Rozsudek ze dne 17. 7. 2019
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: N. P. D., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2018, č. j. 57 A 14/2018 - 52,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2018, č. j. 57 A 14/2018 - 52, se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalovaný (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne 8. 3. 2018, č. j. 102072-3/2018-OPL i rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 7. 12. 2017, č. j. 3757/2017-HANOI-65/a; tímto byla zamítnuta žádost žalobce o upuštění od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu a zastaveno řízení o této žádosti dle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
[2] Krajský soud dospěl k názoru, že rozhodnutí stěžovatele je nepřezkoumatelné z důvodu nedostatečného vypořádání pro věc podstatných námitek. Uvedl, že stěžejní je přitom námitka týkající se naplnění podmínek pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty; dle žalobce se jednalo o odůvodněný případ ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, který spočíval v objektivní nemožnosti žalobce sjednat termín pro osobní podání žádosti. Dle krajského soudu se zastupitelský úřad ani stěžovatel s důvody, pro které nelze pod odůvodněné případy upuštění od osobního podání žádosti zařadit objektivní důvody na straně zastupitelského úřadu spočívající v omezení objednávacího systému, nijak nevypořádali. Krajský soud konstatoval, že povinností zastupitelského úřadu bylo v prvé řadě neurčitý právní pojem vysvětlit, vymezit, v odůvodnění řádně vyložit a podřadit jej pod zjištěný skutkový stav; teprve až poté, co správní orgán dospěje k závěru, že danou situaci lze podřadit pod odůvodněný případ ve smyslu§ 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, může uplatnit správní uvážení v otázce, zda v daném případě lze od povinnosti osobního podání žádosti upustit. Krajský soud uvedl, že správní orgány dospěly k závěru, že odůvodněnými případy, kdy lze od povinnosti podat žádost o vydání pobytového oprávnění osobně upustit, jsou zejména důvody zdravotní, sociální a nejedná se o případy, kdy žadatel tvrdí, že se mu do systému Visapoint nepodařilo opakovaně přihlásit. Uvedené závěry však nijak nereagují na zjištěný skutkový stav, ze kterého vyplývá, že žalobce podal žádost o upuštění od osobního podání žádosti o pobytové oprávnění v době, kdy byl jakýkoliv objednávací systém nefunkční; správní orgány se ovšem nezabývaly tím, proč objektivní důvod spočívající v omezeném fungování objednávacího systému zakládající nemožnost žadatelů realizovat objednávku termínu pro účely osobního podání žádosti, nelze pod odůvodněný případ upuštění od osobního podání žádosti zařadit. Rozhodnutí správních orgánů označil krajský soud z tohoto důvodu za nepřezkoumatelné; současně se též vyslovil k obsahu neurčitého pojmu „odůvodněný případ“, přitom konstatoval, že jej stěžovatel vyložil nesprávně; zrušil rozhodnutí zastupitelského úřadu i rozhodnutí stěžovatele bez jednání [§ 76 odst. 1 písm. a) a § 78 odst. 3 s. ř. s.], a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[3] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; tvrdí, že krajský soud posoudil nesprávně neurčitý právní pojem „odůvodněný případ“ obsažený v § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, pokud po něj podřadil i situaci, kdy se v důsledku organizačního opatření přechází na nový objednávací systém.; za nepřípadný označil odkaz krajského soudu na rozsudek NSS ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 213/2018 – 22, který však reflektoval zcela jinou situaci, kdy sídlo zastupitelského úřadu bylo obtížně dostupné z důvodu velké vzdálenosti od místa, kde se žadatel zdržoval, nikoli tedy z důvodu, že po přechodnou dobu neexistoval žádný objednávkový systém; poukázal na existenci technických a organizačních překážek, které je třeba rozlišovat. Stěžovatel odkazuje zejména na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 14 A 27/2017, který reflektoval krátkodobé omezení fungování konzulárního úseku zastupitelského úřadu Hanoj v průběhu srpna 2017 s tím, že toto omezení nelze považovat za nepřiměřené; dále uvádí na podporu svého názoru rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 52 A 11/2018 nebo další rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 11 A 120/2018 , jimiž podporuje svůj právní názor, který se s právním názorem krajského soudu stran posouzení věci rozchází.
[4] Stěžovatel rovněž uplatňuje důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s; namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku vzhledem k nesrozumitelnosti části jeho odůvodnění. Krajský soud tvrdí v rozporu s obsahem správního spisu, že stěžovatel nezohlednil v otázce obsahu neurčitého právního pojmu „odůvodněný případ“ jiné, než zdravotní a sociální důvody; toto tvrzení nemá oporu ve spise, neboť v rozhodnutí o rozkladu stěžovatel výslovně připustil, že odůvodněným případem může být i překážka na straně zastupitelského úřadu; v této souvislosti citoval z bodu 26 rozsudku NSS ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Azs 219/2015 - 67; rovněž náležitě zhodnotil všechny okolnosti případu, podrobně se zabýval postupem zastupitelského úřadu v souvislosti se zrušením systému Visapoint a přechodem na nový objednávací systém. Dle stěžovatele krajský soud vůbec nepřihlédl k odůvodnění rozhodnutí o rozkladu, kde stěžovatel vysvětlil, proč výše uvedenou situaci přechodu na nový systém nepovažuje za odůvodněný případ upuštění od osobního podání žádosti (bod 7 rozhodnutí o rozkladu).
[5] Stěžovatel rovněž namítá, že krajský soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, ačkoli na jednání stěžovatel výslovně trval. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Ve vyjádření ke kasační stížnosti se žalobce plně ztotožňuje s názorem krajského soudu a nepovažuje kasační stížnost za důvodnou. Krajský soud došel ke správnému závěru, že stěžovatel ani prvostupňový správní orgán dostatečně neodůvodnili zamítnutí žádosti žalobce o upuštění od osobní účasti při podání jeho žádosti, resp. zatížili svá rozhodnutí nepřezkoumatelností, když řádně nevysvětlili a nevymezili neurčitý právní pojem „odůvodněný případ“ ve smyslu § 169d odst. 3 zák. o pobytu cizinců; uvedený pojem krajský soud dle žalobce vyložil zcela správně; navrhuje, aby Nevyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[7] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění ostatních podmínek řízení přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu a z důvodů stěžovatelem uplatněných (§ 109 odst. 3 s. ř. s.), současně přihlížel k tomu, zda rozsudek krajského soudu netrpí vadami, k nimž by byl Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost je důvodná.
[9] Stěžovateli je především třeba přisvědčit v tom, že odůvodnění rozsudku krajského soudu je nesrozumitelné, resp. vnitřně rozporné. Krajský soud totiž stěžovateli na jednu stranu vytkl, že se nezabýval tím, zda lze, popřípadě proč nelze, omezení fungování objednávacího systému považovat za „odůvodněný případ“ pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu; poté však za nesprávný označil závěr správních orgánů, že namítané objektivní okolnosti na straně zastupitelského úřadu v podobě omezení jeho provozu nelze pod odůvodněné případy podřadit. Pokud má být vadou správního rozhodnutí chybějící výklad neurčitého pojmu obsaženého v zákoně, nelze mu zároveň vytýkat, že tento pojem interpretuje nesprávně. Nepřezkoumatelný závěr nelze zároveň věcně přezkoumat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007 č. j. 5 Afs 115/2006 - 91); to však v podstatě krajský soud zčásti učinil, resp. dle svého názoru chybějící úvahu správního orgánu zcela nahradil vlastní interpretací neurčitého pojmu.
[10] Nejvyšší správní soud se ani neztotožnil se závěrem krajského soudu, že rozhodnutí stěžovatele není způsobilé přezkumu, resp. že by z rozhodnutí správních orgánů nevyplývalo hodnocení skutkových okolností případu. Správní orgány, byť velmi stručně a na samé hraně přezkoumatelnosti, uvedly, že nemožnost podávat žádosti o pobytová oprávnění po dobu zavádění nového objednávacího systému nepovažují za odůvodněný případ, pro který by mělo být upuštěno od povinnosti podat žádost o pobytové oprávnění osobně. Podle Nejvyššího správního soudu je vzhledem k argumentaci žalobce v řízení o rozkladu a nesporným skutkovým okolnostem případu zřejmé, že správní orgány se s argumentací žalobce neztotožnily, byť některé argumenty vypořádaly mimoběžně. Nejvyšší správní soud připouští, že se správní orgány vysvětlení svých závěrů mohly věnovat podrobněji, nicméně i přesto provedené odůvodnění nebrání tomu, aby ze strany krajského soudu mohla být přezkoumána zákonnost napadeného správního rozhodnutí. Ostatně závěru, že rozhodnutí správních orgánů ve skutečnosti nejsou nepřezkoumatelná, svědčí i postup krajského soudu, který navzdory deklaraci nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí, je z převážné části věcně posuzoval (ve shodném případě rozhodoval Nejvyšší správní soud již rozsudkem ze dne 13. 3. 2019, č. j. 6 Azs 30/2019 -29; dále viz též rozsudky sp. zn. 10 Azs 39/2019, sp. zn. 4 Azs 25/2019, sp. zn. 4 Azs 122/2019, sp. zn. 4 Azs 121/2019, sp. zn. 4 Azs 86/2019, sp. zn. 4 Azs 84/2019, sp. zn. 4 Azs 25/2019 či sp. zn. 4 Azs 22/2019).
[11] Nejvyšší správní soud za výše popsané situace musí konstatovat, že krajský soud postupoval nezákonně, pokud dospěl k závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatele, přitom současně s odkazem na § 76 odst. 1 s. ř. s. zdůvodnil i své rozhodování bez jednání; takový postup nemůže obstát. Nejvyšší správní soud rovněž podotýká, že není nadto zřejmé, jak má stěžovatel, jemuž byla věc vrácena k dalšímu řízení, postupovat, je-li vázán právním názorem krajského soudu za situace, kdy je odstraněno rovněž prvostupňové rozhodnutí, aniž by se důvody pro takový postup z odůvodnění napadeného rozsudku podávaly.
[12] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že krajský soud označil nesprávně jako žalovaného ministra zahraničních věcí, který však není samostatným žalovaným správním orgánem. Směřuje-li žaloba proti rozhodnutí vedoucího ústředního orgánu státní správy, je žalovaným tento ústřední orgán (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. srpna 2006 č. j. 4 As 57/2005 - 64, č. 2800/2006 Sb. NSS, a ze dne 15. ledna 2004 č. j. 6 A 11/2002 - 26, č. 5/2004 Sb. NSS; ve vztahu k řízením s obdobným předmětem jako nyní posuzované; viz rozsudky ze dne 10. 1. 2019 č. j. 7 Azs 341/2018 - 35, ze dne 19. 12. 2018 č. j. 8 Azs 276/2018 - 47, ze dne 21. 11. 2018 č. j. 9 Azs 372/2018 - 25 a ze dne 25. 10. 2018 č. j. 4 Azs 249/2018 - 49). Toto pochybení však nemohlo mít samo o sobě vliv na zákonnost rozhodnutí krajského soudu, neboť ministr zahraničních věcí je funkční složkou Ministerstva zahraničních věcí; fakticky tak bylo jednáno s účastníkem řízení, jemuž pasivní legitimace svědčila.
[13] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu nemůže z hlediska zákona obstát, proto jej postupem dle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zrušil a věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; v něm krajský soud přezkoumá napadené správní rozhodnutí v rozsahu všech uplatněných žalobních námitek; přitom bude respektovat postup dle § 51 odst. 1 s. ř. s.
[14] V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení:Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu
Usnesení ze dne 21. 3. 2019
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobce: N. P. D., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministr zahraničních věcí České republiky, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2018, č. j. 57 A 14/2018 - 52,
t a k t o :
Kasační stížnosti s e n e p ř i z n á v á odkladný účinek.
O d ů v o d n ě n í :
[1] Kasační stížností doručenou zdejšímu soudu dne 24. 1. 2019 se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 7. 12. 2017, č. j. 3757/2017-HANOI-65/a (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“) a rozhodnutí stěžovatele ze dne 8. 3. 2018, č. j. 102072-3/2018-OPL a věc byla vrácena stěžovateli k dalšímu řízení.
[2] Stěžovatel doručil dne 22. 2. 2019 Nejvyššímu správnímu soudu návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Návrh na přiznání odkladného účinku odůvodnil stěžovatel tím, že pakliže by ještě před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o podané kasační stížnosti měl prvostupňový správní orgán upustit od osobního podání žádosti o pobytový titul, jak jej k tomu zavázal svým právním názorem v napadeném rozsudku krajský soud, vedlo by to k velice závažným následkům spočívajícím v nerovném zacházení s jednotlivými žadateli. Ve skutkově obdobných věcech totiž bylo proti prvostupňovým rozhodnutím o zamítnutí žádosti o upuštění od osobní přítomnosti žadatele při podání žádosti o pobytový titul dosud podáno přes 458 rozkladů; na základě napadeného rozsudku by pak s těmito žadateli mělo probíhat správní řízení o povolení k pobytu, a to bez rozdílu oproti těm žadatelům, kteří si řádně sjednali termín k osobnímu podání žádosti o povolení k pobytu. V případě, že by se Nejvyšší správní soud neztotožnil s právním názorem krajského soudu a napadený rozsudek zrušil, došlo by k situaci, kdy by v těchto věcech již nezákonně probíhala správní řízení, přičemž tento stav by především v případě vydání povolení k pobytu již nebylo možné dodatečně zvrátit. Jestliže by prvostupňový správní orgán na základě osobně nepodaných žádostí zahájil příslušná správní řízení, ovšem Nejvyšší správní soud by následně napadený rozsudek zrušil, existovala by pak v téže věci dvě odlišná správní rozhodnutí. Stěžovatel je proto přesvědčen, že přiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti je plně v souladu s veřejným zájmem na kontrolované migraci, jakož i na rovném přístupu k žadatelům o povolení dlouhodobého pobytu.
[4] Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku není řádně odůvodněn, neboť neosvědčuje jakoukoli závažnou újmu; stěžovatel ovšem musí unést břemeno tvrzení i důkazní, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 2 Azs 206/2015 - 26. Dále citoval z usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 5, usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 57, usnesení ze dne 2. 12. 2015, č. j. 4 Azs 255/2015 – 35, usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49 a usnesení ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 - 131. Žalobce považuje za klíčovou otázku, jaké skutečné dopady by nepřiznání odkladného účinku mělo právě na osobu stěžovatele, neboť jeho role v řízení o udělení pobytového oprávnění (resp. role zastupitelského úřadu) spočívá toliko v základní revizi zákonných náležitostí žádosti, jejím přijetí a předání odpovědnému správnímu orgánu v České republice. Vzhledem k tomu, že stěžovatel rozhoduje toliko o žádosti o upuštění osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, tedy zajišťuje pouze bazální proceduru nezahrnující posouzení žádosti samotné, případná konkurující rozhodnutí by se tak týkala nanejvýš procesních otázek. Stěžovatel na sebe nedůvodně vztahuje újmu potenciálně hrozící z komplikací v průběhu řízení o žádosti ve fázi vyřízení, což ovšem nemůže být újma jemu osobně hrozící, neboť toliko přeposílá žádosti k vyřízení na Ministerstvo vnitra České republiky. Žalobce zdůrazňuje, že pouhé procesní obtíže samy o sobě nesvědčí o závažné újmě. Stěžovatel důvody pro přiznání odkladného účinku spatřuje výhradně v tom, že je po zrušení svého rozhodnutí krajským soudem povinen dále postoupit žalobcův případ do řízení a řídit se při tom závazným právním názorem krajského soudu, který kasační stížností zpochybňuje. Povinnost správního orgánu pokračovat v řízení a respektovat soudem vyslovený právní názor je však zákonem předvídaným následkem zrušujícího rozhodnutí krajského soudu. Důsledkem nepřiznání odkladného účinku nebude nic jiného, než že stěžovatel udělí žalobci výjimku z osobního podání žádosti. Řádný výkon povinností správního orgánu (byť k němu
byl instruován až skrze soudní rozhodnutí) nemůže stěžovateli způsobit újmu, a to navzdory tomu, že čelí většímu nápadu žádostí, než na který je běžně zvyklý. K tvrzené nerovnosti účastníků žalobce odkázal na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017,
č. j. 10 Azs 153/2016 - 52. Navzdory ukončení fungování Visapointu se situace nezměnila, zájemcům stále není umožněno jakýmkoli důstojným způsobem sjednání termínu zajistit,
v předmětném období navíc odpadl i jediný využívaný systém. Tvrdit rovnost účastníků, která
by mohla být udělením výjimky narušena, je dle žalobce bezpředmětné. V situaci,
kdy je absolutně netransparentní a nekontrolovatelný systém opakovaně narušený
jak kybernetickými útoky, tak nezákonnou dispozicí s přidělenými termíny, lze udělení zákonem aprobované výjimky jen stěží hodnotit jako narušení rovného přístupu k žadatelům, a to primárně pro samotnou neexistenci rovného přístupu k žadatelům na zastupitelském úřadu v Hanoji.
[5] Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.
[7] Po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelem a okolností projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou v daném případě splněny.
[8] Nejvyšší správní soud již dříve judikoval, že povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel (např. usnesení ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Od stěžovatele, který žádá o přiznání odkladného účinku, se tak především očekává dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení o tom, že mu v důsledku napadeného rozhodnutí vznikne nepoměrně větší újma než jiným osobám, vysvětlení, v čem tato újma spočívá, a uvedení jejího rozsahu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s rozhodnutím krajského soudu obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Kromě výše uvedeného tíží stěžovatele též důkazní břemeno k uplatněným tvrzením. Unesení tohoto důkazního břemena po stěžovateli vyžaduje, aby tvrzení, kterými odůvodňuje návrh na přiznání odkladného účinku, také řádně doložil (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/2015 - 50). Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, tedy má povinnost tvrzení a povinnost důkazní; je na něm, aby konkretizoval a osvědčil, jakou konkrétní újmu by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 – 32). Hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická či bagatelní. Nejvyšší správní soud poukazuje na dispoziční zásadu ovládající celé řízení o kasační stížnosti – kasační soud není povolán k tomu, aby za stěžovatele vlastní vyhledávací činností zjišťoval či dokazoval důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být proto dostatečně individualizovaná a podepřená konkrétními důkazy (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2012, č. j. 8 As 65/2011 - 74).
[9] Pokud jde o rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu ve věcech návrhů na přiznání odkladného účinku kasačních stížností podávaných žalovanými správními orgány, v usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58, uvedl, že pojetí odkladného účinku jako výjimky z pravidla stojí na tom, že „újma, která má hrozit žadateli o jeho přiznání, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě pravidlo, že kasační stížnost odkladný účinek nemá mít, nebylo výjimečně uplatněno… Zatímco žalobce bude zpravidla spojovat újmu se svými subjektivními právy, která může okamžitý výkon rozhodnutí krajského soudu skutečně závažně ohrozit, žalovaný žádná subjektivní práva nemá. Tím spíše nemůže mít práva, jež by mohla být výkonem napadeného rozsudku či jeho jinými následky ohrožena. Jeho úkolem je v soudním řízení hájit zákonnost jím vydaného rozhodnutí. Otázka zákonnosti rozhodnutí není důvodem pro přiznání odkladného účinku. Výše uvedené neznamená, že odkladný účinek kasační stížnosti nemůže být žalovanému přiznán za žádných okolností. Půjde však o případy výjimečné, kdy odložení účinků rozhodnutí krajského soudu bude podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinku vznikne jiným osobám a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem. Žalovaný musí stejně jako žalobce újmu tvrdit a osvědčit, tj. vysvětlit, v čem tato újma a její intenzita spočívá (…) újmou žalovaného proto nebude ohrožení jakéhokoliv veřejného zájmu, resp. veřejného zájmu v širším slova smyslu, tj. např. zájmu na obecném výběru daní, na jednotném postupu správních orgánů či na procesně hladkém průběhu řízení.“ Výslovně pak konstatoval, že „obtížně řešitelná procesní situace není bezprostředním ohrožením důležitého veřejného zájmu. Dodržení závazného právního názoru a v tomto důsledku pouhá hrozba existence dvou rozhodnutí ve stejné věci, včetně dvou protichůdných hmotněprávních rozhodnutí, nemůže proto pro žalovaného bez dalšího představovat újmu dosahující intenzity požadované pro přiznání odkladného účinku.“
[10] Stěžovatel ve svém návrhu na přiznání odkladného účinku uvádí fakticky pouze jediný důsledek výkonu napadeného rozsudku, jenž by pro něj znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká může jeho přiznáním vzniknout žalobci. K jeho tvrzení, že na základě principu rovného zacházení by musel bez osobního podání žádosti zahájit příslušné správní řízení nejen s žalobcem, ale taktéž i s dalšími žadateli brojícími rozkladem proti neudělení příslušné výjimky, což by v případě změny právního názoru v otázce objektivních překážek odůvodňujících udělení výjimky z osobního podání žádosti o pobytový titul způsobilo značné procesní komplikace, Nejvyšší správní soud na základě výše citovaného usnesení rozšířeného senátu uvádí, že újmou stěžovatele nemůže být ohrožení veřejného zájmu na procesně hladkém průběhu řízení, neboť obtížně řešitelná procesní situace není bezprostředním ohrožením důležitého veřejného zájmu. Jestliže se tedy stěžovatel dožaduje přiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti za účelem neaplikování právního názoru vysloveného krajským soudem v napadeném rozhodnutí též v dalších případech, dokud nebude tento závěr přezkoumán Nejvyšším správním soudem, aby v případě shledání jeho nesprávnosti neměl v řadě k okamžiku rozhodnutí o kasační stížnosti již probíhajících správních řízení procesní obtíže spojené se změnou judikatury, pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že takovýto důvod není dostatečný. Správní orgány mají při své činnosti respektovat vždy nejaktuálnější judikaturu, která dopadá na jimi řešenou otázku; případná změna právního názoru krajského soudu na základě odlišného posouzení Nejvyšším správním soudem (či dokonce přehodnocení nebo sjednocení některých jeho dosavadních závěrů rozšířeným senátem) je přirozeným a právními předpisy předvídaným procesem, neboť judikatura není neměnná; tuto skutečnost musejí správní orgány akceptovat. V režimu soudního přezkumu s kasační stížností jakožto mimořádným opravným prostředkem se nemůže správní orgán dožadovat odkladu účinků pravomocného rozhodnutí krajského soudu pouze z důvodů možných následných procesních komplikací vzniknuvších odlišným právním názorem kasačního soudu.
[11] Na argument stěžovatele, že v řízeních zahájených bez osobního podání žádosti může při odmítnutí právních závěrů krajského soudu Nejvyšším správním soudem dojít k existenci dvou odlišných správních rozhodnutí, je třeba konstatovat, že s touto problematikou se již zcela jednoznačně vypořádal rozšířený senát ve výše citovaném usnesení, když uvedl, že hrozba existence dvou rozhodnutí ve stejné věci nemůže pro správní orgán bez dalšího představovat újmu dosahující intenzity požadované pro přiznání odkladného účinku.
[12] Pokud stěžovatel tvrdí, že s žadateli o pobytové oprávnění, kteří museli podat svou žádost osobně, nebude zacházeno rovně vůči těm žadatelům, kteří této povinnosti nedostáli, a přesto s nimi bude správní řízení zahájeno, Nejvyšší správní soud musí konstatovat, že taková argumentace je lichá. Obecně platí zákonná povinnost tuto žádost podat osobně; žadatelům, kteří tak již učinili a bylo s nimi proto zahájeno řízení, v tom zjevně nebránila žádná objektivní překážka, pro niž by jim měla být udělena příslušná výjimka z této povinnosti. Napadený rozsudek nezavazuje k tomu, aby bylo správní řízení zahajováno s těmi žadateli, kteří osobně o pobytové oprávnění nepožádali, ačkoliv tak reálně učinit mohli. Pakliže však prvostupňový správní orgán na základě posouzení krajského soudu udělí příslušnou výjimku těm žadatelům, kteří se o osobní podání žádosti zjevně pokusili, ovšem nebylo jim umožněno dosáhnout kladného výsledku z důvodů na straně správního orgánu, nemohou být neoprávněně zvýhodněni vůči prvým, neboť se jedná o odlišný a nesouměřitelný skutkový stav, když v prvním případě zde žádná objektivní překážka v osobním podání žádosti nebyla, naopak v případě druhém ji měl způsobit sám správní orgán. Jakkoli tedy Nejvyšší správní soud nyní nehodnotí správnost závěrů krajského soudu, konstatuje, že aplikace jeho závěrů nebude diskriminační, neboť se vztahuje na odlišnou skupinu žadatelů. Nadto Nejvyšší správní soud poznamenává, že krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že „dostupnost zastupitelského úřadu pro účely sjednání termínu pro osobní podání žádostí o pobytové oprávnění tudíž byla v termínu od 1. 11. 2017 do 27. 11. 2017 zcela omezena, čímž byla založena objektivní překážka pro podávání žádostí na straně zastupitelského úřadu a jednalo se tudíž o odůvodněný případ, pro který mělo být od povinnosti osobního podání žádosti upuštěno.“ V kasační stížností napadeném rozsudku tedy bylo pojednáno o poměrně specifické situaci vymezené konkrétním časovým obdobím. Stěžovatel je na základě zásad rovného zacházení a legitimního očekávání povinen reflektovat závěry krajského soudu ve skutkově obdobných případech týkajících se tohoto období; ve věcech odlišných však může přesvědčivě zdůvodnit, proč na ně tyto závěry nedopadají; stěžovatelem obecně uváděný počet podaných rozkladů je proto nic nevypovídající.
[13] Z výše uvedeného je zřejmé, že návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti není důvodný, neboť neprokázal splnění již podmínky nepoměrně větší újmy, než jaká by přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti mohla vzniknout jiným osobám. Všechny podmínky pro přiznání odkladného účinku dle § 73 s. ř. s. musí přitom být naplněny současně, a proto se Nejvyšší správní soud při neshledání naplnění jedné z nich již nezabýval posuzováním podmínek ostatních a návrh na přiznání odkladného účinku zamítl (§ 73 odst. 2 a contrario ve spojení s § 107 s. ř. s.).
[14] Zamítnutím návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé; svou podstatou se jedná o rozhodnutí dočasné povahy, proto z něj nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude meritorně rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
[15] Stěžovatel je na základě § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, osvobozen od soudních poplatků; Nejvyšší správní soud mu proto neuložil povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu