit majetek nežádoucí míru ochrany zakládající zjevnou nerovnost v porovnání s prostředky ochrany, které svědčí žalobcům (v podobě námitek proti opatření o zadržení věci a žaloby ve správním soudnictví).
[11] Pokud by tak Nejvyšší správní soud kasační stížnosti přiznal odkladný účinek, popřel by tím dle žalobce c) „předběžný“ charakter opatření o zadržení věci spočívající v „dočasném“ odnětí věci na dobu nezbytně nutnou, a zároveň by subjekt, jemuž věci byly zadrženy, byl v podstatě připraven o jedinou reálnou a efektivní možnost, jak se svévoli stěžovatele bránit. Tyto subjekty by pro příště ani neměly žádnou motivaci proti postupu stěžovatele brojit, neboť z časového hlediska by pro ně byla ochrana poskytovaná správním soudnictvím neefektivní, což by jen posílilo pozici stěžovatele, který by naopak byl motivován k excesivnímu uplatňování svých pravomocí, za které by nebyl postižitelný.
[12] Nejvyšší správní soud hodnotil návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti takto. Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze žalobě přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[13] Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení návrhu a po zvážení důvodů přednesených stěžovatelem dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 73 odst. 2 ve spojení s § 107 s. ř. s. nejsou naplněny.
[14] Správní soudnictví obecně slouží zejména k ochraně veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob (§ 2 s. ř. s.). Podle § 73 odst. 1 s. ř. s. nemá podání žaloby odkladný účinek, pokud zákon nestanoví jinak. Kasační stížnost, jako mimořádný opravný prostředek, směřuje proti již pravomocnému rozhodnutí krajského soudu a do doby rozhodnutí o kasační stížnosti je rozhodnutí krajského soudu závazné a nezměnitelné. Přiznání odkladného účinku je institutem výjimečným, jehož účelem je ochránit adresáta veřejné správy před případnými neodstranitelnými negativními následky aktu veřejné správy (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2012, č. j. 2 As 132/2011 – 115).
[15] Institutem odkladného účinku má být dosaženo toho, aby ve správním soudnictví v řízeních o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů či v řízeních o kasačních stížnostech proti rozhodnutím krajských soudů, v nichž se přezkoumávají pravomocná (a tedy zásadně vykonatelná) rozhodnutí, bylo možné výjimečně docílit, aby po dobu soudního přezkumu napadené rozhodnutí nebylo vykonatelné, resp. nezakládalo jiné právní následky.
[16] Při použití § 73 s. ř. s. na podmínky, za kterých lze přiznat kasační stížnosti odkladný účinek, je třeba vycházet z toho, že vedle formální podmínky, kterou je existence návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, musí být splněny další tři materiální předpoklady: i) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu, ii) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, iii) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[17] Poskytnutím legitimace k podání kasační stížnosti správnímu orgánu zákonodárce vyjádřil zájem na jednotě a zákonnosti rozhodování krajských soudů ve správním soudnictví. Institut odkladného účinku má primárně poskytovat ochranu žalobci před výkonem či jinými právními následky žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu. Ve vztahu k návrhům na přiznání odkladného účinku podaným žalovaným správním orgánem (jak je tomu i v nyní posuzované věci) judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. zejména usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49, publ. pod č. 1255/2007 Sb. NSS, a ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, publ. pod č. 3270/2015 Sb. NSS) vychází z toho, že zatímco žalobce bude zpravidla spojovat újmu se svými subjektivními právy, která mohou okamžitý výkon či jiné právní následky rozhodnutí správního orgánu, resp. krajského soudu, skutečně závažně ohrozit, žalovaný správní orgán žádná subjektivní práva nemá. Tím spíše nemůže mít práva, jež by mohla být výkonem nebo jinými právními následky kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu ohrožena. Jeho úkolem je v soudním řízení hájit zákonnost jím vydaného rozhodnutí. Otázka zákonnosti rozsudku krajského soudu, resp. skutečnost, že ho žalovaný správní orgán napadl kasační stížností, nemůže být sama o sobě důvodem pro přiznání odkladného účinku.
[18] V zájmu zachování zásady rovnosti v řízení před soudem nelze ani žalovanému správnímu orgánu odepřít právo domáhat se přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Půjde však o případy výjimečné, kdy odložení účinků rozhodnutí krajského soudu bude podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinků vznikne jiným osobám a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem. Žalovaný musí stejně jako žalobce, je-li stěžovatelem, újmu tvrdit a osvědčit, tj. vysvětlit, v čem tato újma a její intenzita spočívá. Na žalovaného musí být z hlediska tvrzené újmy, její intenzity a jejího osvědčení kladeny stejné nároky jako na žalobce. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se v souvislosti s napadeným rozsudkem krajského soudu žalovaný obává, by pro něj byl zásadním zásahem, kterým by byl důležitý veřejný zájem skutečně ohrožen (již zmiňované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58). Ve světle rovněž již uvedeného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49 (byť vydaného v době účinnosti částečně odlišné právní úpravy), se může jednat např. o případy vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi či udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku. Vznik nepoměrně větší újmy na straně žalovaného správního orgánu tak bude z logiky věci mnohem méně častý než na straně žalobce.
[19] I za současné právní úpravy dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve zmiňovaném usnesení ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58, k závěru, že kasační stížnosti žalovaného může být odkladný účinek přiznán jen výjimečně, „kdy odložení účinků rozhodnutí krajského soudu bude podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinků vznikne jiným osobám, a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem“. Zároveň ve výroku I. tohoto usnesení rozšířený senát konstatoval, že ani „[h]rozba existence dvou odlišných správních rozhodnutí v téže věci není sama o sobě důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti“.
[20] Veřejný zájem v daném případě stěžovatel spatřoval v samotné závažnosti přestupku dle § 123 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 123 odst. 7 písm. a) zákona o hazardních hrách spočívajícího v provozování hazardních her bez platného povolení. V tomto smyslu se však Nejvyšší správní soud přiklonil k argumentaci žalobce c), neboť stěžovatel neprokázal, že by proti žalobci b) bylo vůbec zahájeno správní řízení týkající se tohoto přestupku, ba co více, ani tuto skutečnost netvrdil. Opatření o zadržení věci však dle § 121 odst. 4 zákona o hazardních hrách má sloužit právě k tomu, aby v navazujícím řízení o přestupku mohl být uložen a vykonán správní trest propadnutí věci [§ 48 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“)] či uloženo a vykonáno ochranné opatření zabrání věci (§ 53 zákona o odpovědnosti za přestupky).
[21] Dále je nutné podotknout, že stěžovatel nijak nerozvedl, jaké překážky by mu měly bránit v opětovném zadržení věcí, zvláště za situace, kdy § 121 odst. 1 zákona o hazardních hrách nestanoví jakožto podmínku zadržení věci, že by musela být v době zadržení ve vlastnictví či v držbě osoby podezřelé ze spáchání přestupku. Stěžovatel tedy neprokázal, že by se o nevratný následek rozhodnutí krajského soudu vůbec mělo jednat. Jak navíc uvedl žalobce c), pokud by byla zařízení vrácena jemu jakožto aktuálnímu vlastníkovi, nemohl by je provozovat do doby získání příslušného oprávnění k jejich provozování. Je také nutné brát v potaz, že i pokud by zadržené přístroje byly předány do dispozice žalobce c) a nebyly následně znovu zadrženy, ani taková skutečnost by nebránila jejich konečnému získání prostřednictvím uložení ochranného opatření zabrání věci v řízení o přestupku, neboť to lze vztáhnout i na věc náležející osobě odlišné od pachatele přestupku [§ 53 odst. 1 písm. d) zákona o odpovědnosti za přestupky]. Jak již však bylo konstatováno, podmínkou je, aby stěžovatel vůbec takové řízení vedl a prokázal v něm spáchání příslušného přestupku.
[22] Konečně považuje Nejvyšší správní soud za důležité též zdůraznit, že i pokud by následkem rozhodnutí krajského soudu skutečně byla tvrzená nevratnost vrácení zadržených věcí, ani taková skutečnost by sama o sobě zásadní ohrožení důležitého veřejného zájmu, pro něž by bylo možné kasační stížnosti stěžovatele přiznat odkladný účinek, nepředstavovala, neboť nedosahuje takové míry závažnosti dopadů na společnost, jakou vykazují příklady uvedené v citovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49. Ani případnou „akademickou“ povahu budoucího rozsudku Nejvyššího správního soudu ve vztahu k nyní projednávané věci nelze ve světle citované judikatury rozšířeného senátu zdejšího soudu (o nutnosti zásadního ohrožení důležitého veřejného zájmu pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaného správního orgánu) považovat za dostatečně závažnou újmu. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. usnesení ze dne 18. 2. 2019, č. j. 5 As 12/2019 – 38) je smyslem kasační stížnosti žalovaného správního orgánu v mnoha případech spíše dosáhnout sjednocujícího výkladu zdejšího soudu k určité právní otázce či výkladu korigujícího právní názor krajského soudu pro řešení obdobných případů v budoucnu než individuální náprava tvrzené nezákonnosti zrušujícího rozsudku krajského soudu v konkrétní věci.
[23] Na základě uvedeného tedy Nejvyšší správní soud uzavírá, že v tomto případě není naplněna základní podmínka pro přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti, tedy stěžovatel nedoložil vznik újmy na jeho straně spočívající v zásadním ohrožení důležitého veřejného zájmu. Nebylo již tedy třeba zkoumat podmínky další, s nimiž by tato podmínka musela být naplněna kumulativně.
[24] Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. zamítl. Tím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 10. září 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu